Další povídka z cyklu Evy v poločase s názvem Úvahy nad koprovkou od paní Marie Vondráčkové je tu pro vás.
Seděla s dětmi v narvané kavárně těsně u prosklené stěny, jíž bylo možno sledovat dění na letištní ploše. Snažila se ovládat, ale stejně na ní musel každý poznat, jak je vystresovaná. Jára s Luckou vylizovali z talířků poslední zbytky medovníku a každou chvíli zaostřili pohledy z okna, jestli už se neblíží letadlo s Markétou.
S mužem se hned zrána pohádali. Snažila se ho ve zkratce obeznámit se svými starostmi, ale on ji nevnímal. Potřeboval služebně odjet, zajímal se jen o to, kde má vyžehlenou košili. Na všechno zůstala sama. Tedy klasika...
Sestra zareagovala na telefonát překvapivě rychle. Krátce nad ránem od ní dorazila esemeska, že už čeká v Dublinu na odbavení.
Tentokrát jí opravdu nebude nic kázat, slibovala si v duchu. Určitě by to přehnala jako minule. Už aby letadlo přistálo, jinak se z těch nepřetržitých dětských otázek co nevidět zblázní. Ti tři, její potomci se sestrou, jakmile jsou spolu, skoro nepřetržitě se něčemu řehtají. Je od Markéty vlastně starší pouze o rok a něco, ale oproti ní si připadá příšerně usazená a nudná.
Když se ve dvaceti vdávala za svou první lásku z gymplu, ségra nechápala, co ji k tomu vede. Přece nemusí a skoro nic si neužila. Přitom ona byla tak šťastná! Radovala se, že našla spřízněnou duši, někoho, s kým je život o tolik hezčí. Zkrátka poblázněná holka, co měla klapky na očích...
S Borkem se seznámili dost banálně na náměstí, kam se v té době chodilo občas místo školní výuky stávkovat a cinkat klíči. Poprvé z klučičích úst slyšela větu, že je úplně jiná než ostatní holky. Žádná extra lichotka, ani převratné zjištění, dávno o sobě věděla, že je obtížně zařaditelná, spíš ji zaskočilo, že v tom ten kudrnatý kluk vidí přednost. V téměř nepřetržitém nadšení probíhalo celé období jejich chození. Učaroval ji mimo jiné i tím, jak bral manželství vážně. Pak se skutečně vzali a pohádky byl konec. Postupem času se i prachobyčejné obejmutí či chvilka naslouchání staly exkluzivní vzácností.
Narodily se děti, museli si vzít půjčku na byt, otáčeli se za každou korunou. Borek trávil většinu času v práci, ona neustále ponořena do domá-cích povinností. Nejdřív se jí stýskalo. Časem otupěla a smířila se z tou polo-lhostejnou koexistencí, kdy kolem sebe s Borkem chodí jako dva cizinci.
Borek se nad tímto stavem na rozdíl od ní nikdy ani nepozastavil. Snad mu i dokonce vyhovuje, že se na něj obrací jen v nouzových situacích, jakou je třeba prasklé prkénko na toaletě. Mohl by se radovat, že dělá práci, která ho baví a jíž se na rozdíl od ní může dle libosti a bez časového presu věnovat. Místo toho brblá, jakmile se všechno neodvíjí přesně tak, jak si předem vy-projektoval. Nablízku rodině se vyskytuje vzácně a když už je fyzicky přítomen, zajímá se především o svého čtyřnohého miláčka, gauč. Bavily se na toto téma s holkama na třídním srazu. Všude je to podobné... Funkční otce a manžely nutno zapsat mezi ohrožené druhy, jako medvídka koalu!
Na mateřské se snažila osamocení ustát, jednoduše se věnovala na plný úvazek dětem. Zakládala si na své kreativitě a vynalézavosti, stále s prťaty cosi vyráběla, běhala po nejrůznějších akcích. Po pěti letech v domácnosti ale přišel stav vyhoření. Připadala si v panelákovém bytě jako věčná uklízečka drobečků, naprosto nudná osoba, nezpůsobilá k čemukoliv kloudnému.
Vyhlížela z balkónu autobus, jestli se náhodou na obzoru aspoň neobjeví někdo známý, na koho by mohla zamávat a pozvat ho nahoru na kafe. Tolik prahla po pár normálních slovech! Měla všeho toho žvatlání, které kolem ní znělo téměř nepřetržitě, plné zuby. Utěšovala se vizí, že, jakmile děti trochu povyrostou, vrátí se do zaměstnání. Tolik se těšila na nějakou smysluplnou činnost mezi lidmi! Netušila ani zdaleka, jak dlouhodobým a nervy drásajícím problémem se shánění práce pro ni stane, že dokonce skončí na pracáku. Neustále trnula, zda ji s minimální praxí v jakémkoliv oboru někde vezmou. Ptala se sama sebe, co si počít se zbytkem života, co dělat...
Teď už by nebyla tak bláhová a lépe si vychutnala neopakovatelné období, kdy měla na děti ještě dost času, kdy ji měly za nepostradatelnou, jedinečnou. Tenkrát jí to přišlo samozřejné. Nyní jí její skoro puberťáci lásku nijak neprojevují. Už pro ně není maminkou, mluví o ní mezi sebou jako o matce nebo dokonce o máti...
Markéta v čase, kdy ona nemohla zavadit o kloudné zaměstnání, řešila úplně jiné věci. Dostudovala, rozešla se s klukem, s kterým chodila od ta-nečních, a pak hned zmizela. Vlastně se s ní tenkrát před odjezdem do Anglie ani nerozloučila, jak hrozně měla naspěch. Na tátovo naléhání, ať si to nejdřív pořádně promyslí, prý odsekla, že nemá nad čím koumat, že chce žít po svém a rozhodně neprahne po tom, aby byla závislá na prvním chlapovi, který o ni projeví zájem, jako její starší sestra. Mimochodem, dost se jí tím svým tehdejším prohlášením dotkla...
