Osmý díl z cyklu Evy v poločase od Marie Vondráčkové z Hořiček se jmenuje Křídla a sýr.
Sepnula si na temeni stříbrné vlasy do drdůlku a uvázala přes ně šátek. Pak vyšla zahalená až po bradu v teplém kabátě do sychravého sobotního rána, aby přinesla čerstvé rohlíky k snídani.
Byla téměř polovina března, ale počasí vůbec nepřipomínalo blížící se jaro. Ani zahrádka nejevila nejmenší známky procitání, marně hledala pod zbytky sněhu vykukující hlavičky čemeřic. Už aby mohla odstranit ze záhonu suché větvičky a zahlédnou, jak se z hlíny klubou poslíčci nového jara.
Necítí se dobře, nejspíš se o ni pokouší chřipka a ještě k tomu se pořádně nevyspala. V noci ji nejdřív budil nářek malé vnučky, nesl se celým domem. Kolem druhé ranní zaslechla z přízemí synovy kroky a pak už oka nazamhouřila. Dumala o manželských problémech svých dětí, porovnávala je s vlastní zkušeností - jizvy z pradávna se neopomněly ozvat.
V obchodě nikdo nebyl, koupila pro sebe půlku chleba a pro mladé rohlíky a pospíchala zakouřenou ulicí nazpět. Snacha naštěstí zatím roztopila v kotli, takže se vracela do počínajícího příjemného tepla. Zaťukala v přízemí na dveře kuchyně a vstoupila.
"Vzala jsem vám jich dneska patnáct, vy to sníte..." položila papírový sáček na stůl před Toma, který tam usrkával horké kakao.
"Díky, babi, dám si jich nejmíň pět!" hlásil zvesela vnuk a ihned se natahoval po křupavém makovém pečivu a skleničce s jahodovou marmeládou. "Ale táta asi jíst nebude, je mu špatně. Viď, mami?"
"Hm, můžeš si vzít klidně i za tátu," odpověděla mu tiše snacha a pak řekla směrem k ní: "Děkujeme za nákup, babičko."
Ani se na ni při těch slovech pořádně nepodívala, krájela v kuchyni zelí a vypadala zasmušile. Zahlédla v jejím uhýbavém pohledu dokonce záblesk slz.
Možná se Marie zlobí stále ještě i na ni. Bylo to takové nedorozumnění... Tomík ji otravoval otázkou, kolik stojí nový vůz. Zrovna takový, jaký si právě zakoupil soused. Divil se, proč oni tolik peněz nemohou nikdy našetřit. Nevěděla, co mu má říct, tak ho odkázala na druhou babičku. Kde by ji napadla, že se o tom snacha doví a urazí se. Prý si vyložila tu větu jako narážku na své bídné věno. Říkal to syn.
Mrzelo ji sice, že plácla hloupost, ale na sáhodlouhé objasňování nebo dokonce omlouvání nebyla stavěná. Vždyť Marii přece musí být jasné, že to nemyslela zle!
Prý se tu ta jejich mladá cítí osaměle... Co ona ví o skutečných životních těžkostech? Vždyť nikdy doopravdy nepoznala, jaké to je, když má muž za milenky zubrovku s vodkou. Syn přece vydělává, peníze domů nosí a že potřebuje občas odreagování a zajde si do společnosti, je pochopitelné. I na ples ji letos vzal. Co by ještě chtěla?
Mužský svět je tomu jejich ženskému tolik vzdálen. Je marné se jej snažit pochopit či změnit, nebo se dokonce kvůli chlapským slabůstkám trápit. Po všech zklamáních teď už ví, že nezbývá, než se pokusit důvěřovat. Radit snaše si však v žádném případě netroufá.
"Jdu si uvařit čaj s citrónem, začíná mě bolet v krku," pronesla, protože tady dnes hovorná nálada očividně nepanovala. Od dveří se ještě krátce otočila a mrkla na vnoučka: "Zastav se pak za mnou, Tome, něco si zas spolu přečteme!"
Jakmile vystoupala po točitém schodišti do podkroví, postavila konvici s vodou na plotnu, aby si uvařila heřmánek. Zahřívala si dlaně o horký šálek čaje s medem a dívala se z okna na dosud holé smutné stromy ve stráni nad domem. Zrak jí sjel na vrásčitou tváři v zrcadle, velká černá čmouha uprostřed čela se nedala přehlédnout. Opět ty saze z továrny! Setřela je rozčileně kapesníkem. Nejvíc ji špína, která tu často poletuje vzduchem, dovede naštvat, když ji objeví na peřince v kočárku.
Zasunula kapesník zpátky do boční kapsy svých kostičkovaných šatů a podvědomě si sáhla o něco výš, pod levou paži, kde si zhruba před rokem našla malou bulku. Neřekla o ní nikomu, hnali by ji k doktorovi a tam ona byla naposled před patnácti lety. Třeba to nic není. A pokud by to snad měla být ta nemoc, na kterou předloni zemřela Anežka, raději by se vyhnula léčbě, kterou proděla sestra. Byla v jejím případě zbytečným prodlužováním trápení.
