Na tomto místě Vám nyní nabízíme zajímavé informace o kostele sv. Petra a Pavla v Jeníkově a jeho poutní tradici. Jeníkov je naší adoptovanou farností.
KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V JENÍKOVĚ A JEHO POUTNÍ TRADICE
Jeníkovský kostel s baňatou věží na nevysokém návrší v centru obce je zdaleka viditelnou dominantou lehce zvlněné krajiny Podkrušnohoří mezi městy Teplice, Duchcov, Hrob a Osek. Dnes však již málokdo tuší, že Jeníkov býval v době barokní také významným mariánským poutním místem, příspívajícím k produchovnění zdejší krajiny, nazývané v dobových spisech„mariánskou krajinou“ či „ mariánským rájem“ , kterou politický vývoj 20. století tak bolestně poznamenal.
Nejstarší zmínka o farním kostele v Jeníkově (něm. Janegg) pochází z roku 1352. Patrně již od počátků své existence byl Jeníkov jednou z inkorporovaných farností cisterciáckého kláštera v nedalekém Oseku (minimálně již před rokem 1423). V období pohusitském se zřejmě převaha zdejší farnosti přiklonila k utrakvismu, neboť breve papeže Sixta IV. z 10. června roku 1482 přenáší sídlo farní správy do nedalekého, stále ještě katolického Hrobu do doby, než se katolictví v obci opět upevní. Propojení obou katolických farností však trvalo hluboko do 17. století. Roku 1551 byl údajně vybudován nový farní kostel, o jehož podobě však není nic známo (vyhořel r. 1756) a souběžně byla zbudována i dodnes zachovalá kdysi hřbitovní kaple zasvěcená dnes sv. Anně, jejíž renesanční, delikátně v opuce tesaný portál nese stejný letopočet. V období závěru třicetileté války se začínají v dochovalých kostelních účtech objevovat zprávy o rozsáhlejších opravách šindelové střechy kostela, oken i zchátralé fary a od roku 1642 se v obci pravidelně začal slavit svátek Božího Těla. Jeníkov se stal opět plně katolickým. Od roku 1648 v Jeníkově působil po dva roky jako duchovní budoucí významný osecký opat Laurentius Scipio který osecký klášter pozvedl z letitého úpadku. Od roku 1656 se zavedla tradice procesí z Hrobu do Jeníkova o Křížových dnech.
Zrození poutní tradice
Jak nás informuje dochovalá kniha Svědectví o počátku zázraků , které Všemohoucí a Milosrdný Bůh na prosby Matky Boží P. Marie pod křížem vysoce ctěného svatostánku v Jeníkově učinil, zakoupil roku 1673 školní pomocník František Haar z Jeníkova u oseckého sochaře Martina Wildta sochu Panny Marie Bolestné. Při nastupování na vůz tažený dobytkem, který sochu vezl, se dotyčnému smekla noha a zapletla se mezi loukotě rozjíždějícího se kola vozu, takže hrozilo její zlomení či rozdrcení. V nouzi nejvyšší nešťastník zvolal: Ježíši, Maria , přijďte mi na pomoc, smilujte se nade mnou. A hle, dobytek se v ten ráz zastavil, dokud dotyčný nevypletl nohu z kola a dokud mu kočí z povzdálí nepřispěchal na pomoc. Z vděčnosti zachráněný sochu věnoval jeníkovskému kostelu, kde ji léta vroucně uctíval. Po jeho smrti tehdejší jeníkovský duchovní, duchcovský rodák a horlivý podporovatel mariánské úcty Fridrich Mibes (k roku 1685 je zmíněno jeho zázračné zachránění na přímluvu P. Marie Kájovské z poutního místa zlatokorunských cisterciáků v jižních Čechách v tamější knize zázraků, v roce 1697 již jako duchovní správce poutního areálu v Mariánských Radčicích založil bratrstvo P. Marie Bolestné s černým škapulířem) umístil tuto sochu pod krucifix bočního oltáře jeníkovského kostela, kde se jí dostávalo narůstající úcty od zbožných obyvatel z okolí. Od roku 1701 výše zmíněná kniha eviduje každoročně zázračná uzdravení na přímluvu zdejší P. Marie Bolestné. V prvních dvou desetiletích se jednalo o jednotlivé případy, avšak od konce druhého desetiletí počet rychle narůstá a kulminuje rokem 1722 až neuvěřitelným počtem 122 zázračných vyslyšení za rok (což je počet směle konkurující těm nejvýznamnějším poutním místům v Čechách). Mnozí přicházeli i z desítky kilometrů vzdálených míst, zpravidla v obvodu panství oseckého