Papežská návštěva je významná celospolečenská událost. Pro věřícího člověka ale jde o návštěvu milujícího a milovaného otce.
Představme si to velice přirozeně. Otec rodiny pracuje daleko v cizině. Píše nám, vídáme ho a slyšíme díky rozhlasu a televizi. Ale teď přijede. Jak by se chystalo dítě na víkend, kdy otec bude doma? Určitě by se těšilo a chtělo by mu udělat radost. Toužilo by se ho zeptat na to, čemu nerozumí a neví si s tím rady.
Drtivá většina z nás se se Svatým Otcem nedostane do přímého styku a nebude s ním osobně mluvit. Přesto půjde o osobní setkání. Každý z nás ho bude poslouchat v určitém rozpoložení a návštěva každého zastihne v nějaké určité životní situaci. Máme-li mít z návštěvy užitek, musíme se na ni každý připravit doslova tak, jako kdybychom chtěli a mohli s papežem mluvit z očí do očí o svých i jeho starostech. Návštěva je již velmi blízko a nezbývá mnoho času. Využijme ho tedy dobře. Zamyslíme-li se nad otázkami víry, naděje a lásky, určitě se u každého objeví ty věci, které jsou pro nás právě teď důležité. Protože budeme připraveni, budeme i otevřeni pro jeho poselství.
Božské ctnosti
Víra, naděje a láska jsou podstatnými znaky křesťana. Pokud se v jeho životě neuplatňují a nejsou zřejmé na jeho chování, je křesťanem jen podle jména, ale ne skutečně. Skutečně totiž znamená v skutku a tedy skrze skutky.
Trojice Božských ctností se v současné době (ale zajisté vždycky) projevuje tím, že věřící člověk uznává Boha a jím daný odvěký řád. Protože v Boha a jeho řád a přísliby opravdu věří, neobává se budoucnosti, i když ví, že nemusí být příjemná. I nad hrozícími pohromami stojí Bůh, který je věrný a milosrdný. Konečně ví, že život, který je láska, vyžaduje oběti.
Chceme-li obstát a dostát svým úkolům, musíme pečovat o tyto tři velké ctnosti a musíme je v sobě stále probouzet. Víme, že jsou nám od Boha dány, a proto o ně také Boha prosme. Víme, že mnoho současných lidí po nich touží, jiní je hledají a určitě je všichni potřebují. Modleme se proto za sebe i za ně.
Modlitba ke vzbuzení tří Božských ctností
Trojjediný, věčný Bože, vyznávám, že jsi, že jsi všemohoucí a že jsi Láska.
Chci proto konat láskou naplněné skutky, aby moje víra byla živá a můj život plodný.
Poznávám, že jsi mi dal život v důvěře,
že ho nepromarním,
a já se o to chci ze všech sil snažit.
Chci proto překonávat nevděk a křivdy od druhých lidí,
nepropadat hořkosti a pocitu zklamání.
Vím, že podstatou života je oběť.
Chci proto žít obětavě, ne sobecky přijímat a hromadit,
ale štědře rozdávat a sloužit druhým.
Toužím, Bože, po plném životě,
a chci zachovávat tvá přikázání, která k němu vedou.
Pomoz mi v tom, protože to není vždy lehké.
Vlij mi víru, naději a lásku.
Prosím o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána,
neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého
žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
VÍRA
Vyjdeme-li od nejobecnějšího významu slova víra, pak je to přesvědčení, že něco je pravda, je to tak, jak mi to říkají druzí a jak to říkám já. Takové přesvědčení může být naprosté, tedy pevné, nebo nějak nejisté. Běžně se víra opírá o důkazy, ve vědě předložitelné, nebo o rozumné zdůvodnění opřené o logická pravidla. Věřit můžeme také na základě svědectví věrohodných lidí. Autorita takových lidí je u nás svázána s tím, že říkají pravdu a jsou rozumní. Zjistíme-li, že to, co nám řekli, pravda není, je to pro nás nepříjemné zjištění, protože poznáme, že jsou buďto hloupí nebo nám lžou. Stává se, že pak už jim nevěříme nic, ani to, co pravda je. Takto ztratilo víru mnoho lidí, kteří věž´řili v Boha a zjistili, že jim církev, kněz nebo důvěru vzbuzujícílaik říkal nesmysly nebo nepravdy v jiných otázkách. Nevěrohodnost křesťanova života může být nepřekonatelnou překážkou víry pro druhé lidi.
