Přinášíme druhou povídku od paní Marie Vondráčkové z Hořiček.
Přecházela před tabulí z jedné strany třídy na druhou a diktovala zápis o Aristotelesovi. Učí občanku už pátý rok a s každým dalším ročníkem si uvědomuje, jak studenty míň a míň zajímá, co jim tu vykládá. Tuhle se jí jedna zmalovaná mladá dáma během ústního zkoušení zeptala, proč si má vtloukat do hlavy nesmysly, které nebude nikdy potřebovat. Biflují se ekonomiku a jazyky, mají toho hodně, nic z jejího předmětu k maturitě prý nepotřebují. Snaží se je zaujmout, dává do svých výkladů všechny zbytky energie, které ze sebe ještě vydoluje, a oni jsou tak nevděční a povrchní. Dokonce ani to představení ve Stavovském neocenili.
Zlaté její holky, které dovedla jako třídní vloni k maturitě. Kdo ví, jak zvládají život? Jestli v nich uvízlo aspoň něco málo z toho, co jim kladla na srdce. Třeba, že život není spravedlivý, že je lépe nikomu nevěřit, spoléhat jen a jen na sebe. Nechtěla jim brát iluze, ale bála se o ně, musela jim to říct, aby nebyly naivní, tak naivní jako ona před lety.
Mávnutím jednoho podrazáka pro ni tenkrát skončila dobře rozjetá kariéra na filozofické fakultě. Všechno, v co doufala a čemu věnovala dlouholeté úsilí, prasklo a rozplynulo se jako bublina. Nikdo z těch, o nichž si myslela, že jsou přátelé, se jí nezastal, všichni ji jen na rozlučkovém večírku politovali a dál o ni naprosto ztratili zájem. O pravdě učili, psali a diskutovali, věděli o ní teoreticky všechno, ale nikdo jí neřekl, co má rektor za lubem. Ten jí své rozhodnutí, že na asistenské místo přijal vhodnějšího kandidáta a ona se má porozhlédnout jinde, sdělil jako poslední ze všech. Odešla hrdě středem, rozhodnuta nedat znát své pokoření. Nejhorší byla ta bezmoc, nemohla vůbec nic dělat, ačkoliv věděla, že tím vyvoleným je rektorův synovec, který se vrátil z ciziny. Kdysi jí chytře zamávali před nosem návnadou zaměstnání, po kterém toužila, a ona ji spolehlivě spolkla i s navijákem. Plnila vzorně, co jí bylo uloženo daleko nad rámec povinností, veškerý svůj čas obětovala fakultě. Nedošlo jí, že ústní slib pro někoho znamená to stejné jako žádný slib. Komu se dá tedy vlastně věřit, když i vědecká kapacita a navíc člověk uznávaný jako morální autorita, jedná nečestně a podle?
"Pravda je shodou rozumu a věcí, cílem poznání je dosažení pravdy, pravdivé je to, co je logicky bezesporné, pravdivé je to, co slouží našemu životu," slabikovala a poslouchala hroty tužek, které ta slova zaznamenávaly do sešitů. Myslela na mámu, jediného člověka, který ji nikdy nezklamal. Teď trpí a ona tomu jen nečinně přihlíží a nemůže nic dělat.
Ubohá máma po částečném ochrnutí pořád sténala, jak ji všechno bolí a proč tolik neštěstí potkalo právě ji, když nikdy nikomu neudělala nic špatného. Nevěděla, jak jí pomoci, nakonec souhlasila s Alim, který pro ni domluvil umístění v léčebně dlouhodobě nemocných. Naprosto selhala, připravila matku o domácí prostředí, na kterém přece tolik lpěla. Ale co měla vlastně udělat, aby nikomu nepřitížila? Možná má Ali pravdu, že nic lepšího udělat nemohli. Ale proč tedy pořád cítí ty hloupé výčitky?
Zazvonilo, studenti se postavili. Stála čelem proti sebevědomým tvářím, hleděly na ni jako na chudinku potlučenou. Zaslechla je o velké přestávce, jak se na chodbě baví na její účet. Prý je směšná s těmi velkými tmavými brýlemi a silným make-upem, kterým se snaží zakrývat modřiny. Natáčela si právě z automatu do kelímku kafe, když Hovorka opodál hlasitě spekuloval, čím asi ten exotický milenec učitelku rajcuje, a holky nechápavě kroutily hlavami. Nenápadně se vytratila opačným směrem, aby si jí nevšimli. Vlastně mají pravdu. Před pár lety by si o takové ženské taky myslela, že nemá odvahu vzít život do svých rukou a chybí jí veškerá hrdost.
Ze třídy odešla s bradou vztyčenou úzkou uličkou mezi lavicemi a ostře sledována třiceti páry očí. Měla co dělat, aby na sobě nedala znát, jak moc jí při každém pohybu bolí jedno z žeber a ještě mnohem víc to ponížení.
V kabinetu už se neovládla a zoufale se rozbrečela. Spolkla ibalgin a opláchla si nad umyvadlem unavené oči. Lekla se odrazu své tváře v zrcadle. Co je to za ubožačku? Právě se pokoušela tmavé kruhy zaretušovat pudrem, když dovnitř vešla Lenka s komínem sešitů v náručí.
