Naše víra

8. BOŽÍ ŽIVOT V ČLOVĚKU.

Jsou chvíle, kdy si zvlášť intenzívně uvědomujeme, jak je život krásný, a kdy jsme okouzleni světem, ve kterém žijeme. Ale vzápětí nám nějaká událost připomene, kolik je na této zemi loučení, ztrát a zoufání, jak je vzácné pochopení pro druhého člověka, jak málo je mezi lidmi lásky a důvěry. I když máme všechno, co nám dnes život nabízí, zůstává něco nevyslovitelného, tajemného, bytostné neuspokojení, se kterým si nevíme rady. Proč asi odcházejí ze života lidé, kteří si mohou dovolit všechno, co naše země může darovat? Kdo se snaží naplnit svůj osud přelétáním od jedné věci ke druhé, od jednoho člověka k druhému, není ušetřen bolestných vystřízlivění, jde od jednoho zklamání k druhému. Výsledek lidského úsilí mistrovsky shrnul Goethe, když Mefistovi vkládá do úst následující slova o Faustovi (v němž se všichni poznáváme): "Žádná rozkoš ho nenasytí, žádné štěstí mu nestačí, proto miluje proměnlivé postavy. Poslední, špatný, prázdný okamžik ubožák chce zastavit." Nám se nevede jinak. Žádná nová pevnina, do níž jsme pronikli, nemohla ukojit touhu po zásadní změně našeho lidského bytí.

Východisko

Pokud jde o člověka a jeho možnosti, je Písmo realistické a zdrženlivé; když však mluví o Bohu a jeho moci, je plné naděje. Touha po novém životě není pro Písmo ani nesplnitelný sen lidstva ani nedosažitelná vidina budoucnosti, nýbrž uchopitelná přítomnost. Nový život je už tady, v jednom člověku - v Ježíši Kristu. O něm je řečeno: "V něm byl život" (Jan 1, 4). On sám shrnuje své poslání v podobenství o dobrém pastýři, když říká, že přišel, aby jeho ovce mohly žít a měly hojnost (srov. Jan 10, 10). Stále znovu a znovu říká, že přináší život, že má slova života, dokonce, že on sám je život. Protože však se v Kristu setkáváme s Bohem, nakonec se pro nás novým životem stává sám Bůh. To je jádro křesťanské zvěsti pro všechny lidi.

Království Boží

Všechno, co Bůh s lidmi činí, se v Písmu vyjadřuje pojmy nový život, milost, Boží vláda, nebeské království, Boží království. Nejde přitom o království politické, hospodářské, a tedy pozemské. Tam, kde "vládne" Bůh, tam zbavuje moci všechny síly zkázy na naší zemi a přemáhá zlo v nás; jde tam o nový, zdravý svět.

Mluví se o tom na každé stránce Písma: když je např. Jan, předchůdce Ježíšův, v Herodově vězení, posílá své učedníky ke Kristu se vzkazem: "Jsi ty ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?" Ježíš odpovídá: "Jděte a podejte Janovi zprávu o tom, co jste uslyšeli a uviděli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst" (Lk 7,19n.). - Jan pochopil, že v těchto událostech (které znamenají nejen uzdravení těla, nýbrž celého člověka) začalo království Boží.

Tam, kde se mezi námi prosazuje Boží blahovůle a láska, tam získává Bůh prostor, tam vzniká "Boží království", tam se uskutečňuje jeho odvěký tvůrčí záměr. Ne snad, že by se člověk mohl učinit synem Božím nebo nadčlověkem: vždy je rozhodující, co k nám přichází od Boha, co on z nás činí a že on se nám sděluje. Nový život může skutečně dát jen on.
Počátek Božího království mezi námi je ovšem nepatrný jako seménko, ale má z něho vyrůst strom rozkládající se přes celý svět. Není celek už v zárodku a zralý plod už v semeni? Nový život není hudbou budoucnosti! Bůh je už skutečně v nás přítomen, třebaže zahaleně, tak jako i Ježíšovo božství bylo jeho lidstvím zároveň odhalováno i skrýváno. Zvláštní cit pro tuto pravdu víry měl apoštol Pavel. Při pohledu na náš nynější život říká: "Naše spása je přece předmětem naděje" (Řím 8, 24); to znamená, že sice už máme podíl na Boží vládě skrze víru, že však jeho plná nádhera na nás teprve čeká.

Ale v čem tento nový život vlastně záleží, jak se projevuje? Něco z toho občas prosvítá v každodenním životě opravdu věřících lidí. Především však to vidíme, když čteme v Písmu a díváme se na Ježíše. Přitom se jasné ukazuje, že nový život není něco na okraji našich radostí, starostí a námah, tedy každodenního života, nýbrž něco, co patří do jeho středu (srov. kap. 14 a 15).

Síla k novému životu

Když se Kristus loučil se svými učedníky, domnívali se, že je teď všechno u konce. Avšak Ježíš je neopustil, naopak ukázal jim nové dimenze: "Je to pro vás dobré," řekl, "abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, zastánce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám" (Jan 16, 7).
Tento zastánce se na jiném místě nazývá Duch Boží, svatý Duch. Jeho úlohou je připojit nás ke Kristu ještě úžeji, než to bylo možné setkáním s jeho lidskou postavou. Písmo jej obrazně přirovnává k planoucímu ohni a k občerstvující vodě a naznačuje tak, jak člověka síla tohoto Ducha proniká a občerstvuje. Má nás uvést do všech pravd, které nám Ježíš sdělil (Jan 16, 13), abychom lépe chápali svůj život a aby naše poznání rostlo ve víře. Tak jsme pozvolna přetvářeni k oné důsledné lásce, kterou od nás Bůh očekává a která nás činí jemu podobnými (Mt 5, 48).
Svatý Duch je "motorem" nového života v nás, jeho vnitřní silou. Podobně jako kardiostimulátor, přístroj, podporující činnost oslabeného lidského srdce, udržuje celý krevní oběh člověka a tím i sám život, působí v nás Boží Duch. Proto je v Písmě také nazýván "Zastáncem", "Utěšitelem" (srov. Jan 14, 16; 15, 26).
Dnes jeho blízkost nepoznáváme ani tak v mimořádných událostech jako v prvních dobách církve, nýbrž právě v nepatrných událostech života, v nejobyčejnějším každodenním životě; v obětavé dobrotě sestry u lůžka nemocného, v pomoci druhým v času nouze, ve skryté věrnosti manželů, ve vytrvalosti v pokušení, v důvěře hříšníka v Boží slitovnost, v trpělivosti v utrpení, ve stálosti ve víře, v neochvějné naději v Boží zaslíbení, v křesťanské lásce atd. Působení Božího Ducha se přitom neuskutečňuje mimo naše vlohy a také ne bez naší součinnosti, nýbrž v nás a spolu s námi. Proto také není rušen vliv naší povahy, našich zvyků a dědičných vloh, okolního světa, v němž žijeme atd., nýbrž Boží Duch naopak působí skrze toto všechno.

Možná, že řeknete: lidskost, láska, věrnost - to všechno přece existuje i mimo křesťanství. Pak by musel Boží Duch působit také tam. - Tak tomu také je! Boží Duch nepůsobí jen v křesťanech. Všechno dobré, co lidé kdekoli konají, děje se s Boží pomocí.
Jako je svatý Duch činný v jednotlivci, tak je zvláštním způsobem přítomen v církvi. Nevedl jen Pavla, řídil také celou původní církev (srov. Sk 9, 1-19; 1, 15 n.; 2, 1 n.; 15, 28). Buduje církev a udržuje při životě společenství lidí, kteří nechávají Boha působit ve svém životě. O tom budeme podrobněji mluvit v kapitolách o církvi.
Bez společenství se svatým Duchem nedosáhneme cíle, ke kterému jsme povoláni. Jen s ním se vydáme na cestu k Bohu; jen skrze něho dospíváme před Boží tvář. Teprve skrze svatého Ducha máme podíl na plnosti života a nepomíjivosti Boha; dává nám nový život, když se mu otevíráme - to je vše, co máme vykonat - a pak je v nás skutečně Bůh.
Je přímo překvapující, když si všimneme, jak rozmanitými způsoby se Písmo snaží znázornit spojení člověka s Bohem. Užívá k tomu stále nových obrazů a přirovnání jako např., že Bůh v nás "přebývá", že jsme "Boží chrám" ( 1 Jan 4, 13; Jan 14, 23; 2 Tim 1, 14; 1 Kor 3, 16).

"Přebývat" či bydlet společně znamená být si vzájemně blízko, být tu jeden pro druhého, navzájem se poznávat a milovat, společně budovat "vlastní svět", vzájemně se sdílet. Tento způsob "bydlení" máme na mysli, když říkáme že Bůh si u nás , činí příbytek". Toto společenství je nutno denně uskutečňovat, žít, prohlubovat: přítomnost Boha v nás není nic neproměnného, nic statického, nýbrž něco živého, dynamického, rostoucího. Existují "stupně" Božího přebývání v nás podle toho, jak velký či malý prostor ve svém životě Bohu dáváme.

Živý Bůh: Trojice

Na tomto místě jsme dospěli k bodu, kde musíme přerušit svůj myšlenkový postup, abychom se alespoň stručně zmínili o jedné ústřední výpovědi křesťanské víry, kterou je nauka o Trojici.
Písmo svaté mluví o Otci, o Synu a také o svatém Duchu. Ukazuje, že svatý Duch není tatáž osoba jako Otec a Syn, nýbrž jim rovný Třetí: jedná jako vlastní samostatné Já, a proto ho musíme označit jako samostatnou osobu (Jan 15, 26; Sk 13, 2).
My křesťané však známe jen jednoho Boha a hájíme tuto jedinost proti jakémukoli podezření z mnohobožství. Není tu určitý rozpor?

Slovo "Trojice" se v Písmu nevyskytuje, ale když sledujeme Boží slova a jednání, neustále na toto tajemství narážíme. Tato pravda nám jistě nebyla sdělena, abychom měli nad čím spekulovat, nebo dokonce aby se nám víra ztěžovala. Bůh se k nám naopak milostivě obrátil a chtěl, abychom se dověděli něco o bohatství jeho vnitřního života. Ve víře v tajemství Trojice se ukazuje, zda je člověk ochoten slyšet od Boha samého, kdo On je, či zda raději důvěřuje své lidské představivosti a chce přijmout pouze Boha, kterého sám chápe. Takový Bůh by nakonec byl menší než chápající rozum.

Kristovi židovští současníci byli hrdí na svou víru v jediného Boha, kterou se odlišovali ode všech ostatních národů. Pro ně platila základní věta Starého zákona: "Já jsem Pán, tvůj Bůh! Nebudeš mít žádné jiné bohy kromě mne!" (Ex 20, 2-3). To, že je jen jediný Bůh, zdůrazňuje i Ježíš. Opatrně a pozvolna však - aby neupadl v podezření, že zvěstuje více bohů - tuto představu rozšiřuje a prohlubuje. Už v textu o zvěstování Panně Marii se uvádí Otec, Syn a svatý Duch (Lk 1, 31-35); později znovu při křtu v Jordáně (Mt 3, 16-17). Na konci Matoušova evangelia jsou ještě jednou shrnuta všechna tři Boží jména: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28, 18-19). Ze zvěsti Písma tedy vystupuje rozdílnost stejně jako jednota Otce, Syna a svatého Ducha, takže smíme vyznávat svou víru v jednoho Boha ve třech osobách.

Tato výpověď by byla nesmyslná tehdy, kdybychom o jednotě i o Trojici mluvili ve stejném smyslu. A tak tomu právě není. Jednota a trojnost se o Bohu vypovídají ze zcela různých hledisek. Existuje jedna božská bytost ve třech osobách, nebo jinak: tři božské osoby mají tutéž božskou přirozenost neboli bytnost (pojmy přirozenost a osoba jsou chápány ve smyslu středověké filozofie).

Nyní stojíme před Bohem, který se nám představuje jako trojitý a ne jako v sobě spočívající jedinost. Je před naším zrakem jako nezměrný oceán, který nejsme s to obsáhnout. Je však nasnadě otázka, jaký význam má tato pravda víry pro náš život. - Tomuto nepochopitelnému Bohu se přibližujeme, když vycházíme z toho, že uchvacujícím způsobem miluje, že je - jak to říká apoštol - láska sama (1 Jan 4, 16-18). Odtud také nabývá poslední hloubky i poznání našeho vlastního lidského osudu. Bůh se nám ukazuje jako Bůh neustále plodný a tvůrčí; je v něm společenství, které žije v tak veliké vzájemné oddanosti, že je současně celkem. V něm se uskutečňuje neustálé sdílení lásky a chápání, intenzivní a neustávající setkání. Nyní je pro nás snadnější uvěřit, že tento Bůh chce být blízký i nám, že nás miluje. Nyní lépe chápeme, že na naší zemi existuje společenství, přátelství a láska, že tvorové jsou tvořiví, plodní a živí. Je to tak, jako kdyby trojosobní Bůh svou vlastní bytost rozlil na celý svět! Člověk, stvořený k Božímu obrazu a podobenství, je ve své nejhlubší bytosti zaměřen ke společenství.

Vyznání nejsvětější Trojice se opakuje v listech apoštolů. Církev se po staletí držela této biblické tradice. Mnoho modliteb se obrací skrze Krista ve svatém Duchu na Otce. Končí: "Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou (Otcem) v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků." Křesťan vyznává tuto víru, když se znamená křížem a říká: "Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého," nebo když vzdává trojjedinému Bohu čest: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní. i vždycky a na věky věků. Amen."

Milost

Když mluvíme o přítomnosti Boží v nás, užíváme často slova "milost". Je to jen jiné slovo pro to, co v nás působí svatý Duch: nový život.
Představme si např. kapku vody na stéble trávy. Co je na ní? Nic, pozorujeme-li ji povrchně a zvnějšku. Je však malým zázrakem, díváme-li se na ni pod mikroskopem: s úžasem vidíme, co je v ní pohybu a života. Pokud si tohoto života nevšímáme, nemůžeme si ho uvědomit, i když existuje nezávisle na našem vědomí. Tak je to i s námi. Žijeme nazdařbůh, vidíme jen povrch a jen zřídka poznáváme něco z hlubší vrstvy lidských dějin, která nicméně nese náš osud. Jsou to dějiny hříchu a milosti: na každou tvrdost a každé nepřátelství, svádění a zbabělost, nenávist a zoufalství, nesplněnou naději a ztracenou iluzi Bůh neustále odpovídá milostí. - Musíme zde připomenout všechno, co jsme si v předchozí kapitole řekli o "velikosti a bídě člověka".
Milost pramení z Boží iniciativy, není výsledkem našich skutků, naší větší zbožnosti nebo mravnosti. Můžeme vůči ní jen zůstávat otevření. Nesmíme však chápat milost tak, jako by byla nějakou "věcí" v nás, něco jako drahé zařízení, které do nás bylo zabudováno a činí nás cennějšími, bez něhož se však můžeme bez velké ztráty obejít. Milost není volná vstupenka do nebe nebo něco, co by se rušivě, a aniž bychom to dobře chápali, vsunovalo mezi Boha a nás. Milost naopak vzniká z láskyplného Božího jednání s námi. Ve svém nejvnitřnějším jádru je to Boží láska k nám. On sám nám ji daruje. Pro nás to znamená: žít v této lásce, jako rostlina žije ve světle a ze světla. Bůh nás pozdvihuje k sobě, na svoji rovinu. My bychom to sami od sebe nikdy nedokázali. Je to opravdu milost, tj. dar.

