Naše víra

17. SVÁTOST SMÍŘENÍ

Tato kapitola předpokládá znalost toho, o čem jsme uvažovali v 7. kapitole o velikosti a bídě člověka. Protože nemůžeme opakovat doslovně vývody, které tam byly uvedeny, budeme se na ni častěji odvolávat.

Zpověď je skutečnost, která mnohým nekatolíkům působí potíže a brání jim přiblížit se ke katolické církvi. Ale touha zbavit se tíže viny, touha po čistém svědomí naproti tomu zase ke katolické církvi přivádí. Ba dokonce i některé reformační církve se k ústní zpovědi vracejí.
Tato kapitola není záměrně nazvána "zpověď", protože tento výraz zdaleka nevystihuje vše, co se zde děje. Výraz "zpovídat se" označuje pouze vyznání viny a mlčí o tom hlavním. Důležitější než samo vyznání je totiž proces pokání, proces vnitřního obrácení člověka. Proto se nyní mnohem více užívá výrazu "svátost pokání"; mnozí doporučují označení "svátost smíření". Každý z těchto výrazů postihuje něco jiného. První se týká člověka, týká se toho, co se v člověku děje a co má on sám vykonat svou kajícností, naproti tomu druhý výraz spíše postihuje to, co koná Bůh.
Nepochybně zde vznikne obtíž. Jestliže záleží na vnitřním obrácení, na změně vnitřního smýšlení, po němž přijde odpuštění z Božích rukou, proč se tedy obžalovávat? Proč je nutno mluvit o jednotlivostech? Proč je nutný mezičlánek mezi hříšníkem a Bohem, proč má mezi ně vstoupit ještě jiný člověk? Nelze si věci vyřídit přímo s Bohem? Nad tím je třeba se zamyslet.

Co je hřích?

Staré pojmy jako pokání, vina, hřích jsou modernímu člověku velmi nesympatické. Nicméně v hovorové řeči se často mluví o provinění, o prohřešku. Mluvíme o tom, že se někdo provinil proti celním nebo dopravním předpisům. Když je přistižen, zaplatí pokutu a věc je vyřízena. V očích dnešního člověka to nemá nic společného s vnitřním životem. Hřích je tedy jenom jakási lehkomyslnost nebo přestupek proti slušnému chování. Slýcháme často: To by byl hřích, nevyužít tak krásného počasí. Význam slova hřích poklesl jenom na něco, co se nemá dělat. A ani tu nemusí být nějaký mravní dopad, dokonce se objevilo tvrzení, že něco takového jako vina neexistuje. Vědomí viny je prý v lidech jen vypěstováno tlakem veřejného mínění a náboženskou výchovou.
Při myšlence na dobro, které jsme nevykonali, nebo na vlastní prostřednost, lhostejnost k druhému, na určitou nevěrnost vlastnímu přesvědčení míváme pocit, který nám naši nedostatečnost připomíná; ale děje se to někdy způsobem, který nelze definovat. Stydíme se například, přistihneme-li se u závistivých nebo násilných myšlenek; když se přistihneme, že některé věci konáme jenom ze strachu před soudem jiných, aniž sami pociťujeme nějakou závaznost ve vlastním svědomí, obviňujeme se ze zbabělosti. Pokud nemáme otupělé svědomí, pociťujeme určitý pocit viny; když odkládáme práci, kterou máme vykonat v termínu, když myslíme na promarněný čas, když si vzpomeneme na různé věci, které se podařilo utajit, ale které přece jen jsou nečestné. Tyto pocity nám nejsou milé, snažíme se jim proto často uniknout, vědomí viny v sobě potlačujeme. Ale skrytá vina, s kterou se člověk poctivě nevypořádal, může být příčinou různých nemocí. Jsou pro ni různá jména, která znějí vznešeně a cize. Jsou to např. úzkostné komplexy, neurózy, napětí, deprese, stresy vznikající z životních situací.
Nikdo nepopírá, že na pocitech, které jsme nazvali pocity viny, bylo mnoho vyvoláno výchovou a mnohdy i okolím a že to je někdy zcela falešné. Je pravda, že se tím dá mnohé vysvětlit, ale nedá se tím vysvětlit každé vědomí lidské viny. Zralí lidé, kteří jsou zejména rozumově a citově vyspělí, mají pocit vlastního selhání, který je nezávislý na okolí. Jestliže si dospělý a uvážlivý člověk uvědomí svou vinu, které se dopustil třeba tím, že svým jednáním zranil svého partnera - a možná, že právě při odpuštění pozná velikost své viny - pak mu to nevsugerovalo jeho okolí. Je to zcela určitě svobodný soud nad sebou samým. Tento soud vychází z poznání, že člověk porušil nějakou skutečnou hodnotu. A tu narážíme na něco velmi hlubokého. Vina porušuje vztahy lidí, porušuje lidské věci. Rozrušuje také Boží plán se světem a s lidmi, i když se na to výslovně nemyslí. V nejhlubším smyslu je vina porušení našeho vztahu k Bohu, a to vyjadřujeme slovem hřích.
Pozorujeme také, že vědomí viny a skutečná vina sama vstupuje do křesťanského vědomí obvykle až tehdy, když se dovedeme postavit před Boha. Velmi často je nedostatek vědomí viny svědectvím nedostatečné víry. Právě zde se musíme vrátit k tomu, o čem jsme uvažovali už v kapitole sedmé a třetí.

Odpuštění

Komplexy, které vznikají v důsledku viny, nepovstávají vlastně z viny samé, nýbrž z toho, že se člověk pokusil vinu potlačit. Tím, že ji chtěl ponechat v sobě, uzavřít, neukázat jinému, tím si vůbec neprospěl.
Když dva přátelé nebo manželé odstraní neshodu, která mezi nimi vznikla, působí to na obě strany jako osvobození. Stejně tak cítí člověk ulehčení, když napraví způsobenou škodu. Podobně pomůže tomu, kdo se nějak provinil, svěří-li se někomu, komu důvěřuje, kdo je mu autoritou, a dostane-li radu, jak svou chybu napravit. V tom případě se už odstraňuje následek viny, která člověka tíží, sice jen lidsky, ale i to je dobře. Obvykle je tedy člověk, který se provinil, odkázán na druhého, aby zjednal nápravu. Tím, že by ji sám v sobě potlačil a nikomu se nesvěřil, jen by věc zhoršil.
Ovšem vina tkví svými kořeny hlouběji. V lidské rovině ji nelze odstranit, nestačí tu ani rozhovor se zkušeným dobrým člověkem, ani s psychiatrem. I ve zpovědi nalézáme některé z prvků, o kterých jsme se tu zmínili: nápravu škody, vyznání, uklidnění, radu do dalšího života. To všechno však netvoří podstatu svátosti pokání. Překonání viny nemůže pocházet od člověka, nýbrž od Boha.
Tento proces si často představujeme asi takto: člověk lituje, rozhoduje se pro dobro a vyzpovídá se. Bůh tyto úkony člověka přijímá a reaguje na ně tak, že vinu promíjí. Vzniká zde jakýsi výměnný obchod. V praxi by to mohlo znamenat, že se člověk pozvedá svou vlastní silou a že Bůh jako odpověď na to člověku smaže minulost. Je však třeba si uvědomit, že vina není porucha, kterou lze odstranit, ani skvrna, která se vyčistí. Vinu nelze vymazat jako by se nestala, nelze ji anulovat. Je to víc než nezaplacený účet, po jehož zaplacení jsme vyrovnáni. Hřích je přece odloučení od Boha. A tak iniciativa k překonání této roztržky vychází od Boha. Člověk si nemůže vynutit kontakt s Bohem, nemůže si vlastní silou vynutit odpuštění. Může se o to snažit, musí být pro to otevřený a připravený. Ovšem situace je taková, že jsme to my, kdo trvá v odvrácení, a Bůh se k nám přiklání. Vždyť on působí už při naší první myšlence na obrácení. Volá nás nejrůznějšími událostmi, jde za námi. Stará se o nás, i když jsme ještě od něho daleko.
Ale můžeme jít ještě dále. Obrácení Boha k nám, odpuštění naší viny - také této konkrétní dnešní viny - se už vlastně stalo. Bůh člověku otevřel cestu. V Ježíši Kristu totiž přichází Bůh až na to místo, kde stojí člověk vzdálený Bohu. A naše osvobození se děje setkáním s Kristem, když přijímáme jeho odpuštění.

Kristus osvobozuje

Už Starý zákon ukazuje, jak si Bůh přeje, aby byl člověk zachráněn: "Jako že žiji, praví Pán, nechci smrt hříšníka, nýbrž aby se obrátil a žil" (Ez 33, 11). V tom duchu vyhledával Ježíš lidi, kteří v očích těch, kteří se považovali za spravedlivé, byli velcí hříšníci: byli to lidé na okraji společnosti (celníci, nevěstky, chudí, nemocní), byli to hříšníci všeho druhu. Jestliže Ježíš pokračoval v tom duchu, který se projevoval ve Starém zákoně, je nám jasné, že nejde o nějaké přechodné stanovisko, nýbrž o celkový postoj, že jde o klima, do kterého nás Bůh vsazuje a v němž žijeme.
Jako by jimi byl zvlášť přitahován, vyhledává Ježíš ty, kteří jsou schopni a ochotni svou vinu poznat. V podobenství o celníkovi vyslovuje odpuštění tomu, kdo se pro samou vinu ani neodvažuje postoupit v synagóze dopředu. (Lk 18, 9n.). Stejný přístup má i k Zacheovi, který chce svůj život změnit, který chce napravit to, co spáchal (Lk 19, ln.). Stejně se obrací k zločinci na kříži, který svou vinu vyznal (Lk 23, 39 n.). Ježíšova znalost lidí se netýká jen jeho doby; ví, co je člověku jako tvoru vlastní: je tu možnost se provinit, současně i touha viny se zprostit.
Rozhodující a podstatné není to, co se člověk chystá vykonat, aby mu bylo odpuštěno, rozhodující je Boží příslib, že chce odpustit. Kdyby toho nebylo, vyzněly by snahy člověka zřejmě naprázdno. Je to vyjádřeno výrokem: "Synu, odpouštějí se ti hříchy." (Mk 2,5). Ovšem, když Kristus pronáší tato osvobozující slova, neznamená to, že Bůh jen přimhouřil oko; je to veliký osvobozující děj, který je víc než pouhé prominutí. Člověk zde stojí před novým začátkem, dochází k novému stvoření, člověk se znovu rodí (Jan 3; srov. též s vývody v kap. 8). Po tomto novém stvoření už člověk obtížený minulostí neexistuje. Před Bohem stojí nový člověk. Sem je třeba přiřadit vše, co bylo v 13. kapitole řečeno o křtu. Platí to i o odpuštění hříchů.
Proces osvobození, který nás tak zasahuje, proniká celým životem. Člověk je schopen vládnout sám nad sebou. Znovu se stává schopným dobra. Zločinec na kříži přijímá rozsudek, který byl nad ním vynesen, celník Zacheus odčiní křivdy, kterých se dopustil, z veřejné hříšnice Magdaleny se stává světice. Zároveň je v tom také obsažen příkaz bojovat proti pohodlnosti, proti bezpráví a proti zlobě. Odpuštění není tedy jenom jakási milost, skrze kterou uražený Bůh zapomíná, přehlíží, co bylo proti němu spácháno, případně s vědomím, že se to bude dít znovu. Odpuštění je rozhodně spojeno s příkazem boje, aby teď bylo jinak. Je to dar nového začátku.

Kdo odpouští hříchy dnes?