Žití po svém pro Markétu znamenalo, že hlídala děti v Anglii, pak pracovala na Islandu a na Novém Zélandu, až zakotvila na delší čas v Irsku. Slušně vydělávala, zdokonalovala se v jazycích a hlavně si plnila sny o poz-návání exotických dálek. Měla i jeden hodně vážný vztah, jenže po návratu z jakési předsvatební cesty byl lásky konec. Markéta jí ani tátovi nikdy neřekla proč, ale rozhodně nijak tragicky rozchod neprožívala. Odjakživa má šťastnou povahu po mámě.
Potřebovala by trochu její přizpůsobivosti, jejího nadhledu. Práci sice časem našla, ale vyrovnaná rozhodně není, ba naopak. Vrací se pozdě, je věčně naštvaná a vyždímaná. Jak zcestné byly její představy, že jim to bude s Borkem lépe klapat, až přestane být upachtěnou ženou v domácnosti a za-čne vydělávat, víc o sebe pečovat. Místo toho se s rozhádanými dětmi, svinčíkem v bytě, vydrancovanou lednicí, stohem prádla a miliónem prkotin, jež dokupy tvoří obří kolos, potýká setrvale sama a každý z rodiny považuje její nepřetržitý servis za samozřejmost. Sama pro sebe si vyšetří ještě míň času, než kdykoliv předtím.
Před časem Lucka s Jardou ke vší smůle zase onemocněli. Musela řešit kvůli ošetřování svou nepřítomnost v redakci a ten spolek mladých a výkonných supermanů a superkrasavic jí dal pěkně pocítit, že není jednou z nich. Po šéfově přednášce o oprávněných pochybnostech, které měl, když ji přijímal na pozici korektorky, jež vyžaduje nadprůměrné pracovní nasazení, nepřipouští žádné absence, by mu nejraději ihned nechala na stole výpověď. Pud sebezáchovy byl nakonec silnější, s pouhým středoškolským vzděláním si nemohla moc vyskakovat. Sklopila tedy pokorně uši a vykonávala svůj díl práce na časopise po dobu ošetřování zdarma z domova. Každé odpoledne se pak trmácela přes celé město kvůli deseti minutám do redakce. Nikdo tam za ni ani nehnul prstem. Nedočkala se od kolegů jediného přátelského gesta, sebemenšího projevu pochopení.
Nezapadla, protože s nimi nehraje po večerech kuželky a neúčastní se dalších nepovinně povinných akcí? Má vedle těch asertivních jedinců někdy do budoucna šanci obstát a zbavit se napětí, které ji nutí být pořád ve střehu?
"Víš, mamko, chtěla bych taky jednou pracovat v redakci novin, musí to být prima," prohlásila Lucka po shlédnutí dalšího pokračování oblíbeného seriálu z novinářského prostředí plného veselých příhod a bezkomfliktních postav. Raději to nekomentovala. Doufala, že to dcerku přejde stejně jako nedávné sny o kosmonautce nebo prodavačce v hračkárně.
Těšila se na týden rodinné dovolené, kdy si od všech podpásovek v za-městnání odpočine. Jenže místo očekávaného společného relaxování zas nastoupily hádky s Borkem a pocit, že už ani s ním se nemůže cítit v bezpečí, že ji na celičkém světě vůbec nikdo nechápe. Zpětně sice konstatovala, že se vlastně chytli kvůli naprostým prkotinám a nemá cenu proto věci hrotit, jenže narazila znovu...
Manželovo pozvání na ples pořádaný fotbalovým spolkem jí znělo zají-mavě, vypadalo jako krok správným směrem. Řekl, že už dlouho nikde nebyli a je na čase to napravit. Moc si chtěla ten jeden společný večer užít! Pak trčela v koutě, přihlížela exhibici svého rozdováděného chotě a vůbec s nikým si tam neměla co říct. Chabě simulující, že je v pohodě, tiše uvažovala, proč ji vlastně do této uzavřené skupiny s sebou tahal. Kolem půlnoci zmizela po anglicku. Borkovi se totiž ještě zdaleka domů nechystal a ona se nemohla dívat, kterak se motá jak vinná réva kolem svých spoluhráčů z fotbalu a při vhodné příležitosti se neopomine nenápadně ovinout kolem některé z mlad-ších přítelkyň, jež si část jeho přátel po rozvodu hbitě opatřila. Vrátil se nad ránem, doprovázen podnapilými kumpány, s nimiž dál pokračoval v obýváku ve veselé rozpravě. Tak to už bylo i na ni vážně moc! Nežilo by se jí líp samotné?
Odborník z oblasti psychologie by jejich rodinnou situaci možná viděl jen jako běžné období napnutých kšand, které se pravidelně střídá s časem, kdy se muž ke své rodině zas nazpátek přimkne. Jenže ona měla těch chytrých řečí a hlavně všeho čekání na náznak zlepšení, na kapku lásky a pohody plné zuby. Dávka její tolerance se zdála být po těch letech už úplně vyčerpána. Vždyť pořád jenom na něco čeká!
Snažila se z deprese vyhrabat tím, že se následující víkend pustila do malování obýváku. Kmitala jako stroj a brečíc do barvy uvažovala, jak se to stalo, že je pro manžela míň než vzduch, jakýsi nezajímavý domácí inventář.
Nemluvili spolu už druhý týden. Zametáním pod stůl se ostatně u nich řešily všechny problémy. Borkovi to tak vyhovovalo, nesnášel jakékoliv její vyjasňovací pokusy.
Vzdala to, řeší si zahořklost ze všech zklamání jen sama v sobě. Blbá nálada, kterou si přes všechnu snahu občas vylévá na dětech, ji na tom štve nejvíc. Zrovna včera Lucku seřvala víc než bylo zdrávo.
Sice se s manželem pořád ještě snaží cosi jako společný rodinný život vést a tvářit se před potomky, že je vše v rámci normálu, ale možná si jen nedokáží otevřeně přiznat, že zůstala jen ta děsivá povinnost vydržet.
