Zaniklé proboštství

Co možná nevíte o Olbramkostele.





Mírně zvlněná krajina na okraji Českomoravské vrchoviny, lemovaná ještě početnými lesy a posetá modrými oky rybníků, dosud hojnými, ač jich tu v dávných dobách bylo nesrovnatelně více, skrývá i nejednu památku na dávnou zbožnost našeho lidu a místa, kam se putovalo o poutích v dobách, kdy lidé byli celý rok poutáni prací na svém i panském, kdy cesta na pouť byla mimořádným zážitkem třeba jen jednou v roce.

Jedním z takových dřívějších, již dávno zapomínaných poutních míst, která sepsal ještě před desítkami let dr. Karel Eichler, bývalo i v kdysi proboštském kostele olbramkostelském nedaleko císařské silnice z Rakous do Čech. Původ zaniklého světského proboštsví se noří do temnot prvé půlky třináctého století, snad do dob, kdy i vznikala samotná obec, pozdější městys. Samostatná jednotka se udržela až do rozhraní prvého a druhého čtvrtstoletí šestnáctého věku, kdy poslední probošt, známý kronikář Dubravius, stateček prodal a později se sám stal olomouckým biskupem.

Již od třináctého století tu stál kostel Nanebevzetí Panny Marie, k němuž se konávaly i poutní průvody z okolí. Dávno již zanikly, stejně tak jako místní trhy. Pozoruhodný kostel s prvky slohu románského, gotiky, renesance i baroka je dosud charakteristickou dominantou obce, obklopenou zdí bývalého hřbitova, skupinou budov, kde kdysi byly objekty zaniklého probošství. I poklad se tu v prvé půli předminulého století v jednom domku našel. V našem věku doznala změnu střecha kostelní věže a obraz se poněkud změnil. Sousední starobylá, v podstatě barokní fara malebně dokresluje siluetu. A přece se zde tolik již změnilo za poslední dvě století.

Prastarý hřbitov kolem kostela byl zrušen roku 1834 a přeložen za městečko. Prostranství kolem kostela pomalu pustlo, hroby mizely, všude bujelo rostlinstvo, bylo tu dost kamení a štěrku. Ojediněle se dochovala i staré pomníky, na venkově celkem vzácné a vesměs jen jednoduché, prosté. K rozsáhlé úpravě došlo roku 1846, kdy byl upraven prostor starého hřbitova a bylo přebudováno přízemí staré věže. Tehdy byla na místě schodů vybudována předsíň a tam dali dva dochované pomníky ze hřbitova. Byly zajímavé, jeden měl ještě znatelný barevný nápis a horní část tvořila socha pastýře s obětními nádobami. Při sledování tohoto tehdejšího pomníku se dostaneme do rušných dob napoleonských válek. Na pozadí zbídačené země se tu kreslí obraz člověka, jemuž byl pomník původně postaven. Zdejší farář Šimon Křandalský, znojemský rodák, prošel řadou kaplanských míst na farách, kde mělo město patronát. Konečně po tom četném putování se stal ve svých 37 letech roku 1819, tedy již po zmiňovaných válkách, místním farářem. Ale dlouho zde nepobyl, podlomené zdraví završila nemoc a smrt roku 1820. I jeho nástupce značně bojoval s hospodářskými poměry značně chudšího, kopcovitého, zalesněného kraje, navíc s četnými mokřinami a štěrky. Když zmíněný pomník jeho předchůdce dávali tehdy do chrámové předsíně, kdosi z rodiny, mlynář z Devíti mlýnů na Dyji, dal pomník opravit.

Dnes je vše změněno, prostor bývalého hřbitova je krásně upraven. Ti dávní poutníci a účastníci dávno zaniklých jarmarků by ta místa už nepoznali. Jen stará brána v ohradní zdi svědčila o dávných dobách venkovského střediska a zaniklého hřbitova uvnitř vsi. I těch se dochovalo málo, po reformách Josefa II. Byly vesměs přemístěny ven za vesnice. Všechna ta svědectví je nutno opravovat a udržovat poslední dochované památky na ty generace, které už staletí spí svůj sen na dávno zapomenutých místech. Je v tom kus citu, je v tom kus vděčnosti, byť už po staletích jen obecné, když už namnoze hroby předků svých nemáme dochovány. Ale velká rodina živých i zemřelých si zasluhuje trochu té pozornosti nás všech.