Evy v poločase VI

Přinášíme další z povídek paní Marie Vondráčkové z cyklu Evy v poločase. Šestý díl má název Lampa naděje od Mikuláše.





Nudné odpoledne v úřadovně pošty se vleklo pomalu a líně. Během poslední hodiny přijala od babky Hemerkové dvě složenky s přesně napočítaným peněžním obnosem, přešoupla jí přes přepážku objemný balík, v němž chrastily vlašské ořechy, a soucitně si vyslechla obsáhlé nářky na bolavé klouby. Jakmile žena odešla, pro změnu pokračovala v chrlení stesků neméně hovorná kolegyně.
Zaklapla barevný magazín a během pokyvování došla k oknu, aby zbavila pracovní prostředí silného zápachu francovky. Pohlédla na náměstí, stařenka v kašmírovém šátku právě mizela v průjezdu i se žlutou kárkou. Celý prostor mezi poštou a kostelem se s ubývajícím světlem postupně vylidňoval.
Sečte si předem položky ve dvou sloupcích, aby se tu po úderu páté nemusela zdržovat ani o sekundu déle, než musí, uvažovala a nepřestávala přikyvovat přes skleněnou stěnu Lídě. Ta každou chvíli nervózně koukla po hodinách na stěně. Muž se jí dosud neozval, ačkoliv jinak pravidelně každý pátek kolem čtvrté, než odejde z výboru, zjišťuje prospěch dětí ve škole a důrazně připomíná, v kolik na něj mají všichni čekat u vlaku. Vyrostl v nadutého papaláše, který se o výnosný a teplý flíček silně strachuje, proto vše, včetně rodiny, podřizuje budování dokonalého obrazu o své osobě. Tenhle kdysi nenápadný úředníček ze Správy národní bezpečnosti, jehož mnozí pamatují s bicyklem a v uniformě strážníka, posléze esenbáka, na rozdíl od jiných dokázal mrštně prokličkovat složitými politickými poměry. Ačkoliv většinu přátel z řad reformních komunistů normalizační dění smetlo z postů, Lídin manžel naopak výrazně povýšil. Po městě tenkrát kolovalo, že šlo o odměnu za hlášení na jednoho kolegu, který před frontou lidí v masně opáčil prodavačce doporučující čerstvá husí stehna, že husy momentálně moc nemusí. Všem to přišlo v době krátce po Husákově jmenování jako vtipná hláška, jen Oldřich se nesmál a pohotově jednal. Ten človíček, co si pustil ústa na špacír, se vezl dolů rychleji, než kdyby zvolil sešup po tobogánu. Olda následně usedl na jeho židli a kapička moci, kterou měl nečekaně ve svých dlaních, mu zachutnala a proměnila tu dosud nijak nevyčnívající a na vše souhlasně přikyvující osobu k nepoznání. Brzy byl za svou schopnost měnit barvy jak chameleon, za zásluhy v odhalování údajných úkladných rozvracečů socialistického pořádku a jejich důsledné potírání katapultován vděčnou stranou až do samotné Prahy.

Spolupracovnice Lída se vcelku bezproblémově adaptovala do role všezvládající hlavy rodiny, hravě zvládala během pětidenní manželovy nepřítomnosti režírovat chod rodiny, ba časem přivykla dokonce faktu, že každou sobotu pere z manželových propocených košilí stopy po rudě namalovaných rtech jakési neznámé ženštiny, jenž se jejího drahého chotě ujala, aby se mu náhodou daleko od domova nestýskalo. Pouze divadlo pro lidi, kdy za každého počasí před víkendem burcuje děti a žene se s nimi na nádraží vítat chotě, aby nikdo ze spoluobčanů nepojal sebemenší pochybnosti o funkčnosti jejich rodiny, snáší s vypětím všech sil. Naposledy, když nechala syny a dceru koukat na seriál a na vítací frašku se jedinkrát vykašlala, Oldřich soptil, jak právě probuzená Etna. V neděli, než s ním poslušně vyrazili po obědě ke zpátečnímu vlaku za účelem dlouhého mávání, nechal jí na stole o pětset korun méně, než ze své nadité šrajtofle odpočítával obvykle. Nezapomněl podotknout, že je jako manželka a matka naprosto k ničemu, dává špatný příklad dětem, má všude neskutečný binec a s tím jídlem se tentokrát taky moc nevyznamenala... Pro Lídu, obětující veškerý volný čas gruntování a péči o potomstvo, tohle obvinění představovalo tu největší možnou potupu. Probrečela a provzdychala celý týden.
Nehodlá nikdy dopadnout jako ona, za manželský prstýnek a poukázky do Tuzexu platit snášením trýzně od chlapa postrádajícího náznak citu a humoru. To Ríša má obojího na rozdávání... Už aby tu byl, aby uťal to její nekonečné osamělé snění! Hnala se z práce a hlava jí třeštila rozrušením. Rozhlížela se, jestli někde na ulici Richarda nezahlédne. Občas ji v pátek takhle překvapil a postával buď před Myší dírou nebo v podloubí vedle květinářství. Ale tentokrát se žádné takové příjemné překvapení nekonalo. Před sebou zahlédla kousek od večerky jen Máňu s dětmi a Bóžu, někdejší holku svého bráchy. Šourala se jako tělo bez duše, stále ještě celá v černém podél chodníku, smutek ji dělal o dobrých deset let starší. Povídala si s Marií, kolem níž poskakoval po dláždění chlapec, pokoušel se našlapovat jen na světlé kostky chodníku a vyhýbat se těm tmavým. Dobře tuhle hru naštěstí a neštěstí znala.
Vůbec teď neměla na své kdysi kamarádky náladu. Aby se s nimi nepotkala, vklouzla honem do obchodu a vyplnila síťovku gothajem a houskami pro případ, že by mamka neměla navařeno. Je devatenáctého, přesně půlrok, co se to stalo. Doma lze očekávat další krizový den a kromě zapáleného světélka u Jindrovy fotky na kredenci ani náznak smíření... Ach, bráško, jak jsi mohl?!
Poslední večerní autobus ji vezl točitou silnicí do zapadlé obce na kopci. Myslela na bráchu, který tuhle trasu jezdil mnohdy i pětkát denně. Chtě nechtě ho tu spatřovala v každé zatáčce. Odpovídala úsečně na hlášky ukecaného řidiče, který pořád narážel na "toho jejího medika" a vyptával se, zda přijdou večer na myslivecký ples. Ríša se měl už včera večer vrátit z Brna, skončilo mu zkouškové období. Zvláštní, že se neukázal, asi dospává. Určitě ji, jak to dělává už půlrok, bude zas přesvědčovat, aby smutek definitivně pustila po vodě a šli si zatancovat, že by Jindra o dlouhé truchlení beztak nestál. Dneska večer, jakmile budou spolu, vážně udělá všechno proto, aby Ríšu nezarmoutila a zjev smutné patronky odložila.