Chápeme, že Ježíš Kristus, Boží Syn, měl moc odpouštět hříchy, ale kdo odpouští hříchy dnes?
Už v předchozích úvahách jsme viděli, jak Ježíšovo dílo, jeho služba, neskončily jeho pozemským životem, jak pokračují v jeho tajemném těle, v církvi. V ní je Kristus přítomen. A tak tedy i to odpuštění, které Kristus přinesl a uděloval sám osobně svým současníkům, k nám přichází prostřednictvím církve. Ona v apoštolech dostala moc odpouštět hříchy. Ani dnes neodpouštějí hřichy, které jsou porušením vztahu k Bohu, lidé. Odpouští je Kristus. Ten však jedná prostřednictvím lidí. Jako ve všech svátostech, setkává se i zde Bůh s člověkem tak, aby to člověk mohl nějak vnímat svými smysly.
Je jistě více možností, jak dosáhnout odpuštění hříchů: modlitba, přijímání eucharistie, náprava způsobené škody, ale vlastním způsobem odpuštění hříchů, znamením toho odpuštění, které bylo ustanoveno Kristem a má proto jeho moc a jeho účinnost, je svátost smíření. U sv. Jana v kapitole 20. čteme, jak Kristus po svém zmrtvýchvstání přistupuje ke svým učedníkům a říká: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás ... přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu budou zadrženy" (Jan 20, 21-23).
Zcela jasně zde slyšíme, že učedníci Ježíše Krista dostávají pověření k odpouštění hříchů. Mohou je odpouštět na místě Ježíšově a také odpouštějí. K tomu dostávají patřičnou moc. Kristus to už jednou přislíbil všeobecně: "Všechno, co svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi" (Mt 18, 18).
Všechna tato pravomoc by byla dost bezcenná, kdyby měl člověk možnost dosáhnout zásadní změny nějakým jiným způsobem. Kdyby mu tedy bylo ponecháno na vůli, zda se před takto ustanovený soud chce, nebo také nechce dostavit. Z moci tímto způsobem udělené vyplývá, že Kristus vlastně uložil svým věřícím, aby se k němu obraceli se svou vinou prostřednictvím lidí, které k tomu pověřil. Každý věřící, který svým hříchem ztratil společenství s Kristem, je odkázán na svátost smíření, když dospěje k rozhodnutí, kterým se od skutečnosti hříchu odvrací, a když chce, aby jeho hřích byl zničen. Proč ta oklika?
Hříchu se dopouštíme my sami, i když pod vlivem okolí. Avšak jsme to my, proto je to něco osobního. Z toho vzniká tendence říkat: "To si vyřídím s Bohem sám!" Snaha nemít prostředníka je stará, ale dnes vystupuje výrazněji do popředí, protože si je člověk vědom své suverenity. Proč tedy Kristus, když znal lidi a věděl, že neradi snášejí jakýsi patronát nebo prostřednictví, nezvolil jinou cestu, bez prostředníka?

Když Kristus do odpuštění hříchů zapojuje jiného člověka, chce tím říci, že hřích není jen věcí soukromou. Hřích má i sociální stránku, i hřích sebeskrytější, i selhání, které je zcela uvnitř člověka, má vztah nejen k Bohu, nýbrž i celý svět, jehož jsme součástí, se jím stává horším. Tímto zhoršením nejsme tedy postiženi jenom my sami, kteří jsme si je sami v sobě přivodili, nýbrž i náš bližní a v nějaké míře i celé lidstvo. Vyplývá z toho také, že každým hříšným činem je narušeno i společenství církve. Hřích můžeme přirovnat k nemoci. Když je jeden úd nemocný, jsou tím zasaženy a trpí ostatní údy (srov. 1 Kor 12, 26).
Jestliže tedy hřích jako zlo, které se dotýká celého společenství, je poškozením toho společenství, musí se i náprava dít v souvislosti s tímto společenstvím, v tomto případě prostřednictvím člověka církví zplnomocněného. Už apoštol Pavel zdůrazňuje účast církve na procesu odpuštění hříchů (Gal 6,1; 2 Kor 2,5-11; 1 Kor 5, I-5; srov. také Jak 5, 15). Ani kněz nemůže rozhřešit sám sebe, protože nemá sám nad sebou žádnou moc. I on je odkázán na jiného prostředníka této služby, nebo chceme-li to vyjádřit jinak, na jiného nositele úřadu.
V rané církvi bylo zvláště jasné povědomí, že každý smrtelný hřích znamená také určité odloučení od společenství církve. Proto s pokáním bylo spojeno ze začátku smíření s církví. Toto smíření uskutečnil a přijal nositel úřadu, jímž byl biskup. Proto i dnes ten, kdo na sebe uvalil těžkou vinu, musí dosáhnout usmíření ve svátosti smíření, chce-li přijmout eucharistii, která je znamením společenství mezi křesťany.
Je třeba uvážit ještě další věc. Když chceme přijmout svátost smíření, nemusíme si být jisti, že ten, kdo ji uděluje, je sám svatý. Je třeba jasně vědět, že i kněz je člověk, který se zpovídá a který usmíření sám potřebuje. Svatý Augustin to vyjadřuje: ,"Jestliže požadujeme od zpovědníka, že musí být svatý, pak to znamená, že svou naději vkládáme do člověka, nikoli do Boha." Svátost smíření by ztratila svou jistotu, kdyby její působnost odvisela od svatosti zpovědníka. To bychom si nikdy nemohli být jisti, že máme hříchy odpuštěny. Protože však ve svátosti smíření je skrze člověka činný sám Kristus, můžeme se s jistotou spolehnout na to, že nám hříchy odpuštěny byly.

Praxe svátosti smíření

Z dějin víme, že praxe pokání byla v prvních stoletích církevního života mnohem přísnější než dnes. Dopustit se některého z nejvážnějších hříchů bylo považováno za tak velkou roztržku, že se považovalo za možné dosáhnout smíření s Bohem, a to veřejným pokáním, jen jednou za život. Proto ve staré církvi bývala svátost smíření udělována mnohem řidčeji než dnes a často se její udělení odsouvalo, až když hrozil konec života. Je tu určitá obdoba se křtem, který také někteří odsouvali na dobu co nejpozdější.

Vyznání hříchů

Ve svátosti smíření je nejobtížnější částí vyznání. Proti němu bývá nejvíce výhrad a také s ním bývá spojeno nejvíce těžkostí. Je jistě pravda, že říci někomu na sebe svou vinu není nijak lehké. Ale stejně je třeba přiznat, že člověk cítí potřebu někomu sdělit, co ho tíží. Vzpomeňme jen, jak už v králi Lávrovi vyjádřil Karel Havlíček Borovský svým ironickým způsobem tuto přirozenou nutnost, kdy člověk své tajemství (a zvláště tíživé a sžíravé tajemství) chce říci někomu jinému; je takřka nutkán se někomu svěřit. To sdělení ho do jisté míry dokonce osvobozuje.
Je třeba si přitom ovšem uvědomit, že strach před zpovědí nezačíná u vyznání, nýbrž u vlastní neupřímnosti. Bráníme se tomu, abychom poznali a uznali svá provinění. Naše hrdost a řekněme raději hned, že naše pýcha, působí, že je nám velmi obtížné přiznat si své viny - ba i jen sobě. Už samo zpytování svědomí, tedy hledání vlastních provinění, může být velmi obtížné. Člověk by se i sám před sebou rád cítil bez poskvrny. Brání se proto pravdě, vyhýbá se sebepoznání. Svátost smíření tento sebeklam znemožňuje. V tom je třeba vidět důvod, proč mnohý člověk nechodí rád ke zpovědi. Když se nám podaří upřímné a skutečné sebepoznání, pak vyznání hříchů není už tak těžké. Sebepoznání však je právě cesta, která nám pomáhá nejen odkrýt na sobě chyby, ale i překonat je a nakonec si získat jejich prominutí.
Svátost smíření prošla během církevních dějin určitým vývojem, pokud jde o její vnější formy, zvláště pokud jde o vyznání hříchů. V rané církvi bylo zvykem všední, tj. méně závažné hříchy usmiřovat modlitbou a soukromým pokáním. Není to ani dnes nic neobvyklého. Víme, že všední hříchy se promíjejí úkonem kajícnosti např. ve mši svaté, promíjejí se a usmiřují soukromým pokáním i modlitbou a dobrými skutky v duchu kajícnosti, a zejména přijímáním těla Páně. Ostatně vše, co nás opravdu spojuje s Bohem, samo sebou přináší i odpuštění.

Mluvili jsme už o veřejném pokání ve staré církvi. I nyní existuje veřejné pokání, ale v jiném smyslu: rozhřešení kněze udělené skupině věřících, kteří vyznají hříchy společně všeobecnou formulí. Není ovšem obvyklé. Kdo chce dosáhnout odpuštění těžkých (smrtelných) hříchů, pro toho je jediná normální cesta, a to svátostná zpověď s vyznáním všech smrtelných hříchů. Bez zvláštního vyznání hříchů lze udělit obecné rozhřešení jen výjimečně, když není možné přijmout zpověď jednotlivců z nějakého vážného důvodu. Kdo takto přijal odpuštění, je potom povinen hříchy, pro které dostal rozhřešení touto všeobecnou formou, vyznat také jednotlivě ve svátosti smíření. V poslední době se rozvíjejí "kající bohoslužby slova". Mají velký význam. Připomínají věřícím, že nad hříchy je třeba vzbuzovat lítost, podporují kající smýšlení a připravují na svátost smíření. Ale nemohou být náhradou za svátostnou zpověď smrtelných hříchů. Máme je tedy opomíjet? Rozhodně ne! Lehké hříchy v nich mohou být odpuštěny a připravujeme se jimi, abychom se snáze a s větším užitkem vyznali i z těch hříchů, pro které je svátostné rozhřešení jedinou cestou odpuštění. A hlavně: obec věřících se navzájem posiluje ve vůli k novému obrácení života, k lepší službě Bohu a bližnímu.
Už ve staré církvi existovala pro tajné těžké hříchy i soukromá obžaloba a rozhřešení. Tato forma se časem více a více prosazovala. Během doby však věřící začali vyznávat nejen tajné těžké hříchy, ale i hříchy všední. Rozvíjela se tzv. zpověď ze zbožnosti. Je třeba zpověď ze zbožnosti zamítat? Rozhodně ne. Také lehký hřích stačí k tomu, aby se mohlo udělit rozhřešení. Zpovídat se můžeme i z hříchu už odpuštěného, protože jej můžeme znovu podrobit soudnímu výroku kněze jako zástupce Božího a jako zástupce církve. Má tato zpověď význam? Není to jen přecitlivělost nebo obtěžování zpovědníků? Sem tam i to se stává. Ale pro poctivého věřícího je pravidelná zpověď důležitou cestou k sebepoznání a kontrole duchovního růstu.
Jestliže někde čteme, že ušní zpověď byla zavedena v 9. nebo dokonce ve 13. stol., pak jde o nedorozumění. Z tohoto období pochází nabádání duchovních otců k častější zpovědi, zejména pak podnětem k tomuto tvrzení může být přikázání, aby se věřící zpovídali alespoň jednou v roce (1215).
Z věci samé vyplývá, že je třeba podrobit svátostné moci všechny (nesporné) smrtelné hříchy. Aby povzbudila liknavé, vydala církev na 4. lateránském sněmu (r. 1215) příkaz, aby každý katolík přijal svátost smíření aspoň jednou za rok.