Víra v Boha a vše, co se vymyká rozumovému poznání, je ovšem jiná. Zůstává totiž vírou provždy, nelze ji vědecky ověřit, tj. není vystřídána věděním. Jednou ovšem přejde v blažené přímé patření na boha a v průběhu života získává oporu v okamžicích, kdy pocítíme Boží přítomnost tu v podobě zvláštní ochrany, tu ve tvaru jiné milosti. Věřím, ale neznamená vím. Důkazy Boží existence, jakkoli důmyslné, mají trhliny a jsou proto nedostatečné. Nevěřící se od věřících liší tím, že věří v něco jiného. Víra v Boha ovšem není něco, co by od počátku do konce leželo mimo oblast rozumu. To, co věříme, je předně vnitřně logicky skloubený celek. Některé články víry byly dokonce logicky vyvozeny ze základních zjevených pravd. Mnohé, co věříme, je možno nevěřícím ukázat jako rozumné, např. některé příkazy Desatera. To, že jiné lidský rozum přesahuje, neznamená, že mu to odporuje. Z toho plyne, že víru nelze vykládat, je možno ji pouze hlásat. Je možné ji pouze dokládat tím, že život o víru opřený přináší mnoho krásného a dobrého, což svědčí o kráse a dobrotě Boží. Plyne z toho však i to, že rozum, který máme a nesmíme zahodit, nám bude častěji klást otázky o víře. Víra je vždy provázena pochybnostmi a nejistotou, proti kterým ji musíme sami u sebe a pro druhé hájit. Víra není vtěsnání rozumu do pouček katechismu, jeho umlčení, popření svobodné vůle a odhození svědomí a čistě osobní odpovědnosti v bezhlavé poslušnosti církevním autoritám. Víra je trvalý hovor člověka s bohem, nejednou podobný těžkému zápolení. Připomeňme si příběhy Abraháma, Jákoba, apoštola Tomáše a jistém smyslu i zkoušku věrnosti Krista v Getsemanské zahradě.
Na druhé straně je známo, že přijetí víry přináší lidskému rozumu prospěch, protože ho při dalším poznání vede. Mnoho poznatků o člověku, společnosti, a i čistě vědeckých ponatků bylo získáno lidmi, kteří přemýšleli a bádali ve světle, které jim propůjčovala víra. Přináší např. zcela jiné otázky a jiný pohled, než jaké mají lidé nevěřící. Skutečnosti života, malé každodenní i velké, jeví se a jsou pro věřícího člověka jiné a hlubší. Kus chleba nebo krásný strom jsou pro věřícího velkým darem Božím, pro nevěřícího samozřejmostí. Víra mění život člověka. projevuje se to hlavně jeho skutky, dále tichou radostí, úctou a vděčností. jestliže často slyšíme, že věřící to mají snadné nebo lehčí, je to výrazem podivu nad vyrovnaností a trpělivostí, nad silou věřících. Ti to nemají nijak lehčí v tom smyslu, že by je nemoc méně bolela, nebo smrt drahých méně ochuzovala jejich rodinu. staví se k tomu ale jinak. Mnoho věcí mají dokonce těžších než většina nevěřících. Jednak jsou jiní, což vede k jejich různě negativnímu posuzování, odsuzování a často i pronásledování. Jednak na sebe přijímají povinnosti, které z víry plynou jako nutné důsledky. Katolicky věřící člověk totiž předně věří v Trojjediného Boha, ve vtělení Božího Syna, v jeho oběť, smrt a slavné zmrtvých vstání a věří v Kristovo přikázání lásky k Bohu a k bližnímu a to ho zavazuje k obětavosti a vkládá na něho odpovědnost za dobro druhých.
