JEŽÍŠ JE ODSOUZEN NA SMRT
Jako ovce, když ji vedou na porážku, jak beránek je bez hlasu před tím, kdo ho stříhá, tak ani on neotevřel ústa (Sk 8,32 srov. Iz 53,7).
Pohleď na Ježíše, který byl lidmi nespravedlivě odsouzen. Zakusil na sobě největší nespravedlnost všech dob. S tím, který byl naprosto bez hříchu, zacházeli jako největším hříšníkem, a on mlčel. Nechal se soudit hříšnými lidmi, dovolil, aby se mu posmívali. Mluvili o něm lži, a on se nebránil. Mohl se snadno obhájit, mohl jim připomenout, co vše pro ně vykonal, a vyčíst jim jejich nevděčnost. On si však zvolil jinou cestu. Nepropadl hněvu ani sebelítosti, nebránil se. Dobře věděl, že jeho důstojnost a vnitřní hodnotu darovanou Bohem mu nikdo nemůže vzít. V té chvíli měl ale možná před sebou všechny ty, kteří v celých dějinách lidstva projdou podobnou zkušeností, což by je mohlo definitivně zatvrdit a postavit proti Bohu.
Mnohokrát v životě jsme se cítili druhými nespravedlivě souzeni či posuzováni, nepochopeni a nepřijati svým okolím. Nikdo z nás se tomu nevyhne. V té chvíli se nám vždy chce křičet: „ To přece není pravda! To je tak nespravedlivé!“Zakusit na sobě posuzování a odsuzování druhými, nenechat se jim zranit a ještě odpustit, to opravdu není snadné, zvlášť pokud jsme opravdu neudělali nic zlého. V takové chvíli se většinou cítíme ukřivděni, nepochopeni, opuštěni. Takové životní situace v nás probouzejí hněv, pokoušejí nás, abychom se lidsky obhajovali nebo pomýšleli na odplatu. Jindy nás uzavřou v hořkosti a bezmocné sebelítosti. Téměř vždycky s sebou ale nesou ztrátu důvěry v lidi kolem nás. Někdy dokonce i zranění důvěry v Boha nebo alespoň v jeho služebníky, v církev.
Ježíš sám na sobě prožil bolest nespravedlivého osočování. Rozumí nám, když prožíváme podobné situace. Svěřme mu svoje zklamání a bolest z posuzování druhých, z jejich bolestných poznámek na naši adresu, z jejich pomluv a nepřijetí. Jen on nám může dát sílu, aby naše srdce neztvrdlo a abychom neztratili lásku a úctu k těm, kteří nám ublížili. On nám také může dát sílu k velkorysosti, abychom neodpláceli stejným zlem. Vždyť i pro nás platí Ježíšova slova:“ Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni, a jakou mírou měříte, takou se naměří vám“ (Mt 7,1-2).
Prosím tě, Pane, dej, abych v síle Ducha Božího nedbal tolik na to, co si o mně myslí lidé, ale abych se učil žít pod tvým pohledem. Prosím tě, abych se tolik nezajímal o to, co si lidé o mně povídají, abych se nenechal příliš zranit jejich výsměchem nebo ironickými poznámkami. Vždyť i já tolikrát v řeči znevažuji druhé, kolikrát někoho zraním neuváženým slovem. Prosím tě, osvoboď mne od závislosti na pohledech a řečech druhých lidí, abych jednou mohl říci s apoštolem Pavlem: „Mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás nebo od nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám sebe neposuzuji. …Úsudek o mně patří Pánu“ (1Kor 4,3-4).
Pomoz mi také, abych dokázal odpustit i velké křivdy a nespravedlnosti, které možná ovlivnili celý můj život nebo život mých blízkých; kéž umím přenechat veškerý soud nad lidmi i s jejich zlým počínáním tobě. Tys nepřišel, abys lidi soudil, ale spasil (srov. Jan 3,17; 12,47).
Proměň moje smýšlení tam, kde vyžaduji jen lidskou spravedlnost, a nejde mi o spásu všech lidí. Proměň každý můj skrytý hněv vůči lidem, tak jako jsi u Ninive svým milosrdenstvím proměnil srdce Jonášovo (srov. Jon 4,10-11).