Je tomu sotva pár dní, co jsem měla možnost si znovu hlouběji uvědomit, co to znamená mít naději v život věčný, mít naději na setkání s našimi zesnulými. A jak to hlubší znovu uvědomění začalo?
K tomu, abych se znovu a hlouběji mohla zamyslet nad tím, co to znamená mít naději na život věčný mě opět přivedla moje práce. Jako domácí hospic jsme měli v péči pacientku, která měla nádor kůže a bylo nutné ji rány převazovat. Z počátku péče nešlo o nic zvláštního až do doby, kdy se onemocnění začalo zhoršovat a pacientka přestávala být soběstačná a defekty na kůži se začaly rozšiřovat. Před vánoci měla pacientka kontrolu u lékaře, na kterou ji vezl její syn, který se na vánoce vrátil domů ze Slovenska, kde pracoval.
Při návštěvě lékaře se syn, spolu s pacientkou dozvěděli o závažnosti celého stavu a syn se rozhodl zůstat se svojí mámou tak dlouho, pokud to bude potřeba. V této době jsme za pacientkou docházeli na převazy už každý den a syn nám přitom všem byl velmi nápomocen. Musím zde přiznat, že rozhodnutí syna a jeho péče o maminku vyvolávaly u mě velký obdiv a úctu k tomuto mladému muži.
Čas běžel a stav naší pacientky se stále pomalu, ale jistě zhoršoval, až nakonec zůstala ležet na lůžku a péče o ní byla velmi náročná, neboť pacientka nebyla schopna si sama nic udělat. Převaz defektů, jež zasahoval celý hrudník a záda byl náročný jak pro pacientku, tak i pro nás, co jsme ho převazovali. Každý den jsem se hluboce před touto paní skláněla, neboť jsem si uvědomovala, že mít na sobě tyto defekty já, tak bych měla odpor k svému vlastnímu tělu, a tato pani to všechno trpělivě a statečně nesla. Navíc se rány nehojily a byly stále otevřené, takže při každém převazu jsme se potýkali s otevřenými ranami, které byly velmi bolestivé.
To jak se syn celé péče o maminku ujal, jak stále hledal něco, čím by ji mohl pomoci, ulevit a potěšit bylo obdivuhodné. Ještě obdivuhodnější však pro mě bylo, když jsem tomuto mladému muži za jeho péči děkovala. Vždycky mi s velkou samozřejmostí odpověděl, že je to přece normální se o mamku postarat. Když on byl malý, tak se o něj máma také starala a nyní ji to chtěl vrátit.
Zdravotní stav pacientky se i přes veškerou naší snahu zhoršoval, až jsme museli nasadit silné léky od bolesti, které však pacientku tlumily a tak spíše pospávala a byla s ní jen velmi těžká komunikace. Tehdy jsem si poprvé více všimla toho, jak je syn z celé této situace rozladěný, jak stále vyžadoval po pani nějaký kontakt a to buď slovní nebo alespoň, aby se na něj podívala, nebo mu stiskla ruku. Několik posledních dní však nic z toho pacientka udělat nemohla. Při každé návštěvě u pacientky jsem se snažila mluvit i se synem a vysvětlovat mu, že maminka ho vnímá, ale už je bohužel natolik slabá, že mu to nějak nemůže dát najevo. Snažila jsem se ho povzbuzovat, aby s ní byl, aby ji vzal za ruku, aby na ni mluvil atd. I když toto všechno dělal, bylo vidět, že stále čeká na nějakou odpověď – reakci ze strany mámi. Začala jsem se za tohoto člověka také modlit a více jsem na něj myslela i během dne, neboť život pacientky se blížil ke konci, ale pro syna to bylo čím dál více nepřijatelné.
Pak mi jeden den, když jsem měla službu i přes noc zazvonil telefon a já jsem podle čísla poznala, o koho jde. Zvedla jsem telefon, představila se a čekala co bude…
Volal syn, že pacientka přestala dýchat, co má dělat. Pocítila jsem, že mám tak sevřené hrdlo, že nejsem schopna říct vůbec nic. Syn na druhé straně telefonu mi znovu zopakoval, že maminka přestala dýchat. Nezbývalo mi nic jiného než odpovědět. Řekla jsem, že se už nedá nic dělat, ale že za ním můžu přijet a pomoci mu zařídit to, co je nejdůležitější. I přesto, že jsem ho neviděla, vnímala jsem, že je mu hodně těžko a to co jsem mu řekla, není schopný přijmout. Začala jsem si balit věci, co budu potřebovat a srdce mi bušilo, že jsem se pořádně nemohla na nic soustředit. Jen jsem se v duchu snažila modlit a prosit za tohoto člověka. Když jsem za nim přijela, bylo vidět, že se přede mnou ovládá a snaží se dělat, co jsem mu říkala, ale moc mu to nešlo.Když už jsem pak měla všechno hotové a pani jsme měli oblečenou na lůžku, zůstala jsem se synem ještě chvíli u pani. Celou dobu jsem si říkala, co mu říct, čím ho potěšit a povzbudit. Nic moc mě nenapadlo, neboť co říct, když odejde milovaný člověk, tam jsou téměř všechna slova zbytečná, prázdná. A právě tady jsem si zase hlouběji mohla uvědomit, jaký poklad máme, když jsme věřící, když máme naději, že smrtí všechno nekončí, že je to odloučení jen na čas a že máme naději na setkání s našimi blízkými, když máme naději na život věčný. I přesto, že smrt je i pro věřícího člověka bolestná, ale není zoufalá, nebo tomu alespoň tak nemusí být, protože je tu ona „NADĚJE“.
Ale co tento mladý člověk, který nevěří? Jak velká musí být jeho bolest ze ztráty milované mámi, když za tím vším už nic není, když je tam velké prázdno? Tato těžká životní situace se pro něj stává bezvýchodnou, zoufalou.
A co říct na závěr?
BOHU DÍKY ZA VÍRU, ZA NADĚJI i za to, že se můžu modlit za tohoto člověka a jeho mámu a doufat, že Bůh ve své všemohoucnosti a milosrdenství dá tomuto mladému člověku sílu zvládnout smutek a bolest ze ztráty své milované mámy.
BOHU DÍKY!!!