Pro dnešního člověka není význam slova "milost" na první pohled zřejmý. Ale ve staré češtině znamenalo slovo "milost" totéž co "láska". Přesnější je latinský výraz "gratia" - něco, co dostáváme darem, zadarmo (vzpomeňme na dnešní obrat "dostat něco gratis").

A kdo žije "v milosti", s tím je Bůh, líbí se Bohu, je Bohu blízko, je "ospravedlněný", jak říká sv. Pavel. Je "svatý".
Nelekejte se, když říkáme, že by člověk mohl být "svatý". Tento pojem je bohužel spojen se zmatenými představami: lidé myslí na poustevníky vzdálené světu a vyzáblé askety. Svatost v nejhlubším křesťanském smyslu však znamená právě to, že člověk má účast na novém životě, na milosti. Nemusíme proto hned myslit na mimořádnou askezi a hrdinské ctnostné činy. V Písmu se klade důraz nikoli na mravní činy člověka, nýbrž na působení Boha, který nás vyzdvihuje z pouze "přirozeného" stavu, aby nás nechal vstoupit do svého vlastního světa. Stáváme se Božím vlastnictvím. Člověk, na němž se to děje, je v nejpůvodnějším smyslu svatý; proto Pavel oslovuje křesťany prvotní církve jako svaté (Řím 1, 7 aj.), zároveň je však napomíná, aby žili tak, "jak se sluší na svaté" (Ef 5, 3).
Tento stav milosti Písmo nejkrásněji vyjadřuje, když věřící nazývá "Božími dětmi" nebo když mluví o "zrození z Boha", popřípadě o "adoptování za syny". Apoštol Jan ve svém dopise říká: "Hleďte, jakou lásku nám Otec projevil, že se smíme nazývat Božími dětmi, a to také jsme" (1 Jan 3, 1). Není to míněno pouze v tom smyslu, že jsme - jako tvorové - všichni Boží děti, nýbrž znamená to skutečnou účast na vnitřním životě Boha: "Aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří" (Řím 8, 29). Je to více, než znamená pozemská adopce, protože vykoupený člověk skutečně dostává nový život. Stává se "novým tvorem", to znamená, že zůstává stvořený, ale je "účasten božské přirozenosti" (2 Petr 1, 4). Proto v listě Římanům stojí: "Jsme Boží děti. Když však děti, dostane se nám dědictví: dědictví od Boha a spoludědictví s Kristem" (Řím 8, 16-17). Ježíš proto pro "nový život" užívá také výrazu "věčný život", protože máme opravdu podíl na Boží nepomíjivosti a plnosti Božího života. Jak daleko je tento pohled vzdálen od zármutku a strachu, jimž jsou mnozí lidé vystaveni v mnoha přírodních náboženstvích (srov. 4. kap.)!

Bůh je náš Otec

Teď nás už neudiví, že nás Kristus vybízí, abychom Boha nazývali Otcem: "Takto se tedy budete modlit: Otče náš..." Toto oslovení sice existovalo i v jiných náboženstvích, užívalo se ho však ve smyslu všesvětové moudrosti, že všechno pochází od Boha, nebo dokonce v představě fyzické příbuznosti mezi Bohem a člověkem (srov. starověké pověsti o bozích). Kristus nechce říci ani jedno ani druhé; my nejsme Božími dětmi ve stejném smyslu, jako on je "Boží Syn". Jemu je božský život vlastní, on sám je Bůh; nám se dostává pouze podílu na Božím životě.
Co znamená, když křesťané nazývají Boha Otcem, to by lidský duch nikdy neobjevil: že totiž Bůh není nějaká nejvyšší bytost, která trůní kdesi o samotě a daleko nad světem a tento svět ponechává jeho osudu, nýbrž že je to "Bůh pro nás", někdo, kdo nám dává ze svého života; komu proto můžeme důvěřovat jako dítě, takže Písmo může říci: "Váš nebeský Otec ví, co potřebujete, dříve než ho poprosíte" (Mt 6, 8).

Vždy námi otřese zpráva, že někde v dole byli zasypáni horníci. Všichni máme starost, zda ještě žijí a kde asi jsou. A zasypaní mají jen jediné přání, aby lidé venku věděli, že ještě žijí, a kde by je mohli najít. Proto se nepřetržitě snaží upozornit na sebe klepáním. A když přijde první odpověď, zaradují se, že byli objeveni, že o nich lidé vědí a že při dnešním stavu techniky budou jistě zachráněni. - Asi tak si můžeme představit, co znamená: Bůh o nás ví, i když na nás jinak nikdo nemyslí. A on o nás ví a vidí nás jako Otec, který chce naše dobro. Přečtěme si v této kapitole také podobenství o ztraceném synovi (Lk I5, 11-32).

Ze všeho, co jsme si až dosud řekli, vyplývá, že stav hříchu (tj. úplného odvratu od Boha) není slučitelný se stavem milosti (přítomností Boha v nás). Milost vyhlazuje vinu člověka a činí ho před Bohem spravedlivým, těžký hřích naproti tomu od Boha odděluje a vyhlazuje božský život v nás (odtud také název smrtelný hřích pro těžký hřích).
Je možné, že teď ve vás vyvstávají pochybnosti. Střízlivý rozum se hlásí: To všechno, co tu bylo řečeno, má platit o mně? Bůh skutečně vyšel nám lidem tak daleko vstříc? Ve mně má vzniknout "nový život"? Že bych měl mít podíl na plnosti Božího života? Já že bych byl "Boží dítě"? Na to je jen jedna odpověď, na kterou jsme vždy znovu odkazováni, jakmile pátráme po Božím jednání v našich lidských dějinách a zkoumáme je: "Bůh je láska" (1 Jan 4, 8-18). Láska činí takové věci! To je ústřední výpověď křesťanství, na níž je vybudováno všechno ostatní.

Účast na novém životě

Co musí člověk učinit, aby měl účast na Božím království? Přesně na to se ptali současníci Ježíšových učedníků: "Co máme dělat?" A Petr odpovídá: "Napravte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého" (Sk 2, 38). Podobně znělo řadu let předtím volání Jana Křtitele: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Polepšete se a věřte v radostné poselství" (Mk l, 15). Má-li tedy člověk mít účast na novém životě milosti, jsou nutné tři věci: obrácení (polepšení, pokání), víra a křest. O víře jsme už mluvili, o křtu následuje zvláštní kapitola. Zde tedy zbývá promluvit o obrácení.

Obrat ve smýšlení a jednání

Písmo pro obrácení užívá slova, které znamená tolik jako "změnit smýšlení", ale také "činit pokání". "Obrácení" člověka je odpovědí na Boží nabídku. Při něm se uskutečňuje zrození křesťana. Člověk vidí, že je postaven do situace rozhodnutí: může přijmout Boží volání, ale může se mu také uzavřít. Jestliže ho však přijme, pak to vyžaduje celého člověka; pak to znamená obrat ve smýšlení a jednání v každodenním životě. Podstatu obrácení nám líčí sám Ježíš například v podobenství o pokladu v poli: "S nebeským královstvím je to jako s pokladem, který leží ukryt v poli. Člověk, který ho najde, zakryje ho a pln radosti jde, prodá všechno, co má, a koupí to pole" (Mt 13, 44). Člověk opouští všechno, aby bezvýhradně vstoupil do "dobrodružství s Bohem", aby uvěřil.

Obrácení to znamená přemoci sebe, přiznat si vlastní selhání, uznat vlastní chyby neulpět na povrchu módy a doby. Řečeno biblicky to znamená "vyhodit starý kvas, svléknout starého Adama" a začít nový život, "obléknout Krista". Stát se křesťanem má také důsledky; pro všední den i pro dny sváteční, pro pracoviště, pro vztah muže a ženy, pro styk s dětmi, pro společnost, v níž žijeme, pro celý život. Osud věřícího člověka je spoluutvářen Bohem.

Růst a naplnění

Život milosti v nás nesmí chřadnout, nesmí být zasypáván nebo dušen požadavky každodenního života. Musí naopak jako každý život růst a rozvíjet se. To však je možné jedině tehdy, když zachováváme spojení s Kristem a denně je obnovujeme. Jako věřící prvotní církve musíme i my setrvávat v jeho následování. Sám Kristus nám to vysvětluje jedním obrazem: Jakmile se ratolest oddělí od vinného kmene, odumírá; zůstane-li však s ním spojena, prospívá a přináší plody. (Srov. Jan I5, 1-8.)

Podrobněji o tom promluvíme později. Zde jenom tolik: Člověk, který se zcela oddal Bohu, zpočátku možná cítí zřetelně napětí: Jak má zůstat věrný Bohu, a přece žít uprostřed světa? Jak to jde dohromady? Jak mohu být - konkrétně řečeno - dělníkem, kadeřnicí, žít v manželství, mít děti, jezdit na dovolenou, chodit do kina, jíst dobré jídlo a přitom mít neustále na zřeteli Boha? Jde o to, abychom se snažili vidět náš svět stále více Božíma očima abychom s Bohem vědomě počítali v našem každodenním konání, abychom dali jeho pohledu na svět místo ve svém životě. Abychom se ptali: jak vidí věci On? Jak hodnotí situaci On? Nikdy nesmí u křesťana nastat rozštěpení: Bůh na jedné straně a na druhé obyčejný život; zde se modlit, tam se bezohledně drát kupředu a užívat. Bůh nám nesmí být v neděli milejší než ve všední den, nesmíme mu dávat na ulici méně prostoru než v kostele. On je středem celého našeho života. Ve svém všedním životě, při práci, při péči o hmotné věci, ale i při zábavě máme tisíce příležitostí setkat se s Bohem a spolupracovat s ním.
Nový život se jeví především v lásce. "Kdo nemiluje, zůstává ve smrti" (1 Jan 3, 14). Milovat Boha a bližního je proto také hlavním přikázáním křesťana. Že Boží láska očekává naši lásku, se nám zdá samozřejmé. Že však máme zvláštním způsobem milovat každého člověka, vyplývá z toho, že Kristus se stal bratrem nás všech a vytvořil tím i mezi námi navzájem podivuhodné spojení.

Dosud jsme na cestě. Musíme urazit celou vzdálenost, kterou nám určil Bůh. Dosud jsme nedosáhli svého cíle, naplnění je ještě před námi. Toto naplnění nesmíme hledat v tom, co se obvykle označuje jako "štěstí" nebo "úspěch", nýbrž ve společenství člověka s Bohem. Jedině v něm dojdeme pokoje a náš osud se naplní. Bůh nepotlačuje náš hlad po životě, nýbrž osvobozuje nás od nejistoty a zmatku. Má pro nás připraveno to, po čem nejhlouběji toužíme: "Kdo přichází ke mně, nebude už nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude už nikdy žíznit... Já jsem cesta, pravda a život" (Jan 6, 35; 14,6).

K promyšlení

Všechno, co je velké a vzácné, má svou cenu. To platí i o poměru člověka k Bohu.
Novým životem jsme se stali Božími přáteli. Nikdo však nemůže být přítelem, jestliže druhému není ochoten vyhovět, nemá pro něho čas, když o něj nedbá.
Novým životem jsme se stali Božími dětmi. Ale nikdo není opravdu dítětem, jestliže nemá důvěru.
Novým životem jsme byli přijati do společenství života s Bohem. A1e skutečná láska neexistuje bez oddanosti.
Novým životem jsme se stali Kristovými bratry a sestrami. To však znamená: nemůžeme mít Krista bratrem a souseda nepřítelem.

Bůh nechal vše otevřené a žádal ode mne absolutní skok ode mne do něho. (Alfred Delp)

Vložíme-li se Bohu zcela do dlaní, můžeme důvěřovat, že z nás něco udělá. (Edith Steinová)

Začni milovat, a dojdeš dokonalosti. Jestliže jsi začal milovat, začal v tobě přebývat Bůh. (sv. Augustin)

9. CÍRKEV

Nejprve si provedeme malý test: napište si na kousek papíru, co vás spontánně napadá, když slyšíte slovo "církev". Asi to nebude tak jednoduché. Poznamenejte si alespoň několik bodů, po krátké úvaze se k nim vrátíme.

Právě na tuto kapitolu mnozí čtenáři čekají se zvláštním napětím - které mohla vyvolat naděje, pochybnost či odpor. Mnohé, o čem se ještě v této knize dočteme, nepochopíme, jestliže teď nepromluvíme o církvi. Život křesťana, udělování svátostí, ba ani Nový zákon si nelze správně představit bez církve.
Ale právě zde začínají pro mnoho lidí obtíže a výhrady. Věří, že je Bůh. Jsou přesvědčeni, že Kristus nám přinesl Boží zjevení nebo by v to alespoň rádi uvěřili. Avšak pro mnohé je těžko pochopitelné a vzbuzuje v nich nelibost, že by tato víra měla být svázána s nějakou církví.
Teď nemáme na mysli lidi, kteří svým odmítáním církve pouze hledají záminku, aby se vyhnuli skutečné povinnosti. I takoví existují. Náboženství chápou spíše jako cit než jako opravdové přijetí Boží vůle. - Nemluvíme také o kritice vnější podoby církve, kdy se vytýká průměrnost tradičních křesťanů, zaostalost a odcizení světu, prostřednost a nesnášenlivost, byrokratičnost církevní správy, četná selhání představitelů církve atd. To vše je nutno brát vážně, avšak výhrady sahají hlouběji.
Stále častěji se setkáváme s vážnými a věřícími křesťany, kteří odmítají vázat se na nějaké církevní společenství. Víra je pro ně pouze záležitostí smýšlení a domnívají se, že vnější věci - jako kostely, bohoslužbu, kněze a církevní obec - nepotřebují. To vše je pro ně zbytečná "instituce". Podle jejich názoru je člověk křesťanem pouze vírou a oddaností Kristu, a to je možné - jak říkají - bez jakékoli zprostředkující instance. "Kristus - ano, církev ne", tak formulují mnozí své "moderní" chápání křesťanství. "Smýšlíme křesťansky, ale ne církevně."
Na druhé straně se právě dnes probouzí i mimo katolickou církev nové církevní povědomí. Stále více se šíří přesvědčení, že "žádný člověk nepřichází k evangeliu bezprostředně", že Písmo lze správně chápat pouze v prostoru církve. Přitom jedni vidí v církvi velmi žádoucí, ale přece pouze lidské zřízení; pro druhé církev vzešla z Boží vůle: nevznikla více méně náhodně, nýbrž je dílem Kristovým.

Nyní se vraťme k našemu testu ze začátku kapitoly. Body, které jste si poznamenali na téma "církev", se budou u jednotlivých čtenářů lišit podle toho, jaký je jejich vztah k církvi. Většina čtenářů snad už mohla ohodnotit své názory podle dosavadních úvah. Možná, že je na jejich lístku napsáno: papež - kněží - koncil - církevní přikázání, nebo: nesnášenlivost - případ Galileův - politika - nádhera a bohatství - špatní křesťané...
Je jasné, že nám v mysli nejprve vyvstane to, co je vnější a viditelné, co imponuje, nebo na co se naráží. To vše skutečně k církvi patří - ale je to všechno? Je to její podstata? I když se nad tím v klidu zamyslíme, nebude pro nás asi tak snadné popsat, co církev vlastně je: je božská nebo lidská? je jedna nebo je jich více? - je to organizace nebo smýšlení? - hierarchie nebo obec Božího lidu... ? O tom teď budeme uvažovat a dotážeme se Písma. Nedejte se odradit, když vám teď předložíme několik myšlenkových postupů, které pro vás možná budou poněkud nesnadnější, protože už předpokládají víru. Církev je společenství věřících a porozumět jí můžeme pouze na základě víry v Krista.