Řidič jí zastavil těsně před brankou. Otevřel dveře, až když mu slíbila, že si s ním na zábavě přiťukne. Očividně fakt, že je ženatý, nikterak nepoznamenával jeho trvale kladný vztah k opačnému pohlaví. Sestupovala ze schůdků a se znechucením sledovala řidičův mlsně se chvějící knír a těkavá malá očka, jimiž jí civěl na kolena... Fuj! Jak můžou tomuhle obšourníkovi některé naletět?
Pohladila na zápraží Reka a skrz okenní tabulky nakoukla do kuchyně, máma s tátou ani tentokrát neseděli ve svitu svíčky mlčky. Naopak. Až na zápraží se nesla prudká výměna názorů, kupa výčitek a obviňování. Vtrhla dovnitř a hodila síťovku doprostřed stolu: "Nechcete už toho handrkování nechat? Je vás slyšet až na náves! Prostě jsme ho všichni zklamali!" Zalezla si k sobě do kutlochu a schoulila se do klubíčka. Docela ráda by se z děsného smutku a bezradnosti vybrečela, ale prostě to nešlo. Jako by pořád ještě čekala, že se Jindra najednou odněkud objeví a vysměje se jim, že mu na tu taškařici skočili. Opakovala si nejhezčí vzpomínky na své dvojče. Viděla, jak plave v řece, svaly na rukou se mu napínají, pak vyskočí z vody a běží po kamenech k betonovému plácku, kde s Boženou chytají bronz od prvních jarních paprsků a sledují po obloze pomalu se táhnoucí mraky, připomínající nejneuvěřitelnější bytosti. Chichotaly se jako puberťačky, když na ně vychrstl pár kapek ledové vody. Byl to poslední odpoledne tak šťastný, těšil se na večerní tancovačku, kam šli s celou partou slavit. Ona se za Ríšova doprovodu kolem druhé ranní odebrala k domovu a Jindra zasedl za volant služebního autobusu, aby odvezl Božku a dvě další holky do města. Vysmátého od ucha k uchu, jak zařazuje dvojku a mizí za kapličkou, tak ho viděla naposledy...

V sedm ji vzbudila strachy sinalá máma. Na dvorku stálo žluto-bílé auto s dvěma příslušníky. Ti jim oznámili, že někdo volal před dvěma hodinami na podnik a nahlásil havárii vozu. Dispečerka informovala SNB a ta právě objevila kousek od hlavní silnice autobus převrácený na střechu a značně sešrotovaný. S hledáním Jindry to tak snadné nebylo, bezpečnost pročesávala okolí až do pozdního večera. Až za svitu baterek narazila na bezvládné tělo, viselo ve smyčce z vlečného lana, druhý konec se obtáčel kolem větve letitého dubu... Kdysi si tam spolu chodívali hrát.
Když jim to přišli říct, sevřela v prstech bráchův šálek s pomněnkami. Zůstal na stole se zbytkem černého kafe a nasvědčoval tomu, že Jindra byl nad ránem, než se vydal s tím provazem do lesa, ještě v kuchyni. Nikoho nevzbudil, ani ji ne. Nesvěřil se, nepodělil o průšvih. Proč?! Vždyť sám z rozličných malérů vytahoval druhé velmi často. Asi se bál, jak by všichni šíleli, měl rodinných scén, co se u nich odehrávaly i kvůli daleko větším banalitám, po krk a netajil se tím.

Znovu se pokusila rozbrečet, ale kapesník zůstával suchý a úleva se nedostavovala. Musí pryč, musí ihned někam mezi lidi, jinak se zcvokne! Narvala na sebe modré úzké šaty, které si sama ušila podle obrázku v časopise. V tomhle odvážném modelu podle Twigy se Ríšovi naposledy líbila, je na čase jej oprášit. Pročísla si rovné vlasy sestříhané na mikádo a rychle se v chodbě obouvala. Nebyla ale dostatečně tichá.