Vytáhla ze zásuvky košík s přízí a s kusem režné záclony, do jejíhož háčkování se v zimě pustila. Očka přibývala, tvořila jeden sloupek za druhým. Kéž by byly i všechy vztahy a životy stejně jednoduché a čitelné jako popis na záclonu, kéž by nenesly známky chatrnosti materiálu, nejrůznějších zranění a nedorozumnění! Nebo kdyby do nich alespoň tak bolestivě mnohdy nezasahovalo to, čemu se říká osud. Je stará, měla by už všemu líp rozumět, namísto toho jí i teď očka, co tvoří mozaiku života, utíkají a nechtěji se nechat chytit a zpracovat do podoby, co se zdá logickou. Neví si rady. Je tak těžkopádná, pořád dělá tolik chyb. A jediná osoba, která jí vždycky dokázala pravdivě nastavit zrcadlo a v případě potřeby pěkně od plic říct: "Fančo, vzpamatuj se!", ta už tu bohužel není.
Sestra jí opravdu chybí velmi. I tenhle vzor připomínající květy růží se přece kdysi naučila od ní. Jako by s Anežčinou smrtí odešel i kus jí samé. Soused odvedle se jim vždy smál pro jejich cestovatelskou vášeň a pokřikoval na ně rozverně přes plot, když pospíchaly ve stejných nepromokavých baloňácích na vlak: "Heleme se, Hanzelka a Zikmund! Kampak vyrážíte?"
Užívaly si společná léta v důchodu. Kde je těm časům konec? Sama se nyní vydá nejdál na hřbitov a i to ji zmáhá. Těžko popadá dech, každou chvíli musí odpočívat.
Minule vzala s sebou vnuka. Od stolku v mléčné jídelně spatřili, jak se před protějším stánkem s ovocem a zeleninou tvoří fronta. Pospíchali se zařadit do zástupu, který nedočkavě přešlapoval a závistivě pokukoval po každém šťastlivci, jemuž se podařilo ukořistit kilo mandarinek. Naposledy spolu v létě kupovali meloun a ten jim potom spadl, když lezli do prudkých schodů ku hřbitovu. Roztříštil se na kusy. Chtěla teď ten tehdejší svůj neúspěch napravit.
"Myslíš, babi, že na nás vystačí? Zkusili bychom trochu šťávy vymačkat Madlence, když polívky z mrkve nechce a otravuje mámu kvůli mateřskýmu mlíku!" těšil se Tom a pak mu bylo do breku, protože po půlhodině stání o dva lidi před nimi mandarinky došly. Zahlédla ve stánku bedýnku s kubánskými pomeranči. Poručila si jich dvě kila, zaplatila a převzala od zelináře, který se tvářil důležitěji než docent, těžce vydobytý papírový sáček se skromným úlovkem vitamínů.
Jak ráda by dopřávala vnoučatům víc, ale zrovna jižní ovoce patří mezi zboží, jež není snadné sehnat. Co to však je proti bídě před čtyřiceti léty, kdy byly malé její děti a ona se pokoušela nějaké vitamíny obstarat pro ně.
Stále dokola vařila kyselo nebo chlupačky s houbami a jablka ve sklepě opatrovala jako poklad. Když dostali svolení načesat si v zámeckých sadech, co zůstalo na stromech po sklizni zapomenuto, lezla do výšek pro každou švestku, každé ubohé jablíčko a hleděla závistivě směrem k zámku, kde honorace neměla ani páru o existenčních problémech obyčejných lidí, vždyť milostslečna si právě pořídila nablýskaný automobil... Proč má někdo všechno a někdo musí neustále dřít bídu s nouzí?
Kolik prožila osamělých večerů, vyplněných marným čekáním na Zdeňka... Jednou takhle vyráběla za svitu petrolejky pro dcerku na karneval masku andílka. Lepila na kartón husí pírka a hlavou jí běželo, kam ulétla její vlastní bělostná křídla, s nimiž vstupovala do manželství...
Skutečnost, že muž propadl pití a svůj život sdílí s násosky, nedovolovala ani na moment se nad vlastní nedůstojné postavení povznést. Zdeněk se k ní choval stejně jako kdysi ke své matce. Toužila po kapičce uznání a místo toho poslouchala, jak domácnost nezvládá, dělá všechno špatně. Vezl se zcela ve vleku lidí, s nimiž pravidelně popíjel, nechal se jimi táhnout ke dnu.
Netroufala se s tíživým pocitem, že had vinoucí se kolem jejich manželství sílí a sílí, nikomu svěřit. Upnula se na děti a omlouvala Zdenkovu životní nespokojenost, nedostatkem práce. Vždyť bylo téměř nemožné v meziválečném období uživit rodinu jako pánský krejčí. Spousta lidí zůstala bez zaměstnání a přešívala si tudíž sama. Na krejčího měl málokdo. Nový stroj pořízený na splátky zahálel v koutě jako němý svědek nenaplněných snů.
Dokud jim v pronajatém pokojíku zbývala alespoň kamínka, postel a kredenc, doufala, že se vše v dobré obrátí. Když ale hrozilo, že budou muset dát do zástavy i kredenc, tu krásnou dubovou kredenc, kterou dostali od rodičů jako svatební dar, vzepřela se a usilovala o to, aby se z nájmu odstěhovali prozatím k zbytku její rodiny. Manžel o tom ale nechtěl ani slyšet, s autoritativním tchánem si právě do oka nepadli.
Jednou večer jí oznámil, že pojedou celá rodina do Liberce, kde mu známý zařídil práci v místní továrně. Poblíž prý stojí i ubytovna, kde by se dalo přebývat.
Co jí to vykládá? Jak mohl tak důležitou věc domlouvat sám a ani se dopředu nezeptat, co si o tom myslí? Děti přece nejsou kufry, které může sbalit a odjet s nimi do neznáma, do veliké nejistoty! Rázně tu možnost odmítla. Nedovedla si představit, že by měla opustit rodné město a své blízké.
