Naše víraJak se člověk stává křesťanem?
Většina čtenářů hned zná odpověď: křtem. Ale co to znamená? Křest není jen slavnostní obřad při vstupu do života, ani nějaké "kouzlo", kterým by se dala zajistit dítěti šťastná budoucnost. Ke křtu se sice rozhodne člověk, ale ten, kdo je při něm činný, je Bůh. Říkáme, že křest je svátost. Všichni pokřtění patří ke společenství křesťanů, kteří - společně - tvoří největší náboženskou skupinu na světě.
Jak je tomu, když se přinášejí ke křtu nemluvňata a stávají se tak křesťany? Mnozí o tom později už nechtějí ani slyšet. A jiní se po celý život vydávají za křesťany, ale v jejich životě nepozorujeme nejmenší stopu toho, že se orientují na Krista. Právě tito "matrikoví křesťané" jen škodí vážnosti křesťanství ve světě. Křest je pro ně něco na způsob očkování proti neštovicím, ke kterému se jde jednou provždy (pro jistotu), ale později se na ně už nemyslí.
Něco se v nás bouří, abychom takové lidi nazývali křesťany. Právem. K tomu musí přistoupit ještě něco dalšího - alespoň u dospělých. Ale o tom budeme mluvit ve dvou následujících kapitolách. Zde jde o začátek křesťanského života: jak se člověk stává křesťanem? Řekli jsme si, že se to děje svátostí, křtem. Ale co je to - svátost?Svátosti - znamení Boží blízkosti
Jak je tomu, když lidé vstupují do vzájemného vztahu, když se vzájemně sbližují? Nacházejí pro to viditelná a slyšitelná znamení: podávají si ruku, píšou si dopisy, rozmlouvají spolu. Podle toho, jak jsou si dva lidé blízko, stávají se tyto výrazové formy stále intenzivnější, mezi milujícími se stupňují až k něžnostem a k setkání v lásce. Podle těchto znamení tedy můžeme poznat, jak si jsou dva lidé vnitřně blízcí.
Tato znamení tedy něco vyjadřují, ale zároveň také působí a prohlubují to, co naznačují: náklonnost nebo lásku. Ze zkušenosti víme, že např. spor mezi manželi může být projevem sympatie nebo lásky úplně odstraněn nebo se stát bezpředmětným; každým něžným slovem nebo projevem náklonnosti láska roste, prohlubuje se, plněji se dává.
Ve víře jde o blízkost s Kristem, o spojení s Bohem. I tento vztah je třeba nějak vyjádřit, je tu nutné znamení. Bůh zná člověka a ví, jak je odkázán na smyslové vjemy. Proto mu v tom vychází vstříc. Volí znamení, která jsou obecně lidská: chléb a víno (aby při večeři Páně naznačil, že člověk z nich žije); vodu (aby při křtu vyjádřil, že člověk potřebuje očištění od viny). I zde jsou znamení nejen odkazy na vnitřní proces; to, co naznačují, zároveň působí: očištění člověka, Boží lásku a blízkost. Sjednocují člověka s Bohem, Bůh se stává přítomným uprostřed našeho života a každodenní činnosti. Krátce: Bůh se nám daruje.
Když si teď ještě vzpomeneme, že to, co nám Bůh daruje, se nazývá milost, pochopíme snad, co to znamená, když označujeme svátost jako "viditelné znamení, které naznačuje a působí vnitřní milost".
Slovo svátost (sacramentum) znamená tolik co "svatá věc", "tajemství". Od 12. století se tohoto jména užívá jako souborného označení pro sedm Kristem ustanovených účinných znamení milosti: totiž křest, biřmování, eucharistii, svátost pokání, svěcení kněžstva, manželství a pomazání nemocných.
Ani magie, ani kouzla
Je možné, že by se Bůh vázal na tato znamení? Nedostal by se tím do lidské moci? Nejsou to kouzla, magie, pověra?
Vraťme se znovu k tomu, co jsme si řekli o lidských projevech lásky. Těchto znamení lásky můžeme ovšem užívat také jen formálně, vnějškově, aniž vycházejí opravdu ze srdce. Pak by byla jen prázdnou slupkou, pokrytectvím; pak by nevyjadřovala vnitřní smýšlení a ani by na toto smýšlení nepůsobila. Také svátosti potřebují, aby je přijal za své jak Bůh, tak člověk.
Milost může s viditelnými znameními spojit jen Bůh. Kde se lidé pokoušejí sami ze sebe vynutit z Boha přízeň a pomoc různými úkony, mluvíme o magii nebo kouzlech. S tím však nemají svátosti nic společného. Boha se nemůžeme zmocnit, nemůžeme ho "vlastnit", omezovat nebo vázat. Bůh jedná ve svátostech nikoli proto, že musí, nýbrž proto, že chce - na základě své věrnosti (srov. 1 Sol 5, 24). On sám nám dává příslib své přítomnosti při užívání Kristem ustanovených znamení. Proto mohl svátosti ustanovit pouze Kristus - a jen on - nikoli církev. K tomu říká papež Pius XII.: "Jestliže se svátosti církve udělují vnějším ritem, pak působení v člověku vychází od samotného Krista . . . On skrze církev křtí, učí, vládne, rozvazuje, svazuje, přináší oběti a sebe obětuje" (encyklika Mystici Corporis). Proto také není účinnost svátosti závislá na osobní kvalitě toho, kdo ji uděluje. Kristus např. odpouští ve svátosti pokání hříchy i tehdy, když rozhřešení uděluje hříšný kněz.
Naproti tomu musí viditelnému znamení odpovídat vnitřní postoj i u člověka. Jestliže se Bůh "váže" na svátostné znamení, znamená to především závazek pro nás, nikoli pro něho. Nevyzýváme my jeho, nýbrž on vyzývá nás: žádá naši víru. Víra je - alespoň pro dospělého - předpoklad pro přijetí všech svátostí. Svátosti nejsou automaty, které po spuštění působí samy od sebe. Nemohou se uplatnit u člověka, který nevěří a nespolupracuje s milostí. Svátosti jsou spíše jako setba, která je odkázána na dobrou půdu, jinak nevzroste.
Viditelná stránka svátostí bývá příčinou, že se katolické církvi někdy vytýká, že příliš lpí na vnějších věcech. - My velmi dobře víme, že viditelné znamení je samo o sobě naprosto neúčinné.
Ale na druhé straně jsou vnější rity něčím zcela přirozeným. Bůh nám ovšem může udělit svou milost také přímo, čistě duchovně, a jistě to dělá. Ale protože jsme my lidé tělo a duch, potřebujeme neustále viditelná znamení, abychom vyjádřili vnitřní smýšlení. Vzpomeňme na různé formy pozdravu u různých národů, na výměnu snubních prstenů, které mají manželům připomínat slib věrnosti. Nikdo z nás se nechce vzdát všech těchto výrazů vzájemných lidských vztahů. - Proč by to právě v oblasti náboženské mělo platit? Což člověk musí opravdu vystoupit z okolního světa, ve kterém je doma, když se stává věřícím? Zanechává snad všechno lidské za sebou? Kristus takto nesmýšlel. Sám ustanovil určitá znamení.
Kristovo ustanovení
U některých svátostí je nám ustanovení Kristem známo až do podrobností, např. u křtu a při večeři Páně. U jiných svátostí nám Novým zákonem nebyla uchována žádná přímá slova, kterými je Kristus ustanovil. Písmo svaté se zmiňuje jen o jejich udělování. Apoštolové se snažili konat všechno tak, jak to chtěl Kristus, a nezavádět nic nového. Jestliže tedy těchto znamení užívají, lze to vysvětlit jen tím, že si byli vědomi, že jejich jednání je s vůlí Kristovou zajedno.
Sedmero svátostí (křest, biřmování, eucharistie, svátost pokání, pomazání nemocných, svěcení kněžstva, manželství) je prastará tradice. To vyplývá také z toho, že i ty východní církve, které se odštěpily už dávno před 12. stoletím, uchovaly až do dnešního dne všech sedm svátostí.Svátosti a život
Všechny svátosti - jsou-li správně chápány a prožívány - vycházejí vstříc lidské touze a potřebě štěstí. I když jako celek mají jen jednu společnou úlohu, každá jednotlivá svátost ji plní svým vlastním způsobem. Všechny slouží spáse člověka a doprovázejí ho celým životem od křtu až po pomazání nemocných.
Síle svátosti můžeme důvěřovat. O Božím působení v člověku sice nemůžeme vést vědecké záznamy a působení svátosti také neproměňuje člověka v jeho přirozených vlohách. Vždy znovu nás však udiví, jak milost v člověku pracuje. Když například zpustlý člověk začne nový život; když se zdravá mladá žena rozhodne věnovat svůj život péči o postižené děti; když nemocní a osamělí vkládají klidně svůj osud do Božích rukou; když manželé snášejí statečně a s láskou dlouhé odloučení; když kněz neklesá pod tíhou práce a nepochopení; když lidé nežijí sobecky a hledají sociální spravedlnost . . . Zde všude je v činnosti milost. Ta ovšem není vázána na svátosti. Bůh má mnoho cest k člověku. Kdo neví nic o pomoci, kterou nám Bůh nabízí ve svátostech, může přesto zakusit Boží milost, jen když se snaží hledat Boží vůli.
Svátosti nejsou nic jiného než pokračování Kristova vtělení. Bůh a Boží milost neustále vstupují do naší pozemskosti, zlidšťují se a zvěcňují, aby nám Bůh byl blízko. Zde se ukazuje základní zákon vykoupení: tak jako Boží Syn kvůli člověku přijímá viditelnou podobu, tak i v budoucnosti má být Kristovo jednání ve světě spojeno s viditelnými znameními. Znamení, jichž se užívá ve svátostech
slovo, voda, chléb, víno, olej - jsou částí našeho světa. To má patrně naznačit, že svou spásu uskutečňujeme skrze věci tohoto světa. Ale má nám to být také neustálou připomínkou, že za všemi těmito znameními je a skrze ně působí Kristus: on je Slovo, které se stalo člověkem, on je pramenem vody vyvěrající k věčnému životu, on je chlebem života, který navždy sytí, on je pravý vinný kmen, on je cesta, pravda a život (srov. Jan 1, 14; 4, 14; 6, 35; 15, 1; 14, 6).Křest
Většina našich čtenářů byla pokřtěna; velmi mnozí mají alespoň neurčitou představu o významu křtu; mnozí se už křtu zúčastnili, možná dokonce jako kmotři nebo kmotry. Je nám však jasné, co je skryto za vnější krásou tohoto obřadu? Co podstatného se tu děje?
Možná, že vás překvapí, že křest není něco výlučně křesťanského. Obřady křtu existovaly už před Kristem! Z Písma například víme, že Jan křtil, aby vzbudil kající smýšlení, a že se tomuto křtu podrobil i Kristus, aby dal příklad (srov. Mk 1, 9). Ale právě Jan výslovně zdůrazňuje veliký rozdíl mezi svým křtem a křtem Mesiáše: "Já jsem vás pokřtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým" (Mk 1, 8).
Kristus sám nekřtil, ale zřejmě shledal, že se tento obřad velmi hodí k tomu, aby ho převzal jako znamení spásy, a dal mu zcela nový význam a účinnost. Křest v jeho jménu se stává základní svátostí pro všechny, kteří se přiznávají ke Kristu a k jeho církvi. "Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28, 19).
Apoštolové a jejich nástupci udělovali křest hned, jakmile někdo došel k víře. Tak o prvních letnicích, když Petr hlásal zvěst o vykoupení, "ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni" (Sk 2, 41). Na konci prvního století už máme přesný návod pro udělování křtu v Nauce dvanácti apoštolů (je to vlastně první dochovaný křesťanský katechismus).
Působení křtu
Očištění
Tohle nás patrně napadne nejdříve, když se rozpomínáme na své školní vědomosti o křtu. S vodou ihned spojujeme představu umývání. Znamení, které Kristus volí, opravdu vhodně naznačuje působení křtu. Skutečně tu jde o očištění, o smytí dědičné viny a veškerého hříchu; jde o přemožení (hříšné) minulosti. "I kdyby vaše hříchy byly rudé jako purpur, zbělí nad sníh" (Iz 1, 18).
Aby naznačili tento účinek, novokřtěnci (dospělí) raně křesťanských dob nosili ode dne křtu bílé roucho a odkládali je teprve po osmi dnech. Odtud měla druhá neděle velikonoční ještě donedávna název "Bílá neděle". To znamená: "Neděle odložených bílých šatů", neboť křest býval udělován ve velikonoční noci. Bílé roucho se podává křtěnci ještě dnes; znázorňuje je bílá rouška.Smrt a zmrtvýchvstání
Že toto "mytí" není nic povrchního, nýbrž zcela nově přetváří člověka, je patrné z toho, že Písmo (Řím 6, 3-11) nazývá křest umíráním a zmrtvýchvstáním spolu s Kristem. "Staré řády pominuly" (2 Kor 5, 17), zemřely. Pokřtěný má možnost zcela nového začátku.
Proto byli dříve křtěnci úplně ponořováni do vody, jakoby pohřbíváni. Při dnešním obřadu křtu se svátost z praktických důvodů neuděluje ponořením, nýbrž politím vodou, proto už tento hluboký účinek křtu tak jasně nevystupuje do popředí. Proces však je tentýž: starý hříšný člověk je s Kristem pohřben, aby spolu s ním povstal k novému životu.Nový život
Bylo by teď vhodné vrátit se znovu k našemu hovoru o milosti (8. kapitola). Bez toho je těžko porozumět dalším úvahám.
Očištění a smrt jsou obrazy, které to, co křest působí, vyjadřují spíše negativně. Něco se vyhlazuje. Působení křtu je však jasnější v pozitivních výpovědích Písma.
Nikodém byl muž vážený mezi tehdejšími Židy, teolog a politik.
Jednou večer přišel k Ježíšovi, aby s ním rozmlouval o rozhodujících životních otázkách. Kristus mu vysvětlil, že existuje pouze jeden vstup do Božího království, a tím k opravdovému životu: "Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího" (Jan 3, 1-5) . Nový život, který pochází od Boha, nemůžeme ani plánovat ani sami vytvořit, musíme se k němu naopak "narodit". Tímto novým narozením je křest. Ten skutečně dává nový život (2 Kor 5, 17), pokřtěný se stává Božím dítětem. Proto se křest také nazývá "koupelí znovuzrození" (Tit 3, 5).
Je to dobře znázorněno symbolem vody. Bez vody není života ani plodnosti. I jméno, které křtěnec při křtu dostává, má vyjádřit, že křtem začíná nový život. Avšak nejlépe je nový stav jakožto křesťana patrný tehdy, když křtěnec dostává jméno člověka, který žil jako vzorný křesťan (křestní patron).
Člen církve
Křest spojuje jednotlivce nejen s Bohem, nýbrž také se všemi ostatními lidmi, kteří věří v Krista. Skrze křest jsme se stali jedním tělem (1 Kor 12, 12) . Křest současně znamená začlenění do církve (srov. 9. kap.).
Proto se počátek křestního obřadu koná v předsíni kostela a křtěnec je pak uváděn do kostela. Křest doma je povolován jen ve výjimečných případech, např. když je křtěnec nemocný. Nejkrásnější je, když se křest koná před veškerou obcí, aby se tak znázornilo uvedení do společenství církve.