Má vůbec smysl takhle dál vedle sebe setrvávat? Kde je ta opravdová láska, co si slibovali?! Jak se má smířit s tím, že smysl života se u nejbližších nehledá, když pro ni je rodina všechno? Do zdrcujících procitnutí a otázek ohledně budoucnosti, které ji neustále pronásledovaly a mučily, přišel jako blesk z čistého nebe tátův kolaps.
Večer nemohla usnout, strach o otce a zlost na manžela s ní lomcovali jak uragán. Už kašle Borkovi na drobky jeho kolísavé přízně. Projevuje zájem, jen když má náladu, když ji k něčemu potřebuje, když není právě nablízku některý z jeho svobodomyslných přátel, kterým se chce vyrovnat. On se vůbec nedokáže vcítit do jejích pocitů!
Manželství mají v háji, ale co je to proti starosti o tátu. Musí něco udě-lat, jinak se zblázní! Vyšmátrala na skříni zaprášenou krabici. Pod ohmataným sešitem na recepty našla modlitební knížku po mámě.
Zahalená v tichu spícího sídliště najednou intenzivně zatoužila, aby ji někdo nad ní uslyšel, aby svedla navázat spojení s tím, jenž podle tvrzení jedné litanie "v pravdě neduhy naše nesl, bolesti naše snášel". Obsahu zažloutlých stránek moc nerozumněla, pouze ji uklidňovalo vědomí, že patřily mámě, že právě ona v nich listovala. Civěla tupě na oranžový měsíc nad vedlejším panelákem, až ji od klečení na tvrdé zemi začala děsně brnět kolena.
Dobelhala se ke sporáku a dala se raději do vaření koprovky na zítřek, Markéta ji má ráda. Pak umyla špinavé nadobí, narvala do sebe na uklidnění podrážděných nervů dvacet deka kokosek, které měla schované ve špajzu pro případ nenadálé návštěvy, a totálně vyčerpaná se dovlekla do koupelny. Ledový proud nebral konce. Ti bídáci zase všechnu vodu z bojleru vypo-třebovali! Utěšujíc se tím, že obstřik chladnou vodou možná příznivě zapůsobí proti celulitidě, se se zaťatými zuby umyla. Dopadla na gauč a i přes zimnici, která s ní třásla, kupodivu usnula téměř okamžitě. Vzbudil ji krátce po třetí hodině sen o kamenech, dopadajících přímo na ni. Pak během dlouhého převalování se ze strany na stranu probírala možné formulace proble-matických částí překladu, jenž musí v pondělí bezpodmínečně odevzdat. Dostala geniální nápad! Raději rozsvítila a šla si ho honem zaznamenat do notesu, protože ráno by měla stoprocentně okno jako vždycky, když si sedne ke klávesnici a snaží se honem cosi ze sebe vymáčnout.
Usnula s tužkou v jedné ruce a s tabulkou čokolády v druhé. Ze zmateného snu, v němž se jí sypaly na hlavu další tuny balvanů, ji vzbudil celou zpocenou a opatlanou Borek. Šmejdil po bytě, sbíral do kufru oblečení na služební cestu a nic, co mu sdělovala, ho evidentně nezajímalo, řešil pouze uzavírku na dálnici a úskalí jednání, které měl před sebou. Dohřálo ji to. Rozhořčeně konstatovala, že je mu dobrá leda jako služka. Podotknul, aby nehisterčila a šla si raději umýt tu čokoládu nebo se jí děti leknou. Překulila se uraženě na druhý bok a ignorovala toho citového analfabeta, dokud za ním nebouchly dveře.
V sedm začal pro změnu šramotit Jára, maloval na kuchyňském stole vlajku pro Jestřábí společenstvo, partu kluků od dědy z vesnice.
"Mami, koukej, dělá se mi tady ječivý zrno!" naklonil se nad ní, jakmile zaregistroval její rozespalý pohled, ukazujíc si na bolavé oko.
Rozesmála se té další z řady zkomolenin, jimiž ji čas od času nechtěně obveseloval. Nemohla se zarazit, vnímala smích jako balzám na svou rozhozenou psychiku, zatímco synek se tvářil pobouřeně a absolutně nechá-pal, co jí to popadlo.
Šla vařit vývar ze světlíku, pak invalidu uvelebila na gauči a položila mu přes oko obklad.
Vydala se za Luckou, která dosud ležela v posteli a četla si. Z přehrávače zněla pomalá písnička od Cohena.
Přeskákala zdatně přes autodráhu, glóbus a terárko s křečkem a výji-mečně se o nic nepřerazila. Pokoušela se rozeznat, o čem ta píseň připo-mínající krásnou modlitbu vlastně je. Kéž by dovedla nějak podobně se vyslovit, čistě ze srdce... Pak ale zahlédla, že Lucie drží v ruce magazín a čte rozhovor s oblíbeným hercem, seriálovým sympaťákem, který ona sama před časem připravovala do tisku, a se vzletnými myšlenkami byl konec.
Pan Úžasný, co na ni shlížel i ze stěny nad dceřinou postelí, se totiž v tom článku chlubil hojnými zkušenosti s drogami a nevázaným sexem, vydával na odiv svou schopnost druhé perfektně zmást a napálit...
Přesně si slovo od slova vybavovala ten text. Pokusila se ho nějak rozumně okomentovat, umenšit zmatek, který nutně musel vzniknout v moz-kovně nezralé osůbky, fascinované azurem z krasavcova pohledu a jeho svalovou výbavou. Cítila se v úzkých.
Ještě při mazání housek přemýšlela o současných vzorech, jež vystupují v médiích, aby bořily staré mýty a vychovávaly k toleranci i v záležitostech, u nichž bylo dosud jasné, že jde o nenormálnost. V rámci svobodného projevu je, zdá se, možné a pochopeníhodné najednou skoro vše.
