Životní příběh mnišky Kazatelského řádu sestry M.Kateřiny Bakové. Dětství a mládí, svaté misie - potvzení povolání, vstup do kláštera.
S.M. Kateřina Baková OP:
Autobiografie
napsaná z poslušnosti
k jejímu dlouholetému zpovědníkovi
prof. PhDr. ThMag. Metoději Habáňovi OP
První část
Dětství a mládí,
svaté misie - potvrzení povolání,
vstup do kláštera
A.M.I.M.S.
Apostolatus Mariae Immaculatae Matris Spei
(Apoštolát P. Marie Neposkvrněné - Matky Naděje)
Vranov n. D - Přímětice- Bítov
Ave Maria!
Drahý duchovní Otče!
Již mám dojem, že se to Pánu Bohu nelíbí, že každý den dávám přednost všemu možnému před psaním. Já chci, vím, že je to má povinnost, jsem ale stále bez odvahy, poněvadž nevím, jak začít. Cítím se naprosto neschopná pro tu věc. Protože vím, že Pán Ježíš si to přeje, nedovedla bych Mu to odepřít, vždyť On bude, jak pevně doufám, se mnou. Věřím, že mi neodepře svou pomoc!
Když jsem obdržela Váš dopis dne 25. března, na který jsem toužebně čekala, po přečtení věty „Vy sama pilně pište, co Vám dá Bůh napsat“, byla jsem v hloubi duše úplně přesvědčena, že je to vůle Boží, abych psala. Zbabělá přirozenost se začala znovu mocně proti tomu vzpírat - měla při tom plno výmluv a námitek. Dobrotivý Pán Ježíš přispěl svému dítku ku pomoci a jediným svým slovem zaplašil všechny mrákoty a bouře, a zanechal úplný klid. Jeho slova zněla: „Jsem Bůh svatý, žádám-li od svého ubohého tvora oběť, chci, aby mi byla dána čistá.“ Plná lásky k Němu jsem pak zvolala já: „O, Pane a Bože můj, Ty vždy chceš po mně tak velké oběti, že na ně nestačí mé slabé síly!“, a Pán dodal: „Je tomu tak, ale což nedoplňuje vše síla má, nač nestačí síly tvé?“ - Pak jsem byla schopná už jen mlčet.
Na svátek Zvěstování Panny Marie, letos slavený 2. dubna, při ranním rozjímání jsem stále slyšela slova, která anděl řekl k Panně Marii:
„... u Boha nic není nemožného“ (Lk 1,37). A potom po celý den, ba více než po celý týden jsem je ustavičně měla na mysli. Pochopila jsem, co pro mne znamenají tato slova a pak už jsem se tak nezdráhala.
Znám se, sama bych nic nesvedla, ale protože mám zajištěnou pomoc Boží, chápu se ochotně díla, které je mi Bohem samým určeno. Všechno to má směřovat jen k Jeho větší cti a slávě! Ano, pro oslavu Boží všechno učiním, jak jen nejlépe dovedu. Vím dobře, že to bude dílo velmi ubohé a nedokonalé, to mně ale nijak nermoutí, vždyť nedokonalý tvor dovede tvořit jen nedokonalé věci. Proto ať nejste, duchovní Otče, prosím, nijak zmaten, když shledáte mnoho chyb, jak v písmu tak také ve vyjádření se. Nedovedla bych s Vámi jinak mluvit, než prostě. Tedy tak, jak si to myslím a jak to poznávám.
Duchovní Otče! Co říkám je vše upřímné a pravdivé! Nepřipouštím si myšlenku, co Vy si budete o mně myslet. Hlavní, čím se zabývám, je:
„Bůh chce od svého tvora oběť čistou“.
Jsem o tom přesvědčena, že mne chápete a to vědomí mi usnadňuje, abych bez ostýchavosti řekla vše, jednoduše a prostě, neboť v tom právě je ta čistota, která se Pánu Ježíši velice líbí. Že je tomu skutečně tak, řeknu Vám důkaz:
Když už tedy jsem se odhodlala, že se pustím do psaní, vzala jsem si papír a tužku a přemýšlela jsem, jak jen to začít! Konečně jsem začala. Chtěla jsem to mít hodně pěkné a také trochu moudře, že si to nejdříve tužkou napíši, opravím, a pak teprve budu psát na čisto; tak jsem to také udělala. A když jsem se pak na to uspokojivě dívala, že to mám dobré, tu náhle Pán Ježíš na to nechal padnout jiskru svého Božského světla, která mi pak vše objasnila a já jsem byla nucena okamžitě udělat dvě velké čáry červenou tužkou přes svoji namáhavou práci, poněvadž nic z toho jsem nemohla (napsat) potřebovat. A tak je tomu u mne vždycky. Nesmím se pokoušet napodobovat jiné, velké a krásné duše, kterým Pán už při narození dal vlohy a schopnost k tomu, aby svou krásou vábili a uchvacovali duše jiné ke kráse věčné, nepomíjející. Kdybych něco podobného podnikla, nastal by v mé duši jenom zmatek.
Chci-li si však zajistit trvalý klid, musím být malá. A proto, že chci takovou zůstat navždy, pátrám jen po tom, abych vystihla počínaní „malých“ ve všem. Vidím, jak si malé dítě počíná, když mu je něco uloženo otcem nebo matkou. Protože je miluje, chápe se své povinnosti se vší svou láskou a když je skončena, běží k nim s radostí a opět s láskou to odevzdává a přitom je nanejvýš uspokojeno, dostane-li se mu za odměnu jejich úsměvu. A pak odchází bezstarostně, aniž by myslelo na to, co s tím a jak se s tím bude nakládat. A často se stává, že to rodiče zahodí nebo spálí, jakmile se dítě od nich na pár kroků vzdálilo. Kdo by jim to zazlíval? Vždyť je to věc dětská, bezcenná a k ničemu se nehodí. Tím Vám chci, duchovní Otče, jenom říci, že s tímto vědomím začínám to, co mi Pán káže psát; o tom, jak mně miloval a jak po celý život mně vedla Jeho milost. Jsem pevně přesvědčena, že Bůh bude touto mou poslušností mocně spjatou láskou k Pánu Ježíši stejně oslaven, i kdyby to, co napíši, ani Vy ani nikdo jiný nikdy neviděl a nečetl, jako je oslavován uchvacujícími spisy velikánů. A za odměnu čekám jediný úsměv Ježíšův!
V Bohosudově v den svatých exercicí v květnu 1951.
Útlé dětství
Kdykoli jsem se ve svém životě vážně zamyslela nad tím, jak velkých dobrodiní se mi od Pána Boha dostalo, pokaždé si myslím, že věčnost není dost dlouhá na to, abych mu za všechno dostatečně poděkovala. Poněvadž si to přeje On, svatý Bůh, abych zde o nich mluvila, chci tak učinit k Jeho cti a chvále.
Především, budiž Bůh veleben za to, že mi dopřál té velké milosti narodit se v pravé katolické víře. Jeho nekonečná dobrota mi dala zbožné a dobré rodiče, kteří mně naučili poznávat Ho a milovat jako největší dobro. Moji rodiče byli opravdově dobří. Vedli nás po cestě křesťanských zásad, učili nás zbožnému životu. Všechny děti jsme se modlívaly ráno i večer vždycky společně hlasitě. V neděli jsme do kostela chodívali všichni, přesto, že byl od nás vzdálen hodinu cesty. Nikdy jsem neviděla rodiče, že by se byli někdy mrzeli jeden na druhého. V našem domě vládl pravý rodinný mír. Jednoho rána, když jsem se probudila, viděla jsem něco neobvyklého: stůl byl pokryt bílým ubrusem, hořely na něm dvě svíce a uprostřed byl postaven kříž. Před stolem klečel otecko a za ním stála mamička. Nevěděla jsem, co to znamená, proto jsem se dívala, kdo by mi to vysvětlil. Starší sestra mi pak pošeptala, že otecko přísahal, že nikdy nebude pít pálenku. Tento slib také dodržel až do své smrti. Pil jenom víno, a to pouze při hostinách; vždycky však v tom byl střídmý. Velice rád užíval tabák. Byl by se toho zlozvyku velice rád zbavil, ale síly mu na to nestačily. Když poznával, jaké je to zlo, že se toho nemůže zbavit, zakázal bratrovi, vůbec si na to zvykat - ani kouřit ani pít. Bratr ochotně poslechl a byli oba šťastni. Naši rodiče se milovali láskou nadpřirozenou. Vládlo v nich pravé štěstí, pravá radost; mír a pokoj v našem příbytku nikdy nescházel. Pánu Bohu se však zalíbilo, že zavolal k sobě naši drahou a milou matinku příliš brzy, bylo mi tehdy sedm let. Do těchto sedmi let mi připadá mé dětství příliš všední, tak jak všední je každý obyčejný den.
Když jsem se narodila v pátek ráno, 9.listopadu 1906, neměli prý moji rodiče velkou radost: vyprošovali si od Pána synáčka a On jim dal dcerušku. Byla jsem už pátou, jedna z nich už byla na věčnosti i s jediným synáčkem, kterého jim Pán Bůh dal, ale zakrátko opět vzal k sobě jako malého andílka. Tři sestřičky byly na živu a já jsem byla tedy čtvrtá. Z tohoto mého všedního dětství utkvěly v mé paměti tři malé příhody. Když mi byly asi tři roky, hrála jsem si s dětmi ve světnici, pak jsem utíkala po louce, spadla a zlomila si ruku. Pamatuji si, že maminka to řekla tatínkovi a on zapřáhl koně do vozu, maminka mě vzala do náruče a jeli jsme asi do čtvrté vesnice spravovat ruku. Nepamatuji si, zda-li jsem plakala, vím jen, že tatínek i maminka celou cestou mlčeli.
Zanedlouho, asi za rok, tatínek mlátil ve stodole a veliká vrata měl vysazená a opřená o stodolu. Zase jsem tam šla s ostatními dětmi a ta velká vrata jsem shodila na sebe. Měla jsem opět vymknutou nohu a museli jsme ji zase jet napravovat k odborníkovi. Potřetí pak, bylo mi asi pět let, jsem šla se sestřenkou po silnici od nich k nám, a přejel mě vůz, na kterém se vezla moje kmotřenka. Vozka si nedal pozor na koně, takže zajel hodně blízko k příkopu, podle něhož jsme se ubíraly. Kmotřenka byla nešťastná, když mě vytáhli zpod vozu, ale nebylo to tak hrozné. Měla jsem zase jenom nohu vymknutou. Při všech těchto příhodách nebylo velkého zmatku ani nářku ani výčitek. Moji drazí rodiče všechny podobné těžkosti přijímali mlčky jako samozřejmou věc a já jsem to také brala tak. Nepamatuji se, že bych někdy bývala hýčkaná anebo aby se někdo se mnou mazlil. Naše maminka měla s námi hodně práce, takže na žádné mazlení jí nezbýval čas. Tatínek si hleděl hospodářství.
Jak jsem se již zmínila, byly jsme čtyři děvčata - Anna (Haňa), Marie (Marja), Helena (Iľka), Alžběta (Eržička) - a pak dva bratři - Michal (Miško) a Juraj (Ďurko), mladší než já. Jakmile uměli zřetelně mluvit, modlívali se ráno i večer společně s námi. Do kostela se chodívalo každou neděli, i když byl hodinu cesty od nás vzdálen. Život v našem domečku byl radostný a milý. Naše maminka měla velmi milou povahu. Jak již jsem se zmínila, nikdy jsem ji neviděla hněvat se. Když již byla na věčnosti a já jsem byla větší, vyprávěla mi o ní tatínkova sestra: když byla maminka ještě mladá a slyšela za dveřmi, že se ve světnici povídá o ní něco, co jí působilo bolest, vešla dovnitř s úsměvem, laskavě oslovila ty, kdo jí křivdili a dělala, jakoby nic nebyla slyšela. Oni, když to zpozorovali, byli její velkou šlechetností dojati a tak nikdy nedošlo k mrzutostem. Takové manželky si tatínek velmi vážil a ctil ji.
Po vypuknutí světové války v roce 1914 musel také náš dobrý tatínek opustit svou milovanou rodinku a jet do války. Vzal s sebou koně s vozem a maminku se šesti dětmi zanechal doma. Nejstarší sestra měla 21 let, byla půl roku vdaná a její manžel rovněž jel na vojnu zároveň s tatínkem. Nejmladší bratr měl asi půl druhého roku. S tak drobnými šesti dětmi zůstala naše matka v zármutku opuštěná od drahého otce. Ani tehdy jsem ji neviděla zoufalou, ale klidnou a vážnou. Snad tušila, jak velkou oběť bude Pán od ní zakrátko žádat: oběť vlastního života. Netrvalo snad ani měsíc, vážně onemocněla a do týdne si ji Pán Bůh zavolal. Zjistilo se, že je to nemoc vážná a maminka věděla, že zemře. Volala k sobě jedno dítě po druhém, přitiskla si je každé k milujícímu srdci a její utrpení se tím jistě rozmnožovalo. Když byla v pokoji sama, vylezla jsem na postel, na které ležela, a tázala jsem se jí: „Co Vás maminko bolí?“ Ona se na mně podívala, oči měla úplně krvavé, jen si povzdychla a nic mi neřekla. Nejstarší sestra se jí s pláčem ptala: „Maminečko drahá, co já si počnu s těmi drobnými dětmi, když Vy nám umřete?“ Maminka ji těšila a pravila: „Napečeš chleba, ztlučeš máslo, a tak jim namažeš na chlebíček, aby měly co jíst“. Jak bolestná rada! Maminka počítala s tím, že nás opustí. Jednu neděli onemocněla a na druhou už měla pohřeb. Když jsme se chystali na pohřeb, přišel od tatínka dopis a pamatuji si, že sestra četla ten dopis mamince, když už byla v rakvi a lidé se scházeli k pohřbu. Ach, co to bylo pláče tehdy u nás! Nejmladší bratr pořád chodil a volal: „Kde je moja mama?“ Když mu řekli, že je to ona v rakvi, odpověděl: „To není moja mama, moja mama je pekná a táto je nepekná“ a volal dál: „Dajte mi moju peknú mamu!“ Drahá naše maminka zemřela v říjnu 1914 a ve své těžké nemoci, tři dni před smrtí, porodila mrtvou dcerušku; bez svatého křtu, bez kněze ji sestra s tetou samy pohřbily. Všechny jsme svou neživou sestřičku kropily svěcenou vodou a přály jsme si velice, kdyby aspoň na chvíli oživla a přijala svatý křest. Litovaly jsme ji velmi, že nikdy nebude vidět Pána Boha.
Maminčin pohřeb se konal v neděli. Sešlo se mnoho lidí, nejen z naší vesnice, ale z celého okolí a všichni plakali s námi a nad námi. Když jsme maminku nechaly na hřbitově a vrátily se domů, nejstarší sestra Haňa se ujala své povinnosti, kterou jí maminka před svou smrtí uložila. Snažila se nám všem být matkou a starala se o nás, jak nejlépe dovedla. Její manžel, za kterého se před půl rokem provdala se z války už nevrátil, a tak zůstala vdovou až do své smrti. Po maminčině smrti poslali naši příbuzní na vojenské velitelství žádost, aby náš tatínek byl propuštěn. Tehdy byl v Galicii a žádosti bylo ihned vyhověno. Příčinu, proč má jet domů, tatínkovi nepověděli, rozloučil se s přáteli a spěchal domů. Cestou mu napadaly různé myšlenky: co se asi stalo, že mě jen tak beze všeho poslali? Ale nenapadlo mu to, co bylo skutečností. Když již byl blízko, asi čtyři hodiny cesty od domova, setkal se se známým vojákem, který se ho tázal, jakže se má. Když mu tatínek odpověděl, že dobře, poněvadž jede domů, on vytáhl z kapsy dopis, který obdržel z domova a přečetl mu z něho větu: „Bakového Michala zemřela manželka“. Při těchto slovech, jak nám tatínek později vyprávěl, mu bylo tak, jako by mu byl tento voják střelil kulku z revolveru přímo do srdce a už nebyl schopen ničeho. Čím více se blížil k domovu, tím více se zvětšovala jeho muka. Nebyl schopen přijít domů a proto se stavil v sousední vesnici u svého bratrance. Tam se poněkud vzpamatoval a teprve potom si dodal odvahy a přišel domů spolu se strýčkem. Pamatuji si velmi dobře na tatínkův příchod. A ačkoli od toho dne uplynulo již 37 let, přece ještě teď, kdykoli si vzpomenu na ten okamžik, nemohu se udržet, abych neplakala. Ještě dnes vidím, jak kráčí vážně, pomalu, s hlavou zvěšenou dolů a z očí, které měl sklopené, padaly husté slzy až na zem. Všichni jsme mu běželi vstříc a dovedli jsme ho do pokoje a nastal hlasitý pláč.
Brzy po tom byl svátek všech svatých a všichni jsme šli společně s tatínkem odpoledne na hřbitov. Byli jsme u maminky až do večera. Modlili jsme se a plakali. A když jsme se pak vrátili domů, tatínek nám řekl: „Když Pán Bůh tak chtěl, abychom byli siroty, tak jsme“. On že nás nechce učinit ještě většími sirotami, a protože nás má rád, nebude se už po druhé ženit, ale ponese svůj kříž statečně až do smrti, když se tak Pánu Bohu zalíbilo, aby nám maminku z tohoto světa vzal. A tak se také stalo. Tatínek neposlechl lidi, kteří ho přemlouvali a sváděli, že je mladý, ať se ožení, že bude šťastným člověkem jako dřív. Ale poslechl hlas svého svědomí. Nesl statečně, s láskou svůj kříž, který mu Pán vložil na ramena, a myslím, že toho nelitoval, protože byl později velmi šťastný uprostřed svých dětí. Bůh ho na tomto světě nešetřil utrpení, ale dával mu k němu svou sílu a trpělivost a Boží požehnání spočívalo na něm po celý jeho život.
Zanedlouho po smrti maminky onemocněli všichni v našem domě kromě tatínka, nejstarší sestry a mne. Bratříčci a starší sestra za krátko vyzdravěli, ale jenom jedna, Iľka, která onemocněla na tyfus, tehdy jí bylo 10 let, zůstala ležet deset měsíců. Ustavičné horečky jí trápily ve dne v noci a způsobily, že delší dobu byla úplně bez vědomí. Později pak zase vůbec nemohla ani slovo promluvit. Nevím přesně, jak dlouho do trvalo, ale bylo to hodně dlouho, protože se myslelo, že už vůbec nikdy mluvit nebude. Jednou v noci, když u ní byla sestra sama, začala jakoby ve snu říkat Otčenáš. Když se zastavila a nevěděla, jak je to dál, sestra jí napověděla a ona pokračovala až do konce. Ráno pak jsme se všichni velmi radovali a děkovali, když nám to Haňka oznámila. Její hlava byla úplně holá jako koleno. Později jí vlasy narostly, ale už ne tak hezké, jako měla před nemocí, kdy ji sváděly k marnivosti. Pomalu se ze své těžké nemoci zotavovala, avšak tyfus zanechal po sobě památku: odrazil se pacientce v noze a následkem toho zůstala po celý život chromá. Ze začátku s ní tatínek jezdil po nemocnicích a po všech možných lékařích. Protože však Božský Lékař chtěl a tak se mu zalíbilo, aby jeho miláček zůstal v slzavém údolí v tomto stavu ponížení, neměli pozemští lékaři moci ji uzdravit. Byla to hrozná rána pro našeho drahého otce a pro celou naši rodinu, avšak vědomí, že to dopustil Pán Bůh, dávalo otci odvahu, a naděje na věčný život zmírňovala jeho velikou bolest. Ano, byla to vůle Boží, aby naše sestřička na tomto světě žila v samotě, v odloučenosti od světa, který ji před nemocí tak velice lákal, i když byla ještě malá. A což teprve až by byla dospěla; bylo by ji jistě hrozilo nebezpečí větší! Tím, že po nemoci zůstala s nohou kulhavou, byla přinucena zdržovat se doma v tichu a v samotě, vzdálena všeho hluku světského. Právě tehdy se Ježíš, milovník duší, zmocnil jejího mladého srdce a připoutal si ho navždy k svému Srdci Božskému. Neboť naše sestřička, která za začátku těžce nesla svůj kříž, svou opuštěnost a samotu, později si ji tak zamilovala, že v ní nacházela svou radost a potěšení. A jak byla Pánu Bohu za svůj úděl vděčná! Vždyť On jí ukázal marnost tohoto světa a dal jí pochopit krásu vnitřního života. V samotě mluvil k jejímu mladému srdci a zapálil je láskou k Sobě. Byla plna horlivosti pro čest Boží a toužila, abychom všichni nabyli podobného smýšlení. Stala se živou obětí, jež se denně podávala Pánu za své sourozence.
Myslím, že jsem odbočila od toho, co mám psát. Zdá se mi však, že i to je k oslavě Boží, a že je to na místě, když zde vzpomenu na milované osoby, které mi pomáhaly, abych si zamilovala to, co potrvá věčně a pohrdla věcmi časnými. A právě tato moje sestra Helenka( Iľka), o které mluvím, byla příčinou toho, že jsem opustila svět. Neboť ona svým příkladem bez jakéhokoliv mluvení, pouhým mlčením, a hlavně tichým způsobem svého příkladného života, mi ukazovala cestu ke kráse nepomíjející věčnosti. Její příklad se mi vštípil tak hluboko do paměti, že jsem si ho připomínala i v klášteře a často se k němu vracela, abych si dodala odvahy, když mi bývalo něco hodně obtížné a nesnadné. Především však to byly její modlitby, které vysílala k Pánu Bohu za nás všechny. Za to jsme ji všichni doma velice milovali, hlavně náš otec, který si ji vážil jako miláčka Božího a z toho důvodu jí dal přednost před námi všemi, a pověřil ji, aby měla na starosti domácí pokladnu. Když tatínek přinesl peníze, odevzdával je „kasířce“, jak jí nazval, a když pak na něco potřeboval, zase je ona vydávala. To nebyla jenom malá domácí pokladna: tatínek byl kostelním i školním kurátorem, a když se stavěl nový kostel, všechnu výplatu pro pracovníky měl sám na starosti. Takže i kasířka měla starostí dost. Té starosti již nebyla nikdy zbavena, neboť i po smrti tatínka, když ženatý bratr se svou ženou a dětmi hospodařil, ponechal jí tu povinnost dál. Tatínek před svou smrtí svěřil svého „miláčka“ bratrovi, mladšímu než byla sestra, se slovy: „Svěřuji ti své dítě! Je to tvá sestra a přeji si, abys nedopustil, aby některé z tvých dětí anebo tvá manželka jí někdy ublížily!“ Bratr slíbil, že se o to už přičiní, a to se také stalo. Všichni žijí v lásce a svornosti. Sestra Helenka vychovává bratrovy děti více než jejich matka. Duše, jež miluje Boha nadevše, jistě se snaží naučit i ty malé nevinné děti dobrého Pána Boha milovat. Ach, jak mnoho a snadno bych dovedla mluvit o této své sestře, kterou jsem tak mocně milovala a stále ještě miluji, ale to všechno je jenom stínem oproti lásce, kterou se budeme milovat v nebi po celou věčnost! Neboť jejím obětem připisuji všechno dobro, kterým Bůh zahrnoval naši rodinu. Cítím se jí proto zavázána velkou vděčností. Kéž jí za všechno odmění Pán Ježíš sám!
A teď se vracím zpět ke svému všednímu dětství. Nazvala jsem je tak proto, že jsem tehdy ještě nevěděla, že je také jiný způsob života na tomto světě. Žila jsem prostě, jako ostatní děti a snažila jsem se je ve všem napodobovat, v dobrém i ve zlém. Když jsem, tedy, za několik dní po matčině smrti šla do školy, došla jsem tam trochu pozdě, bylo už vyučování. Na dvoře školy stála sestra paní učitelky, a zároveň její pomocnice, Róžika. Vzala mě za ruku a zavedla dovnitř k paní učitelce. Ta vstala, dojemnými slovy řekla dětem: „Nemá už matku!“ a políbila mě na čelo. Potom ukázala prstem na obraz Panny Marie, vysíci na stěně nad jejím stolkem a řekla mi tato slova: „Od dnešního dne bude Panna Maria tvou matkou.“ Potom mne ještě pohladila a poslala na své místo do lavice. Když jsem si sedla, bylo mi velmi trapně v duši. Byla jsem raději, když si mne nikdo nevšímal; a teď, celá škola, asi 80 dětí, bylo na mně upozorněno. Myslela jsem si sama u sebe, že bych měla pani učitelku raději, kdyby nic nebyla říkala. A byla jsem tak nerada, že jsem o tom doma ani nic neřekla. Považovala jsem to za cosi velmi nepříjemného, myslela jsem si, že skutečně je to něco zlého, a tak jsem raději o tom s nikým nemluvila. A paní učitelce jsem se pak snažila raději vždycky vyhnout, než se k ní přiblížit. Ona však přesto byla ke mně vždycky plná dobroty a něhy. Nikdy se na mne nehněvala a po celou dobu, co mě vyučovala, měla mě ráda. Naše paní učitelka Alojzie Strasserová byla velmi zbožná. V celé škole ve všech šesti třídách učila sama. Musela se hodně namáhat a také přemáhat, aby všechno zvládla se svatou trpělivostí, a ten dětský nepokojný způsob života udržela v kázni. Bylo zřejmé, že Pán Bůh je s ní, neboť měla veliký vliv na naše dětská srdce. Jak jsem to zakusila sama na sobě, Pán Bůh si ji používal za nástroj, skrze který k nám mluvil sám. Neboť, i když jsem považovala slova paní učitelky, která mi řekla, za trapná, přece později jsem nabyla přesvědčení, že Pán Bůh sám jí vnukl slova: „Od dnešního dne bude Panna Maria tvou Matkou.“ Pak jsem jí byla velmi vděčná a ještě dodnes na ni s vděčností vzpomínám, že poukázáním na obraz mé Matky mi usnadnila, abych se k Ní beze strachu přiblížila a dětinně si ji zamilovala. A skutečně bylo tomu tak. Neboť kdykoli jsem se zadívala na obraz Panny Marie, pokaždé jsem si uvědomila, že to je moje Matka. Jak milé a sladké vědomí to bylo! Vždyť Panna Maria se mne skutečně ujala a já jsem se k Ní jako ke své dobré Matce se všemi svými dětskými žalostmi a úzkostmi obracela s naprostou důvěrou. A protože ani jedinou mou prosbičku nenechala nepovšimnutou, moje láska a důvěra k mé dobré Matce rostla a množila se každým dnem. Neměla jsem před Ní žádného tajemství. Tak si vzpomínám, že jsem jednou ztratila nějakou malou věc. Byla to asi mašlička do vlasů a byla pravděpodobně nová, pěkná. Bylo mi ji líto, a také jsem si myslela, že sestra bude nerada, zkrátka, že je to škoda. Hledala jsem ji po cestách, kudy jsem s dětmi chodila, a když jsem ji nemohla nikde najít, s pláčem jsem hlasitě volala na svou nebeskou Matku, aby mi pomohla ji najít: a ona dobrotivě pomohla. Tak tomu bývalo pokaždé. Dokud jsem byla malým dítětem, pomáhala mi v malých věcech. Později však přispívala ve věcech těžších, vážnějších, nejen v hmotných, ale ještě více v duševních, vnitřních. A hlavně o těchto zde chci mluvit, aby tomu, kdo to bude číst, bylo zřejmé, že Matka nebeská velmi miluje ty duše, které se Jí oddají celé, s duší i s tělem a se vším, co mají a které věcí, že ona nám chce pomáhat ve všem. Tak jsem to zakusila sama na sobě, a tak je tomu ve skutečnosti, že kdo nalezne Ji, nalezne život. Avšak život ne už pozemský, nýbrž život věčný, který je v Ježíši, v Jejím Božském Synu.
Když mi bylo 12 let, nechala mě sestra zapsat do bratrstva růžencového a do škapulíře Panny Marie Karmelské. Měla jsem z toho radost. I když modlitby spojené s těmito bratrstvy nebyly povinné pod hříchem, modlívala jsem se je denně, když ne společně, tedy sama. Jestliže jsem někdy nemohla se pomodlit v kleče doma, snažila jsem se modlit růženec cestou na pole anebo z pole domů, ale nikdy jsem nevynechala. Matka Boží měla z toho radost a nenechala mé modlitby v zapomenutí, všechno přijímala, co jsem Ji vkládala do jejich mateřských rukou, a předkládala svému Božskému Synu. A proto všechny moje prosby, co jen si pamatuji, vždycky, vždycky byly vyslyšeny!