Členy církve se nestáváme tak, jako se lidé stávají členy nějakého spolku, nýbrž zrozením; tak, jako se rodíme do rodiny. Život a společenství patří jak v lidské, tak v božské oblasti dohromady. K víře máme přístup skrze hlásání a činnost církve, tedy skrze společenství a skrze pokolení lidí.
Katolická církev pokládá všechny, kteří přijali křest v některém jiném církevním společenství, za pokřtěné (srov. 11. kap.) . Platný je každý křest, který se koná politím vodou a ve jménu trojjediného Boha. Avšak tam, kde byl udělen křest, je člověk pokřtěn jednou provždy; neexistuje opakování křtu. Jedině tehdy, když vznikají pochybnosti o správném provedení křtu, může být křest opakován - ale i pak pouze podmíněně.Je křest nutný?
Z toho, co bylo dosud řečeno, plyne, že křest je nutný ke spáse pro všechny, kteří došli k poznání evangelia. Bez křtu neexistuje spojení s Kristem, bez spojení s Kristem neexistuje přístup k nebeskému Otci (srov. Jan 14, 6).
Kde lidé nemají možnost přijmout křest, nemusí být bez společenství s Bohem, touží-li po křtu a litují svých vin (srov. Lk 7, 47; 23, 43). Tento postoj se nazývá "křest touhy". Právě tak může být zachráněn ten, kdo o povinnosti křtu nic neví, avšak žije čestně podle svého svědomí a hledá Boží vůli. I to by byla - i když neuvědomělá - touha po křtu; mnozí tomu říkají "křest života". O "křtu krve" mluvíme, když někdo dá svůj život za Krista před přijetím křtu vodou.
Mají se křtít malé děti?
Dnes je téměř obecnou praxí církve, že se křtí už malé děti. Někdy se však namítá, že křest přece předpokládá osobní rozhodnutí; avšak křtem dětí by se vázaly na církev nevědomé děti.
Kristus řekl, že Boží království patří už dětem (Mt 19, 14; Lk 18, 15 n.). Jsou tedy už schopné mít na něm účast. Avšak přijetí do Božího království se děje křtem. Nikde v Písmě není udán určitý věk pro křest. Naopak je biblicky dosvědčenou praxí křtít "celý dům", což podle tehdejšího způsobu vyjadřování zahrnuje také děti (srov. Sk 16, 15; 1 Kor 1, 16).
Podle Tertulliána (konec 2. stol.) je křest dětí běžnou praxí už mezi r. 120-150. Církev bere zcela vážně Kristovo slovo: "Nenarodí-li se kdo znova z vody a svatého Ducha, nemůže vejít do Božího království."
Říká se, že víra musí křest předcházet, protože u Marka 16, 16 stojí: "Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen." K tomu je třeba říci:
Boží jednání předchází všechno, i víru. Už víra je milost, avšak milost se dává zdarma bez předchozích činů člověka. Před tím, co dostává při křtu, stojí dospělý právě tak s prázdnýma rukama jako nerozumné dítě, které ještě nemůže věřit a rozhodovat se.
Mezi vírou a křtem existuje úzký vztah. Dospělí jsou proto křtěni pouze tehdy, existuje-li u nich vůle dát se pokřtít a ochota k víře.
Ale ani křest dětí se neuděluje nezávisle na víře. Zárukou toho, že dítě bude vychováváno k víře, je zde víra rodičů a kmotrů. Kde nejsou předpoklady pro výchovu k víře, nesmí být ze strany církve křest udělen. Ten, kdo byl pokřtěn jako dítě, musí samozřejmě později dorůst do plné víry a žít z ní. Budeme o tom mluvit později. Samotná víra nestačí, ani samotný křest nevede člověka k Bohu. Člověk musí za svým křtem stát a křestní akt potvrzovat slovem i skutkem. Proto vždy o velikonoční noci obnovujeme svůj křestní slib, ať už jsme jej vyslovili sami, nebo tak učinili rodiče a kmotrové.
Každý přejímá mnoho věcí z okolního světa. Zejména dítě žije v úplné závislosti na svých rodičích. Ti se mu snaží předat tolik duchovních a kulturních hodnot, kolik jen mohou. I to jsou rozhodnutí, která konají rodiče předem za své dítě. Později by dítě právem rodičům vyčítalo, kdyby tuto jeho výchovu zanedbali.
Podobně budou křesťanští rodiče samozřejmě usilovat o to, aby dítěti předali i veliký dar své víry. Avšak počátek toho je křest. Opomenutí křtu ze strany rodičů je také závažné rozhodnutí. Křesťanští rodiče naprosto nemohou upustit od toho, aby svým dětem předávali víru, protože jinak by se sami museli vzdát uskutečňování své víry. Každý projev jejich víry děti ovlivňuje. Děti se učí především příkladem.
Když se říká, že o své víře má později rozhodnout každý sám, lze s tím jen souhlasit. Před tímto rozhodnutím se jednoho dne ocitne každý pokřtěný. Ale aby se mohl rozhodnout, musí vědět, pro co se má rozhodnout. Musíme přece vědět, co přijímáme a co odmítáme.Křestní kmotrové
přejímají závazek, že budou spolu s rodiči uskutečňovat pozdější křesťanskou výchovu pokřtěného. V jeho jménu pronesli vyznání víry jakožto ručitelé za jeho víru, ale také jako zástupci společenství církve. Nejsou tedy pouze svědky křestního aktu. Je proto pochopitelné, že se zpravidla nepočítá s kmotrovstvím nekatolických křesťanů, protože by bylo nerozumné od nich požadovat, aby byli odpovědni za katolickou výchovu svého kmotřence. Ještě méně může dát svému kmotřenci výchovu k víře ten, kdo je nábožensky lhostejný nebo nevěřící. Může však být svědkem křtu.
Žít jako pokřtění
Papež Lev Veliký (440) píše: "Křesťane, poznej svou důstojnost, stal jsi se účastným božské přirozenosti, nevracej se ke staré marnosti, neodpovídá to tvé urozenosti" (Sermo 21). Pokřtěný je sice prost viny, má nový život, ale nese jej v "hliněné nádobě" (2 Kor 4, 7). Tento nový život musí růst jako všechno, co je živé, ale může také chřadnout a odumřít. Křest nás nezbavuje pokušení, sklonu k lenosti, k sobectví, k zneužití moci. Proto musíme růst a osvědčovat se. Nikdo neví lépe než my křesťané, že zůstáváme opožděni za tím, čím bychom mohli a měli být. Zde mají svůj původ mnohé výtky proti církvi. Pokud se tyto výtky obracejí proti pouhým formálním křesťanům, křesťanství nezasahují. Takoví lidé nežijí skutečně z víry. Výtka je však závažnější, platí-li věřícím, kteří plní své náboženské povinnosti, ale v běžném životě neukazují ani trochu křesťanského smýšlení. Zde ve skutečnosti chybí život z víry. U těch, kteří by měli být podle Písma "světlem světa", jímž by "svítili před lidmi" (Mt 5, 14-16), je takové selhání zajisté zvláště špatné.
Na druhé straně nechceme "soudit, abychom nebyli souzeni" (Mt 7, 1 ). Dnes víme lépe než v dřívějších dobách, jak mnoho může člověka zatížit okolní svět a výchova, takže se přes všechnu námahu jen těžce vypořádává se svou povahou. Avšak milost neruší přirozenost. My nevíme, jak vážně tito lidé bojují proti svým chybám, které velmi dobře znají, a především nevíme, jakým směrem by se ubíral jejich vývoj bez milosti svátostí.Biřmování
Ježíš slíbil svým učedníkům svatého Ducha. Po jeho nanebevstoupení byl tento slib splněn: Boží Duch se zmocnil lidí! Naše letnice jsou vzpomínkou na tuto událost. Od té doby však udělují svatého Ducha pokřtěným i apoštolové a jejich nástupci vkládáním rukou.
"Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali tam Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, jen byli pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého" (Sk 8, 14-17).Vkládat na někoho ruce znamená brát ho do vlastnictví; v tomto případě: uvádět ho do Boží oblasti. Zde tedy Písmo uvádí druhé, od křtu zřetelně odlišné znamení, v němž nám Bůh slibuje milost. Tuto svátost nazýváme biřmováním. V prvních stoletích byla udělována většinou hned po křtu, k němuž má úzký vztah. Z textu Skutků apoštolských vyplývá, že její udělování bylo vyhrazeno apoštolům; proto ji zpravidla až do dnešních dnů uděluje biskup jakožto nástupce apoštolů.
Slovo biřmování souvisí s latinským "confimatio" a znamená tolik co posílení. Při udělování biřmování vkládá biskup na biřmovance ruku, maže ho na čele křižmem (olej, do něhož je přidán balzám) a říká: "Přijmi pečeť darů Ducha svatého." Mazat někoho olejem znamená - vzpomeňme jen na pomazání při korunovaci ve středověku - přenášet na něho sílu.
O účincích biřmování se ve Skutcích apoštolů říká: "... a oni přijali Ducha svatého" (Sk 8, 17). Duch svatý se uděluje člověku ovšem už při křtu. Ale co se tam vkládá jako zárodek, dospívá teď k plnému rozvinutí. Význam biřmování nejlépe uvidíme, když budeme pozorovat apoštoly.
Apoštolové patřili už před sesláním Ducha ke Kristu, ale byli ještě v mnohém ohledu nezralí a povrchní. Vzpomeňme jen na jejich obtížné chápání a na slabost jejich víry. Boží Duch se jich ještě plně nezmocnil. Ale potom o letnicích je nalézáme úplně změněné. Pouta bázlivosti a nepochopení padla, statečně hlásají zvěst o Kristu. Nyní byli "naplněni Duchem svatým" (Sk 2, 4).
Zde musíme předpokládat, co bylo řečeno v 8. kapitole o působení svatého Ducha. To všechno můžeme aplikovat na biřmování. To je svátost růstu a pokroku. Jestliže křtem dostáváme "nový život", pak v biřmování se tento život posiluje. Činí křesťana dospělým a uschopňuje ho k boji proti lenosti a nepořádku ve vlastním nitru i k vyznávání víry navenek. Každý věřící se stává Kristovým apoštolem, hlásá evangelium ve světě nejen slovy, ale celým životním postojem.
Apoštol Pavel napsal v dopise Galaťanům (5, 22-23), co uskutečňuje Duch: "Ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost."
Se zřetelem k Izaiášovi 11, 1-3 se často mluví o sedmi darech svatého Ducha. Jsou to: moudrost, rozum, rada, síla, poznání, zbožnost a bázeň Boží.
Avšak Bůh k nám přichází pouze tehdy, když se mu otevřeme. Proto také biřmování nepůsobí automaticky. Svátosti nejsou zaklínadla, jako "Sezame, otevři se"; vyžadují naše spolupůsobení. Bůh nepracuje bez nás, nýbrž s námi. Když stavíme jeho působení do cesty překážky, když se mu uzavíráme, nemůže v nás být činný. Teď snad chápeme, co je napsáno na jednom místě Písma, že existuje jeden jediný hřích, který nemůže být odpuštěn, totiž hřích proti svatému Duchu (srov. Mt 12, 31). Tím se myslí definitivní uzavření se člověka vůči Boží milosti. Proti takové uvědomělé, zásadní vzpouře člověka proti Bohu je Bůh bezmocný, neboť on nenutí. Když se však necháme od něho vést, když nezaměřujeme svůj život svévolně nebo sobecky jen na vlastní prospěch a úspěch, když posloucháme Boha a přijímáme jeho pohled na svět, pak se neobávejme, že by jeho milost, jeho svatý Duch v nás nepůsobil, neoživoval znovu a znovu náš život.·
K promyšlení
Mnozí dávají své dítě pokřtít, protože to v určité společnosti patří k "dobrému tónu". Církev si takové křty nepřeje, neboť komu se tím prospěje? Dítěti? Církvi?
Víte, kdy jste byli pokřtěni?
Víte, co znamená vaše křestní jméno? Kteří velcí lidé (světci) ho nosili před vámi?
Byl jste někomu kmotrem? Může na vás váš kmotřenec vidět, jak má vypadat život křesťana?
Každé jméno je vyjádřením nějaké činnosti. Proč tedy říkáš, že jsi křesťan, když ve tvých skutcích není nic křesťanského? Křesťan, to je označení spravedlnosti, dobroty, poctivosti, trpělivosti, čistoty, moudrosti, laskavosti, nevinnosti a zbožnosti; a proč ty si toto jméno osobuješ a hájíš si je, když z tolika vlastností ty nemáš ani poskrovnu? Křesťan je ten, kdo jím je nejen podle jména, ale i skutky, ten, kdo napodobí a následuje ve všem Krista, kdo je svatý, neposkvrněný, poctivý, neporušený, v jehož srdci nemá místo zloba, ale které je plno lásky a dobroty, kdo nedovede nikomu uškodit nebo ho urazit, ale kdo všem pomáhá. Křesťan je ten, který podle Kristova příkladu nedovede nenávidět ani své nepřátele, a1e kdo spíše činí dobro svým odpůrcům a za své pronásledovatele a nepřátele se modlí. Neboť kdo je schopen někoho urazit nebo mu uškodit, ten lže, když o sobě říká, že je křesťan. Křesťan je ten, kdo může spravedlivě říci; žádnému jsem neuškodil a se všemi jsem žil spravedlivě. (Sv. Augustin)Dnešní člověk myslí realisticky, chce znát skutečnosti a ověřené události. Uznává jen to, co může kriticky prozkoumat, co vidí. Boha vidět nemůže a Kristus žil před 2000 lety. Jsou tu však lidé, kteří věří v Boha, kteří nesou Kristovo jméno. Na nich chce dnešní člověk poznat, jaký význam má Kristus. Podle toho by všechno záleželo na tom, aby život "věřících" věrohodně představoval jejich spojení s Bohem. Ale kdo jsou ti "věřící"? Jak se pozná křesťan?
Kolik lidí, kteří se sami považují za křesťany, bere svou víru skutečně vážně a žije křesťansky? Na kněze si takový člověk vzpomene při svatbě, při narození dítěte nebo při smrti některého příbuzného. "Aby to bylo slavnostnější," jak se říká. Zůstala jen fasáda, ale za ní není už nic, příští bouře může strhnout i ji. Německý teolog Karl Rahner řekl o své vlasti: "Žijeme v pohanské zemi s křesťanskou minulostí a s křesťanskými zbytky." Co bychom mohli říci my?
Kdy je někdo vůbec křesťanem? Kdyby zmínění "sezónní křesťané" začali pravidelně chodit do kostela, byli by snad potom křesťany? Nemůže i chození do kostela zůstat vnějškovostí, která se ve všedních dnech neprojevuje?
Kdy je tedy někdo opravdu křesťanem? Při jedné anketě, jak si lidé podle běžného mínění představují křesťana, bylo řečeno: "Křesťan se musí řídit mnoha příkazy a zákazy, horlivě se modlit a u katolíků k tomu přistupuje, že musí v neděli jít do kostela." Obraz křesťana může být sotva žalostněji zkreslen. Což radostná Boží zvěst skutečně záleží jen v omezeních a příkazech?
Nový základ
Křesťana ze sebe nedělá člověk svým jednáním a chováním, nýbrž činí ho jím Bůh. Člověk se nestává skutečným křesťanem tím, že se lopotí, aby s úzkostlivou přesností plnil přikázání, nýbrž tím, že vírou a láskou odpovídá na to, co mu daruje Bůh a čemu říkáme "milost". Jí začíná život křesťana. Záleží ve zcela novém vztahu k Bohu, který pro něho není pouze Tvůrcem, nýbrž zároveň i Otcem.
