Pátý díl série Evy v poločase od Marie Vondráčkové má název Studna a zlatníkovy váhy.
Vlekla Sabču za sebou po úzounké pěšince, která byla vyšlapána ve sněhu podél kamenné zídky. Musely sejít do lesíku pod kostelem, tam by měla být, pokud se neplete, kaple s pramenem...
Litovala nejen své nohy, ale i nové kozačky, co stály tolik eur. Neplánovala cestu sem a už vůbec by ji nikdy nenapadlo pustit se do turistiky za studeného počasí a v luxusním ohozu. Za vším stojí Sabina. Původně jely jen s kočkou na mezinárodní výstavu do Prahy, trmácení se na tohle opuštěné místo, to je akce nad plán.
Julču, vrnící modrou habešanku, kterou koupila kdysi té svojí malé slečně k desátým narozeninám, nechaly tentokrát čekat v autě. Dcera se bez ní normálně jinak ani nehne. Pořízení domácího mazlíčka bylo šalamounským řešením na její nekonečné stesky, že už nechce být dál jedináček. I manžel na ni tenkrát tlačil. Ještě to tak! Obtíže kolem mrněte, které by neustále omezovalo její pracovní i společenský rozlet, naprosto stačilo zažít jednou, nehodlala na sebe znovu uvalit takové břímě, proto usilovně vymýšlela, jak ten střet zájmů vyřešit. Naštěstí péče o domácí zvíře skvěle vyplnila Anetin volný čas a zahnala pošetilé touhy po sourozenci. Raději každoročně objížděla s dcerou a kočkou přehlídky a výstavy a podílela se na rozmazlování té chlupaté příšerky, jež se neustále všem pletla pod nohy a tvářila se od počátku jako královna jejich obydlí, jen když měla od Sabinina žadonění pokoj. A Rona to taky časem přešlo.
Akce v Praze skončila později, než počítaly. Při vyhlašování vítězů dostala jejich Julča stříbrnou medaili. Po něm zašly na večeři, prohlédly si nasvícené magické Staré Město a i ona z té příjemné kapky romantiky zjihla natolik, že souhlasila s dceřiným bláznivým nápadem ještě se v Čechách zdržet.
Zavolala manželovi, že objevily nedaleko centra útulný apartmán s vý-hledem na Hradčany a vrátí se až následující den. Kupodivu mu to vůbec nevadilo a slíbil, že ranní rozdělování úkolů, jež má obvykle na starosti ve firmě ona, převezme. Udělila mu instrukce, co všechno musí zařídit a které předem domluvené schůzky se má pokusit přesunout na později. Vděčná za jeho vstřícnost jej hned vzápětí nazvala svým drahým méďou. Ron ji svou ochotou mile překvapil. Žádné otázky, žádné žárlení se tentokrát nekonaly. Příjemná změna! Kolikrát za těch třináct let, co jsou spolu, poznala, že jí přehraboval kabelku či prádlo ve skříni, nebo dokonce vlezl do seznamu čísel v mobilu. Podezříval snad každého, kdo se kolem ní jen mihnul, ačkoliv šlo víceméně o samé obchodní vztahy. Žárlíval i na jejího bývalého, s nímž se krátce po Sabinině narození rozešla a prakticky se s ním od té doby vůbec nevídá. Nad její věrností důsledně bděl, ale jeho samotného jako by se manželské závazky netýkaly. Nejhorší situace nastala, když si vyhlédl milenku přímo ve firmě...
"Proč to Róza tomu chlípníkovi trpí? Možná uzavřeli dohodu, že se nebudou vzájemně omezovat a tolerance je vzájemná!" zaslechla v kavárně dvě své údajné přítelkyně, jak se chechtají na její účet. Taková bohapustá lež a ona si musela bezpodmínečně zachovat dekórum a předstírat, jak děsně ráda spolu s nimi vysedává u šálku kávy a vede nic neřešící slepičí řeči. A to je proto, že s nimi potřebovala být zadobře. Jedna zasedala v městské radě a druhá byla manželkou důležitého odběratele.
"Já to tý našperkovaný náně přeju, aspoň nebude pořád chodit kolem nás s frňákem nahoru! Vědělas, že je to jen obyčejná husa z východu, která zbalila šéfa?" drbaly za jejími zády pro změnu dvě zaměstnankyně v provozu, jakmile Ron zase odjel na služební cestu se svou zmalovanou asistentkou.
Hrdost i tentokrát velela, aby se nenechala vykolejit! Napnula všechny síly, aby ty urážky zase jako neslyšela, zaměřila se na práci, zaplatila si permanentku v posilovně a tvářila se, že je v té nejlepší pohodě, ačkoliv se cítila silně ponížená. Sice si zřejmě z toho vnitřního napětí zadělala na následné problémy se štítnou žlázou, důležitější avšak bylo, že z celé hry o pevnější nervy vyšla jako vítěz. Nikdo nic nepoznal, vydržela o tom, jak se trápí, jak ji štve Ronova nevěra a z ní plynoucí nežádoucí pozornost okolí, mlčet jako hrob. A vida, vyplatilo se! Její muž se postupně srovnal, od svádění mladých zajíčků upustil. Váží si rodinného zázemí, pochopil, co v ní má za poklad.
Přemýšlela a nohy jí ujížděly dopředu. Málem sebou švihla do mohutné závěje. Naštěstí se včas zachytila o dceřin rukáv a o houští, kolem něhož směřovaly z kopce dolů. Kdyby ji teď viděl Ron, asi by se uřehtal. Užívání si volna by si tedy sama za sebe představovala úplně jinak! Hlavně, aby si tu některá z nich nevymkla kotník, to by jim ten výlet vyšel pěkně draho.