První, zač jsem vroucně prosila svou nebeskou Matku bylo: když mi bylo 13 let, slyšela jsem, že jsou v klášteře řeholní sestry, které se zcela zasvětily Bohu a žijí odloučeně od marnosti světské. I já jsem zatoužila po podobném způsobu života a přednesla jsem svoji touhu Jí. Nezmínila jsem se o tom dále před nikým jiným. Občas jsem se nad tím zamyslela, ale protože se mi zdálo, že se to nikdy nemůže uskutečnit, spíše jsem hleděla, abych na to zapomněla. Proto jsem žila jako dříve, nikomu nic neříkala a zúčastňovala jsem se všech zábav s děvčaty sobě rovnými, jak to bylo u nás ve zvyku. Pokládala jsem za svou povinnost zúčastnit se všeho obvyklého, jako jiná děvčata. Tato povinnost se mi však stávala stále těžší a odpornější. Jednou v neděli odpoledne se mělo jít k muzice a to až do jiné vesnice. Sestřenice na mně již čekala a já jsem se ptala své vdané sestry, zda mám jít. Ona mi prostě odpověděla: „A tak mám jít já? Já už to mám odchozeno.“ Nikdy jsem nešla k zábavám proto, abych se tam potěšila; naopak, já jsem tam šla jen proto, abych byla jako druzí. Později jsem pochopila, že to byla velká zbabělost. Bála jsem se, že by se mi kamarádky smály. Pravou radost jsem nacházela jenom v modlitbě. Nejraději jsem bývala sama a ve své samotě jsem se zabývala myšlenkami na věčnost. Proto jsem velmi ráda chodívala do pole pěšky a to hodně daleko. Cestou jsem se modlila a pokud jsem nablízku nikoho neviděla, tak jsem také své nebeské Matce zpívala. Když jsme pak jeli vozem, a to bývalo obyčejně večer, na zpáteční cestě jsem se modlila růženec se sladkými pocity, které naplňovaly mé srdce při pohledu na krásnou modrou oblohu. Ach, ta modrá obloha nebeská, tak mocně k sobě vábila můj dětský zrak. Věděla jsem už tehdy, že jen tam na hoře, za modrou oblohou, se nalézá jediné pravé štěstí, po kterém tak mocně touží lidské srdce.
Opakuji, co jsem už řekla, že jsem nikdy nenacházela radost v ničem jiném než jen v Bohu. Měla jsem svého drahého otce velmi ráda a on mě také, ale nikdy bych nebyla snesla od něho nějaké pohlazení a mazlení. Mladší dva bratři, kteří byli stále na otce jakoby pověšeni, všude s ním chodili, s ním spali, zpívali mu večer písně, které se ve dne ve škole naučili, zkrátka, byli otcovou chloubou. Dobře to věděli, a proto si mně často dobírali a zvali k otci, že mě pohladí. I sám otec se mi často proto smál. Podobně to bylo i sestrou, která mi byla druhou matkou. Když jsem s ní spala a ona ve své veliké lásce mě sevřela do své náruče, bylo mi v ní tak nevolno, že jsem někdy nemohla usnout. Proto jakmile jsem ucítila, že už spí, hleděla jsem se od ní ihned vzdálit. Věděla jsem dobře, že kdyby to bývala zpozorovala, mrzelo by jí to a zároveň bolelo. Ale nemohla jsem to dělat jinak. Pán Bůh to tak chtěl, aby všecka láska mého srdce patřila jen Jemu jedinému, a proto tomu bylo tak. Přesto však jsem něžně milovala všechny sourozence a nikdy jsem se nevyhýbala společným domácím radostem. Byla jsem ráda se svými a vždycky jsem měla radost, když jsme všichni byli doma a vzájemně si sdělovali své radosti i žalosti. Ano, doma, mezi svými jsem byla šťastná. Doma se mi dýchalo volně. Mimo domácí společnost jsem nacházela jen hořkost a stísněnost. U nás doma bylo všechno radostné, zvláště když dva mladší bratři byli již většími. Ve dne chodili do školy a když pak se vrátili domů, to byl svátek. Běželi za otcem, ať byl kdekoliv, vyprávěli mu všechno dopodrobna, s čím se během dne setkali. A večer po večeři už jsme si všichni sedli a otec nám vždycky něco pěkného vyprávěl. Když se stalo, že otec někdy odněkud přišel, i když jsme už spali, vždycky jsme se probudili a vyptávali jsme se ho, jak se měl mimo dům. Stejně tomu bylo, když jsem přijela z nějaké slavnosti nebo byla na pouti s cizími lidmi. Třeba jsem přišla od vlaku až hodně pozdě, všichni vstali a já jsem jim vyprávěla jaká byla slavnost, o čem bylo kázání atd. Jako děti jsme se doma mezi sebou nikdy nehašteřily. Tatínek a ani nikdo jiný nepoužíval k bití řemen nebo něco podobného; stačil otcův pohled, aby se ve zlém nepokračovalo. Vzpomínám si, že jednoho dne byl u nás na návštěvě otcův přítel a stěžoval si na svého neposlušného syna. Když spolu mluvili, nejmladší bratr se tam jak obyčejně také motal a sledoval jejich řeč. Až pak ten člověk odešel, řekl bratr otci: „Vás na něho, otčíku, Vás, on by se naučil poslouchat!“ Tehdy mu bylo asi 8 let a již tak vystihl jak vzácného otce nám Pán Bůh dal. Když to píši, napadají mi myšlenky, že to vypadá, jako bych se chtěla stále s něčím chlubit, ale to jsou lidské nápady. Já přece chci, vše to činit k oslavě Boží! To satan mne chce zneklidnit. Můj Bože, Ty víš, že ochotně chci dělat vše, co Ty chceš!
Když jsem vzpomínala svých bratří, chci ještě dodat, že byli oba dva moc hodní. Starší Michal byl, a dosud je, velmi skromný, měl tichou, dobrou povahu. Než by se byl s někým o něco hádal, raději ustoupil: člověk ho musel mít rád, i kdyby nechtěl. Jednou jsme spolu něco měli, ale už opravdu nevím toho příčinu. Vím jenom, že jsem mu slíbila, povědět to na něho otci. Poněvadž se jednalo o to, že kvůli mne dostal, neřekla jsem nic, ale jsem mu prostě odpustila; a to mu tak mile padlo, že na to vždy rád vzpomínal. Když po letech přijel za mnou do kláštera na návštěvu i tehdy mi to připomněl. Mladší bratr, ten od malička snil o kněžství. Nikdo mu to nenamluvil a stále na to myslil, o tom mluvil a napodoboval vždy velebného pána, jak slouží mši svatou. A je to zvláštní, že se jím skutečně stal. Neboť v naší vesnici dosud nikdy nebylo slyšet ani od těch nejstarších lidí, že by kdy byl z ní někdo šel studovat na kněze. Byla to milost od Boha, která mu vnukala takovou touhu a nám všem, poněvadž i když to bylo vše dětské, přece jsme si ho skutečně kvůli tomu všichni zamilovali. On pak si byl vědom svého vyznamenání, počínal si už příliš vážně, až jsme se mu někdy smáli, že mluví jako starý.
Když už jsem se zmínila, že se u nás nepoužívalo k bití žádných nástrojů, přece musím také říci, že když některé z nás zasloužilo, dostalo se mu podle spravedlivosti. Taková spravedlnost byla jednoho dne vykonána na mně. Chodila jsem tenkrát do druhé třídy. Bylo to v zimě a toho dne bylo více zima než jiné dni, proto sestra, která zastupovala matku, mi dávala houni, abych se do ní po cestě zabalila; a já jsem neposlechla a odešla bez houně. V tom přišel do pokoje otec a dověděl se, co se právě odehrálo. Ačkoli jsem byla už hodný kousek od našeho domu, musela jsem se vrátit. Otec na mne čekal v pokoji a byla jsem odměněna za neposlušnost. To jen jednou v celém svém dětství se mi přihodilo, ale stálo to za to, zapamatovala jsem si to tak dobře, že jsem si nikdy více netroufala být neposlušná.
A ještě jeden případ, a to už jsem měla možná 14 let. Každým rokem od nás chodívalo procesí na pouť do hodně vzdálené vesnice. Pouť se slavila na svátek Nanebevzetí Panny Marie a cesta pešky trvala asi dvě a půl hodiny. Šlo se většinou lesem. Chodívala jsem také, pokaždé, i kdyby nikdo nechtěl. Měla jsem zbožnou přítelkyni, byla hodně starší než já; s ní jsem směla všude, byla spolehlivá a dobře jsme si spolu rozuměly. Na jednu takovou pouť šla s námi i moje sestra Marie. Byla stejně stará jako moje přítelkyně. Na zpáteční cestě napadlo některým poutnicím, že budou v lese hledat hřiby. Sestra byla mezi nimi a kázala mi, abych šla také. Já jsem nechtěla. Řekla jsem, že jsem byla na pouti, je svátek a hřiby sbírat nebudu. Po návratu domů se sestra do mne pustila a poněvadž jsem se necítila vinnou, neprosila jsem za prominutí, a její horlivost proti mně ještě vzrostla, takže jsem se od ní musela vzdálit do zahrady a tam jsem plakala. Nikdo nebyl právě doma a neměly jsme žádných svědků. Ale ještě toho dne všechno vyšlo na světlo Boží. Soud byl už zakončen a nebylo třeba žádných dalších vyšetřování. Obě jsme byly velice zahanbeny, že to tak dopadlo: já svou umíněností a sestra svou tvrdou přísností. Na ten příběh jsme pak dlouho smutně vzpomínaly. Kromě těchto dvou případů jsem nikdy se žádným nic neměla. Když někdy sestry začínaly mezi sebou mluvit nevlídným způsobem, přestože byly starší, měla jsem odvahu je utišit. Sebemenší nevlídné slovo, které bych byla měla slyšet, působilo mi velkou bolest. Proto jsem se už tehdy vroucně modlívala za opravdovou lásku pro všechny duše, které jsem poznala a zvláště ty, s kterými jsem byla úzce spjatá.
Naznačila jsem tedy trochu své dětství, jak si na ně vzpomínám, a prostředí, v kterém jsem vyrostla. Vzpomínka na rodný dům a na mé drahé, které jsem z lásky k Bohu opustila, je a vždycky zůstane sladkou a milou.
Jak jsem se již dříve zmínila, svůj život do sedmi let jsem nazývala všedním. Po smrti matky jsem začala vážně přemýšlet o pomíjejícnosti tohoto světa, ale poněvadž jsem se stále setkávala s věcmi světskými a jim se nevyhýbala, občas jsem se zapomněla tak, že jsem úplně vypustila z hlavy myšlenku stát se řeholnicí. Když pak jsem si jednou zpívala s kamarádkou a v malé přestávce jsem zvedla zrak k jasné obloze, bylo to večer, pocítila jsem uvnitř jemnou výčitku, proč že se tak naprázdno oddávám veselosti, když přece musím jít do kláštera! V tom okamžiku jsem byla zahanbena sama před sebou a od toho dne jsem měla v sobě jakési tajemství, o kterém nikdo nevěděl. Každá rozkoš tohoto světa se mi stala trapnou. Často jsem si opakovala slova:
„Marnost nad marnost a vše je marnost!“ (Kaz 1, 2) Nejstarší sestra Haňa, která se o nás starala, byla by mě ráda viděla vždycky pěkně nastrojenou a všemožně se přičiňovala, aby mi k tomu nic nechybělo. Když se sestra Marie provdala a nemocná sestra Helena žádné zbytečnosti nepotřebovala, měla pak na obstarávání novot už jenom mne. Někdy, když neměla peníze, posílávala mne za otcem, abych si šla poprosit o peníze na nové šaty. V takových okamžicích mi bylo velmi trapně a obyčejně jsem to zakončila pláčem. Tak tedy, nemilovala jsem parády, nemilovala jsem zábavy a přece jsem byla jakoby zaslepená, nevěděla jsem, že je to tak velké zlo a že všemu tomu se musí vyhýbat každý, kdo chce žít tak, aby se líbil Pánu Bohu.
Uvnitř jsem měla velkou touhu, abych se směla stát řeholnicí, ale uskutečnění se mi zdálo být naprosto proti mysli. Nikdy do té doby žádné děvče z naší vesnice nešlo do kláštera, ba ani mnozí lidé nevěděli, jak mnišky vypadají. Já sama jsem je do svého 14 roku také neviděla. Když pak jsem je poprvé spatřila, myslela jsem si sama u sebe, že to jsou nadzemské bytosti. Dívala jsem se na ně s posvátnou úctou. Byli jsme v Košicích na slavnosti s procesím. Tetička mě vzala s sebou k sestrám dominikánkám - prodávaly se u nich růžence a obrázky. Když jsme si to tam již vyřídily, vrátily jsme se k ostatním poutníkům a já jsem svolala děvčata i některé hodné chlapce, aby se se mnou šli podívat na mnišky. Každý si tam něco koupil a pak jsme se vraceli. Velice jsem záviděla těm čistým duším, že mohou žít samy s Bohem odloučené od světa. Připadala jsem si oproti nim tak ošklivá, že jsem si myslela, že já se řeholnicí stát nemohu, že takový život je něco zvláštního; věděla jsem, že je to milost mimořádná, veliká; a já hříšná, ubohá, nicotná duše nikdy nejsem hodná toho, abych směla žít v takové krásné a vznešené společnosti. Tak jsem sama sebe uklidňovala, ale bylo to uklidňování neupřímné. Neboť uvnitř v duši to znělo jinak a důvěra v pomoc Matky Boží neměla být zahanbena. O tom však, co se ve mně dělo neměl nikdo tušení, ani moji nejbližší, s nimiž jsem žila.
Zúčastňovala jsem se proto dále všech společných zábav jako dříve. V létě to nebylo ani tak zlé, jednalo se jen o neděle. V zimě to bylo horší. Každý večer, kromě soboty, se chodívalo s koudelemi na takzvané „priadky“. Již na podzim se sjednal jeden dům, kam se chodívalo, aby se v něm předlo konopí. Poslední rok, když jsem mínila také chodit, měla jsem v té věci obtíž. Toho roku se nenašel nikdo, kdo by byl přijal děvčata na priadky. Proto se dohodly mezi sebou, že se budou střídat a každý týden se bude chodit do domu některé z nich. A pak se to bude podle potřeby opakovat. Můj otec s tím nebyl srozuměn. Řekl rozhodně, že do našeho domu takové společnosti nedovolí ani jeden týden, poněvadž se k nám chodívali lidé v sobotu a v neděli modlit růženec. Tehdy nebyl ve vesnici ještě nový kostel postaven, ale chodilo se do hodně vzdáleného za vesnicí. Myslela jsem, že zůstanu tedy doma. Otec mi řekl: „Nepotřebuješ nikam chodit, seď doma!“ Když se to moje sestřenice dozvěděla, poprosila své rodiče, aby se chodilo k nim místo k nám. Byl to poslední rok, který jsem prožila v neutěšené společnosti. Chodívala jsem tam s výčitkami svědomí, a proto jsem tam nemohla být šťastná. Myslím, že to dobře vycítily i moje družky, protože už ke mně neměly takovou důvěru jako k sobě navzájem. Vydržela jsem tam až do konce. Jednoho dne, bylo to v zimě večer, byla jsem u muziky. Místnost byla přeplněna, všichni se oddávali nemírné veselosti a rozpustilosti, každý svým způsobem. Zmocnila se mě opravdová hrůza a strach, když jsem si vzpomněla, jak to asi bude ukrutně hrozné v pekle, když bude Bůh spravedlivě trestat hříchy, když už je tak hrozné a protivné to, čemu se říká „světské radosti“. Proto jsem se hleděla odtamtud co nejdříve vytratit, pro odpor jsem tam už déle nemohla vydržet. Ach, jak nekonečně dobrý je Pán, že mě, své ubohé dítě, z té hrůzy a špíny vysvobodil! Nepochybuji, že to byla moje dobrá Matka Panna Maria, která nade mnou stále bděla, a naplnila mě ošklivostí ke světským radostem, takže mi bylo hořké a nesnesitelné, čemu svět říkal „radost“. Byla jsem proto nucena hledat uspokojení své duše v Bohu - zdroji všech radostí. A Pán Bůh se dal najít. Ano, dal se mi celý a také já jsem se Mu oddala celá již navždy.
Svaté misie - jasné pochopení věčných pravd a pevné rozhodnutí pro dokonalý život
Bylo to v měsíci květnu v roce 1922, kdy do naší farnosti zavítali tři kněží redemptoristé, aby vykonali svaté misie. Nikdo z naší vesnice nepamatoval, zda u nás už kdy misie byly. Proto jsme se na ně moc těšili. Než přijeli misionáři, řekl nám otecko, abychom pospíchali s polní prací, ať se jich můžeme potom všichni zúčastnit. V pondělí odpoledne před svátkem Nanebevstoupení Páně jsme pilně pracovali na poli, když najednou kdosi zvolal: „Misionáři už jedou!“ Jeli v kočáře z nádraží do Vranova na faru. Všichni jsme se zvedli, otec a ostatní muži, kteří byli poblíž silnice, zvedali klobouky a my jsme se za nimi jen radostně dívaly. Na druhý den, v úterý ráno, zapřáhl otec koně do vozu a jeli jsme všichni do Vranova na misie. Sestra Helena, která měla nemocnou nohu, se tam ubytovala na celých 10 dní v jednom domě naproti kostelu. Po mši svaté a kázání jsme se vrátili domů a večer o 18°° hod. jsme tam byli na kázání a svatém požehnání zas. Mezitím jsme pracovali; moc toho ovšem nebylo, poněvadž cesta do Vranova pěšky trvala celou hodinu. Odpoledne o 15°° hod. bývalo stavovské kázání. Sestře Helence jsme každé ráno přinesli jídlo na celý den a vždycky něco i pro ty lidi, u kterých bydlela. Byly to dny plné milosti a lásky Boží. Pro mne to byly dny plné světla, v němž jsem jasně viděla a správně rozeznala, co je dobré a co je zlé.
Do té doby jsem nechápala, že hřích je tak strašné zlo. Když v první den svatých misií jsem slyšela, jak Pán Bůh vše moudře ve své všemohoucnosti zařídil, když stvořil slunce a dal mu příkaz, že každého dne bude vycházet a večer zapadat, a to slunce ještě nikdy ani jednoho dne se tomu nezpronevěřilo, ale každý den poslušně koná svou povinnost. Podobně celá příroda je poslušná zákona Božího. Pak dodal misionář smutným hlasem: „Jen jedno stvoření se protiví Pánu Bohu, a to je ten člověk hříšník“. Pak rozváděl, kolik mu Pán dopřál milostí a vysvětloval hrozný lidský nevděk vůči Němu. Pán Bůh nás lidi tak moc miloval, že svého jediného Syna Ježíše vydal za nás na smrt, aby nás navěky spasil; a že všechno tvorstvo je svého Stvořitele poslušné více než člověk. Tomu dal Bůh desatero přikázání, aby je zachoval. „Já jsem Pán, tvůj Bůh, nebudeš mít jiného Boha, kromě mne“. A ten člověk, hříšník, co činí? Ten se Pánu Bohu protiví! Hrůza mne obcházela, když jsem měla před sebou tolik důkazů o své nevděčnosti. Hned v první den se mě zmocnila velká lítost nad svým dosavadním životem. Byla to lítost opravdová, jakou mi mohla od Pána Boha vyprosit jen moje dobrá Matka Panna Maria, vždyť tyto velké věci ve mně děly v jejím měsíci, v máji. Jak vroucně jsem ji tehdy vzývala o přispění. Cítila jsem její blízkost stále. Ach, s jakým pocitem jsem se ubírala k odpočinku prvního dne svatých misií! Bylo to cosi nového, dosud neznámého pro mé ubohé mladé srdce, které tolik toužilo po něčem vznešenějším a krásnějším, než bylo to, co mu dosud bylo údělem: marnost a radost, která unavovala ducha a zarmucovala srdce. Příštího dne jsem vstávala se srdcem otevřeným a roztouženým po novém poznání věčných pravd. Připadalo mi, že těm misionářům to kdosi pověděl, co všechno mají kázat, co já potřebuji vědět, nač právě čekám, aby mi to vysvětlili. Tehdy jsem neměla takovou víru, abych to všechno připočítala Duchu Svatému. A přece to byl On, jenž způsobil, že všechno, co jsem tehdy slyšela se ve mně ujalo a hluboko zapustilo kořeny v mém nitru. To byl základ mého vnitřního života, i když tenkrát jsem to ještě úplně nechápala. Přesto jsem měla tak dobrou vůli opravdu se polepšit, že jsem po každém kázání začínala život nový, zanechávala jsem způsob starý a podle návodu misionáře jsem všechno ihned uskutečňovala. Byla jsem toho mínění, že to tak dělají všichni, kdo jsou na misiích přítomni. U nás v domě tomu tak bylo. Velcí i malí, jsme chodili mlčky, vážně zamyšleni nad vším, co jsme v kostele slyšeli. Jednoho dne, když jsme byly se sestrou v pokoji, nám otecko řekl: „Neměl jsem pravdu, když jsem v zimě nechtěl, aby se chodívalo po priadkách?“ Styděla jsem se velice, ale omlouvala jsem se, že jsem to nevěděla. Myslela jsem si, že už to nikdy neurobím. Nejvíce však jsem byla dojata a zahanbena, když jsem slyšela stavovské kázání pro panny. Pán misionář říkal, že lilie je obraz panenství. Je bílá, křehká, jemná a překrásně voní. Ale když se té lilii i jen jeden lístek nalomí, začne vadnout a je po její vůni a po celé její kráse. Podobně je to i s panenstvím: panna má být celá čistá, a proto se musí varovat všech příležitostí, kde by se mohla i jen trochu zašpinit, neboť to už by nebyla opravdovou pannou. Vzpomínal také, že na některých místech jsou též kláštery a v nich jsou čisté panny; tam že žijí jedině Pánu Bohu a jsou odloučeny od všeho pozemského, vedou kající život. Takový život není pro všechny; i ve světě se duše spasí, jen když budou žít podle Božích přikázání. Ale život, jaký jsem do té doby vedla, vůbec nechválil; naopak, všechno prohlásil za hříšné. Všechny ty radovánky, bez kterých se mladí lidé nemohli minout, zavrhoval, že je nutné je odstranit. O priadkách, o kterých jsem se dříve zmínila, se vyjádřil, že tam se přede, přede, a tato nitka prý přímo do pekla vede.
Duchovní Otče! Vím, že píši velice rozvláčně. To vědomí mi působí velké zahanbení a v tom, co jsem až dosud napsala, nevidím nic jiného, než své pokoření a zase jen a jen zahanbení. Nakonec pak si říkám: Pán Ježíš velice miluje pokoru, a tak Mu ji pokaždé obětuji slovy: „Dávám Ti, Pane, co mám, ale z lásky!“
Kdybyste uznal, že toho mám nechat, nebo to nějak jinak popisovat, ráda poslechnu, neboť svými dojmy a city se nechci řídit.
Slova duchovního Otce: „Bůh ať je vším oslaven.“ Mám pokračovat podle vnuknutí Božího dál jako dosud. Ano, pokračovat s požehnáním Božím: „In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti. Amen“. 5. srpna 1951
Můj Bože, miluji Tě! Důkazem jsou tyto zde napsané řádky. Ty jediný všechno vidíš, Ty znáš hlubiny mé duše, pozoruješ moji nechuť, s kterou se skoro pokaždé chytám pera, abych pokračovala v této pro mne velice neutěšené práci, která mi připadá neužitečná a mařím drahocenný čas, za který budu po smrti trpět v očistci. Ale i kdybych měla skutečně za to v očistci trpět, protože jsem ujištěna Tvým zástupcem na zemi, že je to Tvá svatá vůle, abych psala, budu ji ochotně plnit.Miluji Tě více nežli sebe.
Po stavovském kázání v pátek ve 3 hodiny odpoledne jsem zůstala už do večerního v kostele. Bylo mi vše jasné: chci-li si zajistit věčnou spásu, musím do kláštera. Večerní kázání mi to potvrdilo. Proto jsem se v kostele pevně rozhodla, že vstoupím do kláštera co nejdříve. Cestou domů jsem se přidala ke své přítelkyni, která byla hodně starší než já, o které jsem se už zmínila dříve. A poněvadž jsem si ji velice vážila, protože žila velmi čistě, vyhýbala se všem zábavám a nechodila nikam mezi mládež, ačkoli proto velmi vytrpěla od svých sourozenců, kteří se proto za ni styděli a říkali jí, že jim dělá jenom ostudu. Ona všechno snášela tiše a mlčky. Té jsem se svěřila, pro co jsem se právě rozhodla a zároveň ji prosila, aby to nikomu neříkala, dokud nebudu se vším v klášteře. S ní jsem si vždycky dobře rozuměla a byla jsem jista, že mé tajemství neřekne nikomu. Do konce misií jsem se ve svém rozhodnutí nadobro utvrdila. Musím to dokázat za každou cenu! Vykonala jsem si životní zpověď a teď chci začít kající život. O mém rozhodnutí vstoupit do kláštera, doma nevěděli. Po misiích bylo vidět na všech jistou změnu. Sestra Helena, když se po 10 dnech zase vrátila domů, velice litovala, že už je konec a říkala, že by tak chtěla žít pořád. Nevím už, ale myslím, že po dobu svatých misií se domluvili s otcem a radili se s misionáři ohledně nejmladšího bratra; chtěl by být knězem misionářem. Po misiích se totiž řeklo, že Jurko začátkem příštího roku půjde do Košic do gymnázia a že bude knězem.
Krátce po misiích, asi za měsíc, přijel do Vranova nejdůstojnější pan biskup biřmovat. Už dlouho v naší farnosti nebyl. Od nás jsme byli k biřmování čtyři. Po biřmování jsem v sobě cítila sílu a odvahu ke všem bojům, s kterými jsem se měla ve svém životě setkat. Že mám vstoupit do kláštera, mi bylo jasné: ale jak se tam dostat, to vše jsem ponechala své nebeské Matce Panně Marii. Začala jsem Ji vroucně vzývat, aby mi od Pána Boha vyprosila milost jít do kláštera. Kromě různých vroucích proseb, které jsem k Ní během dne vysílala, každý večer před spaním jsem se modlívala Otčenáš, Zdrávas Maria a Sláva Otci s povzdechem: „Panno Maria, moje dobrá Matko, vypros mi milost, abych směla jít do kláštera, jestli je to vůle Boží.“ Takto jsem to říkala své dobré Matce denně od svatých misií až do dne, kdy jsem vstoupila do kláštera. Věřila jsem, že Ona všechno sama nejlépe zařídí, proto jsem to nikomu víc neříkala. Myslela jsem si sama u sebe: není-li to vůle Boží, nemusí se o tom vůbec mluvit. Myšlenka na klášter mě už vůbec neopustila, ale mlčela jsem.
Jednou už nevím, jak to začalo, teta, která bydlela v našem dvoře a s kterou jsem se často stýkala, mě oslovila: „Děvče! Ty bys mohla jít do kláštera k mniškám, tam by ti bylo dobře.“ Usmála jsem se, a ona znovu: „Nešla bys? Jdi, děvče moje, jdi, tam ti bude dobře.“ Myslela to upřímně, měla mne ráda, neměla vlastní děti a já jsem u ní bývala často i v noci. Byla velmi zbožná, přála mi život v klášteře. Odebírala mnoho zbožných časopisů a četla si v nich a pak nám vždycky na poli vyprávěla, co se zase dozvěděla. Byla to sestra našeho tatínka. Já jsem jí řekla, že bych šla, ale kdyby ještě šel někdo se mnou, sama, to že je těžko. Teta mi asi chtěla zjednat společnici, a tak jsem si domyslela, že to pověděla u jiné tety, své sestry, která měla též dceru, o dvě léta starší než já. Já jsem se jí neptala a vůbec jsem s ní už o tom nemluvila. Když potom jsme šly jednou v neděli do kostela samy dvě se sestřenicí, vzpomínaly jsme na misie a poněvadž se to právě hodilo, zeptala jsem se jí, zdali by nechtěla jít do kláštera. Ona mi krátce odpověděla: „NE!“ Zůstala jsem po tomto slově zaražena a už jsem jí pak neříkala nic. Krátce potom jsem jela se svou nejstarší sestrou na pouť do Levoče. Bylo to 2.července 1922, na svátek Navštívení Panny Marie. Pouť do Levoče trvala vždycky skoro celý týden. Na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla bývalo v Košicích svěcení nových kněží a teprve po vší slavnosti až večer a někdy na druhý den se putovalo do Levoče. Sestra si vždycky zašla také sestrám do kláštera, kdykoli se objevila v Košicích. Tam to bývalo tak velice vábivé! Tehdy žila v tom klášteře zvláštní duše. Byla to sestra Rosa Janitorová; vyučovala děti v mateřské škole. Měla od Pána Boha zvláštní dar mluvení, takže svou prostou upřímnou řečí k sobě velice vábila a přitahovala venkovský lid. Ona však nechtěla vábit k sobě, ale k Pánu Bohu. Tato prostá duše dovedla tak úchvatně mluvit k lidem, že mateřská školka byla naplněna ženami i muži, a bývali tam i mladí lidé, a všichni tito posluchači tam vydrželi třebas celou hodinu. Byla jsem jednou také s otcem na tom jejím „kázání“. Tak tomu říkali lidé. Ona však ve své prostotě nechtěla nic jiného, než poučit lidi o věcech svatých, nadpřirozených. Byla by ráda lidem dala to, co sama měla a čeho byla plna, totiž lásky Boží.
