Pokusím se Vám převyprávět jeden životní příběh, který mě zasáhl natolik, že si to nemohu nechat pro sebe, ale chci se o to rozdělit i s Vámi.
I po téměř 13 letech, co se tento příběh odehrál jsou ve mně některé vzpomínky velmi živé a jsem ráda, že jsem to všechno mohla zažít.
Měla jsem možnost doprovázet těžce nemocného člověka na jeho poslední cestě. Byl to poměrně mladý pán, který má doma dvě malé děti a k tomu úžasnou manželku. Snad si řeknete, že na tom není nic zvláštního, vždyť denně někdo zemře a nepíše se o tom, ale právě proto, nebo snad proto, že se o těchto věcech moc nemluví, chtěla bych ukázat, že není třeba se jich bát. I tyto smutné věci patří k životu, a pokud je člověk jen trochu vnímavý, může z nich mnoho získat. Ale nyní už začíná samotný příběh.
Pracuji jako zdravotní sestra domácí paliativní péče a pána jsme dostali do péče. Měl nádorové onemocnění, kde byla vyčerpána aktivní léčba.Pacient byl propuštěn domů a byla nasazena léčba bolesti. Manželka se na nás obrátila s prosbou o pomoc.
Při mé první návštěvě byl u tohoto pána také místní kněz. V duchu jsem zajásala, že konečně máme pacienta, který je věřící a všechno to půjde úplně jinak. A také šlo, ale ne tak jak já jsem si představovala, ale celé si to vedl Bůh sám. Do této rodiny jsem začala dojíždět každý den. I přesto, že byl pán hodně slabý, manželka péči o něj zvládala perfektně. Většinou jsem jen něco málo dopomohla, ale většinu času jsme spolu s pacientem strávili rozhovorem.
Mluvili jsme o různých věcech, ale také o tom, co by ještě chtěl tento člověk stihnout. Jednou tam zaznělo i to, že by se rád podíval do Vranova u Brna. Pro zdravého člověka nic nemožného, pro mého pacienta však věc velmi obtížná, téměř nemožná. Navrhla jsem mu, že bychom to společně mohli zvládnout. Bylo vidět, že má radost. Při svém příjezdu do práce jsem se o tomto nápadu zmínila i svým kolegyním a bez sebemenšího zaváhání jsem dostala svolení podniknout tento výlet i v pracovní době. Začala jsem domlouvat co možná nejbližší termín, protože jsem tušila, že mému pacientovi zbývá snad jen několik týdnů života. Nejprve jsem myslela, že pojeden jen onen pán a jeho manželka. Pak mě však napadlo, že by to mohl být společný rodinný výlet i s dětmi. Volala jsem proto paní, zda by s tím souhlasila. Byla moc ráda. Kněz z farnosti i nadále za pánem chodil pravidelně a začal ho připravovat i na svátost smíření.
Jednou, když jsem tam přijela odpoledne, tak mi manželka sdělila, že manžel byl poprvé u svátosti smíření. Vždycky tam byl zvláštní a pro mě nevysvětlitelný pokoj, ale dnes byl přede mnou ještě navíc úplně nový a čistý člověk. Pokoj, který z něho vyzařoval, se slovy nedá popsat.
Mezi tím, jsem domlouvala termín našeho výletu. Avšak zdravotní stav mého pacienta se začal zhoršovat. Pomalu jsem začala ztrácet naději, že bychom to mohli uskutečnit. Všechno však dopadlo úplně jinak a dnes vím, že si to celé vedl Bůh. Na Vranov jsme dorazili a uskutečnilo se i setkání s otcem Pavlem Havlátem, které si můj pacient velmi přál a těšil se na něj. Jindy tolik zaneprázdněný otec na nás měl čas tak, jak jsme my potřebovali. Bylo to úžasné setkání a bylo obrovskou posilou nejen pro pána, ale i pro jeho manželku. Pán zde přijal i svátost pomazání nemocných jako posilu pro svoji těžkou cestu. Domů se pak můj pacient vrátil velmi vyčerpán, avšak šťastný, že mohl tento výlet podniknout. Skrze otce Pavla dostal obrovskou sílu proto, aby dál mohl bojovat ve dnech, které měl ještě před sebou.
