Paní Marie Vondráčková z Hořiček nám zaslala svoje povídky s názvem Evy v poločase. Postupně je budeme vydávat zde na našem webu. Nyní máte možnost přečíst si první z nich.
Po mámině dlouhém naléhání se pokusila zopakovat větu, kterou na ni ráno po vyšetření elektromagnetickou rezonancí zahulákal doktor přes čekárnu natřískanou k prasknutí: "Jedná se podle všeho o eresku, slečno Hrubá!"
Matka stála už asi deset minut zády k ní, aniž by se na ni podívala nebo cokoliv řekla. Mírně vykloněná z okna zalévala, jak to nejpomaleji šlo, trsy muškátů v truhlících.
Nemůže jí teď říct ještě to, že dostala výpověď z poradny, protože ředitel už na ni nedostal finance. Bude řešit jedno po druhém, nejdřív tu nemoc, o níž dosud skoro nic nevěděla a která se skrývá za celkem nevinně znějící zkratkou – RS.
Uvařila si kafe a zasedla k pracovnímu stolku v rohu obýváku. Objednala se k lékařce, na níž dostala doporučení, a pak, protože máma se na ni pořád ještě neotočila a jen tiše bulila, pročítala na internetu kdeco o roztroušené skleróze, včetně stránek lidí s podobnou diagnózou. Přesvědčovala samu sebe, že k žádnému výraznému omezení pohyblivosti u ní nedojde, že to zvládne podobně dobře jako ti, kteří tam popisovali, jak dokáží s touhle nemocí celkem samostatně dál fungovat, a ještě žertovat, že ta jejich skleróza je přece jenom nějaká roztroušená.
Než počítač zase zhasla, napsala ještě stručný e-mail bráchovi. Kdo ví, kdy se dostane k internetu, když si teď šplhá kdesi po nepálských kopcích. Ale na tom nezáleží, úplně stačí, že se může z toho zmatku trochu vypsat. Nikoho dalšího tím prozatím zatěžovat nebude.
Vlastně je ráda, že konečně ví, na čem je. Za bezradné tápání, jaké zažívala v okamžicích, kdy na několik sekund zničehonic přestala vidět nebo cítila podivné brnění v rukách, by současný stav po vyřčeném ortelu v žádném případě neměnila.
"Musím ještě asi na dvě hodiny do práce, mami. Uvidíme se večer," bradou se lehce dotkla chvějícího se ramena v květované zástěře a vypadla na ulici.
Pádila podél skály, na níž se ze zhora zvolna snášely žluté březové lístky, a přemýšlela, čeho všeho nenadálého v jejím životě už byl tenhle kus kamene svědkem. Třeba koule z vyjmenovaných slov, kterou si tudy nesla v žákovské, a pro slzy neviděla na cestu. Taky ji v těchto místech vzal za ruku ten vytáhlý kluk, co ji doprovázel z tanečních, a pak ještě Pavel, ženáč, do něhož byla ve svých devatenácti letech blázen. Teď opět nevím, milá má skálo, jak dál.
Protáhla se kolem sanitky, jež parkovala před vchodem, a už se těšila, jak obklopena těžkostmi druhých zapomene na ty vlastní...
"Nazdar, Majdi! Už máš zkouklého Gabéna?" přivítal ji z vrátnice Karel.
"Pořád se na něj chystám, snad si přes víkend konečně udělám retrodýchánek," zazubila se na sympatického mladíka, který sem také docházel vypomáhat jako dobrovolník a už nějaký pátek se ji snažil sbalit na poklady světové kinematografie.
Pozdravila holky na sesterně a vydala se po patře. S každým dalším otevřením dveří se před ní otvíral téměř stejný obraz – zamlžené oči obestřené spoustou vrásek se jen pomalu odlepovaly od videa vzpomínek, které jim běželo na bílém stropě nad hlavou. Bavilo ji si v těch očích číst a naslouchat vyprávění stařečků.