Poté, co Sabi položila na rodinnou hrobku malý věneček z proutí, který koupily v Praze na trhu, vydaly se ještě na obhlídku okolí. Vůbec by na těchto místech nehledala nic ze své minulosti, bylo to tu tak jiné. Zub času nadělal na okolní přírodě i kamenné svatyňce, ukryté mezi stromy, své.
Nahlédla před rezavé mříže dovnitř na několik pobožných obrázků. Uvažujíc, že jí bylo o pouhé dva roky víc, než je teď Sabče, když tenhle kraj navždy opustila a zůstala v cizině, natahovala se na špičky, aby setřela sněhové vločky z desky nad vchodem. Už si ani nepamatovala, co tam má být vlastně vytesáno. Snad kus nějaké pohádky.
Dcera zatím klacíkem odhrnovala zetlelé listí od ústí rezavé trubky, kudy vytékal z kaple slaboučký pramínek. "Je to pitné, mami?" zeptala se a zůstala na ni s ústy dokořán překvapeně zírat, protože takhle ji už dlouho neviděla...
Opravdu to bylo nesmírně trapné! Jakmile přečetla začátek textu, bulela jak želva při představě hluchoněmé holčičky z panského rodu, co podle legendy, jejíž část tu byla zaznamenána, zabloudila v okolních lesích. U studánky údajně dopřála Matka Boží její modlitbě vyslyšení a byla tam nalezena otcovým ovčákem. Slyšela cinkání zvonků a mluvila. Dívčini rodiče nechali na poděkování za zázrak vybudovat nad tím místem kapličku a kostelík.
Šlo o prostou pohádku vhodnou leda pro děti, přesto v ní její čtění způsobilo divný neklid, odkrylo cosi dávno zakopaného. Nic ze vzpomínek na prostý domov k jejímu obtížně vybudovanému postavení nepasuje. Přesto cítí něco jako stesk. Co se dá dělat, krev není voda.
Vykulené Sabině, omlouvajíc se za momentální indispozici, vysvětila, že totéž četla kdysi se svým tátou a vynořují se jí z paměti obrázky ze staré knížky. Po chvíli se dokonce uvolila, že historku vyrytou do černého kamene odslabikuje ještě jednou nahlas, aby si dcera mohla osvěžit svou chabou češtinu. Z rozrušení jí ale hlas přeskakoval přes dvě oktávy a písmenka se nepřestávala rozmazávat před očima, ač se pokoušela odehnat ten nenadálý útok citů povýšeným kroucením hlavy.
Naštěstí je Sába její chápavé sluníčko a rozhodně, až se vrátí domů do Německa, o tom emočním selhání taktně pomlčí. Musela by se před Ronem hanbou propadnout. Honem rychle se vzchopit! Nepatří sem a vůbec nemá potřebu se k dřívějšku vracet, po úmrtí rodičů už ostatně ani není k čemu.
Prchala z toho divného místa, svižně se zaklesávajíc podpadky do svaži-tého terénu. Cesta nahoru byla mnohem snazší, než předešlý sestup.
Vysvobodily z auta mňoukající Julču, která už byla z dlouhého čekání nervózní. Odmítala vykonat potřebu vedle závěje, přecházela po pěšině, asi ji zábly tlapky. Aby mohly konečně nabrat správný směr k západu, vytáhly pro ni z kufru kočičí toaletku s pískem.
Projížděly ospalou vesničkou. Mezi domky roztroušenými podél údolí, kudy se stáčela silnice. Koutkem oka zahlédla bílé stavení, v němž vyrostla.
"Nechtěla bys, mami, navštívit svého bratra Jana? Mně by to nevadilo, naopak," ťala zase dcera do živého. Jak je možné, že i bez jejího jediného slůvka přesně odhadne, co uvnitř řeší?
"Ne, ne, Sabinko, to se nehodí, vždyť nejsme ohlášené," rezolutně ten pokus zase ji namočit do nečekaných situací a konfrontací s minulostí uhasila hned v zárodku.
S bráchou se krátce po pohřbu rodičů pohádali. Jaký by mělo smysl zrovna teď urovnávat sourozenecké sváry? Dávala by tím najevo svou slabost, připustila by, že tehdá slovně přestřelila. Kdyby měl Honza zájem se setkat, mohl dávno napsat...
Oči ji pálily, nebyla si jista, zda je to projev její alergie na zvířecí srst, která se občas nenadále přihlásí, nebo pořád ještě vstřebává tátův dotek, jenž ucítila tam u té zachumelené studánky...
Zastavily se v motorestu na jídlo a zakrátko najely na dálnici. Z tabulí četla údaje o ubývajícím počtu kilometrů. Z vidiny množství práce, co na ni čeká ve firmě, jí předchozí rozrušení postupně vyprchávalo z hlavy.
Jakmile dcera s kočkou vyskákaly před domem, vrátila se zas plně do kůže konstruktivně uvažujícího jedince, před nímž stojí mnoho nesnadných úkolů. Vypravila se okamžitě přímo do podniku zkontrolovat, zda je připravena pro jejich budoucnost důležitá dodávka mýdel do významného obchodního řetězce. Jednalo se o výzvu a ojedinělou šanci, jak získat finance na rozšíření provozu. Měla za sebou řadu vleklých jednání kvůli zalistování zboží do nabídky supermarketů, při nichž domlouvala s fikanými obchodníky takové podmínky, aby za kvalitní přírodní mýdla zajistila firmě odpovídající zisk. Doposud zásobovali pouze malé obchůdky s dárkovým zbožím, až tyto nové série krásných přírodních mýdel, jež dostaly názvy Luční víla a Róza, měly být tím triumfem, k němuž se dlouhé roky společně s mužem propracovávali.