"No ty zas vypadáš, Rito!" zděsila se při pohledu na ni. "Takhle to dál nejde, přece si od toho holomka nenecháš všechno líbit! Proč nezavoláš policajty? Už jsi byla u Magdy? Ne? Tak já tě k ní objednám sama. Ty se přece nemáš za co stydět, je to jeho vina! Neboj se, Magdalena není žádný typický cvokař, můžeš jí důvěřovat a všechno jí říct," hučela do ní a už vytáčela telefonní číslo. Dojednala jí schůzku na odpoledne a důrazně nakazovala: "Zajdi tam rovnou ze školy, počítá s tebou!"
První její cesta po vyučování tradičně vedla do nemocnice. Vyslechla stížnosti personálu, že maminka nejí a nechce ležet. Vůbec nevěděla, co si počít! Vždyť matka vypadala zase o tolik hůř než minule. Vyběhla bezradná zadním vchodem na ulici a pospíchala přes ospalé město do té poradny. Z oblak se snášel na zem vlahý deštík, cítila na čele dopadající kapky.
Sama by určitě jen tak nešla žádat někoho cizího o radu, ale předchozího večera, ještě předtím, než jí Ali ztloukl, si udělala těhotenský test. Byl pozitivní! To ji přesvědčilo. Uvědomila si, že už nečelí násilí sama. Počáteční radost, že se snad konečně dočká miminka, byla zkalena hromadou obav. Rozvzpomněla se na svůj živý sen z uplynulé noci, hladila v něm po červených tvářičkách malinkou holčičku.
Musí stůj co stůj něco udělat, aby byl Ali zase takový jako v romantickém začátku jejich vztahu! Den co den si klade otázku, kde udělala chybu, že se tak najednou proměnil z pozorného, vroucího milence ve věčně naštvaného a nespokojeného despotu s náladou proměnlivější než počasí. Co dělá špatně, že ji neustále nesmyslně podezřívá z nevěry a intrik?
Podle Lenčiných instrukcí došla k budově bývalého zámku a za jeho branou zabočila vlevo do úzkého průjezdu. Složila deštník a zastavila se, poněvadž právě projíždělo okolo jakési tmavé auto. Snad ji Ali nesleduje! Co jen by mu řekla? Kapky od stříkajících kol dopadly až na její dlouhou tmavou sukni. Vůz zmizel za zatáčkou. Oddechla si a rozhlédla se po zeleném zátiší s fontánou. Vedle vstupu do muzea našla dveře označené jako psychologická poradna. Měla sto chutí otočit se na podpadku a prchnout pryč. Utíkala by nejraději pořád. Toužila zmizet ze školy, od těch rozchechtaných ironických tváří, od soucitných pohledů kolegyň, taky z ulice, kde si všichni vidí do talíře a potajmu se určitě posmívají, jak dopadl rozmazlený jedináček, chlouba rodičů.
Včera ji Ali zase zmlátil, protože v poledne zahlédl ze služebního auta, jak se loučí před restaurací se známou ze školy. Co tam dělala? Měla mu nahlásit předem, že se chystá zajít si s někým na oběd. Navíc její kostýmek prý byl nevhodný a vyzývavý. Snažila se hájit a vysvětlovat, vždyť přece nedělala nic špatného...
"Sklapni!" zahulákal na celý dům a dvakrát praštil pěstí do obličeje. Zůstala ležet na podlaze v koupelně, bolelo ji jako pokaždé víc srdce než hlava. Když se dovlekla se do ložnice, její partner tam už spokojeně spal. Třásla se na okraji manželské postele jako ratlík, plánujíc, jak ho ráno pošle pryč. Tohle přece nemá zapotřebí...
Jenže po probuzení byl Ali opět jako vyměněný, omluvil se a ujišťoval ji o své velké lásce. Připravil pro oba královskou snídani a galantně ji usadil do středu obýváku mezi spoustu talířků s jídlem. Copak ho teď mohla poslat do háje? Podal jí šálek s čajem a prosil ji zcela vážně během pomalého žvýkání obilné kaše, ať neprovokuje a nesvádí všechny chlapy okolo, včetně studentů ve škole odvážným oblečením a vyzývavým chováním, ať konečně poslechne a nosí na hlavě šátek, jak ji o to žádal už tolikrát. Už se nesnažila vysvětlovat, že kromě něj jiného chlapa nemá, ani o žádného neusiluje, jednalo by se jen o další marný pokus v dlouhé řadě. Dokonce začala skutečně uvažovat o tom, že se po nějaké slušivé pokrývce hlavy porozhlédne, když to Alimu udělá dobře. Seděli vedle sebe na koberci a jedli u nízkého stolku, jako by se nic nestalo. Snad by i uvěřila, že se opravdu nic nestalo, jen kdyby jí tak netřeštila hlava. Upíjela zelený čaj a po očku sledovala Aliho. Slušelo mu to, to se nedalo popřít, v bílém kimonu a láskyplně se usmívající připomínal reklamu na nejdoporučovanější rostlinný tuk. Ale věřit té jeho prazvláštní lásce bylo pro ni nějak čím dál nemožnější. Jenže co by bylo dál, kdyby to skončila? A co když je Ali její poslední šance na štěstí a na miminko, na které má přece oprávněný nárok jako každá ženská po třicítce?