Naprosto stejně byla vytočena, když na ni předevčírem syn vyvíjel v ob-chodě nátlak, aby mu koupila k svátku supernovou počítačovou střílečku nebo ještě raději panenku voodoo. Prý je poslední ze třídy, kdo těmito vymože-nostmi nedisponuje. Sice se jí hranice mezi dobrem a zlem kolikrát značně zamlžuje, ale tentokrát měla poměrně jasno, o selský rozum dosud úplně nepřišla. Jardu postavila do latě a koupila mu kopačky. Večer si manželovi posteskla, jak ve světě plném chaosu dokážou docílit toho, aby jim doma nevyrůstaly z potomstva ironické, pomstychtivé bestie. Jenže místo souhlasu k ní dolehlo jenom odchrupování...
Myšlenky jí prudce přetrhl Jarek: "Hele, mami, neměly bychom vyjet? Podívej kolik je hodin! Já housku se sýrem stejně nechci, kdyžtak jedině s tím vosím džemem, co nám dal děda..."
Med mu nehledala, ani na reakci na další jeho přežbrebt nenašla čas, protože ručičky hodin opravdu nenechávaly na pochybách, že letadlo s mladší sestrou zanedlouho přistane a na pohodovou snídani musí tudíž sic nerada, ale nutně rezignovat. Achjo! Kam se ztrácí všechna ta její dobrá předsevzetí ohledně usměvavé dámy se zdravou životosprávou, co dokáže za všech okolností zůstat chápavou manželkou, moderní matkou a navrch být ještě skvělá v práci! Namísto toho je tu opět další den plný chaosu a ona, permanentně nestíhající a nervózní tlusťoška...
Něco k snědku objednala dětem v kavárně. Měly vrchovatě času, jelikož Markétin spoj nabral zpoždění kvůli bezpečnostním opatřením. Upíjela z šál-ku po doušcích voňavý mok se smetanou a sledovala Jardu, jak skládá z líst-ku papíru raketu. Poslal ji směrem k modré obloze. Nádherně plachtila vzduchem, až dokud nenarazila do skleněné stěny. S ohnutou špičkou přistála na okraji stolku. Zjistila, že ten zohýbaný papírek je jejich účtenka.
"Hele, mami, konečně!" zajásala Lucie ukazujíc na přibližující se tečku na obloze.
Rozložila raketu, trochu lístek dlaní uhladila a podala jej číšníkovi spolu s penězi. Vyběhla za dětmi, které se už samy vydaly po jezdících schodech napřed.
Konečně v pestrém davu lidí spatřila ségru, riflový batůžek jí hopsal na zádech a na oblém čele se jí rýsova první hlubší vráska. Utíkala k ní, prodírala se davem, dokonce předhonila i svá natěšená dítka. Zaznamenala, když se objaly, že se Markéta chvěje. Lekla se, takhle ji vůbec nezná!
Cestou k rozpálenému autu honem sbírala správná uklidňující slova, aby ve zkratce popsala, co se vlastně včera přihodilo.
"Doktor říkal, že jde o rutinní zákrok, že odpoledne bude nejspíš možné s tátou komunikovat... Nezajedem si nejdřív k nám na oběd?" navrhla, když usedaly vedle sebe do auta. "Uvařila jsem koprovku," mrkla na ségru zařazujíc trojku.
Auto před nimi najednou prudce zabrzdilo, musela rázně dupnout na pedál, aby neskončily v něm. Děti vzadu zděšeně vykřikly. Otočila se a od plic jim vynadala, jakto že nejsou připoutané. Vzdychla, že předsevzetí o aspoň jednom dni bez křiku se jí znovu nedaří naplňovat, než se obrátila opět na Markétu: "Taťkovi dali stent, prý fakt obvyklá záležitost... Víš, nejspíš jsem tě zbytečně vyburcovala, ale když jsem ho našla bezvládného ležet na koberci a odvezla ho ta záchranka, myslela jsem, že strachem zešílím. Borek mi to nebral, Rita se odstěhovala, nebylo vůbec s kým to probrat," zlomil se jí hlas a zcela neplánovaně vyskočily slzy. Nervy měla v háji, nedalo se to skrýt.
"Neblázni, ségra. Jsem ráda, že můžu být doma!" chlácholila ji Markéta a rozdávala žvýkačky.
"Co je vlastně s Ritou? Dlouho jsem o ní neslyšela, naposled jsi mi o ní, myslím, vyprávěla, když končila druhou vejšku a měla jako nejúspěšnější studentka slíbené místo na fakultě. Táta nám ji za mlada dával za příklad, pamatuješ? Ona byla vždycky až neskutečně vytrvalá a cílevědomá, naprostý vzor dokonalosti. Vyhrávala všechny olympiády a i do hodin klavíru snad cho-dila ráda!"
Kličkovala sídlištěm a pátrala po místu k zaparkování. Až když projížděla kolečko okolo bloku paneláků podruhé, jakýsi dobrák vycouval a nepatrná mezírka ve štrůdlu stojících aut se uvolnila.
Točila volantem jako zběsilá a trefovala se mezi dvě drahá fára modlíc se, aby to vyšlo. Auto jí při couvání dvakrát chcíplo, ale nenechala se odradit.
"O Ritě to je na dlouhý vyprávění, Marky. Představ si, o práci na fakultě přišla, nachomýtl se tam totiž ambiciózní příbuzný rektora a dostal přednost," povzdechla s úlevou, když konečně stála kolmo k chodníku a okolní auta vyvázla při jejích manévrech bez jediného škrábance.
"Fakt? Tak tomu říkám hnusný podraz. Jak se s tím poprala?" zajímala se Markéta a přelézala přes sedadla dozadu k dětem, aby spolu s nimi vystoupila z kabiny na levou stranu. Na pravo to totiž kvůli nedostatku pro-storu jaksi vylézat nešlo.