Obsah víry, tj. v co věříme, je vyjádřen ve vyznání víry, který se veřejně každou neděli hlásíme k Bohu, Kristu a církvi, která je společenstvím víry. O tom všem bychom měli nyní přemýšlet a poctivě se ptát, zda opravdu věříme v jednoho jediného Boha, nebo zda mimo kostel nevěříme něčemu jinému. Měli bychom přemýšlet, v koho jsme uvěřili - v Boha, všemocného stvořitele, v zachránce a spasitele, který z lásky k nám přišel, aby nás vykoupil, v Boha-ducha, který všechno udržuje v bytí a všechno obnovuje. Měli bychom si uvědomit, jak veliký dar je vírai jak o něj pečujeme. S bolestí bychom se měli podívat, kam spěje společnost, která Boha odmítá a uvěřila v jiná božstva, v modly nové doby. Míra sobectví, brutality a nezájmu je totiž úměrná odklonu lidí od Boha. Bezbožný svět je světem bezbožných, boha popírajících lidí, kteří nehodlají respektovat ani jeho řád ochraňující život. Tím se nám také objasní, v čem je náš úkol a proč se říká, že příchod těch, kdo nesou Radostnou zvěst (Evangelium) je toužebně očekávaný a tak milý.
Ježíš hlasitě zvolal:Žízní-li kdo, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, tomu potečou z jeho srdce - jak dí Písmo - proudy vody živé. (Jan 7,37-38)
Nechtěj pochopit, abys uvěřil, ale věř, abys pochopil. Pochopení je odměna víry. (sv. Augustin)
??Otázky??
- Nejsem nositelem pohoršení proto, že se chlubím svou vírou, ale mé skutky o ní nesvědčí?
- Nepřeceňuji své síly a nejsem sám sobě modlou, chci se líbit sobě nebo Bohu?
- Prostupuje víra celý můj život nebo žiji bez Boha a přidávám k tomu chvilky náboženské?
- Unesu, když mi druzí dávají najevo, že mě berou kvůli víře za neschopného hlupáka?
- Vím, kde mám doma Bibli a čtu v ní občas?
- Proč naše děti tak zoufale nechtějí o Bohu slyšet?
- Proč se věřící cítí tak opuštěni, když nás přece není tak málo?
- proč spolu věřící nemluví o víře a Bohu a ztrácejí čas plácáním o církevních a farních drbech?
- Je dobré ve snaze někoho získat zamlčovat a vynechávat, co je na životě víry těžké?
- Je dobře, když se v otázkách víry podbízíme mládeži tak, že jim slevíme i z Desatera?
!!Výzvy!!
- Svévole a nerespektování řádu ohrožuje život nás všech. je třeba dělat vše pro jeho zachování.
- v sázce je dnes už i zdravé logické myšlení, je nutné trvat na jeho užívání, a to zejména při výchově mladé generace.
Prosba o víru
Všemohoucí, věčný Bože!
Víme, že naše víra je často slabá a rozkolísaná.
Odpusť nám, prosíme, že se necháváme svést
k nepravým bůžkům a modlám nové doby
a stáváme se manipulovanými otroky k
onzumní společnosti.
Dej nám sílu tomu vzdorovat,
abychom se drželi pravých hodnot
a chránili převzácný dar víry.
Prosíme tě, abychom s úctou a pravidelně
četli Písmo svaté,
neboť je to tvé nezvratné a tvůrčí slovo,
kterým jsi nám odhalil smysl našeho života.
Stvořil jsi celý vesmír a stvořil jsi i nás.
Patříme ti a s radostí ti máme sloužit.
Povzbuzuj nás, abychom konali dobro,
neboť bez skutků lásky je víra mrtvá.
Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.