Co chtěl Kristus?

Chtěl nám přinést zvěst o Bohu? Jistě. Ale jak se potom tato zvěst dostává k lidem 20. století? Kristus sám nic nenapsal. A zřejmě šlo o víc než o určitou zvěst; proč by jinak existoval například křest?
V jedné z předchozích kapitol jsme řekli: Kristus chtěl vykoupit svět a lidi, spojit je s Bohem. Avšak k čemu ustanovil společnou hostinu a shromažďoval kolem sebe učedníky? Jeho záměr směřoval zřejmě ještě dále.
Člověk je celou svou bytostí zaměřen ke společenství. Avšak hřích rozvrací nejen jeho vztah k Bohu, nýbrž narušuje i vzájemné vztahy mezi lidmi (srov. 7. kapitolu). Kristovo dílo proto neplatí pouze pro jednotlivce! Kristus shromažďuje znovu všechny lidi před Bohem, a tím vytváří nové lidské společenství. Nyní chápeme, proč Ježíš znovu a znovu mluví o "Božím království". Mluvili jsme o tom v 8. kapitole. Kristus chce sjednotit v Božím království lidi ze všech národů a dob. V tom je celý Kristův záměr.

Boží lid - církev

Kristus nás učí modlit se: "Přijď království tvé". Znamená to snad, že tu toto království ještě není, že teprve přichází? Ano i ne.
Už před Kristem existoval starozákonní Boží lid - Izrael. V tomto lidu, který se snažil plně uskutečňovat Boží vůli, se začala Boží vláda ve světě. Kristus jednou odpověděl, když se ho zeptali, kdy přijde Boží království: "Je už mezi vámi" (Lk 17, 21). Bylo v něm samotném a v jeho společenství s lidmi. Aby je však udržel živé, aby bylo slyšitelné a viditelné také pro lidi jiných národů a pozdějších dob, shromažďuje lid, který je ochoten přijmout Boží slovo, - tentokrát nikoli z jednoho národa jako ve Staré úmluvě, nýbrž ze všech národů a ras. A toto nové společenství, uskutečňované Kristem, nazýváme církví. Neexistuje sice žádná listina, ve které by Kristus tuto církev slavnostně proklamoval, ale vše, co říkal i jak jednal, směřuje k vytváření takového společenství. Začíná to tím, že kolem sebe shromažďuje lidi, které nazývá učedníky, a posílá je ve svém jménu hlásat radostnou zvěst dalším lidem a pokolením se slovy: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás" (Jan 20, 21 ). "Kdo poslouchá vás, poslouchá mne" (Lk 10, 16). Výchozím bodem pro církev tedy nejsou jednotliví lidé, kteří pudově vytvářejí náboženská společenství, nýbrž Kristus, jemuž jde o blaho celého lidstva. Všichni, kteří ve víře přijímají Kristovo slovo a žijí podle něho, tvoří nový Boží lid, církev.
Po Kristově smrti pokračují jím pověření učedníci v začatém díle. Vznikají stále nové místní obce, církev žije a roste v Ježíšově lásce, elánu a autoritě. Apoštolové (nejbližší Ježíšovi učedníci) poznávají svou misijní a vůdčí službu, která má inspirovat další.
Abychom si dobře rozuměli: "Boží království", které Kristus hlásá, není totožné s církví. Církev je zárodek Boží vlády ve světě, je jejím nepatrným začátkem. Proto je zatímní, ne definitivní, neboť v ní dosud existuje hřích; koukol a pšenice v ní ještě rostou vedle sebe (Mt 13, 24n.). Je ve službách Boží vlády; a právě proto jí nikdy nesmí jít o ni samu. Boží království bude plně uskutečněno teprve na konci časů - církev tak naplní své poslání a přestane existovat.
Boží království je také rozsáhlejší než církev. Církev je sice už počínající Boží království, ale hranice obojího se nekryjí. Všichni pokřtění sice patří k církvi, ale zdaleka ne všichni pokřtění jsou ochotni podřídit se Boží vůli. Patří k církvi vnějškově, ale nejsou s Božím královstvím spojeni vnitřně. Na druhé straně existuje mnoho lidí, kteří bez vlastní viny nepatří k církvi, a jsou to poctiví lidé, kteří opravdově touží po pravdě a dobru. Nikdo nemůže popírat, že tito lidé celým svým smýšlením už patří do Božího království. Proto už sv. Augustin (+ 430) na toto téma říká: "Uvnitř jsou mnozí, kteří jsou venku, a venku jsou mnozí, kteří jsou uvnitř."

České slovo "církev" podobně jako ruské "cerkov" a německé "Kirche" souvisí s řeckým "kyriake" a znamená "patřící Pánu". V originále Nového zákona se užívá jiného řeckého slova "ekklésiá", tj. "shromáždění" nebo "shromážděná obec", které doslova znamená "zástup povolaných" (z toho je odvozené např. francouzské l'église a italské chiesa).

Tajemství církve

Pro mnoho lidí je církev čímsi tajemným. Jak by jinak mohla přetrvat po všechny časy? Někdo možná pomyslí na tajné smlouvy, inkvizici . . .
Ve skutečnosti je to mnohem prostší a - tajemnější. V církvi působí Kristus (a tím sám Bůh) až do dnešních dnů. Církev je "Božím předmostím" na tomto světě.
Kristus přislíbil svým učedníkům pro dobu po svém odchodu trvalou pomoc, svého svatého Ducha. To, co Kristus nemohl dokončit, protože učedníci pro to ještě nebyli dost zralí, dovršuje tato pomoc. Síla Boží pomoci v nich začíná působit o prvních letnicích. Nyní se církev poprvé představuje veřejně: mladá obec se hned první den rozrostla o tři tisíce mužů (Sk 2, 41)!
Tím bylo fakticky dovršeno založení církve. Od té doby je svatý Duch její vnitřní silou, jíž Kristus celou církev oživuje a v ní působí. (Srov. Sk l, 8; 2, 1-13; 15, 28 aj.) Je zároveň duší církve. Bez něho by církev byla opravdu jen souhrnem svých členů, náboženským společenstvím, organizací.

Kde je dnes Kristus?

Není pravda, že Kristus církev jen založil a pak ji nechal, aby se starala sama o sebe. Není zakladatelem náboženství jako Buddha nebo Mohamed, kteří položili pouze základ a šíření své nauky přenechali pozdějším. Kristus je naopak ve své církvi dále přítomen: "Jděte . . . já budu s vámi po všechny dny až do konce světa" (Mt, 28, 19-20).
Co se tím myslí? Snad jenom něco takového, jako když se řekne: "Zůstanu v myšlenkách s tebou"? nebo: "Jeho dílo žije dál"? Míní se tím více, Písmo to ilustruje v obrazech: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti . . ." (Jan 15). Ratolest žije jen tak dlouho, dokud je spojena s vinným kmenem. Věřící tedy tvoří společně s Kristem jediný život.
Pavel to vyjadřuje ještě mnohem jasněji. Podle něho všichni pokřtění tvoří s Kristem, svou hlavou, jedno tělo: "Všichni jako celek jsme s Kristem jedno tělo, k sobě navzájem však jako údy" (Řím 12, 5). Jednotlivý úd může přispívat pouze v organickém spojení s celým tělem. Kristův život pulsuje celým organismem. Jaká je to solidarita! Jednotlivci jsou spojeni nejen mezi sebou, ale i s Kristem tak úzce, že Kristus může říci: "Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali" (Mt 25, 40). Naproti tomu má každý úd svůj vlastní význam pro celek. "Jako má jedno tělo mnoho údů, ale tyto údy nemají jednu a touž činnost, tak je tomu i s námi" (Řím 12, 4-5; srov. 1 Kor 12, 12 n.). Na jiném místě Pavel nazývá církev nejen tělem Kristovým, nýbrž samotným Kristem: "Všichni jste jeden v Kristu Ježíši" (Gal 3, 28). Sám Kristus se ztotožňuje s církví, když volá k Šavlovi, který pronásleduje církev: "...Šavle, proč mě pronásleduješ?" (Sk 9, 4). Pronásledování církve je pronásledování Krista.
To všechno máme na mysli, když říkáme, že Kristus žije dále ve své církvi.

Svatá církev ...

Kdo si ještě něco pamatuje z vyučování náboženství, ví, že ke konci vyznání víry stojí: "Věřím... ve svatou církev obecnou..." Zvláště zde hned vzniká u mnoha lidí odpor: "Církev a svatá...!" Žádná vlastnost církve se nepopírá více - a žádná se nesetkává s větším nepochopením.
Naprosto se tím nemyslí, že se církev pokládá za shromáždění mimořádně dokonalých lidí. Její svatost naopak záleží v tom, že v ní dále žije Kristus. "Kristus si zamiloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil..." (Ef 5, 25-26). Svatá je její hlava, Kristus, a tím i všichni, kteří jsou s ním v živoucím vztahu.
Avšak církev je svatá rovněž pro svůj úkol: z Kristova pověření pokračovat v tomto posvěcování člověka. Pavel říká krátce a jasně: "To je vůle Boží - vaše posvěcení" (1 Sol 4, 3). Mluvili jsme o tom v předchozí kapitole.
Ale právě lidé, kterým se poměrně nejvíce podařilo naplnit tento Boží požadavek (a které nazýváme "svatými" - srov. kapitolu 20), - si vesměs velmi silně uvědomovali svou lidskou slabost a hříšnost. Právě oni si byli vědomi, že veškerá svatost je dílem Božím. Křesťan ví spolu s Pavlem: "Milostí Boží jsem, co jsem" (1 Kor 15, 10). Mluvíme-li tedy o svaté církvi, musíme předem vyloučit domýšlivost a samolibost. Tento titul je naopak pro každého jednotlivce i pro církev jako celek jakýmsi "ostnem v těle", protože velmi dobře víme, jak velice podléháme hříchu.

... církev hříšníků

A tím se dostáváme ke zcela jinému pohledu na církev. Velmi dobře chápeme, jestliže mnozí to, co jsme dosud řekli, pocítili jako domýšlivost: Kristus žije dále v církvi, působí v ní Boží Duch, je svatá! Skutečnost je přece úplně jiná: v církvi to často vypadá velmi nelidsky. Přehlíží se tedy úplně, že církev je vytvořena z lidí, kteří hledají, mýlí se a hřeší?

Máte pravdu: znovu stojíme před potíží, že všechno nelze říci najednou. Jakkoli je pravda, že Kristus žije ve své církvi, přece nepřichází v úvahu úplná totožnost církve s Kristem. Nakonec přece tvoří církev lidé.
Podstata církve se nejlépe ukáže, pohlédneme-li na Krista. Tam byl zároveň Bůh i člověk. Právě tak je v církvi, v níž Kristus dále žije, lidské nesmísitelně a nerozdělitelně spojeno s božským. Ale co nelze říci o Kristu, platí o církvi: k její lidské stránce patří selhání a hřích. Proto nebude církev nikdy úplně bez poskvrny.

To se týká především každého jejího člena. Ti jsou všichni hříšníci. Kristus se sice modlil za posvěcení lidí, ale necítil se poslán "volat spravedlivé, nýbrž hříšníky" (Mt 9, 13). Proto ve své církvi počítal s hříšníky. "Zbožní" jeho doby mu vytýkali: Ujímá se hříšníků a jí s nimi (Lk 15, 2). Církev od Krista ví, že "nepotřebují lékaře zdraví, ale nemocní" ( Mk 2, 17 ). Proto snáší své slabé údy, i když tolik škodí vážnosti církve. Právě hříšníkům Kristus věnoval svátost božského milosrdenství, zpověď. Kdo z nás by se ještě vůbec mohl počítat k církvi, kdyby v ní hříšníci neměli místo? Nejsou chyby, nad kterými se tak snadno pohoršujeme, nakonec našimi vlastními chybami? Vždyť my všichni jsme přece církev, alespoň pokud jsme pokřtěni.

Z evangelií poznáváme také slabosti apoštolů: Petrovo selhání, zradu Jidášovu, spory o místa v Ježíšově království. V listech apoštolů se dočítáme, že zlořády se vyskytovaly už v prvotní církvi. Členové církve neustále poskvrňují zjev "svaté církve". K této církvi hříšníků patří kněží, biskupové a papežové právě tak jako každý jednotlivý věřící.
Avšak hříšnost se týká církve jako viditelné instituce. Druhý vatikánský koncil zdůrazňuje: "Je svatá, a zároveň neustále potřebuje očištění; její cesta je stále cesta pokání a obnovy." Tak jako se lidé pohoršují nad Kristovým křížem, tak je pro ně stálým pohoršením i slabost církve. Vůbec není snadné poznávat za její fasádou Kristovu skutečnost. Dokonce ani v Ježíši z Nazareta mnozí nepoznávali Božího Syna! Ještě těžší je vidět Krista v hříšné církvi.

Kritika církve

Protože církev má chyby a slabosti, smí a musí existovat kritika církve. Nemáme teď na mysli samolibé rozumářství a sžíravou, bořivou kritiku, která chce ranit (ačkoli se musíme ptát, zda se i z takové kritiky nemůžeme poučit a zda jsme k ní sami nedali podnět). - Věcná a slušná kritika, ať přichází zvnějšku nebo zevnitř, je jen žádoucí. Nesmí jít o to, abychom v církvi všechno obhajovali. Selhávání se neodstraňuje zastíráním či přikrašlováním nebo pouhou retuší, nýbrž obrácením a vyznáním. To však předpokládá pravdivost. Vnitrocírkevní kritika je nadto legitimní ještě z dalšího důvodu: protože každý křesťan nese odpovědnost za celou církev, je mu nejen dovoleno, nýbrž za určitých okolností je jeho povinností, aby řekl, co se mu nezdá v pořádku. Z takové kritiky bude patrná starost o církev a láska k ní nebo bolest z jejího selhávání, nikdy však škodolibá radost. Tato kritika chce pomoci, je konstruktivní. Samo sebou se rozumí, že kritika církve má hranice tam, kde jde jednoznačně o ustanovení samého Krista.