Pohádali se jako nikdy. Za svítání Zdeněk posbíral pár věcí do odřeného kufru a s prásknutím dveří zmizel. Neřekl ani slovo a ona se ho nesnažila zadržet, dělala, že spí. Byla přesvědčena, že nejdéle za týden bude zpátky. Jenomže chyba lávky! Ponížená a zoufalá se po měsíci čekání, kdy z přihrádky kredence zmizely do posledního haléře železné úspory na nejhorší časy a neměla již ani na zaplacení činže, uchýlila do rodného domu i s tříletou dcerou a sotva ročním synkem.
V jedné místnosti bydlili její rodiče, v dalších pokojích bráchové s rodinami a sednička v podkroví se tu našla i pro ně. Rodina je sice přijala, ale za soucitným mlčením četla nevyslovené: "My jsme ti říkali, že to není mužský pro tebe, ale úplně jsi zhloupla z touhy po vdávání a z jeho pěknýho obleku."
Měsíce se vlekly, nechtělo se jí uvěřit, že by takhle neslavně mělo její manželství skončit. Láska měla pro ni pořád Zdeňkovu tvář. On však o sobě vůbec nedával vědět, pravděpodobně se zlobil a chápal její odmítnutí přestěhovat se jako zradu. Takový nesmysl! Jenomže jak měla té jeho paličaté hlavě něco vysvětlovat, když se kdesi schovával. Zašla párkrát k manželově sestře, ale ani ona neměla žádné zprávy. Až před Vánoci jí po dlouhém zdráhání ukázala pohled, kde stálo Zdeňkovou rukou napsáno, že si kromě práce a bydlení našel také přítelkyni, která je s ním čerstvě těhotná.
Zažila opravdový šok, na definitivní konec nebyla ani trochu připravená. Pochopila až teď se zpožděním, že už ji nemiluje a všechno to čekání bylo jen klamáním sebe samé. Ať si ten zrádce zkusí někdy přijít!
Táta na rozdíl od ní začal jednat racionálně. Sehnal Zdeňkovu adresu, napsal mu, kam má posílat výživné. Bylo jí to velmi nepříjemné, chtěla se obejít bez jeho milodarů, jenže velmi záhy se ukázalo, že sama opravdu není schopna děti uživit.
Z Podkarpatské Rusi se vrátila sestra Anežka s třemi dcerami. Zemřel jí o dvacet let starší muž, který tam působil jako finanční úředník. I ona potřebovala pomoc rodiny. Následující roky je stmelily, společně se pokoušely být dětem mámou i tátou, obě v mnohém odkázány na rodiče. Zdeněk jednou zaplatil, pak zas od něj dlouhé měsíce nepřišla ani koruna. Nehodlala se ho doprošovat.
Vypukla válka. Roky bídy, nejistoty, neustálého strachu nebraly konce. Z okolních lesů zněla střelba a výbuchy. Němci zkoušeli, kolik vydrží před válkou zbudované a nakonec nepoužité pohraniční opevnění. S betonovými bunkry detonace nepohly ani o píď, jen ozvěna vždy několikrát zopakovala silné zaburácení. Když došlo k sabotáži ve skladu s pohonnými hmotami, hřmot a silné záblesky se šířily z kotliny města do vzdálenosti desítek kilometrů. Následovalo četné zatýkání, transporty nevinných. Židovská synagoga zela prázdnotou a okolní domy obývalo jen pár opuštěných koček. Procházela tudy skoro denně. Prohlížela si výlohy zatlučené prkny a připomínala lidi, kteří sem patřili odjakživa. Najednou nebyli.
Vídala cestou do práce také zubožené ruské zajatce. Budovali podél silnice násep pro železniční trať. Podat jim skývu chleba bylo zakázáno. Jindy kolem ní projel vůz plný zvonů, byl tam i ten z nedaleké zvoničky. Před časem se na něj mezi lidmi vybíralo, měl svolávat k polední a večerní modlitbě, místo toho Němcům poslouží k výrobě nástrojů na zabíjení.
Podvečery často trávili se sousedy. Povídali venku na lavičce, krájeli křížaly a občas je stýc pozval dovnitř, ukrýval tam v regále mezi haraburdím rádio. Často po zprávách zazněla otázka, na kterou se odpověď nevyskytovala. Jak jen mohl jeden psychopat zosnovat tak strašlivá jatka, rozvinout do "dokonalé" hrůznosti svoji úchylnou vizi árijského nadčlověka? Je možné, že jeho stoupající hvězdě nahrála nespokojenost prostých lidí, milionů nezaměstnaných, kteří uvěřili spasitelským slibům? Proč ani později nikdo z vlivných a mocných neodhalili jádro politiky založené veskrz naskrz na lži?
Ani tehdy, když mocenské plány knírkatému fanatikovi přestaly vycházet a válka se podle všeho chýlila k tolik očekávanému konci, nebrala přehlídka zla konce. Podél silnice k hranicím proudily denodenně masy uprchlíků, přilehlé uličky se jim stávaly útočištěm, místem odpočinku. V té spoustě lidí jednou zahlédla mladou ženu, vláčela na zádech mrtvé dítě. Pohled plný utrpení a zoufalství se jí nepřestával v myšlenkách vracet. Celá zpocená se budila uprostřed noci, napjatě poslouchala dech dřímajících ratolestí.
Bylo už po podepsání kapitulace, všude se skloňovalo slovo mír, když otevřeným oknem zaznělo od celnice nečekané dlouhé střílení. Nevěstilo nic dobrého.
