Od čtvrtka 5. 3. do soboty 7. 3. 2009 proběhly na faře v Prosiměřicích
exercicie pro děvčata (nejen ze SČS), které vedl P. Josef Kučera, Opraem. Pro ty, kteří neměli tu možnost se jich zúčastnit, přinášíme některé myšlenky z promluv otce Josefa, které byly na téma vděčnost.
Vděčnost
Jde hlavně o změnu smýšlení. Všechno můžeme totiž vnímat dvojím způsobem. Např.:ptáci venku krásně zpívají, kytky voní, ..., můžeme z toho mít radost nebo k tomu můžeme přistupovat opačně: ptáci řvou, kytky smrdí... V každé životní situaci bychom se měli snažit
odhalovat to pozitivní. Příkladem jsou nám svatí. Ve všem tom bolestném byli schopni vidět i něco velmi dobrého, dokonce byli schopni se z té bolesti přímo i radovat!
V 16. stol. žila v Holandsku svatá Lidvina. Jako mladá a plná života bruslila na zamrzlém rybníku. Najednou upadla a zranila se tak, že byla od té doby připoutaná na lůžko. Z toho štěstí a radostného mládí se její život od základu změnil. Začala uvažovat o tom, že si sáhne na život: "Jaký smysl má teď můj život, když tady teď jenom ležím, mám bolesti, nemůžu nic dělat?" Přišel za ní kněz, podal jí kříž a řekl: "Čti v kříži." Zároveň jí také dal Písmo svaté. Při četbě ji Bůh oslovil a ona si uvědomila to, že On je smyslem života a že o nic nepřišla - ba spíše naopak - že jí nemoc pomohla, aby Boha poznala. Věděla, že ta bolest pro ni má spásonosnou hodnotu.
Byla si vědoma toho velkého daru, který od Boha přijala.
"Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?" (1. Kor. 4, 7)
Všechno, co máme, máme od Boha. Pravý opak vděčnosti je pýcha. Pýcha si nárokuje zásluhy za to, co máme. Když něco máme, jsme na to pyšní a vlastně připisujeme zásluhy sobě. To já, já svojí pílí, já svým úsilím, já svým nadáním, ... JÁ, ne Bůh!
Právě v postní době bychom se měli zaměřit na obrácení se k Bohu. Nezůstávat zahrabaný sám v sobě, ale vyjít ven, vidět Boha a vidět všechno to, co nám On dává.
Je potřeba se zamýšlet nad tím, co vidíme kolem sebe, co prožíváme, a snažit se z toho vyvodit nějaký důsledek pro svůj život. Panna Maria mnoha věcem nerozuměla, ale uchovávala to ve svém srdci a rozvažovala o tom. Časem jí to začalo být nějakým způsobem jasnější. Když čteme v Písmu svatém, tak tomu také často nerozumíme, ale máme to uchovávat v sobě. Energii z jídla také nevyužijeme hned, ale tělo si ji vezme, až ji potřebuje. A má z čeho brát, protože ta energie tam je. A tak by to mělo být i s naším přístupem k Písmu svatému. Když čerpáme z Písma svatého, když nad tím přemýšlíme, zůstává v nás toho v tu chvíli mnohem víc než si myslíme, i když tomu třeba zrovna teď vůbec nerozumíme a vůbec nás to neoslovilo. Někdy ale nastane taková situace, že to, co jsme četli třeba už dávno, se najednou ozve v srdci, a my cítíme: Jednej takto!
Máme se snažit upravit svůj životní postoj tak, abychom ve všem ukazovali na Ježíše Krista. Všimněme si jeho příkladu. Vůbec si nezakládal sám na sobě i když jako jediný z lidí dosáhl dokonalosti. Vnímá jasně, že všechno, co má, dostal od Boha. To všechno dobro a zázraky ho nevedou k tomu, aby si zakládal sám na sobě, ale
ukazuje na Boha, jaký Bůh je.
Jak se dostat do cíle?
Jedna z nejlepších norských běžkyň na lyžích řekla: "Když běžím, myslím na to, jak se dostat za tu nejbližší zatáčku. Jakmile se za ni dostanu, myslím na to jak se dostat k další zatáčce." A takto bychom měli přistupovat i v životě s Bohem. Díky tomu, že se budeme dívat na fotku Prahy, se tam nedostaneme. Musíme se vydat na cestu. Každý den má dost svých starostí a problémů, každý den se s něčím potýkáme. Nemáme z toho mít ale strach. Právě naopak:
"Bože, ty jsi mi dal tento den, Ty mě posíláš do cesty různé překážky a výzvy a nikdy mi nepošleš něco tak těžkého, co bych nebyl schopen zvládnout." Každý den v sobě má něco bolestného. ale vezměme to jako "činky pro duši". Tím, že je zvedáme, rosteme, dostáváme se za další zatáčku, postupujeme k cíli.