Pustila se do popisu historie, které bylo nedávno plné město: "Rita se dost užírala, pokud vím. Učila tu na průmce, ale moc spokojeně nevypadala, ta děcka jí dávala zabrat a navíc se právem cítila nedoceněná. Zářit začala až po boku exotického cizince s takovým uhrančivým pohledem. Seznámili se na nějaké konferenci. Brzy se k ní nastěhoval a Rita líčila, jak je pozorný a se vším pomáhá. Plánovali rodinu, jenže pak se ten původně naprosto ojedinělý zázrak mezi mužskými vybarvil..."
Pokračovala, až když našla klíče od vchodu a vypustila děti napřed po schodech: "Nosila skoro pořád sluneční brýle a silně se líčila, ale lidi na ní stejně poznaly, že schovává monokly a modřiny. Dokonce i studenti. Rita pravděpodobně doufala, že se s příchodem miminka všechno uklidní. Jenže potratila, Ali zmizel a krátce nato jí ještě zemřela maminka..."
Sotva popadala po tom horolezeckém výstupu do nejvyššího patra dech. Přistála s úlevou na židli v kuchyni a pohled jí bezděčně sklouzl na obrázek od přítelkyně, který si připevnila magnetkou na ledničku. Zadumaně dodala: "Měla vážnou havárku, dlouhou dobu proležela, ale teď už je z toho venku..."
Nepřeslechnutejný řev z dětského pokojíku ji od úvah o kamarádce vrátil nazpátek k rozjíveným ratolestem a studené plotně. Vytáhla z lednice omáčku, kterou stvořila během svého nočního bdění, a poslala Markétu do sprchy.
Do bublání jídla zaslechla z přilehlé koupelny popěvek o jedné holčičce v naší ulici a chlapečkovi s bílou čepicí... S Markétou k nim prostě dorazila zas ta rozpustilá lehkost, kterou tu již velmi naléhavě potřebovali.
Seděly za stolem a ládovaly se koprovkou. "Sbohem, má vyvážená stravo!" okomentovala ségra návrat k české kuchyni, než si přidala další dva houskové knedlíky.
"Hele, Market, nainstaloval jsem dobrou hru o pirátech. Zapaříme?" hu-hňal Jarouš a žongloval po talíři s nepolapitelným vajíčkem tak dlouho, až mu spadlo na podlahu.
"Máš pech, chlapečku, my už jsme domluvený, že si prohlédnem na počítači fotky. Chci vidět Wonderful Barn," vyplázla na něj Lucka jazyk, aby vzápětí utržila facku, po níž následovala ječivá scéna.
"Jste jak zvěř, vy dva!" zařvala na ně a dodala: "Copak nevidíte, co máme starostí?"
"Nebojte, děcka, dojde na fotky i na piráty! A taky bychom mohli vyrazit zítra někam na výlet!" zachraňovala situaci Markéta a drncala do ní nená-padně loktem. Pak po nich hodila utěrky s povelem: "Teď ale nástup, rychlá četo! Omejem talíře, ať si máma může chvíli odfrknout!"
Dopřávala si vlažnou sprchu. Nechávala vodu, aby z ní smyla část nakupeného stresu. Najednou se přistihla, že si notuje stejný refrén jako před chvílí Marky. Před oroseným zrcadlem se pokoušela chvějící se rukou zakrýt známky nevyspání, zatímco za umakartem probíhala vášnivá debata o mož-nosti, že by anakonda dokázala spolknout celého člověka najednou.
Kvůli hustému provozu se dostaly do nemocnice mnohem později, než plánovaly. Na chodbě narazily na sestřičku, nasměrovala je na pokoj, kam tátu z JIPky přemístili.
Přes zavřené dveře pronikaly až na chodbu hlasy televize. Oddechly si všichni ihned, jakmile nakoukly dovnitř. Otec vypadal skvěle a hltal aktuální zpravodajství. "Váznoucí komunikace mezi stranami a neochota k řešení konfliktů trvají," informovala komentátorka, jakoby líčila katastrofální stav jejich manželství...
"No nazdar, vás je celé procesí! To sem jdete všichni kontrolovat, jak mi ten tikací strojek opravili? Markéto, snad jsi nepřijela jenom kvůli takové pitomosti," rozzářil se táta, když je spatřil a skládaje noviny se pokoušel típnout ovladačem hlasitou bedýnku.
Zatímco sestra mu hned vlepila pusu na tvář, ona zjistila, že žádný ze tří ovladačů nefunguje a šla proto vypnout přístroj přímo na stolek. "Nepo-třebuješ dovézt holení, tati?" zeptala se, když se vracela k posteli.
"Ani ne, tahle image poustevníka mi vyhovuje. A musím stejně co nej-dřív domů kvůli slepicím a králíkům. Při vizitě se domluvím s primařem. Určitě mi to schválí, ve zdravotnictví je třeba šetřit," prohlašoval a hladil si dlaní struhadla na tvářích.
"A na kdy to vidíš, dědo? Mám už hotovou tu vlajku a kluci v Habrštátu na mě určitě čekají!" cpal se blíž k posteli Jarda a prohlížel si hadičku na pacientově ruce.
"No, doufám, že nejpozději koncem týdne mě vykopnou a všechno doženeme. Taková děsná smůla, děcka. Mohli jsme teď jezdit na kolech, koupat se v písáku," vzdychl a netrpělivě se posunul na posteli, jakoby se chystal prchnout hned.
Odklidila z peřiny noviny plné zpráv, jaké by táta v tomto stavu vůbec neměl číst a naklonila se těsně nad jeho pobledlý obličej s důrazným sdělením: "Koukej pěkně relaxovat, taťko, a my ti to doma zaopatříme! Pů-vodně jsem do Habrštátu včera jela pro maliny do koláče, tak si tam nějaké natrhám dnes a přitom zkontrolujeme, jestli zvěřinec netrpí!"
"Tys chtěla, Terezko, sbírat maliny a místo toho jsi sbírala z podlahy mě, viď? Neboj, příště nebudu nechávat klíč v zámku, abys nemusela dovnitř lézt oknem!" laškoval jako vždycky táta a vzápětí šibalsky oslovil Marétu: " A z kterépak tramtárie dorazí pohled letos, cestovatelko?"