Vzala za mosaznou kliku a vstoupila do čekárny. Uvnitř nikdo nebyl a dveře do vedlejší místnosti byly dokořán. Zahlédla za nimi mladou ženu s vlasy sepnutými do drdůlku, rovnala jakési písemnosti do krabice a pobrukovala si. Odhodlání z ní zas rychle vyprchalo, najednou vůbec neměla chuť rozebírat s neznámou své problémy. Právě v momentu, kdy se chystala k nenápadnému ústupu vzad, ji doktorka spatřila.
"Pojďte dál! Čekáte dlouho? Nějak jsem se tu do toho balení zabrala. Vítám vás, vy jste asi paní Rita, že?" překazila okamžitě její plán odklízeje z modré židle pořadače.
"Ano, děkuji," hlesla a vstoupila. Psycholožka v bleděmodrém kostýmu za ní zavřela dveře a podala jí ruku. Všimla si, že vůbec není nalíčená.
Chtěla mít celou záletost rychle z krku. Vyklopila tedy krátce a věcně, proč přichází. Popsala nenadálou proměnu v Aliho chování a asi deset napadení. Samotnou ji překvapilo, jak zůstala nad věcí, chvílemi měla dojem, jako by ani nehovořila o sobě. Neopomenula zdůraznit, že to rozhodně zvládnou s přítelem vyřešit, mají se totiž rádi. Jen by potřebovala poradit způsob, jak jednat s temperamentním typem muže, aby neměl důvod k podezřívavosti.
Doktorka ji přerušila: "Opravdu ho považujete za přítele, když vám už tolikrát ublížil? Možná, kdybyste se setkala s ženami, které žily s násilníky dlouhé roky a taky čekaly a doufaly, o žádný takový recept byste mě nežádala. Je vám jasné, že chyba není ve vás, ale v něm?! Podle mého mínění byste se měla ušetřit dalších bolestí a zklamání, sebrat odvahu a co nejrychleji tuhle kapitolu uzavřít. Extrémní žárlivosti spojené s úplně odlišným prostředím, z něhož pochází, a naprosto jiným pohledem na ženu, než je v našich končinách obvyklé, té se váš přítel těžko zbaví. Začněte myslet více na sebe, na svou důstojnost, na své bezpečí a zdraví... Viděl ta vaše zranění lékař? Rozhodně byste k němu měla co nejdříve zajít!"
Zakroutila hlavou a pak z ní vypadlo: "Podívejte, paní doktorko, já to mám pod kontrolou, nebudu na něj nikde donášet! Ali mi pomohl, když jsem byla na dně, za mnohé ve svém životě mu vděčím. Navíc teď spolu čekáme dítě, zatím o tom ještě neví, ale určitě bude mít radost. Měla bych mu dát šanci, každý člověk se přece může změnit..."
"Myslím, že těhotenství je další důvod, abyste na sebe byla ještě víc opatrná a postarala se o bezpečný domov pro dítě. Pokud vás napadl už tolikrát, nejedná se o nějaký náhodný úlet ..."
Skočila jí do řeči: "Pokud budu doma s dítětem, nebude k žárlení žádný důvod!" Byla pobouřena, vždyť ta ženská očividně pronáší unáhlené diagnózy a neví absolutně nic o bolesti a o lásce, které jdou přece mnohdy ruku v ruce. Zvedala se k odchodu.
"Copak doteď měl důvod? Nic si nenamlouvejte! Takový člověk ihned využije situace, že jste na něm závislá, bude si na vás dál léčit své komplexy. Přece nechcete prožít mateřskou jako nějaké zvíře v kleci, zasloužíte si rovnocenný vztah založený na důvěře!"
Došla pomalu až k východu z kanceláře a bezradně povzdechla: "Musím si to rozmyslet. Samotu jsem už zažila, není to žádný med. Zvažovala jsem sice poslední dobou rozchod, pokud by to bití mělo pokračování, ale Ali by to těžko nesl, velmi mě miluje."
"Počkejte přece! Měla byste nahlásit na policii, co se u vás děje. Řeší tam podobné situace často a vědí přesně co dělat. Existuje i řada organizací, kde obětem pomáhají, třeba Kruh bezpečí. Ale nejdřív s těmi zraněními navštivte lékaře. Ráda vás kousek svezu, jestli chcete, jen si ještě naložím do auta tyhle dvě krabice," navrhla a ukázala bradou na zem vedle sebe.
Sledovala lékařčiny pohyby, jimiž uklízela drobnosti z psacího stolku, a postřehla úplně navrchu jedné bedny položenou velkou fotku v rámečku. Nenápadně si prohlédla mladíka s kytarou, obklopeného snědými dětmi.
Pravděpodobně partner nebo manžel..., uvažovala pro sebe.
"Bráchu tu nesmím zapomenout," usmála se psycholožka, jakoby četla její myšlenky. "Tenhle snímek mi poslal z Nepálu," doplnila a rázně popadla velikou krabici s písemnostmi.
