O tom, jak vypadal vývoj pomazání nemocných v období po době biblické, tedy hlavně v prvních stoletích, víme jen velmi málo.
Starověk
Co se týká prvních čtyř století, nemáme mnoho zpráv o tom, jak byl olej pro nemocné používán, ale za to v liturgických dokumentech nacházíme mimořádně poučné modlitby pro svěcení oleje.
Jednu z modliteb nyní v jednoduchosti nabízím, tak jak ji zachytil svatý Hippolyt ve své Apoštolské tradici.
„Tak jako skrze posvěcení tohoto oleje, kterým jsi mazal krále, kněze a proroky, daruješ zdraví těm, kteří ho (tedy olej) požijí a přijmou, ať přinese posilu těm, kteří ho okusí, a zdraví těm, kteří ho použijí".
Ze starověku se nám pak hlavně dochovaly modlitby pro svěcení oleje. Svěcení bývalo stále více vyhrazováno biskupům. Hlavně na Západě se vlastní svátostný úkon spatřoval právě ve svěcení oleje. Z křesťanského starověku se nám dochovalo i několik textů. Vyniká mezi nimi světící modlitba v „Euchologionu“ od biskupa Serapiona z Thmuis (4. století) z Dolního Egypta. Texty nám podávají tento obraz: Možnými příjemci pomazání nemocných jsou všichni nemocní, trpící lehčími i těžšími nemocemi jakož i ti, kteří trpí psychicky a nebo nějakou jinou újmou. Očekává se bezprostřední úleva a pomoc. Pomazání nemocných mohou také vedle biskupu a kněží udělovat i laici a dokonce i nemocní sami. Co se týká odpuštění hříchů, tak je zmiňováno jen zřídka. Modlitba biskupa Serapiona z Thmuis, která je zachycena v euchologiu zní takto.
„Voláme k tobě: ty máš všechnu moc a sílu, zachránce všech lidí, a prosíme tě, abys seslal z nebe spasitelnou sílu svého Jednorozeného na tento olej, aby těm, kdo jim budou pomazáni, poskytl ochranu proti každé nemoci a slabosti…, dobrou mysl a odpuštění hříchu, lék života a záchrany, zdraví a neporušenost duše, těla i ducha, dokonalé zdraví.“
Z této konsekrační modlitby můžeme vidět, že cílem při pomazání olejem nemocných bylo jak tělesné tak i duchovní zotavení. Nenacházíme zde žádné stopy o svátosti umírajících nebo o posvěcení smrti.
Nejen Eucholog Serapiona z Thmuis, ale i jiné dokumenty dokazují, že jak v Sýrii, tak i v Egyptě i jinde existovalo svěcení oleje.
Modlitba, která je dochována v Gelasiánském Sakramentáři z 8. století zní takto.
„Prosíme Tě, Pane, sešli z nebe svého Svatého Ducha Utěšitele do tohoto dobrého oleje, který necháš stékat z živého olejníku ke znovu zpřítomnění (naší duše) a našeho těla, aby tvé svaté požehnání z něho pro všechny, kteří ho použijí jako mast, nápoj a nebo jiným způsobem, učinilo lék, který zažene každou bolest, každou nemoc, každý tělesný či duševní neduh, tento tvůj výtečný olej, kterým jsi pomazal kněze, krále, proroky a mučedníky, který jsi požehnal a který zůstane v naších tkáních. Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“
Tyto dochované liturgické texty nám vyvažují nejen nedostatek jiných dokumentu z prvních čtyř století, ale také obohacují naši znalost, co se týká svátosti nemocných v této době. Je zde totiž naznačeno, že olej musel být před svým použitím vysvěcen. Jen díky svěcení se totiž z něho stává svátost a jeho působení je tak přeneseno na nadpřirozenou rovinu. Z jiných pramenu víme, že už Hyppolytovo Apoštolské podání říká, že svěcení oleje nemocných bylo už od počátku 3. století v římské církvi vždy ke konci mešního kánonu. Od konce 6. století se pak vyvíjela tendence stanovit
svěcení oleje na Zelený čtvrtek. V 8. století pak řády stanovují, že olej světí papež spolu s biskupy a kněžími ve společném úkonu. To bylo v době, kdy byla v Římě koncelebrace obvyklá. Když pak koncelebrace v Římě zmizela, přesunul se úkol světit olej na biskupa a současně i na Zelený čtvrtek. To byl římský způsob, ke kterému se postupně připojovaly i ostatní místní církve. Ze stejného pramene víme, že už ve starověku bylo pomazání nemocných olejem velmi rozšířené.