Každá svátost a také svátost smíření je především setkání s Kristem. V této souvislosti vzniká otázka: Proč se tedy musíme individuálně obžalovávat z jednotlivých hříchů? Nestačí obecné vyznání s prosbou o odpuštění, jako je tomu při kajících pobožnostech? Když nám dítě slíbí, že už bude hodné, víme ze zkušenosti, že se mnoho nezmění. I my dospělí se zpravidla podstatně nezměníme, když si řekneme všeobecně, že budeme lepší. Z toho je zřejmé, že se snadno můžeme klamat, pokud jde o naši skutečnou vnitřní situaci; k tomu by asi docházelo, kdybychom zůstávali vždycky jen u všeobecného vyznání hříchu. Když svou vinu označíme jménem, když se přiznáme ke skutečnému konkrétnímu selhání, spíše se podíváme zpříma do zrcadla svědomí, a k tomu nás vede přiznání jednotlivých hříchů. Ovšem závažnější než tato naše úvaha je slovo Kristovo: "Komu odpustíte ... komu zadržíte ...". Aby mohl apoštol, kterému tato moc byla svěřena, a jeho nástupce biskup a jím vysvěcený a pověřený kněz rozhodnout, co má zadržet a co prominout, potřebuje tyto skutečnosti znát. Protože není vševědoucí, musí se od někoho o nich dovědět, a dovědět se to může jen od toho, kdo se sám osobně vyzná. Zdá se tedy, že už Kristova slova předpokládají osobní vyznání. Má-li kněz rozhodnout, kterou z obou mocí má použít, musí znát vinu, o kterou jde. Jde o použití soudní moci, které odvisí od povahy hříchu a od smýšlení kajícníka. Proto církev trvá na vyznání.

Někteří lidé mají psychologicky vysvětlitelnou zábranu vyznat svou vinu někomu, kdo je zná. Proto nejsou kajícníci vázáni na nějakého určitého zpovědníka. Omezující předpisy v této věci byly už dávno zcela odstraněny. Každý si tedy může zařídit věci tak, aby byl knězi neznám. Někomu vyhovuje i temnota zpovědnice a možnost, že ani tomu neznámému neukáže svou tvář, aby překonal svou plachost a vyznal se s důvěrou a volně.
Na druhé straně naopak mnoho lidí nehledá neznámého zpovědníka a nestačí jim stručné vyznání a rozhřešení. Chtějí naopak hlubší poznání svého stavu, chtějí si pohovořit, potřebují poradu. Řadě dnešních lidí ani už nevyhovuje anonymita zpovědnic, chtějí vidět, s kým mluví.
Těm, kteří se bojí prozrazení, je velkou pomůckou, že kněz, který zpovídá, je vázán velkou, neobyčejně přísnou povinností mlčení. Povinnost mlčet o hříších, které vyslechl kněz při svátosti smíření, je vůbec nejpřísnější povinnost, která kněze váže. Staré příručky nazývají tuto povinnost "zpovědní pečetí". Neexistuje žádná výjimka, že by kněz směl prozradit a sdělit hřích, který uslyšel při zpovědi. I dnes je každý z kněží ochoten podstoupit i největší nebezpečí, než
by prozradil sebemenší hřích ze zpovědi. Z minulosti známe více mučedníků zpovědního tajemství.

Lítost a předsevzetí

Výraz lítost známe z denní řeči. Často slýcháme, že někdo něčeho lituje, že nějaký čin člověka mrzí a zatěžuje jako vědomí viny jeho svědomí.
Lítost znamená nejenom poznat, že jsme něco udělali špatně, ale také tuto špatnost uznat. Tato sebekritika je jen prvním stupněm změny: člověk uznává svůj čin a vyzná se z něho. Druhým stupněm je snaha osvobodit se od špatného činu, vzdálit se od něj, distancovat se. Tím vlastně člověk vynáší soud sám nad sebou, tím začíná proces, kterému říkáme obrácení.
Pohled do sebe a současně i proměna smýšlení je velice krásně vyjádřena v Kristově podobenství o ztraceném synu. Když odešel od otce a prohýřil své peníze, říká se o něm v podobenství: "Tu začal uvažovat a řekl ... Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě ... )Lk 15, 17-18).

V tomto vyznání marnotratného syna je vlastně vyjádřen celý proces obrácení od zlého k dobrému a hledání cesty k odpuštění. Člověk se prohlašuje vinným, uznává svou vinu před Bohem. Ale v tom je už skryta i veliká důvěra v Boží milosrdenství, v Boží slitování. Člověk má vůbec odvahu obrátit se, protože nepochybuje o tom, že bude přijat.
Lítost a celý proces obrácení od hříchu není věcí citu a nemusí vést k slzám. Je to věc rozumu a tedy poznání, dále věc vůle a nakonec v základě je to vlastně věc víry. Lítost sama v sobě je záležitost velmi střízlivá, ale současně zasahuje velmi hluboko. Spočívá v uznání viny, ve vůli k lepšímu jednání a v důvěře v Boží milosrdenství.
Lítost je nesmírně důležitá cesta ke smíření s Bohem. Bez ní totiž není odpuštění. Boží milost je bezmocná, jestliže nám chybí lítost. I zde hraje úlohu svoboda člověka, kterou Bůh - můžeme-li to tak říci - respektuje natolik, že ji nepřekonává ani neruší svou milostí. Bůh nepůsobí na člověka násilím. Odvrat člověka od Boha, stav hříchu, trvá, dokud člověk svobodně nedospěje k lítosti. Trvá dokonce i tenkrát, kdyby kněz hříšníkovi z neznalosti jeho vnitřního
stavu udělil rozhřešení. Odpuštění by nenastalo. Bůh hledí do srdce, nemůže být oklamán, nemůže přistoupit na pouhé sehrání nějakého úkonu lítosti. Je nám jasné, že by se katolíkům křivdilo, kdyby se o nich mluvilo jako o lidech, kteří pijí hříchy jako vodu, neboť si jsou vědomi toho, že se vždy mohou vyzpovídat. Lhostejný přístup k roztržce s Bohem, lhostejný přístup ke hříchu, je v protikladu k lítosti, a pokud trvá neochota litovat a rozejít se s hříchem, je jakékoli odpuštění hříchů nemožné.
Lítost, tedy rozchod se zlem, je pro překonání hříchů tak rozhodující, že při dokonalé intenzitě této lítosti Bůh odpouští ihned, jakmile se po hříchu k němu obrátíme, i když nám pak zůstává povinnost podrobit svůj hřích soudu zpovědníka.

Existují různé stupně síly lásky k Bohu. Stejně tak existují různé stupně lítosti. Každá lítost totiž odpuštění nepřináší. Je-li lítost motivována tím, že jsme měli nějaké nepříjemnosti, je-li motivována strachem z trestu, škodou, kterou jsme pro hřích utrpěli, pak je to záležitost sobecká. Taková lítost není pravá. Člověk se stále ještě pohybuje sám kolem sebe, svého provinění lituje jenom pro sebe samého. To, že někomu učinil bezpráví, že porušil řád, který určil Bůh, to mu tolik nevadí. Proto taková lítost platit nemůže. Hříchu je třeba litovat proto, že se hříchem člověk s Bohem rozešel, že rozchodem zmařil Boží záměry se světem a s námi samými.
Kdybychom se někomu omlouvali za provinění, kterým jsme se ho dotkli, a zároveň připojovali: "To nic, já to brzy udělám znovu," pak by nám ten, ke komu se obracíme, nemohl odpustit. Proto také s každou skutečnou lítostí musí být spojeno předsevzetí. Předsevzetí nehřešit je samozřejmé, jestliže jsme se rozhodli odvrátit se od hříchu. Lítost, která by postrádala předsevzetí, vlastně skutečnou lítostí není; proto musí být s lítostí spjat i úmysl napravit, co jsme svým činem způsobili. Jde tu o omluvu, o smír i o náhradu za poškozenou nebo odcizenou věc.
Ale co dělat, když člověk přes své dobré předsevzetí do hříchu upadne znovu? Víme přece, jak často se stále znovu dopouštíme zejména lehkých hříchů, i když nás v daný okamžik přestoupení Boží vůle mrzí. Ačkoli vůle směřuje k dobrému, je od rozhodnutí k uskutečnění často veliký kus cesty.
Musíme si přiznat, že něco podobného se nám děje po celý život. Kdyby totiž po rozchodu s hříchem bylo předsevzetí vždycky naplněno, pak bychom už neměli žádné hříchy. To, že s určitou pravděpodobností počítáme s tím, že v budoucnu opět do hříchu upadneme, nepřekáží opravdové lítosti. Jde o to, abychom se v daném okamžiku opravdu rozhodli, že se ze svého stavu odporu k Bohu, popř. neposlušnosti, opět k němu obrátíme.
Někdy se stává, že člověk řekne: "Tohoto hříchu nemohu litovat, proto také nemohu učinit předsevzetí, že to už neudělám." V tomto případě, je-li to rozhodnutí vnitřní a hluboké, nesplňuje člověk předpoklady, aby mu byla vina odpuštěna. Musí teprve k odpuštění hříchu dozrát a nemůže se divit, že nedostane rozhřešení, protože se s hříchem nerozešel.

Pokání

Hmotnou škodu lze nahradit. Lze zaplatit škodu, kterou člověk způsobil, lze vrátit předmět, který byl odcizen. Horší je napravit pomluvu (lživé tvrzení o někom), obvykle z ní totiž něco zůstane. Z toho je vidět, že každé selhání nelze úplně uvést do pořádku. Co je zničeno, to je zničeno. Můžeme se prostě spokojit s tím, že řekneme, že se tedy nedá nic dělat? To by sotva bylo pravé obrácení. A to nás vede k tomu, abychom alespoň v jiné oblasti vykonali něco dobrého, když už skutečnou nápravu provést nelze. Člověk, který se rozchází se svým špatným skutkem, pociťuje potřebu konat pokání.
Hřích, který nám Bůh ve svátosti smíření odpustil, je už plně vyhlazen. Jeho následky však zůstávají. Jsou to následky, které vyžaduje Boží spravedlnost, je to také škoda, kterou jsme způsobili a kterou nemůžeme nahradit, např. škoda, kterou jsme spáchali daným pohoršením. Jako následek hříchu zůstává v člověku také slabost a náklonnost k zlému. Zůstává v něm nerozhodnost v dobrém, a konečně častějším selháním se vytváří špatný návyk. Hřích tak vlastně trestá sám sebe. Ostatně, vždyť jsme to už na sobě všichni zakusili! A tak, i když jsme dosáhli odpuštění, zůstává nám úkol bojovat proti následkům hříchu.
Na základě této úvahy chápeme, proč nám kněz po vyznání hříchu uloží určité pokání. To se má stát prvním krokem na nové cestě. Ovšem, dnes jde většinou o modlitbu, která vlastně není v bezprostředním vztahu k vině. Proto si ani neuvědomujeme, že je to krok k dobrému, že je to krok novým směrem. Pokání tímto způsobem konané je jenom znamením, že jsme ochotni přijmout trest, poskytnout náhradu a činit dobré. Víme, že rozhodující učiní za nás samo milosrdenství Boží.
V prvotní církvi bylo pokání velmi tvrdé. Trvalo často celé roky. Zvláštností bylo, že rozhřešení, tedy prominutí viny, která vznikla hříchem, bylo uděleno až po splnění pokání. Dnes je to obráceně. Hříšník dostane rozhřešení a teprve pak vykoná uložené pokání.
V souvislosti s pokáním je třeba zmínit se alespoň stručně o odpustcích. Většinou se jim špatně rozumí. Odpustky nejsou nikdy odpuštěním hříchů, je to vždy jen prominutí časných trestů za hříchy, jejichž vina byla již odpuštěna. Odpustky, respektive jejich nesprávné udělování, způsobily v církvi velmi mnoho zla. Pozitivní a trvalé na odpustcích je, že si při nich člověk uvědomuje, že hřích vleče za sebou následky, které musí být postupně odčiňovány, i když hřích je dávno odpuštěn. Kromě toho se jimi upevňuje vědomí, že církev chce pomoci jednotlivcům překonávat následky hříchu.

