Ani se tomu nechce věřit, ale už je to skutečně 72 hodin, co bývalá „živá“ katechetka Petra překročila práh mezi civilním životem a začala žít život řeholní. A jakých bylo těch prvních dvaasedmdesát hodin?
Když mi Petra poprvé oznámila, že odchází k sestrám klariskám, byla jsem v šoku, ale zároveň jsem pocítila i velkou radost z toho, že konečně bude poblíž a já ji budu moci navštěvovat. Dříve nás dělilo 300 km, nyní je to pouze 8 km.
Protože každý týden projíždím služebně přes Soběšice a míjím klášter sester klarisek, slíbila jsem Petře i pravidelnou návštěvu i s tím, že vždycky něco přivezu. A dnes nastal ten den první návštěvy. Původně jsem ji dar chtěla nechat u sestry, která mi přišla otevřít, ale když se nabídla, že postulantku Petru zavolá do hovorny, nebránila jsem se.
S napětím jsem očekávala, až se postulantka Petra objeví ve dveřích. A pak to přišlo!!!
Ani jsem tomu nemohla uvěřit a byla tam naše „staro – nová„ Petra.
A v čem byla stará? Svým úsměvem, svým milým přivítáním, svojí postavou atd.
A v čem tedy byla novost? Měla závoj a pracovní zástěru, protože jsem ji právě vyrušila od umývání nádobí. Ale to není všechno. Novost vyzařovala z celé její osoby. Bylo vidět, že je spokojena.
Ptala jsem se na první dojmy a říkala, že je to bezva, super. Musí se samozřejmě učit mnoho věcí, jako např., kdy má jít první a kdy zase poslední, kdy být tam nebo onam, ale to ji nic nebere na jejím úsměvu.
I přesto, že jsme spolu byly jen velmi krátce, přišlo mi, že za prvních 72 hodin je skutečně šťastná a že nic zatím neztratila z toho, co měla dříve!!!! Už se opět těším na setkání s ní. Všechny vás moc také pozdravuje!!!
I nadále ji provázejme svoji modlitbou!!!