Vešla do dalšího pokoje a pozdravila. Nikdo neodpověděl. Pohladila drobnou ruku, jíž k sobě pacientka křečovitě tiskla peřinu. Na nočním stolku měla v hedvábném papíru zabalenou lahev s vínem, stála na stejném místě jako před týdnem, kdy se tu stavovala naposledy. Došlo jí, že nikdo z rodiny za ní zřejmě stále ještě nedorazil, ani syn, jemuž chtěla dát nebo poslat tu flašku k svátku. Smutnému nekonečnému čekání nasvědčoval i mlčící mobil položený vedle polštáře. Jogurt v misce zůstal netknut a bábinkou zase lomcovala zimnice. Chvíli ji ještě držela za ruku, mluvila na ni, ale ani sebemenší náznak zájmu z pacientky nevykřesela.
Co napsat do těch lejster, která musí pravidelně vyplňovat? Že je tu v daný moment jako psycholog úplně na nic? Že stará paní chce očividně mluvit s někým jiným? Že rodina, jako ve většině obdobných případů, nemá čas sem za ní docházet?
Vyšla z místnosti do předsíňky, když se ozvalo zaklepání a dovnitř vešel muž v perfektně sladěném tmavém plášti s žakárovou šálou. Tak se paní Horáková přece dočkala! Nadechla se k odpovědi na pozdrav a letmo pohlédla do jeho tváře. Chvíli nevěřila vlastním očím, dnešek zkrátka vyniká podivnými událostmi...
"Ahoj Pavle, jdeš na návštěvu?" zareagovala klidně na strnulý výraz příchozího. Přemýšlela, jestli ho sem nepřivolala tou letmou vzpomínkou cestou do práce. Mají svůj vztah vyjasněný, nemá nejmenší problém s ním hovořit jako s kýmkoliv jiným, ujišťovala samu sebe v skrytu.
"Jé, Magdo, málem bych tě nepoznal! Jdu za tchýní... " odvětil hledaje poutko pláště.
"Čeká už dlouho," řekla, tlačíc se ke dveřím vedoucím na chodbu.
Stál jí v cestě a snažil se, kdo ví proč, svou nepřítomnost omlouvat: "Nedaří se nám utrhnout se z práce. Švagr i manželka podnikají a mně poslední dobou vedení čím dál častěji posílá do světa. To víš, ty věčné přesuny mezi Prahou, Bruselem, Paříží jsou pro chlapa v letech, jako jsem já, už značně únavné..."
Vybavila si kovový přívěšek s Eifelovkou, který visí paní Horákové na hrazdičce nad postelí. Krom toho rázem pochopila, proč jí byly tak povědomé tváře vnuček na fotografiích, které před ní jednou, když měla povídavou náladu, rozložila po peřině.
"A jak žiješ ty, Magdi? Vypadáš spokojeně, tu vysokou jsi určitě už dávno dodělala a profesně si polepšila, o tom nepochybuji... Tys byla vždycky rozumná a vědělas, co chceš. S dcerami se neustále dohadujeme kvůli studiu. Obě začaly práva a teď to vypadá, že ani nedokončí ročník. Káťa plánuje odjet do Anglie za přítelem a Petra ze mně asi co nevidět udělá dědka, " vykládal familiérně a dál vězel přede dveřmi, za něž se potřebovala urychleně dostat.
Proč ji, ksakru, srovnává se svými dětmi! Nezbývalo, než přistoupit na rozhovor, který započal: "Vážně, Pavle? Určitě budeš prima děda. Já diplom sice mám, ale doopravdy se učím od života až nyní v poradně tady kousek," kývla směrem k starému zámečku a zastrčila rychle za ucho pramen vlasů, který jí z živé gestikulace vyklouzl z copu.
"Asi bych měl taky vyhledat tvou odbornou pomoc. Kdykoliv slyším Dvořáka, mám před očima Bratislavu a ten koncert, kde jsme spolu byli naposledy," řekl a hleděl na ni těma svýma široce rozevřenýma očima tak dlouho, dokud neuhnula. "Já vím, mělas nárok na to, aby tě obletoval někdo mladší a bez závazků. Ale přijmout fakt, že jsi tak najednou utekla ze špitálu i ode mně, nebylo právě snadný," pokračoval v podpásovkách a nespouštěl z ní zrak.
Byla mladá a naivní, pozornost zkušeného a obdivovaného lékaře jí dělala dobře. Holky z oddělení o nich drbaly a přitom záviděly. A ona v květinách, které jí nosil pomalu obden, a v letmých dotycích nespatřovala nic zas tak nemorálního. Pak jednou v neděli během návratu z noční vyslovil návrh, že by spolu mohli začít bydlet. Schoulila se do jeho náruče jako blažené malé štěně a na pár minut uvěřila, že jsou na světě jenom oni dva.
