Farář v Olbramkostele P. Josef Dunda (bratr pradědečka současného faráře) působil v Olbramkostele 16 let. Po té se ke dni 23.2.1901 vyměnil s P. Václavem Koudelkou v Kloboukách u Brna. Jejich pohled na dění ve farnosti je nejednou svérázný, leč zajímavý. Nevyhýbají se ani zmínkám o ožehavých skutečnostech. Mnohé jistě zaujme obšírnější líčení politické situace a první světové války z pohledu vesnického faráře.
Výňatek z farní kroniky v Olbramkostele psaný P. Josefem Dundou; od roku 1901 pak P. Václavem Koudelkou.
Na Olbramkostelskou faru jsem byl investován dne 2. ledna 1885 panem biskupem Františkem Bauerem v biskupské kapli. Přistěhoval jsem se sem 8. ledna a můj nábytek mi dovezli moji milí nastávající farníci z Lipolce až do Olbramkostela na útraty obcí.
Dne 27. ledna jsem byl slavnostně instalován odstupujícím farářem, důstojným panem děkanem Antonínem Černým. Slavnostní řeč pronesl můj největší dobrodinec a téměř druhý otec Nejdůstojnější pan Josef Švefl, toho času regens biskupského alumnátu v Brně, který také kázal při mé primici v roce 1880 u mého bratra Kašpara, faráře na Moravci.
Narodil jsem se 23. srpna 1855 v Želeticích, farnosti Žerotické v okrese Znojmo. Moji rodiče byli sice chudí, ale poctiví a zbožní – otec Ignác byl tesařem a domkařem, později koupil půllán v Biskupicích č.p. 59 od strýce, čímž se velmi zadlužil. Bylo nás sedm dětí, z nichž dvěma dal Pán Bůh milost stát se jeho služebníky, staršímu bratru Kašparovi a mně, nehodnému. Jen díky milosti Boží a přízni dobrodinců jsme studia mohli začít a také šťastně dokončit. Matka Anna se svěcení bratra Kašpara nedožila.
Já jsem studoval na gymnáziu v Brně (česky - bylo tehdy právě zřízeno), pak bohosloví - také v Brně a moje první místo kooperátora po vysvěcení bylo ve Znojmě u sv. Mikuláše, kde jsem působil dva a půl roku, až do 1. února 1883. Zde jsem pracoval v katolicko – politickém spolku a v posledním čase jsem byl asi rok předsedou spolku katolic. tovaryšského. Nikde jsem nezapřel svoji českou národnost, byl jsem členem Znojemské besedy české a působil jsem i jinak ve prospěch znojemských Čechů. To však bylo příčinou nepřízně Němců liberálů i mých domácích pánů a spolubratrů vůči mně. Pro katolický politický spolek jsem přeložil volební prohlášení do češtiny, čímž jsem ovšem položil vrcholový kámen neoblíbenosti u liberálních Němců.
Pro mne slabého však byla stanice kaplanská ve Znojmě příliš namáhavá., často jsem churavěl, nejvíc kašlem. Proto jsem se odhodlal osobně přednést pokornou prosbu o přeložení na méně náročné místo. Písemné i ústní žádosti bylo vyhověno brzy a to tím, že jsem byl určen do Ivančic. Tam jsem se však bál jít, protože tam bylo k obstarávání ještě více škol než ve Znojmě. K mojí radosti byl tento dekret odvolán a já jsem byl určen do Slupu k dobráckému, ale již churavému panu faráři Karlu Landsfrídovi, který však za dva měsíce zemřel. Zde jsem se značně zotavil a prolil nejednu slzu radosti u oltáře Páně.
Administrátorem jsem zde zůstal do 15. července 1883 a po příchodu nového pana faráře Albína Fojta jsem byl poslán jako kooperátor do Lipolce, kde jsem zůstal až do svého jmenování farářem, totiž do konce roku 1884.