Do Košic se jezdívalo třikrát do roka: v květnu na svátek Nalezení svatého Kříže, v srpnu na svátek svatého Otce Dominika a v říjnu na slavnost růžencovou. O všech těchto třech slavnostech poutníci z košického okolí byli zvyklí chodit do kláštera k sestrám. Přicházeli, jakoby se to samo sebou rozumělo, že se tam má jít. Večer se tam všechny ženy přistěhovaly, posedaly ve školních místnostech po lavicích, po zemi a kam se kdo dostal. Nejdříve sestry rozdávaly poutníkům polévku a když už byly všichni po večeři, sestra Rosa chodila z místnosti do místnosti a všem mluvila o Pánu Bohu. Bylo to moc pěkné a ženy odcházely povzbuzeny. Všem sestrám v klášteře to ale nešlo do hlavy a zvláště sestry dominikánky z Řepčína, když tam v roce 1924 přijely, se tomu divily. Po takové pouti vždycky sestrám přibylo práce, ale představené, když viděly s jakou láskou sestra Rosa horlí pro duše, nebránily jí v tom. Dokud sestra Rosa žila, dotud poutníci za ní do kláštera chodívali, po její smrti pomalu přestávali až se tento zvyk úplně ztratil. Sestry nezamezovaly lidem přístup k nim. Lidé sami pak již přestali chodit.
Duchovní Otče! To jsem zase odbočila: ale sama nevím, jak se to stává, že takto píši o všem možném. Chtěla jsem jen povědět, že když jsme se sestrou jeli do Levoče, zašly jsme také k sestrám dominikánkám. Sestra Rosa byla právě na dolní chodbě a přivítala nás. Ptala se, jak se máme. Předtím jsem prosila svou sestru, aby se otázala, zda by mně do kláštera přijaly. Proto na otázku, jak se máme, jí odpověděla, že bych chtěla k nim, jestli mně přijmou. „Ó, ano“, odpověděla sestra Rosa, „ale až bude starší.“ Ptala se, kolik mám let a když jí sestra řekla, že mi bude v listopadu šestnáct, pohladila mne a řekla: „Ať zůstane ještě doma, až jí bude dvacet let, potom nechť přijde“ a znovu mě pohladila. Když jsem jí řekla, že to je moc dlouho do dvaceti let, pravila, že se aspoň vyzkouším po tu dobu, zda opravdu chci; tak mladé ony nepřijímají. Bylo mi velmi těžko v duši, když jsem od ní odcházela. „Dvacet let!“ stále mi znělo v uších. Však naděje je v pomoci Matky nebeské! S tak velkou láskou jsem k ní spěchala! Toho rok se měl právě světit její nový poutní chrám, na vysoké hoře levočské, proto poutníků bylo nesmírně mnoho. Když jsme dospěly do Levoče, zůstaly jsme toho dne ve městě i přes noc a až teprve k ránu jsme putovaly na posvátnou vysokou Horu, kde byl postaven nový chrám a v něm překrásná socha naší Matky Panny Marie. Když už jsme se blížily k vrcholu a rozednívalo se, začalo prosvítat i v mé skleslé duši, a sladká naděje, že jsem tak blízko u Té, která vyslyší všechny mé prosby, s nimiž k Ní přicházím, mě přímo unášela přes nepohodlnou cestu, takže jsem ani necítila únavu.
Když jsem pak vstoupila do Božího chrámu a zadívala se do krásných očí své nebeské Matky, neměla jsem slov, abych jí pověděla vše, s čím přicházím. Její mateřské oči, kterýma se tak dobrotivě dívala na všechny svoje dítky, přicházející k ní s velikou láskou z daleka, mne ujistily, že Ona ví o všem, co jí chci říci, proto jsem mlčky poklekla a v Její přítomnosti vylévala slzy lásky a vděčnosti.
U této dobré naší Matičky jsem se cítila tak šťastná! Říkalo se všeobecně, že socha Panny Marie levočské každým rokem s přicházejícími poutníky jakoby oživla a usmívala se na všechny; a když pak se s ní loučí a odcházejí, že má zaslzené oči. Zázračná socha Panny Marie neplakala lidské slzy jako člověk, ale děti milované Matky byly o tom pevně přesvědčeny, že s nimi cítí a prožívá všechny jejich bolesti stejně jako i radosti. A s tím dojmem, že naše dobrá, krásná Levočská Panna Maria měla smutné oči, když jsme se s ní loučili, jsem také odcházela z poutní hory. Ještě dlouho mi pak zůstalo v živé paměti všechno, co jsem tam na tom posvátném místě zažila. Stále a stále jsem v duchu zalétala tam, ke své Matce, od které jsem tak mnoho milostí již obdržela, na vysokou horu v Levoči. Byla jsem tam v dřívějších letech již několikrát, avšak nikdy jsem nedostala tolik jako tehdy. Proto jsem byla přímo nucena na Ni ustavičně vzpomínat. Byla to tak sladká vzpomínka, že bych si byla přála, abych už na nic jiného nemusela na tomto světě myslet, než na ni.
O tom, jak jsme pořídily v klášteře, se doma vůbec nemluvilo, aspoň ne přede mnou. Proto jsem měla za to, že na to nikdo kromě mne nemyslí. Bratra chystali na studia, pořizovalo se a obstarávalo pro něho během prázdnin vše potřebné. Sestra Helena měla z toho velkou radost, ale otec se trochu obával, že je to přece jen pro tak malého chlapce trochu moc. Měl deset let a měl jet až do Košic k cizím lidem na ubytování po celý rok. Otci to bylo proti mysli; zdálo se mu, že je to od něho krutost, poslat své vlastní dítě ze svého domu do dalekého světa. Byla to však vůle Boží a proto nemohl odporovat, nýbrž se s ní smířit. Když jsem viděla, jak otec trpí a na všechny se ta bolest přenáší, považovala jsem za samozřejmé, být potichu a nikomu nic neříkat o své velké touze po klášterním životě. Zdálo se mi nemožné, abych tehdy také já odešla z domu. Otec sám osobně odvezl nejmladšího bratra do Košic, aby tam začal studovat a stal se knězem dominikánem. S tím úmyslem bratr také začal; avšak vůle Boží byla, jak se později ukázalo, aby se místo dominikánem stal jezuitou. Po návratu z Košic se náš otec velmi trápil. Zmocnila se ho jakási dosud neznámá vnitřní bolest, se stálými výčitkami, že udělal, co neměl. Bolest byla tak veliká, že nemohl v noci ani spávat. Proto někdy vstal z postele a chodil venku po zahradě a přitom si vyčítal: „Co jsem to jen udělal? Já, jsem je poslechl a takového malého chlapce jsem dal pryč.“ Ano, byla to velká oběť pro našeho drahého otce; Pán Bůh ji však žádal a proto nemohl odepřít. Tak tomu bývalo pokaždé, i když se jednalo o sebetěžší záležitost, jakmile bylo jasné, že to Bůh chce, pak se již proti Jeho vůli nikdy nejednalo.
Nový život - Hrozné duševní utrpení - Zvláštní přispění mé nebeské Matky Panny Marie
Po dobrém prožití svatých misií jsem se všemožně přičiňovala, abych v dobrém předsevzetí zůstala pevná a věrná už navždy. Nebylo mi možné žít v úplné odloučenosti od světa, ale když jsem z vlastní zkušenosti poznala, jak samota velice napomáhá k dobrému životu, jakmile se mi třeba jen trochu podařilo, uchylovala jsem se do ní vždycky znovu. Vyhýbala jsem se všemu, co nenapomáhalo k věčné spáse. Řekla jsem si: „Chci žít v tomto krátkém čase na zemi tak, abych si zajistila šťastnou věčnost“. Tehdy mi bylo velmi líto, že si tak nepočínají všechny dívky, a zvláště moje sestřenice, s kterou jsem od mala byla ve všem skoro stejného smýšlení. Tenkrát mi nešlo do hlavy, jak mohou být lidé tak lhostejní, že se vracejí zpět k dřívějšímu způsobu životu, přesto, že slyšeli, že Pán Bůh je tím urážen. Již mi nezáleželo moc na tom, co si kdo o mně myslí. Dbala jsem jen na to, zda se to, co dělám, líbí Pánu Bohu nebo ne.
Když pak jsem chtěla konat opravdu jen to, o čem jsem byla jista, že se to Pánu líbí, protivilo se všechno věčnému nepříteli lidských duší, a začal hrozně zuřit proti tomu, co jsem měla na mysli, snažil se mi všechno hodně ztrpčit. Bylo to opravdu hrozné, zvláště proto, že jsem byla úplně sama. Zkušenosti v podobných případech jsem neměla a nikomu jsem se s tím nesvěřila, proto se moje vnitřní muky denně množily. Ďábel mi stále našeptával, že věčnost není. Nač jsem tolik spoléhala, to on mi všechno bral a místo toho mi nechával zmatek, a já jsem se nad tím tolik rmoutila! Když jsem slyšela mluvit o věcech svatých, o Pánu Bohu a nebeském životě, cítila jsem při tom tak velikou duševní bolest, že jsem myslela, že to nepřežiji. Myšlenka, že věčný život mne nečeká, mě pronásledovala ustavičně. Nepřítel usiloval o to, aby mne oklamal, že Boha není, proč tedy se Jím zabývám? Při všech těchto jeho lžích jsem přece věřila, že je Bůh i věčnost. Ale on právě proto mne stále trápil, jakoby nesměla být jenom pro mne. Bývala jsem proto velmi zarmoucena a záviděla jsem svým sourozencům, jak jsou šťastni, že se dostanou do nebe. Byla jsem ustavičně vylekána. Když pak jsem měla jasné, klidné okamžiky, znovu jsem se trápila nad tím, že jsem se prohřešila proti víře a že jsem těžce urazila Pána Boha. Spěchala jsem k svaté zpovědi, ale dříve to nemohlo být než v neděli. Kolem zpovědnice bývalo plno kajícníků a důstojný pán měl pokaždé pilno. Vždycky jsem se chtěla vyzpovídat dobře a snažila jsem se říci všechno, co bylo třeba. Možná, že jsem se neuměla správně vyjádřit a proto se důstojnému pánovi nepodařilo mne uklidnit. Kvůli tomu jsem obyčejně po svaté zpovědi byla tam, kde pře ní, v temných mrákotách. Moje mučednictví trvalo více než rok. Přesto jsem neupustila od svého předsevzetí a setrvala jsem na započaté cestě. Pochybnosti a nedůvěru vůči Panně Marii se nepřítel mému srdci neodvážil vnucovat. Proto při všech pochybnostech důvěra k nebeské Matce zůstala v mém srdci, navždy Jí oddaném. Častokrát jsem se k Ní ve své bolesti utíkala a u Ní hledala útěchu po své usužované a ztrýzněné srdce. Kdykoli jsem měla volný čas, vzala jsem si zpěvník a vroucí písní k Panně Marii jsem zahnala všechen smutek. Ano, bylo tomu tak. U Marie jsem nalézala vždycky pravou a čistou radost. Tak ráda jsem se jí tázala, co se Jí nejvíce líbí na jejích mladých dětech na zemi. Pak jsem si opakovala, jako by mi je Ona nadiktovala, slova: „Nevinnost, poslušnost, to je v mladosti má nejmilejší radost“. Pak jsem pociťovala tak velikou radost, že bych ji nebyla vyměnila za nic na světě. Jenomže brzy se do ubohého srdce znovu přistěhovaly mlhy a soužení. Každý den se mi zdál být těžším. Jednak myšlenka na klášter mi stále působila bolest; věděla jsem, že tam mám být a vědomí, že se to nemá stát dříve než budu mít 20 let, velice tížilo slabého tvora, jakým jsem já. Stále jsem počítala: týden se mi zdál být dlouhý jako celý rok a měsíc nekonečný. „To je nemožné, abych se dočkala, až budu mít 20 roků!“ Tehdy mi byly slzy pokrmem ve dne v noci. Snažila jsem se je před svými doma skrývat. Oni přesto pozorovali, že mi něco schází. Když se sestra ptala po příčině mého smutku, který byl už všem zřejmý, zase jsem jen plakala, a to jí potvrdilo, že mi skutečně cosi je. Ona se pak také rmoutila nade mnou, ale pomoci mi nemohla.
Duchovní Otče! Poněvadž jsem se už několikrát zmínila o svých poutích, na které jsem tak ráda chodívala, myslím, že si řeknete, že jsem jedna z těch, kteří „mnoho putují, ale zřídka se svatými stanou“. Opravdu, vždycky jsem ráda šla na každou slavnost. Doma se to vědělo, a proto se o tom už ani neuvažovalo. Byla mi dána možnost jít za touhou svého srdce. Později, když jsem byla už v klášteře a měla příležitost poznat duše více než ve světě, viděla jsem, jak v každém srdci a hlavně mladých lidí se rodí veliké touhy. Tyto touhy však nelze utišit, dokud nejsou splněny. A přece každé touhy, zvláště nejsou-li dobré a svaté, nesmí člověk následovat a je plnit. Jsem Pánu Bohu velmi vděčná, že již od mého dětství vkládal do mého srdce vždycky jen dobré a svaté touhy a já jsem v nich spěchala jen k Němu a k Jeho svatým přikázáním. Již dříve jsem řekla, jak hrozné a trapné mi bylo, co jiné mladé duše oblažovalo. Že se Pánu Bohu moje poutě líbily, jsem nikdy nepochybovala. Po každé jsem byla svěžejší a horlivější. Vždyť se mi vždycky na ní dostalo mnoho milostí a duchovních radostí.
Milost, o které se zde zmíním, považuji za zvláštní a velmi velikou, kterou jsem obdržela na přímluvu své nebeské Matky na jedné takové pouti. Slavnost se konala na svátek Nanebevzetí Panny Marie v malém městečku „Starém“, kam jsme každý rok pěšky putovali. Bylo to v té době, kdy jsem velmi vnitřně trpěla. Již den před svátkem jsem se v duchu viděla před obrazem Panny Marie ve Starém a připravovala jsem se na dobrou svatou zpověď. Když pak jsem tam skutečně už byla, ztratila jsem se mezi jiné neznámé poutníky a oddala jsem se se vší vroucností, jak jen jsem dovedla, své nebeské Matce. Prosila jsem Ji snažně, aby mi přispěla svou pomocí a nenechala mne věčně zahynout. Připadala jsem si u jejích nohou tak ubohá a bídná, že jedině Ona mi svou mateřskou láskou mohla přispět v mé velké bezradnosti, o které kromě Pána Boha a Jí nikdo z lidí nevěděl, protože jsem se po celou dobu svého utrpení nikomu o něm nezmínila. Panna Maria mě vyslyšela. Když jsem Ji tak vroucně vzývala, naráz se v mé duši úplně vyjasnilo, a já jsem opět pevně věřila a jasně chápala, celou pravdu, že Bůh je a věčnost také. Ale myšlenka, že tak dlouho jsem nevěřila a tím těžce urážela Pána Boha, mě převelice soužila. Bála jsem se přikleknout ke svaté zpovědi a volala jsem na svou nebeskou Matku ještě s větší důvěrou, aby šla se mnou, aby mně zavedla ke knězi, ke kterému Ona sama chce, neboť jich tam zpovídalo pět. Všichni byli cizí, a já jsem se opravdu bála. Vstala jsem z místa, na kterém jsem klečela a šla k sakristii a čekala jsem, až přijdu na řadu. Pak jsem vešla, klekla ke zpovědnici a kněz, který tam zpovídal, mi dal požehnání. Nemohla jsem však ze sebe vypravit ani slova a dala jsem se do velkého pláče. Kněz chvíli čekal, ale když pláč nekončil, tázal se, proč pláči. Odpověděla jsem se, že jsem se dopustila velikého hříchu. Celá jsem se chvěla, ale nemohla jsem ze sebe dostat slova. Proto kněz mi jmenoval některé hříchy a pokaždé se tázal, zda je to ten, který mě tíží. Potom jsem se přece odvážila a řekla: „Já jsem dlouho nevěřila, že je Pán Bůh a věčnost!“ Kněz byl ke mně velmi laskavý a věnoval se mi se svatou trpělivostí, a nakonec mi řekl, že to nebyl těžký hřích, nýbrž pokušení proti víře. Po těchto slovech mi bylo v duši, jakoby ze mne spadla ohromná tíže, která mě tak dlouho mučila. A na její místo sestoupilo jasné světlo a navždy se ubytovalo v mém nitru. Když jsem pak po svaté zpovědi vstala a odcházela do kostela, připadala jsem si, jako bych se byla znovu narodila. A skutečně tomu bylo tak. Světlo, které mě tenkrát naplnilo, mne již nikdy neopustilo. Stále mi svítí na cestě života až dodnes. Bouře se občas dostaví, ale světlo nikdy nezmizí, a proto kráčím s jistotou po správné cestě za svým Ježíšem.
Od onoho dne jsem byla pak už vždycky šťastná. Ve světle Božím, které mi bylo zdarma dáno v nemalé míře, jsem nabyla pevného přesvědčení, že v kněžích ve zpovědnici působí moc Boží. A od té doby jsem vždycky přistupovala ke zpovědnici s velikou vírou a všechno, co jsem tam slyšela, mi bylo svaté. Proto jsem nikdy nezačínala mluvit o něčem jiném, než o tom, co jsem považovala za důležité pro svou spásu. Pokaždé jsem měla pevnou jistotu, že jednám ve všem správně, řídím-li se radou zpovědníka. Kolik štěstí nese s´sebou takový způsob života! Kdyby si tak počínali všichni úzkostlivci, jak brzy by se ze svých nemocí vyléčili! Je to tak lehký a snadný život! Věřit, poslechnout a nemudrovat ve své domýšlivosti, že jsme moudří a že si stačíme sami. Sama jsem to zakusila, a proto bych to přála všem, kdo se chtějí být podobni malým dětem v prostotě a svaté Terezii Ježíškově ve velké lásce k Bohu. Kdo nespoléhá sám na sebe, ale jen na Boha, dojde k Němu rychle, i kdyby se mu stavělo do cesty mnoho překážek a nesnází, poněvadž Bůh má moc všechny ty překážky v okamžiku odstranit a duši, toužící po Něm, k sobě přivinout.
Den, ve kterém se mi dostalo od Boha té velké milosti, o níž zde píši, zůstal pro mne navždy památným. Ze slavnosti jsem se vracela úplně změněna a moje radost a vnitřní štěstí bylo veliké. Protože bylo uvnitř, bylo skryté a nikdy nikomu na světě jsem se o něm nezmínila. Právě tak, jako jsem s nikým nemluvila o svých vnitřních mukách, která jsem zakoušela předtím, tak jsem žádnému nepověděla o veliké milosti, kterou jsem na přímluvu Matky Boží obdržela. Zůstala mým tajemstvím, známým jen Bohu a nebeské Matce. Kdykoli jsem si tuto milost uvědomila, pocítila jsem živou radost.
Ve světle Božím jsem poznávala marnost světa vždy víc a více. Má duše prahla po životě klášterním stále horoucněji. Nemohla jsem však o tom doma mluvit, abych otci nezpůsobila bolest. Rozmlouvala jsem proto opět jedině se svou Matičkou Pannou Marií o všech záležitostech své duše a v plné důvěře očekávala, že mě vždycky vyslyší.
Duchovní Otče! Dnes, 12.září 1951, kdy mé srdce je naplněno různými bolestmi, kdy trpí pro utrpení duší mých drahých a jedna z těchto milovaných bytostí jste také vy, drahý náš duchovní Otče, jenž trpíte pro nás! Dnes, kdy ve všem tom hoři, co svírá duši i tělo, spatřuji něžnost dobroty a lásky Boží k nám všem, kdy cítím, že má vděčnost je právě tak veliká za všechno, co nám Bůh posílá, jak veliká je bolest, kterou snášíme. Chci Vám zase povědět, co jsem ještě neprozradila žádnému. Jedná se opět o velikou milost, obdrženou od mé Matky Panny Marie.
Přesto, že se jen velmi nedokonale dovedu vyjádřit o tom, co poznávám a prožívám ve svém nitru, jistě jste, duchovní Otče, jasně uviděl, že nebeská Královna se mě, ubohého nevědomého dítka, od mého 7 roku něžně ujala. Stala se mou dobrotivou a pečlivou Matkou; ve všech úzkostech a bolestech mě těšila, v nevědomostech učila, v pochybnostech radila a každou prosbičku vyslyšela. Její veliké a něžné lásce by se nevyrovnala láska všech pozemských matek. O jak přepečlivě moje nebeská Matka vychovávala! Jak její mateřská láska stále bděla nad ubohým a nevědomým dítkem pozemským! Přes všechny temnoty, jimiž jsem procházela, jsem cítila Její blízkost, jak drží svou ochrannou ruku nade mnou, aby mi nikdo neublížil. Jak vděčím za všechno své Ochránkyni! Ano! Tak jako pozemská matka, dokud je její dítě malé, ho vodí za ruku všude s´sebou, podobně i Panna Maria jednala se mnou. Byla stále se mnou a já byla s Ní. Život s Matkou nebeskou na zemi mi připadal tak krásný, že jsem po ničem jiném, krásnějším, již nepátrala; byl mi nebem na zemi.
Od Marie k Ježíši a On mne učí všemu, v čem chce, abych se Mu podobala
Často již v dětství jsem se zabývala úvahami o věčnosti, která nemá konce, a o Pánu Bohu, který je nekonečně svatý, nekonečně dobrý a milosrdný, nejvýš spravedlivý a láskyhodný. Při podobných myšlenkách na všemohoucího Pána Boha, jsem byla pokaždé naplněna velikou bázní. Přesto však jsem se k nim ráda vracela, protože jsem již tenkrát poznávala, jak velmi jsou duši prospěšné. Kdykoli jsem si vzpomněla na slovo „Bůh“, varovala jsem se všeho zlého a přidržela se toho, co se Jemu, Bohu nejvýš svatému, líbilo. Již od mala jsem si uvědomovala svou velkou ubohost a nicotu. Ubohost bídného tvora mi byla jasná a nikdy bych se nebyla odvážila přiblížit se k Pánu Bohu v jiné podobě než právě ve své zřejmé nicotě. Když jsem někdy slyšela o svatých, jak důvěrně se s Pánem Ježíšem stýkali, myslela jsem si: „To byli svatí!“ Já však jsem ošklivý tvor a Bůh je tak svatý a veliký! Že Pán Ježíš je živý ve svatostánku, to jsem pevně věřila, ale moje láska k Němu nebyla dokonalá a to právě pro velkou bázeň, která asi byla nesprávná a rovněž nedokonalá. Příčinou toho všeho bylo, že jsem o tom nebyla nikým dostatečně poučena. Pán sám to všechno tak zařídil, aby bylo všem zřejmé, že On sám dovede duši naučit všemu, jen když se Mu zcela ponechá. Hlavně, když neodporuje. Já jsem se nechávala takto vést a můj dobrý Pán mne naučil všemu, čemu chtěl. Jemu budiž za to věčná čest a sláva na věky věků!
Je velmi důležité, aby byl člověk vždy poslušný dobrých vnuknutí, kterých se nám často od Boha dostává a ke kterým se my často, ach, tak přečasto, chováme lhostejně a nevšímavě. Mně je nejvíce líto, že jsem se mnohokrát takovýmto způsobem připravila o mnohé milosti. Kdykoliv však jsem Božího vnuknutí poslechla a věrně s ním spolupůsobila, obdržela jsem pokaždé mnoho.
Bylo to jednoho dne v měsíci červenci a byla neděle. Slavil se právě svátek svaté Anny ve vesnici „Čemerném“, která patřila rovněž jako naše k jedné faře ve Vranově. Proto důstojný pán už předešlou neděli v kostele oznámil, že příští týden bude ve Vranově jen ranní mše svatá a slavná pak v Čemerném, aby se všichni farníci na slavnosti zúčastnili. Z našeho domu šli do Čermerného na slavnost všichni. Poněvadž jsem tehdy měla bolavou nohu a nemohla jsem si na ni obout střevíc, bylo samozřejmé, že zůstanu doma. Napadlo mi však, že bych přece jen měla jít do kostela, když nejsem nemocná. Na slavnost jsem bosky rozhodně jít nemohla. Nebylo to zvykem a moje družky by se mi byly vysmály, že jsem v neděli bosá. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu do Vranova na ranní bosá. Cesta trvala pěšky celou hodinu a stejným směrem se šlo také na slavnost. Musela jsem dávat pozor, abych se na cestě nepotkala se známými. V kostele byli na mši svaté samé městské paničky a na těch mi tak moc nezáleželo, co si o mně myslí. Byla jsem na mši svaté a to bylo hlavní! Po mši svaté důstojný pán spěchal také ještě na slavnost a přítomné paničky se rozešly. Nevím již, ale myslím, že jsem tehdy zůstala v kostele úplně sama. Klečela jsem u bočního oltáře Panny Marie Lurdské, který byl trochu vzdálen od hlavního oltáře. Poněvadž jsem byla v kostele úplně sama, zcela jsem se oddala své zbožnosti a ani mi nenapadlo, že bych měla spěchat domů. Bylo mi tam, u mojí nebeské Matky, tak velmi dobře! Byla bych tam ráda zůstala třebas celý den, protože má nebeská Matka mi byla vším. Když jsem byla v Její blízkosti, nic jiného jsem nepostrádala. Ó, té blažené chvíle! Vždycky na ni ráda vzpomínám. V tomto pohroužení, ve vroucím odevzdávání se Matce Boží, jsem nemohla myslet na nic jiného, než jedině na ni. Ale ona, dobrá Matka, toužila, aby Její Božský Syn byl milován, proto mi laskavě poukázala na svatostánek, kde přebývá náš Spasitel z lásky k nám skrytý, živý, celý, pravý Bůh a zároveň člověk. Ano, Matka Boží to učinila takovým způsobem, že jsem v tom okamžiku živě pocítila blízkost Syna Božího ve svatostánku. Sama nevím, jak se to stalo, ale když jsem si to uvědomila, zjistila jsem, že jsem obrácena směrem k oltáři, kde ve svatostánku přebývá Pán Ježíš. Co se tenkrát událo v mém nitru, stěží bych slovy dovedla vyjádřit. Bylo to něco, o čem se nedá na zemi srozumitelně mluvit. Od toho dne jsem proto začala život s Ježíšem svátostným. Okusila jsem sladkost Jeho přítomnosti ve svatostánku a toužila jsem po Něm stále. Duše má ustavičně toužila po Jeho blízkosti. Jak ráda bych byla bývala stále s Ním! Ale musela jsem se přece jen vrátit domů. Byl to šťastný návrat. Cestou jsem se zabývala svátostným Spasitelem, který mé duši udělil mnohé dary. Den, o kterém mluvím, je jeden z nejkrásnějších dnů, ve kterých se mi dostalo do Pána Ježíše velkých milostí.
Matka Boží předala své pozemské dítě svému Božskému Synu, aby jen Jemu samému úplně náleželo. Pán Ježíš se ujal ubohého dítka své Matky, a protože bylo Její, zamiloval si ho a vyučil všemu, čemu chtěl. Ano, Pán Ježíš se stal mým učitelem, mým rádcem a vůdcem v dalším životě. Přibližovala jsem se k Němu pokaždé s velkou důvěrou. Svátostný Spasitel se mi stal vším. „Pane, buď mi vším!“, jsem k Němu často volala. Jak dobrý je svátostný Spasitel! Slyšel mé vzdechy a stal se mým vším.