"Možná mi to nebudeš věřit, taťko, ale vracím se," prohlásila sestra plna přesvědčení a opětovala jeho úsměv. "Čekej pozdrav z Adrspašských skal, jeden kamarád mi tam domluvil na dětským táboře brigádu. Pak se poroz-hlédnu po nějaké práci a bydlení tady..."
"Prosím? Já snad špatně slyším?" vztyčil se otec na posteli, jako by se opět chystal z ní vyskočit. "Nemohla bys mi to zopakovat?"
Zírala na sestru sedící naproti na posteli jako na zjevení, kontrolovala zběžně hadičky kolem táty a nevěřícně poslouchala, co to ti dva řeší.
"To mi tedy pověz, Marky, co je to za chlapíka. Já se tě k návratu snažím dotlačit tolik let a nehnul jsem s tebou ani o jediný centimetr?" pídil se otec.
"Zkrátka jsem si toulání užila vrchovatě a nějak mi došlo, že patřím sem. Je to jen a jen moje rozhodnutí. Tomáš je známý, kterého jsem potkala úplnou náhodou a dobře se mi s ním povídalo. A taky mi dal svou letenku, abych tu byla včas...," začervenala se.
Tak teď už ji nepoznávala vůbec! Ženská intuice hovořila zcela jasně, ségra je zamilovaná. Táta byl rovněž poněkud zaskočený, protože neudílel Markétě žádné výchovné lekce, jak měl běžně ve zvyku. Jen na ni ohromeně koukal a nedostávalo se mu pořád ještě slov.
Vstoupila sestřička a utrousila směrem k nim, že za moment dovezou na vedlejší postel pacienta po operaci. Pochopily, měly by nechat tátu od-počinout. Obdarovaly ho hojně štípanými pusami a slíbily, že zítra se zas objeví a dovezou bublaninu.
"Z celé jižní eskadróny...," vyzpěvoval trojlístek v autě za jejími zády.
Bylo jí báječně, jako když z ní spadne obří těžké břímě. Zas pociťovala život jako docela bezva putování, co dává smysl díky zastávkám s lidmi, na nichž jí záleží.
Odbočily kolem plechových škatulí logistických center nadnárodních společností na výpadovku. Všimla si kousek od cesty řady soch. Zvláštní, jezdila tudy často a nikdy ji zvlášť nezaujaly.
Nejspíš ti kamenní svatí s pohledy obrácenými vzhůru pamatují časy, kdy tudy okolo chodila s procesími na Svatou Horu jejich babička... Cesta místy, kde mají své kořeny, jí byla nadmíru příjemná. Každopádně už hodně dlouho se jí nepovedlo hodit všechny těžkosti za sebe jako právě teď a jen se tak tiše radovat z okolní krásy. Z celého srdce děkovala tomu nahoře, kterého v noci prosila, aby tátovi pomohl, že ten její velmi neumělý pokus o modlitbu vyslyšel.
"Pamatuješ, ségra, na babičku?" utrousila a koukla krátce za sebe. "Tímhle úvozem chodila každoročně na poutě," přibrzdila na okraji silnice a nasála okénkem vůni rozkvetlé louky. "Bábinka se vypravila k Příbrami, když potřebovala odstavit strejdu Pepu. Byl asi tříletý, nosíval si k ní sám židličku, aby lépe dosáhl. Všichni se smáli, tak se babička rozhodla pro radikální řez. Po týdnu se ale vracela domů a dost přitom pospíchala, protože mléko příšerně tlačilo. A Pepík ji údajně támhle pod Svatým Jánem netrpělivě vyhlížel s židličkou v podpaží, aby se nezdržovali...," popisovala podrobně, co si pamatovala z mládí z vyprávění před usnutím.
"Fakticky? Ty máš sloní paměť, Terezo! Vždyť to musí být nejmíň čtvrt století, co nám tyhle historky babička povídala. Já jenom vím, že vůbec nekupovala bonbóny. Dávala nám cucat rozinky," šveholila ségra.
U rybníčku spatřily hejno dětí, povalovaly se znuděně na mezi a cvakaly tlačítky mobilů.
Projížděla pomalu okolo jednotlivých stavení. Ukazovala, ve kterém byd-lel strýc z druhého kolene a ve kterém babiččina sestra, kde mámina kamarádka Marjánka. Zamávala na chalupáře, co koupili dům, odkud pocházel slavný baleťák, který působil v Osvobozeném, než se ho komunisté zbavili. Zděsila se při pohledu na chátrající budovu hostince, kam chodil děda s trubkou hrát na tancovačky...
Z čilé střediskové vesnice je nyní po většinu roku mrtvé muzeum. Pů-vodní obyvatelé umřeli a jejich potomci, co režim kdysi poslal budovat socialistické lepší zítřky do továren, zemědělské usedlosti z větší části prodali a pole pronajali družstvu. Vztah k půdě se z těchto míst z velké části vytratil.
"Pamatujete, děcka, jak jsme loni obdivovali cestou k moři udržované statky a políčka po Rakousku a Slovinsku? Škoda, že tady u nás soukromé-mu hospodaření moc lidi na chuť nepřišly."
Jára s Lucií její obsáhlý výklad zřejmě nevnímaly. Živě si dovedla představit otrávené pohledy za sebou, ani se nemusela ohlížet. Sotva zastavila pod nakloněnou švestkou, co vrhala stín kolem vrátek, už startovali bleskurychle z auta a hnali se za kamarády.
Obešly s Markétou dvůr, kde žádný tvor nejevil nejmenší známky podvýživy. Urychleně zapadly do domovního chládku, konečně si mohly opravdu nerušeně popovídat.
Bez tátovy přítomnosti a jeho průpovídek se ale necítila v malé kuchyň-ce zcela ve své kůži. Uvařila zrkové kafe, jiné nenašla, a přilila z krabice hodně mléka.