Zde v Olbramkostele jsem začal usilovně pracovat v duchovní správě. Večer před velkými svátky jsem měl požehnání, po něm jsem zpovídal a pomalu jsem začal farníky připravovat na svaté misie, které pak v roce 1887 (od 6. ledna do 17. ledna) vedli redemptoristé P. Jos. Tomášek, Jos. Nedbal a Frant. Kalina. Obnova se konala od 14. do 19. prosince 1887, vše na mé útraty, kromě 30 zl., které mi na obnovu přispěla konzistoř. Svaté misie měly potěšitelný výsledek. Ke stolu Páně přistoupilo 1020 lidí.
Mimo to jsem se staral o potřebné opravy v kostele a na faře, takže není místa, na kterém by se podle možnosti něco neopravilo, jak je blíže popsáno na str. 198; varhany byly opraveny na náklady obce od Fr. Kurky Znojmo. Tak jsem tiše pracoval v duchovní správě a nepletl jsem se do obecních záležitostí, jsa vážen od farníků. Jak vyplývá z úředních akt, při sčítání lidu roku 1890 ani jeden obyvatel z Olbramkostela neuvedl německou národnost, proto nekážu německy, za což jsem byl zažalován.
1901
Byl obnoven obraz Panny Marie Nanebevzaté (dříve byl na hlavním oltáři) a opatřen rámem a zavěšen v hlavní lodi kostela. Opravu vykonal Václav Heabek ze Znojma za 84 korun. Nebylo to sice mnoho, ale oprava se celkem nezdařila. Nové korouhve stály 146,80 korun.
1902
Byl opatřen nový obraz bratří bisk. Cyrila a Metoděje, který maloval akademický malíř Jindřich Poláček z Brna. Stál 120 zl. (= 270 korun) a později ještě bylo přidáno dle nařízení Nejd. B. konzistoře v Brně 60 kr z kostelního jmění. Obraz zakoupila částečně Kateřina Hanzálkova, vdova č.p. 9 v Olbramkostele, věnovala na něj 170 korun. Byla také pořízena nová střecha (krytba) na faře za 1500 korun, zomítána a nově natřena věž, celý kostel i zeď kolem kostela za celkový obnos 2635 korun. Krytbu střechy provedl tesařský mistr Přinosil ze Znojma, opravu farního kostela stavitel Všetečka ze Znojma. Opravu kostela řídil zednický mistr z Moravských Budějovic Antonín Svoboda. Dále byl pozlacen a znovu zasazen na věž spadlý kříž za celkový obnos 80 korun.
1905
Pořídily se nové varhany v Plenkovicích od J. Hubišky, varhanáře z Prahy, za 1200 korun. Staré a již úplně opotřebované varhany koupil týž za 100 korun. Kostely přispěly po 200 korunách (celkem 400 korun). Patron město Znojmo 100 korun. Zbytek se pokryl sbírkou po domech v Plenkovicích, která proběhla dvakrát. Varhany jsou znamenité.
1906
Ve filiálním kostele v Plenkovicích se pořídily nové sloupce pod kůr, jelikož nové varhany kůr značně zatížily. Provedl je J. Přinosil, tesař ze Znojma, za 126 korun. Byl také velmi pěkně vymalován farní chrám Páně olejovými barvami od Kosadků za neúplných 1800 korun. Postranní oltáře byly obnoveny za celkový obnos 400 korun. Malbu i oltáře provedl pan Albín Janda z Velkého Meziříčí ke všeobecné spokojenosti.
1907
Byla znovu natřena věž, na které se objevily veliké skvrny po špatné Všetečkově práci. Opraven i kostel. Natření zelenou barvou proti vůli farářově úmluvě se plně zdařila, snad bude natření fermežovými barvami trvalé.