V hlavě jí hučelo jako v mlýnici, když kráčela po ženině boku před zámek k zaparkovanému autu. Na vzduchu se vzpamatovala. O žádné další hovory a ponižující vysvětlování přece vůbec nestojí! Honem se rozloučila: "Moc vám děkuji, že jste mě vyslechla, paní doktorko. Já si k tomu doktorovi zajdu sama! Nashledanou!"
Uháněla parkem, nedívala se za sebe ani okolo, vnímala pouze vůni vzduchu pročištěného deštěm. Na obzoru před sebou znenadání spatřila modrou koloběžku. Identifikovala na ní Jardu, syna své kamarádky. Zubil se a hbitě kličkoval po asfaltové cestičce mezi kalužemi přímo k ní. V notné vzdálenosti za ním klusala jeho matka a sestra. Pochopila, že alespoň krátkému hovoru se starými známými neujde, pokusila se honem naladit bezstarostný úsměv.
"Ahoj Rito, jak se máš?" volal na ni zdálky Jára. "Při výtvarce jsem kreslil uhlem obraz toho medvědího mláděte, co mu v kině zabili mámu. Docela se se mi to povedlo, můžeš se přijít podívat, mám ho pověšený v pokojíčku nad postelí ..."
"Opravdu? To jsem ráda, že tě medvědi zaujali," pohladila ubrebentěného hošíka po ježatých vlasech a vybavila si šílenou nakládačku od Aliho kvůli pozdnímu návratu z filmového představení, na něž s Terezinými dětmi před časem vyrazila. Obražené žebro pořád bolí, taky má nezapomenutelnou památku na ten večer.
"Jé, Rito!" řítila se k ní už i Tereza s Lucií. "Jak žiješ? Jsem vyřízená, neumíš si představit ten chaos u nás v práci, aspoň že už se děti konečně vyhrabaly z angíny. Dlouho jsme se neviděly, nezajdem v pátek na kafe?" zasypala ji smrští slov jako vždycky.
Představa, jak by si takové posezení opět doma odskákala a musela celý večer fungovat jako vrba naslouchající obvyklým Tereziným nářkům, že se jí nedaří zhubnout, má tolik starostí a nikdo ji neposlouchá, nebyla právě lákavá. Nač si kámoška pořád stěžuje, vždyť má perfektní rodinu? Vymluvila se pohotově na blížící se konec školního roku, maturity a nemocnou mámu.
Tereza si ji zatím pátravě prohlížela a pak konstatovala: "Vypadáš opravdu nějak utahaně, Rito. Co se s tebou děje?"
"To víš, taky jsem v jednom kole a moc nespím... Vlastně jednu čerstvou novinku pro tebe mám, asi se mi konečně podařilo otěhotnět. Ale zatím si to nech pro sebe, prosím tě, není to úplně jisté. Ozvu se, Terezo, a něco domluvíme! Tak pa, holky, musím letět," ukončila rázně hovor a už zas chvátala a snažila se vpustit průvan do natlakovaného mozku.
Odemkla dveře do bytu a oddechla si, že se stihla vrátit dřív než Ali. Postavila vodu na kafe a vzpomněla na prádlo, které dala ráno před odchodem do školy vyprat. Přendala je z pračky do koše a vyběhla na zahrádku za domem. Pověsila na šňůru dvě krajkové podprsenky, když k ní přes plot dolétla první várka nadávek. Ali se na ni řítil rychlostí tajfunu, oči mu rozhněvaně svítily a řval cosi o couře nestydaté a pak spoustu urážek v jeho mateřštině, kterým naštěstí sousedé relaxující na nedaleké lavičce nemohli rozumnět. Přikrčila se a skryla tvář do dlaní, pod Aliho pěstními ataky se sesypala do trávy. Tentokrát jí však její drahý přidal navíc i pár kopanců. Vždyť zas neměla mikinu zapnutou až ke krku a na hlavě jí chyběl šátek...
Přijela policie a záchranka. Aliho odvezli k výslechu a ji naložili do sanity. Na lehátku zjistila, že krvácí. Omdlela. Probrala se až na lůžku v nemocnici, kde jí doktor sdělil, že bohužel během převozu potratila. Dostala prášky na uklidnění a dlouho spala, čas byl pro ni najednou naprosto nepodstatný.
Rozmrzele vyslechla policistu a psychologa, kteří ji přišli ze sladkého nevědomí probudit. Na základě výpovědi svědků byl prý její přítel obviněn z ublížení na zdraví. Z dalších informací, které si bez většího zájmu poslechla, pochopila, že s ní Ali nehodlá vůbec mluvit a posílá klíč od bytu, protože už ho nebude potřebovat.
Po sadě prášků opět tvrdě usnula. Měla zrovna sen o bosém dítěti skotačícím v trávě, když k ní z dálky dolehlo zas něčí rušivé mluvení.Vůbec se jí nechtělo otvírat ztěžklá víčka. Nad její postelí se tentokrát skláněla Lenka, zdála se být šedivější a vrásčitější, než jak ji znala. Odběhla za ní z vedlejšího nemocničního pavilonu, kde právě hospitalizovali její dceru. Bylo příjemné, že se konečně někdo na nic nevyptává. Poslouchala vyprávění o dědičné nemoci, která se ze dne na den najednou projevila. Lenka vyslovila s očima plnýma slz zvláštní větu, kterou nechápala. Prý z vyčerpanosti a strachu o dceřin život snad stokrát denně opakuje: "Otče, jak ty to chceš..." To jediné prý pomáhá, aby současnou situaci přežila.