V Písmu je 365krát: Neboj se! Nevíme, co zítřek přinese, ani nevíme, zda nějaký zítřek nastane. Tento okamžik nám ale nikdo vzít nemůže a my jej máme naplnit. Nemáme se nechat ovládat strachem, který na každého útočí. Je to to jediné, co ten zlý proti nám má. Co nám může kdo udělat, když je Bůh s námi? Může nám vzít třeba i život, ale spásu nám nikdo vzít nemůže, jen my sami. Jde o to si uvědomit tu pravou hodnotu života. O co nám vlastně jde? Určitě máme svoje plány. Vůbec ale nevíme, zda nám bude dopřán čas k tomu, abychom to naplnili. Kolik lidí mělo plány, mělo sny a najednou ten jejich život nějakou nemocí, nehodou rázem skončil. Na pozemské budoucnosti nemáme příliš stavět. Využijme přítomný okamžik. Mnoho lidí se moc nezamýšlí nad smrtí. Máme žít tak, jakoby tento den byl naším posledním. Máme být vděční za to, že žijeme. Každý člověk má svůj kříž, ale
kolem je spousta dobra a je třeba to vidět. Být vděčný.
Jak skloubit to bolestné v našem životě s vděčností?
Jednat jako Panna Maria, uchovávat to ve svém srdci. Často Boha o něco prosíme, ale už se nevracíme k tomu, abychom Mu poděkovali. Prožíváme něco těžkého a když to pomine, měli bychom se k tomu vrátit a uvědomit si, co všechno nám to dalo.
Dívat se na to pozitivně. Zaměřit se na to dobré. Přijmout to. "Pane, dej mi, ať poznám sebe, dej mi, ať poznám Tebe." Máme se snažit mít sebe rádi a být vděčni i za ty chyby které máme, protože o nich víme. Když jdeme ke svaté zpovědi a vyznáváme se ze svých hříchů, tak bychom měli být také vděčni za to, že ty svoje chyby vidíme, že víme na čem máme pracovat, na co se máme zaměřit. Nejlepší způsob, jakým se můžeme chyb zbavit je právě vděčnost.
Budu- li vděčný za všechno to dobro, co jsem od Boha přijal, tedy i za poznání svých hříchů,
budu mnohem nabitější silou s tím bojovat. Tolik nám toho Bůh dává, tolik jsme toho od Boha přijali a my to často nevidíme.
Svět vychvaluje hřích. Hřích nám ale vždycky něco bere, bere nám svobodu. Hřích vede k tomu, že se stáváme otroky. Ovládá nás. Nemáme být ovládáni ničím a nikým jiným než Bohem. My máme mít pocity a pocity nemají mít nás. Máme být na všem nezávislí kromě Boha.
Čím více závisíme na Bohu, tím více se stáváme svobodnými. Všechno by mělo vést k tomu, že prahneme po tom být více s Bohem, mít Boha více rádi. Na Bohu být závislí.
Místo abychom z toho , že nám Bůh vždycky pomůže (třeba i jinak než si to představujeme) čerpali ponaučení, abychom i za to těžké byli vděčni, tak naopak jdeme dál a na jeho dobrodiní zapomeneme. Bůh prosby znovu a znovu vyslyší. Být vděčný Bohu znamená také všímat si toho Božího působení a nezapomínat na to. Vděční jsme jen za něco, co si pamatujeme, co si uvědomujeme. Často ten náš vděk vymizí.
Kolik času strávíme při modlitbě, když za něco prosíme a kolik času, když nám Bůh pomůže! Často si najdeme hodně času na to Boha prosit, ale už málo času za to děkovat. Vůbec si nevychutnáváme to, co nám Bůh dal, neradujeme se z přítomnosti, ale už zase přemýšlíme dál nad tím, co nás zase čeká. Je důležité se k tomu, co nám Pán dal, vracet a děkovat. Čerpat z toho síly. Věříme v Boha, protože vnímáme, že Bůh je, a že jsme ve svém životě zakusili chvíle, kdy On nám pomohl. Vracejme se k těmto chvílím, vracejme se k tomu, co nám Pán dal a děkujme Mu za to. Snažme se občas projít si svůj život, projít si i tím, co pro nás bylo bolestné a z čeho jsme tehdy nedokázali mít radost a co teď zpětně vnímáme jako velké požehnání, velký dar. Tak jako sv. Lidvina později prožívala radost z toho, co pro ni dříve bylo největší životní tragédií.
2. Paralipomenon 32
Sancheríb se snaží v izraelských lidech vzbudit pochybnost. I my to často slyšíme: "Proč věříš v Boha, proč se k němu utíkáš, Bůh ti nepomůže, já ti nabízím řešení, já ti můžu pomoci. Ďábel nám nabízí všechno to, po čem toužíme. Přitom nám to není schopen dát.