Dne 17. 11. 1907 se opět konali misie, a to třemi kněžími (P. Nedbal, P. Klestil a P. Ševčík z řádu Božského Spasitele z Červenky u Litovle). Trvaly do 25. 11. Ke stolu Páně přistoupilo asi 550 farníků, plenkovičtí se účastnili jen nepatrným počtem. Bylo prabídné počasí, plískanice, sníh, špatné cesty. P. Štěpán Klestil tam zajel na jeden den, kázal, zpovídal i zaopatřoval nemocné. Znamenitá kázání měl P. Nedbal, bývalý rektor v Července. Město Znojmo dalo za poloviční cenu dubové klády na misijní kříž. Dostavil se nejd. pan prelát ze Šatova (světil kříž), i pan děkan ze Štítar, P. Anton Procházka. I přes dopolední sníh a vánici byla účast veliká i ze vzdálenějšího okolí, odpoledne bylo klidnější. Misionáři odejeli 25. listopadu, provázení blahopřáním a díky farníků.
1909
Dne 2. července 1909 zemřel zdejší nadučitel Alois Mareš, který zrovna dva dny před smrtí odešel do penze kvůli kornatění cév. Odešel jeden z učitelů staršího rázu, který byl věřícím křesťanem. Mladší generace je většinou volnomyšlenkářská a mnoho nedbá o náboženství.
19. 5. měla naše země projít tak zvanou Halejovou vlasaticí, respektive jejím ohonem. Pokud se tak v noci ze dne 18. na 19. 5. skutečně stalo, jak hvězdáři tvrdili, nezaznamenali jsme žádné účinky. Lidé se dosti báli a mysleli si, že nastává konec světa, respektive naší zeměkoule.
1911
Od 19. do 26. února 1911 se v Olbramkostele konala obnova misií, a to kněžími řádu Božského Vykupitele z Červenky u Litovle. Byli zde P. Josef Nedbal - rektor misií, P. Karel Stašík a P. Jan Návrat. Při kázáních slova Božího a při cvičení stavů si počínali velmi horlivě. P. Návrat byl také tři dny v Plenkovicích. Plenkovičtí za to byli velice vděční a téměř všichni, až na několik obyvatel, přistoupili ke svaté zpovědi. Sv. misií se zúčastnil také značný počet lidí z Kravska. Z učitelů byla u zpovědi jen menšina. Činné síly učitelské nikoli. V novinách, vycházejících ve Znojmě, se objevily útoky na misie a misionáře (Mor. Jih). Mnoho ukazatelů vede k tomu, že autorem byl zdejší podučitel Jan Křivánek. Před odchodem misionářů je farníci a farář odprosili. P. Stašík zde byl pouze 4 dny, pak odejel do Uher. Svátosti přijalo kolem 800 lidí. Ať Pán Bůh dá, aby ovoce misií trvalo!
V roce 1911 bylo v celé farnosti a okolí veliké sucho. Lidé byli nuceni kvůli nedostatku píce prodávat lacino dobytek.
1912
V měsíci listopadu 1912 začala válka na Balkáně proti Turecku menšími státy balkánskými Srbskem, Černou Horou, Bulhary a Řeky vítězně. Turci nyní mají jen nepatrné území kolem Cařihradu. Ostatní krajiny, kromě Albanie, zabrali vítězní balkánští spojenci.
1914
Letos u nás bylo svaté biřmování. Uděloval je Jeho Excellence pan biskup z Brna Pavel hrabě z Hurinů dne 17. dubna, a to na dvou místech: v plenkovické filiálce dopoledne, kde byla také mše svatá, a odpoledne ve farním chrámu Páně v Olbramkostele - zde bylo svátostné požehnání. Na obou místech byly Jeho Excellencí konány důtklivé promluvy z kazatelen. Farníci v Plenkovicích vše přichystali a ozdobili, výzdoba v Olbramkostele zůstala z velké části na bedrech místního faráře. Ne všichni se zachovali tak, jak by se slušelo při uvítání vrchního pastýře.