Když se za kolegyní zavřely dveře, přemýšlela ještě dlouho, kde bere tu svou věčnou odevzdanost. Zvláštní, jí by určitě nikdy nenapadlo zbaběle spoléhat na nějakou imaginární bytost. Ale co by Lence vykládala, vždyť dávno obě vědí , že se v určitých záležitostech prostě neshodnou. Kéž by všechno dobře dopadlo! Kéž by život nekomplikovaly hloupé náhody a nemoce! Kéž by doktoři mohli dělat víc a bylo dost financí na moderní léčbu!
Máme žít svobodně a beze strachu, máme se snažit zlepšovat svět kolem nás svou pílí a svým umem, porážet zdravým rozumem hloupé předsudky a podporovat výzkum a vědu, žádný bůh nás z problémů nevyseká! Jakmile své celoživotní přesvědčení vyslovila při suplování před studenty čtvrtého ročníku, nevěřila vlastním uším, co se od nich dozvěděla. Oni jí oponovali! Samozřejmě v tom měla tehdy prsty Lenka, která před nimi citovala slova nějakého svého známémo kněze a přirovnávala život k příběhu. Že prý věda se pokouší rozluštit gramatiku, jíž je ten příběh psán, kdežto víra umožňuje pochopit smysl textu, porozumět našemu místu v ději. Přinesla do hodiny dokonce bibli, z níž předčítala desetero tvrdíc, že se jedná o životní normu aktuální i pro současnost!"
To je tedy směšné! Jak jen může být kolegyně tak příšerně zkostnatělá? Nežijeme přece ve středověku! Jsme svobodní lidé! Proč by měl někdo věřit zrovna tomu jejímu náboženství, když jich je taková spousta? Bezesporu něco nad námi bude, ale když už by se jí v budoucnu chtělo před něčím se sklánět, zaskočí si k zkušenému astrologovi a nechá si poradit podle hvězd, ty jsou aspoň vidět. Mávla nad tou slaboškou, co používá víru jako berličku, rukou. Ať si tedy setrvává ve svém snovém světě, když jí to vyhovuje. Oni mladí sami poznají, kdo to s nimi myslí dobře, že pro naivní blouznění není v reálném životě místa.
Skutečně vypěnila, až když se jí doneslo, že Lenka promítala zájemcům z řad studentů po vyučování video o průběhu potratu. Ihned ji vyhledala a bez servítků řekla, co si myslí o fanaticích. Jakým právem motá mládeži hlavu těmi nechutnými záběry? Nikdo potrat nedoporučuje, ale někdy prostě není lepší řešení! Každý má mít možnost svobodného rozhodnutí, s nikým se nemá takto manipulovat, nejméně s mládeží!
"Já přece, Rito, nikoho o jeho svobodu nepřipravuji. Když však probíráme téma, kam sahá naše osobní svoboda, cítím jako pedagog odpovědnost vyjádřit se i k ožehavým věcem. Nemůžu mlžit a tvářit se, jako by potrat obnášel něco jako vyjmutí slepého střeva. Evidentně se při něm likviduje živá bytost s předpokladem stát se zakrátko člověkem, jaký tu ještě nikdy nebyl a taky už se nikdy nebude opakovat. Co z toho studenti vyvodí pro svůj život, záleží na nich," obhajovala chabě své jednání Lenka.
Ty argumenty ji nepřesvědčily a hned to vyjádřila: "Chtěla bych tě vidět, jak tohle svinstvo ukazuješ holce, kterou někdo znásilnil, ženské, co je v sociální tísni, nebo mámě, u které testy prokáží těžké vady plodu! Jak si zdůvodníš, že je traumatizuješ? Nikdo přece potrat zneužívat nechce, je to jen nástroj, aby se zabránilo zbytečným problémům. Dítě se má narodit vyrovnaným jedincům, do důstojného a láskyplného prostředí, má mít jistotu, že bude zdravé a nebude v životě zbytečně trpět. S mládeží je důležité mluvit o antikoncepci, tímhle hnusem bys je prostě neměla zatěžovat!"
"To si tedy nemyslím! Žádný kondom ani tabletka je k větší odpovědnosti nevychová, ani je nenaučí doopravdy milovat, nemyslet na sebe! Pokud je mi známo, užívání si bez ohledů a bez hranic ještě nikomu trvalou spokojenost nepřineslo! Mimochodem slyšelas o postabortivním syndromu? Evidentně máme v sobě zakódováno, že se klíčící život do země nezadupává! Měli bychom hledat cesty vedoucí k jiným řešením nechtěných těhotenství, než pořád jenom zdůrazňovat, jak je důležité mít všechno pod kontrolou a dobře pojištěno, ať to stojí, co to stojí, vždyť spousta párů mít dítě nemůže a marně čeká, " kázala nesouvisle kolegyně bez ohledu na její otrávený pohled. A pak vyslovila něco, co ji skutečně zvedlo ze židle. "Jsi si jistá, že bychom my dvě teď tady stály, kdyby naši upřednostňovali kariéru a pohodlí, kdyby čekali, až budou ideální podmínky, kdyby nás odmítli donosit, pokud lékař nedá prohlášení o našem bezvadném zdravotním stavu? Nezašlo se příliš daleko, když se z budoucího dítěte dělá objekt, o jehož existenci nebo neexistenci se mnohdy rozhoduje jak o kusu materiálu bez duše?"