Amen.
NADĚJE
Naděje je pevná důvěra v boží milosrdenství a moc, se kterými nejenom naplní své sliby vůči těm, kdo ho milují, ale chrání je ve všech zkouškách a protivenstvích života. Naděje je samozřejmým důsledkem víry. Mohlo by se zdát, že kdo věří, má naději samo sebou. tak jednoduché to ovšem není. víme, že o víru se zápasí a jedním z tvarů toho zápasu je úsilí o naději. V tvrdých životních situacích, kde vše mluví proti dobrému konci, vše vypadá bezvýchodně, je víra těžce zkoušena. Často přichází myšlenka Je vůbec Bůh? Může se na to dívat? Proč mne opustil? Většinou je od nás v takových chvílích žádán odvážný čin - předat opravdu všechno, sebe celého do Boží vůle.
Mnoho z nás jistě důvěřuje v Boha, ale zároveň má svou jasnou představu, jak mají věci dopadnout. Doufat v takto námi chtěný a předpokládaný konec je jen lidské očekávání. Naděje je však přesvědčení, že vše dobře skončí, i kdyby se naše očekávání nenaplnila a podle našeho soudu by všechno skončilo špatně. Naděje nastupuje tam, kde se všechna očekávání hroutí a přichází k nám zkáza nebo nezvladatelná síla zla. Obsahem křesťanské naděje není také žádné popsatelné blaho, natož vysněný život plný příjemností.
Pozorujeme-li současnou společnost, která odmítá Boha, nemá víru, vidíme, jak se to projevuje děsnými úkazy: narůstání sebevražd, množství dětských sebevražd, názory, že život ne dost příjemný je možno ukrátit euthanasií, zoufalství všeho druhu. To není vše. Vidíme obavy z budoucnosti, které lidi vedou k vášnivému přilnutí k okamžiku a hromadění přechodného dobra a požitků. Konzumnost společnosti se prosazuje i v oblastech vztahových, vybičované sexualitě, pokleslé kultuře a zábavě, na každém kroku. Přesycenost vším možným působí nudu a apatii. Proto je třeba stupňovat impulsy až k nebezpečí života - adrenalinové sporty, drogy. To všechno má svůj původ v těžkém nedostatku naděje. Naděje chybí, protože ji není ke komu upnout, když Bůh byl odmítnut. Snaha opřít naději o sebe sama vede k hrubému sobectví a po vyčerpání sil ke katastrofickému zoufalství. Snaha opřít naději o druhé lidi vede ke stále větší nedůvěře, protože většinou jsou to rovněž sobci a nepomohou, když by je to mělo něco stát. Opětovné špatné zkušenosti s lidmi vedou k apriorní nedůvěře, očekávání, ba vyhlížení jejich selhání či zrady. Zcela zanedbatelné drobnosti jsou pak prohlášeny za příznaky proradnosti. Snaha opřít naději o silnou osobnost a autoritu vůdce vede k diktatuře. Snaha vylhat se z životní pravdy poukazem, že všechno je úžasné a lepší než nejlepší, je odkládáním nárazu na realitu. Neřešené problémy stanou se opravdu neřešitelnými. beznadějné zahledění do přítomného okamžiku působí odhození odpovědnosti za vlastní jednání. Teď je to příjemné, přínosné a finančně výhodné, co bude dál mě nezajímá. Důsledky však přicházejí.
Ztráta naděje se ve dvojí formě prosazuje i v nedůvěře v budoucnost a ochotě či odvaze mít děti. Na jedné straně stojí ti, kdo si jednoduše nebudou komplikovat život. Na druhé straně stojí ti, kdo poctivě přiznávají, že rodičovství je nad jejich síly, ekonomické i jiné. Bez naděje v pomoc Boží nemohou dojít k jinému závěru.