Bylo by dobré, kdybyste se teď vrátili k osmé kapitole a přečetli si, co se tam říká o milosti.
Milostí se člověk rodí k novému životu (Jan 3, 5), takže "se smíme nazývat Božími dětmi, a to také jsme" (1 Jan 3, 1) . Tato účast na Božím životě vytváří vlastní existenci křesťana.
Můžeme tedy složit ruce do klína a říci: Bůh udělá přece všechno sám!? Naprosto ne! Zde totiž začíná vlastní úkol křesťana. Je "vykoupen", ale stojí ještě docela na začátku tohoto nového života. Život je mu darován, on však ho nyní musí "využít", rozvinout; musí dorůst "zralosti (plnosti) Kristovy" (srov. Ef 4, 13). V bibli se neustále zdůrazňuje, že máme představovat to, co jsme: Kristus působí ve vás, dejte se jím vést (srov. Řím 13, 14).
Křesťanský život zde začíná být naším vlastním činem. To, co Kristus položil jako základ, máme uskutečňovat ve svém každodenním životě. Čím více se křesťan svým životem přibližuje modelu Krista, tím větším právem nese jeho jméno. To je však nemyslitelné bez námahy a úsilí.
Jistě si uvědomujete, že jsme o životě křesťana vlastně mluvili už ve všech předchozích kapitolách, zvláště tam, kde šlo o vykoupení, milost, svátosti a víru. Půjde o něj i v následujících kapitolách. Jestliže zde uvažujeme pouze o etické stránce - tj. o křesťanově jednání v životě - víme velmi dobře, že to znamená jisté zúžení pohledu. Ale to platí o přístupu ke každé skutečnosti, že o ní dovedeme uvažovat vždy jen z jednoho hlediska.Nové perspektivy
Člověk, který začíná věřit, se setkává s Bohem. Tím se mu otvírají zcela nové perspektivy, jeho život dostává nový ráz. Takový člověk získává jiná měřítka než lidé kolem něho. Mnohá zdánlivě bezvýznamná skutečnost jeho života se náhle ocitá v jasnějším světle. To, co se dříve jevilo možná jako zmatené a plné rozporů, dostává své místo v celku. Život a svět se vyjasňují. Člověk najednou rozumí sám sobě mnohem lépe, protože vidí souvislosti.
Skutečný křesťan a odpovědný nekřesťan si možná budou počínat stejně: vykonávají možná stejné povolání, starají se o rodinu, stavějí dům ..., oba to možná dělají stejně dobře, a přece to není totéž. Motivy, zorný úhel, z něhož se to děje, jsou rozdílné.
Křesťan je realista
neboť se zaměřuje na skutečnost, ale na celou skutečnost, ne pouze na její výsek. Horizont křesťana nekončí u toho, co leží na dosah ruky; nekončí ani smrtí.
Tento pohled jej nevzdaluje světu, právě naopak, křesťan dospívá k hlubšímu úsudku o sobě samém a o světě, ve kterém žije. Vidí všechno, abychom tak řekli, Božím pohledem, ztotožňuje se s Božím pojetím světa a člověka. Celý svět se pro něho stává "božským prostředím" (Teilhard de Chardin), ve kterém vědomě a odpovědně pokračuje ve Stvořitelově díle. Tak přispívá k rozvoji a ozdravění světa. Všechno, co hýbe lidstvem - otázka války a míru, viny a odpuštění, lidsky důstojného uspořádání společnosti, správného rozdělení bohatství země - to všechno se snaží vidět v tomto světle.
Křesťan tedy nežije pouze ze souhrnu lidských zkušeností. Žije ze setkání s Bohem, z odpovědi na jeho slova a jednání. Jde o to, aby se nechal proniknout Bohem: naslouchej mu, hleď na něho a podle toho jednej! Pak existuje vlastně jen jediná vina: odmítnout Boží lásku.Skutečnost přikazuje
To všechno je krásné. Ale kde se se mnou Bůh setkává, jak ke mně mluví, když ještě odezíráme od zjevení? Tajemnými vnitřními hlasy, bleskovým osvícením a jinými mimořádnými událostmi? Většinu toho, co nám Bůh chce říci, poznáváme - jako každý jiný člověk - velmi konkrétním způsobem: ze skutečnosti, která nás obklopuje. Boží řečí ve světě jsou skutečnosti denního života. Člověk nežije ve vzduchoprázdném prostoru. Pláče, směje se, tvoří a užívá věcí na této zemi. Tato skutečnost k němu vznáší své požadavky a v ní k němu mluví Bůh. A na to vše má člověk dát přiměřenou, správnou odpověď. To máme na mysli, když mluvíme o řádu stvoření nebo o zákonu přírody nebo také o přirozeném mravním zákonu.
Už v neživé přírodě odhalujeme velkou souvislost a vzájemně sladěné zákony. Podle nich se Země otáčí kolem Slunce, kámen padá k zemi. - Do tohoto řádu jsou svými instinkty zařazena i zvířata: pták staví hnízdo, sedí na vejcích a opatřuje si potravu ... Celá nerozumná příroda se slepě a nutně řídí řádem, který Bůh vložil do základů všeho. Rozvíjí se vnitřním tlakem přírodních zákonů, z tohoto řádu nevybočuje a nemá do něho žádný vhled.
Jinak je tomu u člověka. I on je sice součástí přírody, podléhá přírodním zákonům ve své existenci a musí jich dbát při své činnosti, nechce-li se zničit. Není však na nich slepě závislý. Může je poznávat, odhalovat jejich souvislosti a příčiny, a tak získává možnost tyto zákony dát v mnohém ohledu do služeb své vůle. Tím začíná jeho odpovědnost.
Poznává například možnost štěpení jader, zároveň však ví o strašlivé ničivé síle atomové energie; záleží na něm, aby k takovému ničení nedošlo. Nebo poznává, že jako člověk náleží do společenství, v němž má každý stejné právo na existenci jako on; to mu přikazuje ohleduplnost, pravdivost a mnoho jiného.
Člověk ve svém jednání nepodléhá slepě fyzické nutnosti (i když víme, že je jeho jednání z velké části ovlivněno řadou faktorů nezávislých na jeho vůli - ať jsou to zděděné vlastnosti, společenské prostředí, vzdělání, zdraví aj.), nýbrž nakonec mravnímu příkazu. Uskutečnění životního řádu, které prožívá jako hlavní požadavek ve svém svědomí, je mu dáno do osobního rozhodování. Zde před člověkem nestojí cizí, či dokonce tyranská vůle, aby si ho podrobila, nýbrž řád, který je pro samotného člověka nejlepší. Všude tam, kde člověk jedná v souladu s ním, jedná mravně dobře. Porušení tohoto řádu je vždy útokem na skutečnosti života, je nepřirozené a dříve či později se vymstí. Následkem jsou škody a katastrofy: nevěra ničí rodiny, útlak vyvolává vzpouru, lenost vede k nouzi ...
Křesťan ví, že ho do všech skutečností života postavil Bůh. Proto není na světě cizincem, nýbrž vykonavatelem či správcem, který vidí ve stvoření věc Boží, a tím i svou vlastní. Často se setkáváme s názorem, že hraje-li v našem životě významnou roli Bůh, nejsme schopni pojímat pozemskou skutečnost dost vážně. Je však možno představit si větší odpovědnost vůči všemu pozemskému, než když člověk ve všem poznává Boží výzvu?
Člověk se vždycky - k vlastní škodě - pokoušel učinit sám sebe mírou všech věcí. My všichni známe hesla, která normou jednání činila člověka nebo národ, rasu nebo hmotný úspěch. Vzpomeňme jen na nacistické heslo: "Co slouží německému národu, je dobré!"
S takovými zásadami člověk snadno ztrácí měřítka pro pravý řád života, a sám sobě škodí. Co snad nejprve vypadá jako zvláštní "láska k světu", může se stát zkázou lidské společnosti.
Tak dospíváme k důležitému poznání: pro člověka není zdaleka tak lehké, aby dešifroval skutečnost a poznal, co se od něho zde a nyní požaduje jako přiměřené jednání. Společenský trend, pohodlnost, nestálost naše poznání zakalují. Kromě toho víme, jak je boj o dobro někdy tvrdý a jak snadno se uchylujeme k výmluvám. Člověk rád věří tomu, co si přeje.
Naše poznání má k dispozici dvojí měřítko: vlastní mravní úsudek, kterému říkáme svědomí, a zvěst Boží vůle ve zjevení Starého a Nového zákona.
Poslední instance
Ještě dříve, než člověk uslyšel něco o výslovné Boží vůli nebo dokonce o přikázáních, dovede - ať je věřící či nevěřící - rozlišovat dobro a zlo. Je nadán jakýmsi etickým instinktem pro to, co má dělat. Spontánně si vytváří úsudek o tom, že je něco dobré nebo zlé (i když se podle okolností může náplň těchto pojmů lišit např. každá kultura má poněkud jiné představy o tom, co je konkrétně dobré). Tuto vrozenou schopnost nazýváme svědomím (viz 3. kapitolu) .
Svědomí je jakýsi kompas, který nám ukazuje správnou cestu; radar, který nám hlásí blížící se nebezpečí. Před činem nás povzbuzuje nebo varuje, po činu zakoušíme radost nebo stísněnost (výčitky svědomí).
Úsudek svědomí je nejvyšší normou jednání, a to pro každého člověka. Proto musíme bezpodmínečně poslechnout, pronáší-li svědomí jasný a jednoznačný příkaz nebo zákaz. Kdo jedná proti úsudku svědomí, stává se vinným (srov. Řím 2, 14-16; Řím 14, 23). Tohoto vlastního rozhodnutí ve svědomí nemůže člověka nikdo zbavit, ani církev, ani papež.Ani hrozby nebo násilí nás nesmějí odvést od jednání podle svědomí. Ve zprávách o procesech proti válečným zločincům stále čteme, že se obžalovaní odvolávají na "vyšší příkaz". Strach z represálií byl snad lidsky pochopitelný, nicméně jejich jednání proti svědomí zůstává vinou.
Svědomí zavazuje dokonce i tehdy, když se mýlí; je totiž pro člověka poslední instancí, nad niž už pro něho není možné odvolání. Bůh nás proto nesoudí podle vnějšího jednání, nýbrž podle toho, "co vychází ze srdce" (Mt 15, 18). I tehdy, když se někdo domnívá, že z důvodů svědomí musí jednat proti výslovnému příkazu církve nebo dokonce Boha, byl by povinen řídit se vlastním svědomím. Možná, že zde byla nějaká vina v minulosti, třeba zanedbával výchovu svého svědomí podle Božího zákona.
Dnes se přikládá osobnímu soudu svědomí stále větší význam, protože lidstvo má být zralejší v rozhodování, odpovědnější než v dřívějších dobách. Kdo v obtížné situaci po uvážení okolností - pokud možno s přihlédnutím k úsudku povolaných - došel k určitému rozhodnutí ve svědomí, smí pak odhodlaně na něm stát.
Protože se člověk musí v každém případě řídit svým svědomím, je nutné, aby jeho rozhodnutí respektovali ostatní. Bylo by neodpovědné chtít někomu nátlakem určovat, aby jednal proti svému svědomí.Protože je rozhodnutí svědomí tak důležité a nezbytné, je nutné, abychom vlohu svědomí pěstovali a rozvíjeli. Toto nadání se upevňuje a rozšiřuje výchovou a činností; jednáme-li neustále "nesvědomitě", může tato schopnost rozhodování otupět nebo dokonce zakrnět.
Tak jako lidské tělo už nereaguje na lék, na který si zvyklo, tak zanedbané lidské svědomí už nepromlouvá. Říkáme tomu otupělé svědomí. Škodlivá je i opačná krajnost: z přílišné citlivosti se může vyvinout úzkostlivé skrupulózní svědomí, které v chorobném strachu před hříchem vidí všude zlo. K výchově svědomí pouhé předpisy nestačí. Bystří rodiče se proto snaží probudit záhy chápání dobra tím, že nekladou pouze požadavky, nýbrž ukazují jejich vnitřní důvody.
Člověk je v neustálém nebezpečí, že z ohledu na vlastní prospěch začne mít svědomí slabé a ústupné. Pýcha, zanedbávání duchovních hodnot, vášeň a sobectví mohou úsudek svědomí pokřivit. Tak jako se musí měřicí přístroj neustále přezkušovat, zda měří přesně, musí se i svědomí neustále orientovat podle svého měřítka, totiž podle řádu stvoření a podle Božího slova. Obojí se odráží mimo jiné v přikázáních.
Jsou přikázání překonána?
Jakmile se začne mluvit o přikázáních, začnou se mnozí lidé bát o svou osobní svobodu. Tuto vnitřní obavu možná vyvolává výchova založená jen na autoritativním "musíš!" a "nesmíš!". Pak je taková reakce pochopitelná. Ve skutečnosti však v Božích příkazech jde pouze o pravidla života, která jsou zaměřena ke štěstí člověka. Nikdo nebude tvrdit, že bezohledné užívání moci, lež a krádež, vykořisťování a nactiutrhání, vražda a útisk přispívají k blahu jednotlivce nebo společnosti. Přikázání ochraňují hodnoty, bez nichž je lidský život stěží snesitelný; rozvádějí nepsaný základní zákon lidsky důstojného jednání.
Nehledejme však v přikázáních jasná pravidla jednání pro každou situaci; ukazují pouze dolní hranici. Nemohou a nechtějí odstranit vlastní lidské rozhodování. Otázky přelidnění, atomového zbrojení, užívání nových léků atd. prostě nelze pojmout do stručné formulace přikázání. Jejich použití na jednotlivý konkrétní případ proto zůstává věcí kolektivního a individuálního svědomí. Přikázání však při tomto rozhodování poskytují cennou pomoc. Bylo by proto chybné stavět přikázání a svědomí proti sobě. Svědomí je v jádře mravní zákon, který se ozývá v lidské mysli. Oběma jde o dobro. Obojí má svůj závazný charakter od původce veškerého řádu, totiž od Boha - a nikoli z praktického chování většiny lidí. Nikdy se proto nemůže stát něco špatného dobrým proto, že to dělají mnozí nebo všichni.
Lidské předpisy a zákony
Od Božích příkazů se liší ustanovení a požadavky dané lidskou autoritou - státem, církví. I ty chrání hodnoty a řád, vtělený v Božích přikázáních, a dávají konkrétní normy chování pro každou dobu a kulturu. Svědomí je totiž v mnoha otázkách nejisté; a božská přikázání nemohou a nechtějí dávat přesné pokyny pro každý jednotlivý případ. Církev má pro to zvláštní Kristovo pověření: "Co svážete na zemi, bude svázáno v nebi" (Mt 16, 19).
Uskutečňování určitého základního etického ustanovení může být v různých dobách a podmínkách různé. Proto nemá církev na všechny životní otázky hotové recepty. I ona se musí neustále ve víře probojovávat k poznání Boží vůle - spolu se všemi svými členy, zejména však odborníky. Nelze proto vyloučit, že pozdější doba najde na základě novějších poznatků lepší možnosti uskutečňování dobra.