Máti na ni vyběhla z kuchyně, oči měla z předchozí hádky pořád ještě rudé. Okamžitě se do ní pustila tím svým uječeným hlasem. Chrlila na ni věty, které poslední měsíce omílala neustále: Jak se odvažuje narušovat smutek? Jak může bratrovi takhle ubližovat? Proč leze mezi lidi, kteří Jindříška i je soudí? Vytrhla se jí ze sevření a přeběhla rychle dvoreček, málem se přerazila o dlouhou šňůru, která vedla od Rekova obojku do kolejničky pod okapem a umožňovala psíkovi pohybovat se v úseku mezi domem a plotem. Máma za ni pořád něco křičela, ráda by ji tu asi taky navždycky takto uvázala.

Před hospodou se potkala s příbuznými. Byla ráda, že může dovnitř vejít s nimi a stát se tak pro všechny zevlouny méně nápadnou. Vyhlížela Ríšu, tolik potřebovala, aby ji někdo objal. On ale nikde uvnitř nebyl. Dívala se proto neustále netrpělivě ke dveřím, kudy vcházeli další a další jedinci dychtící po zábavě. Nikoho zvlášť nezajímala. V jedenáct ji dlouhé bezvýsledné čekání přestalo definitivně bavit. Ríšovi se muselo něco nenadálého přihodit, možná marodí.
Seděla pořád vedle Máří, semlely postupně všechno možné. Pověděla jí o rodičích, jak jí pořád vyčítají Ríšu, jak si od té doby, co přišli o syna, kolem sebe budují neviditelnou zeď. Konečně se jí podařilo odkrýt i dlouho potlačovaný vztek kvůli hlasům několika "nejzbožnějších a nejdokonalejších", kteří na kněze vyvíjeli nátlak, aby Jindrovy ostatky na půdě hřbitova nedovolil uložit, že tam sebevrazi nepatří, jelikož jsou to vyděděnci, kterým nemůže být odpuštěno.





Když do sebe hodila poslední doušek piva z půllitrové sklenice, dodala: "Farář byl naštěstí jiného názoru, pohřbil bráchu se vším všudy. Ale mně se stejně zdá, jako by tu pořád obcházel, jako by neměl klid. Chystám se zajít ke kartářce, máma k ní za mlada taky chodila... Myslíš, že je možné spojit se s duší zemřelého a dozvědět se, zda netrpí a jestli se mu nedá nějak pomoct? Pořád se bojím. Co když opravdu Bůh nemá slitování?" Máří se naklonila těsně k ní, protože hudba přidala na síle: "Podle mně Bůh neodsoudí kvůli zkratovitému jednání. Když Jindru pohřbívali a všem nám bylo tak strašně smutno, víš, vůbec jsem nepochybovala, kam míří, vždyť to byl tak hodný kluk. Tu mezeru, co po něm zůstala, nejde nijak vyplnit. Boženka je pořád úplně mimo..." "Hm, viděla jsem ji. Měla bych s ní promluvit, ale nejde mi to," vzdych-la. "Ale třeba se od té kartářky něco dovím, něco, co mi pomůže, abych se nejdřív sama vzchopila, aby se mi přestaly zdát ty hrozné sny..." "Prosím tě, Vendi, v čem by ti tak asi mohla pomoct kartářka! Akorát se ti z toho, co ti nakuká, přitíží. Není důvod užírat se kvůli svatě se tvářícím a kvůli nim si ověřovat, jak tvůj brácha dopadl! Snad od Boha nečekáš, že by dění kolem sledoval jako oni, jako divadýlko, kterým se nechce ušpinit, že by posuzoval vinu druhých ze žabomyší perspektivy? On myslí na dobro každého, nezatratí, pokud vidí lítost. Jestli Jindrova duše bloudí a něco potřebuje, pak jedině modlitby nás, kteří ho známe a máme rádi..."

Protože Mariin muž se vzdálil k pultu a je nechal u stolu samotné, vzaly si z šatny kabáty, že se půjdou projít. Oči ji ještě pálily z kouře uvnitř, cítila pach tabáku i ze svých šatů a vlasů, proto se snažila, když vyběhly na náves, zhlubova vdechovat čiprný vzduch. Pospíchaly kolem zamrzlého rybníka tmou až k domu Richardových rodičů. Zaťukala na okno, v němž probleskovala záře televizoru. Ríšova maminka vykoukla za závěsem a pak otevřela. Měla na hlavě natáčky a na sobě tmavý župan. Jednala neobvykle stroze. Asi jí byla zima, nebo se nechtěla na dlouho odtrhávat od televizní zábavy. Řekla jen, že syn musí opakovat zkoušku a hned jim zas před nosem přibouchla okenici, jak před dotěrným hmyzem. Zůstala nevěřícně zírat na prudkým pohybem zatažený květovaný závěs a bylo jí trapně, protože před chvílí známé vykládala o své budoucí tchýni, jak je skvělá a moderní a jak jejich vztahu přeje. Dokonce již kontaktovala skvělého uměleckého fotografa, který jim v létě zdokumentuje svatbu.