Esesmani se odmítli i teď smířit se skutečností, že prohráli. Otočili tanky a vrátili se k hranicím, kde pozabíjeli překvapené vzdávající se Rudoarmějce a s nimi i devět civilistů, včetně mladého studenta gymnázia. Nikdo útok nečekal, bylo přece po válce!
Záhy, ještě dřív, než proběhl pohřeb ubohých obětí, se po městě šuškalo, že odplata za ten hrůzný čin byla vykonána, že pozdě večer pochytali naši Němce v lese. Přeživší dovlekli k pivovaru, kde skupina samozvolených soudců dokončila práci. Někdo dostal kulku rovnou, zbytek byl brutálně umučen. To, zda opravdu všichni ti, jejichž mrtvoly ve vší tichosti zmizely v jedné díře za vojenským hřbitovem, byli účastníky střelby u celnice, se neřešilo. Doba přece vyžadovala rychlá a rázná řešení! Rozběsněná šelma zla se mohla dál spokojeně hřát na výsluní.
"Tak teď se s nima můžem dobře poměřit," bručel táta, jakmile se vrátil v noci od nádraží. Chvějící se ruka, jíž se snažil nacpat si v chodbě tabák do fajfky, prozrazovala, jak je rozrušený.
"Chlapi ve vlaku povídali, že na chodníku před pivovarem ležel postřelený Francouz. Přišel pomáhat, zaslechl v rádiu, co se stalo u celnice. Někdo z těch, co přišli ke zbraním jako slepí k houslím, to do něj našil. Prý nešťastná náhoda! Jak si můžou myslet, že v hrobě pohřbí spolu s těly svou bolest a vinu?"
Na uprchlíky nadále narážela, kdykoliv vyšla ven z domu. Od pětačtyřicátého do sedmačtyřicátého míjela zástupy lidí. Často šlo o početné rodiny. Směřovaly ověšené zavazadly nejprve do sběrného tábora, kde se jim dostávalo jídla a zdravotnické pomoci. Pak se stovky, tisíce lidí shromažďovali postupně na peróně, jejich pohledy zasněně mířily do dálky. Od otce se dozvěděla, že jsou to polští židé i židé ze vzdálených oblastí Sovětského svazu, čekající na speciální soupravu do Palestiny.
Přistihla se, jak jim tu nádhernou naději v něco nového strašně závidí. Ona jen bez přestání trčí na pochmurně vyhlížejícím nástupišti, kudy žádná dráha nevede. Z přihrbených zad jí místo někdejších křídel ční, jako chabé upomínky na lásku, vystouplé lopatky, s jejichž pomocí se nad smutný osud ženské, co žije jako vdova, povznést nedá...
Jednoho večera přivedl táta od nádraží, kam chodil jako důchodce stále ještě občas vypomáhat, nenadálou návštěvu, jakéhosi vysokého mladíka v šedé bundě. Když vstoupili dovnitř, povídala si zrovna s Anežkou a maminkou v kuchyni. Bylo pozdě, děti tou dobou už spaly. Otec požádal, ať pro hosta připraví večeři a povléknou mu postel v sedničce po bratrovi, on že si zaskočí ještě honem něco zařídit. Nechápala, oč jde, až do chvíle, než mládenci nandávala u stolu kulajdu a on se představil. Byl to Leopold, syn dřívějšího majitele zámku.
Vědělo se, že po konfiskaci veškerého jmění byli zámecký pán s chotí i dcerou jako říšští Němci odsunuti na kladské pomezí. Princ Bedřich tam za neznámých okolností po pár měsících zemřel. Kdesi z vlaku zahlédl poté táta dvě špinavé žebračky. Upamatoval se na jejich tváře, ačkoliv z dávné krásy a lesku nezbylo vůbec nic.
Dánská princezna s dcerou zůstaly bez hlavy rodiny, jež je doposud vždy bezpečně vedla životem a řídila každý jejich krok, naprosto bezradné, vzdálené nejen od domova, ale hlavně od všech, kdo by s nimi měli kapku soucitu. Plahočily se hladové po poli vedle železniční trati pro pár zelených brambor, dokud se otci nepovedlo domluvit jim prozatímní ubytování u přátel. Jakmile se naskytla vhodná příležitost, na máminu občanku je převezl nočním vlakem každou zvlášť do Prahy. V okamžiku, kdy přišla do vlaku kontrola dokladů, schovaly tvář do jeho kabátu, předstírajíc spánek. Přes všechno napětí a nervozitu se zadařilo. Obě dámy přijala u bran kláštera klarisek sestra Veronika. Tahle dobrá duše ošetřovala tátovi za války v lazaretě ránu po amputované paži a neodmítla mu křesťanskou pomoc ani tentokrát. Ty ženy se potřebovaly dostat ze země pryč, nejlépe k příbuzným v rodném Dánsku a ona slíbila, že v té věci podnikne, co jen bude možné.
O mladém pánovi nebylo celou tu dobu nic známo.
Zčista jasna seděl v jejich kuchyni, ládoval se polívkou a skromně povídal, kterak putoval z ruského zajetí domů. Vnímal odsouzení celé své rodiny i sebe jako nespravedlnost. Pracoval za války na německé železnici, dokud jej po atentátu na Heydricha někdo neudal pro řeči, jimiž ten čin s kolegou v kanceláři schvalovali. Uvěznili ho a poslali na východní frontu.