Ohromující, neuvěřitelná, zdrcující a přebolestná zpráva došla v neděli 28. června 1914 z jihu naší říše. Sarajevský telegraf toho dne roznášel do světa hroznou zvěst: "Atentát". Arcivévoda František Ferdinand a vévodkyně Žofie z Hohenberka byli zavražděni. I přesto, že slunce toho dne jasně svítilo a jakoby hýřilo teplem a světlem, rozložil se na celém uhersko-rakouském mocnářství černý, těžký stín. Dědic trůnu skolen vražednou koulí ohavného zlotřilce; ten také v surovém cinismu neušetřil ani jeho spanilou choť a s ní sklál i matku tří nevinných dětí. Do nebe volající hlas bylo toho dne slyšet v celém kulturním světě. S krvácejícím srdcem jsme ty dny vztyčovali na domech, věžích i staveních černé prapory. Arcikníže František Ferdinand byl synem bratra našeho císaře pána Františka Josefa I.: Karla Ludvíka a jeho choti Marie Anny; byl jejich nejstarším synem a narodil se dne 18. prosince 1863. Byl to pán šlechetný a českému národu přející. Konal cestu kolem světa a byl takřka pravou rukou císaře. Také byl rozhodným a svědomitým katolíkem, jeho choť také. Nejvíce pobýval na Konopišti v Čechách; byl vojínem od hlavy až k patě. Právě proto se ho nepřátelé Rakouska báli. Dvě rány z revolveru směrem k arcivévodovi dal jistý pravoslavný Srb Pziniip. Útočníka chytil pod krkem jistý bohoslovec, ale kdyby nepřiskočili důstojníci, kteří poté vraha předali policajtovi, byl by zajisté zastřelen. Okolní diváci se vraha snažili osvobodit, což je důkazem toho, že byli smluveni. Na ubohého vévodu bylo nalíčeno ze všech stran. Jak se později ukázalo, byl útok připraven v Srbském království, neboť papíry, jež měli vrahové, pocházeli z vojenské královské zbrojnice v Kragujevci. Bylo to podnětem ke hrozné Rakousko - Uherské válce, nejprve se Srbskem. Nyní stojí téměř celý svět ve zbrani (!) proti Rakousku a Německu.
1914 - 1916
Naše vojska musela ustupovat téměř až ke Krakovu. Tři čtvrtiny Haliče bylo obsazeno Rusy; též značná část Bukoviny. Rusové vnikli též do Uher severních a obsadili také velkou část Karpat v zimě r. 1914 a podrželi vše ve své moci až do konce měsíce května 1915. Pak byla ruská fronta rozlomena. Rusové utrpěli hrozné porážky a museli vyklidit téměř celou Halič a Bukovinu; taktéž Uhry a Karpaty. Za to zaujali Němci a Rakušané velkou část, ba téměř celé ruské Polsko a s hlavním městem Varšavou až k zálivu města Rigy a k pevnosti Dvinsku. Ruské hranice nyní běží na ruském západě téměř od Rigy až k městu rakouskému Černovicům, hlavní město Bukoviny. A baťuška car, který delší čas sídlil ve Lvově a domníval se asi, že Halič vždy zůstane v rukou Rusů, musel hezky zpět na zlatou Rus! Znamenitá pevnost haličská Přesnyžl, která se musela vzdát Rusům, byla vojsky zpět dobyta (velitel generál Kuzmánek se tam dlouho držel, než kapituloval, přinucen hladem) a naše vojska vnikla hluboko na Rus. Dne 23. května 1915 nám vypověděla Itálie (náš nečestný bývalý spojenec) válku. Asi se to velmi hořce dotklo našeho stařičkého císaře Pána, jak dal najevo ve svém manifestu k národům rakouským. V listopadu a v prosinci roku 1915 vnikli Rakušané, spojeni s Němci, hluboko do Srbska. Království srbské přestalo existovat. Král Petr i se syny museli do vyhnanství. Též Černá Hora byla brzy nato dobyta dobyta (Hora loučení r. 1916!). Též černohorský král Nikita musel přes hory a doly a moře; prý je v Lioně, městě francouzském; zato Bulharsko a Turecko se připojilo k nám. Vlachové stojí na Soči a pětkrát učinili ofensivu. Byli vždy odraženi s krvavými hlavami. V poslední době byli vypuzeni z Tyrol a zajato jich bylo asi 24 000, chtěli se zmocnit Trientu. Naše vojsko zatím stojí na italské půdě. Turci ztratili v březnu až dubnu 1916 důležitá města v Malé Asii: Ergerni a Trpsezunto. Němci již delší čas obléhají Verdun, francouzskou pevnost, nemohou se jí však zmocnit.