Rozhřešení

Rozhřešení, tedy výslovné prominutí hříchů, které pronáší kněz jménem Kristovým, je vlastně potvrzením toho, že člověk v procesu své očisty a svého obrácení už došel tak daleko, že jeho hříchy mohou být odpuštěny a zahlazeny.
Nebudeme zde znovu prokazovat, že kněz má právo jménem Kristovým hříchy odpouštět. Připomeňme si jen příkaz: "Komu odpustíte ..." Uvědomme si jen, že tu neodpouští člověk, nýbrž Kristus. Často se rozhořčeně a s bolestí říká, že tu či onu křivdu přece není možno odpustit. Ale to bychom Boha posuzovali podle lidských měřítek. Bůh může odpouštět vždy!
A tak tedy, když jsou všechny předpoklady náležitě splněny, nastává po přijetí svátosti smíření jistota, že se dostavil výsledek, po němž jsme toužili. Důsledkem toho je pokoj, který člověk nemůže získat žádným lidským úsilím, který nelze získat žádnou sebelepší radou nebo účastí. V okamžiku, když jsme dostali rozhřešení, je tíha zpovědi zapomenuta. Každý z nás by si měl uvědomit, že má být vděčný za to, že se smí zpovídat, že by svátost smíření měl přijímat jako nesmírný dar Božího milosrdenství.
Nezapomínejme však, že se v Otčenáši modlíme: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům." Milost přijatá ve svátosti odpuštění musí nutně od nás požadovat, abychom i my kolem sebe snižovali množství nakupených vin a odpouštěli. Vždyť ten, kdo odmítá svého bratra, kdo se s ním odmítá smířit a přijmout ho s odpuštěním, ten odmítá Krista.

Osobní rada

Tato kapitola o svátosti smíření nemohla povědět o zpovědi všechno. Zejména v ní nebylo řečeno, jak si máme počínat při zpovědi. A právě lidé, kteří se už dlouho nezpovídali, se často omlouvají nebo vymlouvají, že na všechno zapomněli a že už nevědí, jak se to dělá. To, že nevědí, jak si počínat, je vedlejší. Formule, kterými se zpověď vykonává, nebo ostatní náležitosti chování jsou přece vedlejší. Důležité je, že se člověk s hříchem rozchází, že chce žít dobře, a chce-li tuto svou vůli zpečetit také přijetím svátosti smíření, kněz mu rád poradí. Není to přece nic tak těžkého. Mnohem těžší je rozhodnutí litovat vin a odhodlání vyznat je a žít jinak. Ostatní je vždy radostným úkolem kněze, aby tomu, kdo se takto rozhodl rozejít se s chybami, poklesky, proviněními a selháními, pomohl. Každý kněz nepochybně tento úkol splní rád a s vděčností k milosrdnému Bohu.

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt.
Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu.
Dokud jsem mlčel, chřadly mi kosti v mých ustavičných nářcích.
Vždyť dnem i nocí mě tížila tvá ruka, má síla se stravovala jak za letních veder.
Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil.
Řek1 jsem: "Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti," a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem. (Ž 31, I-5)

18. MODLITBA

Východní moudrost říká: "Ticho není na vrcholcích hor, hluk není na tržištích měst. Obojí je v srdci člověka."

Kapitola, kterou nyní čtete, se obrací převážně do hlubiny lidského srdce. Chce mnoha lidem říci něco nového nebo alespoň otevřít oblasti, které se jim snad zdají nepřístupné nebo dokonce zbytečné. Chceme informovat o modlitbě. Ovšem informace o modlitbě je něco docela jiného než modlitba sama.
Domníváme se však, že chce-li člověk dospět k víře, je třeba nejen snažit se porozumět této kapitole, ale také snažit se ji uskutečnit. Jde o to, převádět do praxe to co se zde o modlitbě dočteme. Modlitba je ostatně jedna z cest k víře, i když víme, že víra sama je dar, který si nemůžeme vykoupit.

Proč se modlit?

Bohoslužba a modlitba je pro mnoho lidí ztracený čas. Velice snadno podléháme pokušení (a podléhají mu i lidé věřící), že by tento čas mohl být vyplněn něčím důležitějším. Často si namlouváme, že to, čím pomáháme bližnímu, je prospěšnější než modlitba. Nejsme potom podobni Ježíšovu učedníku, který z lítosti nad vzácnou mastí vylitou na Ježíšovy nohy řekl: "Nač takové plýtvání? Vždyť se to mohlo prodat za drahé peníze a ty peníze dát chudým." Opravdu, nejsme mu podobní?
Uzná-li člověk, že je Božím tvorem, pak už z tohoto vztahu vyplývá nutnost, aby se modlil. Kdo by tuto nutnost popíral, popíral by svou závislost na Bohu. Nepřímo by popřel, že byl stvořen, a otevřel by tím lži cestu do vlastního nitra. Postavil by na hlavu řád, který už uznává, zvrátil by jej. I kdybychom se modlili jen modlitbu prosebnou - kterou otcové duchovního života kladou na poslední místo - přece už i tím uznáváme svou závislost, a tato modlitba nám nedovolí, abychom přezírali vnitřní, hluboký smysl svého života.

U mnohých nekřesťanských náboženství je modlitba ve veliké úctě a lze říci, že by nám mnozí příslušníci nekřesťanských náboženství, zejména orientálních, mohli být vzorem, jak se dovedou soustředěně modlit.
V mnohých východních prostředích je modlitba považována za tak důležitou a vznešenou činnost, že se jí dává přednost před každým jiným zaměstnáním.

Kristus nás učí, jak se modlit

Slyšme slova Páně: "Ano, skutečně, říkám vám: Budete-li Otce prosit o něco, dá vám to v mém jménu" (Jan 16, 23: čtěte také Lk 11,5-13; 18, 1-8).
Ježíš se modlil takovým způsobem, že nám vždy bude vzorem. Především modlitba na Olivové hoře v předvečer jeho utrpení nám ukazuje, jaké smýšlení máme mít, když se modlíme. Když přišli na Olivovou horu, "řekl jim: "Modlete se, abyste nepřišli do pokušení." Sám se pak od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: "Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ať se stane ne má vůle, nýbrž tvá" (Lk 22, 40-42).
Tento vnitřní postoj je naprosto správný a ukazuje, jak se máme modlit i my. Uznáváme přece Boha za svého Pána. Smíme pak prosazovat svou vůli? Smíme mu předepisovat, kdy a jak nás vyslyší? Modlit se tak, abychom do vůle Boží odevzdávali svou prosbu, znamená, že se modlíme s odevzdaností. Všeobecná zkušenost křesťanstva i učení nejlepších duchovních otců nás poučuje, že Bůh nás vyslyší vždy. Splnění je však jiné, než jak si to představujeme my. Víme totiž, co je pro nás skutečně dobré? A proto, když jsme přesvědčeni, že Bůh je náš Pán i Otec, má být naše modlitba naplněna důvěrou. Mnohdy si až po létech uvědomíme, že bylo správné, když Bůh nevyslyšel naše naléhavé prosby tak, jak jsme si to představovali.

Jak se modlit

Často slýcháme i od lidí, kteří jsou zbožní: "Jsem tak nějak prázdný, vyprahlý, ani modlit se už nemohu." Předpokládáme, že tito lidé mluví pravdu a že se o modlitbu snaží. V čem je tedy potíž?
Důvodem může být nesprávná představa o modlitbě. Slýchali jsme, že modlitba je rozmluva s Bohem. Nemyslíme teď modlitbu liturgickou, která musí být navenek vyjádřena slovy. V každé jiné modlitbě je možné, a často i velice dobré, když tato rozmluva není vůbec vázána na vyřčená slova. Modlit se můžeme také srdcem. Lidé se však často modlí tím způsobem, že přeříkávají veršíky, popřípadě čtou modlitby z knihy, kterou vytvořil možná někdo vysoce duchovně vyspělý. Přesto však to není rozhovor, neboť modlitba není ani básnička, ani předčítání toho, co vytvořil někdo jiný. Můžeme se stát neúčastnými čtenáři, dokonce můžeme říkat něco zpaměti anebo předčítat, aniž to v duchu sledujeme. To je ovšem smutné a prázdné.

Ovšem i ten, kdo opustil dětské modlitby nebo dokonce zbožné texty modlitebních knih, se často může obracet k Bohu tak, že užívá neživotných formulek. Nebo se snaží pořád mluvit k Bohu, a když mu dojdou slova, má pocit, že se už nemodlí.
Jiná představa o modlitbě spočívá v tom, že modlitba má být něco sladkého, že z ní máme pociťovat útěchu nebo vnitřní povzbuzení. Je však důležité si uvědomit, že dobrá modlitba na něčem takovém nezávisí. Bůh může vnitřní útěchu udělit, a také ji uděluje. To je vzácný dar, za který máme být velmi vděční. Ale modlím-li se, klaním-li se Bohu, pak přece nejde o mne, nesmím sobecky všechno vztahovat na sebe, jde přece o Boha. Každá modlitba, při níž se třeba namáháme, při níž třeba usilujeme o to, abychom se modlili, je jistě dobrá, i když máme pocit, že se nám vůbec nedaří. Pak bychom měli Bohu říci asi toto: "Pane, ty víš, že se chci modlit, ale jak těžko obracím své myšlenky k tobě, stále se mi rozbíhají, stále se mi něco zdá důležitější než ty. Pane Bože, ty mě znáš, ty víš, že jsem takový, pomáhej mi tedy, abych se modlit dovedl."

Soustředěnost

Ať už děláme jakoukoli práci, zejména práci duševní, je třeba se soustředit. Je těžké zahloubat se do nějakého problému i v zaměstnání, když jsme se předtím obírali něčím jiným. Tak také při modlitbě je těžko chválit Boha, když jsme bezprostředně předtím byli např. velice rozčileni nebo soustředěni na něco jiného.

Jako pro každou práci, i k modlitbě se musíme uklidnit, a to jak pokud jde o náš vnitřní stav, tak i pokud jde o vnější chování. I naše tělo se musí připojit k modlitbě. Je nutné zaujmout klidnou polohu. Přitom nezáleží na tom, zda sedíme, klečíme nebo stojíme, můžeme se dokonce procházet, pokud se na toto přecházení nemusíme soustředit. Byli otcové duchovního života, kteří učili, že je třeba zaujmout takovou polohu, abychom tělo vlastně ani necítili. Vnitřního klidu docílíme jen tehdy, když dokážeme zaujmout a udržet klid vnější. Snažme se představit si: teď jsem tu jen já a Bůh. Všechno ostatní ať se ode mne vzdálí, ať jsem tu jen já - ovšem s celým svým životem - a můj Bůh.

Modlitbu můžeme také nazvat setkáním s Bohem. Jestliže se chci s někým setkat, musím být v pohotovosti především já. Nejsem-li přitom na místě setkání se všemi svými myšlenkami, jestliže se mi rozbíhají jinam, pak nejsem připraven k setkání. Vnitřní uklidnění je tedy důležitým krokem, abych se mohl setkat s Bohem. Myslím teď tedy sám na sebe. Kdo jsem já, abych mohl mluvit s Bohem? Snažím se vidět sebe tak, jak mne vidí Bůh, s dokonalostmi i nedokonalostmi, s vadami i s přednostmi. Tak, abych mohl říci: ano, to jsem já, já zde před svým Bohem.
Takto soustředěni můžeme obrátit svou pozornost k Bohu. Poznal jsem, jak jsem slabý, poznal jsem, kde jsou mé dobré stránky, přistupuji tak zde před Boha. Smím se odvážit s ním mluvit? Mohu přitom nemyslet na to, že ten, s nímž chci hovořit, je Pánem vesmíru? Vesmíru nepředstavitelně velikého, ale také Pánem toho, co je skryto v nepatrných rozměrech atomů. Je to také on, který mi prokázal nejvyšší dobrodiní, neboť on poslal svého Krista. Skrze něho jsem nyní Bohu nablízku, jsem odkryt a zbaven svých předsudků a toho, co jsem předstíral. Bůh mne vidí a já jsem tu před ním. Nyní je navázán kontakt. Nyní začíná modlitba, vlastně už začala.

