Sedmý díl série Evy v poločase od paní Marie Vondráčkové se jmenuje Ustřižené copy.
Uspávala řvoucí holčičku, pochodovala s ní polomrtvá únavou po ložnici sem a tam a myšlenky ji unášely stovky kilometrů daleko.
Poslední dobou se v krajině dětství pohybuje téměř každodenně a zahání tak smutky, které po ní lezou. V nouzi nejvyšší otvírá skříň, kde přechovává v krabici svoje poklady – průhledné těžítko s fialkami, co kdysi dovezl táta z cest za prací, a taky staré dřeváčky. Postaví si před sebe ta hrubě opracovaná malá nazouvátka, nic pro zchoulostivělé nožky, a je hned tam, kde její srdce zůstalo napořád zaháčkováno.
Dceřina víčka se konečně zaklapla a ječení ustalo. Opatrně přendala malý uzlíček, kvůli němuž poslední půlrok téměř nespí a zjišťuje kolem poledního, že se ještě nestihla ani nasnídat, natož učesat, do postýlky a už hodně vyřízená celodenním maratónem zvaným mateřská dovolená se vrátila k hoře nádobí v kuchyni. Doufala, že další nepřeslechnutelný nářek tentokrát zazní až před dalším kojením, tedy nejdříve za dvě hodiny.
Tomík si na jídelním stole kreslil. Zahlédla na čtvrtce raketu s nápisem Apollo a pod ní cosi jako šedý tank. Voskovky ležely poházené všude kolem, dokonce i pod židlí.
Při pohledu na železné monstrum s pásy jí v mysli vyvstalo, jak poměrně nedávno pospíchaly s kolegyní z fabriky, aby v krámku s obuví zakoupily svým dítkům důkladné štěrovací boty, zvané traktoráky. Tak je vyděsilo, když brzy ráno cestou do práce zahlédly z vlaku, jak se od hranic valí kolona tanků. Co se bude dít? Nehrozí, že budou muset s dětmi kamsi utíkat? Neměly by honem nakoupit do foroty základní potraviny?
O polední pauze si v zaměstnání pustily rozhlas, z éteru se ozývala střelba a volání o pomoc. Tanky už projížděly Prahou. Vzpomněla si na tátova slova, že Pražské jaro nebude mít dlouhého trvání, že si Sověti brzy přijdou udělat na svém dvorečku pořádek. V červenci se s ním pohádala. Jednak kvůli svému klukovskému sestřihu, který mu vůbec nebyl po chuti, asi by ji pořád nejraději viděl copatou, ale zejména se spolu chytli kvůli Dubčekovi, kterého považoval za snílka. Jenže jeho černé předpovědi, že dohoda velmocí o rozdělení Evropy mezi Američany a Sověty šance na samostatnost snižuje, se naplnily do puntíku. Ze vzduchu, co dýchali, se postupně vytratila příjemná vůně svobody a plíce se plnily pachutí zrady, vzteku a rezignace.
Okupace v osmašedesátém byla jejím druhým setkáním s vojáky. K prvnímu došlo, když jí bylo pět. Rodiče sázeli na políčku brambory a ona hlídala vedle na mezi svého bratrance, když zničehonic kolem hlavičky tleskajícího batolete prolétlo cosi jako rychlá včela. Naklonila se k němu blíž a další zasvištění se ozvalo těsně u jejího ucha. Vyděšení rodiče odhodili rýče, popadli je do náručí a uháněli s nimi do chalupy. Koho by napadlo, že i přes konec okupace, si budou Němci, kteří se ještě skrývali různě po lesích, vylévat žluč tím nejpodlejším způsobem?
Německé vojáky pak vystřídali sovětští osvoboditelé. Sledovala je škvírou ve vratech, směřovali v tancích do kasáren v městečku. Nedlouho po nich na náves dorazila početná skupina žen a dětí s ranci na zádech, ubytovaly se v místní škole a chodily od stavení ke stavení prosit o jídlo. Když jedna drobná paní s dcerou zaťukaly i na jejich dveře, maminka donesla ze sklípku krajáč mléka, aby jim z něj odlila do džbánku.
Ty ženy směřovaly z jihomoravské vesničky směrem na západ, samy pořádně nevěděly, kde jejich cesta skončí. Z rodné chalupy, z úrodného kraje plného vinic je úřady vyhnaly, protože zemřelý otec byl německé národnosti.