Na věži kostela odbíjel zvon půlnoc, muzikanti měli přestávku a večeřeli. Vyměňovala si pár zdvořilostních slov se sousedy postávajícími s cigarou u vchodu, když se odněkud přiřítil její známý z autobusu a podstrkoval jí nějakou hopsinku. Vymlouvala se nejprve, ale pak sklenku přece obrátila dnem vzhůru. Už tak dost sevřenému žaludku to moc nepomohlo. Než hudba dožvýkala jitrnice a vylezla zpět na pódium, akorát stihla doklopýtat před domovní dveře. Zaslechla i na tu dálku řízné tempo polky. Jí do tance tedy vůbec nebylo. Zamykala a tesknota se v ní mísila se vztekem na celý svět, na věčně zaneprázdněného Ríšu, jeho falešnou máti, na Máří, která se snaží radit a přitom rovněž jenom tápe v nejistotě.

Volné dny nestály za nic. Máma zas hulákala od sporáku i z chléva na každého živého tvora, co se jí připletl do cesty. Táta vyráběl v dřevníku další a další polínka a dřinky, jedině neustálá činnost kolem domu mu umožňovala přežít. Pro samý materiál na zátop se ale brzy nepůjde nikde v okolí chalupy ani otočit. Nemohla to tu ani vidět! Nesnášela ty odporné holínky, v nichž by se měla pohybovat a postupně se dopracovat v takovou trosku, jakou připomíná její máma... Mazat si křečové žíly a plna nespokojenosti se bát pohlédnout do zrcadla na svou unavenou tvář nebo přes stůl do očí životního druha, do očí, z nichž vyprchala veškerá někdejší laskavost. Ona si zařídí život jinak! Kdyby se loni Jindra nezabil a vzápětí nepřijely tanky, možná by teď s Ríšou korzovali strmými ulicemi San Francisca, kam se zamýšleli odjet.
Do neděle se trochu otřepala ze zklamání. Dopoledne otevřela angličtinu pro samouky a opakovala si slovíčka a po obědě odvázala Rečka, který se nepřestával pokoušet překousat stejně jako ona provaz, jímž byl připoután, aby spolu vyběhli za humna. Uháněli polní cestou a oba byli najednou dokonale štastní, svobodní. Sníh lupal pod podrážkami, mrazivý větřík proměňoval nos v cosi mezi mrkví a láčenou okurkou a pichlavé sluníčko nutilo přivírat víčka.
Ze zahrady za posledním stavením zaslechla do radostného psího štěkotu volat své jméno. Až nyní si všimla ženské postavy postávající u plotu. Richardova matka na ni ukazovala, ať jde blíž. Vzala rozdováděného psa, který by se nejraději hnal střemhlav pořád vpřed, do náruče, a přelezla s ním přes závěj oddělující cestu od pozemku. Bořila se až po kotníky. Z ženiných slov se ale v následující okamžicích propadala mnohem mnohem hloub, měla pocit, že vězí hluboko pod povrchem celá...
"Vendulko, zrovna se za tebou chystám zajít! Předtím jsem nemohla mluvit, promiň mi to," tvářila se najednou zas tak přehnaně laskavě, že s večerním setkáním ta úlisná vlídnost vůbec nešla dohromady. "Ještě jsem nevěděla, jak to dopadlo, nechtěla jsem nic prozradit, dokud nebude Ríša v bezpečí. Teď je jasné, že to klaplo, po obědě volal tátův kamarád z Francie. Víš, znají se už přes pětadvacet let ještě z dob studií, on v osmačtyřicátém stihl utéct na západ, jsou spolu celou dobu v kontaktu. Ta nabídka, že by Richarda zaměstnal u sebe na klinice v Paříži a pomůže mu odsud přes Rakousko ven, přišla tak náhle. Na nic nebyl čas. Moc jsme se báli, aby se to nějak neprovalilo, aby ho na hranicích nechytli a nezavřeli. Ríšu mrzelo, že to s tebou nestihne prohovořit. Ale slíbil, že ti určitě potom z Francie napíše..."

Udělala působivou řečnickou pomlku, po níž jí prvně pohlédla přímo do očí, aby chápavě dodala: "Já vím, je to pro nás pro všechny obtížné, musíme být silní a opakovat si, že je to tak pro Richarda nejlepší. Víš, Vendulko, tam se mu jako vysokoškolákovi otvírají úplně jiné pracovní možnosti, než by měl tady. Říkala jsem mu, ať se o tebe nebojí, že jsi rozumná holka a smíříš se s tím."
Nohy jí ztěžkly a chvějící se kolena narážela jedno o druhé. Zuby se rozcinkaly. Očekávala, že se snad konečně probudí, ale marně. Paní doktrová, důstojná a elegantní i v manželově vaťáku, který přes sebe zřejmě narychlo přehodila, otevřela před ní branku a pokynula rudě nabarvenými dlouhými nehty: "Pojď dál, holka, nebudem tu stát a hrát divadlo sousedům... Udělám ti pořádný kafe, jsi hrozně bledá."
"Nezlobte se, já já půjdu," koktala a vyhrabávala se z hluboké díry. Závěj vedle pěšiny musela málem přelézt po čtyřech. Když stanula opět na prošlapaném povrchu, utočila hlavu, aby se rozloučila. Nikdo tam už ale nestál. Zkoprnělost se nedala z nohou setřást ani během další chůze. Rek se však odmítal přizpůsobit změně její nálady i rychlosti, vláčel ji za sebou, radostně hafal a na konečcích dlouhé srsti, které tahal po zemi, se mu tvořily drobné sněhové kouličky. Doma mu je pracně odlepovala a před rodiči mlčela o tom, co jí Richard provedl, jako hrob. Určitě by to bylo vodou na jejich mlýn. Párkrát ji uzemňovali tvrzením, že mnohaletou známostí s doktorským klukem, co ji má jen pro pobavení, ztrácí své nejlepší roky.

