Oči – zrak, je to jeden ze smyslů, který nám byl darován. Mít zdravé oči a moci se dívat na to, co je kolem nás je obrovským nezaslouženým darem od našeho Stvořitele. Jak málo si to však uvědomuji, když mám oči zdravé.
V létě mě navštívila kamarádka z Čech, která za mnou přijela na kole. Protože jsem měla v práci den volna, naplánovala jsem společný výlet na kolech do oblasti vranovského Podyjí. V Brně jsme naložily kola do auta a po čtyřech kolech se dopravily na Šumnou, odkud jsme pokračovaly na kolech.
Počasí bylo velmi pěkné už od rána a tak i cesta autem po dálnici směrem na Znojmo pro mě byla překrásným zážitkem, kdy jsem si začínala uvědomovat co to je za dar, když se mohu kolem sebe dívat na všechno to krásné Boží stvoření. Překrásný pohled na Pálavské vrchy jsem si mohla vychutnat svým pohledem. Kdybych neřídila auto a nejela po dálnici, určitě bych neodolala a začala bych fotit. Vzhledem k tomu, že jsem ale zastavit nemohla, začala jsem se v duchu modlit a děkovat za tu krásu. Cesta po čtyřech kolech utekla velmi rychle a na Šumné už na nás čekala Lucka, která se s námi také vydala na kole na výlet. Naším prvním cílem byla Hardecká vyhlídka, která leží na česko -rakouských hranicích.
I přesto, že jsme jely po silnici, příroda kolem nás byla opravdu překrásná. Znovu tu byl důvod k děkování za to, že mám oči, které vidí. Okouzlena krásou přírody jsem ani nezjistila, že mám píchlé kolo. Musela mě na to upozornit až moje kamarádka Lucka. Chvíli to vypadalo, že je po krásném výletě, ale naštěstí tomu tak nebylo. Byly jsme necelý kilometr od Čížova a tak jsem tam kolo dovedla. Hned v prvním domě jsme zazvonily a chtěly poprosit o vodu, abychom zjistily, kde je díra, ale nikdo nám neotevřel. Popovezla jsem kolo k druhému domu, kde nám paní otevřela a ochotně půjčila i kbelík s vodou a moje kamarádky Lucka a Lucka se daly do opravování. Já jsem to všechno jen dokumentovala na foťák a také si povídala s paní, která nám tak ochotně pomohla.
Čížov je poslední vesnice před hranicemi s Rakouskem. Pani nám mimo jiné povídala, že dnes se zde žije mnohem jinak, než tomu bylo v době totality, kdy toto místo už bylo také přísně hlídané. Mezi tím mi Lucka a Lucka zalepily kolo a mohly jsme pokračovat v cestě. O kousek dál jsme se ještě zastavily v místní kapličce a pak už pokračovaly směrem na Hardeckou vyhlídku.
Kousek za Čížovem jsem pět neodolala a vytáhla svůj foťák. Nacházely jsme se totiž nejen v překrásné krajině Národního parku Podyjí, ale dodnes je zde zachováno kus zábran kolem hranic z doby totality. Člověku přecházel až mráz po zádech, když se díval na to vše. Jak těžký to musel být čas, který trval tolik let, a naděje na změnu byla jen nepatrná až téměř nulová. Opět mě to přimělo k modlitbě za dar svodoby, za možnost cestování do zahraničí a mnoho jiného. Cestou na vyhlídku jsem učinila ještě několik krátkých zastávek k tomu, abych zdokumentovalo to, co bylo kolem nás.
Na Hardeckou vyhlídku jsme dorazily, když právě zvony zvonily poledne. Pomodlily jsme se Anděl Páně a chvíli se dívaly na tu krásu kolem nás. I zde jsem udělala několik fotek.
Potom následovala dlouhá chvíle, kdy jsme se domlouvaly na tom, zda se vrátit stejnou cestou zpět, nebo to vzít kousek přes Rakousko a potom do Vranova. Rozhodování bylo na mně, protože jsem byla při jízdě na kole vždycky poslední. Zvolila jsem druhou variantu, kdy jsme jely několik kilometrů po rakouské straně, až jsme nakonec dorazily do Vranova nad Dyjí. Samozřejmě, že během cesty následovalo několik zastávek, protože jsem potřebovala fotit. Stále jsem děkovala za tu krásu kolem nás i za to, že mám zdravé oči a můžu se dívat.
Ve Vranově jsme se zastavily nejprve na zámku, kde jsme prošly na druhé nádvoří a koukaly se na Vranov z výšky. Potom jsme sjely z kopce dolů, kde jsme si na faře nechaly kola a šly na zasloužený oběd.
Po obědě a krátké přestávce na faře, jsme opět nasedly na kola a jely, za celý ten krásný den i za to, všechno co jsme mohly prožít, poděkovat na mši svatou do kostela Svatého Ducha v Šumné.
Po mši svaté jsme se ještě zastavily na faře ve Štítarech, kde jsme byly pozváni na táborák, který zde měly slečny katechetky a několik místních dětí. A jak to při takovém táboráku na faře vypadá, na to se nyní můžete podívat i vy.
Snad si někdo řekne, že na tom co je zde napsáno není nic tak zvláštního,nic mimořádného. Možná není a možná je. Myslím si, že v dnešní době plné práce a shonu zapomínáme na to, že ne všechno, co v životě máme nebo je kolem nás, je samozřejmostí a musí to tak být až do konce života. Někdy je třeba se také v tom shonu zastavit a podívat se kolem sebe a nebo i do sebe a poděkovat za to všechno.
DÍKY PANE, ŽE MI DÁVÁŠ OČI, KTERÝMI SE MOHU DÍVAT. DÍKY, ŽE MI DÁVÁŠ MILOST, ABYCH SE MOHLA ZASTAVIT A DÍVAT SE KOLEM SEBE. DÍKY, ŽE MI DÁVÁŠ KAMARADY A PŘÁTELE, S KTERÝMI MOHU SVŮJ ŽIVOT SDÍLET. DÍKY, DÍKY, DÍKY…