Sledovala skrz okno děti, jak míří s celou tlupou od rybníka k nim na zahradu, jak pobíhají mezi malinovým houštím a hrachem, pnoucím se po tyčkovém plotě.
Kam zmizely tak nepochopitelně prázdninové dny, co tu trávily obě dvě s Markétou? Bývaly cítit kravínem, protože tam se nejlíp hrávalo na schovávanou. Maminka specifický pach spolehlivě identifikovala hned ve dveřích a hnala je šupem do vany. Večer ji pozorovaly, jak na kuchyňském stole šije. Dodnes má před očima, jak z plechovky naplněné po okraj knoflíky vyndávají jednotlivé exempláře, vyrovnávají je po stole do nejrůznějších obrazců. Jakmile máma posunula látku v mašině prudšeji, jejich mozaiky smetla nechtěně ze stolu na zem. Nevšimla si toho, dohadovali se s tátou ohledně nějakých komančů... Představovaly si se sestrou pod tím označením podlý indiánský kmen, který zradil Vinetoua. Jen jim nešlo do hlavy, co má s rudými tvářemi do činění fakt, že se musí domů, aby rodiče stihli volby, o nichž mluvili jako o frašce. Vůbec to slovo nechápala a nikdo jí ho nechtěl vysvětlit, stejně jako ty komanče. Byla tenkrát ale každopádně pěkně naštvaná, že musí odsud všichni předčasně odjet...
"Terezo, kdy nás vlastně naši odhlásili z náboženství? Proč to udělali? Řekla bych, že spojení horizontálního prožívání s nějakou vertikální rovinou mi dost chybí. Čím jsem starší, tím víc to vnímám," přerušila tok jejích vzpomínek Markéta a upřela na ni svůj zvídavý pohled.
Úplně ji rozhodila, nic takového by od ní nečekala!
"Ty si to ještě pamatuješ, prosím tě? Chodila jsem do šestý třídy, tak tys musela být tak v pátý. Naši se hlavně báli, že bychom se pak nedostaly na gympl, vyhrožoval jim tím ředitel základky. Takový ten vousáč, co vypadal jak Marx. Nechával nás vyplňovat dotazník, jak se u každého doma mluví o perestrojce, jestli neposloucháme cizí štvavá rádia a tak," odvětila jako stará pamětnice.
"Víš, včera v noci nebo spíš dneska ráno Tom líčil, že když se dal pokřtít, bylo to, jako kdyby přešel z jednoho břehu na druhý," řekla naprosto od tématu ségra, jako by ji ani neslyšela a šermovala rukama, že si málem bílé tričko polila zbytkem kafe.
Odtrhla s povzdechem zrak od černobílé fotky máminy tváře nad otomanem a přísně jím přeměřila Markétu: "Doufám, že ses nezakoukala do nějakého fanatika! Sektama se to všude jen hemží. Měla bys přibrzdit, určitě ho pořádně neznáš!"
"Jo, neboj, mám to pod kontrolou," povzdechla a chvíli se drbala ve vla-sech, než v těch podezřelých řečech pokračovala: "My jsme sice pokřtěné, ale ani pořádně nevíme, co to znamená. Možná jenom tušíme... Taky pod sebou v těch nejtemnějších, nejsmutnějších chvílích cítíš nějakou ruku, co tě nenechá padnout na úplné dno? Mně se po tom rozchodu s Petrem vize budoucnost rozsypala na kousíčky. A pro něj to přitom bylo tak jasné a sa-mozřejmé. Prý jsem bezva holka, ale on musí dál, protože život je změna a je trapné žít ve stereotypu. Ve dvaceti by se mi to snad rozdýchávalo o něco snáz..."
Než se stihla nadechnout a říct něco v tom smyslu, že žádný chlap ne-stojí za dlouhé smutnění, sestra pokračovala: "Vy jste přece měli s Borkem svatbu v kostele! Připadá mi to úžasný! To, že se najdou i dneska lidi, kteří mají odvahu si slíbit, že se spolu nikdy nerozvedou... Stejně jako naši. "
Dál už mlčet nevydržela: "Taky nad jejich vztahem teďka často uvažuju a žasnu, jak třeba zvládali společně nést tu nemoc... Kdo ví, jestli by rakovina u mamky propukla, kdybychom nejely na tu pitomou dovolenou do Bulharska! Naši doufali, že se tam zbavím ekzému, dlouho na to spořili... Při pohřbu si pak báby v lavici za námi šeptaly, jaká jsme ubožátka malá, protože nám máma umřela kvůli Černobylu. Nejdřív jsem tomu nerozumněla, pak to pokládala za nesmysl, až nedávno mě napadlo, jestli na tom není kus pravdy. Poškozené životní prostředí, její světlá pleť... Udivuje mně, jak dokázala během všech procedur, co musela absolvovat, zůstat nad věcí. Nejdřív to vypadalo, že se vyléčila a za rok ji poslali na ozařování znovu. Ani když těmi boulemi měla pokryté celé tělo, nestěžovala si..."
"Hm, na to se nedá zapomenout! Doktoři už s ní pak přece nic nedělali, dokonce i táta brečel za dveřmi. A ona? Dokud byla jen trošičku schopná, namísto vznášení oprávněných požadavků a naříkání, pořád někoho opečová-vala a usmívala se. Jak se mohla v takové situaci usmívat? Nechápu to! Přece musela mít bolesti, určitě se nevyhnula otázce, co bude s její rodinou, až odejde..." zamyšleně povzdechla Markéta a vysmrkala se.
"Těžko říct. Taky to nedokážu pořádně vysvětlit. Pamatuji si jen obrá-zek, co jí ležel na nočním stolku..." Zlomil se jí hlas a rozkašlala se, v krku ucítila logr, kterého se omylem napila.
"Jaký obrázek?" vyhrkla Markéta a šla po stopě jako policejní pes. "Máš ho? Ne? A zkoušelas prolézt půdu?"
