„Prosím tě nezlob se, dnes nemám čas…, Až bude více času tak si dáme kafe a popovídáme si…, Já už zase nestíhám…, Kdyby tak ten den měl o pár hodin navíc, to by bylo jiné…“
Nepřipomínají Vám tyto věty něco? Neslýcháme je od druhých čím dál tím víc? Nejsme i my samy otroky času?
Proč jsem se rozhodla napsat tento článek? Už delší dobu se mi stává, že nikdo kolem mě nemá čas. Všichni jsou tak vytíženi, až jsou z toho celý podrážděni a je lepší kolem těchto lidí jen tiše našlapovat, nebo ještě lépe ani nedýchat.
Dnes jsem se setkala s dvěma lidmi, kterým už moc času na této zemi nezbývá. Oba jsou vážně nemocni a jsou u konce svého života. Díky rozhovoru s nimi jsem si zase začala klást otázku,
kam se my lidé 21. století stále ženeme. Obě dvě setkání pro mě byla velmi obohacující. U jednoho z těchto dvou lidí jsem byla téměř dvě hodiny a u druhého asi hodinu. Když si to spočítám, tak zhruba 1/4 své pracovní doby jsem strávila jen posloucháním životních příběhů. Pro někoho ztráta času, vždyť co bych za tu dobu mohla udělat jiné práce a čas lépe využít. Snad!!! Někdo může namítnout, že to k mé práci patří, což má částečně pravdu, ale…
Co je vlastně čas? Večer, když jsem přišla z práce, dívala jsem se na internet, jaká je definice času, ale nějak zvlášť mě to nezaujalo. Bylo tam psáno, že se jedná o fyzikální veličinu, atd… jen spousta odborných názvů a termínů.
Ale co je čas, pro obyčejného člověka? Dovoluji si zde odkázat na svůj článek na jenikovském webu, kde jsem napsala jednu modlitbu, která mě velmi oslovila.
článek Čas je důvěra
Phil Bosmans ve své knize s názvem „Nespěchej, udělej si čas!“ píše: Čas, který lidé potřebují na práci ve svém zaměstnání, je čím dál tím kratší. Zato je více volného času, prodlužuje se stále více víkend a dovolená. Když se však podíváme okolo sebe, zjistíme, že lidé mají stále naspěch. Tak často slyšíme zaklínadlo z úst moderního člověka: "Nemám čas!"
Ještě nikdy nebylo tolik uštvaných lidí. Staří otcové a matky čekají nekonečně dlouho na návštěvu svých dětí. Nemocní a staří jen přihlížejí, jak mladí a zdraví chvátají okolo nich, pohání je čas. Manželé se stávají sobě navzájem cizími, nemají jeden pro druhého čas.
Proč máme tak málo času? Naše okolí, reklama, zábavní průmysl nám naléhavě a bez přestání ukazuje, co všechno musíme mít, co všechno musíme udělat, co všechno musíme dokázat, abychom byli "šťastní, radostní, svěží a dokonalí". Celý život se tím ale stává zmatený a neúnosný.
Dám ti jednu dobrou radu.
Nedělej někdy nic. Odpočiň si! Ztiš se!
V tichu najdeš radosti života, které jsme ztratili v té hrozné štvanici.
V tichu rostou ty nepatrné pozornosti, které potřebují méně času, než se domníváme: dobré slovo, přátelský obličej, vděčný polibek, chvilka naslouchání s pochopením pro toho druhého, nečekaný telefonický rozhovor, vlastnoručně vyrobený dárek, milý dopis, pozornost k svátku či k narozeninám.
Vyhoď ze svého života ono smrtící: "Nemám čas!" Přestaň s tím vražedným tempem.
Udělej si čas na to, abys byl dobrým člověkem pro své bližní.
Domnívám se, že k tomu už není třeba nic dodávat, přesto bych ještě na závěr ráda napsala, jak se na čas dívá Písmo a katechismus.
Křesťanův čas je časem vzkříšeného Krista, který je s námi "po všechny dny" (Mt 28,20), ať jsou jakkoli bouřlivé.
Náš čas je v Božích rukou. (Katechismus, §2743)
Čas plyne, běží a řítí se, nám jen zbývá, snažit se, abychom se jim nenechali vláčet. Kéž se nám to s Boží pomocí daří.