Když jsem já pak večer zpětně přemýšlela o uplynulém dni, ptala jsem se sama sebe, proč se tento člověk už nechtěl nikam jinam podívat, ačkoliv věděl, že je to jeho poslední výlet. Na odpověď jsem dlouho nemusela čekat.
Jasně jsem před sebou viděla jeho úsměv, jeho pokoj a došlo mně, že není třeba stihnout za den x věcí, ale že je důležité být otevřen pro to, co právě je, a pak mi bude stačit třeba jen jedno setkání a naplní mě to pokojem tak, že už po ničem jiném toužit nebudu.Kéž bych byla schopna si tuto událost zapamatovat i pro dny, kdy mám pocit, že toho musím ještě hodně stihnout a přitom je už večer.
Na Vranově jsem se také dověděla, jak to vlastně je s vírou mého pacienta. Byl pokřtěn jako dítě, ale potom víru nepraktikoval. V zaměstnání pracoval v České televizi jako zvukař. Mimo jiné pracoval i na dokumentech "Cesty víry", kde se s vírou setkával, ale...Intenzivně se k ní začal vracet spolu se svým synem v době, kdy už byl vážně nemocen. Naše každodenní setkávání pokračovala dál. Vždycky jsem se na setkání s ním velmi těšila, protože v nich bylo obsaženo mnoho krásného. Každý den měl tento můj pacient nějaý dárek, překvapení. Nebylo to nic hmotného, ale o to víc to bylo osobní, jedinečné, neopakovatelné. Co tam však bylo od prvního setkání až do úplného konce, byl
jeho úsměv. Snad řeknete - samozřejmost, ale nebylo to tak. Nemusel mi ten úsměv dát, měl tisíc a jeden důvod, proč být vážný, smutný. Vždyť přece odcházel, bez možnosti rozhodnout se pro to svobodně, bez možnosti se vrátit. Přesto jsem od něj úsměv dostávala každý den a ne jeden. Jednou mi to nedalo a zeptala jsem se, kde na to bere sílu. Odpověď přišla bez zaváhání:
"Já Vám chci udělat radost."Byla jsem v šoku. Až večer jsem si uvědomila, jak moc je tento člověk vnitřně krásný. Co mu nemoc vzala na jeho vnější kráse, to bylo plně nahrazeno krásou vnitřní a já jsem toho mohla být svědkem.
BOHU DÍKY!!!
Další věc, která mě velmi oslovila při setkání s tímto člověkem, byla jeho otevřenost sdílet věci, které on sám mohl prožít ve vztahu k Bohu. Najednou vnímám, jak mi docházejí slova na vyjádření toho, co mi můj pacient sdělil jako svoji osobní zkušenost s Bohem.
Jedno úterý jsem takhle jela za svým pacientem a duchu jsem se modlila, aby si Bůh to naše setkání vedl sám, aby mi dal do úst vhodná slova a ukázal mi, co ještě můžu pro svého pacienta udělat. Před dveřmi jsem ještě dopisovala jednu sms zprávu a říkala jsem si, že ji ještě odešlu, ale to už jsem zároveň zvonila na zvonek domku. Děti mně hned otevřely a než já jsem se stačila vyzout, tak můj pacient přišel za mnou ke dveřím. Chytl mě za ruku a děkoval mi.
"Říkal, že už to konečně pochopil. Že díky Bohu není potřeba mít strach projít nebeskou bránou. Díky Bohu není třeba se bát. Díky Bohu on může dělat všechno."Koutkem svého oka jsem zahlédla, jak manželka pláče. Ona svému muži věřila a vůbec nezpochybňoval jeho slova, ale moc se o něj bála. Já jsem si zase v první chvíli myslela, že se můj pacient "zbláznil." Jak byl jindy velmi slabý, tak dnes se mnou ve stoje mezi dveřmi mluvil asi 10 minut a nebyla jsem schpna ho přimět k tomu, aby se alespoň posadil. Když jsem ho pak pracně nasměrovala do kuchyně, kde měl svoji postel, rozhodl se, že se bude modlit a že to bude modlitba vkleče. To už jsem i já dostala strach, že jestli to uskuteční, tak je taky možné, že už nebude mít sílu se postavit. Snažila jsem se mu vysvětlit, že pokud si k tomu jen sedne, bude to mít u něj stejnou platnost, jako kdyby klečel. Nevím, jestli byla v mých očích taková hrůza, ale nakonec se podařilo, že si opravdu jen sednul na postel. Začali jsme se modlit. Potom chtěl pustit CD s příběhy Nového zákona. Než jsme to nainstalovali, tak mi znovu opakoval,
že se nemusíme bát, že je to krásné projít nebeskou branou, ale že je to jen díky Bohu. Nic není těžké a všichni se tam jednou sejdeme, tak proč mít strach.Na konci pak zněla otázka: "Chápete to?"Po pravdě jsem musela říct, že ne!! Sice vím, že smrtí všechno nekončí a že se není opravdu čeho bát, když věříme Bohu, ale... Najednou mi totiž došlo, že nejde jen o nějakou známou formuli. Tady šlo skutečně o živou víru.Pak jsme poslouchali CD.
