7. března 2009 promluvil P. Jan Peňáz v Hlubokých Mašůvkách o tom, proč se modlíme k Panně Marii.
Johannes Olschewski má letos 75 let. Od malička neslyší. První část jeho nezvyklého životního příběhu vypráví o dětství a útěku jeho rodiny z východního Pruska. Narodil se v lednu 1934 a vyrůstal na hezkém zemědělském statku. Když byl ještě velmi malý, rodiče si všimli, že nereaguje na slova a ani na hluk. Neslyšel. To však nic nezměnilo na jejich lásce vůči němu a na jeho bezstarostném dětství. "Nepociťoval jsem, že jsem jiný, než moji 4 sourozenci." Boží slovo, Bible, mělo v životě rodičů Olschewských velkou vážnost. Johannes si dobře vzpomíná, jak se v létě věřící lidé scházeli ve stínu ovocných stromů. Doma u nich nacvičoval i pěvecký sbor, který vedl jeho tatínek. Kolikrát se Johannes jako malý kluk schoval za tatínkem a dirigoval – k velkému pobavení zpěváků. Tatínek vedl každý den chvilku zamyšlení. Četl z Bible a modlil se. Johannes sice nerozuměl, o co přesně se jedná, ale atmosféra úcty v něm natrvalo zanechala hluboký dojem.
Když tatínka povolali na vojnu, spočinula všechna odpovědnost za rodinu na mamince. Na podzim 1944 se blížila bojová linie. Sotvakdo tušil, jaké útrapy je čekají. V lednu 1945 maminka Olschewská viděla, že nastal čas útěku. V důvěře v Boha vyrazila sama s 5 dětmi na cestu do neznáma. Johannes – tehdy mu bylo 11 – vzpomíná: ůVenku bylo 25 pod nulou. Musel jsem si obléci několik svetrů a nejméně dvoje kalhoty, abych tu zimu vydržel. Rusové nás pronásledovali, byli nám pořád v patách. Po deseti dnech jsme se dostali k Viselskému zálivu. Deset kilometrů široký záliv byl zamrzlý, ale projetý ledoborcem, aby nebylo možné dostat se přes něj. Řada povozů se mezi ledovými krami probořila a lidé i koně se utopili. Mnoho uprchlíků, hlavně ženy a děti propadali panice, křičeli a koně tím více ještě znervózněli. Takové scény člověk nikdy nezapomene. Ale Bůh nás chránil... Po několika hodinách děsu a hrůzy jsem se po pomocných lávkách z jedné kry na druhou konečně dostali na protější břeh. "
Tak došli až do Gdaňska. Maminka doufala, že unikne na lodi, která byla pro uprchlíky připravená. Loď však byla beznadějně plná. Už na ni nikoho nepustili. Johannes si dodnes pamatuje, jak se zdrcená a zklamaná maminka znovu vzchopila a šla se svým vozem. V takových situacích si člověk připomíná: Bůh je dobrý Je to pravda? Všechno kolem jakoby dokazovalo pravý opak. Ale právě to, že se na loď nedostali, vedlo Johannese k tomu, že zpětně žasl nad Boží dobrotou. Když loď vyplula na moře, dostala zásah a potopila se. Maminka s dětmi však na souši Rusům stejně neunikla. Uprchlíci byli chyceni a půl roku museli pracovat v zajetí, měli však štěstí, že zůstali pohromadě. Pak je pustili a oni se vydali dál. Dozvěděli se, že tatínek byl zraněn a byl v nemocnici někde v Bavorsku.
Rodina se tam dostala a shledali se. Děti musely zase chodit do školy, Johannesovi bylo 11, na útěku a ve válečném zajetí prožil nesmírné utrpení a strádání. Už dva roky nechodil do školy a teď se smíšenými pocity nastoupil znovu do speciální školy pro neslyšící. Ústav byl veden přísnými katolickými jeptiškami, tak píše on sám, které děti vedly také k modlitbě. Johannes ale vnímal rozdíl: tady se modlili k Marii, ale tatínek se přece modlil k Pánu Ježíši. Vzpomíná: „Byl jsem zmatený, a tak jsem jednoho dne jednu jeptišku poprosil, aby mi to vysvětlila. Její odpověď mně neuspokojila, tak jsem se stáhl do sebe a modlil se jen navenek. Vůbec jsem to nechápal...“
Když jsem ten životní příběh Johannese Olschowského v časopise Ethos dočetl až sem, přišlo mi té sestřičky velice líto. Říkal jsem si: Jak bych to 11 letému Honzíkovi vysvětlil já? Jak bychom to někomu v podobné situaci vysvětlili, my, bratři a sestry, milí mariánští ctitelé.
