Ve zpravodaji Miles Jesu se objevil článek o tom, jak to vypadá, když někdo, kdo je Bohem zván, nenaslouchá Božímu volání a neodpovídá na ně. A protože mě tento článek zaujal, uvádím jej zde v plném rozsahu. Co vy na to?
Novy1
Carmen Ramirez, MJ
Už víme, co je to povolání do zasvěceného života. Mluvili jsme o tom mnoho. Ale chtěla bych se s vámi podělit o to, co se stává, když člověk neodpovídá na Boží volání. Bůh volá, ale nikoho nenutí, dává člověku svobodu, aby souhlasil a přijal jeho Božské pozvání. „Ježíš mu odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ ( Mt 19,21) Ježíš to říká všem těmto vyvoleným duším, ale nechává mu nebo jí, jako tomu mladému muži z evangelia, odpovědnost přijmout nebo nepřijmout Jeho volání. (Převzato z knihy: Božská blízkost od P.Gabriela od sv. Marie Magdalény, O.C.D.)
Minulý prosinec, když jsem byla v Nigerii, uvažovala jsem o všech ženách, které vytrvaly ve svém povolání, které vstoupily, když jsem tam byla poprvé vyslána v roce 1997. Také jsem přemýšlela o všech nových kandidátkách a viděla jsem radost v jejich tvářích a všechnu tu dobrou práci, kterou tam dělají pro Boží slávu. Ale zároveň jsem si vzpomněla, jak mi některé dívky hned po dokončení hlubokých duchovních cvičení podle sv. Ignáce z Loyoly říkaly, že by chtěly vstoupit, některé dokonce chtěly vstoupit ihned! Jedna věc která mě však překvapuje, je rozdíl mezi těmi, které mají víc a těmi, které toho nemají tak mnoho.
Tato děvčata z Nigerie musí projít velkým procesem, než mohou vstoupit do komunity. Na-před přijdou do komunity, když se seznámíme, potom vykonají duchovní cvičení. Některé se zeptají hned, jestli mohou zkusit naše povolání, některých se zeptáme my, zda by nechtěly, protože se stydí zeptat se samy. Všechny pak musí přijít na jeden týden a z těch pak vybereme ty, které mohou dále bojovat za povolání, většinou ty, které už mají svou kariéru, nebo ty, které už skoro ukončili svou kariéru a nakonec ty, které mají vážný zájem následovat Ježíše a jsou připravené obětovat cokoliv pro Něho. Potom musí všechny čekat do 6. ledna. Tento den je vybrán pro přijímání kandidátek z Nigérie. Po celý čas čekání musí s námi udržovat kontakt! Musí si dát námahu komunikovat s námi. Většinou telefonicky, protože málokterá z nich má počítač. A nakonec vstoupí s velkým nadšením.
Ale děvčata v ostatních zemích odejdou po duchovních cvičeních domů, jsou nadšené a chtěly by vstoupit, ale uplynou dva nebo tři týdny a všechno se změní. Hned jak se setkají se svým přítelem, s kterým chodí, anebo uslyší své rodiče naříkat, některým poradí kněz, aby počkaly, protože jsou ještě moc mladé, nebo aby nejprve ukončily svá studia atd., atd... Všechny dobré touhy zemřely tak rychle!
A smutné na tom je to, že zatímco všechny ty, které vstoupily, naplňují svůj život, sytí stovky lidí, pomáhají stovkám malých dětí, které zoufale čekají na lásku, obracejí pohany, posvěcují svůj život svou prací ve světě, a především jsou stále blíže a blíže Bohu, všechny ostatní ale stárnou a stárnou. Dokonce upadají do deprese a znechucení nad svým životem, protože v něm nikdy nedokončily nebo neudělaly nic produktivního.
Někdy jsem po mnoha letech poslaná zpět na návštěvu do některé krajiny, ve které jsem dříve pracovala. Můj život byl naplňován, díky Bohu jsem mohla udělat mnoho věcí. Je toho velmi mnoho, s čím se mohu podělit s ostatními. A mladí, kteří tu zůstali, jsou teď starší, a málem se se mnou ani nesetkají, nemají co říct. Někdy mi říkají: Víš, se mnou je vše stejné, nic se nezměnilo, doufám, že JEDNOU budu mít svou vlastní rodinu, a je jim už 40 let!
V každém případě napsala jsem to, protože chci, aby lidé přemýšleli o Bohu. Pokud někdo z vás, kdo toto čtete, je mladý a cítil někdy Boží volání, následuj ho! Odpověz Bohu, neztrácej svůj čas! Pokud máš strach, věz, že každý z nás měl strach. Ale strach odejde, hned jak začneme pracovat pro Boha a s Bohem. Pokud jste rodič, a zdá se, že vaše dítě má povolání do zasvěceného života, povzbuďte ho, aby vstoupil. Nefrustrujte jejich životy. Je lepší mít někoho, kdo se modlí za vaši věčnou spásu vzdálený od vás, než je mít vždy s vámi, obtížené depresí, že nemají smysl života.
Je tak mnoho potřeb ve světě, které čekají na velkodušné duše, a když volá Ježíš, není to pohroma, jak si mnozí myslí, ale požehnání, což mnoho lidí neví. Chválím Boha za všechny ty mladé ženy, které měly odvahu vidět priority ve svém životě a odpověděly na Boží volání. A modlím se za všechny ty, které „nikdy neudělaly“ správné rozhodnutí, a ty, které stále čekají, nevím na co, místo aby odpověděly Sladkému Ježíši, který dá jejich místo jiným, těm, které mají šlechetnější srdce.
Někdy mi někteří lidé říkají, že zvu skoro každou, aby vstoupila do Miles Jesu, že bych je neměla tak nutit. Nebo mi říkají, že bych neměla být tak zaměřená na povolání. Ale víte proč? Tolik miluji své povolání, že bych chtěla, aby každá svobodná osoba, kterou mi Bůh dal do cesty, následovala Jeho, ne mne, ne Miles Jesu, ale Jeho.
Meditovala jsem ze své knihy a objevila jsem něco, co mě ubezpečilo, že bych neměla vzdát to, co dělám, protože... „Ježíš nečeká na lidi, aby přišli a následovali Ho, On sám jde a hledá své učedníky a bere je ze všech míst, v obchodě pro sběratele, na setkání publikánů, na cestách, na tržnici, na polích, učí v synagogách, v branách chrámu, nebo na lodi sv. Petra, přijímá Nikodéma uprostřed noci a sedí u studny, jen aby čekal na Samaritána.“
(Převzato z knihy: Božská blízkost od P.Gabriela od sv. Marie Magdalské O.C.D.)