V jednu chvíli se mě z ničeho nic zeptal, zda ho pustím,oba jsme totiž věděli, že mezi námi je určité pouto,
pochopila jsem, na co se mě tím ptá, a odpověděla jsem, že může jít, že je připravený. Taky mě pak napadlo, že bychom mohli zavolat panu faráři, zda by pro mého pacienta nedonesl eucharistii. Ptala jsem se jestli to chce. Souhlasil s tím a tak jsme mu zavolali. Přišel během krátké chvilky. Nejprve jsme se pomodlili a potom můj pacient přijal
poprvé eucharistii.Otec mu potom ještě udělil plnomocné odpustky.Pak chtěl, abychom zavolali jeho kamarádům, aby za ním přišli. Manželka všem zavolala a tak se tam postupně začali scházet.
Jednu chvíli se pak můj pacient položil do postele a chtěl už zemřít. Ještě však po manželce chtěl, aby ho oblékla do něčeho svátečního. Všichni mu tozačali rozmlouvat, že se mu v tom bude špatně ležet a že to není potřeba. On však trval na svém. Když jsem se ho zeptala proč, to chce, tak jsem dostala tuto odpověď. "Jak to pak manželka zvládne sama, když já už ji nepomůžu?"Znovu jsem mu zopakovala, že pokud to manželka bude chtít, může nás pak zavolat a mi ji pomůžeme. Bylo vidět, že mi věří a dál o tom už nemluvil. I tady jsem si později uvědomila, jak je to pro něj těžké, ale jak i přes to, dokáže myslet na svoji manželku. Hned se mi vybavil verš z Písma svatého, kde se říká, že všechno pomine,
jen láska zůstane. A tady toho byl důkaz. Zůstala jsem s ním celé odpoledne. Ten den se cítil zdravotně velmi dobře. Dokonce chtěl i jíst a ani s polykáním neměl problém, ačkoliv dny před tím, to všechno pro něj bylo nesmírně obtížné a vyčerpávající.Všichni jeho kamarádi s ním zůstali až do večera.
Druhý den jsem přijela hned ráno a zůstala jsem s ním celé dopoledne. Chtěla jsem s ním ještě mluvit o tom jeho silném zážitku, který včera měl, ale byl příliš unavený. Řekl jen, že ještě bude příležitost. Popravdě řečeno, moc jsem tomu nevěřila. Ve čtvrtek jsem měla v práci volno, ale byla jsem domluvena, že za tímto pánem pojedu. Přijela jsem tam kolem poledne. Opět mě přivítal svým úsměvem. Byl ale velmi unavený a jeho zdravotní stav se viditelně horšil. Zeptala jsem se ho, jestli si pamatuje, co se stalo v úterý a jestli o tom chce mluvit. Pamatoval si všechno. Stěžejní body úterý mi řekl úplně tak, jak byly. Taky mi připomněl, že jsem mu na jeho otázku odpověděla, že to nechápu. Tím mi ještě jen potvrdil, že nešlo o nějaké halucinace. Jsem přesvědčena o tom, že Bůh mu dal opravdu v nevýslovné míře zažít a prožít svoji blízkost.
