V jedné písni se zpívá:
"Všichni sejdeme se v nebi, kde je Bůh, Pán a král a Otec náš...."
Chtěla bych Vám nabídnout článek k zamyšlení o tom, jak to asi je se smrtí a s tím setkáním v nebi. Opět si dovolím vyjít ze svých zkušeností se smrtí lidí, o které jsem v posledních dnech pečovala.
Možná si ještě někteří z Vás vzpomenou na článek, který jsem před časem psala na těchto stránkách, a který nesl název "Nebeská brána aneb nikdy není pozdě." V článku je popsána moje zkušenost, dovolím si říct, že pozitivní, se smrtí člověka. Dneska se na smrt podívám z negativní stránky. Opět mě k tomu přivedla jedna zkušenost, kterou jsem před časem prožila, ale kterou jsem plně pochopila až o několik dní později.
Celé to začalo tím, že jsem za kolegyni v práci vzala službu. Myslela jsem si, že bude klid, ale jak už to u mě bývá, bylo tomu docela jinak. Začala jsem pracovat o půl čtvrté odpoledne a skončila jsem až v půl jedné v noci. Mezi tímto relativně krátkým časovým úsekem jsem měla možnost se opět setkat s umíráním a v posledku pak i se smrtí. Bylo to však jiné než doposud. Měla jsem dva pacienty, každého na jednom konci města. Jeden byl v terminálním stádiu, tedy umíral, ale manželka se s tím nemohla smířit. Měla jsem tam provést jen nějaký odborný výkon a odjet, ale nebylo to vůbec jednoduché. Manželka moc plakala, byla velmi zoufalá z toho, že manžel odchází. Nedařilo se mi ji ani nějak uklidnit. Za dalším pacientem jsem odjížděla s pocitem velkého selhání. Do očí se mi draly slzy a nevěděla jsem jak pani pomoct. Navíc jsem měla hlavu plnou i dalších věcí, co ještě musím udělat.
Situace v druhé rodině kam jsem jela, byla podobná. Najednou jsem i já začala propadat únavě a zoufalství, že na danou práci nemám, že jsem neschopná, atd…… Řídila jsem zrovna auto, když v tom jsem pocítila tak obrovský neklid ve svém srdci, že jsem musela zastavit. Nevěděla jsem co dělat. V tom mě napadlo, že bych mohla zavolat jednomu příteli a poprosit ho o pomoc. Zvedla jsem tedy telefon a s velkým pláčem mu řekla, co se děje. Čekala jsem, že mi řekne, že to zvládnu, že to bude dobrý, ale nic z toho nepřišlo. Jeho odpověď byla: „vezmi pani za ruku a modli se růženec.“ Myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu. Řekla jsem mu, že na to nemám, ať se modlí on a telefon jsem položila.
Vnímala jsem, že se s tím musím poprat sama. Nastartovala jsem auto a vyrazila směr druhý pacient. Cestou jsem přestala brečet a relativně jsem se i uklidnila. U pacienta jsem udělala, co bylo třeba a ještě i chvíli promluvila s rodinou. Bylo už hodně pozdě v noci, ale vnímala jsem, že je to potřeba. Pomalu jsem také na sobě začala vnímat, že jsem klidnější a také i vnitřně pokojnější. Uvědomila jsem si, že můj přítel se skutečně modlí.
Skoro jsem se začala odebírat k odchodu, když v tom zvoní služební telefon. Zvedla jsem ho a na druhém konci mi pani oznámila, že manžel právě zemřel. Domluvili jsme se, že tam přijedu. Rozloučila jsem se s rodinou, kde jsem byla a vyrazila opět na druhý konec města. Cestou jsem si říkala, jak asi pani situaci zvládne a co vlastně já budu dělat. Myšlenky na modlitbu jsem vůbec neměla. Naštěstí situace už byla o něco klidnější, i když pani moc plakala. Pomohla jsem ji zařídit, co bylo potřeba, ještě jsem s ní i chvíli mluvila a pak se rozloučila a jela domů. Přijela jsem po půlnoci úplně vyždímaná, ale přeci jen klidnější.
Ráno jsem šla do práce a dny pokračovaly jeden za druhým, jako obvykle. Během dalších dní však zemřel i můj druhý pacient, ke kterému jsem onu „dramatickou“ noc jela. Pohřeb měl v kostele, a protože jsem měla zrovna ten den volno, rozhodla jsem se, že ho půjdu na jeho poslední cestě doprovodit.
A teprve při mši svaté mi to všechno došlo. Jasně jsem před sebou viděla, proč moje služba v onu noc byla tak těžká. Jeden pacient byl nevěřící a druhý s vírou taky neměl nic moc společného, pokřtěný sice byl i svatbu měl v kostele, ale to bylo všechno. Bylo to tak těžké proto, protože oba dva pacienti potřebovali modlitbu, potřebovali někoho, kdo by se za ně obětoval. Někoho, kdo by jim pomohl v klidu přejít. Pochopila jsem, že tím nástrojem jsem měla být já. Téměř mě zamrazilo v zádech, když jsem si uvědomila, že kdybych dala na radu svého přítele a místo všech „moudrých“ slov se raději modlila, tak jsem pro své pacienty mohla možná udělat mnohem víc.
Nicméně věřím, že i modlitby mého přítele byly účinné. Moc mu za ně děkuji a věřím, že Bůh je natolik mocný a dobrý, že své milosrdenství, které je nezměrné prokáže i na těchto dvou lidech. Vždyť jedině On skutečně a pravdivě vidí do lidského srdce.
A proč celá tato moje úvaha?
Pro mě to byla obrovská zkušenost. Jednak v tom, že jsem si mohla uvědomit, že pokud člověk odchází z tohoto světa smířen a spojen s Bohem, tak je to jiné, než když s tím závěrem života člověk bojuje sám.
Taky jsem si uvědomila, jak je důležité se za dobrou smrt modlit, modlit se za to, aby člověk byl připravený na setkání se svým Pánem.
Na závěr nabízím jednu krátkou modlitbu za dobrou smrt.
Pane, prosím o sílu, abych uměla příjmout z Tvé ruky každý způsob smrti, se vším, co je s ní spojeno.
Prosím Tě milosrdný Spasiteli, nedopusť, abych odešla na věčnost nepřipravena. Dej mi milost, abych umírala posilněna a očištěna svátostmi. Tobě odevzdávám svou duši. Stůj při mě v hodině mé smrti a dej mé duši mír. Amen