Teď se toužil usadit v místech, kde cítil kořeny, proto si v nedaleké obci, v níž žila řada jeho přátel, sehnal bydlení. Jenže státní orgány povolení k pobytu zamítly. Bránil se nálepce zrádce národa, ale nebylo mu to nic platné. Dostal příkaz okamžitě se hlásit ve sběrném táboře, připravit se na odsun. Zariskoval a místo do tábora se na kole vydal na nádraží, aby se pokusil přejet hranice na vlastní pěst. Noční spoj mu však ujel a on v čekárně usnul.
Tak ho tam našel táta. Nebyl by to on, aby v nosatém mladíkovi s kšiltovkou naraženou do čela ihned nepoznal Bedřichova syna a nenabídl mu nocleh. Dokonce přislíbil obstarat doklady.
Seděli u praskajících kamen, otec vyndal odkudsi zlaťák a spustil zas tu svou historku, kterou už od něj slyšela v tisícovce nejrůznějších podání. Zámecký pán, mladíkův děd, prý ho kdysi přistihl, jak přelézá s partou uličníků hřbitovní zeď vedle zámku. Všichni vzali kramle, jen on zůstal viset kalhotami v šípkovém trní. Jezdec na bílém koni ho prý vyprostil a místo očekávané hole vytáhl zlaťák a zvláštní ovoce, které chutnalo divně. Až doma se dozvěděl, že je to pomeranč.
Táta zazíval, aby Leopold pochopil, že ranní vlak nečeká, a vypravil se znovu do tmy. Špatně skrýval pod vousy výraz nadšeného kluka, jenž si užívá tu příležitost udělat něco, co připomíná dávná dobrodružství. Se strýcem ze sousedství měl již smluveno, že šikovně vlepí do dokladů po bráchovi fotku potomka šlechtického rodu. Ti dva nikdy nic podobného nedělali. Chudák Leopold! Kdyby tušil, jakým amatérům se vydal v šanc.
Princi se ale ani přes předchozí tátovo doporučení do postele nechtělo. Došel ke kamnům, otevřel opatrně dvířka a vložil smrkové polínko, jako kdyby měl v přikládání léta praxe. Do příjemného praskání se zeptal, jak dlouho je jejich otec zaměstnán u dráhy a poprosil, zda by nemohl dojíst zbytek houbové polívky, který zahlédl na plotně.
Odpověděla jednou větou a sledovala trochu rozpačitě, jak mu jídlo rychle mizí v ústech.
Anežka s máti únavou na otomaně klimbaly, hlavy opřené o sebe.
Zvedala se, že odnese dokonale prázdný talíř, když jí stiskl s díky ruku a netaktně se zeptal na její věk.
"Taky mám Kristova léta. Chtěl bych se už usadit. Když nemůžu tady, začnu odznovu jinde. Každou překážku jde přece brát jako výzvu, nemyslíte?"
S pochopením se na něj usmála a přemýšlela, kdy naposledy ona vládla podobným odhodláním. Musela to být hodně vzdálená minulost, protože si ten pocit už vůbec nedokázala vybavit.
Než odešel do sedničky, pohlédl od dveří na malý stříbrný křížek, který jí visel na krku na režné nitce, a zeptal se tiše: "Vy věříte, že pro nás Hospodin, pokud zabouchne jedny dveře, pootevře nějaké jiné?"
Pokrčila ramenem. Před ní se žádné další dveře, ba ani pouhé okno, jež by ji osvobodilo z nevětrané místnosti, v níž bylo srdce po zklamání láskou uvězněno, doposud neotevřely.
Modlila se za Leopolda, za svobodu pro něj. Dostal se za hranice? Nebo ho chytili a musel oklikou přes sběrný tábor?
Po princi zbylo v jejich dřevníku kolo. Zkoušely se na něm s Anežkou udržet balanc, ale bylo pro ně příliš velké a moc se jim to nedařilo. Aby se uchránily smíchu sousedů, trénovaly nejprve po dvorku za domem, kde je sledovaly z chlívku pouze tři kozy.
Kristova léta byla nenávratně v tahu, děti odrůstaly a světlo, co by jí napovědělo, jak dál, pořád nikde. Necítila se se sebou vůbec spokojená. Občas se nacházela v takovém rozpoložení, že by nejraději šlápla do pedálů jízdního kola, na němž se konečně trochu naučila, a odjela na něm daleko od nejvšednějších starostí ohledně obživy, daleko od vlastních výčitek, jak je nemožně závislá na pomoci stárnoucích rodičů. Alespoň na chvíli tomu všemu ujet, podívat se na svůj život z nějakého hodně vysokého kopce, když létání možné není...
Dobře se o lepším osudu snilo v biografu u filmů, k nimž chodil její mladší bratr brkat na klavír a kam ho občas doprovázela. Realita ovšem neměla s životem krásných a úspěšných hrdinek z plátna nic společného. Jako pomocná kuchyňská síla se musela dost ohánět, aby vyšli. Lístkový systém rozdělování potravin i látek fungoval během protektorátu i po něm. Na zahrádce pěstovali, co se dalo, s šatenkami obcházeli zemědělská stavení a pokoušeli se je směnit za kus masa nebo hrudku másla.
Při vzpomínce na ty časy ucítila i po desítkách let v ústech umělou chuť medového margarínu, který tehdá také dostávali na příděl.
Přes léto hojně vařili z hub, jež táta nosíval z bedlivě utajovaných nalezišť. Vnoučata brával s sebou jen pod přísným zákazem vyzrazení svých míst. Na případné dotěrné otázky zvědavců, kam chodí na tolik krásných hřibů a kozáků, měla děcka nařízeno jednotně odpovídat: "Do lesa, prosím pěkně..."