Zatoužila mu při té vzpomínce znovu položit hlavu na hrudník a ucítit jeho teplo a vůni. Nikdy předtím ani potom tak intenzivní pocit souznění nepoznala. Obecně s chlapy zažívala vždycky to samé - míjení, nic opravdu oboustranného. Správňáci jako Pavel vymřeli... Jemu jedinému by dokázala i teď všechno říct, vyslovit před ním nahlas všechny své obavy z budoucnosti. Bezpečně věděla, že on by ji dokonale pochopil!
Ano, má typické příznaky nezralé osoby, která v partnerovi hledá otcovský typ, je si tím sama sobě odporná, ale nemůže si pomoct. Vlastně se za tu dlouhou řadu let u ní vůbec nic nezměnilo....
Pátraje po pozůstatcích rozumu myslela na svou červenou skálu, co si za všech okolností zachovává pohled z výšky. "Došlo mi, že v tom nemůžu pokračovat," hlesla co možná nejledověji a uhýbala před Pavlovým pohledem. "Pamatuješ, jak jsme se tenkrát vraceli odněkud domů a tys zaparkoval před cukrárnou, kde vařili to dobrý kafe? V podloubí si tam zrovna tvá žena a dcery kupovaly zmrzlinu. Vycouvali jsme a hned se ztratili. Klepala jsem se strachem, aby nás nezahlédly, secvaklo mi, že řeči o dětech, které tě už skoro nepotřebují, a ženě, s níž si nemáš léta co říct, jsou něco jako prťavá náplast na zlomeninu. Zažila jsem, jaké to je, když pubertální holku opustí táta, když si s mámou nemůže po čtvrté odpolední už vůbec promluvit, protože za společníka pojala po rozvodu krabici levnýho vína. Řekla jsem ti přece, než jsem dala v nemocnici výpověď, že bych nesvedla s tebou ráno vstávat, aniž bych si nepřipala jako hnusná zlodějka. Co na tom bylo nepochopitelného?"
"Promiň, chtěl jsem jen říct, že jsi pro mně opravdu hodně znamenala," přejel jí dvěma prsty přes pokrčený loket, jímž se snažila nenápadně protlačit blíž ke dveřím. "Myslíš, že bych se za tebou mohl někdy zastavit v té poradně? Mohli bychom zajít na jedno přátelské kafe... Dáte mi vizitku, paní psycholožko?"
"Zrovna u sebe žádnou nemám," vyhrkla a skočila po klice. "Ale měj se dobře, ráda jsem tě viděla!" zadrmolila, než mu zabouchla před nosem.
Konečně stála na chodbě. Opřela se o chladnou stěnu a nejraději by do ní párkrát čelem vrazila. Typický příznak potlačených emocí. Jak to říkal? Že vždycky věděla, co chce? Zdá se, že opak je pravdou. Jenže jí dávno není devatenáct, tak proč zas v minulých sekundách balancovala na pokraji propasti?!
"Majdi, jdeš s náma v sedm Ke kalíšku?! Mám narozky!" zahalekala na ni přes chodbu energická fyzioterapeutka Marcela natolik nečekaně a hlasitě, až to s ní škublo.
"Ještě uvidím, Máco!" pokrčila rameny. Kalíšek červeného by rozhodně nezaškodil, ale měla by spíš zamířit rovnou k domovu, když to mámě slíbila...
Marcela popošla až k ní a dodala: "Přijde i Věrka, jestli sežene hlídání k Esterce. Vypadá teď díky té zdravé, krásné holčičce jak vysmátá beruška! Moc jí to přeju, když si vzpomenu, jak byla chuděra vyřízená po tom svém prvním strašlivém porodu. Chodili ke mně potom na rehabilitace. Co jen se s malým nacvičila, než se dostal z nejhoršího. Brečeli kolikrát s Jiříkem únavou oba. Tvrdila, že by druhé dítě sice s mužem chtěli, ale nemá odvahu do toho rizika jít, že snad bude muset vykrást babybox," rozchechtala se Marcela na plné pecky.