Církevní zákony a předpisy nemají stejné postavení jako Boží přikázání (srov. 23. kapitolu) už proto, že jsou změnitelné. Přesto však mají zavazující moc; neboť i to, co je proměnné a schopné zdokonalení, může zavazovat. Často se musíme spokojit s předběžnými odpověďmi a mít odvahu je slyšet.Uveďme příklad: tým lékařů dospěje k přesvědčení, že život matky může být zachráněn pouze tak, že se podrobí operaci, ačkoli její výsledek je nejistý. Tento úsudek je v daném okamžiku nejvyšším stavem lidského vědění, pokud jde o tuto nemoc. Podle toho by žena měla povinnost řídit se radou lékařů - což nevylučuje, že už za deset let dojde k poznání, že jiné metody by byly bývaly lepší.
Ani církevní pokyny či přikázání nejsou náhradou za vlastní rozhodování ve svědomí. Někdy se říká: katolíci to mají lehké, těm se přesně říká, co mají dělat a co nikoli. - Ale to právě vůbec není možné. Životní zkušenost je příliš nepřehledná a rozmanitá. V budoucnu bude křesťan ponechán vlastnímu svědomí ještě více než dosud. Všude tam, kde neexistuje jasná výpověď zjevení, mohou být i v církvi různé teologické názory. Právě v současné době dochází k novému, hlubšímu promýšlení mnoha oblastí. Tím se kladou na svědomí jednotlivce mimořádně velké nároky. To však neznamená volnou ruku, nýbrž větší odpovědnost.
Kristovo "nové přikázání"
Život křesťanů tedy není otrocká poslušnost k liteře zákona. Jsme nepochybně v nebezpečí, že přeceníme přikázání a ze zákona učiníme "zákonictví". Proti tomu se stavěl už Kristus (srov. 5. kapitolu). Zdůrazňuje, že rozhodující není poslušnost liteře, nýbrž úmysl; hříchem není teprve smrtící rána, nýbrž už nenávist, ba neláska. Kdo myslí zákonicky, ptá se: Jak daleko smím jít, kde začíná povinnost a kde přestává? Kde je v zákoně škvíra, jíž bych mohl proklouznout? Tak se mnozí křesťané pokoušejí balancovat na úzkém hřebeni, který leží mezi dobrem a zlem. Nechtějí sice hřešit, ale chtěli by si dopřát všeho, co ještě není (tak docela) hříchem. Toto smýšlení je zákonictví, které Kristus odmítá. Je to postoj poddaného, otroka, který poslouchá, protože se bojí trestu. Jinak smýšlí člověk s osobním zájmem, přítel. Neptá se: Co musím bezpodmínečně udělat? nýbrž: Co mohu udělat?
Avšak láska jde ještě dále. Nad to, co je dovoleno nebo přikázáno, se ptá na to, co je "více". Dovede rozlišovat mezi dobrým a lepším; hledá pro daný okamžik krásnější řešení, opravdu křesťanskou odpověď. Za selhání pokládá ne teprve zlo, ale už opominutí dobrého. "Novým přikázáním" Kristovým je tedy láska. Vyžaduje od člověka mnohem více než zákon; neboť nezná hranice. Je naplněním zákona (srov. Řím 13, 10); činí ho totiž zbytečným.Osvobozeni ke svobodě (Gal 5, I )
Nyní chápeme, proč Pavel neustále klade proti sobě svobodu a zákon. Když odmítá "zákon", má na mysli zákonictví, ale nehlásá snad nevázanost; neboť křesťanská svoboda neznamená libovůli. Přemíra svobody právě člověka zotročuje. I svoboda zná vázanost, ale ne takovou, která je člověku uložena z vnějšku, nýbrž vázanost, kterou si ukládá láska sama.
Je to možná poněkud obtížněji srozumitelné, ale osvětlíme to na příkladech: každá svoboda má například hranice v druhém člověku. Kdo si osobuje svobodu omezovat životní prostor druhého, ohrožuje jeho svobodu.
Kdo dělá vždy to, co chce, je svoboden jen zdánlivě. Což neříkáme, že někdo je závislý na svých náladách, instinktech či na svém majetku, na své pýše a touze po moci? Tito lidé se často domnívají, že jsou svobodní, protože však příliš na něčem lpí, jsou ve skutečnosti závislí.Někteří lidé se pokoušejí rozšiřovat svou svobodu někdy na úkor druhých lidí. Podle naší víry dává však skutečnou svobodu Bůh: "Bůh poslal svého Syna narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak se nám dostalo přijetí za syny" (Gal 4, 4-5). Avšak syn není jen poslušný, je milující.
Miluj - a čiň, co chceš
Toto krátké heslo bychom chápali nesprávně, kdybychom se domnívali, že se nám tu křesťanská víra nabízí nějak levně a že od nás nežádá nic, co by mohlo být obtížné. Nejlépe se to osvětlí, když se vrátíme k příkladu, který jsme si uvedli na začátku předchozí kapitoly: Dva lidé, kteří se milují, budou mít pro sebe čas, budou si prokazovat pozornosti, stane se pro ně potřebou brát ohled na vůli druhého.
Někdo může říci, že je možno vyhovět druhému, aniž za tím stojí láska. I zaměstnanec poslouchá svého nadřízeného a dbá na jeho požadavky - možná proto, že má strach, nebo že chce získat nějaké výhody. Ve skutečnosti však to pro něho může být břemenem. I host prokazuje pozornosti - ale možná jen proto, že se to tak sluší. I cestující mají k sobě ohledy, protože vidí, že by jinak byl veliký zmatek. Pokaždé jsou formy chování stejné nebo se sobě alespoň podobají; na první pohled však vidíme, že existuje velký rozdíl mezi dvěma lidmi, z nichž jeden toto vše koná z lásky, druhý však jen proto, že dbá na zdvořilostní formy ve styku s lidmi nebo jen tak, že plní svou povinnost.
Právě tak se někdo může velmi snažit, aby plnil Boží přikázání, účastnil se bohoslužeb, pomáhal chudým - zkrátka aby jednal, jak se to od křesťana všeobecně očekává. Přesto však možná ještě ani nezačal žít jako křesťan - snad proto, že jen pokračuje v tradici svých rodičů a svého prostředí, nebo že v tom všem hledá jen sám sebe, nebo protože jedná ze strachu. Chybí tu láska. Ať se člověk sebevíc snaží plnit své povinnosti, je nepravděpodobné, že z toho vznikne láska (ale pravá láska patrně povede k plnění povinností). Tomu, kdo se tedy spokojí s pouhým plněním přikázání či povinností, uniká vstup do křesťanství. Pak není divu, že nikdy nepozná vlastní povahu své víry, že proto zůstává neuspokojený a že tak stěží může přesvědčivě působit na své okolí.
Na počátku křesťanského bytí je vědomí, že jsme přijímáni a milováni Bohem; že nejsme zaměstnanci, nýbrž přáteli, ba dětmi a dědici. Avšak i přátelství má určitý řád, i syn prožívá "vazbu" na otce - dokonce mnohem těsnější než zaměstnanec. Ví, že je zavázán svému dědictví - a přece je jeho postoj od základu jiný než služebníkův. Boží věc bere za svou, a proto se modlí: "Buď vůle tvá". Proto Kristus může všechno shrnout do jednoho přikázání:
"Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe" (Mt 22, 37-39). Vedle sebe se tu klade láska k Bohu, k druhým lidem a k sobě samému.Tím je provždy řečeno, že pouhá lidskost (láska k lidem) nestačí. Mnozí lidé se domnívají, že "praktické křesťanství činu" je jedině pravou bohoslužbou. Zde se opomíjí jeden rozměr: chybí láska k Bohu. Je ovšem pravda, že láska není věc nekontrolovaného citu, nýbrž také vůle. Kdo miluje, snaží se vycházet ze stanoviska druhého člověka, myslet se zřetelem k němu. Kdo miluje, má čas pro druhého, mluví s ním a dovede mu také naslouchat. Láska k Bohu nesmí nikdy svádět k tomu, abychom člověka vedle sebe přehlíželi či dokonce vylučovali. Jsou-li zbožní návštěvníci kostela v běžném životě nepřívětiví, vynechávají i oni polovinu lásky; láska k Bohu a láska k bližnímu spolu úzce souvisí, neboť "Říká-li kdo: ,Miluji Boha', ale přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí? A toto nám on přikázal: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra" (1 Jan 4,20-21).
Z této lásky není nikdo vyňat. Kristus rozšiřuje hlavní přikázání i na nepřátele: "Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete děti svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Vždyť milujete-li ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci?" (Mt 5, 44-46). Zde stojíme na místě, kde křesťanský požadavek převyšuje to, co naše přirozené cítění ukazuje jako slušné a spravedlivé. Magna charta křesťanství, totiž kázání na hoře, stupňuje tyto požadavky bezmezně, až k nemožnosti: "Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mt 5, 48).
Toto zaměření k strmému ideálu nás nesmí zbavit odvahy, i když víme, že ho nikdy nemůžeme splnit. Ale není tak i v běžném životě, že se cíle musí postavit výše? V okamžiku, kdy člověk dosáhne toho, oč usiloval, touží po něčem novém, ještě větším. Kdyby se s dosaženým cílem spokojil, byl by jeho život planý a bez napětí. I křesťanská zvěst klade před oči cíl, ke kterému nelze nikdy plně dospět, a v tom je její dynamika.
Tak je třeba chápat radikální požadavky Kristovy: "Kdo chce jít za mnou, zřekni se sám sebe . . .' (Mt 16, 24). Nebo: "Hledejte tedy nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto všechno vám bude dáno navíc" (Mt 6, 33). Tak se stávají pochopitelné i "evangelní rady", které navrhují cestu chudoby, čistoty a poslušnosti; jsou základem řeholního života, ale mají svůj smysl i pro křesťany ve světě.
Kristus jako model
Jak tedy žít jako křesťan? Křesťanský život nezáleží ve vztahu k abstraktnímu mravnímu kodexu, nýbrž k osobě, jíž je právě Kristus. Jeho život a jeho slovo jsou orientační body. Matouš podává zprávu, jak Ježíš shromažďoval své učedníky a jak na ně volal: ,
"Pojď za mnou!" (Mt 4, 19). Oni ihned opustili své sítě a šli za ním.
Jít za Kristem, následovat Krista však neznamená kopírovat ho. My bychom rádi měli na všechno hotové návody k použití. Ale ty právě Kristus nedává, protože nechce dobro určovat staticky; chce nás neustále vést dále. Jeho vzor je pravidlem, modelem. Model však zůstává otevřený a chce, aby ho každý uskutečňoval jak podle své povahy a svých schopností, tak i podle dané doby. Nikdo tedy není ušetřen vlastního uvažování a vlastního rozhodování.
Písmo o tom mluví stručně a jasně: máme se stát "druhým Kristem" (srov. 2 Kor 5, 17 aj.). Máme milovat a sloužit tak, jak on miluje a slouží. Jako on byl zajedno s vůlí Otce, máme se i my snažit poznat Boží vůli. Křesťan se proto denně učí u Krista a mluví s ním v modlitbě: "Jak bys jednal na mém místě v této situaci, co myslíš, že mám dělat?"K promyšlení
To všechno se dobře poslouchá, ale nesklidil Kristus svým způsobem života neúspěch? Kdo chce žít důsledně křesťansky, bude před ostatními leckdy vypadat jako nerozumný člověk. Kdo se vzdá moci a taktiky ostrých loktů, kdo neusiluje za všech okolností o úspěch, kdo miluje své nepřátele, zasazuje se ke své škodě o to, co je správné, kdo se staví na stranu slabšího, kdo hledá pravdu, kdo pracuje neúnavně, často bez nároku na odměnu a k tomu si ještě vyšetří čas na modlitbu, ten platí už předem za neschopného pro život a je ve světě někdy nazýván bláznem. Divíme se, že to mnozí lidé nechtějí a že to nedokážou? V tom je důvod, proč se může říci "Skutečnost vypadá jinak" nebo "Ti nejsou o nic lepší." Faktem je, že mnoho křesťanů má daleko k tomu, aby byli skutečně křesťanští. Je to však alibi pro nedostatek naší vlastní ochoty? Nebo máme upírat právo být křesťanem někomu, kdo to nedokáže? Odsoudit něco je snadné. Jestliže někdo usiluje o skutečně křesťanský život, trpí svou polovičatostí a začíná stále znovu, pak se k němu Kristus zná. Víme to z mnoha míst Písma. Je třeba mít odvahu přiznat: "To, jak žiji teď, ještě nestačí. Na mé cestě dochází k pokroku, ale i ke zhoršení, často ztrácím ze zřetele cíl." Požadavky evangelia nedovolují nehybnost. Kdo zná Ježíšova slova, ten musí jít bez ohledu na to, jak daleko dojde. Kdo jde, ten se mění - ten také mění svět. Tato neustálá změna k dobrému, smysluplnému, k lásce, je cílem křesťanského života vůbec.
Vpravdě veliký je ten, kdo má velikou lásku. (Tomáš Kempenský)
Pane, bojím se. Je snadné naslouchat tvému evangeliu, ale je těžké je žít. Pane, bojím se, abych se nezklamal a nespokojoval svým malým spořádaným životem. Měl bych svůj život rozdávat. (Michel Quoist)
K přečtení: Häring: Láska je víc než přikázání, ČKCH, 1971.
V předchozí kapitole jsme se zabývali základy křesťanského života. Nyní obrátíme pozornost k tomu, jak máme křesťansky žít ve své době. I pro křesťanský život platí, že životní praxe potvrzuje opravdovost víry. "Co to pomůže, moji bratři, říká-li kdo, že má víru, ale nemá skutky?" (Jak 2, 14). Druhý vatikánský koncil zkoumal tuto problematiku a vyjádřil se k ní v konstituci O církvi v dnešním světě nazvané Radost a naděje. O její závěry se opírá tato kapitola.
Příznačná znamení doby
Žijeme ve světě procházejícím rychlými a hlubokými přeměnami. Značně jsme již ovládli přírodu. Skoro všude v ní zanecháváme stopy svého zásahu. Naše vynalézavost a tvůrčí úsilí mění svět stále rychleji. Podobně měníme i společenskou strukturu. Autoritativně-patriarchální společenské zřízení, v němž žili ještě naši prarodiče, jsme změnili na zřízení kolektivní. Z ještě nedávné feudální civilizace jsme skočili do civilizace technické revoluce. Mezi venkovem a městem již není téměř žádný rozdíl. Své vzájemné vztahy stále více socializujeme (stále více je zpevňujeme a rozšiřujeme), čímž vytváříme základ a obsah nové společenské formy.
Všechny tyto změny a ještě i mnohé další promysleli a provedli lidé. A nyní tyto změny zpětně působí na nás, ovlivňují náš úsudek i naše jednání. Moderní sdělovací prostředky urychlují a znásobují toto zpětné působení změn ve světě na nás a současně také socializují naše reakce na ně. Tím však se urychlují a znásobují další změny ve světě i v nás.
Tak se nejen snažíme plně využít všech možností života, ale dokonce se snažíme vytvořit nové možnosti pro život. To je jistě radostné úsilí a může nám přinést dost uspokojení. Jenže je spojeno i s nesnázemi a úzkostmi. Stáváme se stále mocnějšími, ale všichni nedokážou (nebo také nechtějí) užít své moci k prospěchu všech. Existuje mnoho bohatství, prostředků k blahobytu a možností pro důstojný lidský život. A přesto veliká část lidstva trpí nouzí, je vykořisťována, nemůže realizovat svůj lidský život. Usilujeme o jednotu a mír, přesto však trvají ohniska napětí, vzájemné nedůvěry, nepřátelství, roztržek a útrap; lidé jsou jejich příčinou a stávají se i jejich obětí.