"Není s tebou rozumná řeč, Lenko, akorát všechny štveš, jak ve všem šťouráš! Lidi chtějí klid, snaží se vyhnout nežádoucím komplikacím. Nikdo nemá právo nerespektovat a zpochybňovat jejich důvody, pokud dítě nechtějí," konstatovala a práskla za sebou dveřmi.
Tak teď tedy došlo i na Lenku. Samozřejmě jí to ani v nejmenším nepřeje. Ale kdyby nějaký spravedlivý pánbíček existoval, neseslal by přece nikdy na dítě své nejpokornější ovečky vážnou nemoc. A ovečka se i přes jeho očividný podraz nepřestává modlit, jak dojemné...
Ostatně, může jí to být jedno, má svých starostí dost a nebude se zabývat věcmi, které beztak neovlivní. Musí se teď vyrovnat se staronovou rolí, s rolí samotářky. Představovala si prázdnou garsonku. Život nečeká, nesmí z něj hloupě promarnit ani vteřinu. Samota je zlá, to ví, ale má i spoustu výhod. Získá víc času pro sebe, zbude jí dostatek energie do školy a v neposlední řadě i pro mámu. A konečně si může také splnit svůj dávný sen, pro nějž neměl Ali pochopení, a pořídit si mládě bobtaila.
Vyšetření dopadla dobře a psycholog rovněž shledal, že je z depresí venku. Odemykala po dvou týdnech své nepřítomnosti dveře bytu a z rozechvění, co ji za nimi čeká, se jí třásly ruce. Pochopitelně nikdo uvnitř nebyl. Oddechla si a otevřela skříň s šatstvem. Levá půlka zela prázdnotou a Aliho kufr zpoza postele taky zmizel. Na zrcadle v koupelně zůstal zapomenut jen jeho kartáček na zuby. Zahodila ho do koše a šla dát vodu svým květinám. Pak se usadila se silnou kávou a s krabičkou cigaret na balkóně.
Meditovala tam spokojeně nejmíň hodinu, dokud nevrzly u sousední řadovky dveře a na terasu nevyšla paní Škodová nesoucí v kleci svého uřvaného kanára. Bylo jí hloupé schovávat se za truhlík pod koberec květů a tvářit se, že ji nevidí. Pozdravila, ačkoliv o žádnou společnost nestála.
Sousedka byla očividně překvapena, že ji vidí a hned hlasitě spustila: "Rituško! To jsem ráda, že jsi už doma. Jakpak se cítíš?"
"Celkem dobře, užívám si to nádherné ticho," odvětila a doufala, že se s tím sousedka spokojí a nechá ji být.
Místo toho se žena nečekaně obsáhle rozpovídala. "Opravdu jsem se o tebe bála, děvče. Ozývaly se od vás kolikrát takové rány a křik, málem jsem už chtěla volat policii. Ale ten můj my to pokaždé vymluvil, ať se do toho nepletu. Nikdy bych do toho tvého druha neřekla, čeho je schopný, dokud jsem na zahradě neviděla na vlastní oči, jak tě řeže. Vždyť vypadal tak seriózně, byl to přece pan inženýr..."
"Taky jsem se v něm spletla. Teď už vás nikdo rušit nebude," pokusila se znovu ukončit hovor, leč marně.
"No jo, holka, nemáš to lehký, viď? Ale kdo má? Kdybys věděla, co zažíváme teď my. Představovala jsem si důchod jinak. Podle mně není nic horšího, než když tě zklamou vlastní děti. Denně se s mužem hádáme, kde jsme udělali ve výchově chybu, vždyť ti dva od nás dostali první poslední. Honili jsme se, aby jim nic nechybělo. Možná to bylo špatně, že ke všemu přišli tak snadno. Teď si na nás lidi ukazují prstem, protože o klukovi mluvili v televizi jako o tuneláři. Namočil se do nějakého nekalého kšeftu spolu s kamarády a teď bude pět let sedět," sousedka si otřela vlhké oči do kapesníku. "A šok nám přichystala i Linduška. Přece víš, jaká to bývala rozumná holka, měla jsi ji jako třídní. Před vánoci se nám chlubila, jaké sehnala pěkné místo v hotelu, že se nenadře a dost vydělá. Přijížděla domů vzácně, ale stejně jsme si všimli, že s ní něco není v pořádku, tak jsme se za ní s mužem jednou neohlášeně vypravili. Díky tomu teď už konečně víme, že se živí jako společnice a pravděpodobně je závislá na drogách. Představ si, co nám řekla, když jsme ji chtěli z toho hotelu odvézt pryč. Prý je dávno dospělá, takový život jí vyhovuje a naše předsudky ji nezajímají. Taková ostuda a jí to připadá normální!"