Vešla do výrobny, kde se mýdlová hmota vařila a nalévala do formiček. Vdechla levanduli a eukalyptus a nálada jí prudce stoupla vzhůru. Odjakživa miluje vůni čistoty a komfortu! Bylo kolem čtvrté odpolední, ženské ji zdravily a dodělávaly poslední kousky před koncem směny. Překvapilo ji, že ve vedlejší kanceláři nikdo nesedí. Nahlédla alespoň do kopií dodacích listů, neuspořádaně se válejících vedle rozpité kávy.
Přes sklo, které oddělovalo místnost od provozu, zahlédla pár divných pohledů. Sundala si brýle a uvažovala, co to má znamenat. Vlastně ani moc přemýšlet nemusela, tyhle úšklebky už tu jednou byly! To není možné, Ron jí přece slíbil...
Aby neomdlela, posadila se na Moničinu židli a čekala, kdy se dostaví nazpátek. Nahoru jít nemohla, to by se historie opakovala beze zbytku. Nechtěla je znovu přistihnout. Vždyť ta káča ještě neodfaxovala doklady, musí každou chvíli přijít!
Jak dlouho to ti dva spolu opět táhnou? Do jaké míry je celá záležitost veřejným tajemstvím? Může se to donést dceři?
Během čekání a pokusů uklidnit se pravidelným dýcháním ruch v hale slábnul. Z eukalyptové vůně jí už počínala třeštit hlava. Konečně zmizel pryč poslední pobavený podřízený a zbyla tam s horou škatulí naplněných mýdly sama. Vyhrabala z kabely mobil a zavolala manželovi sedícímu o patro výš, že výlet skončil a právě míří za ním.
Přesvědčoval ji, ať si klidně po dlouhé cestě odpočine, že on má ve firmě všechno pod kontrolou. Svou vyplašenou reakcí její předtuchu proměnil ve stoprocentní jistotu. Zůstávala ovšem nadále nad věcí, vždyť měla přece letitý trénink a naučila se, že lépe je rozrušení ustát, aby ze všeho mohla vytěžit maximální zisk.
Monika byla dole během minuty. Když ji našla na své židli, zrudla od uší až po dekolt a sotva ze sebe vyrazila pozdrav.
Vychutnávala si pohled na ni, na její trhavé pohyby, jimiž celá rozklepaná vkládala do faxu papíry. S pocitem převahy hodnotila mladou naivku... Je naprosto nemožná v těch červených kozačkách. Na jejího chlapa však kontrast nevinné tvářičky s vyzývavým oblečkem zřejmě zabírá perfektně.
"Ubožák, žádný medvídek," říkala si potichu, když stoupala po schodech do podkrovních prostor.
Ron klapal do počítače a ani si nevšiml, že mu stojí za zády.
"Jak se vede?" vyrazila mu dech nečekaným příchodem, až sebou škubnul.
"Vítám tě, Rózi! Všechno je O.K., jak už jsem ti říkal, nedělej si žádné starosti. Jsem těsně před odchodem, chci za nás za oba koupit něco Sábě," vítal ji ten komediant, až se mu od úst prášilo.
"Bezva nápad, Rony. Taky jsem cestou přemýšlela, že bychom se mohli porozhlédnout po nových náušnicích, aby se jí hodily k tomu prstenu, cos jí dal k Vánocům," řekla a myslela si, ať si ten chlípník léčí černé svědomí nakupováním drahých dárků.
Dovlekla Rona k výkladu krámku na hlavní třídě, kde ji před časem jedny takové z bílého zlata s malými bílými kamínky uprostřed zaujaly... Nechaly si je ukázat.
Na pultu zlatnického krámku stály starodávné váhy s mosaznými miskami a dvěma zobáčky, jež vypadaly jako labutí šíje s hrdě vztyčenými hlavami, střetávajícími se zobáčky v jednom bodě. Jako kdyby prastarý přístoj i toho starce s malými sklíčky v brýlích, který jim zamyšleně podával ozdobnou krabičku, už někdy viděla... Ne, neplete se. Už si vzpomíná, kupovali si tu tenkrát s Markusem snubní prstýnky! Kdy jí dá ta hloupá minulost konečně pokoj!?
Rychle zaplatila za naušnice hotovostí, ačkoliv původně měla uchystanou kreditku. Popadla balíček a vylétla z obchůdku, jako kdyby jí za patami hořelo. Chtěla být co nejrychleji na míle daleko.
Rony funěl o krok za ní.
Před restaurací náhle navrhnul, že by si mohli dát skleničku a při té příležitosti zarezervovat stůl na dceřinu narozeninovou oslavu.
Měla menší potíže dívat se mu přes malý stolek do očí. Až do vypití třetí sklenky se jí celkem dařilo držet vztek pod kontrolou, vždyť už byla koneckonců v přetvařování téměř dokonalý profík. Neodpustila si pouze pár kritických poznámek na jeho adresu, ale to nebylo z její strany naprosto nic neobvyklého. Rony musel být na štiplavé poznámky dávno přivyklý...
"Odkdy chlapíci před důchodem nosí růžové košile a puntíkaté kravaty?" utrousila jako zkušená provokatérka, cítíc se momentálně díky kvalitnímu pití povznesena nad všechny manželovy avantýry.
Vyprázdnili ve dvou celou lahev, než Ron, který celý čas mlčel a příšerně se potil na čele a na spáncích, vytáhl z kufříku desky s jakýmisi dokumenty.