Drobná dívka, jmenovala se Líza, jí tehdá upletla na záspi z pampelišek věneček. Byla o dobrých deset let starší, přesto si spolu hrály v dřevníku, klouzaly se dolů po prknech, která uzavírala vchod do sklepa, a rozesmátá Líza s dlouhými blond vlasy vypadala skoro jako princezna z pohádkové knížky.
Jenže následujícího odpoledne na novou kamarádku čekala marně, přišla jen samotná paní. Zaslechla z kuchyně, jak vypráví na chodbě mamince, že je ráno Rusové poslali uklízet do kasáren. Vyfasovaly kýble s ledovou vodou a musely pod dozorem šklebících se vojáků holýma rukama otírat odporně znečištěné latríny.
"Proč na nás tohle Bůh dopouští? Všechno bych bez reptání vydržela, ale aby mi na nevinný dítě sahali..." Další část ženiny plačtivé řeči neslyšela, mamka si totiž všimla jejího udiveného pohledu a ihned za sebou zabouchla, aby k ní už nedolétlo již ani slůvko.
Celá skupina včetně pobledlé Lízy se zakrátko z vesnice ubírala někam dál. Mockrát si na tu dívku později vzpomněla a kladla si otázku, proč válčení nejhůř odnášejí ti, kteří s jeho rozpoutáním nemají nic společného. Kam asi se svým ranečkem Líza doputovala? Jak snadno může dítě přijít o domov...
V osmašedesátém, hned jak se oklepala z počátečního šoku, že sny jejich generace o svobodě jsou nenávratně v háji, myslela na syna a na miminko, které nosila. Těhotenství se už přehouplo do druhé půlky, když začala zničehonic v práci krvácet a po převozu do nemocnice přivedla dítě na svět mrtvé. Doktorovi, který po té události seděl na sále zády k ní a cosi vyťukával na hřmotném psacím stroji, u něhož se mu občas zkřížily a zasekly klapky s písmeny, sfoukl průvan ze stolu na podlahu jeden papír. Na neúhledném strojopise, jenž přistál vedle jejího lůžka, zahlédla záznam, že měla mít chlapečka. Jizva jménem Honzík bolela dlouho, nezahojilo ji ani narození Madlenky.
Nikam tehdá prchat nemuseli a Tomovi ty boty, které mu v obavě z přijíždějících tanků pořídila, vydržely až do školy. Z obrazu nad tabulí si skrz husté obočí měřil žáčky soudruh Brežněv a paní učitelka najednou vyžadovala, aby se jí říkalo soudružka.
Ve druhé třídě četli knihu o dětství V. I. Lenina. Byl v ní popisován jako kdosi nadpozemsky dokonalý, podobný udatným bohatýrům z ruských pohádek. Tomík jí z ní doma předčítal pasáž, která mu vrtala v hlavě. Školák Vladimír Iljič si přetrhl řetízek, na němž nosil na krku zavěšný křížek od maminky, a zahodil ho, protože už nechtěl být zpátečník, který spoléhá, že nespravedlnosti a bídy může lid zbavit něco jiného, než revoluce. Hned syna ujistila, že nošení křížku a modlení není trapná zábava pro staré báby, jak je jim to v rámci výuky vštěpováno, ale cítila se ve slepé uličce. Dá se dítě vychovat ke slušnosti a pravdomluvnosti ve světě, co se stal spouští plnou lží a zastrašování a který je jen krůček od toho začít hlásat, že svět stvořili komunisté?
Sdělovací prostředky nazývaly vetřelce přáteli na věčné časy, období krátkého závanu svobody pak označovaly jako pokus o kontrarevoluci. Lidé se báli jeden druhého, vždyť o donašeče nebyla nouze.
Když se při návštěvě příbuzných bavili o Palachovi a o šanci, že v dohledné době skončí dočasný pobyt spřátelených vojsk, jak byla okupace oficiálně nazývána, zjistili najednou, že si pod stolem hraje Tom s autíčky a každé jejich slovo hltá. Udělili mu přednášku, proč nesmí o tom, co zaslechl, nikde mluvit a dávali si od té doby lepší pozor na jazyk.
Stejně ji sužovaly obavy a často si kladla otázku, jak před dětmi hovořit pravdivě a neskončit u výslechu na státní bezpečnosti jako třeba farář, co se jen pokoušel učit mladé náboženství. Do světa hlásaná svoboda slova a vyznání neměla s realitou nic společného. Soudruzi dotyčného kněze ze dne na den přeložili neznámo kam a jeho místo na kazatelně zaujal obtloustlý páceňťák, pro něhož není problém sloučit víru se členstvím v partaji a který má radši než věřící svou strakatou dogu. Potkává ty dva v nedalekém řeznictví, kam Meloun, jak mu všichni říkají, chodí své téměř bezzubé oblíbenkyni kupovat protekční šunku.
