Veronika podává Ježíši roušku
„Co myslíš, kdo se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty“ (Lk 10,36-37).
Nevíme, jestli Ježíš, když vyprávěl podobenství o milosrdném Samaritánovi, věděl, že se sám jednou ocitne mezi zločinci, zbitý a okradený o vše. On se celý svůj život ujímal všech zubožených a okradených, projevoval jim milosrdenství, a nyní sám potřeboval slitování a pomoc. Na jeho křížové cestě jistě nebyli jen lidé zlí a lhostejní. Tradiční připomínka legendární Veroniky se stala symbolem všech ostatních, kteří Pána během jeho pozemského života lidsky obdarovávali. Vzpomeňme na Marii, která mu těsně před jeho utrpením pomazala nohy vzácným olejem (srov. Jan 12,3).
I Ježíš potřeboval ve svém lidském životě prožívat blízkost a pochopení druhých lidí, zvláště před svým utrpením, dokonce se nezdráhal si o ně říct. Vzpomeňme, jek v Getsemanské zahradě prosil své učedníky, aby s ním alespoň hodinu setrvali v jeho úzkosti. Nebyl odlidštěným hrdinou, který se naučil nikoho nepotřebovat a chladnokrevně kráčí vstříc svému osudu. Právě naopak: znal všechny lidské emoce včetně úzkosti a strachu z bolesti a z osamění. Proto byl ve chvílích nejtěžších velmi vnímavý na každý projev upřímné lásky a pozornosti. Přes všechnu duševní i tělesnou bolest nezůstal uzavřený do sebe – i uprostřed křížové cesty dokázal gesto lásky opětovat.