Zprvu měla pocit, že nemístně žertuje, když jí vkládal do zorného úhlu jeden z listů a trochu přiopilým sděloval: "Podívej, Rózi, rád bych se domluvil, jak dál. Tady je takový návrh, co jsme nachystali s právníkem... Podnik si momentálně vede skvěle, máš na tom své zásluhy. Není důvod si cokoliv nalhávat, sama víš, že už to mezi námi není zdaleka jako dřív. Pokud budeš souhlasit s rozvodem, mám férové řešení. Zůstane ti dům a třicetiprocentní podíl ve firmě."
"Snad si nemyslíš, že ti tohle projde? Copak nestačí, že snáším, jak ti ta husa v červených kozačkách sedává na klíně? Ty si ji chceš dokonce vzít? Tak to opravdu nemůžeš myslet vážně!" rozesmála se trochu afektovaně ve snaze zakrýt, že je šokovaná.
Koukal na ni, jako by mu právě uštědřila úder pohrabáčem. Evidentně žasnul, že o Monice ví. Smírný tón hlasu byl rázem pryč. Přiblížil se rudým obličejem těsně k ní a obtížně artikulujíc jí vmetl do tváře: "Pokud hodláš rozebírat, co kdo z nás má za sebou, tak se rozvzpomeň na všechny svoje bokovky a na to, jak ses zachovala k svému bývalému! Vykašlala ses na něj, jakmile jsi měla navrch. Odjakživa jsi pouhá chodící kalkulačka! A to, že nemáme společně dítě, to je taky další tvoje chladně promyšlené rozhodnutí!"
"Jak můžeš být tak nechutný?! Snad se mi nepokoušíš tímhle zdůvodňovat svoje zahýbání? Sabi je přece jako tvoje. Dals jí své jméno, zbožňuješ ji. Na mně ti imponovalo, jak uvažuji prakticky. Musela jsem tu nepříjemnou věc rozhodnout rychle v zájmu nás obou, v zájmu firmy. Copak bys ve svém věku ustál vřískot mimina? Byla jsem předvídavá a ty se mi odvděčuješ takhle! Společnost mladé kočky ti totálně zatemňuje rozum!" vmetla mu do tváře.
Snažila se mluvit co nejtlumeněji, ale nedařilo se jí to. Postřehla, jak se k nim stáčí pohledy personálu od baru. Chraplavým hlasem, který bylo pro ni pořád těžší ovládat, zasténala: "Proč mi musíš pořád připomínat Markuse?"
"Protože nechci dopadnout jako on! Když jsi měla vytoužené německé občanství, odkopla jsi ho jako veteš! Čím tučnějšího zisku dosahujeme, tím míň mě bereš na vědomí...," politoval se a zamával peněženkou na číšníka. "Pro Moniku peníze na prvním místě nestojí," podotkl ještě, když se zvedali.
Vozy zůstaly před firmou a taxík nebyl v dohledu, museli dojít pěšky. Doufala, že cestou domů oba schladnou na obvyklou teplotu. Už dlouho se takto nechytli... Dívala se na namrzlé dláždění, od něhož se odrážela záře pouličního osvětlení a promítaly se na něm jejich kymácející se stíny. Cítila, jak Rona štvou její boty na vysokých podpadcích. Kdo ví, jak bude zvládat tenhle svůj věčný mindrák z podprůměrné výšky právě vedle Moniky? Představila si ty dva vedle sebe a měla co dělat, aby nedostala záchvat smíchu. Pokoušel se o ni vlastně už prve, když Ron prohlásil, že jeho mladé milence nejde v první řadě o prachy.
Vyfoukla ústy do mrazivého povětří bílý obláček a zeptala se, aby řeč nestála: "Jak hodláš o rozvodu informovat Sabinu?"
"Nechal bych to, pokud souhlasíš, až po narozeninách. Myslím, že žádné trauma to pro ni představovat nebude, je to skoro dospělá ženská. Mimochodem, víš, že je s Markusem v pravidelném kontaktu? Tuhle zapomněla na stolku počítač s otevřenou poštou. Nestačil jsem žasnout, co všechno si spolu píší za důvěrnosti. Ke mně tak vřelá nikdy nebyla, je celá po tobě..."
"Chceš tím snad říct, že je vypočítavá? To se náramně pleteš! Mé tě náhodou ráda a Markus je pro ni odjakživa pouhý kamarád na prázdniny. Pokud jde o mne, tak netuším, co si představuješ. Dřu od nevidím do nevidím, abychom v tvrdé konkurenci obstáli. Divíš se, že už nemám večer náladu tě šimrat pod bradou a říkat ti, jak jsi úžasný, jako to dělává ta tvoje Monika? Není ti to zahýbání trapné? Uvědomuješ si, jak se cítím?" vyjekla v náhlém záchvatu sebelítosti.
"To víš, že je mi trapně! Proto se to snažím vyřešit. Ty jsi sice fajn parťák, Rózi, ale vedle Moniky si konečně připadám jako chlap. Projev, prosím, náznak velkorysosti a pochopení, ať se rozejdeme slušně! Vždyť se pro tebe ani pro Sábu prakticky nic nezmění. Bydlení vám zůstane, o svou práci a podíl na zisku nepřijdeš," vykládal, jako by spolu probírali nějaký další obchodní kontrakt.
Musela uznat, že mu to pálí, že se za ty roky, co jsou spolu, od ní hodně přiučil. Tenkrát, když k němu nastupovala jako řadová zaměstnankyně do balírny, zdaleka takto věcně nejednal. Své podřízené buď ignoroval nebo na ně řval a občas jim i zapomněl poslat výplatu. Nebylo divu, že se u něj lidé střídali jak na běžícím pásu. Jí však jeho nepraktičnost nevadila. Ba naopak, uměla ji využít, stačilo jen trochu diplomacie. Ron ji postupně pověřoval náročnějšími a náročnějšími úkoly, až převzala na svá bedra nejen celé účetnictví, ale i komunikaci s odběrateli. Tehdy se cítila opravdu šťastná, protože mohla náležitě uplatnit svůj obchodní talent, začít se nějak rozvíjet.