Žijeme uprostřed rozporů mezi bratrstvím a nenávistí, svobodou a porobou, pokrokem a úpadkem; jsme silní i slabí, schopní nejlepšího i nejhoršího, milujeme a nenávidíme. Čím trpí svět, tím trpíme i my, co se děje ve světě, to způsobujeme my, to se děje v nás. V tomto smyslu můžeme pro sebe obměnit heslo feudálního monarchy: "Svět, to jsme my." Stále více si uvědomujeme, že je naší věcí, abychom správně usměrňovali síly, které jsme vyvolali a které nás buď rozdrtí, nebo nám budou sloužit. Zatímco mnozí se rozmýšlejí, váhají, starají se jen o své, uvědomuje si převážná část lidstva, že současná doba vyžaduje činy.
V této situaci žije dnes křesťan. Je jeho povinností, aby pátral po znameních doby, chápal je a podle nich jednal. Má tu výhodu, že ví, že Bůh sám mu dává znamení v každodenních i dějinných událostech, že vzkříšený Ježíš Kristus žije s ním v tomto světě. Má však také velkou odpovědnost a přísný soud nad sebou, protože ví, že ve všem, s čím se setkává, čeká Ježíš Kristus na jeho rozhodný čin (srov. Mat 25, 31-46). Nemá výmluvu, protože ví, že o cokoli požádá, to dostane (srov. Řím 5,5).
Nezavřít se ve své ohradě
Křesťan je těsně spjat se všemi lidmi, s dějinami světa. V důsledku toho je dnes jeho situace obtížnější a odpovědnější než kdykoli dříve, protože jeho domovskou obcí, jeho trvalým bydlištěm, jeho "světem" je dnes celý svět. Z nedávných sousedských vztahů se dostal do souvislostí a závislostí světového společenství.
Nejenže se denně dovídáme, co se děje na druhém konci světa, ale denně se ocitá náš osud v souvislosti s osudem celého světa. Každodenní skutečnost nás poučuje, že všichni patříme k sobě, že plujeme na jedné lodi. Revoluce v Jižní Americe nebo válka na Dálném východě se nedějí tak daleko od našeho bytu, abychom se jimi nemuseli zabývat. Náš komunikační okruh se světem se stále rozšiřuje. Jsme první generací, která vědomě prožívá, že všichni tvoříme jednotu. Být člověkem znamená být "spolu-člověkem", částí celku. To od nás vyžaduje nové myšlení a nové jednání. Své zájmy musíme sladit s potřebami celé lidské společnosti.
Jsme tedy blíže celému světu. Z toho můžeme mít mnoho výhod, můžeme víc prožít, náš život může být bohatší. Ale tím je také svět blíže nám. Z toho můžeme mít mnoho nevýhod, více starostí, větší povinnosti.Křesťan je společenský tvor
Člověk nebo společnost? Tato alternativa je nesmyslná. Člověk ve společnosti, taková je skutečnost. Aby tomu tak bylo, o to je třeba usilovat. Společnost nesmí odcizit člověka jemu samému. V člověku dosáhl vývoj stvořeného života svého vrcholu. Písmo říká, že člověk je stvořen k obrazu Boha a že je povolán k vládě nad světem (srov. Moudr 2,23; Sir 17, 3-4). Společnost, bez níž člověk nemůže žít a kterou si vytváří k svému obrazu (různé údy, jedno tělo), nepečuje o člověka sama o sobě. Ale lidé ve společnosti se musí starat o všechny její členy. Proto si zřídili úřady, soudy, nemocnice, nemocenské a starobní i invalidní pojištění a jiné instituce a zařízení.
Každý má stejná základní práva a povinnosti, bez rozdílu pohlaví, rasy, národnosti i původu, stáří, vzdělání. Před Bohem jsme si všichni rovni. I v občanské společnosti platí Pavlova věta: "Už tu není Žid anebo Řek, už tu není otrok anebo člověk svobodný, už tu není muž nebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši" (Gal 3,28; srov. Mt 25,40).
Proto je křesťan povinen pečovat ve společnosti o to, aby každý dostal, co potřebuje. V prvé řadě však je povinen podle svých sil k tomu vytvořit svou prací společensky nutné předpoklady. Křesťan nejenže nesmí nikomu bránit, aby realizoval svá základní práva, ale je povinen mu k tomu pomáhat.
Křesťan ví, že za mnohé ze svého života vděčí společnosti, v níž žije, že má proto vůči ní závazky i povinnosti a nejenom práva a nároky. Každému právu odpovídá jistá povinnost. Křesťan nesmí žádné své právo uplatnit na úkor někoho jiného, takže také nesmí prosazovat své zájmy proti zájmům společnosti. Sobectví, závist, bezohlednost, lhostejnost - nic z toho není slučitelné s existencí křesťana ve společnosti. Vždyť z takových nectností a hříchů vznikají všechna ohniska nepokoje. Křesťan nesplní svou povinnost jenom tím, že "dá ruce pryč" od těchto (dá se říci společenských) hříchů a jejich důsledků, ale že se postaví proti nim.Povinnost vůči společnosti, nebo povinnosti vůči bližním?
Platí dnes ještě pro křesťana příkazy Písma o povinnosti spravedlnosti a lásky vůči bližním, jestliže naše vysoce organizovaná společnost má dostatek odborně spravovaných institucí, které mohou pečovat o potřeby občanů daleko lépe než tomu bylo kdykoli dříve? Tak jako se stává, že někdo pro les nevidí stromy, tak by se také mohlo stát, že pro společnost nebudeme vidět lidi. Křesťané jsou členy nejrůznějších společenských útvarů a organizací a nemohou v nich vytvářet své "křesťanské" společnosti. Instituce společenské péče jsou i jejich občanskými institucemi, mají proto jejich činnost podporovat a plnit vůči nim své povinnosti. V sebelépe organizované společnosti zůstává ještě mnoho prostoru pro osobní vztahy mezi lidmi. Mnohé drobné, ale tím potřebnější služby člověka člověku nelze řešit jinak, že osobní, obětavou, nezištnou službou. A zde je prostor pro křesťanskou povinnost služby bližním.
Raději se domáháme svých práv, než plníme své povinnosti. Mnoho času strávíme tím, že se ptáme, kam máme jít, kam až musíme dojít. Zatím jsme za ten čas mohli ujít už hodný kus cesty. Stále pro nás platí slova Písma o přenechání pláště a o dvou mílích (srov. Mt 5, 38-42). Chceme znát meze svých povinností, další cestu chceme mít vyhrazenu pro sebe a jsme nedůtkliví, roztrpčení, když nám někdo na ni vstoupí, právě tak, jak je tomu v podobenství o Samaritánovi (srov. Lk 10, 25-37). Chceme si stanovit přesně, kdo je náš bližní, abychom ostatní mohli s klidným svědomím pominout. Křesťan je, jako ten Samaritán, stále na cestě z Jeruzaléma do Jericha a na jeho cestě leží plno jeho bližních.Večery chceme mít pro sebe, u televize. V sousedství zápolí opuštěná matka s praním a žehlením pro čtyři děti. Neděle - ta je naše! V nemocnicích a domovech důchodců je dost těch, které nikdo nikdy nenavštíví. Dostáváme spravedlivý plat a díky nadání (které jsme si sami nedali) nebo náhodě, bereme víc než ti, kteří neměli to štěstí. Pobíráme jakousi rentu z výhodnější pozice. Je ta renta jenom pro nás? Máme smysl pro humor, přes všechno se snadno přeneseme. Ale co ti, kteří se nemohou dostat z deprese? Máme svůj družstevní byt, dost jsme se na něm nadělali. Týká se nás nějak to, že na studenta už nezbylo ubytování v koleji? Křesťan má prostě stále dost bližních, kteří mu nemohou být lhostejní.
Láska k světu a odpovědnost za svět
Lneme k tomuto světu, jsme jeho částí a cítíme se v něm doma, milujeme ho. A tak je to správné. Svět a člověk patří k sobě.
Může však křesťan milovat svět? Kladnou odpověď na tuto otázku najdeme v Písmu. První kniha Starého zákona začíná slovy: "Na začátku stvořil Bůh nebe a zemi" (Gn 1, 1). Bůh svět přijímá jako dobrý a udržuje jej (srov. Gn 1-3). A Bůh jej také miluje: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna ..." (Jan 3, 16). Svět je tedy Božím dílem, má proto smysl, je jako celek dobrý a musí být nějak hoden toho, že na něj Bůh vyslal svého Syna. Teologické hledisko tento přirozený vztah k světu prohlubuje a vede k lepšímu pochopení smyslu světa a jeho zákonitostí.
Písmo, které tak radikálně odkazuje člověka na Boha, se staví pozitivně ke všem lidským hodnotám: např. k tělu, které je podle Kristových slov určeno k zmrtvýchvstání (srov. Jan 11, 23 n.) a k radosti: "Radujte se s radujícími" (Řím 12, 15 aj.). Ježíšova radostná zvěst je odmítnutí ponuré askeze, která člověka omezuje a uzavírá před světem.Druhé stvoření
Písmo člověka povzbuzuje ke každému pokroku ve vědě, technice a kultuře: "Naplňte zemi a podmaňte si ji ... vládněte ... všemu, co se na zemi hýbá" (Gn 1, 28 n.). Bůh předal člověku svět ne jako hotový dům, nýbrž jako hrubou stavbu; člověk ji má vystavět, dokončit. Má užívat svého rozumu, aby objevoval tajemství přírody a využil jich ke své službě; má světu vtisknout pečeť své moci a svého ducha.
Člověk je tedy mnohem více než uživatel, také více než jen správce Božího stvoření - je jeho pán; je za ně odpovědný pouze Bohu. Svět není jen Boží dílo, má se stále více stávat i naším dílem. My jsme vytvořili města, silnice, stroje, umělé družice. My jsme opravdu spolupracovníky na Božím stvoření; ovšem s jedním velkým rozdílem: Bůh tvoří z ničeho, my využíváme materiálu, který už máme k dispozici.
Na čem nám teď záleží: před Bohem se nemusíme omlouvat za obrovské změny, které ve světě podnikáme - pokud neničíme.
Naopak; všechno, co tu je, je Boží výzva k nám. Když se angažujeme pro svět a pro člověka, sloužíme Bohu. Mezi posvátným a světským nakonec neexistuje žádný protiklad. Jako na běžícím pásu k nám neustále přicházejí lidé, věci a úkoly - a v nich k nám přichází Bůh. Náš styk s věcmi každodenního života je částí naší zbožnosti, je odpovědí na Boží zvěst. Útěk před světem by byl útěkem před Bohem. Povolání a náboženský život se nesmějí od sebe oddělit. Křesťan, který zanedbává své pozemské povinnosti, zanedbává také lásku k Bohu a k lidem. Víra neodvádí člověka od jeho úkolů na světě, naopak, zavazuje ho k nim.
Práce
Svůj úkol ve světě člověk plní tvrdou prací. Ale záleží náš život jen v práci? Žijeme, abychom pracovali - nebo pracujeme, abychom žili?
Kdosi se zeptal tří kameníků, co dělají. První řekl: "To přece vidíte, otesávám kameny." Druhý odpověděl: "Pracuji, aby moje rodina měla z čeho žít." Třetí pak vysvětlil: "Stavím most." - Všichni tři dělají totéž, a přece každý dělá, jak se zdá, něco jiného. Na každé odpovědi je něco správného, ale třetí má zjevně nejširší horizont. Pro jednoho je práce nutným zlem, pro druhého jen možností, jak si něco vydělat, třetí ví, že spolupracuje na velkém díle jako tvůrce světa.
Práce je často opravdu břemenem a utrpením. Námahu vyžaduje nejen tělesná práce na prudkém slunci, ale i práce duševní. Naši činnost ztěžuje únava, neúspěch nás nutí, abychom začínali od začátku.
Starý zákon nabízí vysvětlení této námahy. Podle něho je obtížnost práce následkem hříchu: "... budiž ti prokleta země: těžce se z ní budeš živit celý svůj život ... V potu tváře budeš jíst svůj chléb ... (Gn 3, 17 n.). To platí až dodnes. Pracovní doba se sice zkracuje a pracovní podmínky se zlepšují, zato však roste pracovní tempo, hluk při práci, jednotvárnost práce, jako třeba při pásové výrobě. S tělesnou i duševní prací budou zřejmě vždycky spojeny obtíže a námaha.
Není divu, že ve starověku se na fyzickou práci dívali převážně z tohoto hlediska. Byla přenechávána otrokům nebo - jako ještě dnes v primitivních kulturách - ženám. Práce platila za něco nečestného, člověka důstojný byl jen život bez práce.
Křesťané mají jiný názor:
Kristus vykoupil člověka, a tím i svět. Toto vykoupení zasáhlo i pozemskou činnost. Křesťan, který žije ze své víry, ví, že je povolán, aby přispíval ke zlepšení světa. Práce - ať je jakákoli - se proměňuje: ve větší výnos půdy, ve zvětšení spotřebních statků, v nové poznatky, v zlidštění pracovních metod. Práce tak znamená opravdu spolupráci na novém světě, spoluúčast na proměnách naší existence a v jistém smyslu tedy vykoupení, tj. osvobození.Znáte báji o Prométheovi, který ukradl bohům oheň? Pokrok se tak dostává do rukou člověka lstí a proti vůli bohů, kteří chtěli člověka udržet v nemohoucnosti. Prométheus je za to na celý život přikován ke skále. My jsme naopak přesvědčeni, že si pokrok nemusíme vyvzdorovávat. Bůh nám jej nabízí, přeje si naši spolupráci.
Že však práce není jen námaha a trápení, to už poznal každý z nás, kdykoli dělal něco se zanícením, se zálibou, nebo naopak když musel zůstat proti své vůli v nečinnosti: v nemoci, invaliditě nebo v důchodu. Člověk naprosto nechce být trvale bez práce. Práce je předpokladem rozvoje duševních a tělesných sil člověka. Musí však člověku sloužit; člověk má být jejím pánem, nikoli otrokem. Proto chce Bůh i uvolnění a klid: "Šest dní si pracuj a konej všechna svá díla ... ale den sedmý ... nebudeš konat žádné své dílo ..." (Ex 20, 9-10).
Jako by bylo chybou vidět v práci jen nutné zlo a prostředek k obživě, byl by chybný i druhý extrém: vidět smysl lidského života jen v práci; utápět se v ní. Jsou lidé, kterým se práce stává prostředkem k ukojení ctižádosti, jiným je drogou, kterou se ohlušují natolik, aby nemuseli být sami, v tichu, ve společenství s druhými lidmi, aby se nemuseli zamyslet nad sebou, nad svým životem. Utíkají se do práce, aby nemusili být sami se svým Bohem.
Proto vítáme technický i společenský pokrok, který umožňuje zkracování pracovní doby, zbavuje člověka fyzické práce a dává mu volný čas, který byl dříve výsadou jen určitých vrstev. Je otázkou nejen duševní hygieny, ale i otázkou náboženskou, umět si vytvořit takový životní styl, ve kterém má své místo i dobré využití volného času.