Bůh nabízí a dává, ďábel nabízí a nedává, není schopen to dát. Chizkijáš plný důvěry v Boha se nenechá zlomit tím, co říká Sancheríb a reaguje na to modlitbou. Pořád jedná velmi dobře. Bůh dopřává vítězství a zavládá velké bezpečí, klid a mír. Mnozí přinášejí dary jako poděkování Hospodinu a přináší je i králi Chizkijášovi. Stává se někým koho lidé uctívají. Dostává se mu slávy. Onemocní proto, aby prozřel, aby si uvědomil, že všechno má od Boha, že Jemu má vzdávat chválu. Modlí se a Bůh ho zázračně uzdravuje. Ale Chizkijáš není vděčný! Jeho srdce se stalo domýšlivým, jen ho to utvrzuje v tom, že je mocný, že není nic, co by ho mohlo připravit o jeho postavení. Cítí se být bohem.
Mnohdy jednáme podobně. Bůh pomůže, dostaví se úspěch a pocta, která přísluší jen Bohu se dostane i nám. Lidé říkají: on je tak hodný, zbožný, všichni si ho váží,... Začneme si na tom pomale zakládat. Začneme na tom stavět a svůj sebeobraz vytváříme podle mínění ostatních. Člověk má sklon zakládat si sám na sobě a na tom, co má. Měli bychom se naučit rozlišovat, zda to , za co nás lidé chválí, si tu chválu zaslouží. Když ano, tak bychom se měli zamýšlet nad tím, komu ta chvála patří. Někomu pomůžu, udělám něco dobrého, napíšu dobrou práci,... Ostatní mě chválí, v tu chvíli bych se měl snažit vzbudit vděčnost. Pokud v tuto chvíli nevzbudím vděčnost, ale budu si říkat: toto dělám já, já ze sebe, tak to vede k pýše. Proti tomu musíme bojovat.
Když se nám něco nepodaří, je to pro nás mnohdy větším požehnáním, než kdyby se nám všechno dařilo. Pokud se nám něco daří, vždycky velmi hrozí to, že budeme pyšní. Přitom ale slyšíme, že se máme neustále radovat. Radujte se bez ustání! To, co děláme dobře nemáme totiž umenšovat. Je to důvod k radosti, ale neměla by chybět nikdy vděčnost. Měli bychom si uvědomovat, kdo nám to, z čeho se radujeme, dal. Pak je to radost opravdová. Děkovat Bohu! Ježíš často děkoval.
Každý dar je zároveň úkolem. Máme dar - jak s tím naložíme? Teď, v tuto chvíli, protože zítřek nemusí nastat. Bůh nám toho tolik dává a my to nevnímáme. Zažijeme spoustu dobrého, ale většinou vzpomínáme na to negativní.
To pozitivní bereme jako samozřejmost. Tak to má přece být. To naše myšlení musíme měnit. Skleničku můžeme vnímat jako poloprázdnou nebo poloplnou, je v tom obrovský rozdíl. Všechno napomáhá k dobrému tomu, kdo miluje Boha. Ať prožíváme cokoli, Bůh je schopný to obrátit v něco dobrého. Všechno vede k dobru, pokud my s Bohem spolupracujeme, pokud se jím necháváme vést.
Máme se měnit k dobrému, ale to nejde, pokud nepřijmeme sami sebe a nebudeme mít radost z dobra, které v sobě máme. Často k tomu přistupujeme tak, že bychom chtěli změnit úplně všechno. Máme být dokonalí, ale toho svými silami nemůžeme dosáhnout. Bůh ale může.
Chce to více pouštět Jeho do svého života. Svatí nechávali Boha, aby On je vedl a byli schopni se podřizovat Jemu i proti své vlastní vůli. Modlíme se Buď vůle Tvá, ale často to je buď vůle má. Bůh ví, co je pro nás nejlepší a my to poznáme tehdy, když si uvědomíme, že všechno to dobré, co máme a co by nám mělo přinášet radost, máme od Něho.
Bůh nás nebude soudit podle našich úspěchů či neúspěchů, ale podle toho, jak jsme se Ho snažili hledat. Musíme se snažit dopřávat Bohu čas s námi pracovat. My zaléváme a okopáváme, ale Bůh dává růst.
Nikdy nemůžeme přijít o lásku, pokud nebudeme sami chtít. Lásku může prokazovat každý člověk, ať je na tom jakkoli. Pokud se budeme držet lásky, dosáhneme cíle. Naše úsilí dosáhnout cíle je také nejlepší způsob, jak dostat do toho cíle i ostatní.
