V tomto článku se budu věnovat liturgickému slavení pomazání nemocných tak, jak se slaví v době po druhém vatikánském koncilu, tudíž v současné době.
Katechismus jasně potvrzuje, že není jedno, jak se svátost slaví, slavení na venek totiž vyjadřuje milost udělované svátosti. To znamená, že liturgický obřad nám řekne o milosti, kterou svátost přináší, proto má smysl jej studovat. Jeho prožití nás vede k setkání s Kristem, který je v něm přítomen. Liturgie je jako samotné tělo Kristovo, které nás uvádí do Boží přítomnosti. Neboť,“jsou-li svátosti důstojně slaveny ve víře, udělují milost, jejímž jsou znamením.“ Svátost pomazání nemocných není mezi ostatními šesti svátostmi vůbec druhořadou nebo okrajovou svátostí, ale sehrává svou jedinečnou roli v životě věřícího. Proto „svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje celá církev své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je.“
V liturgické knize s názvem Obřady pomazání nemocných, je zamyšlení nad otázkou nemoci, a je zde i snaha nám ukázat, jaký význam má právě nemoc v tajemství spásy. To, co pro člověka bylo vždycky největší potíž a co nejvíce trápilo jeho svědomí, byla právě přítomnost nemoci a bolesti. Ti však, kdo vyznávají křesťanskou víru, i přesto, že prožívají totéž co nevěřící, přece jen ve světle víry chápou hlouběji tajemství bolesti a statečně ji snášejí. Vědí totiž z Kristových slov, co nemoc znamená a taky jaký má význam nejen pro jejich spásu, ale i pro spásu celého světa. Vědí také, že je miluje tentýž Kristus, který během svého pozemského života často nemocné navštěvoval a uzdravoval. Nemoc Člověka, muže být doprovázena různým neklidem, úzkostí, pokušením, ochablostí ve víře, výčitkami. Aby člověk při tom všem neklesal na mysli, a aby nebyl stísněn úzkostí a v pokušení, aby neochabovala jeho víra, potřebuje zvláštní Boží milost. Do všech těchto těžkých chvil tedy přichází
Kristus k nemocnému se svátostným pomazáním, aby tak posílil věřící v zápase s nemocí. Kristus skrze církev uděluje svátost, která dává nemocnému milost Ducha Svatého. Udělení svátosti nemocných také posiluje v člověku důvěru v Boha a dává mu sílu statečně snášet nejen utrpení, ale také proti němu bojovat. Svatý Jakub nám také ve svém listu říká, že víra zachrání nemocného:
„Modlitba víry zachrání nemocného“ (Jak 4, 15). Proto modlitba, která pomazání
nemocných doprovází, má být s vírou spojena. Svoji účinnost totiž svátost čerpá z víry, neboť ona nám připomíná jednak Kristovu smrt a zmrtvýchvstání, ale také nám pomáhá otvírat pohled k budoucímu království. Aby mohla být při pomazání nemocných udělena svátostná milost, je třeba, aby se svátost slavila. Důležitá je příprava. Nejprve je třeba, aby ten, kdo má svátost přijmout, byl obeznámen s tím, co svátost obsahuje a jak se uděluje. Předpokladem pro přijetí této svátosti je postoj víry. Když se k těmto dvěma předpokladům přidruží ještě důstojné udělení této svátosti knězem, pak muže být řeč o opravdovém slavení této svátosti.
Samotné slavení pak spočívá ve vkládání rukou toho, kdo pomazání nemocných uděluje. A to buď biskup, nebo kněz. Po vkládání rukou následuje modlitba, která má být spojena právě s vírou. Nemocný je potom pomazán olejem, který byl předem posvěcen modlitbou biskupa.
Svátost nemocných po úpravě druhého vatikánského koncilu muže být udělována všem, kteří nebezpečně chřadnou nemocí nebo stářím. Pokud člověk svátost příjme a uleví se mu, ale za nějaký čas se mu zase přitíží, muže svátost přijmout znovu. Stejně tak nemocný, kterému se nemoc zhoršila, muže svátost přijmout opakovaně.
