Píši o atmosféře při pěší pouti na Velehrad - vždyť už se pomalu blíží další už její 9. ročník. Někteří se rozhodují, zda se tentokrát vypravit a jiní poutníci zase rádi zavzpomínají na chvíle ztrávené při pouti. Jistě mi mnozí z nich dají za pravdu, že platí to, co se zpívá v jedné poutní písni: "Kdo zažil, kdo to zná, ten pochopí, proč mám ta dny tolik tolik rád..."
A tak jsem se na toto téma zeptal několika lidí:
Jedna poutnice říká: Lidé stáli o nošení ostatků. (Letos s námi totiž putovaly ostatky sv. Klementa Marie Hofbauera, které se v září vložily do oltáře na Šumné. Nesly se vpředu. Určitě o ně byl takový zájem, protože člověk mohl nést tělo, ve kterém zvítězil Bůh.)
Jednou, před nějakým rokem, všichni zmokli (ne ojedinělý jev). Cesta pak pokračovala dál, takže boty byly večer celé mokré a zablácené. Večer, v Miroslavi, se nabídli jedni manželé, že boty poutníkům usuší. Tak o. Marek sundal mokrou kleriku a všechny zablácené boty se do ní nabraly. Třešničkou na dortu bylo, že jejich malá dcerka k nim přidala svoje bačkůrky. Tak je večer (že to byl veselý večer) nabízel pan Lukeš ve ztrátách a nálezech (ty bačkůrky).
Když se chodí a rozdávají se obrázky, tak staří lidé vzpomínají, jak jako mladí chodívali do Mariazell. Jak spávali ve stodolách...
Někdo říkal: Já bych nemohl pořád chodit na jednu pouť. To by bylo moc stejné. Dovoluji si s tím v tomto případě nesouhlasit: Každá pouť je jiná. Nejen proto, že chodí pokaždé jiní lidé...
Je zajímavé, když se jde kus cesty s Pánem v Nejsvětější svátosti. Beru to jako fyzický důkaz, že Pán je celou pouť s námi. Také by se nemělo zapomenout na to, že nás často jdou kněží z farností, kterými procházíme, přivítat.
Jeden soluňák říká: Byli tam zajímaví lidé a nebyla tam nuda. Nejvíce mě bavila celá pouť (fotbal, mše sv., občerstvení, povídání s kamarády, zpěv při pěším putování...).
Já se vším tím souhlasím. Vždy si s sebou bere poutník svůj úmysl. Kvůli tomu úmyslu na pouť jde a obětuje za něj všechny těžkosti pouti. Ještě bych chtěl dodat, že mně, jako občanu České republiky a soluňákovi není a snad ani nemůže být Velehrad úplně lhostejný. Vždyť - kde máme větší připomínku těch, kterým máme být tolik vděční za dar víry - Cyrila a Metoděje?