Zakroutila hlavou a dodala: "Takový úplně obyčejný pobožný obrázek v kulatém rámečku. S Ježíšem. Myslela jsem, že ho najdu ve věcech ze starého bytu. Máma ho měla na nočním stolku, u něj se modlila i jak došlo k tomu závalu v dole. Táta byl tehdá několik hodin nezvěstný. Měla jsem ten den narozeniny. Těšila jsem se na dort. Stál připravený v ledničce, ale nikoho nenapadlo ho vyndat. Babička s dědou jenom pořád koukali z okna. Máma se zamkla v ložnici, a když konečně vyšla ven, zeptala se dědy, jestli existuje nějaká chodba vedoucí směrem k hřbitovní kapli. Zatelefonovala na podnik a v noci z té staré nepoužívané štoly opravdu vysvobodili tři lidi, i taťku. Nějakým zázrakem se části jeho party podařilo prohrabat až na úplně opačnou stranu, než kde se po nich pátralo. Jak na to ale máma přišla, jestli zapůsobila ta silná citová vazba mezi našima, nebo fakt nějaká nadpozemská síla, to netuším... Stejně jako, jak Rita přišla k obrázku s úplně stejnou tváří a jak ji napadlo poslat ho zrovna mně. Po tolika letech studia a s tou svojí velkou ambiciózností zakotvila překvapivě u zdravotně postižených v nějaké díře kdesi na Moravě! Stará se o pubertální holku na vozíku, připravuje ji na přijímačky. Nevěřila jsem svým očím, když jsem četla zprávu od ní..."
"Nejspíš zažila něco, kvůli čemu jí její titul přestal připadat zásadní. Pokud nemá potřebu soukat se do nějakých daných šablon, docela bych ji chápala. Taky od státnic dělám všech pro to, abych zapadla. Snažím se být hodná, úspěšná tátova holčička! Ale nevychází to, hlavně pokud jde o ženi-chy, naprosto nevyhovuju tátovým plánům... Říká, ať přestanu nesmyslně hledat ideála, protože není. A vidíš, já se pořád nedovedu vzdát naděje, že existuje. A setkání s Tomem mě v tom ještě utvrdilo! On prý díky víře ideál našel..."
Sebrala ze stolu hrnky a odnášela je do dřezu. Nevěděla, jak má na to fantazírování reagovat.
Markéta si však nadále vystačila sama, sypala ze sebe: "Víš, Tery, já ti závidím tu tvou jistotu. Ty máš odjakživa ve všem jasno a nic tě nezaskočí. A navíc jsi měla na rozdíl ode mně hned na začátku štěstí na mužskýho do nepohody..."
Co to zase plácá? Měla sto chutí jí říct, že je úplně vedle. Ale stěžovat si teď na Borka, trapně vyjmenovávat, čím vším jí poslední dobou naštval? To nepřicházelo v úvahu! A být jako vždy za rozumbradu, jež poučuje mladší sestru? Tak to už vůbec.
Opřela se o kuchyňskou linku a nahlédla dovnitř přes prosklená dvířka. Zajásala: "Hele, ségra, láhev s muškátem! Dáme si? Možná bychom tu mohly i přespat. Děti budou nadšené a na mně je toho nějak mnoho najednou. Upeču bublaninu a na korekturu se vrhnu ráno. Zalezu si s notebookem do špejchárku... Kdepak táta schovává otvírák?"
Sestra prohrabovala šuplík pod stolem. Během pátrání narazila mezi kupou drobností na obálku s výpovědí pro nadbytečnost, datovanou před třemi dny. Obě si dvě strohé věty s odvoláním na příslušný paragraf přečetly a svorně konstatovaly, že toto byl zřejmě důvod tátova infarktu. Sice se jim k tomu ve špitále nepřiznal, ale bylo to jasné jako facka. Třásl se už dřív o osud firmy, která procházela opakovaně obdobími nesolventnosti a do-konce se ocitla i v konkurzu. Předpokládal, že kdyby výrobu zavřeli, neměl by teď pár let před důchodem šanci sehnat v okolí třeceti kilometrů jiný flek. Dost ho děsilo, že by dopadl jako soused. Z pohodáře se stal po propuštění z cukrovaru neruda, neustále v hospodě láteřící na bruselské úředníky.
Seženou tátovi právníka, aby se té výpovědi bránil. Markéta by mohla o nějakém vědět, má všude takovou fůru známých! Vždyť přece nemohl zato, že se mu udělal bércák a dostal dvoutýdenní neschopenku. Stejně to určitě bylo z tahání těžkých břemen v práci. Ti novodobí kapitalisté ho klidně místo vděku vylijí! To jim nedaruje!
"Markéto, měly bychom..." začala, ale její věta úplně zanikla v dalším sestřině fantazírování. Prostě se s ní dneska nedalo vůbec normálně mluvit.
"Tys přece kdysi, když jste chystali svatbu, tak hezky mluvila o lásce, která neodměřuje, co kdo dává a bere! Tenkrát jsem se to styděla přiznat, Terčo, ale záviděla jsem ti to nadšení. Mně podstata opravdové lásky úplně unikala. Až teď vím, že nemůže být nic většího, než když víš, že tě ten druhý nenechá padnout a ty jsi zas ochotná kdykoliv podepřít jeho. Copak tohle jde v nějakým obyčejným soužití s ručením omezeným?" obrátila se na ni, ale stejně jí nedala možnost se vyjádřit.
Má si vzít prášek proti migréně nebo raději doporučit té poblázněné hol-ce obklad na čelo, vždyť mluví jak při úpalu?
Markéta nevěnovala jejímu vyděšenému pohledu pozornost, hned s dal-ším nádechem pokračovala ve snění: "Možná plamen neuhasne, když najdeš někoho, kdo se řídí stejným kompasem... No Terko! Ty mě ale vůbec neposloucháš! Ty už si tady piješ? Nechtěly jsme si náhodou spolu ťuknout?"