"Ani nevíš, jakou mám radost, že se jim legální cesta k dítěti vydařila," odvětila, protože o tom věděla své. Přesně si vybavuje, jak za ní tahle klientka, z níž se postupem času stala přítelkyně, poprvé přišla. Byla těhotná a ochromená hrůzou, aby se i tentokrát neopakovaly komplikace, jaké měla při předchozím porodu, kdy po patnácti hodinách šílených bolestí a otálení doktorů přivedla na svět těžce postiženého chlapečka. Úloha doprovázející uklidňovatelky vyděšené matky jí dala zabrat. Úplně nezvládla zůstat profesionální a nevtažená do děje hlavně v závěru cesty za vytouženým dítkem. Ubozí dva porodníci, které po zdlouhavém výběru zvolily jako nejzkušenější a nejdůvěryhodnější a jejichž každé rozhodnutí a hnutí neustále sledovala jako ostříž, na ni pravděpodobně nikdy nezapomenou. Zaslechla je, když odcházela pátý den z nemocnice spolu s šťastnými rodiči tisknoucími v náručí Esterku, jak si za jejími zády šeptají: "Stíhačka nám odlétá, co jen si tu bez ní počneme..."
"Určitě večer přijď, budete si aspoň moct vyjasnit, která z vás měla větší odvahu. Věrka mi totiž taky vykládala, že si tvou poradnu tehdy, když otěhotněla, vybrala proto, žes měla z té spousty psychologů a psychiatrů, mezi kterými bloudila, jediná ruce, jaké v ní vzbuzovaly pocit jistoty. Dobrý, co? " otřásala se smíchy Máca, připomínajíc gejzír na dobrou náladu.
"Tak to mně fakt zajímá, pokusím se dorazit," mávla na rozloučenou a při zmínce o svých rukou si představila, kterak se jí naposled včera rozbrněly a roztřásly, jako by ani nebyly její... Otevřela raději honem dveře vedle zimní zahrady. Přihrbená babička polehávala v posteli a její manžel sedící na vozíku pod oknem, jak ji spatřil, obdaroval ji obvyklým bezzubým úsměvem. Laskavý mikrokosmos, jímž byl celý tenhle pokoj prostoupen, se nedal vměstnat do předepsaných formulářů. Znechuceně je odložila a jen tiše naslouchala obvyklé konverzaci v rozverném duchu.
Dědoušek předčítal z novin a pak prohlásil: "Pošoupni se v tý posteli, matko, nefunguje jim tu pořádně topení, ohřeju si u tebe nohy. "Po pár minutách pohlédl na hodiny nade dveřmi a obrátil se pro změnu zase k ní: "Né, že bych vás chtěl vyhazovat, sestřičko, ale nemohla byste přijít na klevety jindy? Rádi bychom totiž na mši..."
Podala křehké stařence ze skříně svetřík a pomohla pozapínat knoflíky na něm. Chystala se zavolat Karlovi a požádat ho, zda by se zbožné dvojice na hodinu neujal.
"A nemohla byste nás, sestřičko, doprovodit vy? Stačilo by dojet do kaple, čekat nemusíte, zpátky poprosíme někoho jiného, budou tam určitě nějací známí," stočila k ní bábinka naléhavý pohled, že se nedalo odmítnout.
Ačkoliv už se viděla doma, kde se po rozhovoru s mámou, jemuž se zřejmě nevyhne, zavře ve svém pokoji a pustí si třeba Dvořákovu hudbu, navlékla přesto stařečky do kabátů a vydala se s nimi výtahem do přízemí a pak rušnou ulicí směrem ke kapli.
Uvelebili se v přítmí poblíž rozžatých svící, mezi několik dalších tichých stínů. Jakási paní středního věku sedící o lavici před nimi si jich po chvíli všimla a začala si s paní Hrachovcovou cosi důvěrně špitat.
"To je Zdena, sestřičko. Pomůže mi s tím dědovým vozíkem, nemusíte se bát," naklonila se k ní stařenka. Mohla tedy bez obav zmizet. Rozloučila se a rychlými kroky, jejichž zvuk se odrážel od dlažby do naprostého ticha, vyrazila k východu.