Po slavnosti opět začal obyčejný všední život a dny spěšně letěly jeden za druhým. Poněvadž jsem ve svém nitru měla určitá tajemství, zabývala jsem se jimi při svých pracích a světské věci mě moc nezajímaly. Nejraději jsem bývala sama. Avšak, abych svého bratra nezarmoutila, poněvadž mě měl rád, chodívala jsem s ním na pole i jinde, kvůli jeho radosti. Také jsem ho měla moc ráda, i když jsem mu nic ze svých tajných přání neprozradila. V našem vesnickém kostele se tenkrát sloužila mše svatá jednou za tři týdny; protože kostel stál hodně daleko od vesnice, nebyl ve svatostánku Pán Ježíš. Přebýval jen v kostele vranovském, od nás hodinu vzdáleném. Tam jsem k Němu v duchu zalétala a kdykoliv jsem měla příležitost dostat se do města, vždycky jsem se uchýlila aspoň na krátkou návštěvu do kostela k svému dobrému Pánu Ježíši, abych mu poděkovala za všechna dobrodiní, kterými stále mou duši zahrnoval. Již jsem neměla jenom Matku nebeskou, ale také jejího Syna přítomného v Oltářní Svátosti. To byla moje jediná radost.
Toužila jsem už jen po jednom: opustit svět a jít do kláštera. Myšlenka na klášter mne pronásledovala ve dne v noci. Ve světě mi bylo všechno tak neutěšené a trpké. Každá světská radost znamenala pro mne protivnou hořkost. Přímo mě popouzela, abych se jí vzdalovala. Skutečně jsem se jí stranila, jak jen jsem mohla a uchylovala se do samoty. V ní jsem pokaždé slyšela jemné volání Ježíšovo, abych opustila svět a šla do kláštera. Avšak současně mi zněla v uších slova sestry Rosy, že mám přijít až budu mít 20 let. „Jak jen to udělat?“, přemýšlela jsem. Ve své samotě jsem se zabývala duchovní četbou: „Následování Krista“ mi bylo tak velmi milé, že jsem se nemohla od něho odtrhnout. Také různé časopisy jsem měla možnost číst; z nich jsem se dozvěděla o různých klášterech a rozhodla jsem se, jestli mě sestry dominikánky v Košicích nepřijmou, déle už čekat nebudu, ale půjdu se zeptat a požádat o přijetí do některého jiného kláštera. Na jaře v roce 1923 jsem se opět octla v Košicích. Jela jsem s otcem do Levoče. Na noc jsme se zastavili u nejmladšího bratra, který chodil v Košicích do školy a ráno jsme šli do dominikánského kostela na mši svatou. Po mši svaté jsem vzala bratra s´sebou a šli jsme hledat klášter sester dominikánek. Já jsem sice věděla, že je poblíž vojenských kasáren, ale kde stály kasárny, to mi z paměti vymizelo. Bratr měl tehdy 11 let, sám po městě nikam nechodíval, proto trefit do kláštera nebylo tak snadné. Ptát se po klášteře našich známých, jsem nechtěla a bratrovi jsem přikázala, že nikomu nesmí říci, kde jsme byli. Předem mi musel slíbit, že bude o tom mlčet. Po cestě jsem vroucně vzývala Matku Boží, je-li to vůle Boží, abych šla do kláštera, ať nás k němu sama zavede. Skutečně nás tam naše dobrá Matka dovedla. Při vstupu dovnitř jsem byla celá rozechvělá strachem, co mi řeknou, až mne spatří. Sestra, která nám otevřela, mne uvedla do hovorny a po krátké chvilce tam vstoupily dvě řeholnice, které jsem do té doby neznala. Byla to generální představená a s ní místní. Tázaly se mne, co si přeji, a když jsem řekla, že chci vstoupit k nim do kláštera, jenom se na sebe usmály. A když jsem jim odpověděla na otázku, kolik je mi let, řekly mi: „My nosíme těžký vlněný hábit, ty jsi ještě mladá a slabá, neuneseš ho, přijď k nám, až ti bude dvacet.“ Mluvily se mnou maďarsky a jejich slova se proto tím více zabodávala do mého srdce. Rozplakala jsem se hned u nich. A když jsem pak vycházela z kaple ven s bratrem, který se tam dosud modlil, nemohla jsem vůbec přestat. On se na mne jen díval, co se stalo, ale moc se toho nedozvěděl. Mlčela jsem dál, nikomu nic neříkala a jen Pánu Ježíši a Jeho svaté Matce jsem předkládala svou velikou vnitřní bolest. Vrátila jsem se zkormouceně s nepořízenou. Ve skutečnosti však všechno řídil Pán Ježíš sám. Vědomí, že jsem neschopna řeholního života, protože jsem tělesně slabá, mne nutilo, abych zkoušela sama na sobě, zda je tomu tak, jak mi bylo řečeno. Začala jsem být na sebe přísná: u stolu jsem si brávala to, co mi nechutnalo a bylo odporné; ty nejtvrdší kousky chleba, které už nikdo nejedl, jsem si sbírala pro sebe, a přitom jsem se sama před sebou tvářila, že mi to chutná. Také jiných příležitostí jsem poučila k svému vyzkoušení, abych měla jistotu, co je pravda. Pravda byla taková, že jsem tenkrát byla ochotna přinést pro Pána Boha jakoukoli oběť, a proto také sama u sebe jsem byla přesvědčena o své schopnosti žít v klášteře. Pán Ježíš, který to všechno viděl, a tu velikou touhu po životě klášterním sám do mého srdce vložil, mi pomohl, že jsem se tam pak brzy dostala. I když jsem se žádným, vůbec s nikým, o sobě nemluvila, udělal to za mne On. Jeho slova nikdo nemohl přeslechnout, o tom jsem byla přesvědčena. Velice jsem toužila, aby moje sestra Helena věděla o tom, co se ve mně děje, ale sama bych jí to říci nedovedla. Začala jsem prosit Pána z celé své duše, aby mi v mé nesnázi přispěl. Když jsem pak jednoho dne byla s Iľkou sama v pokoji a měla jsem v srdci velikou touhu, aby se dozvěděla, co v sobě tak dlouho skrývám a co již dále nemohu utajit; v tom ona sama mě oslovila trhaným hlasem a s očima plnýma slz: „Eržičko, již tak dlouho bych ti chtěla povědět, a dnes mi stále něco říká, abych ti řekla, že máš jít do kláštera.“ Po těchto slovech začala plakat a já také. Ona proto, poněvadž si myslela, že řeč, kterou mi říká, je tvrdá a já z pohnutí nad dobrotou Ježíšovou. Neřekla jsem jí však toho dne nic, ale všechno se dozvěděla až později, když už jsem byla v klášteře, a žasla nad tím, když jsem jí to vyprávěla.
Ano, duchovní Otče, vždycky tomu bylo tak: Nač nestačila má ubohost, doplnil Ježíš. Po tomto tajemném rozhovoru se sestrou se mi velmi ulevilo. Ježíš jí dal poznat velkou touhu po klášteře, která se dosud skrývala v srdci jí tak blízkém a o které ona nevěděla. Helenka z toho měla radost a přála mi té milosti, abych se odebrala do kláštera co nejdříve. Na svátek svatého Otce Dominika v roce 1923 opět jela nejstarší sestra na slavnost do Košic a já jsem ji požádala, aby se zastavila také v klášteře a znovu se zeptala na můj vstup k nim. Zároveň jsem jí oznámila svůj plán, jestliže mě tohoto roku sestry dominikánky ještě nevezmou, že déle již čekat nebudu, ale požádám o přijetí v některém jiném řádě. Ale uvnitř v nitru jsem cítila, že mé místo je v řádě dominikánském. Nic více jsem jí neřekla a ponechala opět všechno na vůli Boží. Matičku nebeskou jsem znovu vzývala ještě s větší důvěrou než doposud, aby svou pomocí přispěla. V té době jsem nedovedla myslet na nic jiného než na svou cestu do kláštera. Všechno ostatní mi připadalo jen nepatrné, ubohé a nicotné. Velkým a vznešeným se mi zdál jen můj obraz, který zaujal celou bytost a neopustil mou mysl ani na okamžik. A jak vypadal obraz, který mi tanul na mysli? Viděla jsem se daleko od všeho světského hluku sama jediná se svým Ježíšem. On mi byl vším, proto mi nescházelo nic z toho, co jsem zanechala ve světě. V samotě s Ním bylo tak dobře, že jsem se Mu dala celá bez výhrady a On mě proto zval do nebe...
Když se sestra Haňa vrátila z Košic, dovezla radostnou zprávu, že jsem přijata do kláštera k sestrám dominikánkám. Podrobnosti o přijetí měly poslat později písemně. Opět se ulevilo mému stísněnému srdci, ale zároveň se do něho vložilo nové mučednictví s myšlenkou, co na to všechno řekne otec. Dovolí mi vůbec? A co budou říkat lidé a hlavně naši příbuzní? Do té doby ještě nikdo z naší vesnice do kláštera nešel a vstup do kláštera byl tehdy u nás považován přímo za hanbu . Do takové hanby jsem já, svým odchodem ze světa měla uvést celou naši rodinu a hlavně otce. Bylo to tedy nevypověditelně těžké. Byla jsem tenkrát tak statečná, že všechno jsem to ochotně vzala na sebe, nic mě nedovedlo zastrašit ani zdržet od mého úmyslu a pevného rozhodnutí.
Vstup do kláštera
Když jsem již měla jistotu, že budu do kláštera přijata, opět jsem vroucněji prosila Pána, aby se smiloval nad mým drahým otcem a dal mu milost pochopit, že je to Jeho vůle. Neměla jsem odvahu sama to otci povědět. Co jen jsem zažila strachu, jak to všechno dopadne! Pán Bůh mě nenechal nikdy bez vyslyšení. Ani tehdy jsem nebyla zklamána a všechno dobře dopadlo. Otec se už dříve dozvěděl o mém úmyslu, myslel však, je to dětský nápad, proto si z toho nic nedělal. Na růžencovou slavnost si zajel do Košic a navštívil také sestry dominikánky. Sestra Rosa s ním mluvila o mém vstupu k nim a zároveň domluvila den, kdy k nim mám přijet. Otec jí nic neříkal, že ještě neví, na kdy se chystám, prostě mluvil, jako bychom se byli doma na všechno domluvili a nijak nedal najevo svou nevoli. Vzal na vědomí stanovený den, ve kterém jsem měla odjet z domu. Z Košic se vrátil dosti rozrušený a byl nerad, že jsme tak vážnou věc vyjednávaly bez jeho vědomí a svolení. Celá jsem se zachvěla strachem, když jsem slyšela jeho přísná slova: „Jen jsi dělejte, co jste začaly, samy bez otce! Ale až se vrátíš zpět, a tu hanbu mi uděláš! Je vám toho třeba? Či snad já nemám možnost, abych jako každý hospodář svoje děti uživil? Potřebuješ se potulovat po světě? Jsi nerozumná a až uvidíš, že to pro tebe není, potom se mi tu vrátíš!“ Tak a podobně se u nás mluvilo. Otec nebyl zlý. On si vážně myslel, že já v klášteře nevydržím a že se vrátím zpět domů. A to by byla pro něho opravdu velká hanba! Avšak já jsem tak moc prosila Pána Ježíše, aby mi dal milost vytrvat v klášteře až do smrti. Poněvadž náš drahý a dobrý otec byl velmi šlechetný muž, žil z víry jako pravý křesťan, a proto, když poznal vůli Boží, jako vždycky, i tentokrát se jí podrobil. Jen můj odchod z domu o něco oddálil, přesto, že den nástupu byl se sestrami dohodnut a ony mne skutečně toho dne čekaly. Nevím, zda se tak stalo úmyslně, či snad v rozrušení se zmýlil, ale ustanovil den odchodu sám a řekl, že to tak v klášteře domluvil. Od svátku Panny Marie růžencové do 8.listopadu jsem se chystala. Sestra Rosa nám poslala seznam veškeré výbavy a když jsme si ho přečetli, nastala nová starost, odkud to vše vzít. Bylo požadováno velice mnoho, až příliš! Výbava se měla přivézt s´sebou hned při vstupu do kláštera. Poněvadž bratr studoval, bylo třeba platit, a v hotovosti už tolik nebylo, kolik vyžadovala bohatá výbava, prodala se část pole, které po zemřelé mamince připadlo na mne. Otec měl skutečně starost, co by bylo nepříjemností, kdybych nevytrvala.
To všechno dopustil Pán Bůh, abych se dostala do kláštera za tak těžkých podmínek. Ano, abych usnadnila vstup do našeho řádu duším prosícím. Žadatelkám vstupujícím do našeho řádu stačí z věcí pozemských to nejnutnější. Čím méně s´sebou z věcí časných dovezou, tím větší mají naději na věci věčné. Ano, čím chudší a prázdnější od všeho stvořeného, tím spíše jsou schopnější přijmout milost, Boha samého, který je naším bohatstvím.
Obě sestry - Haňka s Iľkou - pomáhaly chystat potřebné věci a velice jim záleželo na tom, aby všechno bylo prvotřídní. Já jsem na to, co si s´sebou budu brát, mnoho nemyslela. Byla jsem tak nesmírně naplněna pocity dosud neznámými, že jsem to vnější, co se kolem dělo, ani nevnímala. Při všem tom chystání se mluvilo jen to nejnutnější, aby se neupozorňovalo, poněvadž všechno bylo dosud pro naše příbuzné tajemstvím. A ani v domě se o tom nemluvilo. Jenomže, jako vždycky, tak i tenkrát, tajemství se řeklo pod pečetí mlčenlivosti někomu, a ten zase dalšímu, až se to dozvěděli mnozí. Poněvadž nevěděli o stanoveném dni, proto se o tom nemluvilo. Vystihla jsem však, že tuší o mém úmyslu a cítila jsem, jak se na mne útrpně dívají a považují mě za nerozumnou. Z toho jsem si moc nedělala. Horší byly moje muky duševní, jež se každým dnem množily, při vzpomínce, že mám navždy opustil svůj rodný dům a v něm bytosti tak drahé mému srdci. Myslela jsem si vážně, že to nedovedu a byla jsem připravena i na to, že až se s nimi budu loučit, zemřu od bolesti. Otec už mi nezazlíval, i když mu to bylo velmi těžké; chodil mlčky. Horší a těžší bylo, že teta, otcova sestra, která mě dříve sama k tomu měla, abych šla do kláštera, teď, když se to má uskutečnit, se všemožně snažila to zmařit. Při každém setkání mě přemlouvala, abych od svého úmyslu upustila. Když jsem jí připomínala její dřívější krásná slova, kterými mě povzbuzovala ke zbožnému životu, řekla, že i ona chce, abych do kláštera šla, ale ne teď, nýbrž až později, až budu moudřejší. Slibovala mi mnoho ze svého pozemského majetku, který měla; mnou však to nepohnulo. A když dodala, že mi koupí ty nejkrásnější šaty, jestliže nepojedu hned, ale zůstanu doma ještě dvě léta a do té doby zmoudřím, že pak mi už nebude bránit, tu jsem jí přímo řekla: „Vy chcete, abych zmoudřela tak, že bych nešla za hlasem Božím, a proto já čekat nebudu.“ Chtěla jsem zůstat v očích lidských navždy nemoudrá, proto jsem ochotně vzala na sebe potupu, která byla úzce spjata se životem v klášteře. Podobné přemlouvání mému rozlítostněnému srdci jenom dodávalo odvahu a statečnost.
Na svátek Všech svatých jsem šla na hřbitov ke hrobu své drahé zemřelé pozemské matky, abych se s ní rozloučila. Svěřila jsem se jí se všemi svými těžkostmi a poprosila jsem ji o pomoc na nové cestě, kterou mám před sebou. Cítila jsem, že mi je nablízku a že její mateřská láska k nám nikdy, nikdy nepřestane.
8. listopad 1923 byl dnem odchodu z domova. Až do té doby se u nás o mém vstupu do kláštera společně nemluvilo. Teprve den předtím nastalo opravdu bolestné loučení. Všichni moc plakali, ale nejvíce můj drahý patnáctiletý bratr Miško. Držel mně kolem krku a hořce plakal a přitom se ptal, proč jen jim tu bolest působím. Večer jsem šla ještě naposled ke kříži v naší zahrádce (měli jsme veliký kamenný kříž postavený v zahrádce, u něhož jsme se večer modlívali). Objala jsem náš milovaný kříž, naposledy políbila, a prosila jsem vroucně trpícího Spasitele, aby nedopustil, abych se musela z kláštera vrátit zpět domů. Potom jsem se za hlasitého pláče s bolestí s ním rozloučila. Tento náš kříž jsme všichni velmi uctívali. Od dětství jsme ho zdobívali věnci a květinami. Kromě svých drahých, s nimiž jsem žila v otcovském domě, jsem se se známými vůbec neloučila. Jenom se svou zbožnou přítelkyní, která k nám přišla právě, když jsem se chystala k odchodu. Nechtěli jsme, aby se o tom kdo dozvěděl, a proto jsem z domova odcházela v noci, ve 12 hodin. K vlaku bylo půl druhé hodiny a proto jsme jeli povozem. Nejstarší sestra jela do Košic se mnou. Večer jsem se již rozloučila se svými a pak po kratičkém spánku nastalo to opravdové loučení, kterého jsem se tolik bála. A byl to strach zbytečný. Pán Ježíš svou milostí způsobil, že jsem byla statečná a přes všechen pláč svých drahých sester as bratra jsem zůstala ku podivu klidná. Když jsme vyjeli za humna a tatínek, který nás odvážel, také velice plakal, těšila jsem ho, ať nepláče. On se mne ptal, jestli já nepláču. A když jsem odpověděla, že ne, řekl mi: „Ty jsi ještě hloupá, a proto nepláčeš.“ On nevěděl, co všechno jsem já už předem vytrpěla. Jakmile jsme z domova odjeli, teta začala velice hlasitě na dvoře naříkat, takže to i u sousedů uslyšeli, a ptali se, co se děje. Ráno pak bylo skryté tajemství známo po celé dědině.
Na nádraží jsme dojeli moc brzy, a tatínek se nechtěl dlouho zdržovat. Řekl: „Vy tu počkejte, až dojede vlak a já pojedu s koňmi domů“. Potom se se mnou ještě jednou rozloučil slovy: „Sbohem Eržin, nechť ti nebeský Bůh žehná!“ Ještě jednou mě objal a pro bolest, která svírala jeho dobré srdce, více již říci nemohl. Posadil se do vozu, zamával kloboukem a odjel...
Stěží se dá vypovědět, co všechno jsem toho památného dne prožila. A poněvadž dnes, 8.listopadu, právě když tyto řádky píši, je tomu 28 let, co jsem vstoupila do kláštera, všechny vzpomínky se živě staví před můj zrak a já je vidím tak jasně jako tehdy.
Do Košic jsme dojely v 8 hodin ráno. Zastavily jsme se v kostele a pak jsme šly pěšky ke klášteru. Je to zvláštní, že jsme se sestrou celou cestu mlčely. Tehdy jsem tomu nerozuměla, co je toho příčinou. Nyní chápu celou vůli Boží, a také tehdejší naše mlčení a naše jednání vůbec. Cestou do kláštera se mne stále více zmocňovala bázeň a strach. Srdce mi prudce bilo jakoby se chtělo pod těmi dojmy, které mě právě naplňovaly, rozpůlit. Ano, i tomuto tlukotu srdce dnes rozumím lépe než před osmadvaceti lety. Ono jako vždycky, i tehdy, předem cítilo, co všechno bude muset trpět v budoucím životě, tam, kam je nyní tak mocně poháněno. Proto se chvělo před cestou, kterou mělo nastoupit. Byla to cesta docela nová, cesta očistná...
Život v klášteře
Když jsme se sestrou došly do kláštera, byly ctihodné sestřičky, a hlavně sestra Rosa, překvapeny; nečekaly nás a myslely si, když jsem nepřišla určeného dne, že už nepřijdu vůbec. Sestra jim pověděla, že nám otec řekl, že máme jet až osmého. Divily se tomu. Radily sestře, aby se mnou šla do města a přikoupila, co do výbavy ještě scházelo, že potom už nikam nebudu smět chodit. Tak jsme také učinily a přitom jsme zašly k bratrovi do školy a on měl z naší návštěvy nemalou radost. Slíbil mi, že se za mnou přijde podívat, aby prý mi nebylo smutno. Na druhý den ráno jsme se se sestrou rozloučily a zůstala jsem sama se svým Bohem...
První noc jsem spala v klášteře a připadalo mi, že jsem na jiném světě. Ráno při probuzení, viděla jsem bílé sestry chodit po ložnici, a já jsem byla uprostřed nich převelice šťastná. Zavedly mě na mši svatou a když jsem si uvědomila, že mé přání je již splněno, rozplývala jsem se v slzách vděčnosti a lásky. Nedovedu se vyjádřit o tom, jak velmi jsem byla šťastná. Sestra Rosa byla novicmistrovou. Přijala mě s opravdovou mateřskou láskou. Hned první den jsem poznala, že její láska ke mně je pravá, nadpřirozená, a tedy jistá. Proto hned od začátku jsem ji ctila a na ni se s dětinnou láskou a prostotou ve všem obracela. Satanovi jistě nebylo lhostejné, že jsem se dostala do kláštera, a proto se snažil hned prvního dne mě o mé štěstí připravit. V celé klášterní rodině se topívalo vždy jen dřevem. V těch dnech právě sestry dostaly objednané dřevo, bylo už i nakrátko pořezané a nosilo se ze dvora dolů do sklepa, dosti daleko. Sestra Rosa mě tam zavedla, abych sestrám pomáhala. S velikou láskou jsem se pustila do práce a pokládala jsem si za velikou čest, že smím se sestrami pracovat. Běhala jsem s dřevem do sklepa jako s hračkou, vůbec mi to nepřipadalo za těžké. Najednou se na mne přivalily trapné myšlenky; ze začátku jsem si jich ani nevšímala a tedy ani neodháněla. Ďábel do mne mocně hučel a vysmíval se mi: poukazoval na nové šaty, že si je ušpiním, potrhám a pak budu chodit špinavá, nepořádná. Potom, když jsem si to vymluvila, hučel dále: To že je ten vytoužený život v klášteře?, dřevo jsem mohla nosit i doma! Ať jsem si to opravovala jak jen jsem mohla, překřikoval mě, až jsem z toho byla unavena více než z nošení dřeva a velmi zarmoucena. Večer pak jsem nabyla opět vnitřního klidu. Pán Ježíš mi ukázal, že to byl nepřítel, který mi závidí a že v něm žádné pravdy není.
Hned od počátku svého pobytu v klášteře jsem byla velmi šťastná a spokojena. Našla jsem v něm to, co jsem hledala a ve své naději jsem nebyla zklamaná. V klášteře byly již dvě kandidátky, byly hodně starší. Zúčastňovaly jsme se všech společných cvičení se sestrami: mariánské hodinky, rozjímání, duchovní čtení, rekreace a vůbec jsme měly povinnosti jako sestry. V takovém zaměstnání den rychle uplynul a nebylo času myslet na věci zbytečné. V neděli odpoledne si sestra Rosa vzala nás kandidátky a vykládala nám svaté Stanovy, povzbuzovala k horlivému životu a její slova se do mého srdce vštěpovala tak pevně, že z něho nikdy nevymizela. Ještě dnes si je mohu opakovat. V první neděli mého pobytu v klášteře nám řekla:
„Moje děti, život v klášteře je velká milost a tu dává Pán Bůh jen svým vyvoleným duším. Jste vyvolené z tisíců. Každá duše, která dobře žije v klášteře, má nebe jisté. Hleďte, když řeholnice umírá, má tak blízko do nebe“ a ukázala rukou na vedlejší pokoj,
„jako z tohoto pokoje, kde teď jsme, do těchto dveří, a tam vedle už je nebe“. Dále pokračovala: „Abychom však do nebe přišli, musí se v klášteře všecko konat ochotně, radostně. Ráno, když slyšíme zvonit na vstávání, musíte hned při prvním úderu zvonu vstát a přitom si myslet: ´Jak radostně při posledním soudu vstanou vyvolení Boží, až uslyší hlas trouby: Vstaňte mrtví a pojďte k soudu! Jak hrozně se budou bát zavržení, a proto se budou zdráhat a vstávat pomalu, aby ještě aspoň o okamžik byli té hrůzy, která na ně čeká, ušetřeni.´“ Jak prostá jsou slova opakovaná po sestře Rose, která jsem z jejich úst slyšela před 28 lety. A jak velice jí za ně vděčím! Řídila jsem se jimi po všechny dny svého života a sama na sobě jsem zakoušela jejich pravdivost. Jak jsem proto šťastná! Život v klášteře je tak jednoduchý, tak prostý, tak lehký a utěšený, že každý, kdo touží po nebi, může si být jist, že ho dosáhne.
Ó, Bože můj! Ty jediný všecko znáš! Ty jsi ten, jemuž nic není tajné. Jak bych já ubohá a nevědomá, dovedla správně vyprávět o tom, jak velmi jsem byla zahrnovaná Tvou něžnou láskou hned od začátku svého života v klášteře. Stále mi připadá, že to, co píši, je jenom stínem skutečnosti. A přece bych nechtěla mluvit nepravdu, nýbrž vše, co Ty si přeješ a co je ke Tvé chvále.
Byla jsem šťastná, ať jsem dělala jakoukoli práci. Vždycky jsem se snažila, abych všecko dělala tak, jak nejlépe jsem jen dovedla. Nikdy jsem nic nevykonala povrchně, ale snažila jsem se, aby to bylo velmi dobré. Za takovou snahu se mi od Pána Ježíše dostávalo hojně vnitřní útěchy z Jeho přítomnosti. Když jsem se přiblížila k Jeho svatostánku, kde On ustavičně přebýval a čekal na mne, bylo mi tak blaze, že jsem nemohla zadržet slzy: a byly to slzy vděčnosti a lásky. Všechny ty duševní city jsem se snažila před sestrami skrývat a byla jsem až úzkostlivá, abych na sebe neupozorňovala. Přesto jsem byla často přistižena s očima plnýma slz a mělo se za to, že jsem nespokojena, že je mi smutno po domově. Když mi to bylo řečeno, velmi jsem se tomu divila. Asi za měsíc za mnou přijela sestra Haňa z domu a byla smutná, že jí sestra Rosa hlásila, že asi v klášteře nezůstanu, prý je mi smutno a proto pláči. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Jak jsem se již zmínila, moje slzy měly jiný význam. Zanedlouho potom konaly sestry exercicie a já jsem směla také. Při těchto exerciciích se dostalo mé duši podobných milostí jako při prvních misiích ve světě. V klášteře se mluvilo i modlilo maďarsky, poněvadž košický klášter tehdy náležel ke kongregaci v Maďarsku. Exercitátor mluvil při přednáškách rovněž maďarsky. Ačkoli jsem nerozuměla všemu, přece jsem měla po celý den o čem uvažovat. Znovu jsem si vykonala dobrou svatou zpověď a všechny minulé hříchy jsem upřímně olitovala. Moje lítost byla tak veliká, že jsem při svaté zpovědi, když jsem na sebe žalovala, hlasitě plakala. Sestry mi pak domlouvaly, že tak hlasitě se nesmím zpovídat. Tak málo mi záleželo na tom, zda se to někomu líbí nebo nelíbí, jen když se to Pánu Bohu líbilo! A když On svou milostí dal slabému a ubohému tvoru poznat, co je dobré, pak se to tak udělalo. Při těchto exerciciích jsem se znovu rozhodla pro opravdový kající život. Nic mi nebránilo, abych celá náležela Pánu Ježíši. Proto jsem se Mu stále nabízela, aby se mnou učinil, co se Mu líbí. Vycítila jsem, že v klášteře, do kterého mě přivedl, je dobrý řeholní duch. Sestry měly přísnou klauzuru, vůbec nevycházely, ani na ulici. V určitých dnech byly zachovávány posty od masa, během dne zachovávaly mlčení a nesměly užívat peřiny na spaní. To všechno byly povinné zachovávat také kandidátky, aby se vyzkoušely, zda se budou pro řeholní život hodit. Ve všech těchto povinnostech si má duše libovala a děkovala Pánu za to, že smí bydlet s dušemi vyvolenými. Měla jsem je všechny ráda a ani mi nenapadlo, abych kdy zapochybovala o jejich lásce ke mně. Proto jsem byla i přirozeně velmi šťastná a nebyla bych své štěstí měnila s nikým na světě. Pán mě vedl a nic mi nechybělo. Marnosti světa jsem opustila a nalezla skrytý poklad. Přijel-li někdo na návštěvu, měla jsem ze začátku radost, ale poznenáhlu jsem cítila, jak při radosti pozemské mizí radost vnitřní, kterou pozemská nenahradí. Proto jsem po setkání se svými drahými domácími příliš netoužila. Pán Ježíš, Panna Maria, byli mi vším. Opravdu vším!