Z olbramkostelské farnosti byli všichni schopní muži od 18 do 50 roků povoláni do zbraně. V boji zatím padlo z Olbramkostela 14 mužů. Všude nyní panuje veliká drahota, zvláště potravin a dobytka.
1916 - 1917
Válka neustává. Šlechtic generál Blum se počátkem června 1916 vyjádřil, že pokud Rusko ještě jednou podlehne, jak se stalo u Přemyšle a nyní na Dněstru, je síla ruské říše, a to nejen vojenské, ale vůbec, na celou dobu války definitivně zlomená. Hlavní vojenský záměr se koncentruje na Halič 18. 6. 1916. Anglie i Rusko počítá na vyčerpání lidského materiálu u ústředních mocností a na nedostatek dovozu, zvláště obilnin; nepřátelé, zvláště Německo nás chtějí vyhladovět. Dosud byly jejich plány neúspěšné. Itálie je ve svém válčení závislá na anglickém uhlí a anglických penězích. Vlastní původce světové války a všeho zla je Anglie.
10. 8. - Rusové se prý připravují na třetí válečné zimní tažení. Dobyto celé ruské Polsko od Rigy k Dunaburkuk Tarnovu k Černovicům v Bukovině. Světoznámá jsou jména německých generálů Hyndenburka a Makasena. Hyndenburk úplně porazil Rusy na východní části Pruska. Makasen dobyl téměř více než polovinu Rumunska s hlavním městem Bukurešť až téměř k řece Seretu.
Uprostřed válečné vřavy zemřel pokoje milovný císař a král, náš František Josef I. Bylo to dne 20. 12. 1916. Místo něho nastoupil na trůn císař Karel - první rakousko-uherský císař toho jména. Císař František Josef I. panoval téměř 68 let. Do poslední chvíle byl obdařen nestenčenou hojností své duševní síly. Historie ovšem ocení zevrubně jeho požehnanou činnost.
Tolik však přece říci, že jmenovitě školstvo veškerými změnami střední i vysoké mohutně zkrotlo. Tak veliký pokrok jeví v malířství, sochařství, básnictví ve Vídni u císařského hradu. Také v cizině šlo jméno rakouského mocnářství dle zákona. Železniční sítě rozšířeny a zřízeny. Hmotný blahobyt na mnohých místech vzkvétal. Obchod a průmysl se v dobách míru rozvíjel. V měsíci lednu 1917 byli Kramář (vůdce Čechů na říšské radě) L. Rašín, Červinka, tajemník katolických listů, Zmazal, advokátní úředník, odsouzeni na smrt pro velezradu. Kramář, vůdce Všeslovanské propagandy v Čechách, byl ve styku se zapřísáhlým ateistickým profesorem na pražské univerzitě, nyní v Anglii (později utekl do Ruska) Garikem Masarykem. Byli však císařem omilostněni k těžkým dlouhotrvajícím žalářům. Dne 16. 3. 1917 se ruský car vzdal trůnu. Byl zajat a se svojí rodinou uvězněn, tuším v Zimním Paláci. Rusko - což je neuvěřitelné - bylo prohlášeno republikou. Revoluce trvala krátce, podněcována Anglií. Průlom, zamýšlený v německém vojsku se nepřátelům Francouzům a Angličanům nezdařil. V květnu krátké a úporné boje na Soči (Jsunka). Proti nám vedených ve Vlachů. I zde se průlom, zamýšlený proti nám, nezdařil a všechny zuřivé útoky Vlachů proti rakousko-uherským vojskům ztroskotaly.