Po třech letech, kdy se v pronajatém pokoji na ubytovně starala o dítě, otáčela v dlani každou marku a ještě se nervovala, kdy zas Markus dostane další ze svých epileptických záchvatů, které jí doslova naháněly hrůzu, znamenala pro ni možnost seberealizace, uznání a finančního ohodnocení strašně moc. Tak moc, že Ronovy projevy přízně nenechala bez odezvy.
Kdo dokáže posoudit, která láska je ta správná?
U prvního muže obdivovala jeho džínově modré oči, aniž by jí vadilo, že trpí padoucnicí a má kapsy prázdné, jak už obyčejní zahradníci, kteří si přivydělávají pouštěním hitů na diskotékách, mívají. Bylo jim oběma osmnáct, když se poznali na výstavě květin. Pak jí složil básničku a to stačilo, aby totálně zpitoměla a podlehla domněnce, že Markus je osudovým mužem jejího života. Následující léta za to platila vysokou daň. Žila v bídných podmínkách jako sociální případ.
Nejhorší bylo, že si neměla s kým pořádně promluvit. To v podstatě nemá doposud. Netroufala si o své materiální nouzi mluvit hlavně doma před rodiči. Odjela přece do ciziny, aby všem ukázala! Byla přesvědčená, že po ne právě úspěšném studiu na gymplu, by jí další selhání už u nich neprošlo. Chtěla, aby v malé vesnici, kde se nic neututlá, mohli být na ni pyšní. Potřebovala vytřít zrak bývalým spolužačkám. Však se taky hned po rozvodu na třídním srazu blýskla! Dokonce i sestřenice, šprtka, co se na rozdíl od ní dostala na vysněnou vysokou, valila oči, že si bude brát úspěšného německého podnikatele.
Rodičům se kupodivu novým vztahem do vkusu netrefila. Vyčítali, že prvního muže nechala ve štychu... Nebyla prostě jako její máma, která tátovi všechno tolerovala a dokonce čekala víc než deset let, než ho komunisti pustili ven z kriminálu.
Copak láska bere ohledy? Nebylo pochopitelné, že si po předchozí zku-šenosti uvědomovala důležitost toho, aby byl nový partner zajištěný?
Nyní je už v naprosto jiné situaci než tenkrát, žádným nedostatkem sebevědomí a ani materiální nouzí netrpí. Rozvod je sice nepříjemný kvůli poprasku, který to vyvolá mezi lidmi, ale v každém případě je daleka toho, aby se jakkoliv doprošovala Ronovy přízně!
Výborně zvládla po celý týden do dcerčiných narozenin předstírat, že se vůbec nic neděje. Obrnila se dokonce i proti zkoumavým pohledům spolupracovníků, kteří byli evidentně o manželových záletech informováni velmi detailně. Neopomněla rovněž při nejbližší příležitosti navštívit svého advokáta, potřebovala prodiskutovat, co všechno může v rámci chystaného rozvodového řízení požadovat. Utvrdil jí v předpokladu, že má rozhodně nárok na vyšší podíl ve firmě, než o jakém hovořil manžel. Nenechá se přece ožebračovat, takové naivity se od ní ten bídák nikdy nedočká!
Kuráže měla na rozdávání, když se vracela po úspěšné návštěvě paragrafů znalého odborníka domů o něco dřív než obvykle. Ronymu při obědě nakukala, že jede do Drážďan za jedním zájemcem o odběr zboží. Nepochybovala, že ten čas využije a bude si ve firmě dle libosti užívat s tou svou nafintěnou krasavicí, jež by mu málem mohla být vnučkou. Aspoň od něj bude klid a prožije pěkný zbytek odpoledne a podvečer s dcerou. Neměla na ni poslední dobou moc času, ale teď to hodlá změnit!
Chystala se zrovna zaparkovat vedle chodníku, když před jejich brankou zahlédla postávat jakousi mužskou postavu v tmavém kabátě a kulichu. Vyděsila se, zda to nejsou zloději. V tom však vyšla z domu Sabina a cpala kočku, jež se také pokoušela vytlačit na vzduch, zpátky do chodby. Přemohla zvědavost, která ji ponoukala začít ihned zjišťovat, kam se dcera chystá. Pohotově přeparkovala za roh a skrz zachumelené túje v plotě pozorovala, jak ti dva nasedají do starého auta a odjíždí. Vydala se za nimi, dusíc v sobě vztek, že její dítě dělá cosi za jejími zády a že snad má již přítele.
S odstupem následovala dvojici i poté, co z auta vystoupila na parkovišti hned na okraji města. Šli kousek před ní jednou z úzkých uliček kolem vietnamské tržnice a stánků s občerstvením. Právě do sebe vtáhla z nejbližšího kiosku se linoucí vůni horkého punče, když se Sabina s neznámým zastavili u nádob s řezanými květy. Muž se dal do řeči s prodavačkou, která vykoukla z okénka. Cosi ukazoval rukama a mírně se pootočil. Z profilu rázem poznala ke svému velkému překvapení a zděšení bývalého! Výrazně pohubl, na tváři měl strniště, proto jí ta identifikace dala tolik zabrat...
Neuklidnila se, ba naopak. Snad by i eventuálního milence snášela vedle své dcery lépe. Měla v plánu na ně zakřičet a odvést tajnůstkářku okamžitě nazpátek. Jenomže ti dva vešli do protějšího oprýskaného domu, takže se stihla pouze nadechnout a bezmocně otevřít ústa.