Konec první části.
Obsah
Dopis duchovnímu Otci
Útlé dětství
Svaté misie - jasné pochopení věčných pravd a pevné rozhodnutí pro dokonalý život
Nový život - Hrozné duševní utrpení - Zvláštní přispění mé nebeské Matky Panny Marie
Od Marie k Ježíši a On mne učí všemu, v čem chce, abych se Mu podobala
Vstup do kláštera
Život v klášteře
Ave Maria!
Drahý duchovní Otče!
Již mám dojem, že se to Pánu Bohu nelíbí, že každý den dávám přednost všemu možnému před psaním. Já chci, vím, že je to má povinnost, jsem ale stále bez odvahy, poněvadž nevím, jak začít. Cítím se naprosto neschopná pro tu věc. Protože vím, že Pán Ježíš si to přeje, nedovedla bych Mu to odepřít, vždyť On bude, jak pevně doufám, se mnou. Věřím, že mi neodepře svou pomoc!
Když jsem obdržela Váš dopis dne 25. března, na který jsem toužebně čekala, po přečtení věty „Vy sama pilně pište, co Vám dá Bůh napsat“, byla jsem v hloubi duše úplně přesvědčena, že je to vůle Boží, abych psala. Zbabělá přirozenost se začala znovu mocně proti tomu vzpírat - měla při tom plno výmluv a námitek. Dobrotivý Pán Ježíš přispěl svému dítku ku pomoci a jediným svým slovem zaplašil všechny mrákoty a bouře, a zanechal úplný klid. Jeho slova zněla: „Jsem Bůh svatý, žádám-li od svého ubohého tvora oběť, chci, aby mi byla dána čistá.“ Plná lásky k Němu jsem pak zvolala já: „O, Pane a Bože můj, Ty vždy chceš po mně tak velké oběti, že na ně nestačí mé slabé síly!“, a Pán dodal: „Je tomu tak, ale což nedoplňuje vše síla má, nač nestačí síly tvé?“ - Pak jsem byla schopná už jen mlčet.
Na svátek Zvěstování Panny Marie, letos slavený 2. dubna, při ranním rozjímání jsem stále slyšela slova, která anděl řekl k Panně Marii:
„... u Boha nic není nemožného“ (Lk 1,37). A potom po celý den, ba více než po celý týden jsem je ustavičně měla na mysli. Pochopila jsem, co pro mne znamenají tato slova a pak už jsem se tak nezdráhala.
Znám se, sama bych nic nesvedla, ale protože mám zajištěnou pomoc Boží, chápu se ochotně díla, které je mi Bohem samým určeno. Všechno to má směřovat jen k Jeho větší cti a slávě! Ano, pro oslavu Boží všechno učiním, jak jen nejlépe dovedu. Vím dobře, že to bude dílo velmi ubohé a nedokonalé, to mně ale nijak nermoutí, vždyť nedokonalý tvor dovede tvořit jen nedokonalé věci. Proto ať nejste, duchovní Otče, prosím, nijak zmaten, když shledáte mnoho chyb, jak v písmu tak také ve vyjádření se. Nedovedla bych s Vámi jinak mluvit, než prostě. Tedy tak, jak si to myslím a jak to poznávám.
Duchovní Otče! Co říkám je vše upřímné a pravdivé! Nepřipouštím si myšlenku, co Vy si budete o mně myslet. Hlavní, čím se zabývám, je:
„Bůh chce od svého tvora oběť čistou“.
Jsem o tom přesvědčena, že mne chápete a to vědomí mi usnadňuje, abych bez ostýchavosti řekla vše, jednoduše a prostě, neboť v tom právě je ta čistota, která se Pánu Ježíši velice líbí. Že je tomu skutečně tak, řeknu Vám důkaz:
Když už tedy jsem se odhodlala, že se pustím do psaní, vzala jsem si papír a tužku a přemýšlela jsem, jak jen to začít! Konečně jsem začala. Chtěla jsem to mít hodně pěkné a také trochu moudře, že si to nejdříve tužkou napíši, opravím, a pak teprve budu psát na čisto; tak jsem to také udělala. A když jsem se pak na to uspokojivě dívala, že to mám dobré, tu náhle Pán Ježíš na to nechal padnout jiskru svého Božského světla, která mi pak vše objasnila a já jsem byla nucena okamžitě udělat dvě velké čáry červenou tužkou přes svoji namáhavou práci, poněvadž nic z toho jsem nemohla (napsat) potřebovat. A tak je tomu u mne vždycky. Nesmím se pokoušet napodobovat jiné, velké a krásné duše, kterým Pán už při narození dal vlohy a schopnost k tomu, aby svou krásou vábili a uchvacovali duše jiné ke kráse věčné, nepomíjející. Kdybych něco podobného podnikla, nastal by v mé duši jenom zmatek.
Chci-li si však zajistit trvalý klid, musím být malá. A proto, že chci takovou zůstat navždy, pátrám jen po tom, abych vystihla počínaní „malých“ ve všem. Vidím, jak si malé dítě počíná, když mu je něco uloženo otcem nebo matkou. Protože je miluje, chápe se své povinnosti se vší svou láskou a když je skončena, běží k nim s radostí a opět s láskou to odevzdává a přitom je nanejvýš uspokojeno, dostane-li se mu za odměnu jejich úsměvu. A pak odchází bezstarostně, aniž by myslelo na to, co s tím a jak se s tím bude nakládat. A často se stává, že to rodiče zahodí nebo spálí, jakmile se dítě od nich na pár kroků vzdálilo. Kdo by jim to zazlíval? Vždyť je to věc dětská, bezcenná a k ničemu se nehodí. Tím Vám chci, duchovní Otče, jenom říci, že s tímto vědomím začínám to, co mi Pán káže psát; o tom, jak mně miloval a jak po celý život mně vedla Jeho milost. Jsem pevně přesvědčena, že Bůh bude touto mou poslušností mocně spjatou láskou k Pánu Ježíši stejně oslaven, i kdyby to, co napíši, ani Vy ani nikdo jiný nikdy neviděl a nečetl, jako je oslavován uchvacujícími spisy velikánů. A za odměnu čekám jediný úsměv Ježíšův!
V Bohosudově v den svatých exercicí v květnu 1951.
Kdykoli jsem se ve svém životě vážně zamyslela nad tím, jak velkých dobrodiní se mi od Pána Boha dostalo, pokaždé si myslím, že věčnost není dost dlouhá na to, abych mu za všechno dostatečně poděkovala. Poněvadž si to přeje On, svatý Bůh, abych zde o nich mluvila, chci tak učinit k Jeho cti a chvále.
Především, budiž Bůh veleben za to, že mi dopřál té velké milosti narodit se v pravé katolické víře. Jeho nekonečná dobrota mi dala zbožné a dobré rodiče, kteří mně naučili poznávat Ho a milovat jako největší dobro. Moji rodiče byli opravdově dobří. Vedli nás po cestě křesťanských zásad, učili nás zbožnému životu. Všechny děti jsme se modlívaly ráno i večer vždycky společně hlasitě. V neděli jsme do kostela chodívali všichni, přesto, že byl od nás vzdálen hodinu cesty. Nikdy jsem neviděla rodiče, že by se byli někdy mrzeli jeden na druhého. V našem domě vládl pravý rodinný mír. Jednoho rána, když jsem se probudila, viděla jsem něco neobvyklého: stůl byl pokryt bílým ubrusem, hořely na něm dvě svíce a uprostřed byl postaven kříž. Před stolem klečel otecko a za ním stála mamička. Nevěděla jsem, co to znamená, proto jsem se dívala, kdo by mi to vysvětlil. Starší sestra mi pak pošeptala, že otecko přísahal, že nikdy nebude pít pálenku. Tento slib také dodržel až do své smrti. Pil jenom víno, a to pouze při hostinách; vždycky však v tom byl střídmý. Velice rád užíval tabák. Byl by se toho zlozvyku velice rád zbavil, ale síly mu na to nestačily. Když poznával, jaké je to zlo, že se toho nemůže zbavit, zakázal bratrovi, vůbec si na to zvykat - ani kouřit ani pít. Bratr ochotně poslechl a byli oba šťastni. Naši rodiče se milovali láskou nadpřirozenou. Vládlo v nich pravé štěstí, pravá radost; mír a pokoj v našem příbytku nikdy nescházel. Pánu Bohu se však zalíbilo, že zavolal k sobě naši drahou a milou matinku příliš brzy, bylo mi tehdy sedm let. Do těchto sedmi let mi připadá mé dětství příliš všední, tak jak všední je každý obyčejný den.
Když jsem se narodila v pátek ráno, 9.listopadu 1906, neměli prý moji rodiče velkou radost: vyprošovali si od Pána synáčka a On jim dal dcerušku. Byla jsem už pátou, jedna z nich už byla na věčnosti i s jediným synáčkem, kterého jim Pán Bůh dal, ale zakrátko opět vzal k sobě jako malého andílka. Tři sestřičky byly na živu a já jsem byla tedy čtvrtá. Z tohoto mého všedního dětství utkvěly v mé paměti tři malé příhody. Když mi byly asi tři roky, hrála jsem si s dětmi ve světnici, pak jsem utíkala po louce, spadla a zlomila si ruku. Pamatuji si, že maminka to řekla tatínkovi a on zapřáhl koně do vozu, maminka mě vzala do náruče a jeli jsme asi do čtvrté vesnice spravovat ruku. Nepamatuji si, zda-li jsem plakala, vím jen, že tatínek i maminka celou cestou mlčeli.
Zanedlouho, asi za rok, tatínek mlátil ve stodole a veliká vrata měl vysazená a opřená o stodolu. Zase jsem tam šla s ostatními dětmi a ta velká vrata jsem shodila na sebe. Měla jsem opět vymknutou nohu a museli jsme ji zase jet napravovat k odborníkovi. Potřetí pak, bylo mi asi pět let, jsem šla se sestřenkou po silnici od nich k nám, a přejel mě vůz, na kterém se vezla moje kmotřenka. Vozka si nedal pozor na koně, takže zajel hodně blízko k příkopu, podle něhož jsme se ubíraly. Kmotřenka byla nešťastná, když mě vytáhli zpod vozu, ale nebylo to tak hrozné. Měla jsem zase jenom nohu vymknutou. Při všech těchto příhodách nebylo velkého zmatku ani nářku ani výčitek. Moji drazí rodiče všechny podobné těžkosti přijímali mlčky jako samozřejmou věc a já jsem to také brala tak. Nepamatuji se, že bych někdy bývala hýčkaná anebo aby se někdo se mnou mazlil. Naše maminka měla s námi hodně práce, takže na žádné mazlení jí nezbýval čas. Tatínek si hleděl hospodářství.
Jak jsem se již zmínila, byly jsme čtyři děvčata - Anna (Haňa), Marie (Marja), Helena (Iľka), Alžběta (Eržička) - a pak dva bratři - Michal (Miško) a Juraj (Ďurko), mladší než já. Jakmile uměli zřetelně mluvit, modlívali se ráno i večer společně s námi. Do kostela se chodívalo každou neděli, i když byl hodinu cesty od nás vzdálen. Život v našem domečku byl radostný a milý. Naše maminka měla velmi milou povahu. Jak již jsem se zmínila, nikdy jsem ji neviděla hněvat se. Když již byla na věčnosti a já jsem byla větší, vyprávěla mi o ní tatínkova sestra: když byla maminka ještě mladá a slyšela za dveřmi, že se ve světnici povídá o ní něco, co jí působilo bolest, vešla dovnitř s úsměvem, laskavě oslovila ty, kdo jí křivdili a dělala, jakoby nic nebyla slyšela. Oni, když to zpozorovali, byli její velkou šlechetností dojati a tak nikdy nedošlo k mrzutostem. Takové manželky si tatínek velmi vážil a ctil ji.
Po vypuknutí světové války v roce 1914 musel také náš dobrý tatínek opustit svou milovanou rodinku a jet do války. Vzal s sebou koně s vozem a maminku se šesti dětmi zanechal doma. Nejstarší sestra měla 21 let, byla půl roku vdaná a její manžel rovněž jel na vojnu zároveň s tatínkem. Nejmladší bratr měl asi půl druhého roku. S tak drobnými šesti dětmi zůstala naše matka v zármutku opuštěná od drahého otce. Ani tehdy jsem ji neviděla zoufalou, ale klidnou a vážnou. Snad tušila, jak velkou oběť bude Pán od ní zakrátko žádat: oběť vlastního života. Netrvalo snad ani měsíc, vážně onemocněla a do týdne si ji Pán Bůh zavolal. Zjistilo se, že je to nemoc vážná a maminka věděla, že zemře. Volala k sobě jedno dítě po druhém, přitiskla si je každé k milujícímu srdci a její utrpení se tím jistě rozmnožovalo. Když byla v pokoji sama, vylezla jsem na postel, na které ležela, a tázala jsem se jí: „Co Vás maminko bolí?“ Ona se na mně podívala, oči měla úplně krvavé, jen si povzdychla a nic mi neřekla. Nejstarší sestra se jí s pláčem ptala: „Maminečko drahá, co já si počnu s těmi drobnými dětmi, když Vy nám umřete?“ Maminka ji těšila a pravila: „Napečeš chleba, ztlučeš máslo, a tak jim namažeš na chlebíček, aby měly co jíst“. Jak bolestná rada! Maminka počítala s tím, že nás opustí. Jednu neděli onemocněla a na druhou už měla pohřeb. Když jsme se chystali na pohřeb, přišel od tatínka dopis a pamatuji si, že sestra četla ten dopis mamince, když už byla v rakvi a lidé se scházeli k pohřbu. Ach, co to bylo pláče tehdy u nás! Nejmladší bratr pořád chodil a volal: „Kde je moja mama?“ Když mu řekli, že je to ona v rakvi, odpověděl: „To není moja mama, moja mama je pekná a táto je nepekná“ a volal dál: „Dajte mi moju peknú mamu!“ Drahá naše maminka zemřela v říjnu 1914 a ve své těžké nemoci, tři dni před smrtí, porodila mrtvou dcerušku; bez svatého křtu, bez kněze ji sestra s tetou samy pohřbily. Všechny jsme svou neživou sestřičku kropily svěcenou vodou a přály jsme si velice, kdyby aspoň na chvíli oživla a přijala svatý křest. Litovaly jsme ji velmi, že nikdy nebude vidět Pána Boha.
Maminčin pohřeb se konal v neděli. Sešlo se mnoho lidí, nejen z naší vesnice, ale z celého okolí a všichni plakali s námi a nad námi. Když jsme maminku nechaly na hřbitově a vrátily se domů, nejstarší sestra Haňa se ujala své povinnosti, kterou jí maminka před svou smrtí uložila. Snažila se nám všem být matkou a starala se o nás, jak nejlépe dovedla. Její manžel, za kterého se před půl rokem provdala se z války už nevrátil, a tak zůstala vdovou až do své smrti. Po maminčině smrti poslali naši příbuzní na vojenské velitelství žádost, aby náš tatínek byl propuštěn. Tehdy byl v Galicii a žádosti bylo ihned vyhověno. Příčinu, proč má jet domů, tatínkovi nepověděli, rozloučil se s přáteli a spěchal domů. Cestou mu napadaly různé myšlenky: co se asi stalo, že mě jen tak beze všeho poslali? Ale nenapadlo mu to, co bylo skutečností. Když již byl blízko, asi čtyři hodiny cesty od domova, setkal se se známým vojákem, který se ho tázal, jakže se má. Když mu tatínek odpověděl, že dobře, poněvadž jede domů, on vytáhl z kapsy dopis, který obdržel z domova a přečetl mu z něho větu: „Bakového Michala zemřela manželka“. Při těchto slovech, jak nám tatínek později vyprávěl, mu bylo tak, jako by mu byl tento voják střelil kulku z revolveru přímo do srdce a už nebyl schopen ničeho. Čím více se blížil k domovu, tím více se zvětšovala jeho muka. Nebyl schopen přijít domů a proto se stavil v sousední vesnici u svého bratrance. Tam se poněkud vzpamatoval a teprve potom si dodal odvahy a přišel domů spolu se strýčkem. Pamatuji si velmi dobře na tatínkův příchod. A ačkoli od toho dne uplynulo již 37 let, přece ještě teď, kdykoli si vzpomenu na ten okamžik, nemohu se udržet, abych neplakala. Ještě dnes vidím, jak kráčí vážně, pomalu, s hlavou zvěšenou dolů a z očí, které měl sklopené, padaly husté slzy až na zem. Všichni jsme mu běželi vstříc a dovedli jsme ho do pokoje a nastal hlasitý pláč.
Brzy po tom byl svátek všech svatých a všichni jsme šli společně s tatínkem odpoledne na hřbitov. Byli jsme u maminky až do večera. Modlili jsme se a plakali. A když jsme se pak vrátili domů, tatínek nám řekl: „Když Pán Bůh tak chtěl, abychom byli siroty, tak jsme“. On že nás nechce učinit ještě většími sirotami, a protože nás má rád, nebude se už po druhé ženit, ale ponese svůj kříž statečně až do smrti, když se tak Pánu Bohu zalíbilo, aby nám maminku z tohoto světa vzal. A tak se také stalo. Tatínek neposlechl lidi, kteří ho přemlouvali a sváděli, že je mladý, ať se ožení, že bude šťastným člověkem jako dřív. Ale poslechl hlas svého svědomí. Nesl statečně, s láskou svůj kříž, který mu Pán vložil na ramena, a myslím, že toho nelitoval, protože byl později velmi šťastný uprostřed svých dětí. Bůh ho na tomto světě nešetřil utrpení, ale dával mu k němu svou sílu a trpělivost a Boží požehnání spočívalo na něm po celý jeho život.
Zanedlouho po smrti maminky onemocněli všichni v našem domě kromě tatínka, nejstarší sestry a mne. Bratříčci a starší sestra za krátko vyzdravěli, ale jenom jedna, Iľka, která onemocněla na tyfus, tehdy jí bylo 10 let, zůstala ležet deset měsíců. Ustavičné horečky jí trápily ve dne v noci a způsobily, že delší dobu byla úplně bez vědomí. Později pak zase vůbec nemohla ani slovo promluvit. Nevím přesně, jak dlouho do trvalo, ale bylo to hodně dlouho, protože se myslelo, že už vůbec nikdy mluvit nebude. Jednou v noci, když u ní byla sestra sama, začala jakoby ve snu říkat Otčenáš. Když se zastavila a nevěděla, jak je to dál, sestra jí napověděla a ona pokračovala až do konce. Ráno pak jsme se všichni velmi radovali a děkovali, když nám to Haňka oznámila. Její hlava byla úplně holá jako koleno. Později jí vlasy narostly, ale už ne tak hezké, jako měla před nemocí, kdy ji sváděly k marnivosti. Pomalu se ze své těžké nemoci zotavovala, avšak tyfus zanechal po sobě památku: odrazil se pacientce v noze a následkem toho zůstala po celý život chromá. Ze začátku s ní tatínek jezdil po nemocnicích a po všech možných lékařích. Protože však Božský Lékař chtěl a tak se mu zalíbilo, aby jeho miláček zůstal v slzavém údolí v tomto stavu ponížení, neměli pozemští lékaři moci ji uzdravit. Byla to hrozná rána pro našeho drahého otce a pro celou naši rodinu, avšak vědomí, že to dopustil Pán Bůh, dávalo otci odvahu, a naděje na věčný život zmírňovala jeho velikou bolest. Ano, byla to vůle Boží, aby naše sestřička na tomto světě žila v samotě, v odloučenosti od světa, který ji před nemocí tak velice lákal, i když byla ještě malá. A což teprve až by byla dospěla; bylo by ji jistě hrozilo nebezpečí větší! Tím, že po nemoci zůstala s nohou kulhavou, byla přinucena zdržovat se doma v tichu a v samotě, vzdálena všeho hluku světského. Právě tehdy se Ježíš, milovník duší, zmocnil jejího mladého srdce a připoutal si ho navždy k svému Srdci Božskému. Neboť naše sestřička, která za začátku těžce nesla svůj kříž, svou opuštěnost a samotu, později si ji tak zamilovala, že v ní nacházela svou radost a potěšení. A jak byla Pánu Bohu za svůj úděl vděčná! Vždyť On jí ukázal marnost tohoto světa a dal jí pochopit krásu vnitřního života. V samotě mluvil k jejímu mladému srdci a zapálil je láskou k Sobě. Byla plna horlivosti pro čest Boží a toužila, abychom všichni nabyli podobného smýšlení. Stala se živou obětí, jež se denně podávala Pánu za své sourozence.
Myslím, že jsem odbočila od toho, co mám psát. Zdá se mi však, že i to je k oslavě Boží, a že je to na místě, když zde vzpomenu na milované osoby, které mi pomáhaly, abych si zamilovala to, co potrvá věčně a pohrdla věcmi časnými. A právě tato moje sestra Helenka( Iľka), o které mluvím, byla příčinou toho, že jsem opustila svět. Neboť ona svým příkladem bez jakéhokoliv mluvení, pouhým mlčením, a hlavně tichým způsobem svého příkladného života, mi ukazovala cestu ke kráse nepomíjející věčnosti. Její příklad se mi vštípil tak hluboko do paměti, že jsem si ho připomínala i v klášteře a často se k němu vracela, abych si dodala odvahy, když mi bývalo něco hodně obtížné a nesnadné. Především však to byly její modlitby, které vysílala k Pánu Bohu za nás všechny. Za to jsme ji všichni doma velice milovali, hlavně náš otec, který si ji vážil jako miláčka Božího a z toho důvodu jí dal přednost před námi všemi, a pověřil ji, aby měla na starosti domácí pokladnu. Když tatínek přinesl peníze, odevzdával je „kasířce“, jak jí nazval, a když pak na něco potřeboval, zase je ona vydávala. To nebyla jenom malá domácí pokladna: tatínek byl kostelním i školním kurátorem, a když se stavěl nový kostel, všechnu výplatu pro pracovníky měl sám na starosti. Takže i kasířka měla starostí dost. Té starosti již nebyla nikdy zbavena, neboť i po smrti tatínka, když ženatý bratr se svou ženou a dětmi hospodařil, ponechal jí tu povinnost dál. Tatínek před svou smrtí svěřil svého „miláčka“ bratrovi, mladšímu než byla sestra, se slovy: „Svěřuji ti své dítě! Je to tvá sestra a přeji si, abys nedopustil, aby některé z tvých dětí anebo tvá manželka jí někdy ublížily!“ Bratr slíbil, že se o to už přičiní, a to se také stalo. Všichni žijí v lásce a svornosti. Sestra Helenka vychovává bratrovy děti více než jejich matka. Duše, jež miluje Boha nadevše, jistě se snaží naučit i ty malé nevinné děti dobrého Pána Boha milovat. Ach, jak mnoho a snadno bych dovedla mluvit o této své sestře, kterou jsem tak mocně milovala a stále ještě miluji, ale to všechno je jenom stínem oproti lásce, kterou se budeme milovat v nebi po celou věčnost! Neboť jejím obětem připisuji všechno dobro, kterým Bůh zahrnoval naši rodinu. Cítím se jí proto zavázána velkou vděčností. Kéž jí za všechno odmění Pán Ježíš sám!
A teď se vracím zpět ke svému všednímu dětství. Nazvala jsem je tak proto, že jsem tehdy ještě nevěděla, že je také jiný způsob života na tomto světě. Žila jsem prostě, jako ostatní děti a snažila jsem se je ve všem napodobovat, v dobrém i ve zlém. Když jsem, tedy, za několik dní po matčině smrti šla do školy, došla jsem tam trochu pozdě, bylo už vyučování. Na dvoře školy stála sestra paní učitelky, a zároveň její pomocnice, Róžika. Vzala mě za ruku a zavedla dovnitř k paní učitelce. Ta vstala, dojemnými slovy řekla dětem: „Nemá už matku!“ a políbila mě na čelo. Potom ukázala prstem na obraz Panny Marie, vysíci na stěně nad jejím stolkem a řekla mi tato slova: „Od dnešního dne bude Panna Maria tvou matkou.“ Potom mne ještě pohladila a poslala na své místo do lavice. Když jsem si sedla, bylo mi velmi trapně v duši. Byla jsem raději, když si mne nikdo nevšímal; a teď, celá škola, asi 80 dětí, bylo na mně upozorněno. Myslela jsem si sama u sebe, že bych měla pani učitelku raději, kdyby nic nebyla říkala. A byla jsem tak nerada, že jsem o tom doma ani nic neřekla. Považovala jsem to za cosi velmi nepříjemného, myslela jsem si, že skutečně je to něco zlého, a tak jsem raději o tom s nikým nemluvila. A paní učitelce jsem se pak snažila raději vždycky vyhnout, než se k ní přiblížit. Ona však přesto byla ke mně vždycky plná dobroty a něhy. Nikdy se na mne nehněvala a po celou dobu, co mě vyučovala, měla mě ráda. Naše paní učitelka Alojzie Strasserová byla velmi zbožná. V celé škole ve všech šesti třídách učila sama. Musela se hodně namáhat a také přemáhat, aby všechno zvládla se svatou trpělivostí, a ten dětský nepokojný způsob života udržela v kázni. Bylo zřejmé, že Pán Bůh je s ní, neboť měla veliký vliv na naše dětská srdce. Jak jsem to zakusila sama na sobě, Pán Bůh si ji používal za nástroj, skrze který k nám mluvil sám. Neboť, i když jsem považovala slova paní učitelky, která mi řekla, za trapná, přece později jsem nabyla přesvědčení, že Pán Bůh sám jí vnukl slova: „Od dnešního dne bude Panna Maria tvou Matkou.“ Pak jsem jí byla velmi vděčná a ještě dodnes na ni s vděčností vzpomínám, že poukázáním na obraz mé Matky mi usnadnila, abych se k Ní beze strachu přiblížila a dětinně si ji zamilovala. A skutečně bylo tomu tak. Neboť kdykoli jsem se zadívala na obraz Panny Marie, pokaždé jsem si uvědomila, že to je moje Matka. Jak milé a sladké vědomí to bylo! Vždyť Panna Maria se mne skutečně ujala a já jsem se k Ní jako ke své dobré Matce se všemi svými dětskými žalostmi a úzkostmi obracela s naprostou důvěrou. A protože ani jedinou mou prosbičku nenechala nepovšimnutou, moje láska a důvěra k mé dobré Matce rostla a množila se každým dnem. Neměla jsem před Ní žádného tajemství. Tak si vzpomínám, že jsem jednou ztratila nějakou malou věc. Byla to asi mašlička do vlasů a byla pravděpodobně nová, pěkná. Bylo mi ji líto, a také jsem si myslela, že sestra bude nerada, zkrátka, že je to škoda. Hledala jsem ji po cestách, kudy jsem s dětmi chodila, a když jsem ji nemohla nikde najít, s pláčem jsem hlasitě volala na svou nebeskou Matku, aby mi pomohla ji najít: a ona dobrotivě pomohla. Tak tomu bývalo pokaždé. Dokud jsem byla malým dítětem, pomáhala mi v malých věcech. Později však přispívala ve věcech těžších, vážnějších, nejen v hmotných, ale ještě více v duševních, vnitřních. A hlavně o těchto zde chci mluvit, aby tomu, kdo to bude číst, bylo zřejmé, že Matka nebeská velmi miluje ty duše, které se Jí oddají celé, s duší i s tělem a se vším, co mají a které věcí, že ona nám chce pomáhat ve všem. Tak jsem to zakusila sama na sobě, a tak je tomu ve skutečnosti, že kdo nalezne Ji, nalezne život. Avšak život ne už pozemský, nýbrž život věčný, který je v Ježíši, v Jejím Božském Synu.
Když mi bylo 12 let, nechala mě sestra zapsat do bratrstva růžencového a do škapulíře Panny Marie Karmelské. Měla jsem z toho radost. I když modlitby spojené s těmito bratrstvy nebyly povinné pod hříchem, modlívala jsem se je denně, když ne společně, tedy sama. Jestliže jsem někdy nemohla se pomodlit v kleče doma, snažila jsem se modlit růženec cestou na pole anebo z pole domů, ale nikdy jsem nevynechala. Matka Boží měla z toho radost a nenechala mé modlitby v zapomenutí, všechno přijímala, co jsem Ji vkládala do jejich mateřských rukou, a předkládala svému Božskému Synu. A proto všechny moje prosby, co jen si pamatuji, vždycky, vždycky byly vyslyšeny!