Křesťanství bez církve

Vraťme se ještě jednou k obtížím mnoha vážně hledajících dnešních lidí: nestaví se církev mezi Boha a nás? Není náboženství něco pouze vnitřního, jen osobního? Nestačí soukromá zbožnost?
Odpověď může znít takto: zjevení skrze Krista se událo jednou provždy před 2000 roky, a proto k nám může dospět pouze prostřednictvím lidí. Bůh používá člověka a nechává ho dělat, co umí, neboť bere člověka vážně. Proto ho také pokládá za schopného, aby dále předával, co převzal od Krista, - ovšem s Božím přispěním. V dopise Římanům stojí: "Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele?" (Řím 10, 14).
Existuje však ještě další hledisko: víra ve smyslu Kristově není pouze soukromá záležitost srdce. Soukromá zbožnost ovšem nesmí v křesťanství chybět, zdá se však, že mnozí křesťané znají z Písma pouze větu: "Když se modlíš, vejdi do své komůrky" (Mt 6, 6). Přehlížejí přitom všechno, co bylo až dosud řečeno. "Bůh a já" a "to si vyřídím s Bohem já sám" - to jsou formule, na které zužují celé křesťanství. Obraz církve jako Kristova těla však ukazuje, že jeden úd má pomáhat druhému, že nikdo není ve své víře soběstačný. Člověk je ve všech oblastech spojen s druhými. Kdo se o to vážně snaží, poznal, že zbožnost, která spočívá sama na sobě, které se neustále nedostává podnětů a podpory od společenství, se posléze stává nudnou a pokřivenou. Sebeospravedlňování ("ve svém srdci jsem zbožný") bývá snadno záminkou pro omezení náboženství na nezávazné minimum. Uskutečňujeme-li svou víru ve společenství, není to žádnou překážkou osobního vztahu k Bohu.
Nestačí však také chápat církev pouze jako neviditelné, čistě duchovní společenství těch, kteří věří v Krista. Jak by pak mohly údy tohoto jediného těla opravdu stát při sobě? A jak by se mohly udělovat svátosti bez církve? Jak by se například mohla bez viditelné obce slavit večeře Páně? Mimoto Kristus dal své církvi viditelné vedení a viditelnou autoritu. To všechno má smysl pouze tehdy, když i společenství je viditelné.
"I bez církve mohu být dobrým křesťanem" - tato formulace se zdá podle všeho velmi pochybná. Odkud vůbec něco víme o Kristu, ne-li skrze církev? Samo Písmo nám předala církev, a kdo by se chtěl jako jednotlivec "opírat pouze o bibli", bude právě biblí znovu odkázán na církev!
Všimněte si, že všechny tyto úvahy nakonec vyúsťují v otázku: proč se vůbec stal Kristus člověkem? Proč se Bůh nesděluje bezprostředně každému jednotlivému člověku? Proč? To nevíme, víme pouze, že Bůh ve svém zjevení fakticky šel cestou "zlidšťování" a že tento způsob zachovává v celých dějinách. Církev zjevně není ničím jiným než pokračováním tohoto Kristova vtělení. Od té doby, co se nám Bůh přiblížil tak, že se stal jedním z nás, nesmíme ho už hledat "na onom světě", jako by byl daleko, mimo lidské společenství. Tak jako bylo možno Krista za jeho života na zemi vidět a dotýkat se ho, tak musí být viditelné a hmatatelné i společenství, které založil. V Kristově vtělení přisvědčil Bůh ke všemu lidskému kromě hříchu, a tím odpovídá člověku jako bytosti z masa a krve, která potřebuje i to, co je viditelné. Všechny pokusy vybudovat čistě duchovní církev po krátké době ztroskotávají.
Bůh nás zachraňuje prostřednictvím druhých lidí proto, abychom měli neustále před očima, že sami sebe nemůžeme zachránit vlastními silami. Věřit v církev jako společenství Božího lidu znamená vyvarovat se individualistického scestí ve své víře!

K promyšlení

"Církví" je každý, kdo se k ní doznává. Nikdy o ní nesmíme m1uvit, jako by stála jinde než my. Stále se musíme vmýšlet do představy o ní tak, jako bychom to byli my sami, a úsudek, jaký si o ní uděláme, musíme vztahovat také na sebe. Pak vždy dopadne naše představa a úsudek jinak, asi jako když mluvíme o chybách člověka, se kterým jsme spojeni. (Romano Guardini)

V každé době a ve všech národech je Bohu milý, kdokoli ho má v úctě a koná, co je správné. Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, bez jakýchkoli vzájemných vztahů, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho opravdově vyznával a jemu svatě sloužil. (Druhý vatikánský koncil, Světlo národů, 9)

Úkolem církve je podporovat a povznášet všechno, co je v lidské společnosti pravdivého, dobrého a krásného; když se proto věrně drží evangelia a vykonává ve světě své poslání, upevňuje mír mezi lidmi k Boží slávě. (Druhý vatikánský koncil, O církvi v dnešním světě, 76)

10. ROZMANITÉ SLUŽBY

To, co jsme dosud řekli o církvi, by podepsalo i mnoho nekatolických křesťanů. K vlastním "ožehavým bodům" se dostáváme teprve nyní. Na katolické církvi je nápadná především její důkladná výstavba: v čele papež, obklopený mezinárodním vedoucím štábem; na celém světě kolem tří tisíc biskupů a statisíce kněží, kteří až do nejmenší vesnice zaručují jednotné vedení. Tedy světová instituce.
To všechno pochází od Krista? - Nikoli, naprosto ne všechno. Církev žije v čase, a je proto také formována dějinami. Nikdo nemůže očekávat, že nástupci apoštolů ve 20. století půjdou opět lovit ryby na Genezaretské jezero. Na to se úkoly příliš rozrostly po celém světě. Společenství šesti set miliónů lidí se naprosto nemůže vzdát organizace a reprezentace. V průběhu dějin se ovšem v církvi vytvořilo mnoho dobově podmíněného, co dnes už sotva chápeme. Dnes v katolické církvi probíhá obrovská proměna, kterou se zájmem sledují i stojící mimo. Zejména od posledního koncilu se církev zřetelně snaží odvrhnout dobově vázaný balast. Pro mnohé je to přímo vzrušující.
Ale navzdory všemu přizpůsobování novým podmínkám budou podstatné věci muset zůstat. K nim patří také základní struktura církve s biskupy jakožto nástupci apoštolů a s papežem jakožto prvním v tomto kolegiu.

Jedno společenství - mnoho úkolů

Připadá nám samozřejmé, že v národě různí lidé přejímají různé služby pro společnost. Ani církev není jen nahromadění jednotlivců, nýbrž uspořádaná obec. (Čtěte v této souvislosti 1 Kor 12, 12 n.)

Před Bohem si jsou všichni lidé rovni, proto nesmí být v církvi lidé rozdělováni a hodnoceni podle majetku, věku, urozenosti, rasy či původu; ale ani vysoký úřad nevyvyšuje jednoho nad druhého. Od věřícího prostého až po papeže jsou všichni stejně povoláni k víře a poslušnosti. Důležitější než jakékoli rozlišování mezi úřadem a obcí je pospolitost všech. Všichni jsou církev, ne snad pouze vedoucí; všichni jsou "laici" (z řeckého "laos"), což podle významu slova neznamená nic jiného než "patřící k lidu". Každý člen má podíl na poslání církve, každý jednotlivec je povolán k apoštolátu a má hlásat Krista. Proto se nikdo nesmí vyvyšovat nad druhého. Jediný, kdo stojí nad všemi jako hlava, je Kristus - všichni ostatní jsou jako jedna rodina.
Nicméně jsou v církvi nutné různé služby (úřady) - už Písmo uvádí apoštoly, proroky, učitele, na jiném místě jáhny, starší ale také zvláštní dary, jako uzdravování nemocných, vykládání Božího slova, konání zázraků...
Avšak když Písmo mluví o nějakém úřadě, nemyslí se tím přednost jednoho před ostatními, každý úřad - a tedy i vedení - je služba lidem a církvi. Moc nelze v Novém zákoně chápat na způsob lidského nebo státního práva. Kde tedy nositelé zneužili svého úřadu jako prostředku k vykonávání osobní moci, vzdálili se od Kristova příkazu.
Mezi různými službami vyniká úřad apoštolů. Kristus vyvolil z učedníků, které kolem sebe shromáždil, dvanáct, které zvlášť vychovává a nazývá apoštoly; řecký i hebrejský výraz pro tuto službu znamená: vyslanec, zplnomocněnec (Lk 6, 12-16; Mk 3, 13-19). Těch dvanáct Ježíš vybavuje zvláštní mocí, takže mohou mluvit k lidem opravdu v jeho jménu, tj. jako on sám: ,Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás" (Jan 20, 21 ). Jim slibuje svou pomoc až do konce časů (Mt 28, 20) a posílá jim svatého Ducha (Sk 1, 8).
Tím se však stalo něco rozhodujícího. Kristus dal své obci vedení. Společenství Božího lidu nyní mělo řád Kristem založený, viditelnou autoritu. Ve Skutcích apoštolů a v listech apoštolů už nacházíme tutu základní strukturu církve uskutečněnou.
Během svého přebývání s Kristem dostali jím vybraní učedníci zvláštní moc, kterou je možno vyjádřit jako pověření k různým službám Božímu lidu (tyto služby bývají tradičně označovány termínem "úřad"). Je to:

l. Služba hlásání Božího slova (učitelský úřad)

Kristus zůstává i pro budoucnost učitelem své církve ("... jen jeden je váš učitel: Mesiáš" Mt 23, 10). Zároveň však k tomu bereme do své služby lidi: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi, jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Já budu s vámi po všechny dny až do konce světa`' (Mt 28, 18-20). Tímto vysláním také propůjčuje moc. Všichni křesťané mají sice nějaký podíl na tomto učitelském úřadě církve, každý je v každém okamžiku - i bez úředního pověření - Bohem povolán, aby svědčil o své víře. Avšak se zavazující autoritou - "jako mne poslal Otec, tak já posílám vás" - to činí pouze ti, kteří jsou Kristem zvlášť pověřeni.

2. Kněžská služba (kněžský úřad)

je poslání a moc posvěcovat. Veškeré posvěcení samozřejmě vychází od Krista. On je jediný a skutečný kněz církve, ale na jeho kněžství má podíl celý Boží lid skrze křest a biřmování. Mluvíme proto o "všeobecném kněžství" všech věřících (srov. 1 Petr 2, 5-9) . Vykonává se mimo jiné ve spoluúčasti na mešní oběti a svátostech, při modlitbě, v příkladném křesťanském životě. Každou prací a námahou, jsou-li konány v duchu Kristově, může jednotlivec přispívat k posvěcení světa.
Zvláštní zplnomocnění posvěcovat však Kristus uděluje kněžím. Jsou především pověřeni udělovat svátost: křest (Mt 28, 19), odpuštění hříchů (Jan 20, 23), slavit večeři Páně (Lk 22, 19). Tak to chápala církev, která vkládáním biskupových rukou při kněžském svěcení vždy znovu některé muže vybírala k této službě (2 Tim 1, 6).

3. Služba vedení (nazývá se také úřad pastýřský)

Kristus zůstává vůdcem své obce, ale viditelným způsobem ji vede prostřednictvím lidí: "Všechno, co svážete na zemi, bude svázáno v nebi a co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi" (Mt 18, 18). Podle tehdejšího způsobu řeči to znamená: stanovit závazné povinnosti a rušit je, přijímat do společenství a vylučovat z něho, krátce řečeno řídit všechno, co patří k řádu Božího lidu. To, co apoštolové takto stanoví, "bude svázáno i v nebi".

A Petr?

Mezi apoštoly jeden zřetelně vyniká, jistý Šimon, který od Krista dostane jméno "kéfa", tj. řecky "petros" = "skála". Ostatní apoštolové mu tuto přednost neupírali, a to přesto, že Petr nebyl nejstarší, že nebyl povolán jako první a nebyl ani nejmilejším učedníkem. Nikde se také nic neříká o tom, že snad měl zvláštní schopnosti nebo ctnosti, právě naopak. Nicméně je Petr často jmenován v evangeliích zcela zvláštním způsobem před ostatními apoštoly. Stojí v čele všech seznamů apoštolů. Proč se např. vícekrát říká: "Petr a ti, kdo byli s ním"? Většinou je mluvčím sboru apoštolů. Tato přednost je zvlášť patrná po Kristově nanebevstoupení. Skutky apoštolů ukazují, že Petr jedná jako vůdce mladé obce a jako takový je jí také uznáván.
Avšak rozhodující místo, které je zároveň odůvodněním této přednosti, nalézáme v Matoušově 16. kapitole. Kristus klade učedníkům otázku: "Za koho mě pokládáte?" Za všechny opět odpovídá Petr: "Ty jsi Kristus, Syn živého Boha." Ježíš tuto odpověď potvrzuje a pak úlohy vyměňuje: říká nyní Šimonovi, kdo je on či kým má být. Přitom dochází v aramejské řeči k zajímavé slovní hříčce: "Ty jsi kéfa ( = skála) a na tomto "kéfa" postavím svou církev a pekelné brány (to je souhrn veškeré zlé moci) ji nepřemohou, tobě dám klíče od nebeského království, co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi."
Stavba, kterou chce Kristus vybudovat ve své obci, má mít v Petrovi svůj základ na skále, a ten ponese její další trvání. Vlastním základem ovšem zůstává Kristus (1 Kor 10, 4). Chce však své církvi dát pro dobu po svém odchodu také pozemský základ. Proto Pavel právem říká, že je církev vybudována na základech apoštolů a proroků (Ef 2, 20). Zde se však uvádí Petr jako zvláštní "skála", základ církve.

To je ještě patrnější z následujících slov. Moc svazovat a rozvazovat, kterou Kristus podle Mt 18, 18 uděluje apoštolům, se zde přislibuje jedinému Petrovi. Vzhledem ke slovům o "klíčích nebeského království" je Petr až dodnes většinou zobrazován s klíčem, ale to právě vede k omylu. V této souvislosti je nutno vědět, co chce Písmo v tehdejším způsobu vyjadřování říci: Moc klíčů je mnohem více než služba vrátného. U Izaiáše 22, 22 například tato moc klíčů zastupuje moc královskou.
Petrovu vůdčí úlohu vyjadřuje Kristus ještě v jiném obraze, když ho ustanovuje nejvyšším pastýřem své církve. Kristus, který je si vědom, že je Pastýřem své obce (Jan 10, 11 n.), říká Petrovi: "Pas mé beránky, pas mé ovce" (Jan 21, 15n.). Být pastýřem v této souvislosti znamená nejvyšší řídící moc. Králové jsou v Písmě nazýváni "pastýři národů". Kristus tedy Petrovi propůjčuje svou vlastní moc. Tato moc mu nutně náleží i ve vztahu k ostatním apoštolům.
Krátce řečeno: sboru apoštolů byla svěřena služba vedení celé církve. Avšak v Petrovi měl tento sbor viditelnou hlavu. Má svou službou všechny bratry posilovat ve víře a v jednotě (Lk 22, 32).

... až do konce světa

Nejranější úřady církve (služba Dvanácti a služba Petrova) byly tedy založeny samotným Kristem. Ale jak tomu mělo být po smrti apoštolů? Nikdo netvrdí, že všechny formy úřadů, jak dnes existují, pocházejí přímo od Krista. Ten mnohé ponechal vývoji. Založil živou církev, která se měla rozvíjet. Doba apoštolů byla dobou zjevení, v níž byly položeny základy.
Ale vývoj církve byl službou apoštolů už předznamenán. Kristus přece apoštolům přislíbil svou pomoc až do konce světa. Avšak apoštolové se konce světa nedožili, příslib tedy platil jejich úřadu. Musíme tedy přijmout, že podle vůle Kristovy mají v církvi jejich úřady trvat dál. V Písmě nikde není psáno, že by Kristem založená autorita měla platit pouze po dobu apoštolů a pak měla či směla být opět změněna.
Služba apoštolů byla ovšem něco jedinečného. Byli očitými svědky Kristova života. Založili církev. Ani jedno ani druhé nemohli předat svým nástupcům. Proto dnes v církvi už nemluvíme o apoštolech, ale o jejich nástupcích.

