Každý můj pobyt ve Štítarech je svým způsobem originální. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.
4.7.2009
Milý deníčku!
Poněvadž celá moje rodina odjela sjíždět Sázavu a pobrala s sebou všechny krosny, nezbylo mi, než si sbalit věci na těch pět dní do Štítar do méně praktické cestovní tašky. Naštěstí jsem tentokrát měla odvoz. Jana a Jarek z Brna, kteří čas od času jezdí za otcem Markem, byli ochotni mě vzít s sebou autem. Ale stačilo jednou špatně odbočit a hned se změnily plány – místo ve Štítarech jsem se ocitla na faře ve Vranově. Ono to nakonec příliš nevadilo, aspoň jsem se mohla vidět s Markem a katechetkou Peťou, popovídat si s nimi, zazpívat si s kytarou a navečer jet s otcem Markem rovnou na pouť do Hlubokých Mašůvek. No, každý chápe hlavní pouť trochu jinak – těch stánků, kolotočů a hluku – ale také spousta lidí na mši, která se konala před kostelem pod širým nebem, hodně kněží u oltáře i ve zpovědnicích a mnoho zájemců o knížky, které jsem pomáhala prodávat Honzovi Vránovi, což znamenalo zopakovat si kousek matematiky. Po mši, již ve tmě, se před kostelem rozlehá volání:“Komu patří to svaté auto?“ Aha, novokněz Jan Krbec už běží přeparkovat, takže využívám toho, že ho vidím, a na cestu do Štítar, kam už mě bere autem katechetka Kamila, rovnou obdržím novokněžské požehnání.
5.7.2009
Milý deníčku!
Cože znamená dnešní státní svátek? „Na Velehradě bratři ze Soluně, Cyril a Metod kázali nám spásu…“, jak jsme to zpívali v kostele a jak to po mši ve Štítarech vypráví otec Nik desetiměsíčnímu Matýskovi Zezulovi, který jen kouká a poslouchá. Beru růženec a jdu se do přírody pomodlit, než se pustím do vaření, ale už po třetím desátku mě déšť zahání zpátky na faru. Stejně už je čas obléknout zástěru. Uvařit brambory není žádný problém, polévka je taky za chvilku, jen to kuře… Ten opeřenec si snad myslí, že je pod jeho úroveň, aby byl upečený. Podaří se mi ho přemluvit právě ve chvíli, kdy přijíždějí Lukáš a Klára, moji přátelé z Prahy, kteří také chtějí strávit několik dnů ve Štítarech, takže si na obědě nakonec i pochutnáme. Pak řešíme, jak využít odpoledne. Lukáš s Klárou berou plavky a jdou na přehradu. Já raději volím košík a jdu s Kamilou do lesa na houby, abych se stihla vrátit do 18:00, kdy se chci s Honzou Vránou věnovat na faře mládeži. V lese je moc pěkně a košík brzy těžkne suchohřiby, babkami, bedlami, žampiony i praváky. Na faře se pouštíme do jejich čištění a zpracování, v čemž pokračujeme i po 18. hodině, protože se mládeže bohužel nedočkáme. Honzu alespoň zveme na večeři a hovoříme o dětských táborech, filmech i jiných věcech, až řeč záhadně sklouzne k Bibli. Dovídáme se s Kamilou, že „Jako zlatý kroužek v rypáku svině je žena marnivá a chtivá.“ (to by mě opravdu zajímalo, zda je to v knize Přísloví skutečně takto doslova), snažíme se říci Honzovi také něco moudrého, až to vzdává a odjíždí se slovy: „Vy jste mě úplně odzbožnily!“ Místo něj se tedy jde s námi modlit nešpory otec Marek, později se vrací Lukáš s Klárou a z Velehradu přijíždějí Anežka a katechetka Markéta.
6.7.2009
Milý deníčku!
Dorůžova vyspinkaná se s Markétou usilovně věnuji časopisům „Milujte se!“, obálkám, balíčkům a korespondenci, dokud mě Anežka nezavolá do kuchyně, kde společnými silami neskutečně rychle ukuchtíme rajskou polévku a pažitkovou omáčku s vařenými vajíčky a knedlíky. Po obědě se tentokrát vydávám s Lukášem a Klárou na přehradu, odkud to potom chceme vzít rovnou do Vranova a průvodem na mši na pláž „Štika“. Je spíše dusno, sluníčko se schovává za mraky, které pak vydávají déšť, takže se koupeme pod mostem (voda je ale příjemná) a hru v kostky pro nepříjemné vlhko a vítr předčasně ukončujeme. Zastavujeme se v zahrádce pizzerie na horký čaj a já tuším, že budu „odměněna“ přinejmenším rýmou. Od vranovského kostela, již s otcem jáhnem Františkem, ministranty a dalšími lidmi, ještě vycházíme s deštníky a pláštěnkami, ale u přehrady, kde se setkáváme s otcem Nikem, přestává pršet. Otec Nik popisuje svoje parkování: „Nechal jsem tam „Milujte se!“, aby policajti věděli, že je to moje. Jestli mi to ale bude platné, to nevím.“ (Nakonec se to obešlo bez problémů.)
S čerstvě opravenou Lukášovou kytarou v ruce a za vydatného přispění Dany, která přijela na kole, vznikl ke mši docela slušný doprovod. Mše na střeše restaurace u pláže mezi chatkami turistů pro mě byla něčím úplně novým a zajímavým. Pak už jsem ale byla vděčná za jízdu autem – kde vzali Lukáš a Klára tolik energie, že šli s Danou pěšky i cestu zpět?
7.7.2009
Milý deníčku!
Lukáš s Klárou dnes brzy ráno odjeli. Já jsem hodně dlouho spala, nachlazení se přece jen trochu projevilo. V cestě na poštu se spoustou balíčků a obálek s časopisy mi však nezabránilo. Odpoledne jsem znovu strávila v lese, tentokrát s Markétou poblíž Šumné. Domnělé pravé hřiby se ukázaly být hořčáky, takže jsem měla brzy v puse jak v polepšovně, než jsem se ujistila, že jsou všechny stejné. Skvělou náplastí však byl plný košík babek a klouzků, kterým jsme se pak na faře po mši věnovaly až do večera.
8.7.2009
Milý deníčku!
V očekávání příjezdu táborníků z Hlubokých Mašůvek patřil den stěhování křesel, krabic s časopisy, luxování, zametání, vytírání a balení cestovní tašky. Odpoledne pro mě znamenalo velkou čest zašívat a žehlit kleriku otce Nika. Pak jsme s Markétou vyklidily pole táborníkům a kuchařkám a jely do Lančova připravovat děti na první svaté přijímání. Nakonec jsme se věnovaly jen jednomu, další dvě si užívaly prázdnin mimo své bydliště, ale osmiletý Ládík mě moc potěšil svou inteligencí, pozorností, snahou a pak i vzorným ministrováním na mši v lančovském kostelíku, kam jsem se také podívala poprvé. Ve Štítarech na faře jsme se pak s Markétou jen navečeřely, naložily do auta vše potřebné, rozloučily s ostatními, přijaly požehnání od otce Slávka a hurá domů! No, ne že by se mi odtud chtělo, byly to velmi obohacující dny, ale povinnosti volají. Tak snad zase někdy…