Starý člověk může přijmout pomazání nemocných i přesto, že na něm není viditelně znát nějaká nemoc.
Pokud má člověk podstoupit chirurgický výkon, muže mu být svátost udělena v případě, že příčinou operace je nebezpečné onemocnění.
Co se týká udělování svátosti dětem, tak je možné svátost udělit, pokud je dítě schopné pochopit, že mu svátost přináší posilu.
Svátost nemocných může přijmout i člověk, který ztratil užívání rozumu, ale který by při plném vědomí o svátost nemocných alespoň nepřímo požádal.
Pokud nastane situace, že kněz je zavolán k nemocnému a on před příchodem kněze zemře, měl by se kněz pomodlit, aby dotyčnému Bůh odpustil hřích a aby ho přijal do svého království. Jestliže si však kněz není jist smrtí, muže být svátost udělena podmínečně. Svátost nemocných se však nikdy
neuděluje těm, o kterých je známo, že setrvávají zatvrzele v těžkém hříchu. Každý věřící člověk by měl být poučen o tom, že pokud splňuje podmínky přijetí svátosti nemocných, měl by o ni sám požádat a neměl by to odkládat na pozdější dobu.
Příprava na přijetí svátosti
Jak říká Giglioni ve své knize Svátosti Krista a církve, je důležitá katecheze a to jak individuální, tak i veřejná. Katecheze by se měla týkat nejen osob nemocných a starých, ale je potřebné provádět katechezi také mezi těmi, kdo nemocným slouží nebo jsou jim nablízku. Neboť pokud nebudeme věřícím vštepovat důležitost této svátosti, jen velmi těžko se nám podaří překonat zvyk odkládat přijetí svátosti nemocných na úplný konec života.
Prvním a velmi důležitým bodem katecheze je připomínat lidem, že svátost nemocných není pro umírající a její přijetí se neodkládá na konec života, ale jde o svátost nemocných, která se má přijmout během nemoci a má být pro nemocného posilou. Do lidského povědomí je třeba také vnést, že svátost nemocných má dopomoci nejen ke zdraví tělesnému, ale především k úplné spáse. Důležitým bodem katecheze je potřeba zdůraznit, že při slavení pomazání nemocných se nejedná o žádnou magii, ale že jde o svátost víry. A protože víra bývá prožívána ve společenství církve, je také dobré poukázat na to, že i tato svátost je svátostí celého společenství a ne jen jednotlivce. Církev jako
společenství totiž nemocného doporučuje Pánu. Je proto vhodné, aby se svátost pomazání nemocných slavila společně a to bud během mše svaté v kostele, nebo v domě nemocného, kde jsou přítomni členové rodin nebo ošetřovatelé.
Katecheze by také měla zdůraznit to, že se jedná o svátost, která probouzí naději a posiluje víru v Krista. To co je zde uvedeno výše, se jedná spíše přípravy vzdálené. Na uvedené skutečnosti pak navazuje příprava bezprostřední, která spočívá v prohloubení víry a důvěry v Boha. Pokud to zdravotní stav nemocného dovoluje, je vhodné a také se doporučuje, aby před přijetím svátosti nemocných člověk přijal svátost smíření. Pokud je člověk na svátost smíření dobře připraven a vykoná-li dobře zpověď, přináší mu to vnitřní úlevu a klid, a tím také napomáhá k léčení těla.
Současná liturgie
Jak můžeme vidět v Písmu svatém, měl Ježíš během svého veřejného působení velkou starost o nemocné. Uzdravoval mnohé nemocné a to jak na těle, tak i na duši. Později tuto svoji moc uzdravovat dává také apoštolům a dále pak všem jejich nástupcům.
Současné slavení svátosti pomazání nemocných se řídí příkazy Druhého vatikánského koncilu. V roce 1972 byl vydán nový obřad svátosti nemocných a v roce 1974 bylo schváleno i jeho české znění. K obřadům byla též vydána kniha s názvem „Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné.“ Struktura udílení pomazání nemocných je podobná jako u mše a jiných svátostí. Projdeme nyní podle ní celým obřadem.