V této nepěkné a nebezpečné situaci se nacházíme a jsme strhováni jejím proudem. I sami o naději těžce zápasíme. Přitom se právě od nás očekává, že ji lidem přineseme. Musíme proto být jejími nositeli. Na prvém místě tu stojí naše odvaha a ochota mít děti a starat se o ně pečlivě a obětavě. na druhém místě je otevřenost vůči druhým. Sami musíme být důvěryhodní a přes všechny bolestné zkušenosti musíme lidem důvěřovat. Hleďme proto od nich očekávat dobro a nevyhlížet jejich chyby. Nebuďme lhostejní, ale zajímejme se o ty, kdo upadají, nebo mohou upadat do beznaděje a zoufalství - nemocní, staří a opuštění jsou všude kolem nás.
Hlavně však sami mějme naději, důvěřujme v Boží pomoc. Pamatujme přitom vždy, že přichází tehdy, kde jsou lidské síly a prostředky vyčerpány. Opovážlivé spoléhání bez vlastního přičinění je nejen hloupé a drzé, ale také marné. mějme naději v nekonečnou, vše převyšující moc a štědrost Boží, neustrňme v konečném rozměru lidského očekávání. Dávejme pozor, abychom veliký počet příjemností a nahromadění úspěchů, majetku či poct nevyměnili za nekonečnou radost. Ta není jen budoucí, ale je i přítomná a všimněte si, jak její málo. Snažme se pochopit Boží vůli a nepodstrkujme mu svou, abychom opravdu stáli za tím, co říkáme svému Otci na nebesích: "buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi." (Mat 6,10)
Doufej v Hospodina celým svým srdcem, a nespoléhej na svou opatrnost. (Přís 3,5)
Bůh nám nezakazuje, abychom ve svých souženích a nebezpečenstvích hledali své útočiště u lidí, zlořečí však tomu, kdo jen v lidi svou důvěru vkládá. (sv. Alfons Liguori)
???Otázky???
- Je to, po čem toužím opravdu dobré, spravedlivé a potřebné?
- Neodvolávám se na Boží pomoc tam, kde se mám sám snažit?
- Nejsem jako rozmarné dítě, které chce všechno, co vidí?
- Nestávám se zatrpkle nedůvěřivým a podezíravým?
- Jak pomáhám dětem poctivě pracovat, překonávat těžkosti a spoléhat na Boží pomoc?
- Jak se chovám k těm, kdo u mě hledají radu a povzbuzení? Nebagatelizuji jejich problémy?
!!!Výzva!!!
Má-li se začít obnovovat důvěra, musíme začít držet slovo, plnit sliby, nepodvádět, všeobecně pozvedat morálku, ale hlavně se odvážit dát druhým důvěru a vážit si toho, když nám ji dají oni.
Prosba o naději
Pane Ježíši Kriste, Vykupiteli světa, Bože,
děkujeme Ti, že se naplnilo očekávání spravedlivých Starého zákona.
Přišel jsi mezi nás a víš, v kolika nejistotách a obavách žijeme.
Jak těžce zápasíme o důvěru v budoucnost.
Prosíme, vrať nám naději,
abychom důvěřovali v tvá zaslíbení
a s odvážnou radostí vstupovali do budoucnosti,
ze které k nám přicházíš, abys obnovil Boží království.
Dej nám vytrvalost v nesnázích a podepři nás,
když klesáme na mysli.
Pošli nám dary svého svatého Ducha,
abychom neztráceli důvěru v dobro a v lidi kolem nás,
i když budeme často zklamáváni.
Víme, že předmětem naší naděje je budoucí život u Boha,
ale dopřej nám, prosíme, potřebnou míru pozemské radosti,
abychom nepodlehli pocitu bezútěšnosti nebo nesmyslnosti života
a neztratili víru ve tvé vítězství nad veškerým zlem.
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.
Amen.