"Nebojte, paní Škodová, Linda určitě dostane rozum, přece inteligentní holku nemůže tenhle druh práce dlouhodobě naplňovat," snažila se ženu utěšit, sama si nedokázala nečekanou volbu své nejlepší žačky z loňska vysvětlit. "Nezlobte se, ale já už teď budu muset běžet. Chci se podívat do špitálu za mámou," kývla na rozloučenou a rychle se vytratila.
Zaparkovala auto před nemocnicí a vyjela do třetího patra výtahem. Ještě nebyly návštevní hodiny, proběhla tedy nenápadně kolem pootevřených dveří sesterny a vklouzla na pokoj. Zažila šok. Máma tam ležela pod otevřeným oknem ověšená hadičkami, peřinu shrnutou a připoutaná obvazy k lůžku. Cosi jí naléhavě sdělovala, ale pohybům vyschlých rtů nebylo rozumnět. Hledala pro ni honem něco k pití, jenže na pokoji ani na chodbě nic nenašla. Povolila alespoň uzle, jež se mámě zařezávaly do rukou i nohou, něžně přikryla její třesoucí se tělo a vypravila se za doktorem, aby okamžitě zjednala pořádek.
Sestra s výraznými kruhy pod očima, na níž narazila, obíhala pokoje a očividně tu byla na celé patro jediná a nestíhala. Dožadovala se od ní vysvětlení, jak je možné, že matku připoutali a mučí žízní. Chladné oznámení, že pacientka je čerstvě po operaci prasklého žaludečního vředu, musí tudíž nyní v naprostém klidu odpočívat, ji neuspokojilo a žádala informace od lékaře. Pracovnice jí řekla, že ten bude přítomen nejdříve za hodinu.
Vrátila se naštvaná na pokoj a nevěděla, co má podniknout. Třásla se jako papír. Nejraději by milovanou mámu odtud hned odvezla domů. Ale co když bude potřebovat nemocniční péči? Otírala jí ústa a bledý obličej a snažila se utěšovat, až dokud neusnula. Pohladila pohublou tvář, z níž konečně vyzařoval klid, a šla se projít ven, aby se před rozhovorem s lékařem uklidnila.
Zamířila podél nemocničního areálu k řece. Dumala, jak postupovat dál a komu zavolat o radu. Nenapadl ji kupodivu nikdo jiný než Lenka. Kdysi, když měl jeden z kantorů trable s umístěním onkologicky nemocného otce, slyšela ji ve sborovně hovořit o hospicové péči.
Mobil dlouze vyzváněl, než jej kolegyně zvedla. Málem ten smutný hlas ve sluchátku nepoznala, proto se z obavy, zda se nestalo něco Leničce, nejprve zeptala, jak se mají. Lenka tiše odpověděla, že dcerčin stav po operaci je uspokojující a konečně snědla i trochu polévky.
"Achjo! Proč nás potkává tolik nespravedlivého trápení? Ty se strachuješ o svou holku, já zas o mámu. Dost se zhoršila, co jsem ji nemohla navštívit. Volám, protože bych od tebe potřebovala kontakt na ten hospic, v němž ležel loni Oldův táta, mluvila jsi o něm tenkrát..."
"Někde bych tu měla mít číslo na vrchní sestru, jestli chvilku počkáš, snad ho najdu," odvětila známá do zvuků šramotících papírů. "Víš, Rito, třeba, až se dostaneme o kus dál, za zatáčku, dá to všechno dohromady nějaký smysl." Lenčin hlas se silně zachvěl. "Nezlob se na mně, jsem právě naměkko z Magdy. Našli jí roztroušenou sklerózu, zrovna jsem mluvila s její zoufalou maminkou. Koho by napadlo, že za občasnými problémy se zrakem se skrývá taková vážná nemoc?"
"Vždyť je jí sotva jako nám! To je strašné," vydechla ohromeně. "Jak to zvládá?"
"Sehnala si prý nové prostory pro poradnu. Má rozhodně kuráž, tak jí držme palce. Už jsem tu konečně objevila to číslo, cos chtěla..."
Poznamenala si kontakt na vrchní sestru v hospici, poděkovala a sledujíc racky na nábřeží odhodlaně se vracela do nemocničního areálu.
Vystoupila z počmáraného výtahu a hned zahlédla doktora se sestrou, jak si povídají na opačné straně chodby. Jakmile ji spatřili také, zmlkli a lékař se vydal pomalu směrem k ní. Čím byli k sobě blíž, tím silněji tušila, že něco tady není v pořádku. Vyslechla si z jeho úst informaci o mámině úmrtí a stále, jakoby to nechápala, držela lékaře za ruku a zírala na jeho pohybující se knír. Posadil ji na lavičku a dál k ní promlouval, ačkoliv ho nevnímala, až dokud ho neodvolali na příjem.
Za oknem se slunce blížilo k obzoru, koukala na rudé mraky a trup se jí proti její vůli kymácel ze strany na stranu. Máma ji opustila. To přece nemůže být pravda!