Co se modlit?

Jestli jsme se připravili tak, jak o tom byla řeč na předchozích řádcích, není už těžké najít předmět modlitby. Teď konáme něco, co je ze všeho nejdůležitější a nejvznešenější. Jsme v kontaktu se svým Pánem, a proto první myšlenka musí být vzývání. Mnozí lidé se domnívají, že modlitba je věcí slabých lidí. Takových lidí, kteří se nedokáží vypořádat se svými záležitostmi, a proto hledají podporu jinde. Těžiště modlitby však není v žadonění, ve vyprošování, ba vyžebrávání věcí, zejména takových, pro jejichž získání máme dost vlastních sil. Ani v modlitbě, i když jsme si vědomi nekonečného rozdílu mezi sebou a Bohem, nejsme žebráci, kteří neustále nastavují ruku. Modlitba je přece především velebení Boha, Boží chvála. Nerozumné stvoření hlásá Boha tím, že je. Jestliže člověk Boha uznává, pak je právě na něm, aby tuto němou, slovem nevyjádřenou chválu vyjádřil slovy a přednesl ji Bohu. K nejvznešenějšímu smyslu našeho života patří chválit Boha.
Když Boha chválíme, vyplývá z toho i dík za to, že Bůh je náš skvělý, dobrotivý Otec. Všimněme si některých textů mešní liturgie, které mluví o vděčnosti Bohu. V Gloria např. zpíváme: "Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu." Zejména v prefaci děkujeme Bohu za jeho velikost a nádheru, za jeho velebnost. Z toho vyplývá i dík za to, že Bůh nám dává existenci, že nám poskytuje pomoc.
Prosit ovšem můžeme také, ale naše modlitby by neměly být egocentrické, malicherné, zaměřené jen k tomu, co právě nyní potřebujeme, nebo co by nám bylo milé či o čem si myslíme, že by nám prospělo. Na předním místě mají být v našich prosbách myšlenky široké, i naše srdce má milovat široce. Proto milujeme-li bližního a v něm celý svět, prosíme, aby tento svět žil v míru, aby Bůh vedl lidi k tomu, aby si pomáhali. Modleme se i za jednotu církve.
Máme také své osobní starosti, své těžkosti; víme, že se můžeme na Boha obracet i se zdánlivými drobnostmi, které nikomu nic neříkají, ale pro nás jsou důležité. Bůh je přece náš Otec a nenechá nás trpět zbytečně.
Máme-li před sebou představu Boha jako našeho Pána všemohoucího, může nás napadnout: Proč se tedy modlím, vždyť on ví, proč a co potřebuji, on ví, v jaké jsem situaci. Ano, Bůh to zajisté ví, ale přesto chce, abychom ho prosili: "Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Protože každý, kdo prosí, dostane, a kdo hledá, nalezne, a kdo tluče, tomu se otevře" (Mt 7, 7-8).
Bůh patrně chce, aby člověk modlitbou, a to i modlitbou prosebnou, se neustále udržoval ve vědomí, že je tvorem, že není bytost na Bohu nezávislá. Tento postoj určitě chrání před domýšlivostí. Ba, je třeba říci, že mnohé milosti jsou nám odepřeny, když si je nevyprošujeme.

Některé formy modlitby

Modlitba daného okamžiku

Po tom, co jsme si řekli o soustředěnosti, by se mnohému z nás mohlo zdát, že modlitba je něco nesmírně obtížného. Že je třeba příliš mnoha podmínek, takže je přes všechno úsilí nemůžeme splnit. Nebylo by proto lépe raději modlitby nechat? Ale je-li třeba ji odsunout, až budou dány příznivé předpoklady, nebudeme pak čekat poněkud dlouho?
Věru, mohlo by to trvat velmi dlouho, než bychom se dostali k modlitbě tak soustředěné a vnitřní, jak jsme si řekli. Také by bylo někdy velmi křečovité, kdybychom k tomu chtěli dospět za všech okolností. Kdybychom rovnou z nějakých prudkých hnutí mysli přešli k chválení Boha, bylo by to zřejmě neorganické a asi nemožné. Využijme tedy všech možností. A není-li možné připravit si pole pro takovou modlitbu, o které byla řeč, pokusme se udělat to jinak. I když se nám zdá, že naprosto nejsme k modlitbě připraveni, že právě není příznivý okamžik, můžeme přece vždy volat z hlubin svého rozechvění, ať smutku či radosti: "Vidíš, Otče, v jakém jsem stavu, co mě právě nyní zaměstnává, co mě tíží. Je nesprávné, že se toho nedokážu zbavit, ale, Pane, pomoz, tolik se mi toho nedostává." Tím se můžeme nějak oprostit od toho, co nás tíží.
Ostatně neexistuje nic v životě, co by nám nemohlo být podnětem k modlitbě. Setkáme se s někým, kdo je nám protivný. Prožíváme něco, co na nás velmi silně zapůsobí. Můžeme přejít k chvále, díkům a také prosbě. Třeba docela krátce. I Kristus to tak dělal. Dovedl využít všech vnějších okolností, dovedl využít denního života, aby připomněl svým posluchačům Boha.
Vidíme tedy, že můžeme najít způsob modlitby, k němuž není třeba hledat nějakou zvláštní přípravu. Je to modlitba, kterou se můžeme k Bohu obracet kdykoli. Vždyť v našem životě je tolik spěchu a taková modlitba se hodí pro člověka dneška. Nemusíme jen s bolestí vzpomínat na ty, kteří se před léty mohli ponořovat po dlouhé chvíle do přítomnosti svého Pána. I my to dokážeme, jestliže je náš den prostoupen krátkými modlitbami.
Těmto modlitbám se říkávalo střelné modlitby. Chceme-li, můžeme si tento název ponechat. Vždyť jsou to jakási blesková světla, šípy, které vysíláme k Bohu. Jen s krátkým přechodem, jen k posvěcení toho, co děláme. Stačí jen několik slov: "Vše pro tebe, Bože" anebo "Pomoz mi, Pane, abych dělal, co je správné!" Nebo i velmi výrazně a krátce: "Pane, smiluj se nade mnou!"

Modlitba podle předlohy

Z jedné naší zmínky o modlitebních knížkách by se mohlo zdát, že jsme zcela proti nim. Není tomu tak. Je možné, že někdy potřebujeme podnět. Jde o jakési natočení motoru, a tu nám může pomoci knížka. Obyčejně v ní mluví mistři duchovního života, kteří mívají mnoho vynikajících postřehů. I když jsme proti bezmyšlenkovitému odříkávání toho, co vymyslel jiný, nezavrhujeme nikdy modlitební knížku jako zdroj myšlenek a jako popud k tomu, abychom se rozhovořili sami, abychom svůj vnitřní život mohli uvést v živý pohyb, když například začneme modlitební knížkou a končíme vlastním rozhovorem s Pánem.

Rozjímavá modlitba - meditace

Jestliže jsme modlitbu podle vzoru některých otců duchovního života nazvali rozmluvou s Bohem, naprosto nechceme říci, že pěstujeme samomluvu. Hovoříme-li s přítelem, nemůžeme do něho mluvit až do omrzení. Dáme mu příležitost, aby mluvil s námi také on. Ostatně mnohdy také stačí, že jsme mu blízko, že jsme vedle něho. Tento přístup k modlitbě je nám jasnější, když si znovu řekneme, že modlitba je setkání s Bohem.
Když si při modlitbě uvědomujeme, že jsme v Boží blízkosti, že k němu upínáme své myšlenky, že spolu s Bohem pozorujeme nějakou věc a uvažujeme o ní, pak mluvíme o meditaci. Meditace jistě není modlitba uspěchaná; vyžaduje klid a soustředění.
Soustředění a vnitřní ticho jsou východiskem meditace. Už jsme si řekli, že právě soustředěné ticho je cesta, kterou přistupujeme k Bohu, k jistotě Boží přítomnosti, a pak už mnohdy stačí, abychom naslouchali, co nám Bůh říká. Není to fantazie, sugesce nebo autosugesce? Nenamlouváme si sami, že k nám mluví Bůh? Mohlo by to být, ale máme možnost se tomu vyhnout. Když si přečteme nějaký úsek Písma, který nejčastěji může být podkladem pro rozjímání, máme před sebou Kristovo slovo. Kristův čin a jeho slova jsou před námi živá, snažíme-li se vidět biblickou událost a být mezi Kristovými posluchači. Učme se nechat na sebe působit Kristovo slovo a ptát se: "Co chceš, Pane?" Není to také autosugesce? Není, když do úst Páně nevkládáme své slovo, nýbrž posloucháme, co říká on. Stejným východiskem může být i pohled na obraz, pohled na kříž, na Boží dílo v přírodě.

V katolických kostelích bývají obrazy křížové cesty. Čtrnáct obrazů, které zobrazují události Kristova utrpení. Nemáme-li odvahu k rozjímavé modlitbě, myslíme-li si, že je pro nás příliš vznešená a vzdálená, pak to zkusme právě s křížovou cestou. Vždyť její obrazy se výtečně hodí k rozjímavé modlitbě. Opravdu, tady není třeba předloh a zbožných modlitebních knih. Stačí se postavit před obraz, dívat se na něj a pozorovat Ježíše, co právě dělá, co je podnětem jeho myšlenek, co hýbe těmi, kteří kolem něho stojí v různých dramatických pozicích, zda je to láska, či odpor nebo nenávist. A úvaha pak vždy vyplývá v rozhodnutí následovat Krista a vzdalovat se těch, kteří mu křížovou cestu připravili. Je to tak těžké? Zkuste alespoň u některého obrazu křížové cesty jenom se dívat a nechat působit v duši to, co obraz vzbudí.

Růženec

Když jste si přečetli název odstavce, řeknete si asi: "Proč přicházíte právě s růžencem? Nejsem nijak zaujat, ale je to přece jen modlitba zastaralá, mechanická, je to modlitba mnoha slov, která si už ani jména modlitby nezasluhuje. Podobá se tolik tibetským modlitebním mlýnkům, nebo dokonce praporečkům, na kterých jsou napsána slova modlitby, a ten, kdo je napsal, si myslí, že vlající prapor se modlí za něj."
To by byl ovšem velký omyl. Růženec je především modlitba rozjímavá, niterná. Skládá se z Otčenáše a z opakovaných Zdrávasů, vzájemně propojených a uvedených několika modlitbami úvodními. Do každého Zdrávasu vkládáme větu, která má souvislost s životem Ježíšovým.
Růženec je tedy modlitba kristologická, směřuje ke Kristu, který je ve středu růžence, a tedy i ve středu rozjímání. O některé události z jeho života (říkáme tomu tajemství) uvažujeme během deseti Zdrávasů. To je podkladem růžence. Nejde tedy o jednotlivá slova Zdrávasů, ale o události z života Ježíšova.