Musíme si říci úvodem, pod číslem 0 – že opravdu nejde říci: Ty kluku jedna, Ty při modlitbě nedáváš pozor, my se modlíme i k Pánu Ježíši, i k Bohu Otci, i kdyby to byla pravda. Vždyť přece v každém růženci říkáme 6krát Otče náš, 6krát oslavujeme Otce i Syna i Ducha svatého a
jméno Ježíš vyslovíme 61krát. Jen si to přepočítejte sami.
Odpověď by mohla být trojí – rodinná, biblická a všeobecně lidská
1) rodinná:
Matka a dítě spolu žijí v jednom těle devět měsíců, celé to je požehnaný stav, už od samého početí. Když se pak cesty v jednom okamžiku rozdělí, matka dítě porodí, ono se narodí, přesto patří k sobě. Máma má radost, jak dítě roste, jak se učí, jak mu to jde, dítě i staré a se šedivými vlasy mamince děkuje za život. Vzpomínám si na mši svatou, při které pan prelát Ludvík Horký děkoval za 70 let života. Kazatel začal: Milý jubilante, milá maminko, protože stařenka Horká byla vzadu v lavici, zatímco vpředu byli samí hodnostáři. Tehdy jsem pochopil mariánskou úctu z toho pohledu rodinného.
2) Za druhé a především jde o pohled biblický,
jak je to napsáno v Písmu svatém.
Víme dobře, že v nikom jiném, než Ježíši Kristu není spásy. Proto mu říkáme Spasitel světa. Proto nevěříme na žádné jiné spasitele a proroky. Víme dobře od svatého Pavla, že v Ježíšově jménu poklekne každé koleno na nebi na zemi i v podsvětí, proto poklekáme před svatostánkem, kdežto před sochou Panny Marie se skláníme, i když ji můžeme i políbit. Víme a učíme, že jedině Bohu se máme klanět, kdežto anděly a svaté uctíváme a Pannu Marii zvláštní úctou. Tak rozhodli církevní otcové, a vyšli právě z Písma, kde se v Lukášově evangeliu dočteme, jak Panna Maria říká, že ji budou blahoslavit všechna pokolení. Řekla to poté, co ji Alžběta přivítala jako Matku svého Pána, Pána s velkým Pé, tedy Boha. To jistě věděl i tatínek malého Johannese, i tuto část z Písma jistě četl ve stínu ovocných stromů, ale malému klukovi to všechno nedošlo, a sestřička to asi nedokázala poutavě říci.
3) Třetí pohled je všeobecně lidský, pro každého
Víme všichni, že máme tělo a duši a že tělo potřebuje potravu a duše modlitbu. Můžeme být hladem i delší dobu, můžeme být nějaký čas bez modlitby, ale napořád to nejde. A když máme velký hlad - a Johannes ho zažil už velice mladý - sníme pak vše, co je k jídlu. Proto je dobrá každá modlitba, i k našemu neviditelnému Otci na nebesích, i k jeho Synu, který přišel v lidské podobě, takže máme jeho obrazy, i k jeho Matce, i k jeho učedníkům a svědkům. Každá modlitba je dobrá, každá pomůže naší duši hnout se z místa a přiblížit se k cíli.
Malý Honzík měl jistě velký hlad, přesto asi i on uslyšel: Pozor, to nejez, to je zkažené, pozor, z této studny nepij, nevíme, jestli není otrávená.
Vyhladovělí lidé se někdy takto připravili o život. Držme se dobrých a osvědčených modliteb, pozor na všechno, o čem nevíme zda to není otrávené různými jedy pověr, talismanů, zaříkávání, horoskopů a podobných věcí, které jsou v módě.
Jít k Pánu Ježíši přes Marii, uvědomit si velikost Spasitele celého světa a přitom uznat i velikost jeho matky, je cesta stará a pořád dobrá. Ta z módy nevyjde, dokud budou děti potřebovat mámu a dokud bude svět a lidstvo potřebovat záchranu. A tu potřebujeme všichni, a za ni už předem děkujeme těmi známými postními slovy: Klaníme se Ti, pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět. A děkujeme ti, Panno Maria, žes vytrvala pod křížem svého Syna a našeho Pána. Amen.