Prohlížela si ornamenty na zašlé fasádě ubytovny, v níž kdysi velmi dávno s Markusem a malou dcerkou bydlela, a přecházela dole po chodníku řešíc, zda raději zavolat na Sabinin mobil nebo zmáčknout zvonek u vchodu. Tolik let uplynulo a ten dobrodruh se evidentně dosud nezmohl na vlastní bydlení. Pohrdavě zakroutila hlavou a zaměřila pohled na zasněžený balkón ve druhém patře, kolem něhož poletovaly sýkory. Na ozdobném zábradlí bylo připevněno stále stejné krmítko, někdo je pouze nově natřel zelenou barvou.
Na nose jí přistála sněhová vločka a oživila kousek dětského říkadla, takovou hloupost, kterou sotva tříleté Sabince kdysi slabikovala tam za tím oknem nad svou hlavou. Houpala ji ve staré kolébce a dívala se na ptáky sytící se semínky a lojem...
Hned vzpomínku zase zahnala, vždyť soužití s tím snílkem nebyl žádný med. Mladá láska, co tvrdě narazila.
Štvalo ji, že bývalý muž Sabinu možná negativně ovlivňuje proti ní, ale odvahu, aby jejich setkání teď utla, nesebrala. Uvědomila si, že by buď na Markuse řvala, nebo by ji ten dobrák pozval nahoru, kdy by se možná ocitla na tenkém ledě. Vždyť je poslední dobou tak nepředvídatelně melancholická, nemůže riskovat další roztesknění a velký trapas!
Vrátila se raději do auta a vyrazila domů. Přemýšlela celou cestu, proč ji všichni za zády podvádějí a nejsou k ní upřímní. Nebo opravdu poslední dobou pracovala až nezdravě moc a nevšimala si, čeho si všímat měla? Ale kvůli komu se namáhala?
Zastavila se ještě na skok v malém obchůdku, aby nakoupila kočičí granule. Měli tam i sáčky naplněné hmotou z loje a semínek. Z hloupé nostalgie vzala hned tři a pověsila je po návratu na vrbičku před kuchyňským oknem, aby přivolala pár sýkorek. Tím ale její úlet zdaleka neskončil...
Vyndala z přihrádky staré album, uvelebila se v křesle a po mnoha letech dobrovolně cestovala v myšlenkách nazpět. Nedůvěřivě koukala na svůj černobílý obličej, který byl na fotkách rozesmátý od ucha k uchu. Osvěžovala si okamžiky, kdy po pádu berlínské zdi mohla spolu s kamarádkou z Čech, která měla německé příbuzné, vyjet na celé léto do Erfurtu, aby po neúspěšných přijímačkách na vysokou naplno prožila své úplně poslední prázdniny.
Na další portrétní fotografii důkladně prozkoumávala Markusovy ostré rysy, ujišťovala se, že dcera mu moc podobná není. Snad až na ty oči. Byl oblečen ve směšné vojenské uniformě, tak jako když se setkali poprvé uprostřed výstaviště, kde plela záhony růží. Vůbec díky její plynulé němčině nepoznal, že není místní. Celé odpoledne si povídaly. On vyprávěl docela zasvěceně o válce v Perském zálivu. Zaujal ji, byl jiný než ostatní kluci jeho věku, vážnější a vnímavější. A tou básničkou o nebeských koních, co pro ni napsal, tou si ji získal úplně... Dnes už jí celá ta poblázněná historie jejího prvního vážnějšího vztahu připadá k smíchu, ale tenkrát, když po měsíci zjistila, že je těhotná a museli oba s Markusem přehodnotit své dosavadní plány, to ani pro jednoho z nich zdaleka tak veselé nebylo.
Na stromku za oknem už se sýkory cpaly dobrotou, kterou jim připravila, když si povšimla, že brankou právě vchází do zahrady Sabina a dlouze mává za odjíždějícím vozidlem. Urychleně zaklapla album s Markusovým obličejem a nacpala jej nazpět do nejspodnějšího šuplete, kam taky patřilo. Povzdechla si, že nemají z dceřina nejrannějšího dětství ani jedinou fotku. Nevlastnili totiž ani foťák, ani video, jenom televizi z bazaru. I mobil byl nedosažitelný... Jak mohla tři roky žít v takové bídě! A chudák dcera s ní. Naštěstí jí teď smí všechno vynahradit. Kdyby se tenkrát pilně nevěnovala samovzdělávání, neuplatnila v zaměstnání znalost účetnictví a jazyků, pravděpodobně by tam v tom omšelém pokoji vedle Markuse tlela doposud, makala vedle něj v zahradnictví s motyčkou a dcera by jim chodila ve vytahaném svetru pomáhat...
Brr! Oklepala se z té hrůzné představy a byla šťastná, že je všechno jinak a má to ve své režii. Markus ji ale tím, jak porušuje dohodu, pěkně štve. Nemá právo setkávat se se Sabinou jindy než o Vánocích a o letních prázdninách! Vytmaví mu to, ale k dceři musí být velkorysá, ta tu jeho neopodstatněnou snahu o vměšování se do výchovy není schopna prohlédnout.
Slyšela ji z předsíně, jak si zouvá kozačky. Urychleně doladila mírumilovný výraz ve své tváři a šla vytáhnout z mražáku pizzu k večeři.
"Jé, ty už jsi doma, mami? Jakto?" zeptala se ta její nezbeda užasle. Julie jí seděla na rameně a slastně vrněla, že má paničku konečně pro sebe.
Netoužila se vrtat v té nepříjemné záležitosti, s kým se dcera slézá, proto laskavě odvětila: "Ano, zlato. Přišla jsem dřív, dlouho jsme si spolu nepopovídaly. Jakou máš představu o dárku k šestnáctinám?"