Poodhrnula závěs v okně a vykoukla do tiché ulice, jestli neuvidí vracejícího se manžela. Široko daleko nezahlédla nic než pár stínů, jež vrhaly na lesklý asfalt stromy rostoucí poblíž sloupu s elektrickým osvětlením. Tomíka odeslala do koupelny a rozpletla dvě koule válející se v koutě nazpět do původní podoby dvou párů pánských ponožek. Než se pustila do namáčení prádla, aby bylo připraveno na příští ráno k praní ve staré vířivce, pustila si rozhlas. Podařilo se jí naladit z obrovské dálky znějící zpravodajství, tolik odlišné od toho oficiálního.
Otáčela knoflíkem a tiskla ucho k přijímači. Informovali o pár jedincích, kteří nepodlehli s většinou lhostejnosti a strachu, tudíž jsou vystaveni ze strany STB zastrašování a vydírání. Rušivé hvízdání bylo dnes obzvlášť silné, vzdala to a přeladila na Prahu, kde pěl Karel ódu na dívku toulavou.
Vrhla se do žehlení hory plen. Do mysli jí v tom dnes už poněkolikáté vstoupil táta, který taky večer co večer hledal uprostřed rádiového šumu pár srozumitelných necenzurovaných slov. Rovněž ho stálo spoustu úsilí, než se z éteru rozeznělo tiché, ale naléhavé: "Hovoří Amerika, Amerika hovoří..."
Jestlipak je u nich doma všechno při starém? Pod oknem u bytelného stolu sedí na lavici otec a popíjí z velkého hrnku meltu, ucho má jako vždy touto dobou přitisknuté k dráťáku. Maminka běhá kolem plotny a když přestane s cinkáním nádobí, usedne naproti tátovi s jehlou a dřevěným hříbkem k děravým ponožkám. Prosklenými dveřmi proniká do středu tmavé ložnice slabá záře od lampy nad stolem...
Jak ráda by vrátila čas, zas ležela vedle svých sourozenců a natahovala zvědavé uši, aby rozeznala, co zajímavého polohlasem řeší rodiče ve vedlejší místnosti.
V třiapadesátem živě diskutovali o měnové reformě. Babička totiž vytrvale střádala každou korunu, jíž jí máma s tátou odváděli za pronajatá pole. Po pravidelných troškách ukládala do kampeličky a slibovala vnoučatům, jak jednou díky její prozíravosti vystudují nebo se vyučí řádnému řemeslu. Jako by nestačilo, že o dlouholeté úspory přišla za nacistů, vše se opakovalo zase znovu. Ačkoliv na Praze ještě večer sám prezident tvrdil, že se měnová reforma drobných střadatelů nedotkne, tátův dráťák měl přesnější informace, jak se hned ráno ukázalo. Babičku další zklamání přivedlo k tomu, že k slibům prezidentů, politiků a bankovních úředníků zaujala jednou provždy silně nedůvěřivý postoj.
Obzvlášť čilý ruch z kuchyně zněl jednoho večera tři roky po válce. Tehdy posledním vlakem od Prahy přijel neohlášeně tátův bratr, strýček Antonín. Přivláčel s sebou obrovský kufr plný písemností, která potřeboval urychleně zlikvidovat. Pracoval jako prokurista v dobře prosperující továrně, jejíž majitel byl židovského původu a jako jediný z početné rodiny přežil koncentrák. Po válce se vrátil do rodinné fabriky, kde se mu podařilo navázat na prvorepublikovou tradici. Jakmile vycítil, že se nad ním stahují mraky opět, že po nacistech mají na jeho majetek zálusk komunisté, na nic nečekal, sbalil to nejnutnější a zmizel za kopečky. Ještě předtím požádal strýce Antonína, aby zničil dokumenty s plány na další rozvoj výroby, ať se alespoň ty nedostanou do spárů zlodějů. Několik silných fasciklů s lejstry skončilo tedy u nich v praskajících kamnech a strýc zas ráno před půl čtvrtou chvátal do městečka k prvnímu rannímu spoji.
Za pár týdnů byla továrna skutečně znárodněna a k jejich chalupě přijelo tmavé auto se třemi divnými chlapíky. Baloňáky jim šustily, když obraceli všechno vzhůru nohama. Vyptávali se na strýčka Antonína i mezi sousedy a než naštvaně nasedli zpátky do limuzíny, nahlédli i do psí boudy.