Církevní přikázání o svěcení nedělí a svátků mělo i svůj sociální význam: chránilo lidskou důstojnost a volný čas otroků, nevolníků a vykořisťovaných vrstev a nutilo lidi, aby se alespoň na čas odpoutali od profesionální činnosti.
Bůh nebo svět?
Právem by mohla být vznesena námitka, že zatajujeme část Písma, když zamlčujeme, že vůči světu musí existovat také tvrdé "ne". Tato obava je zbytečná, protože "ne" ke světu platí jenom tehdy, když "ano" znamená zneužívání, závislost, zotročení, nebo když člověk ztrácí ze zřetele Boha. Čím větší je krása a moc pozemských věcí, tím větší je nebezpečí, že uzavřou pohled na Boha.
Křesťanská otevřenost světu není naivním optimismem (srov. 7. kapitolu). Touha po majetku může vést ke krádežím, mstivosti a násilnostem. Práce může zotročovat, pokroku lze zneužít ke zničení světa, úspěch může vést k domýšlivosti, peníze a bohatství k lakomství a bezcitnosti. V tom všem se nám ztrácí Bůh - a bližní.
Je tedy pochopitelné, že Písmo nemluví jen o "Božím světě", nýbrž v jiné souvislosti také o "zlém světě", který nemáme "napodobovat" (Gal 1, 4; Řím 12, 2). Zde se slovem "svět" rozumí souhrn všeho egoistického, nízkého a všechno to, co nesměřuje k nové existenci světa. Evangelium se ke světu staví kladně a zároveň jej kritizuje. Teprve tak dosáhne křesťanova služba světu potřebné zralosti a bdělosti.
Tady je základ toho, co nazýváme askezí a obětí a co se někdy nesprávně vykládá jako popírání světa. Hráč kopané trénuje, aby si uchoval dobrou kondici; badatel potřebuje píli a vytrvalost, chce-li dospět k nějakému výsledku. Všude platí: kdo chce něčeho dosáhnout, musí se opravdu snažit. Avšak ze zkušenosti víme, že člověk má sklon k nepořádku a k pohodlnosti. Askeze jedná vědomě a plánovitě proti nekázni a lenosti. Sebekázeň, odříkání a oběť nemají hodnotu samy o sobě, jsou pouze prostředkem k cíli. Osvědčují se a potvrzují především plněním úkolů v zaměstnání, rodině, společnosti atd. To však vyžaduje, abychom odezírali sami od sebe. V tom všem nejde o popírání světa, nýbrž naopak o lásku k němu. Avšak láska se neleká obětí. Přinést oběť znamená vzdát se něčeho pro nějaké vyšší dobro. Proto Kristus požaduje od nás v kázání na hoře chudobu v duchu, tj. duchovní nezávislost na majetku. V tomto smyslu může být požadováno, aby člověk opustil dobré pro něco lepšího.
"Když dítě odběhne od hry, aby přivítalo otce, něčeho se vzdalo, nechalo hračky ležet a přineslo oběť. Ale tato oběť nebyla žádným temným břemenem, nýbrž radostným odložením nějaké věci pro něco většího a krásnějšího. V tomto dětském jednání poznáváme základní povahu každé mravní oběti, i když v životě může být až do krve drásající" (Klemens Tilmann, Das geistliche Gespräch).
Vadná je představa, jako by Bůh měl radost z toho, že si ztěžujeme život. Pak by křesťanství bylo opravdu tíživým břemenem, tak jak je možná mnozí lidé pociťují. "Ale Bůh od nás nechce to, co je těžké, nýbrž to, co je dobré; a toto dobré ovšem i tehdy, když je těžké." (Cit. místo.)
Křesťané musí brát svět vážně, nemohou se zaměřit výlučně na "onen" (nadpozemský) svět, nemohou přezírat nebo zatracovat úkoly, krásy a radosti této země. Vždyť Bůh lidi stvořil a spasil na této zemi a je tu s nimi ve vzkříšeném Ježíši Kristu.
Z této kapitoly by mělo být zřejmé, že otázka "Bůh nebo svět" je špatně položena. Podvojné účetnictví mnoha křesťanů - alespoň šest dní svět a jedna hodina v neděli Bůh - není správné. Docela obyčejné věci, vstávání a uléhání, jídlo a pití, smích i pláč - ale i věci velké, komplikované a mimořádné kteréhokoli dne, to je prostor, v němž projevujeme, zda pro nás Bůh něco znamená. V tomto smyslu musí křesťan smýšlet "světsky", aby byl křesťanem. V naší lásce ke světu a k bližnímu se stává patrnou Boží láska ke světu a k člověku. V tomto smyslu se stává naše služba světu skutečnou službou Bohu.
Avšak lidská existence se nevyčerpává v přítomné hodině, v denních pracích a starostech. Naše skutky mají naopak trvalý význam: jsou uchovány u Boha jako naše vlastnictví. Každý úkol, který je nám v daném okamžiku uložen, se odehrává v Boží přítomnosti a teprve od Boha dostává poslední smysl a význam.
K promyšlení
Co máme soudit o výtce, že křesťanství trvá dva tisíce let, a1e lidstvo se nestalo lepším, neboť stále ještě existují vraždy, útisk a zlo všeho druhu? - Tuto výtku je nutno brát vážně, netýká se však tolik Kristovy zvěsti, jako spíše jednotlivého křesťana.
Už jste přemýšleli o tom, že trvalý pokrok vlastně existuje pouze v oblasti materiální? Zde je možno zděděné hodnoty jednoduše předávat: domy, předměty atd.
Duševní schopnosti lze nastupující generaci předat jen v omezené míře. Děti učence často nedosáhnou vědění svého otce. Každý začíná od naprosté nevědomosti, ale může si alespoň přečíst v knihách, co objevily předešlé doby, a na tom budovat a pokračovat.
Toto omezení platí ještě více v oblasti duchovní a mravní. Zde stojí každý na zcela novém začátku. Rodiče, učitelé, stát a církev mohou pouze vést, ale každý je se svým sklonem k průměrnosti sám. Proto existují i v nejlepších rodinách "nevydařené" děti. Proto vidíme po dvou tisíciletích existence křesťanství tak málo "úspěchu". Nicméně nikdo nemůže popřít pozvolný vzestup mravního uvědomění lidstva, a dějiny celého lidstva by vypadaly hodně jinak, kdyby do nich před dvaceti stoletími nevstoupilo evangelium a neproměnilo celkové klima mezilidských vztahů.
Angažovanost je samozřejmostí pro svědka živého Boha. Nemůže ani jinak, než být angažovaným člověkem, a je tolik způsobů angažovanosti, kolik je různých povolání.
(Francois Mauriac)
Poslání církve ve světě plní laici především spojením života s vírou, a tak se stávají světlem světa; dále svou poctivostí v kterémkoli zaměstnání, jíž získávají všechny pro lásku k pravdě, pro dobro a nakonec pro Krista a církev; bratrskou láskou, kterou uskutečňují v povolání, v práci, v bolestech a tužbách svých bratří, a připravují pomalu a nenápadně srdce všech k působení spasitelné milosti, a konečně také plným vědomím své účasti na budování společnosti, když se snaží naplnit křesťanskou velkodušností svou činnost v rodině, v sociálním životě a v povolání. (Druhý vatikánský koncil, O apoštolátě, l3)
V našich krajinách snad už každý viděl katolickou bohoslužbu nebo alespoň část z ní, třeba náhodou, když se zastavil v kostele při návratu z procházky. Návštěvníku, který katolickou bohoslužbu vidí jenom čas od času, se mnohé zdá cizí, nesrozumitelné, někdy mu to dokonce připomíná scénu z historického filmu nebo muzeální exponát. Diví se pak, k čemu to všechno je.
K čemu to je?
O tom diskutují i mnozí katolíci. Leckomu se zdá, že se nemůže modlit jako dříve, že prostředí kostela a bohoslužby je velmi vzdálené nynějšímu světu. Proto hledají někteří lidé takovou formu bohoslužby, která by lépe "odpovídala době"; k tomu patří i více nebo méně zdařilé experimenty s džezovými a beatovými prvky v chrámové hudbě. Je pravda, že dnes už alespoň řeči bohoslužby rozumějí. Většina bohoslužeb se koná v národním jazyku a latinu, i když v mluvě církevních dokumentů zůstává, je při bohoslužbách slyšet velmi málo. Ti, kteří před léty ministrovali a nyní jen někdy zajdou do kostela, poznávají, že by dnes už ministrovat neuměli. Mše se slouží jinak než před léty, ale ten, kdo vidí blíže a nenahlíží do kostela jen na chvíli, rozezná snadno, že její základní podoba zůstala zachována.
Ovšem úvahy, které se týkají katolické bohoslužby, se týkají zásadnějších věcí než těch, o kterých jsme se zmínili. Lidé se ptají, zda má ještě smysl modlitba a zda je bohoslužba schopná změnit něco v našem všedním životě. Člověku, který není povrchní, se zdá, že zbožná kázání nezměnila nic v životě jednotlivce ani v životě světa. Zdá se, že boj o dobro musí jít jinými cestami. Ve světě je tolik problémů, které si zasluhují pozornosti a které vyžadují, abychom vyšli z bran svého církevního opevnění, abychom usilovali o mír, abychom přispívali k přemáhání hladu ve světě. A mnohým takto smýšlejícím se bohoslužba a její mluva zdá něčím naprosto nedostatečným. Proto, i když se za křesťany považují, vyškrtli jakoukoli bohoslužbu ze svého života.
Dnes je skoro módní mluvit o krizi jednotlivých jevů života a k těm jevům, které jsou nebo se zdají být v krizi, patří i bohoslužba. Řekněme si hned, že je dobře, uvažujeme-li o krizi bohoslužby; znamená to, že nám na ní záleží. Kdybychom na ni nemyslili, kdyby nám byla zcela lhostejná, bylo by to horší. Je ovšem pravda, že pro mnoho křesťanů se bohoslužba stala zvykem a jakousi rutinou, a není výrazem jejich živé víry. Bohoslužba je často příliš izolována od života křesťanů, a to i od těch, kteří jsou dobrými a poctivými lidmi.
Sám se mohu modlit lépe ...
Už řečtí filozofové tvrdili, že člověk je bytost společenská, že potřebuje komunikaci s ostatními lidmi, že může plně žít jen ve společnosti. V menších společenstvích musí mít jednotliví členové možnost vzájemné komunikace, aby to vůbec společenství byla. Můžeme si snad představit dobrý společný život v rodině bez určitých společných chvil? Jestliže je toho třeba v rodině, platí to stejně v církvi. I v církvi je třeba společných chvil, je třeba se otvírat Božímu působení ve společenství, společně jednat a společně uctívat Boha. Je jistě pravda, že se člověk může a dokonce musí modlit o samotě a že ten, kdo se dokáže povznést k Bohu ve volné přírodě, může prožívat krásné chvíle tichého soustředění. Rozhodně to však není náhrada za společnou modlitbu. Kristus věděl, že je třeba podpořit setkání lidí, a proto společenství věřících přislíbil svou zvláštní přítomnost (srov. Mt 18,20). Křesťané od samého začátku nechápali své náboženství jako něco, co je třeba uschovávat jedině v srdci, ale vždycky je považovali za věc celého společenství věřících.
Musíme připustit, že se zejména v dřívější době (a přežívá to velmi silně až do dneška) pěstoval náboženský individualismus, kdy si člověk hledí jen sám sebe, hledá svou vlastní spásu. Ale právě takovým "egoismem spásy" se vlastně vylučujeme ze společenství a i jiné od něho odrazujeme. Společná bohoslužba naproti tomu vtahuje věřícího do problémů církve a problémů doby. Pomáhá mu překonávat jeho egoismus, aby neviděl už jenom své vlastní radosti a bolesti, jenom svou cestu k Bohu.
Kromě toho jednota a sounáležitost církve je patrná jedině ze společenství věřících. V něm není rozdíl mezi společenskými vrstvami, mezi rasami nebo národy, všichni stojí před týmž Pánem a jsou si před ním rovni. Tak se bohoslužba stává věrohodným projevem společenství, ve kterém není člověk člověku vlkem a kde se má cítit jako bratr mezi bratry. V církvi nejde jen o to, aby každý sám odděleně konal dobro, ale aby se prostřednictvím společně konaného dobra i jinými kontakty spojil s ostatními v jedno společenství. Zážitek, že konáme stejné věci se stejně smýšlejícími lidmi, v nás posiluje radost z víry a posiluje i víru samu.
Tyto úvahy nebyly zřejmě Ježíši Kristu cizí. Bere vždy lidi tak, jak jsou. Proto vytváří společenství, jehož znamením je společný stůl. Středem katolické bohoslužby se tak stává "večeře", společná hostina celé shromážděné obce.Mše svatá
Většina lidí, mluví-li o katolické bohoslužbě, má na mysli mši. To není přesné. Katolická bohoslužba je širší, není omezena jenom na mši, i když mše zůstává jejím středem. "Mše svatá" je dnes nejobvyklejší, ale ne jediné označení pro to, co mívalo v minulosti i jiné názvy. Sv. Pavel mluví o "stolu Páně". Skutky apoštolů užívají výrazy "lámání chleba". Nyní slyšíme také často mluvit o slavení eucharistie, což znamená díkůčinění. I to bylo v určitém období křesťanského starověku označením pro mši. V úvodu k misálu čteme termín O slavení mše či večeře Páně. Mše však není jenom večeře, je to útvar mnohem složitější.
Mše jako připomínka
V židovském prostředí, v němž Kristus prožíval svůj pozemský život, byly hostiny provázeny zbožnými promluvami, zpěvem žalmů nebo chvalozpěvů. Nejslavnější z nich byla hostina velikonoční, "pascha". Kristus vycházel z prostředí, v němž žil a kde žili jeho učedníci. Často se hostin zúčastňoval a dokonce při nich učil. Zachovával tehdejší obyčeje a zachovával i náboženské předpisy, které se vztahovaly např. i ke slavení velikonoční večeře. Do této večeře vložil Kristus svůj odkaz, který je všem křesťanům drahý.
Evangelium mluví o tom, že Kristus vzal chléb, vzdal díky, lámal, dával svým učedníkům a řekl: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává". S podobnými slovy jim podal také kalich s vínem.
Toto své jednání doprovodil příkazem "... to čiňte na mou památku" (Lk 22, 19-20).
Ježíš dal svým učedníkům příkaz, aby konali to, co vykonal on, a to na jeho památku. Přitom ovšem nejde jen o pouhou vzpomínku, kterou si vyvoláváme nějaký minulý děj, jde o zpřítomnění Kristovy oběti v naší době. Mše není prázdný, vzpomínkový obřad. Není to jenom naše jednání, je zde činný Kristus. Podle učení apoštola Pavla se především zpřítomňuje jeho smrt a zmrtvýchvstání. Nejde tedy jenom o vzpomínku, ale o skutečnou Kristovu přítomnost mezi námi.Mše jako hostina
To, co vykonal Kristus při poslední večeři, a co jeho večeři odlišovalo od ostatních, v té době běžných židovských polorituálních hostin, bylo přiřazeno k jídlu. Nové ustanovení, nová velikonoční hostina, spočívala v tom, že zde šlo o jídlo, které posilovalo duši. První křesťanská doba udržovala spojení společného jídla s eucharistickou slavností někde po kratší, jinde po delší dobu.