Nálada na pracovišti byla v pondělí ráno prudce pod normálem. Obě byly s Lídou po nevydařeném víkendu kyselé jak šťovík. Na kolegyni bylo víc než patrné, že si hned po ránu dala nějaké to štamprdle, aby se jí vůbec povedlo částečně pozapomenout, jakému stresu ji zas její připlešatělý "drahoušek" vystavoval.
Sama práci za dvě nestíhala a nervozita lidí, kteří se tlačili k přepážce, houstla. Domů jela úplně vyčerpaná a zas s tím knírkatým řidičem. Jako vždy sršel energií a nabídkami. Vydržela ho odpálkovávat, až dokud nevytáhl dva lístky na skvělý film s Belmondem. Prý je koupil speciálně proto, aby ji potěšil, když ten medik ji evidentně zanedbává a pořád jenom studuje. Neřekla o Ríšovi a o tom, že je mezi nimi zřejmě konec, nic, pouze potvrdila, že v půl sedmé se s ním do toho kina sveze.
Na další návštěvě kina se smluvili hned další pondělí, jenomže tentokrát neplánovaně skončila po představení až v Liborově bytě. Sice se nepoznávala, ale utěšovala řvoucí svědomí tím, že mladá a svobodná je jenom jednou a má tudíž nárok krom neustálých zklamání urvat si od života taky kus štěstí. Liborova žena pravidelně každé pondělí od šesti chodívala na masáže a potom s kamarádkami na skleničku. Alespoň na zhruba dvě hodiny měli tedy byt jen a jen pro sebe. V mužské náruči zapomínala na zrady osudu, konečně cosi zajiskřilo v šedi dnů, prožívané z největší části na ospalé poště nebo vedle zhrzených rodičů, či občas s několika málo přáteli, kteří jako by se báli před ní zbavit svého trvale soustrastného výrazu. Riziko z vyzrazení bylo v jejich malém ospalém městečku sice značné, ale chovali se s Liborem obezřetně a ta kapka dobrodružství dávala navíc jejich vztahu správný švih. Všechno bylo fajn až do té doby, než si táta, který cosi tušil, na ně po počíhal. Byl ve městě na další z večerních mší, jež nechával neustále sloužit za Jindrovo pokojné spočinutí. Když opustil kostel, usedl vedle kašny, odkud měl poštu jako na dlani. Přistihl ji s Liborem ruku v ruce, procházely sotva pár metrů od něj a zrovna plánovali, jak využijí brzkého odjezdu Liborovy manželky do lázní. Nedalo se dál zatloukat...
Jestli do té doby připomínala domácí atmosféra očistec, teď se proměnila v peklo. Táta se mohl zbláznit, máma stála překvapivě tentokrát na její straně a hájila stanovisko, že láska je slepá a holka má věk, aby šla pod čepec. Hádky mezi rodiči probíhaly nyní téměř nepřetržitě. Milovala skutečně naplno a bezhlavě. Svěřovala se jen máti, která ji utvrzovala v předpokladu, že dárky, jimiž ji její milý zahrnuje, jsou příslibem, že to s ní myslí vážně, jen nesmí přehnaně tlačit na pilu. Otcovy domluvy i výhrůžky brala jako tlachání zapšklého starce, kterému nejde o její spokojenost a pohodu, ale který jenom z pouhé setrvačnosti lpí na předsudcích, v nichž byl vychován. Nakonec, aby jeho korejdování unikla úplně, pronajala si ve městě jeden pokoj v soukromí.

Prožívala fajn období a to vyvrcholilo zjištěním, že je těhotná. Ačkoliv ji to zaskočilo, všechny pochybnosti rychle zahnala. Nahlížela do kočárků, které maminky nechávaly zaparkované ve vestibulu poštovního úřadu, navštěvovala známé s miminky a batolaty a uchváceně žvatlala při pohledu na vykulená očka a boubelaté malé prstíčky. Mariinu synku Tomáškovi donesla autíčko a načesala mu z bujné hřívy černého kohouta. Těšila se, až podobně úžasná malá bytost bude v brzku v její neustálé péči. Co mohlo být v životě ženy krásnějšího?