Úvodní obřady
Náleží do nich pozdravení. Uzná-li to kněz za vhodné, muže nemocného a místnost pokropit svěcenou vodou, neboť voda není jen očišťujícím, ale i oživujícím živlem a pro křesťana navíc připomínkou jeho křtu. Dále pak osloví nemocného i ostatní přítomné. Potom, pokud se při obřadu nekoná svátost smíření, vyzve kněz nemocného i ostatní přítomné, aby vzbudili úkon kajícnosti, kněz pak vyznání uzavře prosbou za odpuštění.
Bohoslužba slova
Čtení z Písma svatého, čte se buď perikopa od Matouše 8,5-10.13 a nebo jiná volitelná čtení. Po čtení muže být i homilie. Co se týká proseb, mohou následovat hned po čtení a homilii, a nebo mohou být zařazeny až za pomazání nemocného. Prosby by se měly týkat v první řadě nemocného, ale mohou se vztahovat i na ty, kdo se o nemocného starají.
Svátostný ritus
Je možné rozdělit ještě na další ti části.
Přípravné obřady, do kterých patří vkládání rukou kněze nad hlavou nemocného a tichá modlitba. Vkládání rukou při udělování pomazání nemocných má již svůj předobraz u Ježíše a také u apoštolů. Potom kněz pronáší děkovnou modlitbu nad olejem, pokud je požehnán, pokud olej požehnán není, světí olej kněz, a pronáší tuto modlitbu.
„Bože, Otče veškeré útěchy, v tobě nacházejí nemocní útěchu a zdraví skrze tvého Syna. Shlédni na naši víru a vyslyš naše prosby: Sešli nám z nebe Utěšitele, svého Svatého Ducha, a požehnej tento olej pro naše nemocné. Kéž podle tvé vůle užíváme tohoto oleje k mazání nemocných, abys jim dal zdraví těla i duše, abys utišil jejich bolest, v slabosti je posilnil, vyléčil jejich nemoc. Ať je pro nás
tvůj svatý olej, Bože, znamením tvé milosti a tvého požehnání ve jménu našeho Pána, Ježíše Krista, neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.“
Do centrálního ritu patří svátostné pomazání, kdy kněz vezme posvěcený olej a nemocného maže na čele a na rukou. Při mazání pronáší modlitební formuli, která zní:
„Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství
pomůže milostí Ducha Svatého. Amen Ať tě vysvobodí z hříchu, ať tě zachrání
a posilní. Amen“
a to pouze jedenkrát. Nové je na této formuli zdůraznění Ducha Svatého, který se ostatně, jak si můžeme všimnout, vyskytuje už v žehnání oleje nemocných. Následné obřady, pak zahrnují závěrečnou modlitbu, kterou pronáší kněz hned po pomazání nemocného a která ještě nepatří k závěrečným obřadům. Tato modlitba shrnuje vyprošované účinky svátosti a zdůrazňuje tak základní smysl udělované svátosti. Rituál pak obsahuje více variant modlitby a to vzhledem k rozličným situacím nemocného.
Závěrečné obřady
Závěrečné obřady, pak zahrnují modlitbu Otče náš a závěrečné požehnaní. Po závěrečné modlitbě vyzve kněz nemocného i ostatní přítomné, aby se společně pomodlili modlitbu Páně. Někdy může být po modlitbě Otče náš, ještě podáno nemocnému svaté přijímání. Celý obřad pak kněz ukončí požehnáním. Jak již bylo zmíněno dříve, umožňuje Druhý vatikánský koncil také slavení pomazání nemocných při mši svaté. Dříve tato možnost nebyla. Mši svatou je možné sloužit nejen v kostele, ale se souhlasem biskupa je možné ji sloužit i v bytě nemocného. Nemocný může přijmout stejně jako ostatní přítomní svaté přijímání pod obojí způsobou. Nový obřad také připouští, aby bylo pomazání nemocných udělováno většímu počtu nemocných současně. Hromadné udělování by však měl posoudit biskup, který by také měl určit kněze, který obřad povede.
V dalším článku bych Vám pak ještě ráda nabídla ohlédnutí za jednotlivými znameními, která provází svátost nemocných.
