Jedna hodná babička z Lovosic nám poslala pohádku, kterou vyprávěla Kristýnce.
Bylo, nebylo...
Hodně dávno tomu, žil jeden muž a ten se jmenoval Henoch. Dožil se třistašedesátipěti let, jak říká Bible. Uvádí také, že chodil s Bohem a nebylo ho, neboť Bůh ho vzal. Kdo byl, je a bude tento vševědoucí, vševidoucí a všeobjímající Bůh?
Henoch měl syna Metušelacha, Metušelach měla syna Lámecha a Lámech měl syna, kterému dal jméno Noe.
Noe byl muž spravedlivý ve svém pokolení. Noe chodil s Bohem. Další z rodu Henochova? S kým chodí Bůh dnes? Komu může věřit, opět v tak nemilosrdné době? Bude mít slitování s člověkem? Věřme.
Protože Bůh je vševědoucí, tak věděl, že musí přijít strašná přírodní katastrofa, která zničí všechny zlé a bezohledné lidi. Ale když Bůh chodil s Noem, viděl, že je hodný a poctivý a tak mu poradil, protože měl rád i celou jeho rodinu, aby postavil loď, které se říká Archa. Byla to opravdu moc velká loď. Vešli se do ní zvířátka, od každého druhu pár, z Afriky, Evropy, Asie, Ameriky. Dokonce i z Antarktidy. Ptáci, brouci a také mouchy a komáři, které tam nikdo nemusel zvát a kteří museli být všude.
A pak to přišlo. Začalo pršet. Noe se svou ženou a třemi syny, kteří se jmenovali Chám, Šém, Jáfet, jejich ženy, Makeba, Marie a Ludmila, nastoupili do Archy a Bůh za nimi zavřel. Pršelo čtyřicet dní. Napršelo tolik vody, že pokryla celý zemský povrch. Pluly tam i jiné lodě, ale ty nevydržely v tak obrovských vlnách a potopily se. Byla to hrozná zkáza všeho živého, měst, vesnic, přírody a hlavně lidí. Noe s rodinou zůstali sami a plakali nad tou zkázou.
Kam odešel Bůh, když zavřel příklop? Rozprostřel se nad vodou? Já tady nejsem? Byl tam ve své všudypřítomnosti.
Když přestalo pršet, otevřel Noe okno a vypustil krkavce. Ten vylétával a zase se vracel, dokud vody neopadly. Vypustil také holubici, také se vrátila, protože si neměla kam sednout. Vztáhl tedy ruku a vzal ji do Archy. Počkal dalších sedm dní a znovu ji vypustil. Už se o ni bál, že letěla moc daleko a neměla sílu se vrátit, ale bát se nemusel. Najednou byla tady a hle: v zobáčku měla čerstvý olivový lístek. Noe tak poznal, že vody ustupují. Archa byla v těch dnech nad pohořím Ararat, kde také dosedla. S pokorou a vděčností děkovali Bohu za záchranu.
Když země vyschla, chodil zas Bůh s Noem. Noe slíbil Bohu, že bude spravedlivý vůči všemu živému na zemi i na nebi. Bůh zase slíbil všem lidem, kteří se narodí, že už nikdy taková potopa nebude, že to nedopustí. Tuto smlouvu ale nepodepsali. Bůh Noemu věřil a Noe věřil Bohu. Na znamení této smlouvy mezi Bohem a lidmi vzklenul duhu.
Ale že to byl Bůh tajnůstkář, tak do červené barvy duhy schoval lásku a krev, do modré nebe a moře, do bílé nevinnost, sníh a jarní sněženky, do zelené mládí, lesy a louky, do černé smutek a zorané pole, do žluté slunce a život a do fialové svého Ducha, který je stále nad tebou. A to je krása.
Tak vidíš, Kristýnko, jak jsi bohatá. Jenom vztáhnout ruku, tak jak to udělal Noe, když vítal holubici, jako posla nového života. Budeš to také umět?