První, zač jsem vroucně prosila svou nebeskou Matku bylo: když mi bylo 13 let, slyšela jsem, že jsou v klášteře řeholní sestry, které se zcela zasvětily Bohu a žijí odloučeně od marnosti světské. I já jsem zatoužila po podobném způsobu života a přednesla jsem svoji touhu Jí. Nezmínila jsem se o tom dále před nikým jiným. Občas jsem se nad tím zamyslela, ale protože se mi zdálo, že se to nikdy nemůže uskutečnit, spíše jsem hleděla, abych na to zapomněla. Proto jsem žila jako dříve, nikomu nic neříkala a zúčastňovala jsem se všech zábav s děvčaty sobě rovnými, jak to bylo u nás ve zvyku. Pokládala jsem za svou povinnost zúčastnit se všeho obvyklého, jako jiná děvčata. Tato povinnost se mi však stávala stále těžší a odpornější. Jednou v neděli odpoledne se mělo jít k muzice a to až do jiné vesnice. Sestřenice na mně již čekala a já jsem se ptala své vdané sestry, zda mám jít. Ona mi prostě odpověděla: „A tak mám jít já? Já už to mám odchozeno.“ Nikdy jsem nešla k zábavám proto, abych se tam potěšila; naopak, já jsem tam šla jen proto, abych byla jako druzí. Později jsem pochopila, že to byla velká zbabělost. Bála jsem se, že by se mi kamarádky smály. Pravou radost jsem nacházela jenom v modlitbě. Nejraději jsem bývala sama a ve své samotě jsem se zabývala myšlenkami na věčnost. Proto jsem velmi ráda chodívala do pole pěšky a to hodně daleko. Cestou jsem se modlila a pokud jsem nablízku nikoho neviděla, tak jsem také své nebeské Matce zpívala. Když jsme pak jeli vozem, a to bývalo obyčejně večer, na zpáteční cestě jsem se modlila růženec se sladkými pocity, které naplňovaly mé srdce při pohledu na krásnou modrou oblohu. Ach, ta modrá obloha nebeská, tak mocně k sobě vábila můj dětský zrak. Věděla jsem už tehdy, že jen tam na hoře, za modrou oblohou, se nalézá jediné pravé štěstí, po kterém tak mocně touží lidské srdce.
Opakuji, co jsem už řekla, že jsem nikdy nenacházela radost v ničem jiném než jen v Bohu. Měla jsem svého drahého otce velmi ráda a on mě také, ale nikdy bych nebyla snesla od něho nějaké pohlazení a mazlení. Mladší dva bratři, kteří byli stále na otce jakoby pověšeni, všude s ním chodili, s ním spali, zpívali mu večer písně, které se ve dne ve škole naučili, zkrátka, byli otcovou chloubou. Dobře to věděli, a proto si mně často dobírali a zvali k otci, že mě pohladí. I sám otec se mi často proto smál. Podobně to bylo i sestrou, která mi byla druhou matkou. Když jsem s ní spala a ona ve své veliké lásce mě sevřela do své náruče, bylo mi v ní tak nevolno, že jsem někdy nemohla usnout. Proto jakmile jsem ucítila, že už spí, hleděla jsem se od ní ihned vzdálit. Věděla jsem dobře, že kdyby to bývala zpozorovala, mrzelo by jí to a zároveň bolelo. Ale nemohla jsem to dělat jinak. Pán Bůh to tak chtěl, aby všecka láska mého srdce patřila jen Jemu jedinému, a proto tomu bylo tak. Přesto však jsem něžně milovala všechny sourozence a nikdy jsem se nevyhýbala společným domácím radostem. Byla jsem ráda se svými a vždycky jsem měla radost, když jsme všichni byli doma a vzájemně si sdělovali své radosti i žalosti. Ano, doma, mezi svými jsem byla šťastná. Doma se mi dýchalo volně. Mimo domácí společnost jsem nacházela jen hořkost a stísněnost. U nás doma bylo všechno radostné, zvláště když dva mladší bratři byli již většími. Ve dne chodili do školy a když pak se vrátili domů, to byl svátek. Běželi za otcem, ať byl kdekoliv, vyprávěli mu všechno dopodrobna, s čím se během dne setkali. A večer po večeři už jsme si všichni sedli a otec nám vždycky něco pěkného vyprávěl. Když se stalo, že otec někdy odněkud přišel, i když jsme už spali, vždycky jsme se probudili a vyptávali jsme se ho, jak se měl mimo dům. Stejně tomu bylo, když jsem přijela z nějaké slavnosti nebo byla na pouti s cizími lidmi. Třeba jsem přišla od vlaku až hodně pozdě, všichni vstali a já jsem jim vyprávěla jaká byla slavnost, o čem bylo kázání atd. Jako děti jsme se doma mezi sebou nikdy nehašteřily. Tatínek a ani nikdo jiný nepoužíval k bití řemen nebo něco podobného; stačil otcův pohled, aby se ve zlém nepokračovalo. Vzpomínám si, že jednoho dne byl u nás na návštěvě otcův přítel a stěžoval si na svého neposlušného syna. Když spolu mluvili, nejmladší bratr se tam jak obyčejně také motal a sledoval jejich řeč. Až pak ten člověk odešel, řekl bratr otci: „Vás na něho, otčíku, Vás, on by se naučil poslouchat!“ Tehdy mu bylo asi 8 let a již tak vystihl jak vzácného otce nám Pán Bůh dal. Když to píši, napadají mi myšlenky, že to vypadá, jako bych se chtěla stále s něčím chlubit, ale to jsou lidské nápady. Já přece chci, vše to činit k oslavě Boží! To satan mne chce zneklidnit. Můj Bože, Ty víš, že ochotně chci dělat vše, co Ty chceš!
Když jsem vzpomínala svých bratří, chci ještě dodat, že byli oba dva moc hodní. Starší Michal byl, a dosud je, velmi skromný, měl tichou, dobrou povahu. Než by se byl s někým o něco hádal, raději ustoupil: člověk ho musel mít rád, i kdyby nechtěl. Jednou jsme spolu něco měli, ale už opravdu nevím toho příčinu. Vím jenom, že jsem mu slíbila, povědět to na něho otci. Poněvadž se jednalo o to, že kvůli mne dostal, neřekla jsem nic, ale jsem mu prostě odpustila; a to mu tak mile padlo, že na to vždy rád vzpomínal. Když po letech přijel za mnou do kláštera na návštěvu i tehdy mi to připomněl. Mladší bratr, ten od malička snil o kněžství. Nikdo mu to nenamluvil a stále na to myslil, o tom mluvil a napodoboval vždy velebného pána, jak slouží mši svatou. A je to zvláštní, že se jím skutečně stal. Neboť v naší vesnici dosud nikdy nebylo slyšet ani od těch nejstarších lidí, že by kdy byl z ní někdo šel studovat na kněze. Byla to milost od Boha, která mu vnukala takovou touhu a nám všem, poněvadž i když to bylo vše dětské, přece jsme si ho skutečně kvůli tomu všichni zamilovali. On pak si byl vědom svého vyznamenání, počínal si už příliš vážně, až jsme se mu někdy smáli, že mluví jako starý.
Když už jsem se zmínila, že se u nás nepoužívalo k bití žádných nástrojů, přece musím také říci, že když některé z nás zasloužilo, dostalo se mu podle spravedlivosti. Taková spravedlnost byla jednoho dne vykonána na mně. Chodila jsem tenkrát do druhé třídy. Bylo to v zimě a toho dne bylo více zima než jiné dni, proto sestra, která zastupovala matku, mi dávala houni, abych se do ní po cestě zabalila; a já jsem neposlechla a odešla bez houně. V tom přišel do pokoje otec a dověděl se, co se právě odehrálo. Ačkoli jsem byla už hodný kousek od našeho domu, musela jsem se vrátit. Otec na mne čekal v pokoji a byla jsem odměněna za neposlušnost. To jen jednou v celém svém dětství se mi přihodilo, ale stálo to za to, zapamatovala jsem si to tak dobře, že jsem si nikdy více netroufala být neposlušná.
A ještě jeden případ, a to už jsem měla možná 14 let. Každým rokem od nás chodívalo procesí na pouť do hodně vzdálené vesnice. Pouť se slavila na svátek Nanebevzetí Panny Marie a cesta pešky trvala asi dvě a půl hodiny. Šlo se většinou lesem. Chodívala jsem také, pokaždé, i kdyby nikdo nechtěl. Měla jsem zbožnou přítelkyni, byla hodně starší než já; s ní jsem směla všude, byla spolehlivá a dobře jsme si spolu rozuměly. Na jednu takovou pouť šla s námi i moje sestra Marie. Byla stejně stará jako moje přítelkyně. Na zpáteční cestě napadlo některým poutnicím, že budou v lese hledat hřiby. Sestra byla mezi nimi a kázala mi, abych šla také. Já jsem nechtěla. Řekla jsem, že jsem byla na pouti, je svátek a hřiby sbírat nebudu. Po návratu domů se sestra do mne pustila a poněvadž jsem se necítila vinnou, neprosila jsem za prominutí, a její horlivost proti mně ještě vzrostla, takže jsem se od ní musela vzdálit do zahrady a tam jsem plakala. Nikdo nebyl právě doma a neměly jsme žádných svědků. Ale ještě toho dne všechno vyšlo na světlo Boží. Soud byl už zakončen a nebylo třeba žádných dalších vyšetřování. Obě jsme byly velice zahanbeny, že to tak dopadlo: já svou umíněností a sestra svou tvrdou přísností. Na ten příběh jsme pak dlouho smutně vzpomínaly. Kromě těchto dvou případů jsem nikdy se žádným nic neměla. Když někdy sestry začínaly mezi sebou mluvit nevlídným způsobem, přestože byly starší, měla jsem odvahu je utišit. Sebemenší nevlídné slovo, které bych byla měla slyšet, působilo mi velkou bolest. Proto jsem se už tehdy vroucně modlívala za opravdovou lásku pro všechny duše, které jsem poznala a zvláště ty, s kterými jsem byla úzce spjatá.
Naznačila jsem tedy trochu své dětství, jak si na ně vzpomínám, a prostředí, v kterém jsem vyrostla. Vzpomínka na rodný dům a na mé drahé, které jsem z lásky k Bohu opustila, je a vždycky zůstane sladkou a milou.
Jak jsem se již dříve zmínila, svůj život do sedmi let jsem nazývala všedním. Po smrti matky jsem začala vážně přemýšlet o pomíjejícnosti tohoto světa, ale poněvadž jsem se stále setkávala s věcmi světskými a jim se nevyhýbala, občas jsem se zapomněla tak, že jsem úplně vypustila z hlavy myšlenku stát se řeholnicí. Když pak jsem si jednou zpívala s kamarádkou a v malé přestávce jsem zvedla zrak k jasné obloze, bylo to večer, pocítila jsem uvnitř jemnou výčitku, proč že se tak naprázdno oddávám veselosti, když přece musím jít do kláštera! V tom okamžiku jsem byla zahanbena sama před sebou a od toho dne jsem měla v sobě jakési tajemství, o kterém nikdo nevěděl. Každá rozkoš tohoto světa se mi stala trapnou. Často jsem si opakovala slova:
„Marnost nad marnost a vše je marnost!“ (Kaz 1, 2) Nejstarší sestra Haňa, která se o nás starala, byla by mě ráda viděla vždycky pěkně nastrojenou a všemožně se přičiňovala, aby mi k tomu nic nechybělo. Když se sestra Marie provdala a nemocná sestra Helena žádné zbytečnosti nepotřebovala, měla pak na obstarávání novot už jenom mne. Někdy, když neměla peníze, posílávala mne za otcem, abych si šla poprosit o peníze na nové šaty. V takových okamžicích mi bylo velmi trapně a obyčejně jsem to zakončila pláčem. Tak tedy, nemilovala jsem parády, nemilovala jsem zábavy a přece jsem byla jakoby zaslepená, nevěděla jsem, že je to tak velké zlo a že všemu tomu se musí vyhýbat každý, kdo chce žít tak, aby se líbil Pánu Bohu.
Uvnitř jsem měla velkou touhu, abych se směla stát řeholnicí, ale uskutečnění se mi zdálo být naprosto proti mysli. Nikdy do té doby žádné děvče z naší vesnice nešlo do kláštera, ba ani mnozí lidé nevěděli, jak mnišky vypadají. Já sama jsem je do svého 14 roku také neviděla. Když pak jsem je poprvé spatřila, myslela jsem si sama u sebe, že to jsou nadzemské bytosti. Dívala jsem se na ně s posvátnou úctou. Byli jsme v Košicích na slavnosti s procesím. Tetička mě vzala s sebou k sestrám dominikánkám - prodávaly se u nich růžence a obrázky. Když jsme si to tam již vyřídily, vrátily jsme se k ostatním poutníkům a já jsem svolala děvčata i některé hodné chlapce, aby se se mnou šli podívat na mnišky. Každý si tam něco koupil a pak jsme se vraceli. Velice jsem záviděla těm čistým duším, že mohou žít samy s Bohem odloučené od světa. Připadala jsem si oproti nim tak ošklivá, že jsem si myslela, že já se řeholnicí stát nemohu, že takový život je něco zvláštního; věděla jsem, že je to milost mimořádná, veliká; a já hříšná, ubohá, nicotná duše nikdy nejsem hodná toho, abych směla žít v takové krásné a vznešené společnosti. Tak jsem sama sebe uklidňovala, ale bylo to uklidňování neupřímné. Neboť uvnitř v duši to znělo jinak a důvěra v pomoc Matky Boží neměla být zahanbena. O tom však, co se ve mně dělo neměl nikdo tušení, ani moji nejbližší, s nimiž jsem žila.
Zúčastňovala jsem se proto dále všech společných zábav jako dříve. V létě to nebylo ani tak zlé, jednalo se jen o neděle. V zimě to bylo horší. Každý večer, kromě soboty, se chodívalo s koudelemi na takzvané „priadky“. Již na podzim se sjednal jeden dům, kam se chodívalo, aby se v něm předlo konopí. Poslední rok, když jsem mínila také chodit, měla jsem v té věci obtíž. Toho roku se nenašel nikdo, kdo by byl přijal děvčata na priadky. Proto se dohodly mezi sebou, že se budou střídat a každý týden se bude chodit do domu některé z nich. A pak se to bude podle potřeby opakovat. Můj otec s tím nebyl srozuměn. Řekl rozhodně, že do našeho domu takové společnosti nedovolí ani jeden týden, poněvadž se k nám chodívali lidé v sobotu a v neděli modlit růženec. Tehdy nebyl ve vesnici ještě nový kostel postaven, ale chodilo se do hodně vzdáleného za vesnicí. Myslela jsem, že zůstanu tedy doma. Otec mi řekl: „Nepotřebuješ nikam chodit, seď doma!“ Když se to moje sestřenice dozvěděla, poprosila své rodiče, aby se chodilo k nim místo k nám. Byl to poslední rok, který jsem prožila v neutěšené společnosti. Chodívala jsem tam s výčitkami svědomí, a proto jsem tam nemohla být šťastná. Myslím, že to dobře vycítily i moje družky, protože už ke mně neměly takovou důvěru jako k sobě navzájem. Vydržela jsem tam až do konce. Jednoho dne, bylo to v zimě večer, byla jsem u muziky. Místnost byla přeplněna, všichni se oddávali nemírné veselosti a rozpustilosti, každý svým způsobem. Zmocnila se mě opravdová hrůza a strach, když jsem si vzpomněla, jak to asi bude ukrutně hrozné v pekle, když bude Bůh spravedlivě trestat hříchy, když už je tak hrozné a protivné to, čemu se říká „světské radosti“. Proto jsem se hleděla odtamtud co nejdříve vytratit, pro odpor jsem tam už déle nemohla vydržet. Ach, jak nekonečně dobrý je Pán, že mě, své ubohé dítě, z té hrůzy a špíny vysvobodil! Nepochybuji, že to byla moje dobrá Matka Panna Maria, která nade mnou stále bděla, a naplnila mě ošklivostí ke světským radostem, takže mi bylo hořké a nesnesitelné, čemu svět říkal „radost“. Byla jsem proto nucena hledat uspokojení své duše v Bohu - zdroji všech radostí. A Pán Bůh se dal najít. Ano, dal se mi celý a také já jsem se Mu oddala celá již navždy.
Bylo to v měsíci květnu v roce 1922, kdy do naší farnosti zavítali tři kněží redemptoristé, aby vykonali svaté misie. Nikdo z naší vesnice nepamatoval, zda u nás už kdy misie byly. Proto jsme se na ně moc těšili. Než přijeli misionáři, řekl nám otecko, abychom pospíchali s polní prací, ať se jich můžeme potom všichni zúčastnit. V pondělí odpoledne před svátkem Nanebevstoupení Páně jsme pilně pracovali na poli, když najednou kdosi zvolal: „Misionáři už jedou!“ Jeli v kočáře z nádraží do Vranova na faru. Všichni jsme se zvedli, otec a ostatní muži, kteří byli poblíž silnice, zvedali klobouky a my jsme se za nimi jen radostně dívaly. Na druhý den, v úterý ráno, zapřáhl otec koně do vozu a jeli jsme všichni do Vranova na misie. Sestra Helena, která měla nemocnou nohu, se tam ubytovala na celých 10 dní v jednom domě naproti kostelu. Po mši svaté a kázání jsme se vrátili domů a večer o 18°° hod. jsme tam byli na kázání a svatém požehnání zas. Mezitím jsme pracovali; moc toho ovšem nebylo, poněvadž cesta do Vranova pěšky trvala celou hodinu. Odpoledne o 15°° hod. bývalo stavovské kázání. Sestře Helence jsme každé ráno přinesli jídlo na celý den a vždycky něco i pro ty lidi, u kterých bydlela. Byly to dny plné milosti a lásky Boží. Pro mne to byly dny plné světla, v němž jsem jasně viděla a správně rozeznala, co je dobré a co je zlé.
Do té doby jsem nechápala, že hřích je tak strašné zlo. Když v první den svatých misií jsem slyšela, jak Pán Bůh vše moudře ve své všemohoucnosti zařídil, když stvořil slunce a dal mu příkaz, že každého dne bude vycházet a večer zapadat, a to slunce ještě nikdy ani jednoho dne se tomu nezpronevěřilo, ale každý den poslušně koná svou povinnost. Podobně celá příroda je poslušná zákona Božího. Pak dodal misionář smutným hlasem: „Jen jedno stvoření se protiví Pánu Bohu, a to je ten člověk hříšník“. Pak rozváděl, kolik mu Pán dopřál milostí a vysvětloval hrozný lidský nevděk vůči Němu. Pán Bůh nás lidi tak moc miloval, že svého jediného Syna Ježíše vydal za nás na smrt, aby nás navěky spasil; a že všechno tvorstvo je svého Stvořitele poslušné více než člověk. Tomu dal Bůh desatero přikázání, aby je zachoval. „Já jsem Pán, tvůj Bůh, nebudeš mít jiného Boha, kromě mne“. A ten člověk, hříšník, co činí? Ten se Pánu Bohu protiví! Hrůza mne obcházela, když jsem měla před sebou tolik důkazů o své nevděčnosti. Hned v první den se mě zmocnila velká lítost nad svým dosavadním životem. Byla to lítost opravdová, jakou mi mohla od Pána Boha vyprosit jen moje dobrá Matka Panna Maria, vždyť tyto velké věci ve mně děly v jejím měsíci, v máji. Jak vroucně jsem ji tehdy vzývala o přispění. Cítila jsem její blízkost stále. Ach, s jakým pocitem jsem se ubírala k odpočinku prvního dne svatých misií! Bylo to cosi nového, dosud neznámého pro mé ubohé mladé srdce, které tolik toužilo po něčem vznešenějším a krásnějším, než bylo to, co mu dosud bylo údělem: marnost a radost, která unavovala ducha a zarmucovala srdce. Příštího dne jsem vstávala se srdcem otevřeným a roztouženým po novém poznání věčných pravd. Připadalo mi, že těm misionářům to kdosi pověděl, co všechno mají kázat, co já potřebuji vědět, nač právě čekám, aby mi to vysvětlili. Tehdy jsem neměla takovou víru, abych to všechno připočítala Duchu Svatému. A přece to byl On, jenž způsobil, že všechno, co jsem tehdy slyšela se ve mně ujalo a hluboko zapustilo kořeny v mém nitru. To byl základ mého vnitřního života, i když tenkrát jsem to ještě úplně nechápala. Přesto jsem měla tak dobrou vůli opravdu se polepšit, že jsem po každém kázání začínala život nový, zanechávala jsem způsob starý a podle návodu misionáře jsem všechno ihned uskutečňovala. Byla jsem toho mínění, že to tak dělají všichni, kdo jsou na misiích přítomni. U nás v domě tomu tak bylo. Velcí i malí, jsme chodili mlčky, vážně zamyšleni nad vším, co jsme v kostele slyšeli. Jednoho dne, když jsme byly se sestrou v pokoji, nám otecko řekl: „Neměl jsem pravdu, když jsem v zimě nechtěl, aby se chodívalo po priadkách?“ Styděla jsem se velice, ale omlouvala jsem se, že jsem to nevěděla. Myslela jsem si, že už to nikdy neurobím. Nejvíce však jsem byla dojata a zahanbena, když jsem slyšela stavovské kázání pro panny. Pán misionář říkal, že lilie je obraz panenství. Je bílá, křehká, jemná a překrásně voní. Ale když se té lilii i jen jeden lístek nalomí, začne vadnout a je po její vůni a po celé její kráse. Podobně je to i s panenstvím: panna má být celá čistá, a proto se musí varovat všech příležitostí, kde by se mohla i jen trochu zašpinit, neboť to už by nebyla opravdovou pannou. Vzpomínal také, že na některých místech jsou též kláštery a v nich jsou čisté panny; tam že žijí jedině Pánu Bohu a jsou odloučeny od všeho pozemského, vedou kající život. Takový život není pro všechny; i ve světě se duše spasí, jen když budou žít podle Božích přikázání. Ale život, jaký jsem do té doby vedla, vůbec nechválil; naopak, všechno prohlásil za hříšné. Všechny ty radovánky, bez kterých se mladí lidé nemohli minout, zavrhoval, že je nutné je odstranit. O priadkách, o kterých jsem se dříve zmínila, se vyjádřil, že tam se přede, přede, a tato nitka prý přímo do pekla vede.
Duchovní Otče! Vím, že píši velice rozvláčně. To vědomí mi působí velké zahanbení a v tom, co jsem až dosud napsala, nevidím nic jiného, než své pokoření a zase jen a jen zahanbení. Nakonec pak si říkám: Pán Ježíš velice miluje pokoru, a tak Mu ji pokaždé obětuji slovy: „Dávám Ti, Pane, co mám, ale z lásky!“
Kdybyste uznal, že toho mám nechat, nebo to nějak jinak popisovat, ráda poslechnu, neboť svými dojmy a city se nechci řídit.
Slova duchovního Otce: „Bůh ať je vším oslaven.“ Mám pokračovat podle vnuknutí Božího dál jako dosud. Ano, pokračovat s požehnáním Božím: „In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti. Amen“. 5. srpna 1951
Můj Bože, miluji Tě! Důkazem jsou tyto zde napsané řádky. Ty jediný všechno vidíš, Ty znáš hlubiny mé duše, pozoruješ moji nechuť, s kterou se skoro pokaždé chytám pera, abych pokračovala v této pro mne velice neutěšené práci, která mi připadá neužitečná a mařím drahocenný čas, za který budu po smrti trpět v očistci. Ale i kdybych měla skutečně za to v očistci trpět, protože jsem ujištěna Tvým zástupcem na zemi, že je to Tvá svatá vůle, abych psala, budu ji ochotně plnit.Miluji Tě více nežli sebe.
Po stavovském kázání v pátek ve 3 hodiny odpoledne jsem zůstala už do večerního v kostele. Bylo mi vše jasné: chci-li si zajistit věčnou spásu, musím do kláštera. Večerní kázání mi to potvrdilo. Proto jsem se v kostele pevně rozhodla, že vstoupím do kláštera co nejdříve. Cestou domů jsem se přidala ke své přítelkyni, která byla hodně starší než já, o které jsem se už zmínila dříve. A poněvadž jsem si ji velice vážila, protože žila velmi čistě, vyhýbala se všem zábavám a nechodila nikam mezi mládež, ačkoli proto velmi vytrpěla od svých sourozenců, kteří se proto za ni styděli a říkali jí, že jim dělá jenom ostudu. Ona všechno snášela tiše a mlčky. Té jsem se svěřila, pro co jsem se právě rozhodla a zároveň ji prosila, aby to nikomu neříkala, dokud nebudu se vším v klášteře. S ní jsem si vždycky dobře rozuměla a byla jsem jista, že mé tajemství neřekne nikomu. Do konce misií jsem se ve svém rozhodnutí nadobro utvrdila. Musím to dokázat za každou cenu! Vykonala jsem si životní zpověď a teď chci začít kající život. O mém rozhodnutí vstoupit do kláštera, doma nevěděli. Po misiích bylo vidět na všech jistou změnu. Sestra Helena, když se po 10 dnech zase vrátila domů, velice litovala, že už je konec a říkala, že by tak chtěla žít pořád. Nevím už, ale myslím, že po dobu svatých misií se domluvili s otcem a radili se s misionáři ohledně nejmladšího bratra; chtěl by být knězem misionářem. Po misiích se totiž řeklo, že Jurko začátkem příštího roku půjde do Košic do gymnázia a že bude knězem.
Krátce po misiích, asi za měsíc, přijel do Vranova nejdůstojnější pan biskup biřmovat. Už dlouho v naší farnosti nebyl. Od nás jsme byli k biřmování čtyři. Po biřmování jsem v sobě cítila sílu a odvahu ke všem bojům, s kterými jsem se měla ve svém životě setkat. Že mám vstoupit do kláštera, mi bylo jasné: ale jak se tam dostat, to vše jsem ponechala své nebeské Matce Panně Marii. Začala jsem Ji vroucně vzývat, aby mi od Pána Boha vyprosila milost jít do kláštera. Kromě různých vroucích proseb, které jsem k Ní během dne vysílala, každý večer před spaním jsem se modlívala Otčenáš, Zdrávas Maria a Sláva Otci s povzdechem: „Panno Maria, moje dobrá Matko, vypros mi milost, abych směla jít do kláštera, jestli je to vůle Boží.“ Takto jsem to říkala své dobré Matce denně od svatých misií až do dne, kdy jsem vstoupila do kláštera. Věřila jsem, že Ona všechno sama nejlépe zařídí, proto jsem to nikomu víc neříkala. Myslela jsem si sama u sebe: není-li to vůle Boží, nemusí se o tom vůbec mluvit. Myšlenka na klášter mě už vůbec neopustila, ale mlčela jsem.
Jednou už nevím, jak to začalo, teta, která bydlela v našem dvoře a s kterou jsem se často stýkala, mě oslovila: „Děvče! Ty bys mohla jít do kláštera k mniškám, tam by ti bylo dobře.“ Usmála jsem se, a ona znovu: „Nešla bys? Jdi, děvče moje, jdi, tam ti bude dobře.“ Myslela to upřímně, měla mne ráda, neměla vlastní děti a já jsem u ní bývala často i v noci. Byla velmi zbožná, přála mi život v klášteře. Odebírala mnoho zbožných časopisů a četla si v nich a pak nám vždycky na poli vyprávěla, co se zase dozvěděla. Byla to sestra našeho tatínka. Já jsem jí řekla, že bych šla, ale kdyby ještě šel někdo se mnou, sama, to že je těžko. Teta mi asi chtěla zjednat společnici, a tak jsem si domyslela, že to pověděla u jiné tety, své sestry, která měla též dceru, o dvě léta starší než já. Já jsem se jí neptala a vůbec jsem s ní už o tom nemluvila. Když potom jsme šly jednou v neděli do kostela samy dvě se sestřenicí, vzpomínaly jsme na misie a poněvadž se to právě hodilo, zeptala jsem se jí, zdali by nechtěla jít do kláštera. Ona mi krátce odpověděla: „NE!“ Zůstala jsem po tomto slově zaražena a už jsem jí pak neříkala nic. Krátce potom jsem jela se svou nejstarší sestrou na pouť do Levoče. Bylo to 2.července 1922, na svátek Navštívení Panny Marie. Pouť do Levoče trvala vždycky skoro celý týden. Na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla bývalo v Košicích svěcení nových kněží a teprve po vší slavnosti až večer a někdy na druhý den se putovalo do Levoče. Sestra si vždycky zašla také sestrám do kláštera, kdykoli se objevila v Košicích. Tam to bývalo tak velice vábivé! Tehdy žila v tom klášteře zvláštní duše. Byla to sestra Rosa Janitorová; vyučovala děti v mateřské škole. Měla od Pána Boha zvláštní dar mluvení, takže svou prostou upřímnou řečí k sobě velice vábila a přitahovala venkovský lid. Ona však nechtěla vábit k sobě, ale k Pánu Bohu. Tato prostá duše dovedla tak úchvatně mluvit k lidem, že mateřská školka byla naplněna ženami i muži, a bývali tam i mladí lidé, a všichni tito posluchači tam vydrželi třebas celou hodinu. Byla jsem jednou také s otcem na tom jejím „kázání“. Tak tomu říkali lidé. Ona však ve své prostotě nechtěla nic jiného, než poučit lidi o věcech svatých, nadpřirozených. Byla by ráda lidem dala to, co sama měla a čeho byla plna, totiž lásky Boží.
