Svědectví o veliké důvěře v Boha kněze o. Jaroslava Stříže z Křešic u Litoměřic.
"Ve 26 letech jsem onemocněl rakovinou, která se během roku 1980 rozšířila po celém těle. Byl jsem na dvou operacích a podstoupil jsem spoustu chemoterapií. Nepomohlo to a můj konec byl zpečetěn. "
Narodil jsem se roku 1952 v Kořenci u Boskovic. Do školy jsem začal chodit v Okrouhlé. Do kostela jsem chodil do Benešova, kde jsem byl pokřtěn i biřmován. Po základní škole jsem vystudoval gymnazium v Boskovicích. Hrával jsem v bigbeatové kapele, orchestru „SPEKTRUM“ Boskovice asi 6 let. Vystřídal jsem též několik zaměstnáni a také vyzkoušel práci v Olešnické masně. Ta byla poslední štací světskou a posledním pokusem o vysokou školu.
Ve 26 letech jsem onemocněl rakovinou, která se během roku 1980 rozšířila po celém těle. Byl jsem na dvou operacích a podstoupil jsem spoustu chemoterapií. Nepomohlo to a můj konec byl zpečetěn. Měl jsem též oboustrannou rakovinu plic, kašlal jsem krev. Lékaři řekli mojí mamince, aby připravovala pohřeb. Dávali mi maximálně týden života. V té době jsem byl už „obrácený“ po předchozím velmi vlažném duchovním životě.
V tomto „posledním týdnu života“ jsem se rozhodl jet do Budapešti na charismatické setkání letniční církve - 1. – 3. listopadu 1980. Bylo to právě o víkendu. Za totality zde bylo tajné mezinárodní setkání charismatiků a viděl jsem tam skutečné zázraky uzdravení a obrácení...
Po vyzvání jsem přišel dopředu, aby se pomodlili i za mne. Nikoho jsem tam tehdy neznal, ani oni neznali mne. Dali mi tlumočníky, manžele z Komárna. Při modlitbách v jazycích jedna paní začala ke mně prorokovat z Ducha Svatého: „Dnes jsi smrtelně nemocný, ale Ježíš Tě uzdraví na těle i na duchu, a pak odevzdáš celý svůj život Pánu Bohu a staneš se sluhou Božím. Tak se stane!" Opakovala: „Musíš věřit – tak se stane!"
A tak se stalo skutečně: Byl jsem uzdraven!
Doma mně čekalo nemilé překvapení: Čekal tu na mne pan farář, vzdálený strýc z Brna a řádová představená. Oba přijeli na pohřeb, samozřejmě na můj! Já jsem jim řekl: „Jsem uzdraven a žádný pohřeb nebude. Můžete odjet domů. S Pánem Bohem!"
Oni se však nedali tak rychle odbýt a mermomocí trvali na svém, společně s mojí maminkou a sestrou. Nastala velká hádka: Oni chtěli za každou cenu, abych se připravil na smrt a přijal všechny svátosti nezbytné ke spáse. Já jsem to odmítnul s tím, že jsem zdráv... Tak jsme se „řezali“ až téměř do rána. Ráno oba odjeli s nepořízenou. Moje drahá maminka nevěřila, že jsem zdráv – ještě po celý seminář až do primice!
Do semináře mne vzali až za 3 roky. Ani církevní představení nechtěli věřit v mé uzdravení. Byl jsem 12 let v plném in¬validním důchodu, i po dobu studia a ještě jako kněz v pastoraci. Když jsem se hlásil na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu, dostal jsem posudek od lékařů ze Žlutého kopce z Brna: „Neschopen jakékoliv tělesné i duševní činnosti.“ Tečka. Když to v Litoměřicích uviděla přijímací komise, spráskla ruce: „Co s Tebou budeme dělat? Důchodce a ještě neschopen – se hlásí na studium vysoké školy teologie. To jsme tady ještě neměli.“
Řekl jsem jim, že zajedu do nemocnice na „Žluťák“ do Brna, aby mi zrušili důchod a uschopnili ke studiu na VŠ.
V nemocnici mně ale lékařské ka¬pacity odmítly. Oni prý vědí lépe, co dělají, a nebudou prý měnit svá rozhodnutí kvůli nějaké přijímací komisi v Litoměřicích. A zatím, co jsem byl v Brně, mě však ona litoměřická přijímací komise, složená ze zástupců Církve a státních – komunistických orgánů, přijala na fakultu... Tak se v naší zemi stalo, že „neschopný, umírající invalida“ vystudoval CMBF, stal se knězem a sloužil Bohu a ještě při tom bral plný invalidní důchod!
U lidí je to nemožné, ale ne u Boha, vždyť u Boha je možné všechno. Amen.
Ještě jedna legrační věc se stala při volbách za totality: Bylo to v r. 1987. Samozřejmě jsem k volbám nešel. Bylo to před svěcením. Po volbách přijeli soudruzi až z Ministerstva kultury a školství: Klusák (ministr) a Jelínek. Vyhrožovali mi, že mě vyhodí, a že nikdy nedostanu souhlas. Smál jsem se jim od očí! To je ještě víc rozzuřilo a vykázali mně ven.
Do zápisu napsali, že nejsem normální, nemohou se mnou nic dělat, ale že mohu dále studovat. Nikdy nedostanu však souhlas k výkonu kněžské služby! - O půl roku později byli oba soudruzi propuštěni pro neschopnost... Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.... Za rok pak padl i „věčný, všemohoucí, komunistický režim!“
Kněžské svěcení jsem přijal 25. 6. 1988.
Rok a půl jsem působil v Liberci. Po sametové revoluci jsem byl poslán na poutní místo do Křešic u Litoměřic a k němu patří další řada farností. Zde působím do dneška.
Podle MRosa (kráceno)
| Zdroj: Milujte se! č. 6