Táta byl ve svých toulkách k nezastavení. Hned krátce po válce se rozhodl pro cestu do Vambeřic. Potřeboval si prý zopakovat starou osvědčenou trasu a domluvit s polskými známými ubytování pro účastníky plánovaného procesí. Pokoušela se mu to rozmluvit, ale když odešla v sobotu časně ráno do práce a malý Fráňa nepřestával naléhat, stejně ji neposlechl a s vnukem se do Polska vydal. Touha po dobrodružství ty dva spojovala.
Po návratu synek vyprávěl, jak přešli v lese mezníky a ocitli se na mýtině přímo proti hordě polských vojáků s nachystanými samopaly. Pokoušela se o ni mdloba, už jen když si tu situaci představila, kluk však zářil nadšením a děda byl pro něj hrdina.
Všimla si, jak mu otec naznačuje přejížděním ukazováku přes zatočený knír, ať už mlčí. Fanda si to vyložil jen jako jeho zbytečnou skromnost a pokračoval: "Děda se ale, mami, vůbec nebál! Ani když na nás ti vojáci křičeli, ať zvedneme ruce, ani když nám šacovali batohy, jestli neneseme zbraně. Víš, co udělal? Sáhl do kapsy a předvedl vojákům, že máme jenom takovéhle bambitky," namířil na ni Fanda jedním rohlíkem, který pohotově sebral ze stolu. Dále už poslouchat nevydržela, s třísknutím dveří se utekla uklidnit k šití do podkroví.
Po večerech tvořily se sestrou modely pro děti. Vrcholem jejich šicího umění bylo oblečení na Boží Tělo. Povedlo se jim ze starého ošuntělého obleku nastříhat na vestičku a kalhoty pro Fandu a z obyčejné bavlněné košiloviny, kterou zkombinovaly s látkou z plesových šatů po babičce, spíchly všem čtyřem holkám parádní róby s balšánkovými rukávy a nařasenými volány u kotníků.
Mládež kráčela v průvodu, Fanda nesl kříž a Zdenička uprostřed zástupu dívek zdobila dlažbu kolem kostela lístky pivoněk. Sevřelo se jí při pohledu na ně hrdlo bolestí. Jak je mohl jejich otec tak lehce vygumovat ze života, zadupat do země všechno, co měli společné? Proč za celou dlouhou dobu ani jednou nechtěl svou rodinu vidět? Miloval ji vlastně vůbec někdy?
Děti se dřív po otci hodně ptaly, nyní už na toto téma mlčely, jen aby ji nerozesmutnily. Z koutku duše se ozývaly pochybnosti, zda se tehdy, než odešel, neměla zachovat jinak. Děti by měly tátu... Proč nevysvobodila svá křídla ze sítí strachu z neznáma a nepokusila se vzlétnout? Možná je to její vina. Kdyby se neurazila a všichni společně zkusili štěstí jinde, třeba by se nějak protloukli.
Domnívala se, že své pohnutí dokázala jako vždy před všemi skrýt. Namísto toho zrána, když odešla do práce, oznámil otec mámě, která ještě ležela v posteli, že si potřebuje něco nutně zařídit. Než se stačila vzpamatovat a zjistit podrobnosti, špacíroval si to už s hůlkou kolem oken. Neobjevil se do oběda o odpolední kafe pila také sama. Se soumrakem už ztrácela nervy, postávala u okna a lamentovala, jak tu tichou, vlídnou ženu dosud nikdy nikdo neslyšel: "Kam ten starý blázen zmizel? Sotva se belhá, ruku nemá a nedá si říct. Pořád se musí do něčeho montovat a riskovat chatrné zdraví!"
To hořekování se nedalo poslouchat. Vyplížila se z domu a zamířila potemnělou ulicí rovnou k nádraží. Třeba se tam táta zastavil a jeho bývalí kolegové jí o něm podají nějakou informaci. Ubírala se rovnou ke kanceláři, když zaslechla sýpání soupravy a pak skřípění brzd. Vlak zpomalil a dřív, než jí dlouhá řada vagónů zmizela z dohledu, objevila se v dýmu vedle nástupiště vysoká postava. Podle kabátu, u něhož volně vlál pravý rukáv, přibližující se siluetu bezpečně poznala.
"Tati, kdes byl? Umíráme strachem!" vykřikla, ačkoliv byl ještě od ní pořádně daleko a rozběhla se mu vstříc.
Objal ji a přitisknul k sobě, jak jen mu to jeho válečné zranění dovolovalo. "Musíš být teď statečná, Fančo! Zdeněk je marod, našel jsem ho v nemocnici s tuberou. Rád by s tebou mluvil, tady ti posílá dopis..."
Srdce se jí rozbušilo. Rozškubla obálku a pod pouliční lampou četla: "Odpusť mi, Fany, vím, že jsem tobě i našim dětem ublížil, rád bych to napravil..."
Domluvila si ihned u šéfa dovolenou, ale události nabraly nečekaně prudký spád. Než stihla odjet, pošťák přinesl telegram, že muž nemoci podlehl.
Sesypala se, nebyla schopna dát se dohromady ani do jeho pohřbu. Na cestu vlakem do Liberce se vypravil táta s dětmi. Sešli se nad rakví s otcovou přítelkyní a dvěma jeho dalšími potomky.
