Tentokrát budu psát o fotbalovém zápase soluňáci - marianky při pěší pouti na Velehrad.
Ve středu 20.8. jsme vyšli z Blučiny. Všechno to začalo už velkou chvíli předem, tím, co já nazývám předzápasovou kampaní. Soluňáci i marianky si brali mikrofon a tvrdili, jak je jejich družstvo lepší a že to mají jasně vyhrané. Letos se marianky raději ani nechtěly vyjadřovat. (Normálně je jich totiž dvojnásobek soluňáků, ale tentokrát to bylo naopak.) Vypadalo to, že soluňáci zvítězí ještě před začátkem zápasu. Ale chvíli předtím, než jsme přišli na hřiště v Hostěrádkách, nám jeden z otců oznámil, že pro férovost budou soluňáci hrát tak, že se jim následujícím způsobem svážou nohy:
Vezmete dva soluňáky.
Postavíte je vedle sebe.
Potom vezmete lano (nebo něco podobného) a svážete jednu nohu od jednoho a jednu nohu od druhého.
Bez nějakých větších námitek bylo přijato. Hrály se dva poločasy a prodloužení. Během prvního poločasu jsme my, soluňáci, dostali jeden gól kvůli špatnému postavení našich brankařů. To byla poslední branka, která v tomto zápase padla. Asi vás zajímá, jak to bylo s prodloužením. Rozhodčí musel uznat, že jsme byli v obrovské nevýhodě a tak jsme mohli pár minut hrát s rozvázanýma nohama. Ovšem k mariankám se zase na prodloužení přidali jiní hráči (to měkké i tam je schválně). Tak se nám ani v prodloužení nepodařilo dát gól. Marianky vyhrály 1:0, ale přiznejme si- kdo už někdy hrál po 100 ujitých kilometrech fotbal?
To jsme my se svázanýma nohamaTrenér soluňákůTrenérka marianek
Pokusil jsem se to napsat nejobjektivněji, jak jsem to já, učastník zápasu, dokázal. A nenechte se zmýlit fotkami, o.Jindřich se nechoval o nic méně sportovně než trenérka marianek.