"Jsi hodná, mami. Zrovna řeším, že by se mi hodil řidičák. Nějaké peníze mám z brigády, ale asi to celou platbu za autoškolu nepokryje..."
"To je přece samozřejmé, Sabinko. Uhradím ti ráda celý kurz, ačkoliv tak docela nechápu, proč s tím nepočkat až po zkouškách ve škole," usmála se hladíc ji po vlnitých vlasech, které měla od kočky zelekrizované k jedné straně. Zálibně si dceru prohlížela. Vypadala o dost dospělejší a rozumnější, modré oči se jí zvláštně leskly a v tmavých vlasech se odráželo sluníčko, které zabloudilo dovnitř.
"Víš, mami, Markus je dost nemocný, trvá to už rok a nelepší se to," řekla dcera, jako by měla její mírnou zjihlost opět zmáknutou. Opatrně čekala na její reakci a když se dočkala jen několika hlubokých nádechů a zmateného mrkání, pokračovala s větším odhodláním: "Nechce nikoho zatěžovat, dokonce mi zakázal cokoliv ti o tom říkat. Ale je možné, že nezvládne řídit. Já bych mu opravdu moc ráda pomohla, maminečko!"
Musela si sednout na pohovku, aby informace, co se na ni valily, vstřebala. Nejvíc ji zaskočilo zjištění, že dcera se schází s otcem pravidelně už několik měsíců. Jakto, že se o tom dozvídá až teď? Najednou jí secvakl důvod, proč se na ni Sabča poslední dobou vždycky tak divně koukne, když se spolu baví o její budoucnosti, když se ji snaží motivovat k vyšším cílům, varovat před obyčejností a tuctovostí. Používá ve svém kázání Markuse jako typickou ukázku člověka s těmito vlastnostmi a Sabina k tomu jen tvrdohlavě mlčí...
Málem z rozrušení připálila večeři, jak zvažovala každé své příští slovo, jen aby předešla ve vzduchu visícímu konfliktu.
Už měly obě pizzu v sobě, když zavolal z práce Ron, ať na něj s večeří nečekají. Jak si mohl, propána, myslet, že by byly tak naivní?
Svou činnost ve firmě výrazně zredukovala. Osm hodin bylo tak akorát, aby zvládla neuškrtit Moniku, která každou chvíli něco popletla a v její přítomnosti vždycky zrudla jak rajče.
Toho rána před oslavou se jí manžel v koupelně překvapivě zeptal, zda by nebylo přece jenom lepší, aby o chystaném rozvodu před Sabkou nadále pomlčeli, že k němu třeba ani nedojde. Jsou přece rozumní lidé, kteří dokáží navzájem projevit potřebnou velkorysost. On to dokázal loni o dovolené, když šla na skleničku s tím Italem, ona je na řadě teď. Prý už mu nepřipadá zas tak nemožné zůstat nejen obchodními partnery, ale i manžely, prý by bylo škoda zahodit tolik let společného úsilí a ještě komplikovat mládí dceři.
Najednou!
Váhala, zda se má z představy budoucnosti, v níž bude bez námitek akceptovat další zálety, pozvracet nebo považovat zachování manželství za další ze série svých vítězství. Bylo jí divné, že Ron tak obrátil. Napadlo ji, jestli ta prudká změna nesouvisí třeba s tím, že by se manžel nějak domákl přes právníka o jejím úmyslu vznést při rozvodu vyšší majetkové požadavky. Jak je složité všechno prohlédnout a nenaletět!
Každopádně ji celé to divadlo začíná pořádně unavovat! Přetvařování jí svědčí čím dál míň. Nakonec zvolila oblíbený ironický pohled na věc a pozeptala se, zda city a vášně tak náhle ochladly z Moničiny nebo z jeho strany. Pochopitelně se ihned urazil.
Přetrpěli společnou večeři v restauraci, při níž odevzdali dceři dárek spolu s finančním obnosem potřebným na autoškolu. Promlčeli vedle sebe rovněž celou neděli...
Těšila se po příšerném víkendu do práce, kde si byla vědoma své převahy nad Ronem i nad Monikou. Ti dva by bez z ní mohli tak akorát celou firmu zavřít! Nehodlala se ovšem nechávat využívat, proto vždy kolem čtvrté opouštěla společně s dělníky bránu podniku a pospíchala za svými zájmy a za dcerou.
Ta se ale z autoškoly nebo od Markuse vracela stále později. Tolerovala jí to a před Ronem o tom z taktických důvodů nemluvila, měl by jen záminku vyčítat.
Dávka její trpělivosti přetekla v momentu, kdy se Sabča jednoho večera nevrátila ani do smluvených devíti hodin. I Ron, který byl obvykle vůči své vyženěné dceři poměrně benevolentní, už se nervózně vrtěl na pohovce a pídil po důvodech neustálého dohánění učiva u kamarádky, na něž již čtrnáct dní dceřinu nepřítomnost u večeře sváděla.
Zkoušela jí telefonovat, ale mobil pořád dokolečka opakoval, že volaný účastník hovor nepřijímá. Sedla zelená vzteky do auta a vyrazila k ubytovně. Vždyť ta holka kvůli něčí nezodpovědnosti nakonec nepostoupí do dalšího ročníku! Na studium architektury, kam ji hodlá protlačit přes známé, by pak mohla zapomenout. Tomu nemůže nečinně přihlížet! Slíbila přece sama sobě, že udělá všechno proto, aby Sabině zajistila elitní vzdělání, předpoklad pro dobré profesní uplatnění. Je tak mlaďoučká a nepraktická, nejraději by studovala jakýsi zemědělský obor. Takový nesmysl! Potřebuje zkrátka pevnou ruku, která by ji navedla správným směrem.