Ch. Dídíer uvádí k úkonu svěcení oleje zajímavou poznámku, že do7. století, bylo možné světit olej kterýkoliv den. Olej byl totiž přinášen věřícími, a když byl vysvěcen, brali si ho lidé opět domu a používali ho pak, když toho bylo třeba. Dnes je však Zelený čtvrtek jediným dnem v roce, který je k tomu vyhrazený.
Středověk
Svědectví církevních Otců, co se týká pomazání nemocných, mnoho není. Přesto se nám některá svědectví dochovala. Například Cesarius z Arles (+542) napomíná věřící, aby v případě, že onemocní, nevyhledávali hádače a čaroděje a nehledali u nich uzdravení, ale aby se raději obrátili na církev. Aby také přijali Tělo a Krev Páně a nechali se od kněží pomazat posvěceným olejem.
Beda Ctihodný (+735) a pak i spisovatelé doby karolinské nám dosvědčují, že pomazání nemocných bylo udělováno kněžími, tak jak to vyžadoval svatý Jakub ve svém listě. Biskupové a synody od doby karolínské také napomínají lid, aby nezanedbával přijímání pomazání nemocných.
Přesto, že svědectví Otců není mnoho, můžeme vidět, že pomazání nemocných pro ně bylo důležitou součástí života. Olej, jímž se nemocný pomazával, byl pro ně obrazem milosrdenství Božího. Můžeme si toho všimnout už v dopise Prokopa z Gazy (525), který píše: „Olej je obrazem radosti, kterou čerpáme z božské naděje. Jde o znamení rychlého a bezpečného přístupu k Bohu.“
Již od raného středověku však dochází k velkému posunu. Pomazání nemocných se v této době stává svátostí umírajících, nebo-li svátostným požehnáním v poslední hodině.
Jestliže ve starověku mohl pomazání nemocných udělovat i laik, tak ve středověku je to nejprve omezené a od 9. století dokonce zakázané. „Počínaje karolínskou epochou, začínají vznikat četné pastorační instrukce pro pomazání nemocných knězem.“ Od raného středověku jsou také liturgické předpisy pomazání nemocných spojovány se zpovědí smrtelně nemocného a s podáním viatika (eucharistie podána na poslední cestu).
V době 8. – 10. století se při pomazání nemocných nevyskytovalo vkládání rukou. Působení svátosti, co se týkalo tělesné a duchovní stránky, však bylo vyvážené. Můžeme to vidět v uvedené modlitbě.
„Milostí Ducha svatého uzdrav tohoto nemocného, vyhoj jeho rány, odpust mu hříchy, vzdal od něho všechny duševní i tělesné útrapy, ve svém milosrdenství obnov jeho duchovní í tělesné zdraví, aby se uzdraven mohl vrátit ke své obvyklé práci.“
Když se v dřívější době udělovalo pomazání, pomazávala se většinou místa, která bolela, aby zmizely bolesti a slabosti. Pro pomazání se vyskytovala jen jediná formule. V průběhu času však bylo v liturgické tradici upřesněno, která místa se mají pomazat svatým olejem. Také bylo přidáno více formulí modliteb, které pomazání doprovázely. Ve středověku byl pak v římské církvi zaveden zvyk pomazávat nemocným sídla smyslových ústrojí. Používala se k tomu tato formule:
„Pro toto svaté pomazání a pro své předobrotivé milosrdenství, ať ti Pán odpustí všechny hříchy, které jsi spáchal“ formule byla přizpůsobena pro každý smysl zvlášť.
Autor jiné liturgické knihy nám ještě více popisuje změny, které měly souvislost s pomazáním nemocných. V 8. století, tedy v době karolínské teologie bylo pomazání nemocných udělováno jako doplněk pokání a také jako příprava na smrt. Velká změna je také v tom, že od 8. století se objevují písemně zachycené obřady.
8. století přineslo v dějinách užívání oleje zlom. Jestliže se v dřívějších dobách olej užíval i vnitrně, tak nyní tento způsob užívání rychle mizí. Používání oleje laiky je omezenější a čím dál víc se rýsuje rozdíl mezi pomazáním laickým a kněžským. Olej nemocných stále více začínají udělovat kněží, kteří tak mají povinnost více než dřív být nemocným k dispozici. V této době pak také vznikají obřady pomazání nemocných a udělování oleje získává vlastní liturgický charakter.