Při zahájení říšské rady, v trůní řeči dne 31. 5. 1917 pravil mimo jiné J. Vel. císař Karel I.: "Chci býti svým drahým národům po všechny časy spravedlivým, láskyplným, svědomitým vladařem ve smyslu konstituční ideje, které jsem se ujal jako dědictví otců v duchu opravdové demokracie, která právě za bouře světové války ve výkonech všeho lidu na frontě i doma obstála podivuhodně ve zkoušce ohněm."
1918
Ruský car odvezen do Tobolska, nepatrného města na řece Obek na Sibiři. Největší světová a slovanská říše se také rozpadává. Utvořily se republiky; Polsko vstává k novému životu pod a s pomocí Německa. Z ostatního Ruska se utvořily republiky: Finská, Ukrajinská, Kavkazská a Středního Ruska. Ve Středním Rusku vládnou bolševici a vojáci nekázaní, pod vedením Lenina a Trockého. Rusko je nyní zmenšeno na rozlohu jako v roce 1657. Amerika vypověděla Německu válku. Prezident Spojených států amerických je Vilson. Zdálo se, že chce společně se Svatým otcem Benediktem XI. zprostředkovat světový mír. Američané se přidali na stranu dohody: Anglie, Francie a Itálie proti ústředním státům Německu, Turecku a Bulharsku. Ponorky (odě pod mořskou hladinou plovoucí) rušili značně dopravu střeliva a potravin ze severní Ameriky do Anglie a Evropy. Odtud ten hněv amerických velkoobchodníků, hlavní příčina této německo - americké války.
20. 4. 1918 učiněn mír v litevském Brestu s Ruskem. V Rusku úplný zmatek. Taktéž učiněn mír s Ukrajinou, od které se k nám mají dovážet prostředky k výživě. I s Rumunskem byl sjednán mír (7. května 1918). Z Rumunska k nám mají dovážet potraviny. Letos v Praze při sjezdu poslanců byl pronesen projev, že Čechy, Morava Slezsko a Uherské Slovensko mají utvořit samostatný stát, podobným způsobem jako Uhry. Cosi podobného učinili Jihoslované pod vedením poslance Korošce. Nyní v červnu je u Remeše v proudu veliká německo-francouzsko-anglická bitva s podporou Ameriky. Němci bojují vítězně a mají namířeno na Paříž. Mír s Finskem a naší říší byl podepsán 23. 5. 1918. Na Pijavě se bojuje s Vlachy.
Drahota u nás značně vystoupila: např. párek selat podsvinčat stojí 600 korun živé váhy.
1919
Prostředky k výživě z Ukrajiny nedocházejí. Za to naše vláda počátkem srpna 1918 obyvatelstvo překvapila zvýšením cen chleba a mouky. Následovalo zdražení chlebovin o sto procent. Situace soukromého úřednictva i dělnictva je velmi hrozivá - válka nepřestává. Bojuje se ve Francii. Němci ustupují 20. 8. Šatstvo a poživatiny ustavičně v ceně stoupají! Dne 28. 9. opouští Bulharsko čtyřspolek a chce dohodou uzavřít mír. Rakousko-Uhersko a Turecko se připravují udělat totéž. Snad se již blíží mír! Noviny píší, že jdeme vstříc míru, s ním ale také událostem dalekosáhlého významu. 3. 10. prý bude přeměna lidstva (?). Severní Amerika nyní stojí za svým prezidentem Wilsonem v čele událostí!
Neslýcháno! V Praze byl dne 20. října t. r. vyhlášen samostatný Československý stát, skládající se z Čech, Moravy, Slezska a celého Slovenska v Uhrách. Mimo to se utvořily samostatné republiky: Jihoslovanská, Německo-Rakouská, Uherská. Také Polsko bylo prohlášeno za samostatnou Državu V Haliči. V Německu chaos! Německá vojska poražena za vedení francouzského generála Fahra od vojsk Francie, Anglie a Itálie. Amerika rozhodla. Císař Karel se po marném vyjednávání se zástupci jednotlivých rakousko-uherských národů vzdal 10. listopadu trůnu. Před ním se vzdal trůnu i německý císař Vilém II. Německo prohlášeno republikou. Trůny téměř všech německých knížat a panovníků se zbortily - saský král bavorský, král oldenburský, kazanský, saskovýmarský. Císař Vilém přibyl se svou rodinou do Holandska do Eysdenu.