Tak zřejmě chápali Krista i sami apoštolové, a proto svou vlastní moc předávali dalším mužům modlitbou a vkládáním rukou (srov. 2 Tim 1, 6; 1 Tim 4, 14; 5, 22; Tit 1, 5). Tito nástupci se nazývají řecky "episkopoi", dohlížitelé. Na první pohled vidíme, že z toho je odvozeno české slovo "biskup". Tak píše Pavel těm, které pověřil v obci efeské: "Dbejte na sebe i na celé stádo, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené, abyste spravovali církev Boží" (Sk 20, 28). Na jiných místech jsou tito vůdcové nazýváni staršími, řecky "presbyteroi". Biskupové a presbyteři se tehdy zřejmě ještě nerozlišovali. V čele obcí zprvu stálo patrně několik presbyterů či biskupů, kteří zase měli ku pomoci jáhny. Ale ještě za života apoštolů pokročí vývoj tak, že jediný biskup je hlavou obce a představeným presbyterů. Kolem roku 100 byl v Antiochii biskup Ignác a z jeho dopisů vyplývá, že biskupové jsou také v jiných městech.
Z tohoto hlediska je zajímavý původní text z tehdejší doby: Biskup Ignác píše obci ve Smyrně: "Poslouchejte všichni biskupa, jako Kristus poslouchal Otce, a kněze jako apoštoly. Mějte úctu k diákonům ... Na místě Božím stojí před stádem, jehož jsou pastýři!" Biskup Klement z Říma píše už v roce 96 obci v Korintě: "Kristus je od Boha a apoštolové jsou od Krista a biskupové jsou od apoštolů, a proto nemohou být odstraněni" (1 Klem 42).
Toto nástupnictví po apoštolech bylo pro první křesťany také zárukou souhlasu s naukou apoštolů.
Kolem r. 200 např. píše Ireneus (Adv. haer. III, 3, 1 ) : "Skrze apoštolskou posloupnost k nám přišla pravda a apoštolská tradice je známa po celém světě. Chceme-li vidět pravdu, stačí, abychom se jich (biskupů) v celém světě drželi." A potom uvádí seznamy biskupů, jimiž chce ukázat, jak od apoštolů až do jeho doby jeden biskup následoval po druhém. Přitom mu záleží především na posloupnosti římského biskupa, protože jeho nástupci pro něho zaručují apoštolskou posloupnost na celém světě.

Katolická církev tedy v biskupském úřadě nevidí jen lidské zřízení. Druhý vatikánský koncil výslovně zdůrazňuje, že biskupové na základě božského ustanovení nastupovali na místo apoštolů.
Podle katolického přesvědčení tedy jsou úřady vedení, hlásání a posvěcování - jakkoli je k těmto službám povolán každý věřící - vázány na následnost (posloupnost) od apoštolů. Slovo a svátost jsou v církvi předávány především těmi, kteří k tomu mají zvláštní pověření (úřad). Jim je vyhrazeno udělování většiny svátostí. Ve zvláštní svátosti svěcení, která má tři stupně (svěcení jáhenské, kněžské a biskupské) jsou jednotlivci z Božího lidu podle Písma a tradice zplnomocňováni ke službě společenství (Žid 5, 1). Proto v katolické církvi vedle obecného kněžství věřících existuje kněžství jako zvláštní funkce (úřad).
Úřad převzatý od apoštolů se jako za časů apoštolů předává ve viditelném znamení (svátosti) modlitbou a vkládáním rukou biskupa (při svěcení biskupa obvykle tří biskupů zároveň). Už Pavel píše svému žáku a nástupci biskupovi Timoteovi: "Oživ plamen onoho Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou" (2 Tim 1, 6). To je více než slavnostní uvedení do úřadu: říkáme tomu "svěcení", to znamená, že tento muž je postaven do služby Bohu, nenáleží už jen sám sobě. Kristus chce od té chvíle jednat skrze něho.
Z toho je patrné, že zplnomocnění k takovému úřadu nepřichází zdola (tedy ani od obce ani ze zdatnosti či zásluh člověka), nýbrž "shora", od Krista. Na druhé straně kněz tuto moc nedostává pro sebe, nýbrž jakožto člen Božího lidu a pro tento Boží lid. Kněz je člověk jako každý jiný; požaduje se od něho stejná víra jako od každého křesťana, avšak v okamžiku, kdy udílí svátosti a zvěstuje slovo, stává se nástrojem Kristovým. Nakonec v knězi jedná on. Už Pavel říká: "Jsme proto Kristovi vyslanci" (2 Kor 5, 20). I nehodný nebo dokonce odpalý kněz si podržuje navždy moc, která mu byla svěcením předána a která je, zdůrazněme to ještě jednou, jen službou.
Skutečnost, že tato služba obci a naprostá oddanost Bohu vyžadují a vážou kněze celého,'je také důvodem pro to, že katoličtí kněží zůstávají svobodní (tzv. celibát). Samo Písmo na více místech doporučuje tuto svobodu "pro Boží království" (Mt 19, 10-12 aj.). Pevné spojení kněžství a celibátu - které ostatně neplatí v celé katolické církvi, nýbrž jen v oblasti západního obřadu - je ovšem pouze církevním ustanovením a mohlo by být opět zrušeno.

Posloupnost v úřadě a jednota s učením apoštolů jsou známky toho, že církev je apoštolská. To však bylo stanoveno jako nezbytná známka církve už na koncilu v Cařihradě v roce 381, když bylo křesťanské učení shrnuto do vyznání viry: "Věřím v ...apoštolskou církev."

Potřebujeme papeže?

Viděli jsme, že ve sboru apoštolů měl Petr přednost. Poslání sboru apoštolů převzal sbor biskupů. Katolická církev je přesvědčena, že i ve sboru biskupů má být podle vůle Kristovy opět jeden, jemuž připadá jakožto Petrovu nástupci lidské vedení tohoto sboru a celé církve. Také moc, které se dostalo Petrovi, neplatí jen pro něho, je možno ji nalézt v církvi ještě dnes. Když Ježíš (Mt 16, 18) nazývá Petra skálou, na které chce postavit svou církev, aby zabezpečil její přetrvání až do konce, myslí tím Petrův úřad - nikoli tohoto slabého člověka, který brzo potom Ježíše zapře a který nadto nemůže žít až do konce časů. Jeho úřad má být základem, který zaručuje jednotu církve a neporušenost nauky za Kristova přispění. Je známo, že římští biskupové se v tomto smyslu chápou jako nástupci sv. Petra. Na počátku církve se to ovšem nemuselo projevovat tak zřetelně jako později. Církev tehdy byla ještě málo rozšířena, autorita, která všechno držela pospolu, nebyla ještě tak důležitá. Nicméně už pro nejranější dobu církve existují dokumenty, které vyjadřují přednost římských biskupů.

Od 4. století byl tzv. primát římského biskupa uznáván všeobecně. Význam papežství se pak v průběhu staletí dále vystupňoval. Vrcholného bodu dosáhl tento vývoj na 1. vatikánském koncilu r. 1870 a v papežích, kteří potom následovali. Naproti tomu 2. vatikánský koncil opět silněji vyzdvihl kolegialitu všech biskupů v čele s římským biskupem, nástupcem sv. Petra, jehož autorita tím není nijak dotčena.

Podle katolického přesvědčení Kristus sám myslel na svého "zástupce" na zemi, což není totéž jako "nástupce". Nastoupit lze jen po někom, kdo ze svého místa odešel, avšak Kristus žije dále jako hlava církve. Papež je nástupcem Petra, ale zástupce či náměstek Kristův. Zástupce zastupuje v určité oblasti místo druhého, který stojí nad ním, komu patří vlastní moc a komu má skládat účty.
Titul papež znamená prostě "otec" (to neodporuje odmítnutí tohoto titulu v evangeliu - Mt 23, 9 -, chápeme-li ho v Pavlově smyslu - 1 Kor 4, 15 a Ef 3, 15 - jako duchovní otcovství, které se odvozuje od Otce v nebesích). Jako oslovení se většinou užívá "Svatý otče", čímž se vyjadřuje svatost jeho úřadu, nikoli jeho osoby. On sám se nezřídka nazývá "služebníkem Božích služebníků", neboť i úřad papeže je pouze službou společenství církve. Má konat především službu sjednocování a soudržnosti. Papež Pavel VI. v jedné ze svých encyklik zdůraznil, že primát nemá být svrchovanost duchovní pýchy nebo lidského panství, nýbrž primát služby, pomoci a lásky.
Právě papežové poslední doby jsou si bolestně vědomi toho, že mnozí křesťané chápou tento úřad jako překážku na cestě k opětnému sjednocení křesťanských církví. Naproti tomu přibývá nekatolických hlasů, které označují papeže za krystalizační bod budoucí jednoty všech křesťanů.

Papež a biskupové

Strukturu církve nesmíme srovnávat se strukturou států a parlamentů. Pojmy jako demokracie a absolutismus, případně monarchie, se tu nehodí. Církev je sice uspořádané společenství s různými funkcemi - říkáme jim hierarchie (to znamená "svatý původ", "svatá vláda"). Ale sjednocující skutečnost společného povolání k témuž Božímu lidu je mnohem důležitější než veškeré rozlišování podle církevního úřadu nebo stavu. To je také patrné na vztahu mezi papežem a biskupy.
Otázka zní: od koho mají biskupové svou moc? Jsou to snad jen papežovi úředníci, takže nakonec římský biskup, papež, je současně biskupem i v Paříži, Vídni nebo v Praze? Tak jako Petr byl jedním ze dvanácti a s nimi spojen, tak je papež jedním z biskupů a s nimi spojen. Proto také neexistuje žádné papežské svěcení, neboť papež je papežem tím, že je římským biskupem. Proto Pavel VI. podpisoval koncilové dokumenty jako "biskup katolické církve". Biskupové nejsou "prodlouženou rukou" papeže, nýbrž každý řídí svou diecézi bezprostředně z Kristova pověření a z jeho moci.
Avšak každý biskup má svůj úřad pouze v jednotě se sborem ostatních biskupů, k němuž samozřejmě patří i papež. Podobně jako apoštolové jsou i biskupové navzájem spojeni a nejsou tedy odpovědni jen za svou diecézi, nýbrž také za celou církev. To je patrné zvláště na mezinárodní biskupské synodě, kterou papež Pave1 VI. ustavil jako svůj stálý poradní sbor, nebo na koncilech, které se příležitostně scházejí. Jako ve sboru apoštolů byl Kristovým zástupcem Petr, tak papež sám má nejvyšší moc nad celou církví. Papež je sice také biskup, ale zároveň je v čele biskupského sboru.
Podle toho existují v církvi dvě nejvyšší moci. Předně všichni biskupové společně s papežem, za druhé papež sám. V Písmu se propůjčuje moc svazovat a rozvazovat Petrovi (Mt 16, 19), ale i sboru apoštolů (Mt 18, 18). Tak lze chápat, když nejvyšší moc vykonává buď papež sám, nebo biskupové společně s papežem.
Církev je tedy útvar skládající se z mnoha místních církví, které mají svůj závazný orientační bod v sídle svatého Petra v Římě. Velký počet biskupů ve vedení církve odráží rozmanitost Božího lidu v církvi. Jedinou hlavou sboru biskupů se viditelně projevuje a uskutečňuje jednota Kristovy obce.

Neomylnost církve

Následující výklad bude srozumitelný jedině tehdy, když budeme předpokládat všechno to, co jsme až dosud řekli. O "neomylnosti" můžeme mluvit jedině proto, že Kristus dále žije ve své církvi. Slovo "neomylnost" jste už jistě slyšeli - většinou v souvislosti s papežem - a lze velmi dobře chápat, že na první pohled vyvolává nepříznivý dojem nekřesťanské domýšlivosti; tento termín není příliš šťastný. Lépe by snad bylo mluvit o "trvání církve v Boží pravdě". Je totiž třeba předem říci, že tato vlastnost náleží nejprve církvi jako celku, která ji dostala jako Boží dar, neboť jediný Bůh je neomylný. Teprve v druhé řadě papeži jako prvnímu služebníku celé církve.
Nejprve řekněme, co "neomylnost", toto "trvání v Boží pravdě", neznamená. Neznamená, že existuje nějaký člověk, který by nemohl hřešit nebo se mýlit. I papež je člověk se slabostmi a chybami. I on se zpovídá. I on se může mýlit, dokonce i v teologických otázkách. Neomylnost také neznamená, že církev nemůže učinit žádná chybná rozhodnutí, že by už nemohla a nemusela pronikat do pravdy víry hlouběji. Neříká také, že všechny naukové názory, které kdy byly v církvi zastávány, jsou bez omylu. Ani papežovy projevy nebo papežovy encykliky ještě nespadají pod neomylnost jen proto, že byly vydány papežem.

Jako neomylné a nezměnitelné hlásání platí pouze to, čemu církev učí ve slavnostní definici článků víry nebo ve všeobecném hlásání nauky všech biskupů s výslovným odvoláním na Boží zjevení. Takovou nauku pak nazýváme "dogmatem". Ale i sama dogmata jsou ve svých formulacích dobově podmíněná a mohou být v průběhu času pochopena hlouběji a vyslovena zřetelněji, nikoli však odvolána. Toho, co církev vyslovila jako definitivně poznanou Boží pravdu, zaručenou a naplno zavazující, není příliš mnoho. Jsou to pevné sloupy nesoucí stavbu.
Důvod, že nám církev zaručuje trvání v pravdě, je v tom, že nám zvěstuje Boží slovo, které nemůže vést k omylu. K tomu jí byla dána pomoc svatého Ducha. V církvi mluví Kristus. "Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal" (Lk 10, 16).
Kdybychom neměli důvěru v církev, že v ní dále působí Kristus, nemohli bychom mít také důvěru v Písmo svaté, které vzešlo z hlásání prvotní církve. Jestliže však Kristus zavazuje lidi, aby poslouchali církev, protože v ní mohou slyšet jeho, pak také smíme mít důvěru v to, že tato církev v podstatných věcech nepodává falešné nauky.

Učitelský úřad církve

Kdo nám však zaručuje, že se v této křesťanské zvěsti skutečně setkáváme s Kristovou zvěstí?
Vždy budou existovat nejasnosti o tom, jak se má Kristovo slovo chápat. Slovo Pána vždy potřebuje výklad. Různé křesťanské směry vykládají totiž rozličně i rozhodující biblická místa. Lidské slovo totiž může nadpřirozený obsah skutečnosti vyjádřit jen nedokonale. Už z této úvahy se jeví jako nepravděpodobné, že by Bůh neučinil nic, co by věřícím mohlo dát orientaci pro správné chápání jeho zjevení.
Církev si byla od začátku vědoma Boží pomoci při svých rozhodnutích o víře. V 15. kapitole Skutků apoštolů čteme, jak se apoštolové a starší sešli k důležité poradě. Věděli, že Kristův Duch je s nimi, proto uvedli své usnesení slovy: "Rozhodl Duch svatý a my..."
Tento příklad zároveň objasňuje, kdo je nositelem a zárukou tohoto setrvání v pravdě. Jistě ne jednotlivý věřící a také ne jednotlivý biskup; každý z nich se může ve věcech víry mýlit, avšak církev jako celek nemůže v závažných věcech víry upadnout do omylu, protože ji před tím chrání sám Kristus. Konkrétně je toto obecné přesvědčení víry církve představováno kolegiem biskupů. Ti tvoří učitelský úřad. Proto podle katolické nauky biskupové (kteří jsou nástupci apoštolů) ve svém souhrnu (tedy společně s papežem) nemohou upadnout do podstatného omylu, když rozhodují definitivně a závazně o otázkách víry a mravů.
Dar trvání v pravdě se však může projevit i jinak. Co když se například - jak k tomu v dějinách církve nejednou došlo - i velké skupiny v církvi rozhodnou pro svůj výklad? Nebo když ani biskupové nejsou jednotní v názoru na to, kde je pravda?