Novým správcům se sice nepodařilo dokázat strýci, že má na zmizení důležitých materiálů podíl, ale protože se odmítl stát členem jediné správné strany, dostal ze své funkce padáka. Akční výbory obsadily bez jakýchkoliv voleb státní úřady, tvrdíc, že tak plní vůli dělnické třídy, která nutně musí ovládat veškeré výrobní prostředky k nastolení spravedlivého řádu.
Z kraje padesátých let vláda jedné strany přistoupila k dalším krokům, které život u nich na vsi trvale poznamenaly. Rozčilení z otcova hlasu, jež očividně bylo zase reakcí na právě končící zpravodajství americké stanice, se nedalo přeslechnout. Pozorovala ze svého lůžka skrz sklo ve dveřích zamlklé rodiče, jak se jim ve světle bledé žárovky vrásky na čele podivně prohlubují. Ze slov, co k ní dolétla, nemohla usnout až do rána...
"Chystají další represe na zemědělce, že jsou jako producenti potravin politicky neovladatelní. Potřebují pracovní síly do průmyslu, propukne udávání a hledání nepřátel lidu. Kdo se protiví, patří podle nich na nucený práce..."
Ticho přeťal matčin hlas: "Budeš jim to přece muset podepsat, Josefe. Oni nás jinak úplně zničí."
"Co to říkáš, Máňo? Děda by se v hrobě obrátil, kdyby jeho pole obhospodařovali takoví budižkničemové. Pamatuješ ta oranžová pole vloni? Zaorávali polovinu mrkve, nechali ji tam až do Martina. A co ty nebohý krávy, který trýznějí a ždímou a nejraději by je krmili hnojem?"
"Přece to tak nebude pořád! Jednou budou muset všechno vrátit zpátky," namítla máti. "Ale teď se musíme podvolit. Byl za mnou předseda, nesplnili jsme dodávky, dávají nám další pokutu. Kde na ni vezmeme? Kdyby šlo jen o nás, ale co bude s dětmi?"
"Právě kvůli dětem to neudělám! Jaký bych jim tím dal příklad? Kdo má vztah k půdě, žádný hospodář s trochou cti v těle se těmhle lumpům neupíše! Nakládají s lidmi jako s dobytkem. Kvůli jejich výhrůžkám já se nikdy před nima neskloním, ať se klidně dál ohání těma svejma sovětskejma soudruhama, co mají za vzor. Pěkní hrdinové, když zavírají lidi do lágrů nebo jim rovnou utínaj hlavy...!"
"Tiše, Josefe, prosím tě!" křižovala se máma.
"To bych si musel sám před sebou odplivnout, kdybych se s takovýma bratříčkoval! Radši na tom poli padnu!" zaburácel. Židle hlasitě odskočila od stolu, jak se vymrštil a hnal na zápraží, aby se na čerstvém vzduchu uklidnil potažením z fajfky.
Otce do družstva jako jediného z celé vsi nikdy nedostali. Svého přesvědčení se nevzdal, ať se dělo cokoliv. Zůstal jako skála, tvrdá a neoblomná.
Maminku párkrát nechtěně vyrušila od modlitby růžence a všimla si, jak schovává do kapesníku oči plné slz. Netrápila se kvůli sobě, myslela jako vždycky na tátu, který přišel o svůj sen – truhlářskou dílnu ve městě. Cítila výčitky, že zůstal po návratu z Vídně hospodařit v rodné vsi kvůli jejím obavám o stárnoucí rodiče. Možná mohli žít teď jinačí život, život bez tísně a bez pošklebků těch, kteří se nové době, v níž úcta k dědictví otců byla důvodem k ponižování, dokázali lépe přizpůsobit.
Kde byly staré doby, kdy si hned zrána, než se vydali na pole, hospodáři podávali na návsi ruce k vřelému stisknutí, radili se o počasí, které staří bardi dokázali velmi spolehlivě podle přírody odhadnout, o tom, kdy zaset a kdy sklízet? Hlavně však měli pro sebe navzájem dobré slovo. Pokud se poškorpili, dovedli zas k sobě najít cestu, protože je skromný život a každodenní namáhání dokonale vyučili k pokoře. Pod vládou těch, co chtěli poroučet větru i dešti, jako by mozky lidí ovládla nějaká podivná choroba, směs závisti s podezřívavostí. Dříve dobří známí se zčista jasna báli jeden na druhého i jen promluvit, schovávali se před sebou za vraty, aby si nemuseli pohlédnout do tváře.