Doktor předepsal prášky a zpovědník vyslechl, čeho byla plná. Udělil rozhřešení. Přesto se nějak nemohla vrátit do starých zajetých kolejí. Do ničeho se jí nechtělo.
Přehrabovala se v papírové škatuli, kde shromažďovala dálkami vonící pohlednice s modrými jezery a vysokými horami, které posílali otec a strýc z první války. Měla mezi nimi ukrytých i pár fotografií. Chvíli trvalo, než našla tu tvář. Tvář, jíž se na ni dívala láska. Dlouhá léta nebyla schopna na snímek vůbec pohlédnout, teď z něj nemohla odlepit oči. Vždyť toho zůstalo mezi nimi tolik nevysloveného.
Chystaly se velikonoční svátky, všichni doma usilovně kmitali, ale jí jako by se nic z toho netýkalo. Stále polykala prášky na uklidnění a spala.
Z nečinnosti ji probrala teprve Anežka, která náhle prudce vrazila do místnosti s koštětem v ruce, a tváře jí rozčilením plály. Poměřila si ji přes přimhouřená víčka, aby přesně určila diagnózu a hned nasadila odpovídající léčbu. Zavelela hlasem generála: "Fančo, dole máš uchystanou haldu špinavýho prádla! Ten tvůj kluk si zas rozflákal koleno, nemá jediný zašitý kalhoty! Zdena pro změnu na schodech vřeští, že ji ve škole kluci namočili copy do inkoustu! Tak buď tak hodná, už z tý zatracený postele vylez a přestaň se litovat!"
Léčba prací kupodivu zafungovala. Nanosila od studánky ve kbelících vodu, ohřála ji ve velkém hrnci na kamnech a vyprala v ní na valše oblečení. Nabrala další ledovou vodu, dovlekla do kuchyně, opět ohřála a nalila do necek. Zavolala děti na koupání, vydrbala od hlavy po paty je i sebe a na závěr toho záchvatu pracovní aktivity se pustila do vytírání podlahy v chodbě.
Zpět do postele padla úplně vysílená, v hlavě však měla konečně trochu jasněji. Není sama! Podstatné je, aby nyní obstála jako matka. Děti, šťastné, že si s nimi konečně povídá, přimáčkly se k ní pod peřinou jako sardinky. A ona spala tentokrát bez prášků.
V jídelně párkrát něco připálila, protože myšlenky pořád odplouvaly. Šéf ztrácel pochopení, hrozil výpovědí a nebýt mladé kolegyně, která do práce dojížděla z jedné zapadlé vísky, asi by ji opravdu vyhodil. To Klára ji zachránila před dalším malérem, když zas ve své příšerné roztržitosti špatně navážila maso. Vzala vinu na sebe.
Po odpolednách omývaly komíny upatlaných talířů a příborů. Bez obalu vyprávěla, konečně se vyznávala naplno ze svých pocitů viny. Má Kláru dodnes vepsanou v paměti. Živoucí anděl útěchy.
Kdo ví, kam tu dívku život zanesl?
Nikdo z nejbližších tehdá nevěřil v sebemenší úspěch, když se rozhodla, že kozí mléko, jež jim jako jediné občas v domácnosti přebývalo, zkusí zpracovávat v sýr. Jediná Klára stála při ní.
Proč by si děti měly jako největší pochoutku dávat na krajíc stále pouze obyčejný škraloup? To byl hlavní argument, s nímž se i přes všechny námitky škarohlíků chopila díla.
Šílený nápad. Ale pro ni výzva a příležitost, jak sama za sebe něco dokázat.
Dlouze se na půdě přehrabovala v truhle po strýci, kterou od jeho nenadálého úmrtí dosud nikdo neotevřel. Obsahovala kromě ozdobně převázané korespondence od dávných lásek spoustu starých novin a nejrůznějších lejstrech. Tušila, že někde by tam měl být skryt i útržek papíru s receptem na pravý italský sýr. Zesnulý kmotr o něm jednou hovořil jako o nejúžasnější pochoutce, jakou kdy v cizině jedl.
Opravdu tam cosi, co připomínalo soupis surovin, objevila. Háček vězel v tom, že to bylo psáno italsky a navíc hodně kostrbatě. Zřejmě se jednalo o následek podnapilého stavu, v jakém se nacházel jistý sedlák z Alp, z něhož během návratu z fronty podnikavý příbuzný tajnou rodinnou recepturu vytáhl.
Vypůjčila si italsko-český slovník a s jeho pomocí jednotlivé ingredience luštila. O postupu se potom domlouvala s Klárou. Nakonec jí ale stejně nezbylo, než se pustit do experimentování, upravovat tak dlouho, až se sýr asi napošesté docela vydařil, nesmrděl a dal se krájet.
Naučila se postupně ještě několik dalších druhů. Kromě italského zvládla udělat sýr měkký, tvrdý a dokonce i plísňák. Děti mívaly boule za ušima, když jim je vylepšovala ještě nejrůznějšími čerstvými bylinkami. Dívala se s pocitem zadostiučinění, jak šmahem mizí dlouhotrvající kašle a trávící potíže. K dobrému pocitu, že má život smysl, překvapivě stačila pouhá maličkost, která se zdařila, vrátila nazpět pozbytou sebedůvěru, pár pírek ze ztracených křídel.
"Babí, ty jsi usnula?" vyloupl se náhle před ní Tomášek a vesele poskakoval kolem stolu.
Vrátila honem svoje myšlenky, které jí dneska zavedly obzvlášť daleko, nazpátek a posunula si na nose brýle, aby jí neupadly. Tom sbíral ze země klubíčka příze, jež se jí rozkutálela na všechny strany. Asi musela na moment usnout...