V takových případech rozhodoval v dějinách vždycky římský biskup. On je zárukou jednoty a pravdy ve sboru spolubiskupů. Jeho se proto snažili o svých názorech přesvědčit i učitelé omylů. On je jakožto poslední instance v otázkách víry a mravů (ale jen v nich) neomylný, když učí nějaké nauce s odvoláním na svou nejvyšší učitelskou moc s konečnou platností a pro celou církev (když mluví "ex cathedra"). O něm platí slovo, které Pán pronesl k Petrovi: "Ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nepřestala. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry" (Lk 22, 32). Případ rozhodnutí "ex cathedra" je pochopitelně nanejvýš vzácný. Fakticky římský biskup takové závazné prohlášení nevysloví, dokud se předem neujistí o mínění ostatních biskupů. I papež může jako závazné pro víru předkládat jen to, co věří celá církev. I on je věřící, který svou víru - jako každý druhý - přijímá od církve. Učitelský úřad nestojí nad 'Božím slovem, nýbrž mu slouží.

V posledních staletích známe jen dvě taková rozhodnutí papeže. V roce 1854 prohlášení o neposkvrněném početí Panny Marie a v roce 1950 o jejím přijetí do nebe. Ale ani v těchto případech nejde vlastně o neomylná rozhodnutí papeže samotného, nýbrž předem byli dotázáni všichni katoličtí biskupové světa. I v těchto případech je třeba mluvit o neomylném rozhodnutí veškerého učitelského úřadu církve, kterému předcházelo dlouhé vyjasňování a zrání otázky ve vědomí a víře celé církve.

V učitelském úřadě nejde o svévolné nařizování vyžadující bezpodmínečný mlčenlivý souhlas. I zde církev slouží člověku. Tak jako se chceme v temné chodbě něčeho přidržet, dává nám církev ve svých jasných výpovědích o víře oporu, která nám dovoluje říci s podobnou jistotou, jako apoštol Pavel: "Vím, v koho jsem složil svou důvěru" (2 Tim l, 12).

K promyšlení

Církev má autoritu. Tato autorita neznamená nadvládu, aby každý jednotlivec by1 poddaným, nýbrž církev je služebnicí věřících. Její autorita je autoritou služby. (Romano Guardini)

11. CÍRKEV A CÍRKVE

Na celém světě ...

Do společenství, které chce Kristus shromáždit, jsou povoláni všichni lidé. Z toho plyne, že může být jen jediné společenství, jen jedna církev, která se má rozšířit "po celé zemi" (to je význam řeckého slova "katolický") a do všech časů. Světovost a jednota, katolicita a jedinost církve tedy patří vnitřně k sobě, jedno je základem druhého.
Nový zákon sice mluví v Pavlových listech a ve Skutcích apoštolů o mnoha církvích, avšak tím jsou míněny místní církve (např. v Korintě, v Efesu, v Římě atd.). V průběhu dějin si takové místní církve vytvořily a uchovaly určité zvláštnosti, jako např. vlastní obyčeje, vlastní obřady, vlastní řeč atd. Všechny však spojovala jedna a táž víra, všechny se považovaly za dílčí prvky celé církve. V tomto smyslu je množné číslo "církve" naprosto oprávněné. Stejné vědomí měly původně staré patriarcháty východu (v Cařihradě, Jeruzalémě, Antiochii) sdružující diecéze většího území, které však byly v úzkém spojení mezi sebou a s Petrovým nástupcem, papežem. Právem se nazývají "církvemi".
V tomto smyslu je také římskokatolická církev dílčí církev, neboť katolická církev není prostě totožná s římskou - či jak se říká - latinskou církví. Tak se označuje pouze dílčí církev Evropy, římský patriarchát; pokud jde o počet, patří k němu daleko nejvíce katolíků po celém světě, jimž je společný římský obřad v liturgii.
Pojem "katolický" tedy neznamená pouze zeměpisné rozšíření po celém světě, nýbrž tu skutečnost, že místní obce a dílčí církve žijí ve vzájemném společenství a neizolují se vzájemně. Každá jednotlivá církev je začleněna do celkové církve a není bez ní myslitelná. Tak jako jednotlivý biskup nese odpovědnost za celou církev, tak také jednotlivé dílčí církve přispívají svými hodnotami k celku církve, a to je katolicita. V tomto smyslu skutečně v Kristově církvi existuje mnohostrannost, která je dána světovostí církve: mnohost národů, ras a kultur, mnohost úřadů a služeb, mnohost obřadů a obyčejů, mnohost církví a biskupství. To všechno je znakem univerzality, katolicity církve.

Je nutné přiznat, že rozmanitost a rozdílnost dílčích církví leckdy přišla kvůli jednotě zkrátka. Právě v misiích se často příliš málo dbalo na rozdíly ve způsobu života i myšlení jednotlivých národů - např. i ve stavbě kostelů - byly prosazovány západní a římské formy. Poslední koncil znovu zdůraznil, že skutečná katolicita je dána teprve tehdy, když do celkové církve přinesou své hodnoty všechny dílčí církve; dnes jsme dokonce přesvědčeni o tom, že i církevní společenství oddělená od Říma přinesou ke skutečné katolické "plnosti" mnoho důležitého.

Termíny "katolický", "všeobecný" však také říkají, že musí být zachován celý obsah Kristovy pravdy. Celými dějinami církve se táhne nebezpečí, že se z obsahu víry budou vybírat jen části a povyšovat nad celek. Tak ovšem dochází k roztržkám. Katolická církev je přesvědčena, že zachovala (i když lidsky nedokonale) podstatu Kristovy zvěsti: nejdůležitější služby, všechny svátosti, plnou víru. Niternost i viditelné uskutečňování víry, vázanost i svoboda, božská milost i lidské snažení, pevné normy i osobní rozhodování ve svědomí, askeze i radost ze života - všechny tyto zdánlivé protiklady mají místo v šíři katolické církve.

...a přece sjednocená

To všechno by nutně vedlo k roztříštěnosti, kdyby zároveň neexistovalo pouto jednoty. Je zaručeno Kristovou pomocí učitelskému úřadu církve; je viditelné ve službě biskupů a papeže.
Jestliže jsme až dosud mluvili o rozličnosti v jednotě, je nyní třeba zdůraznit jednotu v rozličnosti. Neboť tam, kde začíná rozštěpení, přestává katolicita; kde se z rozličnosti stává roztříštěnost, boří se církev, která může existovat vždy jen jako celek. O roztržkách, rozkolech se mluví už v dopisech apoštolů (např. v 1. listě Korinťanům). Zde dosud samozřejmě nejde o oddělené církve, nýbrž o spory uvnitř jedné obce. Později z toho vznikaly roztržky mezi obcemi nebo mezi dílčími církvemi; a z nich nakonec povstalo velké historické roztříštění.
Roku 1054 došlo k definitivnímu odloučení východních církví, tak zvaných ortodoxních (pravoslavných); roku 1517 došlo k rozdělení západní církve. Od té doby mluvíme o mnoha "církvích" v jiném smyslu, totiž ve smyslu konfesí, různých vyznání víry.
Všechny církve jsou přesvědčeny, že Kristus chtěl jen jednu církev. Mluvil jen o jedné církvi a chtěl ji vystavět na skále. Je-li církev určena pro celý svět, je-li církev tělo Kristovo, pak musí být jedna. "Jen jedno je ono tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech" (Ef 4, 4-6). Kristus proto chce, aby byl jeden pastýř a jedno stádo (Jan 10, 16), a za tu jednotu se naléhavě modlí (Jan 17, 21 ) : "Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal." Tuto naléhavou a snažnou Kristovu modlitbu nemůžeme vidět uskutečněnou v tom, jak je dnes křesťanstvo očividně roztříštěné.
Prosba našeho Pána se tedy nesplnila - naší vinou. Tím se stává Kristova zvěst nevěrohodná. V misijních oblastech misionáři vidí, jak je jejich kázání pochybné, je-li přednášeno zároveň od zástupců různých křesťanských vyznání. Kardinál Bea ve své knize "Jednota ve svobodě" říká: "V Indii působí asi 229 misijních společností, v Japonsku 179, v Jihoafrické unii 71, v Kongu 44 a v Tanzanii 41. I když uvážíme velikou vzájemnou lásku a dobré porozumění mezi misionáři, i když vysoce oceníme obrovské náklady na obětavou práci a lékařskou i kulturní činnost, velkou překážkou a pohoršením i pro křesťany zůstává rozdělení křesťanů." Tímto rozdělením trpíme i v našich rodinách.
Všichni křesťané musí toužit po tom, aby se zase obnovila jednota (to však neznamená: uniformita). Ani zlořády v církvi nám nedávají právo, abychom se jednoty církve vzdávali. Tato touha po jednotě se naštěstí probouzí u všech křesťanů; pohled se dnes obrací více na to, co je společné, než na to, co odděluje. Naštěstí se zdá, že se vytváří předpoklad jednoty: vzájemná láska a úcta.
Avšak tuto jednotu, jak ji chtěl Kristus, nelze vytvořit pouze láskou, nutně také záleží v podstatných základech nauky. Vnější jednota může vyplynout pouze z vnitřní jednoty víry. Dvě výpovědi, které si vzájemně odporují, nemohou být zároveň pravdivé. "Láska bez pravdy je slepá a nemůže dlouho trvat" (kardinál Bea). Znovu se tu jeví nutnost učitelského úřadu a Petrovy skály, která je základem.
Jednota církve musí být viditelná, poznatelná, neboť sama církev
je viditelná. "Jednomu duchu" odpovídá "jedno tělo" (Ef 4, 4), jeden pokrm Páně (srov. 1 Kor 10, 17). Proto nemůžeme sdílet často vyslovované mínění, že jednota církve už existuje viditelně, že tedy různé konfese se svými navzájem si odporujícími vyznáními jsou jen různé větve na jediném stromě Kristovy církve.

Určitá jednota mezi všemi křesťany už skutečně existuje: vůle k jednotě, společný křest, společné Písmo, život milosti, pravá víra, láska k Bohu Otci a ke Kristu; nadto v některých církvích (např. pravoslavných) existuje biskupský úřad od dob apoštolských. To, co je společné, je tedy větší a rozsáhlejší než to, co rozděluje. V jiných věcech zase není jednota nutná, nýbrž je žádoucí pravý pluralismus: v bohoslužbě, v otázkách církevního práva atd. A ještě něco: jednota mezi skutečně věřícími křesťany, ať jsou katolíci nebo ne, je nepochybně větší než pouhá církevní jednota katolíků, kteří sice navenek patří k téže církvi, ale jeden je věřící a druhý nábožensky lhostejný.
Avšak rozdělení mezi církvemi existuje. Není mezi nimi viditelná jednota ani ve vedení a vnitřním církevním životě, ani při slavení večeře Páně.

Církev a církve

Od doby rozštěpení křesťanství je živá otázka: kde lze nalézt Kristovu církev? Mnozí křesťané čestně konstatují: kdyby moji rodiče byli katolíci nebo evangelíci nebo pravoslavní, byl bych také katolíkem nebo evangelíkem nebo pravoslavným ... a byl bych přesvědčen, že jsem v té "správné" církvi. Jaký je tedy poměr jediné Kristem založené církve ke konkrétním, teď existujícím církevním společenstvím? Žádný křesťan přece nepředpokládá, že Kristova církev, přes příslib jejího Mistra, zanikla. Na druhé straně křesťanská společenství, která si protiřečí v otázkách víry a nemají společenství svátostí, nemohou být zároveň onou jedinou Kristovou církví.
V konstituci O církvi Druhého vatikánského koncilu se k tomu říká: "Tato církev ... existuje v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy v společenství s ním. Ovšem i mimo její útvar je mnoho prvků posvěcení a pravdy." Podle katolického přesvědčení tedy Kristova církev existuje a je poznatelná.
Tím hned vzniká druhá otázka: co učí katolická církev o ostatních křesťanech, patří i oni do církve? Anebo jim upírá jakoukoli církevní skutečnost? Shora citovaný koncilní text mluví i o tom. Z koncilových diskusí a návrhů je zřejmé, že záměrně nebylo užito formulace: Kristova církev "je" katolická církev, nýbrž "existuje v ..." To znamená, že charakter církve nespadá prostě v jedno s katolickou církví. "Posvěcení" a "pravda" jsou nepochybně církevní prvky a ty lze nalézt, jak říká text, i mimo katolickou církev. Koncil pak pozitivně uvádí, které bohatství křesťanských hodnot se uskutečňuje mimo katolickou církev. My jsme je vypočítali, když jsme mluvili o tom, co mají všichni křesťané společné (viz str. 137). Je zcela možné, že ta či ona křesťanská hodnota se mimo katolickou církev uskutečňuje životněji než v ní.
Koncil dále říká: "Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou sice pokřtěni a ozdobeni křesťanským jménem, nevyznávají však neporušenou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod Petrovým nástupcem." Koncilový dekret o ekumenismu dovádí tuto myšlenku dále: "Katolická církev na ně (odloučené) pohlíží jako na bratry v úctě a lásce. Neboť ten, kdo věří v Krista a správným způsobem přijal křest, je tím v určitém, třebaže nedokonalém společenství s katolickou církví ... Existují tedy stupně uskutečňování církve, spojení s ní může být více nebo méně intenzívní. V každém případě jsou odloučení křesťané - jak zdůrazňuje tentýž dokument - "vírou ve křtu ospravedlněni a přičleněni do těla Kristova, proto jim náleží čestné jméno křesťana ... Katolická církev je právem uznává za bratry v Pánu." Katolická církev ví, že "Kristův Duch" a jeho milost jsou přítomni i zde.
Církev se tedy uskutečňuje i mimo katolickou církev, i když podle našeho přesvědčení nikoli v plném smyslu, protože tam chybí podstatné vlastnosti, které Kristus své církvi propůjčil. U některých například chybí apoštolská posloupnost, tedy předávání biskupského úřadu v průběhu dějin. Na druhé straně už bylo řečeno, že ani katolická církev se nepovažuje za "dovršenou", nýbrž ví, že je "na cestě" .

