Královský titul připisovaný Ježíši Kristu má svůj původ v evangeliích Nového zákona, kde je takto Ježíš na vícero místech představován jako dlouho očekávaný král Židů (Mesiáš). Spolu s dalšími tituly (např. „Pán“) je označení „král“ vyjádřením vlády, kterou věřící křesťan přiznává Ježíši Kristu nad svým životem
Slavnost Ježíše Krista Krále je dnem římskokatolického liturgického kalendáře, který připadá na poslední, tedy 34. neděli v liturgickém mezidobí.
Jedná se o svátek poměrně nový. Tuto slavnost totiž zavedl papež Pius XI. encyklikou Quas primas z 11. prosince 1925 jako vyvrcholení Jubilea, které se toho roku slavilo. Ve své encyklice "Quas primas" osvětlil Kristovu královskou vládu, která zahrnovala a dále zahrnuje nutně také povinnost katolíků dělat
všechno, co je v jejich moci, aby bylo dosaženo tohoto ideálního stavu:"Je povinností, aby svou aktivitou a činností urychlili a úspíšili tento návrat (Kristova království)." Papež Pius XI. také vysvětlil, že zavedení slavnosti Krista Krále má za cíl vytvořit účinný protilék proti moru, který zachvátil lidskou společnost. Tento mor naší doby je laicismus se svými bludy a svými bezbožnými podněty.
Tato slavnost v závěru liturgického roku poukazuje na to, že Kristus Vykupitel je Pánem dějin a času, jemuž jsou podřízeni všichni lidé a všechno stvoření. On je Alfa a Omega. Ježíš sám kategoricky potvrdil svou královskou moc před Pilátem: Na jeho otázku"Ty jsi král?" božský Vykupitel odpověděl: "Ano, já jsem Král" (Jan 18,37).
Jeho království, vysvětluje dále Pius XI., „jakožto zásadně duchovní a vztahující se na duchovní věci, stojí jedinečně proti království satana a mocnostem temna. Království, o kterém Ježíš mluví v evangeliu, není tedy z tohoto světa, to znamená, nemá svůj původ od lidí, ale pouze od Boha. Kristus nemá na mysli království založené na moci zbraní, nýbrž na síle Pravdy a Lásky (ne náhodou říká Pilátovi, že kdyby jeho království bylo z tohoto světa, bojovalo by, aby nebyl vydán židům). Lidé do něho vstupují tím, že se v pokání připravují na víru a křest, který působí opravdové vnitřní znovuzrození.
Pius XI. pokračuje, že tento Král od svých poddaných žádá „nejen ducha odloučeného od bohatství a pozemských věcí, ukázněnost mravů a hlad a žízeň po spravedlnosti, ale také, aby zapřeli sami sebe a přijali kříž“. Toto království, i když je mysticky již přítomné, najde své naplnění na konci časů při druhém Kristově příchodu, až přijde jako nejvyšší Soudce a Král soudit živé i mrtvé a jako pastýř oddělí „ovce od kozlů“ (Mt 25,31n). Jedná se o skutečnost, kterou zjevil Bůh a kterou Církev vždy vyznávala.
Svým druhým příchodem Kristus obnoví všechny věci, učiní „nové nebe a novou zemi“ (Zj 21,1), setře a utěší každou slzu, navždy vyhladí hřích smrt a všechnu nespravedlnost z tváře země. V tomto království
bude vysvobozeno i všechno stvoření z otroctví a porušenosti a bude mít účast na slavné svobodě Božích synů.
Proto křesťané v každé době vzývají Otce, aby přišlo jeho království, a modlí se tak zvláště v době adventní, když zpívají s liturgií:
„Maraná tha“, to znamená„Přijď, Pane“, aby tak vyjádřili svou horoucí touhu po parusii - druhém příchodu.
Pius XI. ovšem poznamenává, že je na omylu každý, kdo by chtěl upřít Kristu – člověku jeho moc nade všemi pozemskými věcmi, protože „přijal od Otce absolutní právo nade vším stvořením“. Nicméně, upřesňuje papež, dokud byl Kristus zde na zemi, zdržoval se zcela od výkonu své královské moci a dovoloval, aby „ti, kteří ji mají, ji také náležitě vykonávali“.
Jeho moc zahrnuje všechny lidi. To vyjádřil jasně již papež Lev XIII. v encyklice Annum sacrum z 25. května1899, ve které připravoval lidstvo na zasvěcení Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu ve Svatém roce 1900.
Napsal tehdy, že „Kristova vláda se nevztahuje pouze na katolické národy nebo na ty, kteří jako znovuzrození z křestního pramene patří i podle práva k Církvi, i když je bludné názory od ní odloučily nebo je neposlušnost oddělila od lásky, ale objímá i všechny ty, kteří nemají křesťanskou víru, neboť celý
lidský rod je pod mocí Ježíše Krista“.
Člověk, který neuznává Kristovo království v dějinách a odmítá se podřídit pod jeho jho, které je sladké, a pod jeho břímě, které je lehké, nebude moci dojít spásy ani najít pravý pokoj, protože zůstane obětí vášní, nepřátelství a nepokojů. Jedině „Kristus je pramenem soukromého i veřejného zdraví“, říkal Pius XI.
„V nikom jiném není spásy a není pod nebem jiného jména, které bylo dáno lidem a ve kterém mají být spaseni“ (Sk 4,12).
Jestliže lidstvo nehledá Jeho Království a Spravedlnost, stojí tváří v tvář různým -ismům, které ponižují člověka a ďábelsky degradují lidskou důstojnost ve jménu falešného sociálního, ekonomického a kulturního pokroku.