Je k tomu potřeba šňůrky s růžencovými zrnky? A nejsou zde potom slova zbytečná? Nepochybně je modlitba růžence jiná modlitba než modlitba tichého rozjímání. I psychologové rozeznávají různé druhy pamětí. Někdo si například pamatuje přesně místo, na kterém byla v knize věc napsána, někdo si zase pamatuje věci podle toho, co při sdělení viděl, jiný se dobře učí, jen když pohybuje rukama nebo chodí. Růženec je tedy modlitba pro ty, které by rušilo absolutní ticho. Slova Zdrávasu se jim stávají jakýmsi řečištěm kterým plyne proud myšlenek, stávají se pomůckou k lepšímu soustředění. Když přecházíme a o něčem usilovně přemýšlíme, pak nemyslíme na jednotlivé kroky. Zrovna tak člověk, který se modlí růženec, nemyslí na jednotlivá slova. Ta jsou stejná, stále se opakují a mohla by působit jednotvárně, mohla by sama vést k bezmyšlenkovitosti. Abychom při rozjímání beze slov zase neupadli do snění, jsou zde slovní modlitby. Jsou jako břeh, na který naše prchavé myšlenky narážejí a vracejí se zpět do řečiště.
Šňůra růžence a její zrnka jsou k tomu, aby nás vedly. Nevyžadují pozornost, ta zůstává volná. Když je desátek u konce, je nám to znamením, že můžeme přejít k jinému obrazu. Jsme tím vázáni, abychom u obrazu nezůstali déle? To nám přece nikdo nepřikazuje. Jde o to, aby nám byl růženec pomůckou k soustředění, o nic jiného.
Růženec je tedy formou meditace zejména pro toho, pro koho by se rozjímání samotné stalo přece jenom jakýmsi nevýrazným dumáním. Je to asi tak, jako ve středověku byla bible chudých, tj. obrazy z Písma svatého v klášterních chodbách. Ty přiváděly k myšlenkám na Kristův život a jeho utrpení. Tak také růženec je nám jakousi meditací chudých. Pochopitelně, že leckomu tento způsob nevyhovuje; ostatně ho nikomu nevnucujeme! .
Jestliže se někomu zdá modlitba růžence primitivní, pak je třeba říci, že je to způsob dobrý, protože a pokud podporuje rozjímání a učí lidi rozjímavě se modlit. Proč bychom jej tedy měli odmítat?

Liturgická modlitba

Do kapitoly o modlitbě patří také modlitba liturgická. Hovořili jsme o ní podrobněji v 16. kapitole. Pro úplnost se zde o ní zmíníme ještě z hlediska, podle něhož jsme uvažovali o modlitbě vůbec. Modlit se ve společenství je příznačné pro křesťanskou bohoslužbu. Kristův příslib, že bude mezi těmi, kteří se shromáždili v jeho jménu, je základem liturgické modlitby (srov. Mt 18, 19-20). Modlitba ve společenství se ovšem řídí některými pravidly, která mohou být při individualistickém chápání člověku proti mysli. Vždyť ve společenství se nemůže každý modlit, co chce. Musí si najít společnou formu. I když můžeme soukromé záležitosti vkládat do společné modlitby, přece jenom musíme větší prostor ponechat chválení Boha a modlitbám za společné obecné potřeby. Na liturgické modlitbě je charakteristické, že není čistě vnitřní modlitbou. Je spojena s určitým předepsaným chováním, gestem, s vnějším
postojem ať už kněze nebo shromážděné obce. Tyto úkony na jedné straně vyjadřují vnitřní smýšlení, na druhé straně je vyvolávají. Modlitba ve společenství nás spojuje s ostatními a dává nám nahlédnout, že stejně jako my jednají i jiní. A že stejně, jako se s nimi modlíme ve společné liturgické modlitbě, s nimi také na tomto světě žijeme, a že se k nim musíme chovat tak, jak bychom si přáli, aby se oni chovali k nám.

Kristus vyzval své učedníky, aby se modlili tak, jako se modlil on. Přednesl jim modlitbu, které říkáme modlitba Páně, naučil je Otčenáš. O Otčenáši bylo napsáno velmi mnoho knih a bylo by dobré, kdybychom vzali také některou z nich do ruky, pročetli si ji a rozjímali nad ní, abychom pronikli do jeho hlubin. Je v něm přece vše, co k dobré modlitbě náleží; jsou v něm sice prosby, avšak jsou mnohem více než jen prosba, je to sjednocení s Božím plánem a s Boží vůlí, je to vyznání Boha jako Pána našeho života. Modlitba Otčenáše se rozvíjí tak, jak by se měly rozvíjet všechny naše modlitby. Směřuje k Boží chvále, připouští jak prosby za velké potřeby lidstva, tak umožňuje i prosby za potřeby jednotlivce. Modlíme-li se v Otčenáši za vysvobození ode všeho zlého, pak je to prosba tak široká, že to zahrnuje celé lidstvo a každého z nás. Modlitba Otčenáše dává, jak je vidět, mnoho námětů k rozjímání. Teprve když se nám podaří, abychom si v klidu a soustředění prorozjímali Otčenáš, teprve když pronikneme k jeho hloubce, stane se nám chlebem, bez něhož se nebudeme moci obejít.
Modlitbu někdy uzavíráme hebrejským slovem "amen". Znamená "stvrzuji" nebo "staň se". Toto "staň se" by mělo pečetit všechen náš vztah k Bohu, k našemu Pánu, k jeho moudrosti, k jeho péči o nás a o celý svět. Mělo by se stát stvrzením naší vůle být dobrý, následovat Krista a plnit Boží vůli.

K promyšlení

Modlitbou je každý rozhovor duše s Bohem, i když rty zůstávají němé. Nejlepší je ta modlitba, která obsahuje nejvíce lásky. (Charles de Foucauld)
Tím, že nám Pán ukládá, abychom se modlili "Otče náš", chce, aby naše modlitba byla prosbou za celou církev, chce nás poučit,
že nikdy nemáme mít na zřeteli vlastní prospěch, nýbrž vždy a všude prospěch svého bližního. Tím znemožňuje i nepřátelství, potlačuje pýchu a závist a umožňuje, aby do nás vstoupil pramen všeho dobra, láska. (Sv. Jan Zlatoústý)
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.

19. LÁSKA A MANŽELSTVÍ

Všichni víme, jak hrozivé je v moderní společnosti procento rozvodů. V čem je příčina? Nemůžeme přece předpokládat, že všichni tito lidé uzavřeli manželství lehkomyslně nebo že měli už předem v úmyslu "manželství na zkoušku". Domnívají se, že mohou svým manželstvím disponovat jako zaměstnáním nebo bytem. Jako by jim unikalo, co vlastně manželství je.

Co je manželství?

Manželství se sice uzavírá svobodnou lidskou úmluvou, ale je to víc než smlouva. Smlouva je výpočet, jde tu o měřitelné veličiny, o službu a protislužbu, o zajištění jednoho před druhým a o vyloučení rizika; každý tu hledá svůj prospěch. To všechno se stěží hodí na úmluvu manželství. Zde už nejde o kalkulaci a vlastní zisk, nýbrž právě o to, že jeden se druhému "vydává", že se mu daruje. Při uzavírání manželství se neříká "ano" pouze člověku, jak právě v tomto okamžiku stojí před druhým, nýbrž toto "ano" se mu dává předem na celý život. Často je to padesát let i více. Ale za tu dobu se druh změní. To všechno není pouze "rozumné' ve smyslu smlouvy; takového rozhodnutí je schopna jen opravdová láska.

Manželství jako věc společnosti

Když se dva lidé takto rozhodli jeden pro druhého, vzniklo něco nového, jsou spolu spojeni, budou mít společný osud. Ne nadarmo se proto manželství uzavírá před veřejností a je jí potvrzováno. Ať se uzavření manželství jakkoli týká obou partnerů, dotýká se také společnosti, v dětech dokonce zasahuje až do budoucích generací, a proto není ponecháno libovůli manželů. Marx např. říká: "Nikdo není nucen uzavřít manželství, ale každý, jakmile manželství uzavře, musí být nucen, aby se rozhodl k poslušnosti zákonů manželství. Kdo uzavírá manželství, ten zákony manželství nevymýšlí, právě tak jako plavec nevymýšlí přírodu, zákony vody a tíže. Manželství se proto nemůže podřizovat jeho libovůlí, jeho libovůle se musí podřídit manželství."

Člověk tento řád bezpečným citem tuší. Všechny kultury proto jednoznačně rozlišují mezi pohlavním vztahem mimo manželství a v manželství. Člověk tuší, že je v manželství dána nejen tělesná jednota, nýbrž i duševní; a ta spojuje dva lidi tak nerozlučně, že není možné opakovat stejné setkání třeba druhého dne s jiným člověkem. Zdravé cítění nám říká, že dítě nachází jedině v rodině své správné místo a nejlepší možnost dobré výchovy v charakterního člověka. Proto byl ve všech dobách pokládán manželský původ dítěte za jedině žádoucí. (To ovšem neznamená nějakou mravní méněcennost nemanželského dítěte, ani oprávnění k jeho diskriminaci!) Proto nám svědomí říká, že je tu na místě odpovědnost a že jednota a společenství života, které se ztělesňují v dítěti, se nemohou zrušit podle proměnlivého uznání člověka. Proto všechny doby a kultury hledaly pro manželství určitý řád, a libovůli v této oblasti pokládaly za nepatřičnost nebo i za velké provinění.

Manželství jako věc Boží

Když i nábožensky nevyhranění lidé říkají, že manželství není ponecháno libovůli manželů, že tedy podléhá předem danému řádu, vzniká otázka: odkud pochází tento řád? Jako křesťané říkáme, že řád manželství pochází od Boha. Bůh je tvůrce člověka a lidské přirozenosti i všeho, co tato přirozenost vyžaduje. Právě tak jako člověk, i manželství je neseno řádem, který Bůh vložil do přírody.
Zjevení nás učí, že manželství chce sám Bůh. Na prvních stránkách Písma se vypráví, jak Bůh stvořil člověka v rozdílnosti pohlaví: "Jako obraz Boží ho stvořil; stvořil je jako muže i ženu ..." Potom jim dal příkaz: "Rosťte a množte se a naplňte zemi." Plozením měl mít člověk podíl na tvůrčí síle Boží.
Proto je nutno přijímat celou sféru pohlavního života jako něco pozitivního. Co stvořil sám Bůh, není nečisté. Jestliže existují přikázání, která upravují užívání pohlavní síly, jestliže zde existuje hřích, pak nikoli proto, že by pohlavní život byl sám o sobě nějak vadný, nýbrž proto, že jde o zachování veliké životní hodnoty. Proto Bůh chce, aby se této síly užívalo odpovědně.
V manželství si tedy neříkají "ano" jen manželé navzájem, nýbrž i Bůh, Pán, říká "ano" k tomuto manželskému svazku a potvrzuje ho - a manželé zároveň říkají "ano" Bohu a jeho řádu. Tím vzniká něco nezrušitelného. To je hlavní důvod toho, že manželství nepodléhá lidské libovůli. Proto platí: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" (Mt 19, 6). Skrze Boží "ano" k tomuto manželskému svazku se manželství skutečně stává něčím svatým. Právem se proto říká: "Manželství se uzavírají v nebi." Už ve Starém zákoně se Boží úmluva s jeho lidem vyjadřuje obrazem manželství. Že je každá neláska vůči bližnímu hříchem před Bohem, je pro nás samozřejmé. Ale nejbližší jsou si manželé. Když se tedy proviňují jeden na druhém, stávají se vinnými i před Bohem. Když jsou manželé na sebe dobří, slouží Bohu, a když si prokazují lásku, ukazuje tato láska na Boha a jeho řád.