Někdo je možná tím, co jsme řekli, překvapen, protože si na základě doslechu představoval postoj katolické církve nesnášenlivější a panovačnější. Jinému se bude i tento pohled jevit jako domýšlivý. Uvažte však, že i více než 220 členských církví, které jsou zastoupeny v Ekumenické radě církví, si výslovně vyhradilo, že se navzájem nemusí uznávat jako církve v plném smyslu.
Zde tedy stojí nárok proti nároku. Avšak pevné přesvědčení ještě neznamená nesnášenlivost. Měli bychom navzájem předpokládat, že každý směr se čestně snaží hledat Kristovu vůli a že rozdílné postoje nejsou určovány skupinovými zájmy ani zarputilostí. I katolické církvi jde v její nauce o uskutečňování církve, jak ji chce mít Kristus. Z lásky ke všem křesťanům proto musí pro všechny pevně uchovávat, co podle jejího přesvědčení Kristus závazně založil. Katolíci se však v uvedeném koncilním dekretu nabádají, aby ve slovech i skutcích zanechali všeho, co by mohlo ostatní křesťany zraňovat; tím více mají s odloučenými bratry spolupracovat, v dialogu je lépe poznávat a chápat a s radostí uznávat pravé křesťanské hodnoty ze společného dědictví.
Při všem přesvědčení o zásadní správnosti vlastní cesty může a musí být křesťanská víra pokorná a vyloučit veškerou domýšlivost vůči odloučeným nebo i vůči nekřesťanům. I katolická církev ví velmi dobře, že neustále zaostává za tím, čím by podle Kristovy vůle měla být. Cesta k jednotě tedy začíná vnitřním obrácením.

Ekumenismus

Všichni křesťané mají za úkol hledat jednotu církve a překonávat rozdělení. Nesmí se opomenout nic, co k tomuto cíli přibližuje.
Hnutí, které usiluje o sblížení křesťanských vyznání, nazýváme ekumenickým. Křesťané všech vyznání se v teologických diskusích, spoluprací v oblasti sociální a charitativní, při společné modlitbě a studiu Písma snaží odbourat vzájemné předsudky a naučit se vzájemně chápat. Už po několik desetiletí se křesťané všech vyznání modlí ve "světové oktávě modliteb" za opětné sjednocení Kristovy obce. Jan XXIII. k tomuto účelu zřídil zvláštní sekretariát pro jednotu křesťanů. Druhý vatikánský koncil byl výslovně svolán k tomu, aby připravil opětovné sjednocení tím, že se katolická církev vnitřně obnoví, zreformuje. Setkání papeže s cařihradským patriarchou Athenagorem a duchovní hlavou anglikánské církve arcibiskupem Ramseyem jsou známa. Vzájemný vztah křesťanských společenství dostal zcela nový styl.

Jak by jednou asi vypadala konečná jednota, nedovede nikdo říci. Katolická církev vidí možnost nikoli v prostém "návratu" bratří, neboť ví, že i ona musí vyjít vstříc a že na druhé straně odloučení křesťané mohou do jednoty přinést cenné dary. Domnívá se, že nesmí opustit jedině to, co podle jejího názoru v církvi zřídil Bůh, a to ani kvůli tak velikému dobru, jakým je jednota.
Rozhodující bude, aby nejprve rostla láska, neboť ta je základním zákonem Božího lidu. Jen ona může překlenout propast, kterou ještě otevírá otázka pravdy. Nemůžeme očekávat, že ke sjednocení dojde rozředěním nauky a škrty ve víře. To by bylo proti svědomí a proti duchu ekumenismu. Nesmíme si počínat tak, jako by už protiklady neexistovaly. Napětí musíme naopak čestně nést, neboť jestliže odloučením netrpíme, nikdy je nepřekonáme. Mezi vyznáními může být jedno závodění: předcházet se vzájemně v lásce.
To, co je rozhodující, musí vykonat sám Bůh. Můžeme však být jisti, že Boží Duch, který je v církvi, už působí v nově probuzeném úsilí o sjednocení.
Druhý vatikánský koncil měl velký ohlas i u nekatolických křesťanů. Dřívější arcibiskup canterburský Fisher k tomu říká: "Žádnému koncilu římské církve se nestalo, aby byl v takové míře podporován a provázen modlitbami ostatních církví, modlitbami, které nebyly vysílány ani v nejmenším proti ní, nýbrž za ni a spolu s ní."

Mimo církev není spásy?

Existuje jeden velmi matoucí výraz: "samospasitelná církev". Co se tím rozumí?
Bůh chce, aby všichni lidé byli zachráněni a došli věčné spásy ( 1 Tim 2, 4) . Avšak člověk nemůže dojít k Bohu sám od sebe. Známe jen "jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, Krista" (1 Tim 2, 5) . On je zároveň soutěskou, která vede k Bohu, mimo něj neexistuje žádná jiná cesta ke spáse. A proto nikdo nemůže být zachráněn "po svém". Všichni, kteří docházejí záchrany, docházejí jí skrze Krista, i když o něm nikdy nic neslyšeli. On sám o sobě říká: "Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne" (Jan 14, 6). Jestliže však Kristus dále žije ve své církvi a skrze ni rozděluje milost vykoupení lidem, pak "bez této církve není žádná možnost být spasen".
To zdůrazňuje i Luther (Velký katechismus, 3. čl.): "Mimo církev nikdo nemůže přijít ke Kristu Pánu." Sám Kristus zdůrazňuje nutnost víry a křtu pro spásu, a tím i nutnost existence církve, do níž jsme křtem začleňováni. Už Cyprián z Kartága (+ 258) proto razí větu: "Mimo církev není spásy." To však neznamená - musíme to ještě jednou zdůraznit - že člověk, který žije bez vlastní viny mimo církev, bude na věky zavržen. Je dogmatem církve, že žádný člověk nehyne bez vlastní viny. Avšak většina lidí mimo církev se nikdy necítila církví tak oslovena, že by je to zavazovalo, jsou tedy bez viny. Věřící žid, mohamedán, hinduista a buddhista, který žije podle své víry, který čestně a poctivě hledá Boha, může naprosto dojít věčné spásy. To platí i o lidech, kteří nedošli ani k poznání Boha, dokonce o ateistech, když se pokoušejí správně žít a dělat to, co jim předpisuje jejich svědomí.
Ale všichni, kteří žijí mimo viditelné společenství církve a dosáhnou věčné spásy, dosáhnou jí skrze církev. Tím, že hledají Boží vůli, směřují ke Kristu a církvi a skrze ně dostávají milost vykoupení. Místo "mimo církev není spásy" bychom proto raději řekli: "bez církve není spásy". To je správně pochopený smysl výrazu "samospasitelná církev".
Avšak k čemu pak jsou ještě misie? Jestliže spásy mohou dojít (samozřejmě skrze církev) i lidé, kteří nic nevědí o Kristu a jeho církvi, proč pak vůbec ještě konat misie?
Kristus chtěl uspořádat obec. V ní má být lidem ve svátostech k dispozici jeho milost, kterou člověk, stojící mimo, postrádá. V církvi se Bůh všem plně nabízí. Křesťanská víra dává možnost nalézt pro životní cestu více světla a síly. Proto dal Kristus příkaz: "Jděte do celého světa a učte všechny národy" (Mt 28, 19) . Nemůžeme proto říci, že je lhostejné, zda člověk patří k církvi, a že hlavní věcí je, že jsme zachráněni.

Církev a svět

Církev není soukromý spolek cizí světu, který se nestará o otázky naší doby. Církev také není muzeum, ve kterém se konzervuje minulost. Skládá se z lidí a žije jako oni uprostřed našeho světa, sama je částí světa. Církev a svět nemají proti sobě stát jako odpůrci.
Jsou ve vzájemných vztazích a navzájem se pronikají. V tomto smyslu dnes církev usiluje o to, aby se stala "světovou".
I když je církev ve světě, není přesto z tohoto světa. Její úlohou je dovést lidi prostřednictvím světa k Bohu. A proto tam, kde jde o věci čistě vnitrosvětské, nenáleží jí, aby se pokládala za kompetentní nebo se dokonce vměšovala. Existuje skutečná autonomie oblasti vědy, politiky a sociálního života. Především však církev nesmí užívat světské moci, aby plnila svoji úlohu ve světě. V dokumentu "Církev v dnešním světě" Druhý vatikánský koncil taková odchýlení církve od její vlastní úlohy v průběhu dějin výslovně odmítl.
Na druhé straně by se církvi právem vytýkalo, že je světu cizí, kdyby se prostě chtěla vyvléci z úkolů, které dnes před námi stojí. Nakonec za všechny oblasti lidského života je třeba nést odpovědnost před Bohem. Například techniky nesmí být zneužito ke zničení člověka, politika nesmí rušit svobodu a důstojnost osoby, hospodářský řád má vytvořit možnost existence pro všechny lidi na světě atd. Dnes se církvi vytýká nejen to, že se vměšovala do světských oblastí, ale také, že mlčela k otázkám, ve kterých měla promluvit. V tomto smyslu jsou papežovy výzvy a úsilí o sociální spravedlnost a mír ve světě vítány i nekřesťany.
Nesmíme však očekávat, že církev bude mít pro všechny otázky hotové řešení. Pokrok lidstva vytváří stále nové situace; proto musí církev stále znovu usilovat o to, aby ve zjeveném Božím slově nalezla odpovídající odpověď. Vlastní a bezprostřední odpovědnost v těchto oblastech připadá laikům v církvi, kteří právě mají konat tuto "službu světu". Ti mají v těchto záležitostech větší odborné znalosti, a proto skutečnou kompetenci. Každý jednotlivý křesťan má v tomto smyslu uskutečňovat svou víru v dnešním světě.

Církev chápe svou úlohu ve světě správným způsobem, jestliže své poslání pokládá za službu světu. "Křesťané nemohou ... po ničem toužit usilovněji, než po tom, aby lidem naší doby sloužili stále velkoryseji a účinněji" (2. vatikánský koncil). Církev nesmí být vedena pozemskou vůlí po moci ani povýšeností, když ze svého pověření hlásá celému světu Boží zjevení "vhod i nevhod". Touto službou je povinována veškerému lidstvu. Poslání církve je čistě náboženské, ale právě proto také vysoce humánní.
To opět neznamená, že by církev měla své názory pomocí státních zákonů činit normou pro všechny. Musí burcovat a hýbat svědomím nikoli prostředky světské vlády, nýbrž silou víry a lásky.
Církev nejen pomáhá svým posláním světu, je si také vědoma, že od dnešního světa, od pokroku vědy a techniky mnoho dostává. Proto se snaží vést se všemi oblastmi živý dialog a překonat neblahý odstup, který se vytvořil především v průběhu posledních staletí.

K promyšlení

A proto vás, bratři, vybízíme k lásce nejenom k sobě samým, ale i k těm, kteří jsou venku, kteří jsou buď pohani, poněvadž dosud nevěří v Krista, nebo jsou od nás odděleni, vyznávajíce s námi H1avu, ale přitom jsou odloučeni od těla. Je nám jich líto jako našich bratří. Ať již chtějí či nechtějí, jsou našimi bratry a přestanou jimi být tenkrát, až přestanou říkat: "Otče náš". O takových prorok pravil: "Těm, kteří vám říkají: Nejste naši bratři, řekněte: Jste naši bratři" (Iz 66,5). (Sv. Augustin)

Je nutné, aby katolíci radostně uznávali a oceňovali hodnoty opravdu křesťanské, pocházející ze společného dědictví, které jsou u bratří od nás odloučených. Je spravedlivé a spasitelné uznávat bohatství Kristovo a skutky ctností v životě jiných, kteří vydávají svědectví Kristu, někdy až k prolití krve: Bůh je totiž vždy podivuhodný ve svých dílech.
Nesmíme však také nechat bez povšimnutí, že cokoli milost Ducha svatého působí v odloučených bratřích, může sloužit i k našemu poučení. Všechno totiž, co je opravdu křesťanské, se nikdy nepříčí pravým hodnotám víry, a1e může vždy napomáhat k tomu, aby tajemství Krista a církve bylo dokonaleji chápáno. (Druhý vatikánský koncil, O ekumenismu, 4)

12. PÍSMO A CÍRKEV

Co je bible?

"Bible" je slovo řecké a znamená prostě "kniha", přesněji "knížky". V dnešní podobě tvoří křesťanskou bibli dvě sbírky knih. První, rozsáhlejší, se nazývá Starý zákon a tvoří ji 46 knih (v některých vydáních 45 knih). Druhá část, která je mladší a křesťanského původu, se nazývá Nový zákon a obsahuje 27 knih.

Starý zákon

Velká většina knih Starého zákona byla původně napsána hebrejsky a 39 z nich tvoří bibli židovského náboženství. Starý zákon vznikal velmi dlouho, nejstarší knihy pocházejí ze začátku 1. tisíciletí př. Kr., obsahují však texty (zejména předpisy a písně) ještě daleko starší, které předtím existovaly samostatně a předávaly se jen ústním podáním. Příkladem takové prastaré písně je Píseň Debořina v 5. kap. knihy Soudců. Rozhodujícím obdobím pro vznik Starého zákona byla doba babylónského vyhnanství (exilu) po dobytí Jeruzaléma králem Nabukadnezarem (597 až 538 př. Kr.). Zničení chrámu, přerušení bohoslužeb a ztráta země vedly vyhnané židy k zamyšlení, na čem vlastně spočívá existence jejich národa. Znovu se soustřeďují na to, co zbylo: na smlouvu s Bohem, svůj Zákon. V té době vzniká první sbírka starých historických, náboženských a básnických spisů, která se podle nejdůležitější části zákona Mojžíšova - nazývá Zákon nebo Smlouva. Konečná redakce této části (tzv. 5 knih Mojžíšových) se dnes klade do začátku 4. stol. př. Kr. V následujících staletích byly definitivně ustaveny i další části starozákonní sbírky, podle židovského rozdělení "proroci" a "spisy", až v l. stol. po Kr. byl výběr knih (kánon) hebrejského Starého zákona uzavřen.

V posledních staletích př. Kr. se židovské náboženství šířilo i mezi lidmi, kteří nemluvili hebrejsky a nepatřili k židovskému národu. Proto se v této době souběžně s hebrejským Starým zákonem ustavuje a dále vyvíjí také řecký Starý zákon, tzv. Septuaginta. Jeho jádrem je překlad hebrejského Starého zákona, rozšířený o další knihy, zčásti rovněž přeložené z hebrejštiny, zčásti už psané řecky. Tyto knihy tvoří tzv. druhý kánon. První křesťané mluvili většinou řecky, a proto křesťanská církev přejala Starý zákon v této rozšířené řecké podobě. Teprve reformační překlady, které se snažily postihnout co nejpřesněji původní podobu Starého zákona, tyto knihy zase vyřadily.
Nejstaršími rukopisy hebrejského Starého zákona byly donedávna rabínské rukopisy z 9. až 11. století. Naproti tomu byl řecký Starý zákon zachován v rukopisech daleko starších, ze 4. až 5. stol. V nedávné době byla - hlavně v Kumránu u Mrtvého moře - nalezena řada hebrejských rukopisů, které sahají až do 2.-1. stol. př. Kr. a které potvrdily spolehlivost dochovaného hebrejského textu, zároveň však obsahují i hebrejské předlohy některých knih, které byly dosud známy pouze v řeckém překladu. Moderní překlady Starého zákona vycházejí především z hebrejského textu, přihlížejí však i k řeckému překladu a většinou obsahují i druhokanonické knihy Starého zákona.

