Při psaní své diplomové práce na teologické fakultě jsem si vybrala jako téma svátost pomazání nemocných. Příjde mi škoda, nechat si nastudované poznatky jen pro sebe, a tak bych se s Vámi ráda v několika následujících článcích rozdělila o to, co jsem měla možnost se o této svátosti dozvědět. Svátost pomazání nemocných jsem studovala - zkoumala především z pohledu liturgického.
Pro lepší pochopení současného kontextu svátosti pomazání nemocných, nejprve nahlédneme do biblických souvislostí, které nepřímo připravují půdu pro tuto svátost.
Již ve SZ měl olej několik významů. Jedním z nich byl i význam zdravotní, kdy se především na východě mazalo tělo po koupeli, aby tak došlo ke změkčení kůže, která byla vyschlá. Olej také zamezoval přílišnému potu a chránil tak póry, a proto se jim mazalo celé tělo i z důvodu osvěžení. V době Mojžíšově se pak olej používal i k očišťování malomocných (Lv 14,10-18). Olej se používal jak zevně, tak i vnitřně.
Především na východě byl pak olej nepostradatelný jako potrava, ale také se používal jako nápoj. Olej se také přidával do pokrmů, které se přinášely k oběti. V Palestině se také hojně používal v domácnostech jako palivo do lamp. Žalm 45,8 nám pak olej představuje jako symbol radosti.
Kultovní význam byl v tom, že se olej používal při svěcení všeho, co souviselo se stánkem nebo chrámem. Mazání (pomazání) se však netýkalo jen předmětů, ale vztahovalo se také na lidi. Pokud byl pomazaný člověk, pak pomazání naznačovalo i vnitřní vybavenost k mimořádným úkolům, na které už nestačily přirozené schopnosti. Pomazání byly především kněží, proroci a králové. Olej je také obrazem Božího Ducha, jak o tom můžeme číst v 1. knize Samuelově.
Podíváme-li se do NZ, tak i zde nacházíme několik odkazů na to, jak byl olej používán a k čemu všemu sloužil. Evangelista Lukáš nám ve svém vyprávění o ženě hříšnici (Lk 7, 37-39)zanechal odkaz na to, že olej byl projevem úcty.
Z Písma svatého, hlavně však z evangelií se můžeme dozvědět, že součásti Ježíšova poslání na zemi byla také péče o nemocné. Jednotlivých příběhů, kdy se Ježíš setkává s nemocnými je v NZ mnoho, např. Lk 5, 12-13; Mk 1,25; Mk 1,29-31; Mk 5,40-41; Mk10,46-52 a mnoho jiných.
V evangeliu svatého Matouše se můžeme dočíst, že Ježíš svoji moc uzdravovat nemocné a vyhánět zlé duchy předává také svým apoštolům a také jejich nástupcům –
„Zavolal svých dvanáct učedníku a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymýtali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.“
Mt 10,1.
V Markově evangeliu na paralelním místě pak čteme:
„Zavolal svých Dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy.“ (Mk 6,7) Dále Marek v 6. kapitole uvádí:
„Vymítali mnoho zlých duchu, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ (Mk 6,13)
Vkládání rukou
V závěru Markova evangelia čteme:
„Na choré budou vkládat ruce a uzdraví se.“ (Mk 16,18)
Za zmínku zde také stojí to, že už Ježíš používal při uzdravování ruce, které vkládal na nemocné, aby mohli být uzdraveni. A že apoštolové skutečně vkládali ruce na nemocné, mužeme vidět ve Skutcích apoštolských, kde se říká:
„Publiuv otec však právě ležel, protože byl stižen horečkou a úplavicí. Pavel k němu vstoupil, pomodlil se, vložil na něj ruce a uzdravil ho.“ (Sk 28,8-9) Také Ananiáš skládáním rukou navrací zrak obrácenému Šavlovi (Srov. Sk 9,12).
V prvotní církvi se pak vkládání rukou také chápe jako posvěcení. Vkládání rukou se tak tedy stávalo viditelným znamením působnosti božské moci.
V následujícím článku se dočtete, jak to se svátosti pomazání nemocných vypadalo ve starověku, středověku a novověku.