Máma se od tíživých myšlenek odpoutávala velmi obtížně, jednou z mála radostí se jí stalo pečení chleba. Už při zadělávání těsta se jí tvář projasňovala a když hotovou dobrotu vyndávala z pece, zářila na celou kuchyň. Střídala se v pečení s několika dalšími ženskými, ale ona jediná kromě chleba tvořila pro každé dítě ještě "toníčka". Tak říkaly malým chlebovým šiškám, které balily s Miládkou a Pepíkem do bílých utěrek jako do zavinovaček a opatrovaly jako miminka v povijanu.
Tety sousedky se v sobotu za soumraku sešly, aby se o čerstvě napečený, voňavý Boží dar podělily a dopodrobna probraly, co je ve vsi nového. Sobotní večery s klábosením, kterých se s přibývajícími léty měla na rozdíl od prcků povoleno účastnit, a neděle prožité v rodinném naslouchání se vždycky těšily její největší oblibě.
Kdykoliv se ve všední dny vracívala nazpět ze školy, bublal na kamnech oběd, ačkoliv ještě v jedenáct máma pomáhala otci s prací venku. Byla snad kouzelnice? Nechápala, jak může tolik věcí najednou stíhat. Po jídle, kdy se rodiče vraceli většinou zpátky na pole, převzala starost o sourozence, o hejno hus a občas také o dvě kravky, které vyháněli na pastvu.
Jednoho odpoledne pětapadesátého roku narušili obvyklý běh věcí u nich doma dva muži s aktovkami, náboráři z jakési vzdálené fabriky v Podkrkonoší. Přišli přesvědčovat rodiče, že pro budoucnost své patnáctileté dcerky nemohou udělat víc, než ji poslat na druhý konec republiky, aby se vyučila u tkalcovského stavu. Po jejich odchodu vysedávali všichni dlouho do noci nad hrnkem melty po celý týden, který dostali na rozmyšlenou. Máma si otírala vlhké oči a tátova mozolnatá ruka přejížděla po zkrabatělém čele. Pravda byla taková, že dětskému snu o vyučení se v tom kloboučnickém krámku, do jehož výkladu se cestou z měšťanky ráda dívala, v těch dnech definitivně odzvonilo.
"Zas bude dobře, Marjánko. To víš, život není peříčko, musíš být statečná," přitiskla si ji k sobě babička, jako by jí bylo pět a rozbila si koleno.
Babičce Makovičce se nedalo nedůvěřovat. Kolik ta toho prožila! Pomohla na svět dobré stovce dětí. Tři vlastní jí umřely v dospělém věku na zápal plic. Zbyla jen ta nejmladší, kterou už s manželem ani neplánovali. Díky ní obrovský žal, o němž si nejprve myslela, že ji zabije, dokázala překonat a říci osvobozující: "Bože, jak ty to chceš."
Když babiččina dcera, tedy její máma, v hrozných bolestech rodila, nevěděla si i přes bohaté zkušenosti porodní báby v nastalých komplikacích rady. Upínala prosebně oči k obrázku Matky Boží, který visel nad dceřiným lůžkem, a obávala se, že si Pán zavolá k sobě i to jediné dítě, které jí na světě ještě zůstalo. Prvorodička přišla o obrovské množství krve a to malé stále nechtělo ven. Vesnice vězela uprostřed sněhových závějích, do nemocnice se dojet nedalo a doktor nemohl k nim...
Nakonec mimino přece z dceřina břicha vytlačila. Zavinovala je do plen a překvapeně si to divné stvoření, které bylo tak kraťoulinké, že nic podobného v životě neviděla, prohlížela. Jen podle zvědavých oček, která ji pozorovala, když přes spoustu jemných černých vlásků vázala háčkovanou čepičku, usuzovala, že holčička s Boží pomocí snad vydrží.
Babička poslední večery, které ještě mohli prožít všichni pospolu, vyprávěla o všem možném a nechávala se od nich, svých vnuček, vískat v sněhobílých vlasech. Vykládala o zesláblé mamince, která po porodu dlouho spala a jíž uvařili silný vývar ze slepice, aby ještě v šestinedělí dali novorozeně pokřtít. V kostele, kam polštářem vycpanou zavinovačku s nepa-trným drobečkem navrchu donesli, dostala pak stejné jméno jako každé prvorozené děvče, k jehož porodu se babička, mariánská ctitelka, nachomýtla. Otcové a kmotři neměli moc šancí projevit svou vůli, většina vděčných rodiček dala na babiččino doporučení.