Když oznamovala požehnaný stav otci svého dítěte, sice tušila, že to pro něj nebude tak jednoznačně pozitivní, očekávala, že se do rozvodu nepohrne, přesto ale doufala, že její touhu po kapce porozumnění, po citové podpoře bude ochoten uspokojovat i nadále. Přece jí málem již půl roku láskyplnně opakuje, jak je pěkná, jak ji miluje! Libor ani na sekundu nezaváhal. A právě ta jednoznačnost ji ranila nejvíce. Ihned řekl, že absolutně nepřichází v úvahu, aby si "to" nechala, ať se okamžitě objedná na potrat, že ji tam doveze. Zklamaně namítla, že po něm přece skoro nic nechce. Jen pondělní večery a trochu lásky pro jejich společné dítě, kterého se v žádném případě nevzdá. Jestli nemá to srdce opustit manželku, bude to respektovat. Od plic se rozesmál a vyslovil něco, co její hlava ani srdce nepobraly: "Jsi stejně naivní, jako byl tvůj brácha! Když se vysekal, volal mi. Chtěl, abych mu ten autobus pomohl odtáhnout a zprovoznit. Nedovedl se smířit s ostudou, až se provalí, že chlastal před jízdou. Nepochlubil se ti, že podobný malér už jednou měl a teď by ho esenbáci tutově zabásli, viď? Úplně se zhroutil, když jsem mu řekl, že ten vrak už jezdit nebude. Utekl jak malý kluk. Dej si bacha, ať si taky nenabereš na sebe víc, než jsi schopna unést. Já se na ničí výchově podílet nebudu, to ti říkám narovinu. Beztak není jisté, jestli jsi neotěhotněla s tím medikem! Vypařil se a ty to teďka zkoušíš hodit na mě. Jsi mazaná, ale já nejsem na hlavu padlý..."

Na procitnutí z předchozího dlouhého zatemnění mysli reagovala tím, že začala Liborovi bušit ze všech sil do hrudníku. Nadávat jí to nešlo, žádné ostré slovo nemohlo vypovědět, jak ho nenávidí. Mlátila kolem sebe a uvnitř proklínala toho do sebe zahleděného sobce ani tak ne kvůli chladu, který projevil vůči ní a dítěti, jako kvůli Jindrovi, kterého v osudový moment nepodržel. Vždyť mohl žít! S Liborovým tělem skoro metrákového pořízka její afektovaný výstup nepohnul, ani v tváři se mu neobjevoval nejmenší náznak pochopení či dokonce lítosti nad tím, co se stalo. Naopak... Chechtal se, jak smyslů zbavený, než ji odstrčil jako dotěrného psíka a odešel. Dbala, aby ho už nikdy nepotkala!

Zůstala sama, nikoho z dřívějších známých neměla chuť vyhledat a rozebírat s ním, jak bídně na tom je. I za rodiči se vydávala velmi zřídka, vždyť kromě obviňování jejich rozhovory neobsahovaly nic. Nakonec chodila do práce, v níž plnila jako automat, co musela, a ve chvílích volna zůstávala mezi čtyřmi stěnami pronajatého pokojíku. Soustředila veškerou pozornost na své rostoucí bříško, jinačí smysl ve vyhlídkách, co se jí naskýtaly, nespatřovala.

Ritunka se narodila v necelých šesti měsících. Porodní váha činila něco málo přes kilo a záhy se ještě snížila na pouhých osmdesát deka. Musela zůstat pod dohledem doktorů. Čtyři měsíce dítě vypiplávala a modlila se, aby bylo zdravé. Boubelatou holčičku sice neměla, Rituška pořád připomínala vyzáblou malou opičku s velkým bříškem a s dlouhými končetinami, ale pro ni byla přesto nejkrásnějším miminkem. Zjistila během té poměrně dlouhé doby, co setrvávaly v poporodní péči, jak je jí práce v nemocničním prostředí blízká a přitahuje ji. Obzvlášť ošetřování dětí se jí zdálo být něčím mnohem víc, než jen obyčejným zaměstnáním, které člověku umožňuje se nějak protlouci. Lákalo ji využít své empatie vůči bezbranným k něčemu pozitivnímu a smysluplnému. Představa, že by v budoucnu měla usednout nazpátek na prošoupanou židli do okénka vedle Lídy, ke složenkám a poštovním razítkům, ji naplňovala přímo děsem.
Jakmile malou odstavila, ihned svou touhu přiblížit se práci, po níž toužila, začala realizovat. Pustila se s obrovskou vervou do postgraduálního studia na zdravotní škole. Máma celkem ochotně vnučku hlídala a i táta kupodivu občas rejdil s kočárkem po městě. Po dvou letech učení se nových věcí, po absolvování praxe na dětském oddělení a po zkouškách se z ní stala vytoužená dětská sestřička. V den, kdy hrdě přinesla rodičům ukázat vysvědčení, dcerka jako by se jí chtěla radostně rozběhnout v ústrety, odlepila zadeček od podlahy a udělala svůj úplně první, nesmělý, všemi tolik očekávaný krůček. Dojati k slzám byli rázem všichni tři. Mámu s tátou jako by Rituščiny úsměvy osvobozovaly od černého závoje, který na dlouho překrýval všechno hezké, zas konečně začínali vnímat i pozitivní stránky života.

Radost z vlastního i dcerčina úspěchu jí vydržela celý týden. Překážky se jim však vyhýbat nepřestaly. Kvůli častému dětskému nářku, na který měla paní domací zřejmě alergii, musely opustit pronajatý pokoj. Domů se kvůli lidem vracet nechtěla. Libor totiž o ní po vsi šířil, že ani neví, s kým vlastně toho fakana má. Vzala zavděk pokojíkem na ubytovně. V nemocnici jí umožnili prozatím brát jen ranní služby, aby stíhala malou vyzvedávat z jeslí.





Ze všech maminek, které tam vodily své potomky, byla ona jediná svobodná matka. Občas si na ni lidé na ulici ukazovali. Naučila se to přehlížet. Opakovala si každý večer, že podstatné je, aby byla sama se sebou spokojená, že to, zda žije s chlapem nebo bez něj, není zas tak důležité. O dno ale přesto narážela. Rituščino nechutenství a vyzáblost ji drtily asi nejvíc. Stačí na všechno sama? Musí. I od jednoho rodiče přece může dítě dostat ujistění, že je milované a jedinečné. To je ten nejlepší vklad do života.