Do Košic se jezdívalo třikrát do roka: v květnu na svátek Nalezení svatého Kříže, v srpnu na svátek svatého Otce Dominika a v říjnu na slavnost růžencovou. O všech těchto třech slavnostech poutníci z košického okolí byli zvyklí chodit do kláštera k sestrám. Přicházeli, jakoby se to samo sebou rozumělo, že se tam má jít. Večer se tam všechny ženy přistěhovaly, posedaly ve školních místnostech po lavicích, po zemi a kam se kdo dostal. Nejdříve sestry rozdávaly poutníkům polévku a když už byly všichni po večeři, sestra Rosa chodila z místnosti do místnosti a všem mluvila o Pánu Bohu. Bylo to moc pěkné a ženy odcházely povzbuzeny. Všem sestrám v klášteře to ale nešlo do hlavy a zvláště sestry dominikánky z Řepčína, když tam v roce 1924 přijely, se tomu divily. Po takové pouti vždycky sestrám přibylo práce, ale představené, když viděly s jakou láskou sestra Rosa horlí pro duše, nebránily jí v tom. Dokud sestra Rosa žila, dotud poutníci za ní do kláštera chodívali, po její smrti pomalu přestávali až se tento zvyk úplně ztratil. Sestry nezamezovaly lidem přístup k nim. Lidé sami pak již přestali chodit.
Duchovní Otče! To jsem zase odbočila: ale sama nevím, jak se to stává, že takto píši o všem možném. Chtěla jsem jen povědět, že když jsme se sestrou jeli do Levoče, zašly jsme také k sestrám dominikánkám. Sestra Rosa byla právě na dolní chodbě a přivítala nás. Ptala se, jak se máme. Předtím jsem prosila svou sestru, aby se otázala, zda by mně do kláštera přijaly. Proto na otázku, jak se máme, jí odpověděla, že bych chtěla k nim, jestli mně přijmou. „Ó, ano“, odpověděla sestra Rosa, „ale až bude starší.“ Ptala se, kolik mám let a když jí sestra řekla, že mi bude v listopadu šestnáct, pohladila mne a řekla: „Ať zůstane ještě doma, až jí bude dvacet let, potom nechť přijde“ a znovu mě pohladila. Když jsem jí řekla, že to je moc dlouho do dvaceti let, pravila, že se aspoň vyzkouším po tu dobu, zda opravdu chci; tak mladé ony nepřijímají. Bylo mi velmi těžko v duši, když jsem od ní odcházela. „Dvacet let!“ stále mi znělo v uších. Však naděje je v pomoci Matky nebeské! S tak velkou láskou jsem k ní spěchala! Toho rok se měl právě světit její nový poutní chrám, na vysoké hoře levočské, proto poutníků bylo nesmírně mnoho. Když jsme dospěly do Levoče, zůstaly jsme toho dne ve městě i přes noc a až teprve k ránu jsme putovaly na posvátnou vysokou Horu, kde byl postaven nový chrám a v něm překrásná socha naší Matky Panny Marie. Když už jsme se blížily k vrcholu a rozednívalo se, začalo prosvítat i v mé skleslé duši, a sladká naděje, že jsem tak blízko u Té, která vyslyší všechny mé prosby, s nimiž k Ní přicházím, mě přímo unášela přes nepohodlnou cestu, takže jsem ani necítila únavu.
Když jsem pak vstoupila do Božího chrámu a zadívala se do krásných očí své nebeské Matky, neměla jsem slov, abych jí pověděla vše, s čím přicházím. Její mateřské oči, kterýma se tak dobrotivě dívala na všechny svoje dítky, přicházející k ní s velikou láskou z daleka, mne ujistily, že Ona ví o všem, co jí chci říci, proto jsem mlčky poklekla a v Její přítomnosti vylévala slzy lásky a vděčnosti.
U této dobré naší Matičky jsem se cítila tak šťastná! Říkalo se všeobecně, že socha Panny Marie levočské každým rokem s přicházejícími poutníky jakoby oživla a usmívala se na všechny; a když pak se s ní loučí a odcházejí, že má zaslzené oči. Zázračná socha Panny Marie neplakala lidské slzy jako člověk, ale děti milované Matky byly o tom pevně přesvědčeny, že s nimi cítí a prožívá všechny jejich bolesti stejně jako i radosti. A s tím dojmem, že naše dobrá, krásná Levočská Panna Maria měla smutné oči, když jsme se s ní loučili, jsem také odcházela z poutní hory. Ještě dlouho mi pak zůstalo v živé paměti všechno, co jsem tam na tom posvátném místě zažila. Stále a stále jsem v duchu zalétala tam, ke své Matce, od které jsem tak mnoho milostí již obdržela, na vysokou horu v Levoči. Byla jsem tam v dřívějších letech již několikrát, avšak nikdy jsem nedostala tolik jako tehdy. Proto jsem byla přímo nucena na Ni ustavičně vzpomínat. Byla to tak sladká vzpomínka, že bych si byla přála, abych už na nic jiného nemusela na tomto světě myslet, než na ni.
O tom, jak jsme pořídily v klášteře, se doma vůbec nemluvilo, aspoň ne přede mnou. Proto jsem měla za to, že na to nikdo kromě mne nemyslí. Bratra chystali na studia, pořizovalo se a obstarávalo pro něho během prázdnin vše potřebné. Sestra Helena měla z toho velkou radost, ale otec se trochu obával, že je to přece jen pro tak malého chlapce trochu moc. Měl deset let a měl jet až do Košic k cizím lidem na ubytování po celý rok. Otci to bylo proti mysli; zdálo se mu, že je to od něho krutost, poslat své vlastní dítě ze svého domu do dalekého světa. Byla to však vůle Boží a proto nemohl odporovat, nýbrž se s ní smířit. Když jsem viděla, jak otec trpí a na všechny se ta bolest přenáší, považovala jsem za samozřejmé, být potichu a nikomu nic neříkat o své velké touze po klášterním životě. Zdálo se mi nemožné, abych tehdy také já odešla z domu. Otec sám osobně odvezl nejmladšího bratra do Košic, aby tam začal studovat a stal se knězem dominikánem. S tím úmyslem bratr také začal; avšak vůle Boží byla, jak se později ukázalo, aby se místo dominikánem stal jezuitou. Po návratu z Košic se náš otec velmi trápil. Zmocnila se ho jakási dosud neznámá vnitřní bolest, se stálými výčitkami, že udělal, co neměl. Bolest byla tak veliká, že nemohl v noci ani spávat. Proto někdy vstal z postele a chodil venku po zahradě a přitom si vyčítal: „Co jsem to jen udělal? Já, jsem je poslechl a takového malého chlapce jsem dal pryč.“ Ano, byla to velká oběť pro našeho drahého otce; Pán Bůh ji však žádal a proto nemohl odepřít. Tak tomu bývalo pokaždé, i když se jednalo o sebetěžší záležitost, jakmile bylo jasné, že to Bůh chce, pak se již proti Jeho vůli nikdy nejednalo.
Po dobrém prožití svatých misií jsem se všemožně přičiňovala, abych v dobrém předsevzetí zůstala pevná a věrná už navždy. Nebylo mi možné žít v úplné odloučenosti od světa, ale když jsem z vlastní zkušenosti poznala, jak samota velice napomáhá k dobrému životu, jakmile se mi třeba jen trochu podařilo, uchylovala jsem se do ní vždycky znovu. Vyhýbala jsem se všemu, co nenapomáhalo k věčné spáse. Řekla jsem si: „Chci žít v tomto krátkém čase na zemi tak, abych si zajistila šťastnou věčnost“. Tehdy mi bylo velmi líto, že si tak nepočínají všechny dívky, a zvláště moje sestřenice, s kterou jsem od mala byla ve všem skoro stejného smýšlení. Tenkrát mi nešlo do hlavy, jak mohou být lidé tak lhostejní, že se vracejí zpět k dřívějšímu způsobu životu, přesto, že slyšeli, že Pán Bůh je tím urážen. Již mi nezáleželo moc na tom, co si kdo o mně myslí. Dbala jsem jen na to, zda se to, co dělám, líbí Pánu Bohu nebo ne.
Když pak jsem chtěla konat opravdu jen to, o čem jsem byla jista, že se to Pánu líbí, protivilo se všechno věčnému nepříteli lidských duší, a začal hrozně zuřit proti tomu, co jsem měla na mysli, snažil se mi všechno hodně ztrpčit. Bylo to opravdu hrozné, zvláště proto, že jsem byla úplně sama. Zkušenosti v podobných případech jsem neměla a nikomu jsem se s tím nesvěřila, proto se moje vnitřní muky denně množily. Ďábel mi stále našeptával, že věčnost není. Nač jsem tolik spoléhala, to on mi všechno bral a místo toho mi nechával zmatek, a já jsem se nad tím tolik rmoutila! Když jsem slyšela mluvit o věcech svatých, o Pánu Bohu a nebeském životě, cítila jsem při tom tak velikou duševní bolest, že jsem myslela, že to nepřežiji. Myšlenka, že věčný život mne nečeká, mě pronásledovala ustavičně. Nepřítel usiloval o to, aby mne oklamal, že Boha není, proč tedy se Jím zabývám? Při všech těchto jeho lžích jsem přece věřila, že je Bůh i věčnost. Ale on právě proto mne stále trápil, jakoby nesměla být jenom pro mne. Bývala jsem proto velmi zarmoucena a záviděla jsem svým sourozencům, jak jsou šťastni, že se dostanou do nebe. Byla jsem ustavičně vylekána. Když pak jsem měla jasné, klidné okamžiky, znovu jsem se trápila nad tím, že jsem se prohřešila proti víře a že jsem těžce urazila Pána Boha. Spěchala jsem k svaté zpovědi, ale dříve to nemohlo být než v neděli. Kolem zpovědnice bývalo plno kajícníků a důstojný pán měl pokaždé pilno. Vždycky jsem se chtěla vyzpovídat dobře a snažila jsem se říci všechno, co bylo třeba. Možná, že jsem se neuměla správně vyjádřit a proto se důstojnému pánovi nepodařilo mne uklidnit. Kvůli tomu jsem obyčejně po svaté zpovědi byla tam, kde pře ní, v temných mrákotách. Moje mučednictví trvalo více než rok. Přesto jsem neupustila od svého předsevzetí a setrvala jsem na započaté cestě. Pochybnosti a nedůvěru vůči Panně Marii se nepřítel mému srdci neodvážil vnucovat. Proto při všech pochybnostech důvěra k nebeské Matce zůstala v mém srdci, navždy Jí oddaném. Častokrát jsem se k Ní ve své bolesti utíkala a u Ní hledala útěchu po své usužované a ztrýzněné srdce. Kdykoli jsem měla volný čas, vzala jsem si zpěvník a vroucí písní k Panně Marii jsem zahnala všechen smutek. Ano, bylo tomu tak. U Marie jsem nalézala vždycky pravou a čistou radost. Tak ráda jsem se jí tázala, co se Jí nejvíce líbí na jejích mladých dětech na zemi. Pak jsem si opakovala, jako by mi je Ona nadiktovala, slova: „Nevinnost, poslušnost, to je v mladosti má nejmilejší radost“. Pak jsem pociťovala tak velikou radost, že bych ji nebyla vyměnila za nic na světě. Jenomže brzy se do ubohého srdce znovu přistěhovaly mlhy a soužení. Každý den se mi zdál být těžším. Jednak myšlenka na klášter mi stále působila bolest; věděla jsem, že tam mám být a vědomí, že se to nemá stát dříve než budu mít 20 let, velice tížilo slabého tvora, jakým jsem já. Stále jsem počítala: týden se mi zdál být dlouhý jako celý rok a měsíc nekonečný. „To je nemožné, abych se dočkala, až budu mít 20 roků!“ Tehdy mi byly slzy pokrmem ve dne v noci. Snažila jsem se je před svými doma skrývat. Oni přesto pozorovali, že mi něco schází. Když se sestra ptala po příčině mého smutku, který byl už všem zřejmý, zase jsem jen plakala, a to jí potvrdilo, že mi skutečně cosi je. Ona se pak také rmoutila nade mnou, ale pomoci mi nemohla.
Duchovní Otče! Poněvadž jsem se už několikrát zmínila o svých poutích, na které jsem tak ráda chodívala, myslím, že si řeknete, že jsem jedna z těch, kteří „mnoho putují, ale zřídka se svatými stanou“. Opravdu, vždycky jsem ráda šla na každou slavnost. Doma se to vědělo, a proto se o tom už ani neuvažovalo. Byla mi dána možnost jít za touhou svého srdce. Později, když jsem byla už v klášteře a měla příležitost poznat duše více než ve světě, viděla jsem, jak v každém srdci a hlavně mladých lidí se rodí veliké touhy. Tyto touhy však nelze utišit, dokud nejsou splněny. A přece každé touhy, zvláště nejsou-li dobré a svaté, nesmí člověk následovat a je plnit. Jsem Pánu Bohu velmi vděčná, že již od mého dětství vkládal do mého srdce vždycky jen dobré a svaté touhy a já jsem v nich spěchala jen k Němu a k Jeho svatým přikázáním. Již dříve jsem řekla, jak hrozné a trapné mi bylo, co jiné mladé duše oblažovalo. Že se Pánu Bohu moje poutě líbily, jsem nikdy nepochybovala. Po každé jsem byla svěžejší a horlivější. Vždyť se mi vždycky na ní dostalo mnoho milostí a duchovních radostí.
Milost, o které se zde zmíním, považuji za zvláštní a velmi velikou, kterou jsem obdržela na přímluvu své nebeské Matky na jedné takové pouti. Slavnost se konala na svátek Nanebevzetí Panny Marie v malém městečku „Starém“, kam jsme každý rok pěšky putovali. Bylo to v té době, kdy jsem velmi vnitřně trpěla. Již den před svátkem jsem se v duchu viděla před obrazem Panny Marie ve Starém a připravovala jsem se na dobrou svatou zpověď. Když pak jsem tam skutečně už byla, ztratila jsem se mezi jiné neznámé poutníky a oddala jsem se se vší vroucností, jak jen jsem dovedla, své nebeské Matce. Prosila jsem Ji snažně, aby mi přispěla svou pomocí a nenechala mne věčně zahynout. Připadala jsem si u jejích nohou tak ubohá a bídná, že jedině Ona mi svou mateřskou láskou mohla přispět v mé velké bezradnosti, o které kromě Pána Boha a Jí nikdo z lidí nevěděl, protože jsem se po celou dobu svého utrpení nikomu o něm nezmínila. Panna Maria mě vyslyšela. Když jsem Ji tak vroucně vzývala, naráz se v mé duši úplně vyjasnilo, a já jsem opět pevně věřila a jasně chápala, celou pravdu, že Bůh je a věčnost také. Ale myšlenka, že tak dlouho jsem nevěřila a tím těžce urážela Pána Boha, mě převelice soužila. Bála jsem se přikleknout ke svaté zpovědi a volala jsem na svou nebeskou Matku ještě s větší důvěrou, aby šla se mnou, aby mně zavedla ke knězi, ke kterému Ona sama chce, neboť jich tam zpovídalo pět. Všichni byli cizí, a já jsem se opravdu bála. Vstala jsem z místa, na kterém jsem klečela a šla k sakristii a čekala jsem, až přijdu na řadu. Pak jsem vešla, klekla ke zpovědnici a kněz, který tam zpovídal, mi dal požehnání. Nemohla jsem však ze sebe vypravit ani slova a dala jsem se do velkého pláče. Kněz chvíli čekal, ale když pláč nekončil, tázal se, proč pláči. Odpověděla jsem se, že jsem se dopustila velikého hříchu. Celá jsem se chvěla, ale nemohla jsem ze sebe dostat slova. Proto kněz mi jmenoval některé hříchy a pokaždé se tázal, zda je to ten, který mě tíží. Potom jsem se přece odvážila a řekla: „Já jsem dlouho nevěřila, že je Pán Bůh a věčnost!“ Kněz byl ke mně velmi laskavý a věnoval se mi se svatou trpělivostí, a nakonec mi řekl, že to nebyl těžký hřích, nýbrž pokušení proti víře. Po těchto slovech mi bylo v duši, jakoby ze mne spadla ohromná tíže, která mě tak dlouho mučila. A na její místo sestoupilo jasné světlo a navždy se ubytovalo v mém nitru. Když jsem pak po svaté zpovědi vstala a odcházela do kostela, připadala jsem si, jako bych se byla znovu narodila. A skutečně tomu bylo tak. Světlo, které mě tenkrát naplnilo, mne již nikdy neopustilo. Stále mi svítí na cestě života až dodnes. Bouře se občas dostaví, ale světlo nikdy nezmizí, a proto kráčím s jistotou po správné cestě za svým Ježíšem.
Od onoho dne jsem byla pak už vždycky šťastná. Ve světle Božím, které mi bylo zdarma dáno v nemalé míře, jsem nabyla pevného přesvědčení, že v kněžích ve zpovědnici působí moc Boží. A od té doby jsem vždycky přistupovala ke zpovědnici s velikou vírou a všechno, co jsem tam slyšela, mi bylo svaté. Proto jsem nikdy nezačínala mluvit o něčem jiném, než o tom, co jsem považovala za důležité pro svou spásu. Pokaždé jsem měla pevnou jistotu, že jednám ve všem správně, řídím-li se radou zpovědníka. Kolik štěstí nese s´sebou takový způsob života! Kdyby si tak počínali všichni úzkostlivci, jak brzy by se ze svých nemocí vyléčili! Je to tak lehký a snadný život! Věřit, poslechnout a nemudrovat ve své domýšlivosti, že jsme moudří a že si stačíme sami. Sama jsem to zakusila, a proto bych to přála všem, kdo se chtějí být podobni malým dětem v prostotě a svaté Terezii Ježíškově ve velké lásce k Bohu. Kdo nespoléhá sám na sebe, ale jen na Boha, dojde k Němu rychle, i kdyby se mu stavělo do cesty mnoho překážek a nesnází, poněvadž Bůh má moc všechny ty překážky v okamžiku odstranit a duši, toužící po Něm, k sobě přivinout.
Den, ve kterém se mi dostalo od Boha té velké milosti, o níž zde píši, zůstal pro mne navždy památným. Ze slavnosti jsem se vracela úplně změněna a moje radost a vnitřní štěstí bylo veliké. Protože bylo uvnitř, bylo skryté a nikdy nikomu na světě jsem se o něm nezmínila. Právě tak, jako jsem s nikým nemluvila o svých vnitřních mukách, která jsem zakoušela předtím, tak jsem žádnému nepověděla o veliké milosti, kterou jsem na přímluvu Matky Boží obdržela. Zůstala mým tajemstvím, známým jen Bohu a nebeské Matce. Kdykoli jsem si tuto milost uvědomila, pocítila jsem živou radost.
Ve světle Božím jsem poznávala marnost světa vždy víc a více. Má duše prahla po životě klášterním stále horoucněji. Nemohla jsem však o tom doma mluvit, abych otci nezpůsobila bolest. Rozmlouvala jsem proto opět jedině se svou Matičkou Pannou Marií o všech záležitostech své duše a v plné důvěře očekávala, že mě vždycky vyslyší.
Duchovní Otče! Dnes, 12.září 1951, kdy mé srdce je naplněno různými bolestmi, kdy trpí pro utrpení duší mých drahých a jedna z těchto milovaných bytostí jste také vy, drahý náš duchovní Otče, jenž trpíte pro nás! Dnes, kdy ve všem tom hoři, co svírá duši i tělo, spatřuji něžnost dobroty a lásky Boží k nám všem, kdy cítím, že má vděčnost je právě tak veliká za všechno, co nám Bůh posílá, jak veliká je bolest, kterou snášíme. Chci Vám zase povědět, co jsem ještě neprozradila žádnému. Jedná se opět o velikou milost, obdrženou od mé Matky Panny Marie.
Přesto, že se jen velmi nedokonale dovedu vyjádřit o tom, co poznávám a prožívám ve svém nitru, jistě jste, duchovní Otče, jasně uviděl, že nebeská Královna se mě, ubohého nevědomého dítka, od mého 7 roku něžně ujala. Stala se mou dobrotivou a pečlivou Matkou; ve všech úzkostech a bolestech mě těšila, v nevědomostech učila, v pochybnostech radila a každou prosbičku vyslyšela. Její veliké a něžné lásce by se nevyrovnala láska všech pozemských matek. O jak přepečlivě moje nebeská Matka vychovávala! Jak její mateřská láska stále bděla nad ubohým a nevědomým dítkem pozemským! Přes všechny temnoty, jimiž jsem procházela, jsem cítila Její blízkost, jak drží svou ochrannou ruku nade mnou, aby mi nikdo neublížil. Jak vděčím za všechno své Ochránkyni! Ano! Tak jako pozemská matka, dokud je její dítě malé, ho vodí za ruku všude s´sebou, podobně i Panna Maria jednala se mnou. Byla stále se mnou a já byla s Ní. Život s Matkou nebeskou na zemi mi připadal tak krásný, že jsem po ničem jiném, krásnějším, již nepátrala; byl mi nebem na zemi.
Často již v dětství jsem se zabývala úvahami o věčnosti, která nemá konce, a o Pánu Bohu, který je nekonečně svatý, nekonečně dobrý a milosrdný, nejvýš spravedlivý a láskyhodný. Při podobných myšlenkách na všemohoucího Pána Boha, jsem byla pokaždé naplněna velikou bázní. Přesto však jsem se k nim ráda vracela, protože jsem již tenkrát poznávala, jak velmi jsou duši prospěšné. Kdykoli jsem si vzpomněla na slovo „Bůh“, varovala jsem se všeho zlého a přidržela se toho, co se Jemu, Bohu nejvýš svatému, líbilo. Již od mala jsem si uvědomovala svou velkou ubohost a nicotu. Ubohost bídného tvora mi byla jasná a nikdy bych se nebyla odvážila přiblížit se k Pánu Bohu v jiné podobě než právě ve své zřejmé nicotě. Když jsem někdy slyšela o svatých, jak důvěrně se s Pánem Ježíšem stýkali, myslela jsem si: „To byli svatí!“ Já však jsem ošklivý tvor a Bůh je tak svatý a veliký! Že Pán Ježíš je živý ve svatostánku, to jsem pevně věřila, ale moje láska k Němu nebyla dokonalá a to právě pro velkou bázeň, která asi byla nesprávná a rovněž nedokonalá. Příčinou toho všeho bylo, že jsem o tom nebyla nikým dostatečně poučena. Pán sám to všechno tak zařídil, aby bylo všem zřejmé, že On sám dovede duši naučit všemu, jen když se Mu zcela ponechá. Hlavně, když neodporuje. Já jsem se nechávala takto vést a můj dobrý Pán mne naučil všemu, čemu chtěl. Jemu budiž za to věčná čest a sláva na věky věků!
Je velmi důležité, aby byl člověk vždy poslušný dobrých vnuknutí, kterých se nám často od Boha dostává a ke kterým se my často, ach, tak přečasto, chováme lhostejně a nevšímavě. Mně je nejvíce líto, že jsem se mnohokrát takovýmto způsobem připravila o mnohé milosti. Kdykoliv však jsem Božího vnuknutí poslechla a věrně s ním spolupůsobila, obdržela jsem pokaždé mnoho.
Bylo to jednoho dne v měsíci červenci a byla neděle. Slavil se právě svátek svaté Anny ve vesnici „Čemerném“, která patřila rovněž jako naše k jedné faře ve Vranově. Proto důstojný pán už předešlou neděli v kostele oznámil, že příští týden bude ve Vranově jen ranní mše svatá a slavná pak v Čemerném, aby se všichni farníci na slavnosti zúčastnili. Z našeho domu šli do Čermerného na slavnost všichni. Poněvadž jsem tehdy měla bolavou nohu a nemohla jsem si na ni obout střevíc, bylo samozřejmé, že zůstanu doma. Napadlo mi však, že bych přece jen měla jít do kostela, když nejsem nemocná. Na slavnost jsem bosky rozhodně jít nemohla. Nebylo to zvykem a moje družky by se mi byly vysmály, že jsem v neděli bosá. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu do Vranova na ranní bosá. Cesta trvala pěšky celou hodinu a stejným směrem se šlo také na slavnost. Musela jsem dávat pozor, abych se na cestě nepotkala se známými. V kostele byli na mši svaté samé městské paničky a na těch mi tak moc nezáleželo, co si o mně myslí. Byla jsem na mši svaté a to bylo hlavní! Po mši svaté důstojný pán spěchal také ještě na slavnost a přítomné paničky se rozešly. Nevím již, ale myslím, že jsem tehdy zůstala v kostele úplně sama. Klečela jsem u bočního oltáře Panny Marie Lurdské, který byl trochu vzdálen od hlavního oltáře. Poněvadž jsem byla v kostele úplně sama, zcela jsem se oddala své zbožnosti a ani mi nenapadlo, že bych měla spěchat domů. Bylo mi tam, u mojí nebeské Matky, tak velmi dobře! Byla bych tam ráda zůstala třebas celý den, protože má nebeská Matka mi byla vším. Když jsem byla v Její blízkosti, nic jiného jsem nepostrádala. Ó, té blažené chvíle! Vždycky na ni ráda vzpomínám. V tomto pohroužení, ve vroucím odevzdávání se Matce Boží, jsem nemohla myslet na nic jiného, než jedině na ni. Ale ona, dobrá Matka, toužila, aby Její Božský Syn byl milován, proto mi laskavě poukázala na svatostánek, kde přebývá náš Spasitel z lásky k nám skrytý, živý, celý, pravý Bůh a zároveň člověk. Ano, Matka Boží to učinila takovým způsobem, že jsem v tom okamžiku živě pocítila blízkost Syna Božího ve svatostánku. Sama nevím, jak se to stalo, ale když jsem si to uvědomila, zjistila jsem, že jsem obrácena směrem k oltáři, kde ve svatostánku přebývá Pán Ježíš. Co se tenkrát událo v mém nitru, stěží bych slovy dovedla vyjádřit. Bylo to něco, o čem se nedá na zemi srozumitelně mluvit. Od toho dne jsem proto začala život s Ježíšem svátostným. Okusila jsem sladkost Jeho přítomnosti ve svatostánku a toužila jsem po Něm stále. Duše má ustavičně toužila po Jeho blízkosti. Jak ráda bych byla bývala stále s Ním! Ale musela jsem se přece jen vrátit domů. Byl to šťastný návrat. Cestou jsem se zabývala svátostným Spasitelem, který mé duši udělil mnohé dary. Den, o kterém mluvím, je jeden z nejkrásnějších dnů, ve kterých se mi dostalo do Pána Ježíše velkých milostí.
Matka Boží předala své pozemské dítě svému Božskému Synu, aby jen Jemu samému úplně náleželo. Pán Ježíš se ujal ubohého dítka své Matky, a protože bylo Její, zamiloval si ho a vyučil všemu, čemu chtěl. Ano, Pán Ježíš se stal mým učitelem, mým rádcem a vůdcem v dalším životě. Přibližovala jsem se k Němu pokaždé s velkou důvěrou. Svátostný Spasitel se mi stal vším. „Pane, buď mi vším!“, jsem k Němu často volala. Jak dobrý je svátostný Spasitel! Slyšel mé vzdechy a stal se mým vším.