V raném středověku byli kněží povinni si brát na cestu Eucharistii a olej, aby mohli kdykoliv udělit svátost pomazání nemocných, která byla v době středověku dost zanedbávána. Z velké části to bylo dáno tím, že za udělení svátosti se muselo platit a tak svátost byla udělována především řeholníkům, ale také věřícím z vyšších společenských vrstev, kteří si ji mohli zaplatit. Obyčejný lid pak přijetí svátosti odkládal až téměř na konec života. Od 12. století se pak pro označení svátosti začíná používat název „poslední pomazání“. Pomazání nemocných tak bylo přeznačeno na svátost umírajících, i přesto, že tento název měl pouze konstatovat, že svátost pomazání nemocných je posledním pomazáním, v časové řadě všech dřívějších svátostných pomazání, kterými byly křest, biřmování, kněžské svěcení. Od14. století pak dochází k tomu, že papež začal udělovat odpustky pro okamžik smrti. Tato pravomoc byla udělena i všem kněžím a to papežem Benediktem XIV. a také to bylo vřazeno do rituálu.
Ve středověku bylo také pomazání nemocných mnohem slavnostnější než dříve. Většinou se pomazávalo na sedmi různých částech těla. Na nemocného, který byl jednou pomazán touto svátostí, se vztahovaly tvrdé závazky. Částečně ho totiž toto pomazání vyčleňovalo z normálního života (pomazaný nesměl např. už nikdy jíst žádné maso, nesměl už nikdy tancovat nebo mít nějaký manželský styk). Důvody, proč tomu tak bylo, jsou podle Michaela Kunzlera tyto: Ve středověku se začínala praktikovat soukromá zpověď místo dřívějšího veřejného pokání a zároveň se pomazání nemocných začínalo chápat jako „poslední pomazání“. Pokud se nemocný uzdravil, pak bylo pomazání chápáno jako nesmazatelné znamení podobně jako biřmování. Pomazaný nemocný (nyní uzdravený) byl už takřka zasvěcený smrti, a proto se neměl poskvrňovat hříchem. Pomazáním nemocných prakticky vstupoval do stavu kajícníku, což mimo jiné znamenalo, že „konsekrovanýma nohama“ se nesmělo tancovat. Tato změna s sebou však také přinášela změnu povědomí. Pomazání nemocných, jehož uzdravující účinky hrály v tělesné oblasti už jen podřadnou roli, bylo zcela vytěsněno na poslední hodinu umírání. V době středověku se také objevují bludaři a sekty (valdenští, kataři, husité), kteří podceňovali pomazání nemocných a také zanedbávali jeho přijímání. Jeho svátostnost pak popírali především reformátoři, kteří prohlašovali, že je to pouze zvyk převzatý od Otců.
Florentský koncil, který se konal v letech 1439 – 1445, pak vymezil podstatné prvky pomazání. Svátost mohla být udělována pouze nemocným, u kterých bylo nutné se bát o jejich život. Udělovatelem byl jen kněz. A jako látka se používal olej, který byl posvěcen biskupem. Mazalo se všech pět smyslu. Účinek je pak uzdravení duše, a pokud je to prospěšné, pak se uzdraví i tělo.
Novověk
To, co ustanovil Florentský koncil o pomazání nemocných, se praktikovalo až do koncilu Tridentského, který byl v letech 1545 – 1563, a kde se také jednalo o svátostech. Na tomto koncilu bylo definováno, že pomazání nemocných je skutečná svátost, kterou ustanovil Ježíš Kristus a kterou dále zvěstuje list svatého Jakuba. Dále bylo stanoveno, že tato svátost není určena pouze tem, kdo umírají, ale má sloužit i těm, kteří jsou nebezpečně nemocní. Svátost pak přináší milost, maže hříchy a napřimuje nemocného. Co se týká opakovaného přijetí svátosti, říká tridentský sněm, že nejde o vtisknutí nezrušitelného znamení, tudíž muže být opakovaně přijato.