"Už jsem se tě nemohla dočkat, ty kluku!" zamrkala přes tlustá sklíčka, než otevřela kalendář .
Hned další neděli postavila Marie před ní na stůl dvoupatrový dort a Tomík se přihnal ze zahrádky s několika kvítky čemeřic. Před oknem zastavil bílý moskvič a vyskákala z něj početná Zdenina rodina. Než se všichni vřítili do kuchyně, stihla ukazovákem umazat z vršku nazdobeného dortu jednu číslici. Zůstala jen šťastná sedmička...
Jenže příští dny moc šťastných událostí nepřinesly. Těžko se jí dýchalo, v noci přecházela po sednici, otvírala okno a poslouchala šepot lístků bříz. Aby nebylo bolesti málo, dozvěděla se od dcery úplnou náhodou, že Fanda přestává vidět a doktoři jen bezradně krčí rameny. Mladí jí o tom dosud neřekli, asi jí chtěli ušetřit starostí. O to hůř se s další zkouškou víry, co na ni neočekávaně dolehla, smiřovala.
Ptala se Boha proč, zlobila se, obtížně se ponořovala do modlitby. Když jí Marie přinesla oblíbenou bramborovou polívku s majoránkou a česnekem, polkla sotva dvě lžíce. Prostě to nešlo.
"Babičko, vám něco je! Domluvím hned se Zdenou, ať vás dovezou k doktorovi," navrhovala Marie po týdnu, protože z jejího stolku neustále odnášela téměř netknuté jídlo.
Ne, do špitálu za žádnou cenu nechtěla, i když ji přesvědčovali. Naplánovala si přece, že umře doma, ale to jim říci nemohla. Byli jí čím dál blíž ti, kteří ji v cestě na věčnost předešli. Hlavně Anežka k ní přicházela téměř pravidelně, jakmile se jí podařilo aspoň na chvilku zabrat do spaní. Potká se tam opravdu se všemi, kteří jí tolik schází, i s tím, s nímž si nestihla říct slova odpuštění?
V noci ji přepadl urputný kašel, dusila se, ale tentokrát neměla sílu se zvednout a dojít k oknu. Nahmátla pod postelí dlouhou lžíci na boty a tloukla s ní z posledních sil do ústředního topení. Rozespalý syn vzápětí vběhl do pokoje a nadzvedl jí hlavu. Všiml si v bledém světle lampičky zakrvaveného kapesníku, který si držela u úst. Hned skočil na kolo a vyrazil o ulici dál, aby vzbudil řezníka, ten jediný měl v krámě telefon. Přivolaná sanitka přijela během chvilky.
"Rakovina prsu, zasažené plíce," konstatoval primář, jakmile ji vyšetřil.
Vezli ji po pár týdnech na pokoj, měla za sebou operaci a další ozařování. Dívala se na levou, neúplnou půlku svého těla a zjišťovala, že už je jí všechno lhostejné. Vůbec nevnímala, co se okolo ní děje, co vypráví ošetřovatel, který jí pomáhá přelézat z vrzajícího vozíku na ještě rozvrzanější postel.
Otevřeným oknem pronikalo dovnitř veselé ptačí švitoření, připomnělo jí domov, její okno otevřené do přírody.
Odpoledne se zastavil ve špitále s pomazáním nemocných kněz. Pamatovala si ho už jako kaplana. Komunisté ho zavřeli, protože se příliš angažoval v pořádání vzdělávacích akcí. Když si trest odseděl, sebrali mu státní souhlas. Živil se pak řadu let jako truhlář. Zvláštní, jak se jí teď události z dávného minula vybavují do nejpodrobnějších detailů, zatímco to, co se událo poslední dobou, má zastřené mlhou...
"Všechny pozemské věci, pokud jsme zamilovaní do věčného života, nám mohou být nápomocné k přiblížení se Stvořiteli," řekl a jí ta věta dlouho rezonovala v uších.
Ráda poslouchala farářův vyrovnaný hlas, který ji dodával sílu už kdysi. Teď jí vesele sděloval, že se konečně vrací na kazatelnu, ačkoliv v truhlárně to bylo fajn, mohl přičichnout k cechu svého patrona, svatého Josefa. Bála se zasmát, aby se před ním nerozkašlala.
Jakmile odešel, těžký kámen na hrudi přitiskl nemohoucí tělo zas o trochu silněji k matraci. Připadala si jako malé ptáče uvězněné v něčí dlani a vystrašeně čekající na svůj konec. Bude to opravdu konec bolesti a začátek věčnosti, jak se snaží celý život věřit?
"Ahoj, Fančo! Jestlipak si mě ještě pamatuješ?" zaznělo k ní najednou z vedlejší postele.
Pootočila překvapeně hlavu za zvučným hlasem a hned poznala i přes spoustu vrásek blízký úsměv. Patřil Kláře.
V ústech i krku cítila poušť. Když otevřela ústa a chtěla na dávnou přítelkyni promluvit, nešlo to.
Povedlo se jí aspoň se na ni usmát a šeptnout: "Kde se tady bereš?"
"Ále, mysleli, že mám kýlu, jenže je to jinak... Ani nevíš, Fany, kolikrát jsem na tebe myslela," opětovala známá její úsměv a zvedala se z lůžka, aby jí pomohla s napitím. "Říkalas přeci, že s dětmi dostává člověk křídla. Cítila jsem to úplně stejně, když byl Jenda zavřený."