Kabelku nechala v čekárně a rozběhla se k parkovišti, klíčky nahmátla v kapse u pláště. Uháněla co nejdál a co nejrychleji, potřebovala být sama. Opakovala si stále dokola slova o šílené nespravedlnosti, o tom, jak všechny nenávidí, protože ji podvedli. Pádila jako smyslů zbavená, užívala si další ze série svých útěků, než si uvědomila, že před nastalou situací absolutní opuštěnosti nemá, kam by se schovala.
Ocitla se s autem v pusté lipové aleji, nikde ani živáčka, ani jediné světlo. Na krajinu se snášel soumrak, obepínal stále víc i ji samotnou. Přidala plyn, před prudkou odbočkou vlevo už bylo celkem jasné, že se stromu, co má před sebou, vyhnout nepořídí a ani se o to zvlášť nesnažila. Toužila po jediném – ať to všechno jednou provždy skončí.
Po silném nárazu projela celým jejím tělem příšerná bolest, ale hned vzápětí se cítila jako ještě nikdy - naprosto báječně. Bylo to zvláštní a nečekané. Viděla se, jak leží dole na asfaltu. Přitom odplouvala pryč od zpackaného, nesmyslného života, kolébala se v příjemných vlnách, všechnu tíži nechávala daleko za sebou. Tu ji však naprosto nečekaně chňapl kdosi za ruku a táhnul zpátky! Rozhněvaně se snažila ze sevření vysmeknout a pokračovat v houpavém plutí do neznámých dálek. Nešlo to, stisk byl opravdu pevný.
Smýkal ji proti její vůli a proti proudu a vtáhl za jakési okno. V šedé místnosti se najednou ocitla tváří v tvář proti tátovi! Díval se velmi ustaraně, jako když v dětství něco provedla. Kde to, propána, trčí? Vždyť už přece deset let není! Nedovedla to pochopit, rozhlížela se vyplašeně po holých stěnách kolem, než se vrátila nazpět k otcově obličeji. Vůbec nehýbal ústy, přesto naprosto zřetelně slyšela, jak říká, že, až klesne mlha, konečně smí ze samoty odejít za mámou.
"Bezva, tati, přesně tam chci taky!" vykřikla nadšeně.
Zakroutil hlavou: "Udělalas obrovskou chybu, Rituško. Neutíkej od života, proud by tě zavlekl až na dno, nikdy bychom se už všichni nesešli. Musíš se vrátit, počítají s tebou..."
"Jenže já zpátky nechci. Kdo by tam asi se mnou počítal, když tam nikoho nemám!" vztekala se.
Bezmocně si povzdechl, pokrčil rameny a odvrátil se od ní. Odcházel, ani se za ní neotočil. Chtěla ho doběhnout, ale nemohla se pohnout z místa. Co je to zase za hnusný podraz?
Tu dovnitř do pokoje vstoupil cizí muž. Jeho pusa se také ani nepohla, ale přesto rozumněla dobře, jak cituje z jejího milovaného Remarqua: "A tu jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat..." Dost ji tím vykolejil. Přesně si vzpomněla, kterak si tu stejnou větu asi v sedmnácti opsala do deníku ze Tří kamarádů! Zírala nevěřícně na toho divného týpka s dlouhými vlasy a nechápala, oč mu jde, co to tu na ni zkouší.
Kdesi venku za oknem zazněl skřípavý zvuk, z něhož přebíhal po zádech mráz. Zvědavě poodhrnula roletu a spatřila přijíždět zvláštní vozítko. Identifikovala invalidní vozík. Sedělo v něm mladé děvče, z jeho jemných rysů vyčetla nepochopitelně velké očekávání. Ten její pohled směroval přímo na ni...
"To je Karolínka, brzy se potkáte," reagoval na její vytřeštěný výraz mladík a vydal se hned drobné dívence v ústrety.
Pronikavá bolest hlavy ji celou zparalizovala, vše kolem se podivně rozkmitalo a rozmazalo. Au! Ucítila tvrdou zem pod zády a zahlédla temné koruny stromů. Skrz ně na ni shlížely z oblohy hvězdy a právě tam také přelétalo letadlo, krátkými červenými záblesky rozráželo hustou tmu. Obrys svého vozu zahlédla o pár metrů vedle. Fiátek trčel zaklíněný mezi dvěma obrovskými kmeny a silně připomínal stlačenou harmoniku.
Lámala si bezúspěšně hlavu nad tím, jak se mohla dostat ze zničeného auta ven. Ještě víc ji však zaráželo, co se právě přihodilo. Odehrálo se to opravdu nebo jenou v její mysli? Vždyť šlo o nějaký nesmysl nemající reálného základu. Celé to proběhlo jako film se spoustou střihů, promítala si jednotlivé obrazy stále dokola, měla strach, aby na žádný nezapomněla.
Netušila, kolik času od její nehody uplynulo, než uslyšela z dály motor. Pokusila se nepatrně nadzvednout hlavu a přejet si dlaní po stehně, ve kterém ji bolestivě škubalo. Na své vztyčené ruce, na níž zrovna namířily ostré reflektory přijíždějícího auta, rozeznala krev. Rozklepala se jak osika.