Po dvou týdnech závěje a tuhá zima povolily a dostavil se lékař. Konstatoval, že matka je v pořádku a děcko také, pouze bude podle všeho trpasličího vzrůstu. Po počátečním zděšení, s přibývajícími roky vzbuzovala ta jeho tehdejší předpověď u babičky i mámy čím dál silnější smích...
Přerostla totiž své spolužačky – všech deset Marií, jednu Boženu a jednu Annu a pak i je dvě. Žádný lilipután v rodině se nekonal. Podědila nejspíš výšku po pratetě Luise, která pracovala v hlavním městě bývalé monarchie jako malířka pokojů a štafle potřebovala jen vzácně.
Léto nemilosrdně spělo k svému konci. Babička jí jednou zrána udělala křížek na čelo a táta zapřáhl vozík za vypůjčeného koníka, aby v doprovodu maminky dovezl vykulenou holku, co dosud nebyla dál než za humny na pouti, s kufrem k nádraží. Když projížděli místem, kde se silnice potkávala s potokem, zahlédla tam sestřičku s vrbovým proutkem, obklopenou hejnem hus. Nejraději by se s ní rozběhla po známých mezích hledat v trávě ploché bodláky, hřebínky na česání panenek, ale tentokrát to nešlo. Černá oka na kmenech bříz, jež lemovaly silnici z obou stran až do městečka, na ni důvěrně pomrkávala, dodávala odvahu na dlouhou pouť.
V momentu, kdy se vlaková souprava pomaloučku rozpohybovala a za oknem zahlédla rozmazané tváře rodičů, najednou jistě věděla, že dětství skončilo a že prostě nesmí brečet.
Seděly vedle sebe s Boženkou ze sousední vsi, trochu zvědavé, trochu vyděšené. Jejich dědové prý spolu kdysi dodávali do pražských domácností třešně a houby. Díky tomuto podnikání vydělali peníze na stavbu nových obydlí jak pro sebe, tak i pro ty, kdo jim pomáhali se sběrem plodin. Teď se tedy staly parťačky z nich. Zvědavě vyhlížely mládežnický internát a klábosily o všem možném, aby zakryly své rozechvění. Plánovaly, že se na Vánoce podívají domů a sestřičkám z první výplaty koupí pod stromeček úžasné panenky v šatech podle poslední módy...
"Mamí, kdy už půjdeš spát?!" navrátil ji hlasitým dotazem bleskurychle zpátky z toulek minulostí syn, jehož střapatá hlava nakoukla do místnosti.
Přežehlila a složila poslední plenu, zacvakla rádio a vydala se za ním.
"Chceš číst z Diamantové sekery?" zeptala se, když usedala na okraj Tomovy postele.
Zhasnul lampičku a prosebně zašeptal: "Já bych radši, abys mi povídala, jak jsi byla malá. Třeba o tom přízraku..."
"Ty myslíš nebožtíka, co si hlídal svoje pole? Nebudeš se bát, broučku?" ovinula mu něžně ruku kolem krku.
Blaženě se k ní přitiskl a vypískl: "Nebudu, mami, vypravuj, prosííím!"
"Pšššt, musíme potichu, broučku, ať se neprobudí Majda... Říkala jsem ti, že jsem v tvém věku hlídala husy a ty mi občas někam utekly. Většinou jsem je našla kousek od rybníčku a proutkem zase zahnala nazpátek. Jen párkrát mi zaběhly hlouběji do obilí. A pokaždé to bylo zrovna pole nabru-čeného souseda Krpeše. Poprvé mi jenom pořádně vyhuboval, jenže ty potvory mu do ječmene vlezly zakrátko znovu. Byla jsem právě zabrána do pouštění lodiček z kůry po potoce a nevšimla si že to souseda dohřálo natolik, že mi nepozorovaně husy zahnal k sobě na dvorek a zavřel je do chlívku. Pak mě z okna pobaveně sledoval, jak celá vyděšená běhám po vsi a marně ty uličnice sháním. Zavolal na mě z okna, až když se začínalo stmívat: <
> Stála jsem pod jeho oknem jako opařená a čekala, co bude. Houknul na mně: <> Vychutnával si moje poní-žení a škodolibě se šklebil, když zavíral okno. Ploužila jsem se domů a tušila správně, že bude následovat pořádný mazec.
Opravdu jsem si to slízla, protože máma musela sáhnout hluboko do kapsy, aby dostala naše husy nazpět, když se nechtěla hádat se sousedem majícím pověst hrubiána. Vědělo se, že za tím jeho vztekem na celý svět stojí ošklivá vleklá nemoc, která ho postihla.