Po rychlé jízdě a s hlavou jako střep od toho nervování tiskla dlouze zvonek u Markusových dveří. A pak znovu a znovu. Vztekala se tak před vchodem bez sebemenší odezvy nejmíň půl hodiny, než se otevřelo okno sousední partaje. Ven vykoukla jakási snědá osoba. O její dceři nic nevěděla, zato se upamatovala, že pana Grubera odpoledne odvezla houkačka.
V neblahé předtuše se vydala do nemocnice. Po pročesávání chodeb konečně spatřila za pootevřenými dveřmi jednoho z pokojů Sábu, jak sedí na posteli a drží za ruku svého pohublého otce. Bývalý nevypadal nejlíp a dcerce se v očích cosi blýskalo. Touha rázně zasáhnout z ní v tu ránu vyprchala. Prošla kolem, aniž by se zastavila a byla ráda, že si jí nevšimli.
Sedla si na koženkovou lavici až na samém konci chodby a hrdlo měla najednou divně stažené. Připluly k ní tátovy dávné domluvy, k nimž měla vždy velmi kritický postoj a kvůli kterým do Čech za rodiči, dokud byli živí, jezdila co nejméně: "Svatbu v kostele nemůžeš vygumovat, Rozárko. Jsi zodpovědná za člověka, kterého jsi k sobě připoutala. Jednou na to přijdeš!"
"Dej už s tím pokoj, táto! Je jiná doba!" toužila zakřičet a pozůstatky zastaralé výchovy si jednou provždy vygumovat z mozku.
Vstala a chtěla něco udělat, ale nevěděla vůbec co. Nemůže přece do toho pokoje vejít. Co by řekla? Chodila bezradně sem a tam, zvuk klapajících podpadků doprovázelo mnohem rychlejší bušení v její hrudi.
Prosklenými dveřmi uviděla přicházet mladšího muže v tmavém obleku. Rozhlížel se kolem a kohosi hledal, než zamířil přímo k ní.
"Dobrý večer, volali mě k panu Gruberovi. Neznáte ho?"
Ne, neví o něm vůbec nic.
Poznala podle talárku, že se jedná o kněze. Ukázala na konec chodby, na stále pootevřené dveře, ať se pozeptá tam.
Z pokoje vyšla hned v následující moment dcera. Ubrečená, pohroužená dovnitř do sebe. Nebrala ji na vědomí, dokud na ni nezavolala. Ztuhla, jako by váhala, zda se k ní má vůbec vydat...
Marně se snažila z jejího zamlženého pohledu něco vyčíst. Snad se nebojí? Jak je možné, že se jí netouží svěřit?
Zdrcena lapala po dechu, ale hned se vztyčila a sama pospíchala, aby tu svou holčičku, která jediná dává životu plnému těžkostí a naschválů smysl, objala a utěšila. Vždyť přece jejímu strachu a smutku dokonale rozumí!
Dcera se do její náruče nakonec stulila.
"Mami, chci tu zůstat!" řekla po chvíli rozhodně, i když jí hlas selhával. "Ta dosavadní léčba nezabrala, ani primář neví, co dál... Potřebuji zjistit, kde žije tátova sestra. Než přišel farář s pomazáním, povídali jsme si, taťka se svěřil, že by se s ní rád viděl. Určitě by se mu pak zlepšila nálada. A musím ji najít kvůli i kvůli sobě! Vždyť neznám vůbec nikoho ani z tvého, ani z otcova příbuzenstva..."
Racionalita byla nenávratně pryč. Došlo jí to, co si třináct let jaksi neuvědomila. Markus je dítě z děcáku, rodiče i malá sestřička mu zahynuli při autonehodě. Jak mohla zapomenout? Co znamenaji ty myšlenky na sestru? Snad se to tu Markus nechystá zabalit?!
Stydí se za svou slepotu, kterou na sebe uvalila, aby nemusela řešit, co se jí nechce.
Cesta vzhůru jednoznačně z velké části sestává z drobných i větších klamů, z obchodních triků, z obcházení všeho rozptylujícího. Nemohla jinak! Peníze nejsou díky tomu dávno žádný problém, zato s jejím svědomím problém všechno v pořádku není. Vypadá zvnějšku jako dobře udržovaná studna, jenomže zevnitř je totálně vyschlá. Snad už jen slzy, co se občas derou na povrch, jako když se kdesi u dna objeví v hlíně pod horou odpadků několik kapek čisté vody, už jen ty slzy jsou v ní ryzí a opravdové. Odchází s nimi něco málo z hořkosti a špíny, co jí po nejrůznějších účelových rozhodnutích ulpěly na rukách a postupně naplnily i srdce.
Držela stále ještě v náručí Sábu a dojímala se nad její dětinskou citlivostí, vnímavostí. Taky kdysi dovedla žít bez vynalézání strategií. Ale copak se dá takto obstát a být úspěšná? Z očí jí s vodopádem slz sklouzávaly klapky zase o kousek níž. Jak se to, propána, stalo, že do posledního haléře prodala to nejcennější, to, co právě teď své dceři závidí?! Dokonce po rozvodu prodala i ten snubní prstýnek, který, ačkoliv ho nejprve schovala do nejzastrčenější zásuvky na půdě, nepřestával i odtud připomínat, co nebylo příjemné.
Ronovi zavolala, že Markus má vážné potíže a zůstávají proto se Sabinou u něho v nemocnici.
Pouta z nastřádaných lží se malinko nalomila. Nechce si dál vymýšlet jakékoliv povídačky, potřebuje mít od nynějška především jasno sama v sobě.
Co dál?
Příliš šancí, že s ní bude chtít Markus po tom všem, čím mu ublížila, mluvit, si nedává, ale pokusí se...