"Bůh nás má rád" - to víme všichni. Přesto v životě nastávají situace, kdy o tom někdy začínáme více přemýšlet, máme spoustu otázek a někdy snad dokonce o tom i pochybujeme.
Příběh, který Vám nyní nabízím se mi přihodil nedávno. Bylo to na konci pracovního dne, hned v pondělí. Odjíždím od pacienta a v kapse se snažím najít hodinky, když v tom zjistím, že je nemám. Vracím se zpět do rodiny, odkud jsem vyšla a ptám se, jestli jsem si tam náhodou nezapomněla hodinky. Dívám se, kde by tak mohly být, ale nevidím je. Najednou také zjišťuji, že si nejsem schopna uvědomit, kdy jsem hodinky naposledy měla na ruce. Sedám si do auta, ale v hlavě stále usilovně přemýšlím, kde jsem je mohla nechat. Jedu se ještě podívat do kanceláře, jestli náhodou nejsou tam, ale nic. Vracím se tedy domů bez hodinek a se smutkem v duši, že jsem přišla o věc, kterou jsem před léty dostala od mamky.
Druhý den vyjíždím do práce brzo ráno s nadějí, že tam hodinky někdo našel, nebo že je snad najdu já. Ale bohužel. Nikdo je nenašel a ani já jsem nebyla úspěšná. Všechna moje snaha je najít vyšla nadarmo. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že už je neuvidím. V duši je mi ale smutno. Cítím, že je to pro mě těžké se jich jen tak lehce vzdát. Večer opět přemýšlím, kde jsem je vlastně viděla naposled, ale ani tentokrát si to nejsem schopna plně vybavit. Mám v sobě zmatek a taky vztek sama na sebe, že jsem tak roztržitá.
Další den, to jest ve středu ráno si říkám, že si budu muset jít koupit nové hodinky, protože je přeci tak potřebuji. Mám však před sebou ještě několik návštěv pacientů. Vyjíždím autem na první domluvenou návštěvu. Před domem chci zaparkovat, ale protože vím, že je tam málo místa a že bych se tam potom neotočila a musela couvat do kopce, rozhodla jsem se zajet na parkoviště pozpátku. S couváním v autě problém nemám, ale tentokrát jsem si to nějak špatně svým zrakem vyměřila a na poslední chvíli jsem zjistila, že jestli popojedu ještě kousek, tak narazím na jedné straně autem do zděného zábradlí a zničím tak zadní část služebního auta. Zůstala jsem tak viset v půli kopce, který byl dokonale namrzlý a nešlo to vyjet ani dolů ani nahoru. Marně jsem se snažila dostat od tam vlastní silou. Po několika neúspěšných pokusech mě nezbylo nic jiného, než jít poprosit o pomoc. Šla jsem proto prosit o pomoc do té rodiny, kam jsem měla jít na návštěvu. Jak jsem tak šla, vnímala jsem, jak to ve mě všechno "vře". Měla jsem vztek, za to, že jsem uvízla v kopci, za to, že nemám hodinky, za to že musím jít prosit o pomoc. Najednou jsem na sobě pozorovala, jak celou svojí bytostí kříčím: "Bože, co po mě vlastně ještě chceš?", prvně ztratím hodinky, pak abych se šla ještě doprošovat o pomoc. A v tom, ke mě Bůh promluvil.
Na zemi před sebou najednou vidím ve sněhu hodinky, moje hodinky!! Zvednu je a jsem celá šťastná. Koukám na ně jestli jdou a zjišťuji, že jdou. Dva dny ležely venku ve sněhu, na místě, kde během dne projde "x" lidí a nikdo si jich nevšiml. Najednou jsem pochopila i to, proč jsem málem nabourala auto a proč jsem si musela jít pro pomoc. Kdyby se to totiž nestalo, nebyla bych schopna zpomalit svoje tempo a taky se pořádně podívat kolem sebe. Uvědomila jsem si, jak moc nás má Bůh rád a jak On sám to má s námi lidmi promyšlené do sebemenšího detailu. A jak to dopadlo s autem? I to se mi s pomocí druhých lidí podařilo zachránit. Moje radost, proto byla dvojnásobná.
Bože, díky!!! Díky za to, že Ty jsi tak velký a plný lásky. Dík, že se k nám skláníš a že nám pomáháš!! Díky, že jsi stále s námi, i přesto, že mi máme někdy pocit, že jsi daleko. Díky Bože, díky!!!