Pak jsem se jednou vrátila ze školy a máma mi hned ve dveřích vrazila do ruky hrnec brambor s tím, že jde ke Krpešovým pomoci hospodyni ustrojit nebožtíka na pohřeb. Jak za ní bouchla vrátka, práci jsem odložila a vyběhla na náves, kde pobíhaly děti ze sousedství. Honili jsme se, ale pak nám na mysl přišlo obrovské pole hrachu ležící trochu stranou od všech obydlí. Když si pár lusků natrháme, nikdo je hledat nebude, vždyť Krpešovic rodina má právě úplně jiné starosti, než se zajímat o úrodu. Dlouho jsme se nad tím nápadem nerozmýšleli a hned uháněli přes humna pro sladkou dobrotu. Cpali jsme si lahodné kuličky do úst, pár lusek nasoukali do kapes, až dokud se zničeho nic kdesi vysoko nad námi neozvalo podivné svištění. Znělo to, jako by přilétalo velké ptačí hejno, jenže široko daleko nebylo vidět ani jediného ptáčka a ten zvláštní poplašný zvuk stále sílil a sílil, přibližoval se. Cosi kroužilo a výstražně pískalo těsně nad našimi hlavami, ale dočista nic jsme neviděli, ať jsme se rozhlíželi sebevíc. Hrách nám ztrpknul na jazyku, rozklepala se nám kolena. Ani nevím, kdo první se dal na útěk. Ve sprintu ke křížku stojícímu za můstkem z kraje vsi naše pětice zaručeně překonala světový rekord. I Zátopek by záviděl.
Úplně zadýchaní jsme se na moment zastavili. Nikdo ani nehlesl, jen jsme na sebe zírali a bylo nám zcela jasné, kdo nás - malé zlodějíčky - právě vyhnal ze svého území. V minutě za každým zapadla vrátka a ven nikdo toho dne nos nevystrčil. Zasedla jsem za hrnec a pustila se honem do práce. Když se za chvilinku z pole vrátil táta s mrňaty, byly brambory na loupačku s kyselým mlékem připraveny na stole. Nic nepoznaly a já jsem o loupežnickém zážitku a své malé dušišce ani nepípla..."
"Vážně jsi to babičce a dědovi neřekla, mamko?"
"Naši se o tom dozvěděli od sousedčiných dětí, pak teprv jsem kápla božskou taky a přiznala, že jsem na výpravě za hrachem měla nemalý podíl. Každý z nás byl i bez kázání z ochutnávání z cizích polí vyléčen. A o Krpešovi, co bděl nad svým majetkem i po smrti, u nás na vsi nikdo nepochybuje," uzavřela svůj další návrat směrem k domovu, protože oči se jí už klížily, povídání se stávalo čím dál vláčnějším.
"Teď spi, Tomíšku," šeptla synkovy do ucha a plácla sebou do postele.
Šance na poklidný spánek a naděje, že se dočká mužova návratu, se sice vzdala, přesto se po chvíli převalování šla znovu podívat z okna. Pozhasínala, vytáhla ze zamčených dveří klíč a vklouzla zpátky pod přikrývku v manželské posteli.
Místo vedle ní bylo prázdné a studené, Franta si podnikovou oslavu mezinárodního dne žen evidentně užíval, situace doma ho netrápila. Schoulila se do klubíčka a přivolávala sladký spánek. Namísto něj přišel pláč. Bezmocně zaryla nehty do polštáře. Proč si myslela, že s Fandou budou na všechno dva, že on pochopí ta její občasná smutnění? Babička by řekla: "Manželé nejsou andělé, děvenko..."
Kdyby nebyla tak příšerně sama! Do práce za kolegyněmi zajde jen občas. Naposledy se tam dostala asi před měsícem, když si od Madlenky odběhla do města vyzvednout silonové punčochy ze správky. Holky jí ve stručnosti vyprávěly, jak dopadla nedávná cesta jejich soudružské delegace z odborového hnutí za soudruhy do spřátelené fabriky kousek od Leningradu.
"To bys nevěřila, Máňo, co se tam děje! U soustruhů a pásů, dokonce i ve výkopech s krumpáči v rukou se to hemžilo samými ženskými! Pár mužských jsme potkaly až večer v hotelové restauraci. Průvodkyně neustále pěla chvály na sovětské ženy, kterým se podařilo osvobodit z ponižující závislosti na mužích. Až když se přiopila, vyrazily jsme z ní, co ta rovnoprávnost obnáší v praxi. Silnější polovičky se věnují službě v armádě, zatímco jejich partnerky obstarávají zbytek. Můžem jen doufat, že to tady nedopadne podobně..."