LÁSKA
Láska k bližnímu je hledání dobra pro bližního, říká sv. Tomáš Akvinský a mohli bychom dodat, že láska k Bohu je snaha žít k jeho poctě a radosti. Přijmeme-li lásku v pojetí sv. Augustina, musíme své úvahy začít otázkou, co je to dobro pro bližního. V prvém náhledu poznáváme dobro jako to, co sami máme rádi, a věci zlé jako to, co si pro sebe nepřejeme. O tuto představu se opírá jak Starý, tak Nový Zákon:
Co sám nenávidíš, nikomu nečiň! (Tob 4,15 n) a
Co tedy chcete, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim. (Mt 7,12)
Těmto výrokům dobře rozumíme, i když víme, že skutečné dobro druhých i nás samých občas vyžaduje, abychom snesli nebo i druhým činili něco nepříjemného. Bolestivý zákrok lékaře, nechutný lék, ukáznění a přinucení k potřebné práci jsou známé případy. Pozor musíme dávat tehdy, kdy se náš pocit nemusí krýt s pocitem druhého. Lidé potřebují pocítit lásku v té podobě, kterou oni potřebují, ne v té, kterou my vymyslíme a pak někomu vnutíme.
Čistá láska splývající s obětavostí je ze své podstaty nezištnou. To je kamenem úrazu pro lidi, kteří vždy hledají výhody a zisk a kteří vůbec na všechno hledí účelově. Při takovém pohledu na život je žádáno, aby život měl nějaký účel, aby měl viditelný přínos. Protože se účel plete se smyslem, dojdou lidé dříve nebo později k tomu, že život nemá smysl a propadají zoufalství. Život ovšem má úžasný smysl sám v sobě. Je-li prožit v lásce, je krásný a obětavost konaná z lásky ztrácí tíhu oběti. Život rozdaný druhým se proměňuje v radost. Proto Kristus říká:
Kdo by ztratil svůj život pro mne a pro Evangelium, zachrání jej. (Mk 8,35)
Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A toto přikázání máme od něho, aby ten, kdo miluje Boha, miluje i svého bratra. (1 Jan 4,21)
Láska je štít neproniknutelný: šípy pohrdá, meč odráží, nebezpečí se vysmívá, smrti se posmívá: láska nade vším vítězí. (Pet. Rhabanus)
???Otázky???
- Vím o bolestných potřebách lidí v mém okolí a není mi to jedno?
- Vedu své děti k ohleduplnosti?
- Dovedu se nasadit pro dobrou věc, i když mi to nic nepřinese?
- Jsou pro mne skutky lásky opravdu radostí?
- Projevuji druhým vděčnost?
- Usiluji o to, aby moje rodina byla ostrůvkem lásky, nebo tam vnáším rozmíšky?
!!!Výzva!!!
Nenastal vzhledem k vážnosti problému čas, aby se spojily síly odborníků a všech rozumných lidí v širokém hnutí za ozdravění postojů a mravní atmosféry?
Prosba o lásku
Duchu Svatý, Bože Lásko!
Obracíme se k tobě, který vše udržuješ v bytí.
Odpusť nám, prosíme,
co jsme zavinili svým sobectvím a lhostejností
a stali se tak překážkou tvého věčného vanutí.
Vrať nás do proudu života.
Ty, který všechno obnovuješ, obnov i naše srdce a dopřej nám,
aby se podobala pramenu lásky, kterým je svaté srdce Kristovo.
Duchu Svatý, odhaluješ tajemství Boží
a jsi učitelem Pravdy,
dej nám, abychom správně chápali skutečnost,
abychom ji unesli a nežili ve lži.
Odpusť nám, že soucitná, obětavá a svatá láska
je ve světě degradována na chvilkovou tělesnou slast
a ztrácí tak smysl a hodnotu života.
Navrať nám nevinnost, aby se naše srdce
podobalo nejčistšímu srdci Panny Marie, Matky Boží.
Jen když námi bude do světa proudit tvá láska,
budeme věrnými následovníky jejího Syna
a budeme vpravdě dětmi Božími.
Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.
Amen.
(Vybráno z brožurky Připravme se na návštěvu Svatého otce Benedikta XVI. v České republice, ČBK 2009)