Dále Tridentský koncil říká, že olej by měl být posvěcen od biskupa. Důvod pak, proč svěcení oleje je vyhrazeno biskupovi je ten, že účinkem pomazání má být plné uzdravení duše a tudíž svěcení oleje má být vykonáno od toho, kdo má plnou moc a to je biskup. Pokud ale není biskup přítomen, muže olej posvětit i kněz. Po tridentském koncilu se pak při udělování svátosti nemocných stále maže pět částí na lidském těle – jsou to smysly a někdy se připojovalo ještě i pomazání nohou. Používala se jedna modlitební formule, která se však přizpůsobovala právě mazanému místu.
Základní formule pak zní:
„Skrze toto svaté pomazání a pro své přelaskavé milosrdenství ať ti Pán odpustí vše, čímkoli ses provinil zrakem, sluchem, čichem, řečí, dotykem, případně při mazání nohou i chůzí.“ Amen.
Druhý Vatikánský koncil, který probíhal v letech 1962 – 1965, pak ještě podstatněji vymezuje a definuje svátost pomazání nemocných. Jednalo se zde především o změnu názvu svátosti. Od 12. století, kdy se začala svátost označovat jako poslední pomazání, byl tento název používán až doposud. Na sněmu pak byl přijat název „pomazání nemocných“. K této změně došlo na základě toho, že lid velmi často tuto svátost odkládal na poslední chvíli svého života, neboť z názvu vyznívalo, že jde o svátost odchodu na věčnost, což ovšem odporovalo samé podstatě této svátosti. Vždyť přece Kristus neustanovil svátost k tomu, aby lid děsil, ale naopak, aby ho posiloval.
Podle biblické zprávy, stejně jako podle svědectví tradice se ve svátosti pomazání nemocných nejedná o svátost, která by připravovala na smrt, ale jde spíše o službu tělesnému a duševnímu zotavení a posílení. Stejně totiž jako každá jiná svátost, tak i svátost pomazání nemocných staví nemocného do blízkosti Pána a zajišťuje mu tak jeho pomoc a lásku. Zakoušení blízkosti Boha, dává nemocnému posilu ve víře a naději.
Chrání ho také před malomyslností a zoufalstvím, které na nemocného muže doléhat a obdarovává ho svým pokojem a mírností.
Mnoho Otců se také velmi přimlouvalo za zjednodušení způsobu udělování nemocných. Žádali o snížení poctu mazání a to pouze na čelo a na ruce, nebo pak jen jediné mazání a to na cele. Odkaz na změnu ritu týkající se přijetí svátosti můžeme také najít v konstituci Sacrosanctum Concilium v článku číslo 75.
Další věc, která prošla úpravou a o které se jednalo, se týkala opakovaného přijetí svátosti nemocných. Jednalo se o tom, zda je vůbec možné tuto svátost opakovat a jestli ano, tak za jakých podmínek. Otcové dospěli k závěru, že pomazání nemocných je možné v nemoci opakovat v případě, že dojde ke zhoršení stavu. Na sněmu se také mění pohled na nemocného člověka, kdy se přihlíží ke zdraví celé osoby. Přihlíží se jak k potřebám duchovním, tak i hmotným. Církev ve svých modlitbách prosí za občerstvení pro ducha, ale také za úlevu tělesnou. V nemoci je více vnímán kristologický pohled. Stále totiž máme být ochotni doplnit na svém tele to, co zbývá ještě vytrpět do plné míry Kristových útrap, jak o tom píše svatý Pavel v listě Kolosanům. Pomazání nemocných je také nyní možné udělovat v rámci společné slavnosti (např. ve spojení se mší svatou) většímu počtu nemocných.
Aby byla ještě lépe vyjádřena povaha a účinek svátosti, vydal v roce 1972 papež Pavel VI. apoštolskou konstituci s názvem Sacram Unctionem infirmorum, ve které stanovuje novou svátostnou formuli s odvoláním se na list Jakubův, a potvrzuje také nově upravené Obřady pomazání nemocných.
Při udělování svátosti je pomazáno jen čelo, jako sídlo myšlení a ruce, jako sídlo jednání. Tato dvě místa však zahrnují celou osobu. Nová svátostná formule pak zní.
„Skrze toto svaté pomazání, ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Ať tě vysvobodí z hříchu, ať tě zachrání a posilní.
Z toho, co je zde napsané můžeme vnímat, že Bůh i nadále působí ve své církvi. On stále ve svátosti navštěvuje nemocné, bere na sebe všechny naše slabosti a nemoci, jak to můžeme číst například v knize Izaiáš. „ Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal.“
V dalším článku bude řeč o současném slavení svátosti pomazání nemocných.