V předsíni se překvapeně ohlédla, jak se za jejími zády se postupně rozsvětcí. Světlo odhalovalo vysoký klenutý prostor, ještě před okamžikem tajemně zahalený pod rouškou tmy. Připomnělo jí to dávné prázdniny, vesnický kostelík, kam ji s sebou brávala bábinka, slibujíc, že jestli nebude při bohoslužbě rušit, vyndá potom doma z kredence rozinky... Kdesi nahoře se rozezněl táhlý hlas varhan, úplně přehlušil zpěv těch několika málo osob, které seděly rozesety v téměř prázdných lavicích, a kněze, jenž se objevil u oltáře. Nechápala, co se to tam vpředu děje. Přišlo jí to naprosto odtržené od reality. Od reality její nemoci, od reality, kterou prožívají třeba ty tři ženy, jimž dnes dopoledne naslouchala v poradně. Neumí se jen tak snadno odstřihnout od složitých osudů.
Jedna prochází peklem vedla manžela – alkoholika. Další se vzpamatovává z následků několikaletého vymývání mozku v jakési sektě, z níž dokázala odejít, až když se její dítě ocitlo v ohrožení života. Spoluvěrci v situaci, kdy zraněný chlapec urychleně potřeboval transfúzi, nařizovali té paní, aby v nemocnici podepsala, že léčbu syna odmítá, jinak se těžce proviní proti víře a její údajní bratři se k ní proto přestanou znát. Třetí, kdo k ní dopoledne zavítal, byla mladá dívka, jež během jízdy autem nabourala a těžce poranila cyklistu. Po dva měsíce trvajícím kómatu nyní ten muž zemřel...
Než za sebou zavřela masivní dveře a vyšla z kostela ven do chladné noci, do níž blykotala z výloh obchodů spousta světélkujících bludiček a reklam, které předznamenávaly blížící se advent, přečetla si ještě na nástěnce u vchodu pár kostrbatě napsaných slov: "Žít z Lásky znamená: když Ježíš dřímá, být klidný v loďce bouří smýkané. Nevzbudím ho. Srdce dost důvěry má, že u nebeských břehů přistane... Už brzy potrhá se závoj víry, pak spatří oči mé tvých očí svit. Má láska zvedá loď nad vodní víry, chci z Lásky žít." /úryvek z básně sv. Terezičky/
Kráčela směrem ke Kalíšku, kde se občas scházel personál z oddělení, rozhodnuta dát si jednu skleničku, aby měla na rozprávění s mámou zdravý nadhled a nepřidělávala jí víc starostí, než je nutné. Cestou na ni najednou dolehly dotěrné myšlenky a obavy. Copak se dá zůstat klidná, když sebou její loďka tak klátí a má v sobě dokonce díru jak hrom? Proč neustále při té své snaze pomáhat naráží na cizí i vlastní mizérii a nedostatečnost? A kdo vyslechne teďka ji a nebude jenom hloupě litovat? Věra...
Nahlédla oknem do útulného přítmí hospůdky, kde se u jednoho stolu tísnili a očividně skvěle bavili Marcela a spol. Věrka tam ale mezi nimi neseděla. Viděla jen samé rozesmáté tváře nemající ani ponětí o hloubkách, v jakých se utápěla. Představila si černé skvrny, které se rozpíjejí víc a víc v bílé hmotě uvnitř jejího mozku a míchy. Ještě chvíli obcházela kolem hospůdky, než zařadila zpátečku. Opravdu si při vší snaze nedokáže nasadit masku happy dámy, která by zapadla do všeobecného veselí!
Jestlipak by vyměnila svou nemoc třeba s tou holkou, s níž se dnes sešla v poradně? Zvládla by zbytek života nést cejch té, která zavinila smrt člověka? Co je to, propána, za zcestné nápady? Bude vůbec schopna dál dělat práci, která je jí nadevše, když už teď v začátku takhle blbne?
Nohy se samy hnaly rušnou ulicí kolem lidí ověšených taškami. Uvědomila si, že domů v tomto stavu nemůže. Zamířila tedy nazpátek k budově ve středu náměstí. Celá zadýchaná zůstala stát opřená o dveře v tmavé chodbičce. Nepatří ven ani dovnitř.
Poslouchala tóny varhan a vychutnávala si pocit, že tady může na chviličku být jen sama se sebou...