Zas se v ní ozvaly otázky ohledně budoucnosti, vždyť i továrna, kde jí prozatím drží místo, přechází z velké části na výrobu pro armádu. O tom, jak se Američané se Sověty předhánějí ve zbrojení, se šušká všude... Co je čeká? Jak zvládne zanedlouho návrat do práce? Pohlídá tchýně Madlenku, nebo ji v pět ráno bude smýkat s sebou a odkládat do podnikových jeslí?
Na pracovišti už nebude mít nablízku Boženku. S ní jedinou sdílela všechny své myšlenky a obavy. Co se vdala až kamsi ku Praze, nemají krom dopisů žádné jiné spojení. Těch pár řádků čítává mnohdy opakovaně, Boženčin humor přináší aspoň na pár chvil nadhled nad jednotvárně plynoucím časem, který tráví s dětmi a s tchyní.
Sice se s Fandovou matkou snášejí, ale každá je z úplně jiného těsta. Klobouk dolů, jak se dovedla kdysi postarat o svoje děti bez mužské opory, jak dokázala odpustit zradu a jak hezky o svém manželovi nyní hovoří. Společnou řeč však nalézají jen vzácně, nemůže se zbavit ve vztahu k ní jisté ostražitosti.
Tuhle napovídala Tomovi, který stejně jako všichni jeho vrstevníci touží jezdit v autě, takovou nehoráznost - ať o peníze na vůz požádá své prarodiče z venkova, její mámu s tátou...
Pukliny v srdci bolí a odpouštění je tak namáhavé a vysilující.
Hrdlo se jí z rozčilení sevřelo, když si vzpomněla, jak jí Tom slova své milované babičky citoval. Představa udřených rodičů, pachtících se z posledních sil na latifundiích kolem stařičké chalupy, které by měla snad podle tchyně o něco žádat, ji tak zasáhla, že by nejraději ihned naházela pár nejnutnějších věcí do rance, popadla děti a vydala se nejspěšnějším vlakem domů, pryč od lidí, s nimiž teď žije a s nimiž má pramálo společného.
Rozum zastínily emoce, šikmá plocha zoufalství, po níž sjížděla dolů, hluboko pod úroveň, v níž se za normálních okolností pohybuje. Nyní se nedovedla na té cestičce po úbočí svahu udržet. Kameny, o které se zachycovala, vyklouzávaly z prstů.
Léto je v nedohledu a s ním i jediný týden v roce, kdy smí zažívat máminu vřelost, tátovu sedláckou zemitost a poctivost. Nadpozemský klid, který z těch dvou vyzařuje, ať dělají cokoliv, ji nepřestává uvádět pokaždé znovu a znovu v úžas. Nepotřebuje si jim na nic stěžovat, pouze jen tak jednoduše být v jejich blízkosti.
Budík odtikával hodinu před půlnocí a ona jako by na okamžik najednou zaslechla přímluvy, jež asi touto dobou rodiče pronášejí i za ni směrem ke kříži visícímu nade dveřmi na opačné straně republiky. Jakýsi průvan jí náhle ovanul čelo. Jemný vánek jako od šelestících křídel šeptal něco o odvaze a pokoji: <>
Jen se Tomáš přestal vrtět a usnul, spustila rámus Madlenka. Honem ke kojeňátku vstala, aby bratra neprobudilo. Teploulinká pusinka se k ní okamžitě přitiskla a hltavě pila.
Dokáže vytvořit pro Toma i pro tu malou bezpečné hnízdo, aspoň trochu podobné tomu, z něhož musela před léty vylétnout? Právě ji opustily síly, neboli došla šťáva, jak by ten její současný naprosto nepojízdný stav nejspíš pojmenoval trabantový fanoušek, jenž chrupal vedle.
Zavřela oči a vybavila si slastný pocit copaté holky, která nemá ani páru o tom, jak vypadá třeba trvalá ondulace a co obnáší život dospělé ženské... Ví, že již nemůže jako tenkrát odložit ošlapané dřeváčky mezi chudobky na břehu potoka, aby si osvěžila unavené nohy v chladné vodě, ví, že se nelze donekonečna vracet do dětství a vyhýbat namáhavému výstupu na horu skutečné dospělosti. Ale přesto – aspoň za chviličku zas uhýbat palci před klepety červených ráčků, jimiž se to v potoce pod jejich chalupou jen hemží!