kláštera, ale později i z obcí na krušnohorském hřebeni a z oblasti dnešního Ústecka. Někteří ani netušili, kde Jeníkov leží a doputovali na základě návodného snu, v němž jim záštitu na správným směrem pouti slíbila P. Maria. Jestliže krátce předtím osecký cisterciák Augustin Sartorius hovoří ve svém překladu Gumpenbergova Mariánského atlasu souvislosti s úctou k P. Marii Bolestné z Mariánských Radčic (kde působil jako duchovní správce) o téměř „mariánském šílení“, neboť obyvatelé z okolí hledali u radčické Thaumaturgy pomoc snad v jakékoliv potřebě, pak nesporně totéž platí o Jeníkovu. Převahou zázračných vyslyšení jsou totiž uzdravení z onemocnění spíše lehčího charakteru (vícedenní horečka, bolesti končetin, neduhy očí, dětské nemoci aj.) skutečně těžké případy či závažné úrazy jsou v menšině, což odráží bezmeznou důvěru v pomoc zdejší P. Marie, jež se stala v některých případech posledním útočištěm poté, co nepomohla pouť do tak věhlasných sousedních poutních míst, jako byl Bohosudov či Mariánské Radčice. Vděční poutníci přinášeli do Jeníkova jako dar svíce, květiny, později i stříbrné obětiny. Od čtyřicátých let však počet zázračných vyslyšení začíná prudce klesat, poslední je nahlášeno k roku 1762. Není zcela zřejmé, co bylo příčinou tohoto úpadku. Mohly to být opakované nájezdy pruských vojsk na osecký klášter a okolí v letech 1741 - 2, 1744, 1756 - 60, které k bezpečnosti zdejší krajiny nijak nepřispěly, snad i zničující požár kostela roku 1756 a skutečnost, že Jeníkov zjevně nikdy nedosáhl oficiálního církevního uznání – osečtí cisterciáci tradičně podporovali ideu již zavedených mariánských poutních míst s ambity (Bohosudov, Mariánské Radčice, Zahražany, Horní Jiřetín) s předbělohorskou tradicí jakožto symbolických pevností katolické víry proti přeshraničnímu luterství. Zájem části poutníků mohla odčerpat také nově vznikající početná lokální poutní místa v okolí, kterých tu ve druhé čtvrtině 18. století vzniklo nemálo – např. Kostomlaty pod Milešovkou, Svaté schody v Krupce, Trmice aj.
Nový jeníkovský kostel
Ihned po požáru původního kostela byl za opata Kajetána Březiny v letech 1756 – 59, jak dosvědčuje datovaný erb nad hlavním portálem (dílo duchcovského sochaře Matyáše Khünela), vybudován nový dnešní kostel stavitelem Jakubem Schwarzem z Ústí nad Labem (bývalý polír význačného litoměřického barokního stavitele O. Broggia). Architektura kostela vychází z krátce předtím realizovaného děkanského kostela sv. Petra a Pavla v Oseku, s nímž se shoduje mělkým rizalitem zdůrazněnou střední částí lodi, je však dynamizována konkávním projmutím bočních os hlavního průčelí s nikami obsahujícími sochy titulárních světců a segmentovým půdorysem závěru. Interiér s minimem vnitřního vybavení naznačuje prostřednictvím malované iluzivní architektury hlavního oltáře (a v 18. století i dvou iluzivních oltářů bočních) a vzdutých plackových kleneb se štukovými zrcadly a medailony typickou barokní iluzi vnitřního rozpínání prostoru, snažící se smazat reálnou hranici mezi sférou pozemskou a nebeskou a navodit dojem většího prostoru, než jakým ve skutečnosti je (stejného dojmu z exteriéru dosáhlo působivé situování architektury kostela na návrší). Na vybavování kostela se podíleli umělci již dříve činní pro cisterciácké opatství v Oseku - roku 1760 postavil do kostela varhanář Josef Pleyer z Lokte nové jednomanuálové varhany s pedálem se 7 rejstříky za 230 zlatých, pozlacovač Jindřich Wentzeli pozlatil kříž a ciferníky na právě dohotovené věži, malíř a historiograf umění Jan Quirin Jahn z Prahy namaloval iluzivní architektury hlavního a dvou bočních oltářů vč. oltářního obrazu sv. Václava na boč. oltář, k němuž Wentzeli pozlatil rám. Hlavní oltářní obraz znázorňující Krista předávajícího klíč Sv. Petrovi po pravici s postavou Sv. Pavla u nohou namaloval za 210 zl. v Krupce usazený děčínský rodák, tou dobou v Drážďanech působící