Čtyři roky po Jindrově smrti, které se v jejím případě přehnaly kvůli spoustě zvratů jak splašení koně, co nenechají nic na původním místě, konečně nabrala trochu odvahy a vydala se zas jednou do rodné vsi zapálit bráchovi na hrob svíčku. Vezla malou v kočárku álejí, poslouchala píseň včel, jež v okolí bílých třešňových květů nabírala na hlasitosti, a rovnala si v hlavě, jak vyplní příští roky. Bylo jí právě třiatřicet.
Najednou za sebou zaslechla něčí dech, to Boženka chvátala stejným směrem, k hrudi tiskla bílou růži. Jen se pozdravily a téměř beze slova došly společně k pomníku. Tam si vzájemně pomohly rozžehnout dva plamínky a ukrýt je před větrem do lampiček pod Jindrovou podobenkou. Dlouhé mluvení nebylo nutné, aby si navzájem sdělily, že oběma fraktura srdce dosud správně nesrostla.
Poslouchala v temných chvílích stále dokola zakázanou desku od Kubišové, milovala její hlas i hluboké texty. Jedna písnička o lampě jakoby vyprávěla i o její beznaději a vnitřním chladu, do nichž v rámci sebeobrany upadla. Jehla opotřebovaného gramofonu, který kdysi dostala od Libora k narozeninám a dosud se ho nedokázala vzdát, stejně jako vzpomínek, často přeskakovala v porýpaných drážkách černého kotouče. Vytrvale postrkovala jehlu vpřed ukazovákem jedné ruky a druhou paží houpala a uklidňovala hlasitě naříkající dcerku, jíž lezl další zoubek. Brek se mísil s tesklivou melodií, když zazněl z předsíně zvonek...

Otevřela a za dveřmi stál na schodišti Mikuláš. Z ušmudlaného zeleného batohu vytáhl banán a sáček lentilek. Užasle koktala, že nikoho neobjednávala. Rituška se příchozí maškary bála a ječela jak siréna. Poděkovala tedy za námahu a snažila se vetřelce co nejrychleji zbavit. Jenomže on odložil batoh a vysokou čepici do kouta, umlčel zaseknutý gramofon a začal metat po linoleu v kuchyni kotrmelce. Nepřestal, dokud se malá nerozesmála. Oprášil si z vlasů drobky od piškotů, co se na něj nabalily, dcerce otřel slzy a jí se podíval zblízka do očí, kolem nichž měla rozmazanou řasenku. Uvědomila si, jak je bez té čepice malý a drobný. Nejspíš nějaký kluk, který si z ní přišel ve škrabošce tropit legrácky. Podala mu batoh, vrazila do dlaně pětikorunu a vyšoupla pryč. Ještě chvíli poslouchala za dveřmi kroky doprovázené rychlým odklapáváním časového vypínače, než žárovka na schodišti zhasla a dům se ponořil nazpět do naprostého ticha. Prudce se otočila, proč už dcera nebrečí. Dětská ústa se pořád ještě usmívala, lemována barevnými vousy od lentilek. Usedla vedle ní a hrábla si do sáčku pro pár bonbónů také, aby zážitek s nebešťanem snáze rozdýchala.
Až časem se jí doneslo, že Mikuláše představoval jeden spolubydlící, obcházel prý takto všechny rodiny na ubytovně. Paní vrátná hýřila superlativy na jeho adresu a prozradila, že učí na místní základce tělocvik a zeměpis a že slušnějšího chlapa nezná. Mrkala na ni a jí bylo konečně jasné, kdo setkání zinscenoval. Kdoví, co ta dobrá duše prťavému chlapíkovi napovídala o ní...
Když se s Mikulášem jednou potkala v suterénu u výtahu, s mírnými rozpaky mu poděkovala za rozveselení dcery. Naráželi na sebe pak téměř denně, až pojala podezření, jestli na jejich návrat z jeslí náhodou schválně nečíhá. Soused ji přistihl také jednou ve sklepě, jak se se šroubovákem pokouší od své skládačky odmontovat nákupní košík a připevnit na jeho místo dětské sedátko. Hned nabídl pomoc, ale ona odmítla a raději dle zásad, že musí zvládnout za všech okolností vše sama a žádná práce není pro odhodlanou ženskou problémem, pokračovala v nerovném zápase se šroubky a maticemi.
Obávala se opřít si o jakéhokoliv chlapa třeba i jen to kolo, natož s nějakým nezávazně konverzovat nebo dokonce navazovat přátelství. Na každé Mikulášovo vlídné slovo reagovala zásadně úsečně, odměřeně. Přesto se nedal odradit a choval se k ní i k Ritušce nadále hrozně mile, aniž by se jakkoliv vnucoval. Postupně dávala slovům paní vrátné za pravdu a jednou, šlo především o plnění dcerčina přání, se s tím legračním mužíkem vydala na výlet vlakem na jakousi chatu, která měla být dle jeho popisu úžasná a ojedinělá, jakýsi osmý div světa. Dopoledne byla Rita naposled v předškolním zařízení, po prázdninách už se chystala do první třídy, proto trochu slavili a udělali si po vystoupení z vlaku na nejbližší louce piknik. Vyndávala z košíku palačinky a Mikuláš, jak mu do té doby důvěrně říkaly, ale který se ve skutečnosti jmenoval Jiří, do sebe požitkářsky soukal jednu za druhou. Ještě nikdy neviděla nikoho jíst to, co sama ukuchtila, s takovým požitkem... Hned po jídle vytáhl z batohu své překvapení - dřevěný mlýnek. Vyrazil s ním k bublajícímu potoku, následován zcela fascinovanou malou obdivovatelkou. Během chvilky se od vody nesly nadšené výkřiky. Šla se tedy, aby neurazila mužskou ješitnost, také kouknout na ten zázrak a při té příležitosti zjistila podle ukazatelů vedle vachrlaté lávky, že ještě zdaleka nejsou v cíli. Trmáceli se lesem až skoro do setmění. Nohy nazuté do městské vycházkové obuvi ji pálily, měla je samý puchýř, ale dařilo se jí prozatím ovládat. Když konečně spatřila mýtinu a v jejím středu zpustlou roubenou chalupu, zvolání: "Co jsem komu udělala!" opět úspěšně potlačila.