Původně vypadala eucharistická slavnost tak, že po jídle, jež se nazývalo hostinou lásky - agapé, následoval eucharistický úkon. Víme však dobře z listů sv. Pavla, že v souvislosti s agapé se vyskytovaly mnohé nedobré jevy. Pavel vytýká, že někteří si přinášejí příliš bohaté jídlo a pití a nejsou pak ani střízliví. Proto poměrně velmi záhy dochází k oddělení úkonu, který ustanovil Kristus při poslední večeři, od ostatního jídla. Ale i pak si ponechává eucharistická slavnost charakter hostiny. I když je to hostina stylizovaná, zůstává hostinou. Společné stolování ovšem dnes, zejména při velkých shromážděních ve velkých kostelích, rozeznáváme už jen těžko. Je jisté, že stůl, který středověk odsunul od společenství věřících a vyzdobil mocnými obrazovými stěnami, pramálo připomínal stůl prostřený k hostině. Vrátili jsme se k prostšímu slavení tohoto tajemství. Jestliže uprostřed našeho společenství stojí pokrytý stůl velmi prostý, pak se více blížíme obrazu, který nám Kristus zanechal. Slova, která Kristus pronesl, se pronášejí i dnes nad chlebem a vínem. Svatý pokrm se rozděluje, jí a pije.
Římský obřad obnovil opět ve větší míře podávání pod obojí způsobou, ale dosud tento způsob není všeobecný. Toto omezení však nemá důvody věroučné, ale čistě praktické. Vždyť ve způsobě chleba i vína je vždy celý a živý Kristus. I v prvotní církvi se svaté přijímání donášelo třeba nemocným pod jednou způsobou. Dětem se podávalo jen pod způsobou vína. Přijímáním pod oběma způsobami, chleba i vína, je Kristova večeře jasněji patrná.Tážeme se, proč Kristus jako znamení a uskutečnění své přítomnosti mezi svými věřícími zvolil právě hostinu. K tomu bychom si měli ujasnit, co se vlastně při jídle děje. Jídlem se posilujeme, jídlo je nutné proto, abychom žili. Avšak společným jídlem vytváříme také společenství. V prostředí, ve kterém Kristus eucharistickou slavnost ustanovil, byl chléb a víno hlavní a základní potravou, jako dodnes v jižních krajinách.
V našem prostředí to tak nepociťujeme, a proto se nám zdají tato znamení dosti vzdálená. Nemůžeme ovšem vždy znamení, kterým se uskutečňuje nějaké Kristovo ustanovení, měnit podle své libovůle.
"Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný" - řekl sám Kristus (Jan 6, 54). Kristus tím chtěl vyslovit, že ho potřebujeme tak, jako potřebujeme denní chléb. Že musíme jíst jeho tělo, musíme pít jeho krev, chceme-li být jeho, chceme-li naplnit na sobě to, co on od nás požaduje, a to, k čemu nás vede.
Skrze Krista se nám při eucharistické slavnosti dostává určitého spojení s Bohem; nesmíme ovšem zapomínat, že stejného spojení se dostává všem ostatním, kteří Krista přijímají, ať je to zde nebo v kterémkoli místě světa. Toto spojení s Kristem nás proto přivádí do bezprostřední blízkosti i k ostatním členům církve. Vždyť všichni věřící, kteří jedí svatý chléb, se spojují v jedno společenství, stávají se dokonce jedním tělem. To má i praktické důsledky. Je třeba si uvědomit, že např. i ten, který přijímal přede mnou nebo bude přijímat po mně a je mi možná nepříjemný, nesympatický, je ve vnitřním životním spojení s Kristem jako já, že mi tedy není cizí. Z toho vyplývá, že by se můj vztah k němu měl radikálně změnit.
Mše jako oběť
Z dějin náboženství víme, že člověk i na primitivním stupni vývoje, i při primitivním poznání Boha pociťoval potřebu svůj vztah k svému Bohu nějak vyjádřit a obvykle jej vyjadřoval obětí. Obětí se člověk vzdává něčeho ze svého vlastnictví. Chce tím dát najevo, že svému Bohu vděčí za všechno, co má. Když část toho, co podával, zničil a tím to vyňal ze svého použití, stávala se oběť znamením oddanosti k Bohu a smířením s Bohem.
Mši nazýváme obětí, nelze ji však nazvat obětí ve smyslu oněch pohanských či starozákonních obětí. Eucharistie - mše - je obětí v jiném slova smyslu. Je totiž činem Božím i činem lidí. V prvé řadě činem Božím, v druhé řadě činem církevního společenství. Při mši totiž přinášíme oběť Kristovu. Kristus se za nás obětoval. Znamením oddanosti tedy není něco z našeho majetku, ale je to Kristova oběť, která nás smiřuje s Bohem. Kristus učinil svou obětí konec všem dosavadním obětem pohanským i židovským - jež byly vždy nedostatečné.
Mše tedy není jen opakováním večeře Páně, zpřítomňuje se v ní oběť Ježíšova na kříži. Pavel o tom říká (1 Kor 1 l, 26): "Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, smrt Páně zvěstujete; dokud on nepřijde." Sám Kristus uvádí svou večeři na rozloučenou - poslední večeři - ve vztah se svou smrtí na kříži: "... mé tělo, které se za vás vydává ... krev, která se za vás prolévá ... (Lk 22, 19-20).Ježíšovu smrt, a to ve spojení s jeho poslední večeří, nemůžeme chápat tak, jako by Bůh musel být uspokojen krvavou obětí. Ježíšův čin se vztahuje k Bohu, kterému vzdává poctu, a k člověku, kterému přináší spásu. Jestliže jde Ježíš za člověkem a bere na sebe jeho úděl, stává se terčem zloby. Při tom musel ztroskotat, protože hřích vždy ničí. Avšak tím, že ve všem zůstal věrný Bohu, hřích přemohl. Protože však věříme, že Ježíš Kristus je zároveň člověk i Bůh, věříme, že jsou jeho činy neustále přítomny a že je neustále přítomna i jeho oběť. Tento věčně přítomný úkon Kristovy oddanosti spojil to, co bylo hříchem odděleno, totiž člověka a Boha. Kristus tuto svou neustále před Otcem přítomnou oběť učinil viditelnou a účinnou prostřednictvím skutečné oběti na kříži. Jiným způsobem tutéž oběť uskutečnil už dříve, v předvečer své smrti při poslední večeři, a stejně tak umožnil, aby mohla být zpřítomněna v kterémkoli okamžiku a na kterémkoli místě.
Slavíme-li eucharistii, znamená to, že se připojujeme k tomu, co konal Kristus. Kristus své utrpení a svou smrt vložil do našich rukou. Tato teologie bohoslužby je vyjádřena i v dnešních eucharistických modlitbách. Nemůžeme zůstat pasívní, když přinášíme Otci Kristovu oběť. Je třeba, abychom přijali i Kristovo smýšlení a žili jako on svůj život pro Boha a pro lidi. Zde vidíme, jak bohoslužba těsně souvisí s životem. Kdybychom přerušili spojení bohoslužby
se životem, byla by naše bohoslužba neplodná. Nekonali bychom to, co konal Kristus.
Tajemství víry
Po tomto výkladu se nejspíše přihlásí náš rozum a vysloví pochybnost. Ta znamení, která se konají při mši, že jsou skutečností? Je možné, že by nám byl Bůh tak blízko, že se s ním můžeme osobně setkat?
Tato námitka není nová. Už v době, když Kristus prohlásil, že dá své tělo za pokrm a svou krev za nápoj, mnozí reptali, divili se, jak může dát jíst své tělo a pít svou krev, a dokonce mnozí z učedníků odešli. Kristus však trval na svém. A trval na doslovném významu svých slov (Jan 6, 48-69). Co tedy konáme, nemá smysl pouhých symbolů nebo náznaků. Znamení, která se zde konají, nejsou jenom náznakem, ale podle Kristova ustanovení to, co naznačují, také uskutečňují. Uskutečňují tedy Kristovu přítomnost mezi námi. Je jisté, že propast, která zde před námi zeje, totiž propast spočívající v rozdílu mezi tím, co věc je, a mezi tím, co naznačuje, musíme překonat. Je tu určité napětí. Je zde znamení, prostý pozemský úkon nebo prostý pozemský předmět (např. chléb), který nejen naznačuje, ale také uskutečňuje to, co Ježíš chtěl. Tuto propast nelze překonat jinak než vírou. Bez víry se nám znamení stává opravdu jenom náznakem nebo památkou a ztrácí obsah, který mu dal Kristus. Mši nemůže pochopit ten, kdo nevěří, nemůže ji pochopit ten, kdo si není jist, že Ježíš, Syn Boží, byl a je mezi námi a že jeho slovo je stále stejně mocné.Stavba mše svaté
Ve mši je spojena dvojí bohoslužba: bohoslužba slova a eucharistická slavnost.
Bohoslužba slova je dědictví starozákonní bohoslužby, kde byla velice rozvinuta. Samostatná křesťanská bohoslužba slova byla známa již v pol. 2. století. Eucharistie má původ v Ježíšově poslední večeři.
Úprava bohoslužebného místa sama už vyjadřuje toto rozlišení. V presbytáři, tedy na tom místě kostela, kde se slouží mše svatá, rozeznáváme tři základní body:a) předsednické místo - pro biskupa nebo kněze, který předsedá shromážděné obci,
b) ambon - místo, z něhož se předčítá Písmo svaté,
c) oltář - stůl, u něhož se koná eucharistická slavnost.Oltář má být upraven a umístěn tak, aby věřící dobře viděli vše, co kněz na něm koná. Proto má být obrácen k lidu a nemá na něm být nic, co by překáželo.
Vstupní obřad
K eucharistické slavnosti je zcela nutné, aby se vytvořilo společenství. K tomu je vhodný společný zpěv a společné chování celé obce. Proto mše začíná zpěvem, který nazýváme vstupním, protože při něm kněz s přisluhujícími přistupuje k oltáři symbolizujícímu Krista. Pozdraví jej políbením a odebere se k předsednickému sedadlu. Znamením kříže a pozdravem zahajuje pak společnou slavnost. To, co člověk pociťuje, když přistupuje k slavení bohoslužby, je především vědomí, že před Bohem jsme zcela nepatrní a že bez očištění nemůžeme přistoupit k slavení svatých tajemství. Proto první společnou modlitbou ve mši je prosba o Boži slitování.
Zvolání "Pane, smiluj se" (Kyrie eleison) je omylem považováno za kající zvolání. Řecké slovo Kyrios - Pán, které pochází především z listů sv. Pavla, je výraz pro Krista. Zvoláním Kyrie eleison, které střídáme se zvoláním Kriste eleison, mu vzdáváme čest, která mu náleží.
O některých svátcích a nedělích následuje chvalozpěv "Sláva na výsostech Bohu" (Gloria). Je to zpěv chvály a díků Bohu, který navazuje na jásot při zvěstování Ježíšova narození. Kněz, předseda bohoslužebného shromáždění, pak vyzývá obec, aby se ponořila do modlitby. Je to úvodní modlitba, která právem může být nazývána modlitbou předsednickou, neboť je vyhrazena jedině knězi, konajícímu svaté tajemství. Po výzvě "Modleme se" zachováváme ticho. Je to velmi důležité; musíme se opravdu niterně ztišit, abychom své prosby, díky a chvály přednášeli plně soustředěni. Kněz pak jménem celé obce vyslovuje modlitbu, která vlastně uzavírá vstupní obřad.Bohoslužba slova
Apoštol Pavel napsal v listě Římanům (10, 17): "Víra je z hlásání". Proto předčítáme ve mši části Písma svatého. Druhý vatikánský koncil rozhodl, že stůl Písma svatého má být bohatěji prostřen, a proto byl celý lekcionář přebudován. O nedělích a slavnostech jsou zpravidla tři čtení.
První je obyčejně ze Starého zákona nebo také ze Skutků apoštolů, druhé je z listů apoštolů. Vyvrcholením bohoslužby slova je čtení z evangelia. Jednotlivá čtení jsou spojena zpěvy, které obvykle ještě jiným způsobem osvětlují myšlenku ve čteních vyjádřenou. První mezizpěv se skládá z žalmu a odpovědi, kterou zpívá celá shromážděná obec.
Po evangeliu následuje homilie, čili výklad Písma svatého. (Starší slovo "kázání" se hodí spíše pro označení promluvy, která není výkladem bezprostředně čteného textu.) Je to součást bohoslužby slova a o nedělích nemá být vynechána. Doporučuje se, aby se konala i ve všedních dnech, a to tak aby povzbuzovala ducha pro denní úkoly.
O nedělích a slavnostech následuje po výkladu vyznání víry (Kredo). Užívá se zpravidla vyznání nicejsko-cařihradské, formulované na církevních sněmech v Niceji (r. 325) a v Cařihradě (r. 381). Jeho přednesem se připojujeme k pravdám slyšeným při čtení a při výkladu. Bohoslužba slova je uzavřena společnými modlitbami celé obce. Tyto modlitby totiž vyjadřují jak potřeby celé církve, tak i potřeby místní obce, a je proto vhodné, aby byly přednášeny zástupci shromážděné obce.
Eucharistická slavnost
Střed mše svaté tvoří eucharistická liturgie, bohoslužba oběti, která má tři části:
a) přípravu darů,
b) eucharistickou modlitbu a
c) obřad přijímání.
Zatímco obec zpívá píseň k přípravě darů, přinášejí přisluhující na oltář kalich, mešní knihu a ostatní věci, které jsou potřebné. Nato přichází k oltáři kněz a přijímá z rukou věřících chléb a víno. Chléb na obětní misce a víno v kalichu s přimísenou kapkou vody klade na oltář. Omývá si ruce, aby tím vyjádřil že ke Kristově hostině smíme přistoupit jen s čistým svědomím. Během přípravy darů na oltáři je možné konat sbírku. Když jsou dary položeny na oltář, vyzve kněz věřící k modlitbě nad dary, aby Bůh přijal společnou oběť.
Nejposvátnější část mše svaté začínáme prefací, tj. zpěvem chvály a díků, která je úvodem k eucharistické modlitbě. Preface se mění podle svátků nebo období církevního roku. Je zakončena chvalozpěvem "Svatý" (Sanctus). Eucharistická modlitba je středem celé mše. Existuje zatím ve čtverém znění. Každá eucharistická modlitba je díkůčiněním Otci skrze Krista, vzpomíná na Kristovo dílo a na životní potřeby církve. Těžiště má ve zprávě o Večeři Páně, v Kristových slovech: "Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává," a: "Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů."
Křesťanská obec zde skrze kněze, posvěceného služebníka, plní Kristův příkaz: "To čiňte na mou památku." Opakuje se tím, co se stalo při Kristově poslední večeři. Kristus se stává přítomným pod způsobami chleba a vína. Této části mše říkáme proměňování. Pak kněz ukazuje tělo Páně a kalich s krví Páně. Tento obřad, pozdvihování, který vstoupil do eucharistické slavnosti poměrně pozdě, vlastně jen odpovídá touze lidí vidět proměněné obětní dary. Na výzvu "Tajemství víry" odpovídá obec krátkým, velice krásným vyznáním víry. Závěrem eucharistické modlitby je slavnostní díkůčinění (doxologie), na něž všichni odpoví: Amen.Obřad přijímání je třetí část eucharistické liturgie. Je uveden modlitbou Otčenáš. Je to zde vlastně stolní modlitba. Po něm a po krátké modlitbě o pokoj, s níž je spojeno pozdravení pokoje (u nás si většinou věřící podávají vzájemně ruce), je zpěv "Beránku Boží". Není to kající modlitba, je to zpěv k lámání chleba (hostie), příprava k eucharistické hostině.