malíř Benedikt Kern, bratr slavnějšího drážďanského dvorního malíře Antonína, ozdoby k rámu zhotovil duchcovský sochař E. Khünel. Věžní hodiny zhotovil Martin Fischer, hodinář z Duchcova. Tabernákl před hlavním oltářem a dodnes zachovalou kazatelnu završenou plastickou skupinou Krista – Dobrého pastýře zhotovil sochař František Rotter z Loun. Roku 1763 byl kostel vysvěcen za účasti sboru zpěváků z budoucího spolku sv. Cecilie, který založil o deset let dříve P. Florian Burian (fungoval zde až do 2. sv. války). Celý areál uzavřelo vybudování nové jeníkovské fary v letech 1770 - 71. O kultu zdejší P. Marie Bolestné však v archivních materiálech od té doby nenacházíme jedinou zmínku, což mj. souvisí také s nástupem racionálního osvícenského myšlení i v kruzích duchovních. Lokálně však v lidovém povědomí úcta k jeníkovské P. Marii Bolestné žila ještě v 19. století – zmiňuje se o ní ještě ve 30. letech 19. století učený kněz Georg Adalbert Wahner ve svém topografickém díle a také inventář kostela z roku 1815 zmiňuje boční oltář P. Marie Bolestné pod křížem. K mariánské symbolice mohou také odkazovat štukové, kdysi snad malbou opatřené medailony v nábězích klenby nad bočními oltáři. Roku 1859 provedl novou výmalbu interiéru kostela včetně architektury hlavního oltáře a dvou bočních oltářů (které se pro špatný stav musely nově namalovat) a restaurování obrazů malíř J. V. Hellich a ve stejném roce proběhlo i štafírování mobiliáře (zajímavá je v této souvislosti zmínka o malbě Nanebevzetí P. Marie nad hlavním oltářem – patrně v dnes již zabíleném štukovém zrcadle na klenbě). Další změnu interiéru přinesla úprava v závěru 19. století, při níž došlo k pořízení nových věžních hodin a náhradě stávajících malovaných oltářních architektur bočních oltářů dřevěnými novorenesančními, pořízení nového tabernáklu a r. 1898 nových varhan od firmy Heinrich Schiffner. Za obou světových válek byly rekvírovány prospektové píšťaly varhan a zvony.
Po druhé světové válce byl kostel po odsunu původního německy hovořícího obyvatelstva odsouzen k postupnému chátrání a část vybavení včetně uctívané sochy P. Marie Bolestné byla odcizena nebo devastována. Opraven byl až v období uvolněné politické atmosféry závěru šedesátých let, kdy došlo na období přibližně dvaceti následujících let i k obsazení zdejší farnosti duchovním správcem. V důsledku poválečných přesunů však byla věž kostela obohacen o jednu cennou památku – z neznámé lokality přemístěný pozdně gotický zvon ulitý Jiljím Konvářem roku 1496, který patří k nejstarším zvonům v Podkrušnohoří. Od počátku devadesátých let se v minimálně navštěvovaném kostele přestaly sloužit bohoslužby. Na přelomu druhého a třetího tisíciletí se opuštěného kostela a fary ujalo jakožto své adoptivní farnosti sdružení FATYM z Vranova nad Dyjí, které zahájilo náročnou obnovu zchátralé střešní krytiny a v rámci svého duchovního působení začalo obnovovat zaniklou tradici úcty k místní Panně Marii Bolestné jakožto Matce Důvěry (kterou dnes představuje znázornění ve formě obrazu na bočním oltáři).
Zpracoval: Vít Honys
Výběr z nejvýznamnějších použitých pramenů a literatury
Archiv Národního Muzea, fond Sbírka rukopisů, i.č. 338, G. A. WAHNER, Sammlung der alten…Nachrichten im Leitmeritzer Kreise I.
Státní oblastní archiv Litoměřice, fond Řád cisterciáků Osek, Historický archiv, kart. 342, 129.
Státní okresní archiv Teplice, fond farní úřad Jeníkov, kniha i.č. 1, Verzeugniss…; kniha i.č 2 kostelní účty 1591 – 1684.
L. KOCOUREK, Inkorporované farnosti oseckého kláštera, 800 let kláštera Osek, Jubilejní sborník (Red. N. Krutský), Osek 1996, s. 106.
J. KVAPIL, Augustinus Sartorius: Mariánský atlas, Praha 1717 (koncepce barokního historismu vytvořená oseckými cisterciáky) – překlad a komentář, in : Ústecký sborník historický 2000, s. 145 – 166.
J. MACEK, P. MACEK, M. HORYNA, P. PREISS, Oktavián Broggio. Litoměřice 1992.
