Marianky podruhé na horách. Tentokrát bez lyží.
O zbožných děvčatech a dvou (rovněž zbožných) mužích brázdících zasněžené slovenské kopce jsme vás již informovali. Pro velký úspěch zimní dovolené na sebe opětovná návštěva Slovenské republiky nenechala dlouho čekat. A proč čekat na sněhovou nadílku, když v létě je tam stejně krásně?!
Jedenáct Marianek různého stáří i mládí, spolu s otcem Markem a manželi Vasiľovými si do svých diářů, deníčků a kalendářů, vyznačili 6. červenec dnem odjezdu do Kordíků, dnem společného setkání a začátek neopakovatelných okamžiků. Cesta byla dlouhá, ale uběhala nad očekávání rychle a bez vážnějších komplikací. Některé dívky, včetně mě osobně, v Kordíkách v zimě nebyly, tudíž jsme nevycházely z údivu nad dech beroucí a okouzlující přírodou a malebnou chaloupkou, která byla na 5 dnů jen a jen naše.
Po zabrání pokojů a vybalení objemných zavazadel jsme se všichni převlékli do sportovního oblečení a hurá za poznáváním krás okolní přírody. Někteří z nás měli se zdoláváním náročného terénu velké nebo ještě větší problémy, ale výhled na okolí pak stál za to. Na jednom zvlášť krásném místě jsme udělali provizorní obětní stůl z pařezu a mše svatá mohla začít.
Po mši svaté následovala adorace a pak už jsem se navraceli zpátky. Vzali jsem to zkratkou. Bylo to sice delší, za to horší cesta :-) Když už jsme přestávali doufat, že někdy dojdeme domů a šli jsme už spíš ze setrvačnosti než z vlastní vůle, objevila se před námi ta naše chaloupka a laskavě nás přijala do svých útrob, kde jsme padli do postelí a spali až..až do večeře. Večer následovala krátká přednáška otce Marka, která byla uvedena dvojicí straších dam Maruš a Božky.
2.den
Ráno nás Liduška probudila hrou na kytaru a báječnou zprávou: ,,Jelikož je dnes venku hezky, pojedeme se vykoupat do Aquaparku". Naše radost nebrala konce. Ještě nikdy jsme nebyli tak rychle připravení k odjezdu jako právě tento den. A nejeli jsem jen tak do nějakého aquaparku, ale rovnou do toho největšího na celém Slovensku, Polsku a v České republice do Tatralandie!
Pro všechny, kdo mají Marianky za ustrašené a bojácné dívky by právě Tatralandie byla velkým překvapením. Celý den jsme doslova řádili v některém z bazénů a sjížděli jeden tobogán za druhým. Nejsme totiž žádná ořezávátka. Také obrovská trampolína, která byla součástí areálu nás nenechala chladnými.
Po návratu domů v pozdních hodinách byla sloužena mše svatá a pak závěrečná adorace pro dobrovolníky.
3.den
Ráno nás nevzbudil zvuk kytary, jako tomu bylo předešlý den, ale rytmické bubnování do okenních tabulí. ,,Plánovaný výšlap na nejvyšší horu se pro nepřízeň počasí ruší a jede se do Dobšinské ľadové jaskyně". Zprvu jsme vůbec nevěděli, co si pod tímto názvem představit, ale po prohlídne oné jeskyně při teplotě -2 stupně jsme brzy pochopili, že ľadová bude v češtině znamenat ledová. Masy ledu působily opravdu majestátním dojmem a 27 metrů zmrzlé vody pod námi bylo nepředstavitelné číslo, ale ani v takových to prostorách naší skupině nezmrzl úsměv na rtech.
Na zpáteční cestě jsme zavítali do Helpy a v místím kostele jsme sloužili mši svatou. Setkání s panem farářem i ostatními obyvateli pro nás bylo obrovským přínosem. Zkrátka v mnohém nám Slováci mohou být zářným příkladem.
V Bánské Bystrici nás otec Marek ,stejně jako tomu bylo i v zimě, pozval na zmrzlinový pohár. (Pevně věříme, že se z tohoto krásného činu stane tradice)
4.den
Tentokrát se na nás počasí usmálo, tedy alespoň na ty z nás, kteří si potrpí na strmém stoupání do kopce. Križná byla náš cíl a nejednou jsme cestu k ní nazvali cestou křížovou. Stihla nás jedna menší o to vydatnější přeháňka, před kterou jsme se až na jedince, schovali do nedalekého opuštěného stavení. Čas odpočinku jsme využili k občerstvení těla ale také duše, neboť otec nezahálel a zasvětil nás do tajů ožehavých témat, o kterých se na veřejnosti raději nemluví. A pak už nás čekal jen kousíček k cíly, až tam, na vrcholky hor...
Cesta dolů byla snad ještě obtížnější, ale to si musí zkusit každý sám, to se nadá popsat. Míjeli jsme stádo oveček, tolik typické pro zdejší krajinu a u potůčku jsme si udělali, (dalo by se říct děkovnou) mši svatou.
Za chaloupkou jsme si pak večer udělali táborák a při svitu hvězd, plápolajícím ohni a zvuku kytary jsme rekapitulovali prožité zážitky, hráli hry, zpívali, tancovali a v duchu se loučili s chaloupkou, horami, lesem...A když jsme pak příští ráno balili, uklízeli a odjížděli, bylo nám všem jasné, že tu nejsme naposled.