Kněz pak ukazuje hostii věřícím a spolu s nimi říká "Pane, nejsem hoden". Po knězi přijímají věřící, dosud většinou pod způsobou chleba. Přijímání pod obojí způsobou si našlo opět místo v našem obřadu; může se uskutečnit při celé řadě příležitostí. Během rozdávání eucharistie se zpívá zpěv k přijímání, který je díkůčiněním za to, že je nám dopřáno přijmout našeho Pána. Kněz a věřící pak zachovávají přiměřeně dlouhou chvíli ticha k osobnímu setkání s Pánem ve vlastním nitru. Po výzvě "Modleme se" přednese kněz modlitbu po přijímání.
V závěrečném obřadu je čas na zprávy ze života farnosti a jiná oznámení. Po nich kněz pozdraví obec a udělí požehnání. Výzvou "Jděte ve jménu Páně" kněz věřící propouští. Pozdraví oltář políbením a po úkloně nebo pokleknutí od oltáře odchází. Věřící odcházejí z kostela naplněni silou Boží milosti, kterou mají vnášet do svého života.
Shromážděná obec se jako celek chová během bohoslužby jednotným způsobem. Je to jistě dáno místními zvyklostmi, ale některá pravidla je třeba zachovávat. Hlavní z těchto pravidel jsou: Klečení je výraz kajícnosti; stojíme-li, vzdáváme Pánu úctu. Stojíme také při radostných projevech a stojíme i tehdy, když společně zpíváme části, které náležejí k mešnímu ordinariu (např. Pane, smiluj se, Sláva, Věřím, Svatý, Beránku Boží ...). Stojíme na znamení úcty při evangeliu, při třech předsednických modlitbách kněze a při závěru mše svaté.
Katolickému pojetí odpovídá úcta Nejsvětější svátosti i mimo mši. Skutečnost společné oběti lépe vynikne, jestliže věřící při mši svaté přijímají z darů, které byly při ní posvěceny (proměněny). Avšak pro případ podávání svatého přijímání mimo mši, např. nemocným, nebo pro vystavení v monstraci, se proměněné hostie uchovávají ve svatostánku. Církev uctívá eucharistii zvláštním svátkem Těla a Krve Páně.
Církevní rok
Výklad o církevním roce nemůže být než pouhým schématem. Jde totiž o útvar s bohatými dějinami, který představuje vývoj křesťanské zbožnosti po mnoho staletí. Největší slavností katolické církve jsou velikonoce. Zmrtvýchvstání je ústředním tajemstvím
naší víry. Pro velký význam této slavnosti se vyvinula poměrně záhy příprava zvaná postní doba (půst). Začíná Popeleční středou a trvá čtyřicet dnů. Jsou to týdny, po které se rozjímáním, kajícností a soustředěním připravujeme na největší slavnost křesťanského života. Tato příprava končí tzv. velikonočním třídenním. Je to: Zelený čtvrtek (vzpomínka na poslední večeři Páně, kdy byla ustanovena mše), Velký pátek (vzpomínka na utrpení a smrt Páně) a Bílá sobota, kdy v pozdních večerních hodinách začínají obřady Veliké noci vrcholící po půlnoci na Boží hod oslavou vzkříšení Spasitele i našeho znovuzrození z Krista. Za čtyřicet dnů po velikonocích se slaví svátek Nanebevstoupení Páně. Za deset dní nato se slaví seslání Ducha svatého jako dovršení velikonoc.
Velikonoční tajemství je tak důležité, že vlastně každá neděle je připomínkou a oslavou vzkříšení Páně. Podle toho každý týden a dokonce každý den je svou vlastní mší připomínkou velikonočního tajemství. To proniká do našeho života tak hluboce, že kolem něho a z něho vyplývající povinnosti zvěstovat Zmrtvýchvstalého celému světu nemůžeme chodit lhostejně.
Dnes se nám zdá skoro nepochopitelné, že druhý okruh svátků, vánoční, který se uspořádal kolem památky narození Kristova, je mnohem mladší. Křesťané si tím přiblížili dobu Kristova dětství. Velikonoční slavnost však zůstala vždy slavností ústřední. Narození Páně je nám dnes velmi silnou a důležitou připomínkou historického příchodu Ježíše Krista na svět, je však také připomínkou i jeho druhého příchodu na konci časů. Také vánoce dostaly svou přípravnou dobu, kterou nazýváme advent. Je to období, které v nás vyvolává touhu po příchodu Vykupitele.
Okruhy vánoční a velikonoční jsou jakoby upevněny na době mezi rokem. Tato doba má 34 týdnů a je rozdělena do dvou období, a to do části po vánocích a do části po slavnosti Seslání Ducha svatého. Tyto části nejsou vždy stejně dlouhé, neboť velikonoce jsou dosud pohyblivé. Doba mezi rokem nám podrobně rozvádí tajemství Kristovo, uvádí do jeho učení a ukazuje ke Kristovu opětnému příchodu. Je tedy věnována zvláště ve svém závěru myšlence očekávání Krista.
Bohoslužebné "rekvizity"
Ten, komu není katolická bohoslužba přímo součástí života, může se pozastavit nad množstvím vnějších věcí, které při bohoslužbě užíváme. Jsou to např. bohoslužebná roucha, .nádoby, kadidlo ..., konáme určité úkony - stojíme, klečíme, znamenáme se křížem - a tu se může objevit otázka: patří vůbec do naší doby tato kultovní nádhera? Nepohřbívá vlastně toto množství úkonů niternost zbožnosti?
Kristus přece řekl, že se Bohu máme klanět v duchu a v pravdě. Ke katolické bohoslužbě jistě patří mnoho vnějších úkonů, obřadů, věcných symbolů, hudby a zpěvů. Nepochybně tím vzniká nebezpečí povrchnosti. Ovšem každý úkon, který konáme, každá věc, kterou bereme do ruky, je nám znamením. Znamená něco, co je za tímto předmětem, co není na první pohled patrné. Bohoslužba, která by neužívala vnějších znamení, symbolů (toto slovo má však poněkud užší význam), by nebyla liturgií. Je jisté, že všechna znamení (slova apod.) jsou prázdná, není-li v nich obsah, který je prvotní. A ten prvotní, neviditelný a nehmotný obsah se nám zpřístupňuje právě vnějšími znameními. Kdybychom zamítli znamení vůbec, všechen vnější projev (zpěv, hudbu a jiné úkony), pak by taková bohoslužba byla možná dobrá pro nehmotné bytosti. Jsme však bytosti, které mají tělo, proto se můžeme vyjadřovat jedině jeho prostřednictvím a i skutečnosti nehmotné a neviditelné můžeme chápat jen prostřednictvím hmotné skutečnosti. Z toho plyne, že potřebujeme my, ne Bůh, bohoslužbu viditelnou. Beze slov a vnějších úkonů by se lidé nemohli stýkat ani v běžném denním životě.
Kristus staví na této lidské skutečnosti a používá jejích znamení. Sám proměnil chléb ve své tělo a víno ve svou krev, vkládal ruce na nemocné, žehnal.Je možné, že v některém prostředí nebo na některém stupni kulturního vývoje lidstva se některé znamení zdá překonané, už nic neříká. Církev měla odvahu a bude ji také mít i v budoucnosti, aby znamení, pokud nejsou z ustanovení Ježíše Krista, změnila a upravila tak, aby bylo zřejmé, co naznačují. I to je důvod, proč současná liturgická obnova je nutná a v určitých bodech bude nutná i v budoucnosti.
Zbožní nejsou o nic lepší
Proti bohoslužbě se nevyskytují jenom námitky, že nic nevyjadřuje nebo že neovlivňuje dnešního člověka. Je totiž skutečnost, že jsou křesťané, kteří své svědomí uspokojují účastí na bohoslužbě, případně nějakým příležitostným milodarem, a tím považují odpovědnost za druhé lidi, za sociální spravedlnost nebo za svět vůbec za splněnou. Avšak útěk před problémy života za hradbu nějakých obřadů je cizí opravdovému křesťanství. Bohoslužba, tak jako celé křesťanské náboženství, má spojitost jak s osobními problémy jednotlivce, tak i s problémy společnosti. Písmo to vyjadřuje na mnoha místech. Sv. Jakub např. píše, že zbožnost toho, kdo nedrží na uzdě svůj jazyk, je bezcenná (Jak 1, 26). Sv. Jan ve svém prvním listě (4, 20) ještě tvrději nazývá lhářem toho, kdo tvrdí, že miluje Boha, a nenávidí svého bratra. Bůh nemůže být uzavřen do zbožných řečí nebo jen do bohoslužebného dění; musí být mezi námi a s námi. Proto musí mít bohoslužba pokračování ve službě jiným a světu. Tak se stává hodnověrnou a jen tak uctívá Boha opravdu.
Služba světu nebo služba Bohu?
Na počátku jsme si položili otázku, zda by se formální bohoslužba neměla vůbec opustit a zda bychom svou bohoslužbu neměli spatřovat jen ve službě světu, jen ve službě lidem. Vždyť by mohlo platit, že křesťanství je službou světu a zároveň i službou Bohu.
Tento názor je třeba brát velmi vážně. Apoštol Pavel si přeje, aby náš život byl obětí, živou, svatou a Bohu milou, jako duchovní bohoslužba (Řím 12, 1-2). V listě do Korintu (1 Kor 10, 31) píše: "Ať jíte nebo pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte tak, aby to sloužilo k Boží oslavě". Podle apoštola tedy už sám lidský život je uctíváním Boha. Podle toho pro křesťana neexistuje vlastně žádný předěl mezi oblastí světskou a náboženskou. Podle toho, jak říká Teilhard de Chardin, je vlastně celý svět božským prostředím. Kdybychom nedokázali spojit bohoslužbu svého života, službu, kterou konáme denně, s bohoslužbou liturgickou, pak by všechno modlení viselo ve vzduchu. Ovšem, jednostranné by bylo, kdybychom liturgickou bohoslužbu ve shromážděné obci prohlašovali za zbytečnou. Hovořili jsme už o tom, že křesťané slavili eucharistii v souvislosti s jídlem. Náboženská a světská oblast u nich
tedy velice úzce souvisely. Náš svět pozemský a svět našeho Boha se přece vlastně prolíná. Vše musíme brát ve vztahu k Bohu. Být křesťanem neznamená jenom řídit křesťanskými pravidly vztah k lidem, je nutný i vztah k Bohu. Křesťan ví, že je Boží tvor, a tomu musí dát výraz. Navíc je tvorem vykoupeným, a proto musí vzdát i dík.Protože se v jednom okamžiku můžeme soustředit jen k jedné činnosti, musíme i své úkony, jimiž uznáváme a vyznáváme svou povinnost k světu a na druhé straně vyznáváme oddanost k Bohu, konat jeden po druhém. A podobně jako ve vztahu mezi lidmi, kteří se mají rádi, je třeba i ve vztahu k Bohu projevit to, co člověk cítí, nejen plněním povinností, ale i slovem a gestem.
Zúčastníme-li se bohoslužeb skutečně vnitřně a z přesvědčení, pak naše služba světu nijak neutrpí. Naopak, Boží chvála nám dává odvahu a sílu pro službu bližnímu, pro službu světu. Bohoslužebná slavnost nás tak vlastně výslovně posílá do služby, kterou konáme svým bratřím.
Je psychologicky nemožné, abychom při vstupu do kostela odložili před chrámovými vraty všechno, čím žijeme. Neseme přece s sebou svůj svět, jeho starosti i radosti. Předkládáme je Bohu. V bohoslužbě slova se nám dostává podnětů pro naši dílčí činnost, v eucharistii dostáváme posilující pokrm. Záleží ovšem na každém jednotlivci, jak bohoslužbu slaví a jak z bohoslužby a skrze ni dovede vytvořit most mezi zbožností a denním, všedním životem.
Z evangelia sv. Jana víme, že před večeří na rozloučenou, kterou náš Pán slavil se svými apoštoly, jim posloužil jako otrok. Umyl jim totiž nohy, a to byla práce otroků. Výslovně jim řekl, že jim tak dal příklad, a přikázal, aby se jeho žáci a učedníci chovali právě tak, jako on. A při téže hostině dal i příkaz: "To konejte na mou památku!" Jeho vůlí bylo, abychom si vzájemně sloužili a abychom skrze eucharistii vzdávali dík Bohu.
K osobní účasti na mši
Už jsme se zmínili, že se při jednotlivých částech mše svaté chováme různým způsobem. Uvědomme si znovu, že tělesný postoj je výrazem toho, co se děje v našem nitru. Klečení vyjadřuje klanění
a pokoru, stát není o nic méně uctivé než klečet. Dokonce pro některé vnitřní postoje jako pro radost, pro ochotu, připravenost a úctu je to dokonce lepší než klečet. Vždyť ve stání je něco ze symbolů zmrtvýchvstání - a proto se kdysi o nedělích ani klečet nesmělo.
Ruka je nástroj, který dovede vyjádřit nesmírně mnoho. V práci nesmírnou obratností rukou dovede člověk vytvářet obdivuhodná díla umělecká nebo technická. Ru~e jsou také hlasem našeho těla, kolik nevyslovitelného je někdy možno vyjádřit gestem ruky! Proto také při modlitbě vyjadřují ruce náš niterný postoj. Sepjaté ruce vyjadřují usebrání, rozepjaté ruce - velice starobylý postoj při modlitbě - znamenají otevřenost vůči Bohu, znamenají i otevřenou náruč, do níž chceme při jmout všechny své bratry a přivést je k Bohu. Pochopitelně každý vnější úkon je pouhým tělesným cvičením, když jím nevyjadřujeme to, co uvnitř cítíme. Na druhé straně vnější postoj upevňuje i vnitřní smýšlení. Když více lidí zaujímá stejný postoj, upevňují svou jednotu a oddanost.
Mše je obdivuhodný útvar. Je v ní obsaženo všechno, co potřebujeme pro svůj duchovní život. Nyní je možno ji sloužit různými způsoby, aby se vyjadřovala různá niterná skutečnost i ve vztahu k vnějším okolnostem. Je třeba se naučit různým způsobem mši prožívat. Abychom prostým "hleděním" rozuměli tomu, co se děje, a vstřebávali to do sebe.
Snažme se, aby každá osobní účast na mši svaté byla nová, aby byla novým vyjádřením naší ochoty, našich díků, naší chvály. I tehdy, když mlčíme - a v dnešní bohoslužbě má mlčení svém místo - začleňme do dění u oltáře, přinesme do mše svaté, co je aktuální pro nás, pro náš život, to, co je venku. Je třeba, abychom nestavěli zeď mezi bohoslužbou a činností ve světě, mezi okamžikem nedělním a okamžikem práce. Je nutné zapojit bohoslužbu do celku našeho života tak, aby přinášela požehnání ze setkání s Kristem do všeho, co konáme a co prožíváme. A tak jako se Kristus dává v bohoslužbě nám, máme se i my dávat druhým lidem.
(Sv. Ignác Antiochijský)
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net