V pátek jsem pak přijela i se sestrou Bohunkou, na kterou se můj pacient těšil. Bylo však už od pohledu znatelné, že mu není dobře a byl i trochu dušný. Přesto mě i dnes obdařil úsměvem, který však byl jiný, krásnější, protože vím, že ho stál mnoho sil. V sobotu jsem pak přijela ráno, jeho síly byly minimální, přesto byl rád, že jsem přijela. Chvíli jsme spolu ještě mluvili, ale bylo vidět,že ho to vyčerpává. Domluvili jsme se tedy, že odjedu, ale pokud bude potřebovat, tak klidně může zavolat a já přijedu. Při svém odchodu jsem mu také dala jednu bílou lílii. Věděla jsem totiž, že bude mít za týden narozeniny a já, že tam nebudu. Rozhodla jsem se, že mu popřeji už nyní a že mu také za všechno poděkuji, protože jsem vnímala, že jsem byla obdarována až nezaslouženě. Bílou barvu jsem zvolila proto, protože mi řekl, že ji má rád.
Večer pak volala manželka, že se manželovi přitížilo a prosila mě, abych přijela. Domluvila jsem se ještě s lékařkou, co bude možné mému pacientovi dát, aby se mu alespoň trochu v jeho těžké chvíli ulevilo. Když jsem přijela, pán byl na konci svých sil, ale stále při vědomí. Aplikovala jsem léky proti bolesti a dušnosti. Věděla jsem však, že po nich bude už jen spát a tak, že v klidu a bez bolesti bude moci odejít z tohoto světa. Věděla jsem taky, že už pak s námi nebude komunikovat. Najednou jsem pocítila, jak je mi úzko, jak to celé vysvětlit jeho manželce. Pak jsem taky vnímala, že i jemu musím říct, co udělám a co pak asi nastane. Celé jsem mu to řekla a on jen dodal: "ano, udělejte to." Byl to pro mě silný a nezapomenutelný okamžik. Pak jsem to celé ještě zopakovala manželce. Ačkoliv věděla o tom, že její manžel se nevyléčí, přesto tento okamžik byl jeden z nejtěžších. Stát tváří tvář smrti a nemoci nic dělat.
Manželka však byla nesmírně silná a statečná!!! Zůstala jsem se svým pacientem, i přesto, že usnul. Chtěla jsem ho doprovázet i v této chvíli, kdy zdánlivě už toho moc nevnímal.
Chvílemi jsem se modlila, chvílemi se mně myšlenky vracely k tomu, co jsme spolu zažili. Manželka mi také povídala o tom, jak se s manželem seznámila a různé jiné věci ze života. Jejich manželství trvalo 13 - let a mají dva krásné kluky. Ke konci mi pak řekla, že než jsem teď večer přijela, že seděla se starším synem na manželově posteli a říkali mu:
"pokud už nemáš sílu bojovat, tak můžeš jít." Vnímala jsem, že se musím před touto ženou a jejím synem hluboce sklonit, protože dokázat toto říct opravdově, chce obrovský kus síly, odvahy. Najednou ve mně vyvstala otázka, jestli já bych to dokázala. Potom už přijel manželky bratr a stav mého pacienta se relativně stabilizoval, takže jsem odjela. Domů jsem přijela někdy kolem půl noci. Ani ne za 10 minut po mém příjezdu mi však začal zvonit pracovní mobil a tak jsem ho zvedla. Pani mi oznámila, že manžel právě zemřel. Chtěla také, abych přijela a pomohla ji manžela obléci a zařídit nejzákladnější věci. Odjela jsem tedy zpět a udělala to, co bylo potřeba. Pána jsme pak nechali ležet na lůžku, aby se s ním ráno mohly rozloučit i děti.
Snad se můžete zeptat, proč jsem to celé psala. Odpovědí může být několik.
Jednou z nich je, že mě tento můj pacient chytl za srdce víc než jiní, protože jsme spolu prožili nějakou dobu a zažili jsme spolu i nějaké věci.
Další odpověď může být, že jsem chtěla ukázat, že i těžké a bolestné chvíle je možné prožít společně v rodině a není třeba si před nimi zakrývat oči a utíkat od nich.
Z našich společných setkání mi také zůstalo mnoho hlubokých myšlenek, které se jen velmi těžko vyjadřují slovy, přesto jsem se s Vámi o ně chtěla podělit, protože si myslím, že mohou být přínosem i pro někoho dalšího.
Také bych touto cestou chtěla
poděkovat mému pacientovi, ale především také jeho manželce,že mi umožnili sdílet s nimi jejich těžkou situaci a že ke mně byli nesmírně otevření.
Díky!!!