Po slavnosti opět začal obyčejný všední život a dny spěšně letěly jeden za druhým. Poněvadž jsem ve svém nitru měla určitá tajemství, zabývala jsem se jimi při svých pracích a světské věci mě moc nezajímaly. Nejraději jsem bývala sama. Avšak, abych svého bratra nezarmoutila, poněvadž mě měl rád, chodívala jsem s ním na pole i jinde, kvůli jeho radosti. Také jsem ho měla moc ráda, i když jsem mu nic ze svých tajných přání neprozradila. V našem vesnickém kostele se tenkrát sloužila mše svatá jednou za tři týdny; protože kostel stál hodně daleko od vesnice, nebyl ve svatostánku Pán Ježíš. Přebýval jen v kostele vranovském, od nás hodinu vzdáleném. Tam jsem k Němu v duchu zalétala a kdykoliv jsem měla příležitost dostat se do města, vždycky jsem se uchýlila aspoň na krátkou návštěvu do kostela k svému dobrému Pánu Ježíši, abych mu poděkovala za všechna dobrodiní, kterými stále mou duši zahrnoval. Již jsem neměla jenom Matku nebeskou, ale také jejího Syna přítomného v Oltářní Svátosti. To byla moje jediná radost.
Toužila jsem už jen po jednom: opustit svět a jít do kláštera. Myšlenka na klášter mne pronásledovala ve dne v noci. Ve světě mi bylo všechno tak neutěšené a trpké. Každá světská radost znamenala pro mne protivnou hořkost. Přímo mě popouzela, abych se jí vzdalovala. Skutečně jsem se jí stranila, jak jen jsem mohla a uchylovala se do samoty. V ní jsem pokaždé slyšela jemné volání Ježíšovo, abych opustila svět a šla do kláštera. Avšak současně mi zněla v uších slova sestry Rosy, že mám přijít až budu mít 20 let. „Jak jen to udělat?“, přemýšlela jsem. Ve své samotě jsem se zabývala duchovní četbou: „Následování Krista“ mi bylo tak velmi milé, že jsem se nemohla od něho odtrhnout. Také různé časopisy jsem měla možnost číst; z nich jsem se dozvěděla o různých klášterech a rozhodla jsem se, jestli mě sestry dominikánky v Košicích nepřijmou, déle už čekat nebudu, ale půjdu se zeptat a požádat o přijetí do některého jiného kláštera. Na jaře v roce 1923 jsem se opět octla v Košicích. Jela jsem s otcem do Levoče. Na noc jsme se zastavili u nejmladšího bratra, který chodil v Košicích do školy a ráno jsme šli do dominikánského kostela na mši svatou. Po mši svaté jsem vzala bratra s´sebou a šli jsme hledat klášter sester dominikánek. Já jsem sice věděla, že je poblíž vojenských kasáren, ale kde stály kasárny, to mi z paměti vymizelo. Bratr měl tehdy 11 let, sám po městě nikam nechodíval, proto trefit do kláštera nebylo tak snadné. Ptát se po klášteře našich známých, jsem nechtěla a bratrovi jsem přikázala, že nikomu nesmí říci, kde jsme byli. Předem mi musel slíbit, že bude o tom mlčet. Po cestě jsem vroucně vzývala Matku Boží, je-li to vůle Boží, abych šla do kláštera, ať nás k němu sama zavede. Skutečně nás tam naše dobrá Matka dovedla. Při vstupu dovnitř jsem byla celá rozechvělá strachem, co mi řeknou, až mne spatří. Sestra, která nám otevřela, mne uvedla do hovorny a po krátké chvilce tam vstoupily dvě řeholnice, které jsem do té doby neznala. Byla to generální představená a s ní místní. Tázaly se mne, co si přeji, a když jsem řekla, že chci vstoupit k nim do kláštera, jenom se na sebe usmály. A když jsem jim odpověděla na otázku, kolik je mi let, řekly mi: „My nosíme těžký vlněný hábit, ty jsi ještě mladá a slabá, neuneseš ho, přijď k nám, až ti bude dvacet.“ Mluvily se mnou maďarsky a jejich slova se proto tím více zabodávala do mého srdce. Rozplakala jsem se hned u nich. A když jsem pak vycházela z kaple ven s bratrem, který se tam dosud modlil, nemohla jsem vůbec přestat. On se na mne jen díval, co se stalo, ale moc se toho nedozvěděl. Mlčela jsem dál, nikomu nic neříkala a jen Pánu Ježíši a Jeho svaté Matce jsem předkládala svou velikou vnitřní bolest. Vrátila jsem se zkormouceně s nepořízenou. Ve skutečnosti však všechno řídil Pán Ježíš sám. Vědomí, že jsem neschopna řeholního života, protože jsem tělesně slabá, mne nutilo, abych zkoušela sama na sobě, zda je tomu tak, jak mi bylo řečeno. Začala jsem být na sebe přísná: u stolu jsem si brávala to, co mi nechutnalo a bylo odporné; ty nejtvrdší kousky chleba, které už nikdo nejedl, jsem si sbírala pro sebe, a přitom jsem se sama před sebou tvářila, že mi to chutná. Také jiných příležitostí jsem poučila k svému vyzkoušení, abych měla jistotu, co je pravda. Pravda byla taková, že jsem tenkrát byla ochotna přinést pro Pána Boha jakoukoli oběť, a proto také sama u sebe jsem byla přesvědčena o své schopnosti žít v klášteře. Pán Ježíš, který to všechno viděl, a tu velikou touhu po životě klášterním sám do mého srdce vložil, mi pomohl, že jsem se tam pak brzy dostala. I když jsem se žádným, vůbec s nikým, o sobě nemluvila, udělal to za mne On. Jeho slova nikdo nemohl přeslechnout, o tom jsem byla přesvědčena. Velice jsem toužila, aby moje sestra Helena věděla o tom, co se ve mně děje, ale sama bych jí to říci nedovedla. Začala jsem prosit Pána z celé své duše, aby mi v mé nesnázi přispěl. Když jsem pak jednoho dne byla s Iľkou sama v pokoji a měla jsem v srdci velikou touhu, aby se dozvěděla, co v sobě tak dlouho skrývám a co již dále nemohu utajit; v tom ona sama mě oslovila trhaným hlasem a s očima plnýma slz: „Eržičko, již tak dlouho bych ti chtěla povědět, a dnes mi stále něco říká, abych ti řekla, že máš jít do kláštera.“ Po těchto slovech začala plakat a já také. Ona proto, poněvadž si myslela, že řeč, kterou mi říká, je tvrdá a já z pohnutí nad dobrotou Ježíšovou. Neřekla jsem jí však toho dne nic, ale všechno se dozvěděla až později, když už jsem byla v klášteře, a žasla nad tím, když jsem jí to vyprávěla.
Ano, duchovní Otče, vždycky tomu bylo tak: Nač nestačila má ubohost, doplnil Ježíš. Po tomto tajemném rozhovoru se sestrou se mi velmi ulevilo. Ježíš jí dal poznat velkou touhu po klášteře, která se dosud skrývala v srdci jí tak blízkém a o které ona nevěděla. Helenka z toho měla radost a přála mi té milosti, abych se odebrala do kláštera co nejdříve. Na svátek svatého Otce Dominika v roce 1923 opět jela nejstarší sestra na slavnost do Košic a já jsem ji požádala, aby se zastavila také v klášteře a znovu se zeptala na můj vstup k nim. Zároveň jsem jí oznámila svůj plán, jestliže mě tohoto roku sestry dominikánky ještě nevezmou, že déle již čekat nebudu, ale požádám o přijetí v některém jiném řádě. Ale uvnitř v nitru jsem cítila, že mé místo je v řádě dominikánském. Nic více jsem jí neřekla a ponechala opět všechno na vůli Boží. Matičku nebeskou jsem znovu vzývala ještě s větší důvěrou než doposud, aby svou pomocí přispěla. V té době jsem nedovedla myslet na nic jiného než na svou cestu do kláštera. Všechno ostatní mi připadalo jen nepatrné, ubohé a nicotné. Velkým a vznešeným se mi zdál jen můj obraz, který zaujal celou bytost a neopustil mou mysl ani na okamžik. A jak vypadal obraz, který mi tanul na mysli? Viděla jsem se daleko od všeho světského hluku sama jediná se svým Ježíšem. On mi byl vším, proto mi nescházelo nic z toho, co jsem zanechala ve světě. V samotě s Ním bylo tak dobře, že jsem se Mu dala celá bez výhrady a On mě proto zval do nebe...
Když se sestra Haňa vrátila z Košic, dovezla radostnou zprávu, že jsem přijata do kláštera k sestrám dominikánkám. Podrobnosti o přijetí měly poslat později písemně. Opět se ulevilo mému stísněnému srdci, ale zároveň se do něho vložilo nové mučednictví s myšlenkou, co na to všechno řekne otec. Dovolí mi vůbec? A co budou říkat lidé a hlavně naši příbuzní? Do té doby ještě nikdo z naší vesnice do kláštera nešel a vstup do kláštera byl tehdy u nás považován přímo za hanbu . Do takové hanby jsem já, svým odchodem ze světa měla uvést celou naši rodinu a hlavně otce. Bylo to tedy nevypověditelně těžké. Byla jsem tenkrát tak statečná, že všechno jsem to ochotně vzala na sebe, nic mě nedovedlo zastrašit ani zdržet od mého úmyslu a pevného rozhodnutí.
Když jsem již měla jistotu, že budu do kláštera přijata, opět jsem vroucněji prosila Pána, aby se smiloval nad mým drahým otcem a dal mu milost pochopit, že je to Jeho vůle. Neměla jsem odvahu sama to otci povědět. Co jen jsem zažila strachu, jak to všechno dopadne! Pán Bůh mě nenechal nikdy bez vyslyšení. Ani tehdy jsem nebyla zklamána a všechno dobře dopadlo. Otec se už dříve dozvěděl o mém úmyslu, myslel však, je to dětský nápad, proto si z toho nic nedělal. Na růžencovou slavnost si zajel do Košic a navštívil také sestry dominikánky. Sestra Rosa s ním mluvila o mém vstupu k nim a zároveň domluvila den, kdy k nim mám přijet. Otec jí nic neříkal, že ještě neví, na kdy se chystám, prostě mluvil, jako bychom se byli doma na všechno domluvili a nijak nedal najevo svou nevoli. Vzal na vědomí stanovený den, ve kterém jsem měla odjet z domu. Z Košic se vrátil dosti rozrušený a byl nerad, že jsme tak vážnou věc vyjednávaly bez jeho vědomí a svolení. Celá jsem se zachvěla strachem, když jsem slyšela jeho přísná slova: „Jen jsi dělejte, co jste začaly, samy bez otce! Ale až se vrátíš zpět, a tu hanbu mi uděláš! Je vám toho třeba? Či snad já nemám možnost, abych jako každý hospodář svoje děti uživil? Potřebuješ se potulovat po světě? Jsi nerozumná a až uvidíš, že to pro tebe není, potom se mi tu vrátíš!“ Tak a podobně se u nás mluvilo. Otec nebyl zlý. On si vážně myslel, že já v klášteře nevydržím a že se vrátím zpět domů. A to by byla pro něho opravdu velká hanba! Avšak já jsem tak moc prosila Pána Ježíše, aby mi dal milost vytrvat v klášteře až do smrti. Poněvadž náš drahý a dobrý otec byl velmi šlechetný muž, žil z víry jako pravý křesťan, a proto, když poznal vůli Boží, jako vždycky, i tentokrát se jí podrobil. Jen můj odchod z domu o něco oddálil, přesto, že den nástupu byl se sestrami dohodnut a ony mne skutečně toho dne čekaly. Nevím, zda se tak stalo úmyslně, či snad v rozrušení se zmýlil, ale ustanovil den odchodu sám a řekl, že to tak v klášteře domluvil. Od svátku Panny Marie růžencové do 8.listopadu jsem se chystala. Sestra Rosa nám poslala seznam veškeré výbavy a když jsme si ho přečetli, nastala nová starost, odkud to vše vzít. Bylo požadováno velice mnoho, až příliš! Výbava se měla přivézt s´sebou hned při vstupu do kláštera. Poněvadž bratr studoval, bylo třeba platit, a v hotovosti už tolik nebylo, kolik vyžadovala bohatá výbava, prodala se část pole, které po zemřelé mamince připadlo na mne. Otec měl skutečně starost, co by bylo nepříjemností, kdybych nevytrvala.
To všechno dopustil Pán Bůh, abych se dostala do kláštera za tak těžkých podmínek. Ano, abych usnadnila vstup do našeho řádu duším prosícím. Žadatelkám vstupujícím do našeho řádu stačí z věcí pozemských to nejnutnější. Čím méně s´sebou z věcí časných dovezou, tím větší mají naději na věci věčné. Ano, čím chudší a prázdnější od všeho stvořeného, tím spíše jsou schopnější přijmout milost, Boha samého, který je naším bohatstvím.
Obě sestry - Haňka s Iľkou - pomáhaly chystat potřebné věci a velice jim záleželo na tom, aby všechno bylo prvotřídní. Já jsem na to, co si s´sebou budu brát, mnoho nemyslela. Byla jsem tak nesmírně naplněna pocity dosud neznámými, že jsem to vnější, co se kolem dělo, ani nevnímala. Při všem tom chystání se mluvilo jen to nejnutnější, aby se neupozorňovalo, poněvadž všechno bylo dosud pro naše příbuzné tajemstvím. A ani v domě se o tom nemluvilo. Jenomže, jako vždycky, tak i tenkrát, tajemství se řeklo pod pečetí mlčenlivosti někomu, a ten zase dalšímu, až se to dozvěděli mnozí. Poněvadž nevěděli o stanoveném dni, proto se o tom nemluvilo. Vystihla jsem však, že tuší o mém úmyslu a cítila jsem, jak se na mne útrpně dívají a považují mě za nerozumnou. Z toho jsem si moc nedělala. Horší byly moje muky duševní, jež se každým dnem množily, při vzpomínce, že mám navždy opustil svůj rodný dům a v něm bytosti tak drahé mému srdci. Myslela jsem si vážně, že to nedovedu a byla jsem připravena i na to, že až se s nimi budu loučit, zemřu od bolesti. Otec už mi nezazlíval, i když mu to bylo velmi těžké; chodil mlčky. Horší a těžší bylo, že teta, otcova sestra, která mě dříve sama k tomu měla, abych šla do kláštera, teď, když se to má uskutečnit, se všemožně snažila to zmařit. Při každém setkání mě přemlouvala, abych od svého úmyslu upustila. Když jsem jí připomínala její dřívější krásná slova, kterými mě povzbuzovala ke zbožnému životu, řekla, že i ona chce, abych do kláštera šla, ale ne teď, nýbrž až později, až budu moudřejší. Slibovala mi mnoho ze svého pozemského majetku, který měla; mnou však to nepohnulo. A když dodala, že mi koupí ty nejkrásnější šaty, jestliže nepojedu hned, ale zůstanu doma ještě dvě léta a do té doby zmoudřím, že pak mi už nebude bránit, tu jsem jí přímo řekla: „Vy chcete, abych zmoudřela tak, že bych nešla za hlasem Božím, a proto já čekat nebudu.“ Chtěla jsem zůstat v očích lidských navždy nemoudrá, proto jsem ochotně vzala na sebe potupu, která byla úzce spjata se životem v klášteře. Podobné přemlouvání mému rozlítostněnému srdci jenom dodávalo odvahu a statečnost.
Na svátek Všech svatých jsem šla na hřbitov ke hrobu své drahé zemřelé pozemské matky, abych se s ní rozloučila. Svěřila jsem se jí se všemi svými těžkostmi a poprosila jsem ji o pomoc na nové cestě, kterou mám před sebou. Cítila jsem, že mi je nablízku a že její mateřská láska k nám nikdy, nikdy nepřestane.
8. listopad 1923 byl dnem odchodu z domova. Až do té doby se u nás o mém vstupu do kláštera společně nemluvilo. Teprve den předtím nastalo opravdu bolestné loučení. Všichni moc plakali, ale nejvíce můj drahý patnáctiletý bratr Miško. Držel mně kolem krku a hořce plakal a přitom se ptal, proč jen jim tu bolest působím. Večer jsem šla ještě naposled ke kříži v naší zahrádce (měli jsme veliký kamenný kříž postavený v zahrádce, u něhož jsme se večer modlívali). Objala jsem náš milovaný kříž, naposledy políbila, a prosila jsem vroucně trpícího Spasitele, aby nedopustil, abych se musela z kláštera vrátit zpět domů. Potom jsem se za hlasitého pláče s bolestí s ním rozloučila. Tento náš kříž jsme všichni velmi uctívali. Od dětství jsme ho zdobívali věnci a květinami. Kromě svých drahých, s nimiž jsem žila v otcovském domě, jsem se se známými vůbec neloučila. Jenom se svou zbožnou přítelkyní, která k nám přišla právě, když jsem se chystala k odchodu. Nechtěli jsme, aby se o tom kdo dozvěděl, a proto jsem z domova odcházela v noci, ve 12 hodin. K vlaku bylo půl druhé hodiny a proto jsme jeli povozem. Nejstarší sestra jela do Košic se mnou. Večer jsem se již rozloučila se svými a pak po kratičkém spánku nastalo to opravdové loučení, kterého jsem se tolik bála. A byl to strach zbytečný. Pán Ježíš svou milostí způsobil, že jsem byla statečná a přes všechen pláč svých drahých sester as bratra jsem zůstala ku podivu klidná. Když jsme vyjeli za humna a tatínek, který nás odvážel, také velice plakal, těšila jsem ho, ať nepláče. On se mne ptal, jestli já nepláču. A když jsem odpověděla, že ne, řekl mi: „Ty jsi ještě hloupá, a proto nepláčeš.“ On nevěděl, co všechno jsem já už předem vytrpěla. Jakmile jsme z domova odjeli, teta začala velice hlasitě na dvoře naříkat, takže to i u sousedů uslyšeli, a ptali se, co se děje. Ráno pak bylo skryté tajemství známo po celé dědině.
Na nádraží jsme dojeli moc brzy, a tatínek se nechtěl dlouho zdržovat. Řekl: „Vy tu počkejte, až dojede vlak a já pojedu s koňmi domů“. Potom se se mnou ještě jednou rozloučil slovy: „Sbohem Eržin, nechť ti nebeský Bůh žehná!“ Ještě jednou mě objal a pro bolest, která svírala jeho dobré srdce, více již říci nemohl. Posadil se do vozu, zamával kloboukem a odjel...
Stěží se dá vypovědět, co všechno jsem toho památného dne prožila. A poněvadž dnes, 8.listopadu, právě když tyto řádky píši, je tomu 28 let, co jsem vstoupila do kláštera, všechny vzpomínky se živě staví před můj zrak a já je vidím tak jasně jako tehdy.
Do Košic jsme dojely v 8 hodin ráno. Zastavily jsme se v kostele a pak jsme šly pěšky ke klášteru. Je to zvláštní, že jsme se sestrou celou cestu mlčely. Tehdy jsem tomu nerozuměla, co je toho příčinou. Nyní chápu celou vůli Boží, a také tehdejší naše mlčení a naše jednání vůbec. Cestou do kláštera se mne stále více zmocňovala bázeň a strach. Srdce mi prudce bilo jakoby se chtělo pod těmi dojmy, které mě právě naplňovaly, rozpůlit. Ano, i tomuto tlukotu srdce dnes rozumím lépe než před osmadvaceti lety. Ono jako vždycky, i tehdy, předem cítilo, co všechno bude muset trpět v budoucím životě, tam, kam je nyní tak mocně poháněno. Proto se chvělo před cestou, kterou mělo nastoupit. Byla to cesta docela nová, cesta očistná...
Když jsme se sestrou došly do kláštera, byly ctihodné sestřičky, a hlavně sestra Rosa, překvapeny; nečekaly nás a myslely si, když jsem nepřišla určeného dne, že už nepřijdu vůbec. Sestra jim pověděla, že nám otec řekl, že máme jet až osmého. Divily se tomu. Radily sestře, aby se mnou šla do města a přikoupila, co do výbavy ještě scházelo, že potom už nikam nebudu smět chodit. Tak jsme také učinily a přitom jsme zašly k bratrovi do školy a on měl z naší návštěvy nemalou radost. Slíbil mi, že se za mnou přijde podívat, aby prý mi nebylo smutno. Na druhý den ráno jsme se se sestrou rozloučily a zůstala jsem sama se svým Bohem...
První noc jsem spala v klášteře a připadalo mi, že jsem na jiném světě. Ráno při probuzení, viděla jsem bílé sestry chodit po ložnici, a já jsem byla uprostřed nich převelice šťastná. Zavedly mě na mši svatou a když jsem si uvědomila, že mé přání je již splněno, rozplývala jsem se v slzách vděčnosti a lásky. Nedovedu se vyjádřit o tom, jak velmi jsem byla šťastná. Sestra Rosa byla novicmistrovou. Přijala mě s opravdovou mateřskou láskou. Hned první den jsem poznala, že její láska ke mně je pravá, nadpřirozená, a tedy jistá. Proto hned od začátku jsem ji ctila a na ni se s dětinnou láskou a prostotou ve všem obracela. Satanovi jistě nebylo lhostejné, že jsem se dostala do kláštera, a proto se snažil hned prvního dne mě o mé štěstí připravit. V celé klášterní rodině se topívalo vždy jen dřevem. V těch dnech právě sestry dostaly objednané dřevo, bylo už i nakrátko pořezané a nosilo se ze dvora dolů do sklepa, dosti daleko. Sestra Rosa mě tam zavedla, abych sestrám pomáhala. S velikou láskou jsem se pustila do práce a pokládala jsem si za velikou čest, že smím se sestrami pracovat. Běhala jsem s dřevem do sklepa jako s hračkou, vůbec mi to nepřipadalo za těžké. Najednou se na mne přivalily trapné myšlenky; ze začátku jsem si jich ani nevšímala a tedy ani neodháněla. Ďábel do mne mocně hučel a vysmíval se mi: poukazoval na nové šaty, že si je ušpiním, potrhám a pak budu chodit špinavá, nepořádná. Potom, když jsem si to vymluvila, hučel dále: To že je ten vytoužený život v klášteře?, dřevo jsem mohla nosit i doma! Ať jsem si to opravovala jak jen jsem mohla, překřikoval mě, až jsem z toho byla unavena více než z nošení dřeva a velmi zarmoucena. Večer pak jsem nabyla opět vnitřního klidu. Pán Ježíš mi ukázal, že to byl nepřítel, který mi závidí a že v něm žádné pravdy není.
Hned od počátku svého pobytu v klášteře jsem byla velmi šťastná a spokojena. Našla jsem v něm to, co jsem hledala a ve své naději jsem nebyla zklamaná. V klášteře byly již dvě kandidátky, byly hodně starší. Zúčastňovaly jsme se všech společných cvičení se sestrami: mariánské hodinky, rozjímání, duchovní čtení, rekreace a vůbec jsme měly povinnosti jako sestry. V takovém zaměstnání den rychle uplynul a nebylo času myslet na věci zbytečné. V neděli odpoledne si sestra Rosa vzala nás kandidátky a vykládala nám svaté Stanovy, povzbuzovala k horlivému životu a její slova se do mého srdce vštěpovala tak pevně, že z něho nikdy nevymizela. Ještě dnes si je mohu opakovat. V první neděli mého pobytu v klášteře nám řekla:
„Moje děti, život v klášteře je velká milost a tu dává Pán Bůh jen svým vyvoleným duším. Jste vyvolené z tisíců. Každá duše, která dobře žije v klášteře, má nebe jisté. Hleďte, když řeholnice umírá, má tak blízko do nebe“ a ukázala rukou na vedlejší pokoj,
„jako z tohoto pokoje, kde teď jsme, do těchto dveří, a tam vedle už je nebe“. Dále pokračovala: „Abychom však do nebe přišli, musí se v klášteře všecko konat ochotně, radostně. Ráno, když slyšíme zvonit na vstávání, musíte hned při prvním úderu zvonu vstát a přitom si myslet: ´Jak radostně při posledním soudu vstanou vyvolení Boží, až uslyší hlas trouby: Vstaňte mrtví a pojďte k soudu! Jak hrozně se budou bát zavržení, a proto se budou zdráhat a vstávat pomalu, aby ještě aspoň o okamžik byli té hrůzy, která na ně čeká, ušetřeni.´“ Jak prostá jsou slova opakovaná po sestře Rose, která jsem z jejich úst slyšela před 28 lety. A jak velice jí za ně vděčím! Řídila jsem se jimi po všechny dny svého života a sama na sobě jsem zakoušela jejich pravdivost. Jak jsem proto šťastná! Život v klášteře je tak jednoduchý, tak prostý, tak lehký a utěšený, že každý, kdo touží po nebi, může si být jist, že ho dosáhne.
Ó, Bože můj! Ty jediný všecko znáš! Ty jsi ten, jemuž nic není tajné. Jak bych já ubohá a nevědomá, dovedla správně vyprávět o tom, jak velmi jsem byla zahrnovaná Tvou něžnou láskou hned od začátku svého života v klášteře. Stále mi připadá, že to, co píši, je jenom stínem skutečnosti. A přece bych nechtěla mluvit nepravdu, nýbrž vše, co Ty si přeješ a co je ke Tvé chvále.
Byla jsem šťastná, ať jsem dělala jakoukoli práci. Vždycky jsem se snažila, abych všecko dělala tak, jak nejlépe jsem jen dovedla. Nikdy jsem nic nevykonala povrchně, ale snažila jsem se, aby to bylo velmi dobré. Za takovou snahu se mi od Pána Ježíše dostávalo hojně vnitřní útěchy z Jeho přítomnosti. Když jsem se přiblížila k Jeho svatostánku, kde On ustavičně přebýval a čekal na mne, bylo mi tak blaze, že jsem nemohla zadržet slzy: a byly to slzy vděčnosti a lásky. Všechny ty duševní city jsem se snažila před sestrami skrývat a byla jsem až úzkostlivá, abych na sebe neupozorňovala. Přesto jsem byla často přistižena s očima plnýma slz a mělo se za to, že jsem nespokojena, že je mi smutno po domově. Když mi to bylo řečeno, velmi jsem se tomu divila. Asi za měsíc za mnou přijela sestra Haňa z domu a byla smutná, že jí sestra Rosa hlásila, že asi v klášteře nezůstanu, prý je mi smutno a proto pláči. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Jak jsem se již zmínila, moje slzy měly jiný význam. Zanedlouho potom konaly sestry exercicie a já jsem směla také. Při těchto exerciciích se dostalo mé duši podobných milostí jako při prvních misiích ve světě. V klášteře se mluvilo i modlilo maďarsky, poněvadž košický klášter tehdy náležel ke kongregaci v Maďarsku. Exercitátor mluvil při přednáškách rovněž maďarsky. Ačkoli jsem nerozuměla všemu, přece jsem měla po celý den o čem uvažovat. Znovu jsem si vykonala dobrou svatou zpověď a všechny minulé hříchy jsem upřímně olitovala. Moje lítost byla tak veliká, že jsem při svaté zpovědi, když jsem na sebe žalovala, hlasitě plakala. Sestry mi pak domlouvaly, že tak hlasitě se nesmím zpovídat. Tak málo mi záleželo na tom, zda se to někomu líbí nebo nelíbí, jen když se to Pánu Bohu líbilo! A když On svou milostí dal slabému a ubohému tvoru poznat, co je dobré, pak se to tak udělalo. Při těchto exerciciích jsem se znovu rozhodla pro opravdový kající život. Nic mi nebránilo, abych celá náležela Pánu Ježíši. Proto jsem se Mu stále nabízela, aby se mnou učinil, co se Mu líbí. Vycítila jsem, že v klášteře, do kterého mě přivedl, je dobrý řeholní duch. Sestry měly přísnou klauzuru, vůbec nevycházely, ani na ulici. V určitých dnech byly zachovávány posty od masa, během dne zachovávaly mlčení a nesměly užívat peřiny na spaní. To všechno byly povinné zachovávat také kandidátky, aby se vyzkoušely, zda se budou pro řeholní život hodit. Ve všech těchto povinnostech si má duše libovala a děkovala Pánu za to, že smí bydlet s dušemi vyvolenými. Měla jsem je všechny ráda a ani mi nenapadlo, abych kdy zapochybovala o jejich lásce ke mně. Proto jsem byla i přirozeně velmi šťastná a nebyla bych své štěstí měnila s nikým na světě. Pán mě vedl a nic mi nechybělo. Marnosti světa jsem opustila a nalezla skrytý poklad. Přijel-li někdo na návštěvu, měla jsem ze začátku radost, ale poznenáhlu jsem cítila, jak při radosti pozemské mizí radost vnitřní, kterou pozemská nenahradí. Proto jsem po setkání se svými drahými domácími příliš netoužila. Pán Ježíš, Panna Maria, byli mi vším. Opravdu vším!