Manželství jako svátost

Skrze Krista se manželství dostává ještě větší důstojnosti a ještě užšího vztahu k Bohu.
Na několika místech Nového zákona mluví Kristus o manželství jako ten, kdo má moc: "Já však vám říkám, že každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil v svém srdci" (Mt 5, 28). Nebo na jiném místě: "Každý, kdo se rozvádí se ženou a bere si jinou, dopouští se cizoložství, a kdo se žení s rozvedenou, dopouští se cizoložství" (Lk 16, 18; srov. také Mk 10, 11; Mt 19, 9).
Nejkrásnější místo Písma o manželství nacházíme v dopise Efesanům (Ef 5, 25-33): "Muži, každý z vás ať má svou ženu rád, jako si Kristus zamiloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil ... Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám k sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale naopak: dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. Proto opustí člověk otce i matku a přilne k své manželce a z obou se stane jen jedno tělo. Toto tajemství je veliké důležitosti; chci říci, že se uplatňuje na Kristu a církvi. A proto každý z vás měj rád svou ženu jako sám sebe."
Abychom porozuměli tomuto místu, musíme si vzpomenout, že ve Starém zákoně se vztah Boha k člověku líčil obrazem vztahu mezi nevěstou a ženichem. Nyní se zde vztah Krista k jeho církvi srovnává s láskou mezi manžely. Avšak vztah Krista k jeho církvi záleží v jeho darující, milující oddanosti. Jeho láska církev vykupuje, posvěcuje. Právě tak vykupuje a posvěcuje vzájemná láska křesťanských manželů. Proto je manželství označováno jako "veliké tajemství" (latinsky sacramentum). Manželská láska mezi mužem a ženou činí Kristovu lásku k jeho církvi přítomnou v každé době.
Křesťanské manželství tedy náleží do řádu vykoupení, nepřísluší už pouze řádu přírody. Sám Bůh učinil z manželství něco nového, znamení a prostředek své božské skutečnosti. To v nejhlubším významu znamená, že manželství je svátost (srov. 13. kapitolu). Tím rozumíme viditelné a působivé znamení, skrze něž Kristus daruje milost. Tato milost manželství záleží v tom, že manželé jsou manželským svazkem a manželskou láskou hlouběji spojováni s Kristem. Jako kdysi Bůh vyšel vstříc svému lidu svou úmluvou lásky a věrnosti, tak se Kristus setkává s křesťanskými manžely ve svátosti manželství.
Svátost neposvěcuje pouze uzavření manželství, nýbrž celý manželský stav. Muž a žena potřebují pro své úkoly zvláštní božskou pomoc. Lidská láska je slabá. Milostí Kristovou však dostávají sílu k větší lásce a věrnosti. To všechno máme na mysli, když říkáme, že manželství je svátost.
Pojem svátosti v našem dnešním smyslu se však vyvinul teprve ve 12. století; přitom bylo manželství zároveň označeno za jednu z těchto svátostí. Věcně však je toto přesvědčení mnohem starší. Už církevní Otcové mluví o tom, že Kristus vybavil manželství milostí. I východní církve, které se odloučily od římské církve velmi brzy, částečně už ve 4. století, mají sedmero svátostí a mezi nimi také manželství. Musela tedy v době odloučení už existovat společná tradice o svátostném charakteru manželství. Není to tedy pozdější "výmysl".

Manželství jako věc církve

Je-li manželství svátost, patří také do sféry církve. Ona uděluje a spravuje svátosti.

Např. už Papež Kalistus kolem r. 200 vydává církevní zákony o manželství a odmítá tehdy v římském impériu dovolená manželství s rozloučenými. Ještě dříve sv. Ignác (+ kolem 107) požaduje svolení biskupa k uzavření manželství mezi věřícími. Nejstarší synody křesťanstva vydávají ustanovení týkající se manželství. Ve všem tom nedělá církev nic jiného, než co známe z evangelií nebo z listů sv. Pavla.
Církevně byl také odedávna stanoven způsob uzavírání manželství. Bylo prastarou církevní normou, že manželství bylo uzavíráno "před tváří církve". Teprve později církev stanovila a určila jako konečnou formu uzavření manželství, že pro katolické křesťany může v normálních případech vzniknout manželství pouze tehdy, když se uzavírá před příslušným knězem a dvěma svědky. Svátost si sice udělují sami snoubenci, ale kněz je přítomen jako pověřený svědek církve. Církev tím chtěla učinit konec všem takzvaným tajným manželstvím, která se mohla -  protože je nelze kontrolovat - právě tak tajně rozejít.
Je všeobecným přesvědčením, že manželství nevzniká pohlavním vztahem, nýbrž výslovným rozhodnutím uzavřít trvalé společenství muže a ženy a vzájemným projevením tohoto rozhodnutí. Ale nestačí soukromý manželský slib, nýbrž vůle uzavřít manželství musí být oznámena před společenstvím, které jinak nemůže vzít manželství na vědomí a právně je chránit. Právě toto veřejné ohlášení manželství mu může dát v době krizí zvláštní pevnost: veřejné mínění a zákony jsou často oporou, jsou-li lidé slabí. Reprezentantem tohoto společenství býval dříve patrně nejstarší člen rodu, dnes je jím většinou stát. Ten předpisuje určitou formu uzavření sňatku, a kde se tato forma nedodrží, manželství před veřejností neexistuje.
V některých zemích je zástupce církve zároveň pověřencem státu a přijímá prohlášení manželství za něj. I u nás měl dříve stejnou zákonnou platnost jak sňatek občanský, tak církevní. Podle našeho současného práva uznává stát za manželství jen takový svazek, který byl uzavřen před jeho zákonným zástupcem. Svátost manželství je z hlediska státu náboženským úkonem, na který mají manželé právo v rámci náboženských svobod zaručených ústavou. Prakticky z toho plyne, že svátost manželství si mohou podle našeho platného práva udělit jenom ti, kdo už z hlediska státu jsou manžely.
DNES OPĚT STÁT CÍRKEVNÍ SŇATEK PLNĚ UZNÁVÁ A CIVILNÍ! OBŘAD SE PŘED NÍM JIŽ NEKONÁ !
Protože manželství není soukromou záležitostí, nýbrž týká se společnosti, nelze státu upírat právo určovat řád manželství. Pro křesťana však manželství není jen společenstvím ve smyslu občanského práva, je navíc svátostí. Tím se ovšem dostáváme do oblasti náboženské, ve které náleží církvi - a stát to respektuje - určovat vše, co se týká náboženského charakteru manželství.
Svátosti patří do nejvnitřnější oblasti víry a církve. Můžeme jen neustále
prosit o to aby lidé nepokládali za nesnášenlivost, jestliže katolická církev zavazuje katolické křesťany, aby uzavírali manželství před knězem a dvěma svědky, má-li se stát platným podle církevního zákona. Je to ovšem ustanovení církevního práva, a proto může být v konfliktních případech dána od této formy uzavření manželství dispens. Církev chce vycházet vstříc, kde je to jen možné. Na druhé straně musíme chápat, že manželství souvisí pro nás s vírou a tím i se svědomím.

Manželství jako společná cesta k Bohu

Nejvyšším a posledním cílem křesťana je, aby jednou dospěl k Bohu. To zůstává také posledním cílem společné životní cesty manželů. Nic nemůže takovou rodinu stmelovat hlouběji než společný náboženský život, společné uskutečňování víry.
Děti vrůstají do světa víry jedině tehdy, když jim rodiče svým životem ukazují to, čemu je učí. Co rodiče v tomto ohledu promeškají, zřídka kdo později nahradí. Zde mají křesťanští rodiče velmi vážnou odpovědnost nejen za svou vlastní duši, ale i za duše svých dětí.

Smíšené manželství

Pokud jde o výchovu dětí, ale i o společné uskutečňování víry, může manželství partnerů různého náboženského vyznání (tzv. smíšené manželství) vyvolávat mnoho problémů a obtíží. Toto důležité téma nelze vyřídit několika slovy. Zde můžeme říci jen to nejdůležitější. Každé smíšené manželství není stejné. Jsou smíšená manželství neodpovědná a jsou smíšená manželství odpovědná. Před neodpovědnými varují nejen katolická, ale i evangelická církev i jiné náboženské společnosti. Činí tak proto, že v nich vidí možné nebezpečí jak pro zdar manželství samotného, tak i pro víru partnerů a dětí. Společná víra je nosným prvkem manželského společenství. Avšak daleko větší nebezpečí pro víru hrozí v manželství s partnerem, který je sice ve stejné církvi, ale je přitom nábožensky lhostejný nebo dokonce protinábožensky zaměřený, než ve smíšeném manželství mezi křesťany různých vyznání, kteří věří v Krista a shodují se vzájemně v základních náboženských a mravních postojích.

Instrukce papeže Pavla VI. z roku 1966 výslovně zdůrazňuje, že chce přinést "zmírnění katolického práva smíšených manželství tam, kde by se odloučení bratři mohli cítit zraňováni". Na druhé straně musíme neustále prosit o porozumění, že pro nás katolíky jsou na základě našeho pojetí církve a manželství stanoveny užší hranice svědomí. Oba partneři by se měli snažit myslet z hlediska druhého a nepředpokládat předem stranické zájmy nebo nesnášenlivost. Katolická církev musí nadále usilovat, aby vyšla vstříc, kde jde o její vlastní církevní právo; když však vidí, že stojí před právem božským, je na hranici svých možností. Takové hranice církev vidí tam, kde je ohrožena víra partnera a dětí. To se nesmí vykládat jako pohrdání jiným přesvědčením. Ani evangelická ani katolická církev nevidí ve smíšeném manželství ideální možnost, jak se přiblížit k opětnému spojení církví; v mnohém se tím naopak napětí zostřuje. Když však manželé různého vyznání touto rozdílností trpí a tento konflikt čestně překonávají, pak se snaží překlenout protiklady, a tak připravovat cestu ke sblížení. Jednota křesťanů je zatím jen dalekým cílem. Nesmíme opomenout nic, co nás k tomuto cíli přibližuje.

Manželská láska a plodnost

Existují různé formy lidské lásky. Jiná je láska mezi matkou a dítětem, jiný smysl má toto slovo, když mluvíme o lásce k bližnímu. Nejplnějším výrazem lidské lásky je láska manželská.
Víme, že v dřívějších dobách - a ještě dnes v jiných kulturách - se pro uzavření manželství požadovaly a požadují jiné předpoklady než láska. Když rodiče provdávali a ženili své děti, neptali se nejprve na lásku; lidé se neženili a nevdávali, protože se měli rádi, spíše se snažili dorůst k lásce, protože byli manželé - a často z toho byla velmi dobrá manželství. Nicméně nebylo to ideální. Účel manželství byl spatřován téměř výlučně v zaměření na potomstvo. Nemalou úlohu přitom měly i ekonomické úvahy, méně se dbalo na osobní vztah manželů. Trvalo dlouho, než se i zde prosadila zvěst zjevení, která chce, abychom všechno viděli a proměňovali se zřetelem k lásce. Přispěly k tomu společenské převraty a uznání důstojnosti ženy, jak je to např. vyjádřeno i v našem Zákoně o rodině.
Dnes je manželství chápáno především jako společenství lásky manželů. Viditelné projevy lásky jsou zvláštní pomocí k jejímu stálému obnovování a prohlubování. Vzájemné darování srdcí prožívají manželé nejhlouběji v darování těla. V lásce se chce darovat celý člověk, proto láska neustále hledá i tělesný výraz v pohlavním setkání. Tímto darováním se manželé vzájemně přijímají a obohacují se. Tato manželská láska je posvěcena svátostí. Sexuální setkání má být aktem lásky. Kde sexuální život probíhá bez lásky, zbývá "egoismus ve dvou"; a už to není darování se, nýbrž uchopení vlastnictví. A kde láska postrádá trvalou věrnost, stává se sexuální setkání nepravdivým v tom smyslu, že úkon, vyjadřující naprosté darování, provádí někdo, kdo se trvale a úplně darovat nechce. Proto -  kromě jiného - stejné konání uvnitř manželství a mimo ně není totéž. "Mimo manželství je láska jako otevřený plamen, který možná plane velmi silně, je však nechráněný, a proto dříve nebo později vyhasne" (Bovet).
Tato láska, která se vyjadřuje v sexuálním setkání, má vyšší poslání. Je ve službách udržení a vytvoření nového života. Vrcholem manželství je vedle toho, že jde o trvalý svazek lásky, přátelství a vzájemné služby, jeho zaměření na plození a výchovu potomků. Manželská láska působí zároveň s láskou Stvořitele a Spasitele na předávání života. "Rosťte a množte se a naplňte zemi," zní příkaz manželům na začátku stvoření. To je tak závažné z našeho katolického hlediska, že sňatek uzavřený s úmyslem, že se předem a na celou dobu trvání manželství dítě úmyslně odmítá, není platným manželstvím.