10. 11. se utvořila česko-slovenská armáda. V Československé republice bude setrvávat pro vyvlastnění latifundií znárodnění dolů a zdanění zisků. 22. 10 se utvořil v Praze Národní výbor, který převzal řízení státních věcí Československé republiky. Válka byla ukončena 12. 11. t. r. Dne 14. 11. t. r. byl na návrh předsedy ministra Kramáře jednomyslně zvolen Tomáš Garrik Masaryk za prezidenta Československé republiky v první schůzi národního shromáždění. Týž přijel z Itálie dne 18. 12. t. r. do Prahy a usadil se na Hradčanech.
15. 12. bylo Znojmo, doposud německé, prohlášeno českým. Prezident Portugalské republiky Sidonio Pres byl zavražděn 15. 12. Před tím hrabě Tisza v Uhrách. Dne 3. listopadu t. r. byla stržena a na kousky rozbita socha Panny Marie na Staroměstském náměstí v Praze od rozzuřeného a řečníky na Bílé Hoře popuzeného lidu.
V Brně byly již dvakrát položeny pumy u kostelů (františkánského a dominikánského) jakýmisi vojenskými individuy. Vybuchly. Kostely nebyly valně poškozeny. V okolních domech se rozbila okna a obyvatelstvo se hrozně vyděsilo! Kam to spějeme?
Nařízení vlády Československé republiky 20. 2. 1919: Na základě usnesení národního shromáždění v Praze se zakazuje kněžím mluvit něco o zákonech, politice, tisku, o volbách a podobně. Národní shromáždění v Praze k tomu má snad právo? Vždyť nebylo voleno lidem, ale sestavili je nahodile! Co se to děje?
1920
Objevilo se veliké množství padělaných 20ti a 10ti korunových bankovek. Mnoho lidí utrpělo značné škody. Ženy a dívky mají letos volební právo. Nyní má ženské pohlaví, stejně jako muž, právo rozhodovat o otázkách veřejného života. Muži v ženách a dcerách vítají statečné bojovnice na poli kulturním i politickém; volební právo mají od dokončeného 21. roku. Je ale žádoucí, aby ženy a zvláště dívky křesťanského smýšlení vstupovali do spolku zvaného "Orel", jako vstupují zvláště socialistické do spolku zvaného "Sokol". Poslednější spolek je úplně protikatolický!
Našemu dobrému lidu v Československé republice byl vyhlášen urputný náboženský boj. Z domácností a veřejného života mají být odstraněny kříže a sochy. Na obranu duchovních statků se v poslední době utvořila politická strana, která nese název Československá strana lidová. Asi bude třeba křesťanských organizací.
Dle zákona ze dne 22. 7. 1919 se mají v obcích zřizovat veřejné knihovny. Proto pozor! Jaká četba, takové i smýšlení lidu! Náboženské úkony: modlitba, svatá zpověď sloužení mše svaté jsou ponechány dobré vůli rodičů žáků! Kam to spějeme?! Bez náboženských úkonů - jaké to náboženské vyučování? Ve všech obcích farnosti Olbramkostela - v Plenkovicích, v Žerůtkách, se utvořila tak zvaná lidová jednota (1920)., důležitá zvláště nyní před volbami přičiněním sekretariátu lidové strany ve Znojmě. V Olbramkostele je nejsilnější politickou stranou. Ukázalo se to zvláště při volbách do národního shromáždění a do senátu ve dnech 18. 4. a 25. 7. 1920. Místního duchovního to stálo značných obětí!
d. p. Josef Dunda, farář v Olbramkostele se odebral na výslužbu dne 31. května 1920. Načež tuto faru administroval d. p. Isidor Vondruška, farář v Citonicích až do 1. února 1921, kdy se stal farářem P. Antonín Hejl, kooperátor v Tasově u Velkého Meziříčí.