V tmavé místnosti vyložené dřevem začala ihned uklízet a vymetat pavučiny. Napomínala dceru, která si stěžovala na kručení v břiše, ať se neodvažuje jíst, dokud si neumyje ruce. Doslova trpěla při představě množství bacilů, které tam zjevně číhalo na každém kroku. Ti dva zálesáci si jí však skoro nevšímali a nadšeně chystali vatru a napichovali buřty na klacky. Upozorňujíc je na zdravotní rizika, nastavovala otlačené paty pod chladivý tenký pramínek, který vytékal z nedaleké studánky, aby byla schopna co nejdříve popadnout spacák a vrátit se nazpět do bezpečí civilizace.
Léčba otlaků se však protáhla až do neděle. Zálesák se z ní zatím sice nestal, ale domů už zase tolik nespěchala. Bylo docela fajn houpat se v síti zavěšené mezi dvěma borovicemi a sledovat Ritušku, jak pobíhá po lese a nacpává se jahodami, malinami a borůvkami. Jirka přitom bušil kladivem do střechy, zatímco za stromy na ně zvědavě vykukovala lesní zvěř, asi aby zjistila, kteří šílenci to tam zabloudili.





Nedostala pak dlouho v práci volno na celý víkend, proto další návštěva chatrče proběhla až v půli srpna. Jiří kosil v sadě trávu, dcera nosila ze všech koutů obrovské množství hub a ona ze své sítě tentokrát počítala veverky a předčítala Jiřímu moudra z Nepilových povídek o chalupaření.

Další jaro jeli už na lesní samotu jako rodina, na Mikuláše se totiž ve vší tichosti a v úzkém rodinném kruhu na výboru vzali. Vláčela s sebou vlakem nejrůznější semena a sazenice a těšila se, jak načtené rady pro začínající pěstitele aplikuje co nejdříve v praxi na vlastní zahrádce. Dřevěný mlýnek na potoce se pořád ještě točil, ona měla nyní na nohou správnou zálesáckou obuv a žasla během rychlého pochodu nad Jiřího plány, jak udělá krmítko pro ptáky a hned potom zprůjezdní původní cestu k chalupě, která zarostla náletem ze stromů.
Díky znovuprošlápnuté cestě se záhy seznámili s obyvateli blízké osady. Postupem času je stmelilo dohromady docela výjimečné přátelství, kombinované s nenápadným spiklenectvím vůči budovatelům socialismu, kteří potírali dlouhé vlasy i předem neohlášené brnkání na kytary u táboráku, jež se pojilo třeba se svátkem pálení čarodějnic. Do roubenky, z níž konečně vynesla ven všechny pavouky a osázela ji ze všech stran voňavým kvítím, prchali i z hromadných májových oslav. Vždyť tam v lese, daleko od nic neříkajících projevů generálních tajemníků, vzdáleni od zastrašování a kádrových posudků dýchali mnohem lehčeji.





Uprostřed léta sousedé jako překvapení pro ně uspořádali jakési opakování svatebního slibu i hostiny. Vše se odehrávalo vedle staré kaple, kterou chlapi společnými silami zachraňovali před totálním zborcením a do níž její muž vyráběl dřevěný oltářík. Když si ji a Ritušku Jiří tedy znovu bral, tentokrát před Bohem a spoustou lidí, byly bosy, okrášlené krajkovými záclonami a do vlasů jim ženské vpletly chrpy a vlčí máky. Naslouchala oddávajícímu. Jednoduše, ale o to působivěji mluvil o svazku dvou lidí, v němž se dvě rozličné povahy s rozdílnými vlohami potkávají, mnohdy se střetávají a vzájemně obrušují, až dokud nevzniknou z toho soužití dva krásně opracované drahokamy, životy zbavené sobectví. Dívala se střídavě na Jiřího a na omšelou malbu jakéhosi anděla nad vchodem do kapličky. Dumala o spoustě andělů, živých i neviditelných, jak se chudáci za uplynulá léta nadřeli, aby ji vynesli z propasti samoty a sebelítosti. Cítila velikou vděčnost, že našla lásku nejen pro sebe, ale i pro své dítě, které konečně smí okoušet bezpečí otcovské náruče. Na závěr kázání zaznělo přání: „Žijte, dokud vás smrt znovu nespojí...“