To mimo jiné znamená, že děti mají přicházet na svět jen v manželství. Říká to člověku jeho přirozené cítění. Děti nemají být výsledkem náhodného vzplanutí pohlavního pudu, nýbrž plodem manželské lásky a věrnosti. Jedině v manželství a v trvalé lásce rodičů nalézají děti prostor, kde se jim dostává potřebného bezpečí a kde vyrůstají ve zralé lidi. Proto je dítě před manželstvím nebo vedle něho nežádoucí. Když má člověk pohlavní styky mimo manželství, vylučuje vědomě jeden účel, který Bůh spojil s pohlavní silou; tedy hřeší. Totéž jednání, které v manželství odpovídá Božímu plánu, je mimo manželství troufalost člověka. - Při cizoložství k tomuto hříchu přistupuje jako zvláště přitěžující okolnost to, že jde zároveň o zásah do práv manželského partnera.
Úsudek o tom, kolika dětem darují život, musí manželé s lidskou a křesťanskou odpovědností učinit sami. Přitom budou mít na paměti jak své vlastní dobro, tak dobro svých dětí; uváží též hmotné a kulturní podmínky doby. (Srov. Druhý vatikánský koncil, Radost a naděje, čl. 50.)
Nemoc a věk rodičů, hospodářská situace, malý životní prostor a mnoho jiných okolností mohou nutit rodiče k tomu, aby - alespoň dočasně - počet dětí omezili. Jednání křesťanských rodičů zde však nikdy nesmí být určováno svévolí, egoismem, obavou z obtíží a z odpovědnosti, které s sebou děti přinášejí. Přehnané nároky na komfort a způsob života nesmí bránit dítěti ke vstupu do života. Někdy nebude snadné rozlišit argumenty opravdové odpovědnosti od argumentů egoismu a pohodlnosti. Proto se svědomí musí neustále orientovat podle Boží vůle a církev mu v tom pomáhá.

Katolíci tedy nemusí mít tolik dětí, kolik je jen možné, nýbrž tolik, kolik je odpovědné. Manželství nebylo ustanoveno jen kvůli plození dětí, ale osobní společenství vyžaduje, aby si manželé neustále prokazovali vzájemnou lásku. Kde je důvěrný manželský život přerušen, tam může být nezřídka ohrožena věrnost a poškozeno dobro dětí. Proto jednotlivý pohlavní akt v prostoru manželství může mít smysl i tehdy, když nepůsobí nebo nezamýšlí zplození dítěte. Proto i když schází často tak vytoužené potomstvo, manželství trvá jako pospolitost a společenství celého života a podržuje svou hodnotu a nerozlučnost. (Srov. Druhý vatikánský koncil, Radost a naděje, čl. 50.)
Každá metoda řízení početí je nedokonalá a ruší souvislost mezi láskou a plodností. Kde dva lidé egoisticky chtějí prožívat pouze erotické radosti, dítě však z neochoty nebo pro předpokládané obtíže odmítají, tu je každá forma zabránění početí proti smyslu manželství. Může se však stát, že manželé, i když chtějí, nemohou dítě v dané době odpovědně mít. V takovém případě je úplná nebo periodická zdrženlivost mravně nezávadné řešení podle encykliky Humanae vitae. Naneštěstí není však vždycky schůdné, když by to totiž bylo možné jen za cenu porušení jiné vážné mravní povinnosti vůči sobě, manželskému svazku, dětem apod. Lásku mezi manžely a dobrou rodinnou atmosféru, důležitou pro zdravý duševní vývoj dětí, je třeba pokládat za významné hodnoty. Jestliže se tedy manželé po svědomitém uvážení rozhodnou pro jiný způsob prevence početí, který vidí jako východisko ze své svízelné situace, nemusejí se znepokojovat. Jen je ovšem třeba zachovat vědomí, že jde o výjimečné řešení z nouze, a neklesnout do polohy neodpovědného sobectví.
Církev však považuje za nedovolené usmrtit život klíčící v matčině lůně. Hned od početí je to nový život, který je nutno chránit jako každý lidský život, a podle toho je třeba posuzovat záměrné vyhnání plodu (potrat, interrupci).

Nerozlučnost manželství

Manželství je svou povahou spojením na celý život, a proto nemůže být podle libosti manželů znovu rušeno a nově uzavíráno. Oba se stali, jak říká Písmo, "jedním tělem". To znamená jednou bytostí; moderní autoři mluví o jedné nové "manželské osobě". Svátostí se spojení manželů ještě posiluje. Kristus prohlašuje: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" (Mt 19, 6). Pavel píše: "Žena od svého muže ať neodchází. Odejde-li však přece, musí zůstat neprovdána anebo se zase smířit se svým mužem. Právě tak muž se nesmí se svou ženou rozvést" (1 Kor 7, 10 n.). Katolická církev proto pokládá dokonané manželství křesťanských manželů zásadně za nerozlučitelné.
Neustále se však mluví o tom, že papež "rozvedl" nějaké manželství. S tím se někdy spojuje podezření, že kdo má vlivné postavení ve světě nebo osobní kontakty v církvi, může v tomto ohledu eventuálně přece jen výjimky dosáhnout. Když se mluví o tom, že Řím "rozloučil" nějaké manželství, může jít o rozloučení platného svazku jen v krajně výjimečných případech; je to na základě zvláštního privilegia, jak o něm mluví sv. Pavel v 1. listě Korinťanům (1 Kor 7, 12-16). Prakticky tedy jde většinou pouze o "prohlášení manželství za neplatné". To je věcně něco docela jiného než rozvod. V tomto případě se totiž ve velmi svědomitě vedeném procesu zjišťuje, že platné manželství vůbec neexistovalo. Takový proces, který obvykle trvá dlouho, protože právní předpoklad je vždy platnost manželství a neplatnost musí být manžely nezvratně dokázána, se provádí nezávisle na vlivu nebo známostech.

V této souvislosti se vnucuje otázka, jak to, že svátostné manželství může být někdy neplatné a ve smyslu církevního práva neexistující. Může to být v podstatě ze tří důvodů:
a) Nesprávné úmysly s manželstvím. Manželství se ve skutečnosti neuzavírá, když neexistuje správná vůle k manželství, když třeba bylo na někoho působeno nátlakem ohrožujícím život nebo když byl vědomě před uzavřením manželství odmítnut některý podstatný prvek manželství. Je tedy neplatné tzv. "manželství na zkoušku", protože nebyla zamýšlena nerozlučnost. Právě tak by bylo neplatné manželství, při němž by byl vědomě odmítnut svazek jednoho muže s jednou ženou (monogamie); a konečně to platí, kdyby se předem na celou dobu trvání manželství zásadně odmítalo dítě.
b) Existence překážek manželství. Existovala-li v době uzavření manželství překážka vylučující manželství, nemůže vzniknout platné manželství.
Církevní překážky manželství: jak je známo, k uzavření platného manželství je třeba dosáhnout určitého věku, snoubenci nesmí být blízce příbuzní, musí jednat svobodně a bez přinucení, nesmí být už vázáni manželstvím atd. Jestliže nějaká taková skutečnost existuje, říkáme jí překážka manželství. I když je některý pár sezdán, aniž o této překážce ví, nebo je-li zamlčena, přece jen manželství nevzniká. (Jsou také některé méně závažné překážky manželství, ale ty nečiní manželství neplatným, nýbrž pouze nedovoleným.)
c) Nedostatek ve formě uzavření manželství. Zde předpokládáme, co už bylo řečeno dříve. Jestliže katolík neuzavře manželství před příslušným katolickým knězem a před dvěma svědky, je církevně neplatné, ledaže by byla dána dispens od katolické formy uzavření manželství. Manželství mezi nekatolíky nejsou přirozeně na tuto formu vázána. Jsou tedy platná, ať jsou uzavřena před farářem nebo před státním civilním úředníkem.
Ve všech těchto případech nemůže platné manželství vzniknout, a proto může být takový svazek prohlášen církví za neplatný, neexistující od začátku. S rozvodem manželství to nemá nic společného.

Tragédie rozchodu

Jednoznačné stanovisko církve k nerozlučnosti manželství je mnoha lidmi pociťováno jako kruté a nespravedlivé. Především partneři, kteří byli naprosto nevinně postiženi civilním rozvodem, mají někdy pocit, že musí své osobní štěstí a svou budoucnost obětovat strnulému právnímu stanovisku. Lidsky je taková situace často tragická a zaslouží plný soucit. Na druhé straně tragika, která se vyvolává rozvodem, je ještě větší a mnohem nelidštější. Často by bylo bývalo možno v manželství pokračovat, kdyby si jedna strana nebyla zahrávala s možností: mohu to dopustit, nakonec se přece můžeme rozvést.
Církev nesmí jednat podle vlastního uvážení a podle vlastních přání. Má naopak povinnost plnit Boží vůli "vhod nebo nevhod" (2 Tim 4, 2). Manželství, které je z lidského hlediska beznadějné, uchovává si ještě smysl účastí na kříži Kristově. Co u Krista navenek vypadá jako ztroskotání, stalo se přece naší spásou. Takové výpovědi nezní sice příliš optimisticky, nicméně nemálo lidí už na základě této víry našlo sílu žít dále v manželství i za těžkých podmínek. Hrdinství takových jednotlivců je posilou ostatním.
Že na druhé straně ani církevní právo nemůže vystihnout každou situaci, ví i církev. Proto také nezavrhuje ty své členy, kteří ve svém manželství ztroskotali a z lidsky pochopitelných důvodů vstoupili do nového manželství. Dnešní teologie všechny tyto otázky znovu promýšlí, aby nenechala na holičkách právě ty, k nimž se snad život zachoval macešsky. I z těchto svízelných životních situací je možná cesta ve víře. V každém případě by takoví lidé měli vyhledat kněze a promluvit si s ním.
Nakonec je každý rozvod, i když se v jednotlivém případě zdá, že je pro manžele nebo pro děti v daném okamžiku tím nejrozumnějším, z hlediska zdraví společenského organismu škodlivý. Každý rozvod oslabuje manželství jako instituci; je totiž mnohem jednodušší udržet manželství ve společenství, které hned nemyslí na rozvod, než ve společenství, kde jsou rozvody denně na programu. Postiženou stranou je většinou dítě, neboť ve výchově se musí otec a matka doplňovat, žádná instituce je nemůže plně zastoupit.

K promyšlení

Jen opravdu silná láska stačí pro manželství. Tato "láska je shovívavá, dobrosrdečná, nezávidí ... nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží ... všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží" (I Kor 13, 4n.).
V podstatě takové lásky je, že je definitivní. Tak to také chápou manželé, kteří se sobě vzájemně darují.

Bože všemohoucí,
ty jsi všechno stvořil a všemu dal svůj řád
a k svému obrazu učinil člověka jako muže a ženu;
a v ženě jsi dal muži nerozlučnou pomocnici,
takže už nejsou dva,
ale jedno tělo a jedna duše.
Sešli na své služebníky,
kteří vstupují do manželství, své požehnání,
ať se po celý život navzájem posvěcují a dávají si tvou lásku.
Ať žijí jeden pro druhého
a jsou jeden druhému znamením tvé přítomnosti.
Jejich lásku posiluj a rozmnožuj:
ať den ze dne roste,
ať se podobá lásce tvého Syna, který miloval až k smrti kříže.
Ať se podobá lásce tvé:
ať je plodná, ať je zdrojem života, ať dává světu a církvi děti,
aby se šířilo tvé království. Ať se osvědčí ve službě bratří, ať přetrvá všechny zkoušky a vydá svědectví o tobě.
Neboť tys, Pane, jejich pomoc a síla; ty je nikdy neopustíš,
ale zůstaneš s nimi vždycky a na věky věků. Amen. (Ze svatebního obřadu)

Zpět na obsah       Pokračování...

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net