Nový zákon

Nový zákon je sbírka 27 knih křesťanského původu, napsaných vesměs řecky zhruba mezi léty 50 až 150. Nejstarší jsou listy apoštola Pavla, po nich vznikla (ovšem na základě starších ústních a možná i písemných pramenů) tři starší evangelia, kniha Skutků apoštolských, Janovo evangelium a nakonec kniha Zjevení a ostatní listy.
Jádrem Nového zákona jsou evangelia, zprávy o životě, učení a působení Ježíše z Nazareta. Z celé řady podobných spisů byly nakonec do Nového zákona přijaty pouze čtyři: tři starší evangelia (Marek, Matouš, Lukáš), která jsou si svým obsahem i uspořádáním velmi blízká, a trochu pozdější evangelium Janovo, které je v daleko větší míře věřící úvahou o božství Ježíšově.
Na evangelia navazuje kniha Skutků, popisující významné úseky a události z dějin první církve po Ježíšově nanebevstoupení až do období velkých cest apoštola Pavla.
Značně jiný charakter mají Pavlovy listy, většinou autentické osobní dopisy určitým církevním obcím; jejich obsahem je výklad
křesťanství, polemika s odpůrci, rady a napomenutí pro křesťanský život. Některé listy, které nesou Pavlovo jméno, jsou patrně pozdějšího původu a list Židům není vůbec dopisem, nýbrž náboženským a mravním pojednáním. Listy, které nesou jména jiných apoštolů, tzv. listy obecné (katolické), pocházejí z konce 1. a začátku 2. stol. a zachycují další vývoj křesťanského učení, myšlení a praktického jednání v období, kdy křesťanství začalo být ve větší míře pronásledováno. Do této celkové situace patří i kniha Zjevení Janova, svým charakterem jedinečná v Novém zákoně, zato s mnoha paralelami v židovské literatuře své doby.
Výběr knih, které církev přijala jako "kanonické" knihy Nového zákona, proběhl v hrubých rysech do poloviny 3. stol. Nejméně do konce 4. stol. však ještě trvaly spory o některé knihy, které byly v některých místních církvích uznávány, v jiných nikoli (některé katolické listy, list židům a Zjevení).
Původní řecký text je zachován v několika tisících rukopisech, z nichž nejstarší sahají až do 4. stol. V Egyptě bylo za posledních 150 let nalezeno množství papyrových zlomků s texty Nového zákona, které jsou ještě podstatně starší; nejstarší jsou ze začátku 2. stol. Důležitým pramenem jsou. také staré překlady, zejména syrské, latinské a koptické, které vznikaly už ve 2. stol. Zvláště latinský překlad měl pak v dalším velký význam. Původní porůznu vzniklé překlady (tzv. Itala) nahradil od 4. století překlad Jeronýmův, který západní církev přijala jako závazný text (Vulgáta). Jeronýmova práce zůstává dodnes příkladem kritické svědomitosti v poměru k originálu a díky tomu mohla pro celé západní křesťanství až do reformace prakticky nahradit původní texty. Z Vulgáty vznikly všecky první překlady Písma do moderních jazyků, také první české překlady byly překlady z latiny. Teprve od reformace se začíná zase překládat z původních textů.
Moderní vědecké zkoumání biblického textu, textová kritika, začíná v 17. století a v mnohém navazuje na práci antických vědců, zejména Origena a Jeronýma. Porovnává jednotlivé staré rukopisy, snaží se vysvětlit vznik textových odchylek a zjistit pravděpodobné znění původního textu. Výsledkem této práce jsou kritická vydání, která jsou podkladem moderních překladů. Tato vydání obsahují tedy text značně spolehlivý, nesrovnatelně spolehlivější, než kterákoli jiná starověká památka.

Jak rozumět bibli

Křesťanskou bibli tvoří Starý a Nový zákon. Vlastní křesťanské poselství o Ježíši Kristu je obsaženo v Novém zákoně. Ale křesťanství nevzniklo z holé země; Ježíš i první křesťané byli židovského náboženství, jejich biblí byl Starý zákon a jejich církví synagoga. I autoři novozákonních knih byli Starým zákonem vychováni, Starý zákon tvořil jejich duchovní svět. Jako se křesťanská církev ustavila na základě původně židovských obcí, vznikl Nový zákon v prostředí a pod vlivem Starého zákona. Vztah židovství ke Starému zákonu byl vzorem pro vztah křesťanů ke vznikajícímu Novému zákonu.
Proto není ani pro dnešního křesťana Starý zákon jen pietní vzpomínkou na dávnou a už "překonanou" minulost, nýbrž Božím slovem, nejen v historickém smyslu. Co to vlastně znamená, pokusíme se říci později. Začít musíme biblí z hlediska čistě literárního; už tady se ukáže, že je to kniha pozoruhodná a zvláštní. Jakkoli je Starý zákon při prvním setkání možná obtížnější a vzdálenější, je cesta ke skutečnému porozumění bibli právě přes Starý zákon nejschůdnější. Lze se tam naučit mnohé, co pak Nový zákon už prostě předpokládá.
Biblické knihy nebyly napsány jako propagační spisy. Šíření a předávání židovského a podobně později křesťanského náboženství bylo vždy založeno na živém slově a na společenství věřících a jednajících lidí. "Víra vzniká na základě slyšeného," říká apoštol Pavel. Člověk, který se s tímto náboženstvím poprvé setkal, setkal se s ním v podobě určitých lidí, jejich slova, jejich jednání. Pak se stal jakýmsi "adeptem" náboženské obce, a když se účastnil bohoslužeb, slyšel poprvé něco z bible. To, co slyšel, bylo vždy provázeno výkladem, četlo se po malých úsecích a od posluchače se očekávalo, že o tom bude ještě sám přemýšlet. Když nerozuměl, nevadí, porozumí někdy později.
Až do rozšíření knihtisku nebylo ani fyzicky možné, aby se někdo setkal s biblí poprvé v soukromém životě. Bible byla posvátnou knihou, kterou četli jen lidé nábožensky nadprůměrně vzdělaní, a ani ti ji neměli v domácí knihovničce. Po vynálezu knihtisku se katolická církev dlouho snažila tento stav udržet. Proto pro vydávání i čtení bible platila řada omezujících předpisů. Časem se však
ukázalo, že to nebylo šťastné řešení: zákazy nemohly nahradit porozumění zprostředkovávané církevní tradicí, a naopak vytvořily řadu nových problémů. Dnes už by taková snaha byla anachronismem. Soukromá četba bible je samozřejmostí, kterou dokonce většina křesťanů považuje za svoji povinnost - ovšem povinnost ne vždycky lehkou.

To co jsme řekli o původním určení biblických knih, zčásti vysvětluje, proč bible není čtenáři na první setkání vždy srozumitelná a proč tak často dochází k hrubým omylům. Navíc přistupuje časová vzdálenost a vzdálenost od prostředí, v němž vznikla. Způsob vyjadřování, básnické a řečnické formy, představy o přírodě a člověku, celkový pohled na svět i to, čemu dnes říkáme "životní pocit", bylo u polokočovných obyvatel Palestiny před třemi tisíciletími hodně jiné, než jak jsme zvyklí dnes. Moderní překlady se sice snaží biblický text přiblížit, ale to je možné jen do jisté míry. Zbytek musí překonat každý čtenář vlastním úsilím.

Literární porozumění biblickým textům

První fáze, "literární" porozumění snazším textům, je pro každého Evropana podstatně ulehčena tím, že právě bible velice ovlivnila jazyk a literaturu všech evropských národů. Také český spisovný jazyk se tvořil především na biblických překladech. Proto i do něho přešla řada obratů a básnických forem, které jsou biblického původu. V historických vyprávěních, v kultovních a právních předpisech se často vyskytují věci, které dnes už neznáme: míry a váhy, svátky a náboženské obyčeje, oblečení, kroje a mnoho jiných. I takové obyčejné a jednoduché věci mohou být důležité pro porozumění smyslu vyprávění. V tom mohou pomoci věcné poznámky, komentáře a biblické slovníky.

V bibli se nevyskytují abstraktní pojmy. To ovšem neznamená, že by bible mluvila o banalitách. Hlavním prostředkem biblického básnictví a vůbec vyjadřování jsou věci. Srdce, krev, slunce nebo lev mají i pro dnešního čtenáře zřejmý básnický obsah. Ale v bibli se takových věcí užívá daleko víc a vlastně každá "věc" tu má bohatý a hluboký význam. Boží moc je jeho "pravice", to, co v člověku skutečně vězí, jsou jeho "vnitřnosti" nebo "ledviny", člověk je jednou "prach", jindy "ovce" a jinde zase říká dívka o svém milenci, že je "bílý a červený".
Pro toho, kdo dovede číst, je tato řeč výmluvná a bohatá. Ale už od nejstarších dob se mnoha lidem zdálo nepřijatelné, aby posvátná kniha, Písmo svaté, mluvila o tak všedních, světských a někdy dokonce "neslušných" věcech. Protože nedovedli pochopit, necítili, že tyto věci mají samy v sobě svůj duchovní obsah, snažili se je vyložit symbolicky, tj. tak, že vlastně znamenají něco jiného, "duchovního" a domněle vznešenějšího. Jakmile se ale čtení změní v luštění jinotajů a hádanek, nelze už nikdy opravdu uslyšet, co text sám říká.
Jiný - také velmi rozšířený - lidský sklon, který vylučuje porozumění, je pedantství. Bible u svých čtenářů nepředpokládá, anebo přinejmenším nevyžaduje kdovíjakou učenost, znalosti, vzdělání; zato vyžaduje jistou velkorysost, schopnost rozlišit, co je v dané souvislosti podstatné. Příkladem takové velkorysosti byli lidé, kteří bibli sestavili, a kterým nevadilo, že obsahuje "rozpory". Tak jsou ve 2. knize Mojžíšově dva příkazy, z nichž jeden mluví o jarním, druhý o podzimním začátku roku. Ještě výraznější je začátek Starého zákona, první kapitoly Geneze, ale o tom budeme mluvit dále. Přitom je zcela vyloučeno, aby takové věci redaktorům Starého zákona unikly. Nicméně neudělali to, co by udělal každý pedant, totiž jedno z obou míst buď předělal, nebo vypustil. Zato školské příklady pedantství lze najít v různých sporech o bibli z novější doby, bohužel nejen u odpůrců, ale i obhájců bible, kteří považovali za svoji nejdůležitější povinnost dokázat, že bible má zejména v maličkostech vždycky pravdu.

Představte si, že byste v nějaké společnosti řekli, že za něco "dáte krk". V té společnosti se najde člověk, který vůbec přeslechne, co jste chtěli říci a čím jste si tak jisti, že byste za to dali krk, ale zato vám zcela vážně namítne, že krk nemůžete dát a podrobně vám vysvětlí proč. Než se stačíte zasmát někdo jiný se vás ujme", začne vás hájit a vymýšlet všelijaké triky, jak byste přece jen mohli krk někomu dát. Ti dva se dostanou do nekonečné hádky která je stále trapnější a v níž úplně zanikne, co jste vlastně chtěli dotvrdit tím nešťastným úslovím.

To však neznamená, že by se bible měla číst povrchně. Právě lidé, kteří si začali drobných neshod a rozporů v bibli všímat, nakonec velmi přispěli k tomu, aby se bibli lépe rozumělo. Ukázalo se, že řada biblických knih není z jednoho kusu, nýbrž vznikla spojením dvou nebo i více předloh, z nichž každá se na věc dívá trochu jinak. Právě tento způsob zpracování je pro vznik bible typický a dovoluje zcela nečekaně nahlédnout do celkového postoje, pojetí a představ
biblických spisovatelů a redaktorů. Protože jde o věc velmi důležitou, pokusíme se ji vysvětlit trochu podrobněji.

Klasickým textem pro zkoumání vzniku biblických knih je první kniha Mojžíšova, Geneze, a zejména její první kapitoly. Už dávno si vědci všimli, že v některých pasážích této knihy se Bůh hebrejsky nazývá "Jahve", v jiných "Elohim". Později se ukázalo, že na základě podobných známek lze celý text Mojžíšových knih rozdělit na několik pramenů, které byly spojeny v jeden celek snad až v 5.-4. stol. př. Kr. Přitom není podstatné, byly-li tyto prameny psané anebo jen ústní, tj. naučené zpaměti tak, jako třeba homérské básně. Důležité je, že každý z těchto pramenů má nejen své drobné zvláštnosti, podle nichž se dá textově rozlišit, ale i své pojetí světa, stvoření a dějin.
První tři kapitoly Geneze líčí stvoření světa, a to vlastně dvakrát za sebou: Gen 1,1-2,4 je soustavný popis stvoření v šesti dnech, který končí slovy: "Toto jsou dějiny vzniku nebe a země." Nato následuje vyprávění o zahradě Eden (2,4-3,24), které začíná zase od začátku: "Dne, kterého Bůh, Jahve, udělal nebe a zemi, nebylo na zemi rostliny a nevzcházela žádná polní bylina, neboť Bůh, Jahve, neposlal dosud déšť na zemi a nebylo lidí, kteří by obdělávali zemi." Při pozorném čtení se hned ukáže, že každé z nich líčí počátek světa značně odlišně. Nedá se říci, že by si navzájem odporovala; spíš se každá dívá na věci z jiného pohledu.
První vyprávění, které se dnes považuje za pozdější, rozvíjí před posluchačem a čtenářem celkový obraz stvoření. Všechno, s čím se člověk setkává, tu má své místo, je zařazeno do stvoření a Bůh o všem říká, že to je dobré. Nebeská tělesa, rostliny a zvířata, která byla pro okolní kmeny a národy předmětem náboženské úcty, jsou zde výslovně prohlášena za dobré dílo Boží. Tomuto dílu nic nepředchází, protože "na počátku stvořil Bůh nebe a zemi". Nakonec přichází člověk, stvořený "jako muž a žena" a jako obraz Boží, kterému Bůh všechno předchozí stvoření výslovně podřizuje, aby nad ním vládl. Když je tak hotov dokonalý a dobrý řád stvoření (řecká bible tu užívá slova "kosmos", které znamená ozdobu, šperk a zároveň řád, harmonii), Bůh jej posvětí svým odpočinkem, dnem svátečním.
Tento biblický text samozřejmě není přírodovědecké pojednání. Jde mu hlavně o to, ukázat Boží svrchovanost a dokonalost jeho stvoření - v čele s člověkem. Přesto se však snaží v představách své doby odpovědět na otázky po původu a uspořádání světa. Je velkolepý, strohý a vznešený. Žádné podrobnosti, všechno je zaměřeno k jedinému hlavnímu cíli.
Druhé líčení, příběh o zahradě Eden, začíná také od samého počátku: "Toho dne" byla země ještě pustá, protože "Bůh Jahve nedal dosud déšť a nebylo lidí, kteří by obdělávali zemi." Toto prosté vysvětlení úplně stačí a příběh se hned obrací k hlavnímu tématu: "Bůh stvořil člověka, prach země, a vdechl mu dech života." Pak následuje popis zahrady i řek, které ji zavlažují, okolních zemí a jejich bohatství. Člověk pojmenovává všechna zvířata a nakonec dostane od Boha pomocnici, ženu, aby nebyl sám. Další vyprávění o hadu a jablku každý zná, bohužel většinou v tak banální podobě, že udělá dobře, když si je jednou pozorně přečte.

Celá pasáž se výrazně odlišuje už zálibou v podrobnostech, konkrétním a barvitém líčení. Také hledisko je jiné: místo celkového pohledu "z ptačí perspektivy", který se rozvíjí jako na filmovém plátně, je tu čtenář postaven přímo doprostřed dramatického děje. Mohlo by se zdát, že jde jen o drobnou epizodu - a přece je v ní obsaženo vše, co je pro člověka důležité. Jeho vztah k světu, vztah muže a ženy, samota, svoboda, selhání, stud, úzkost, trápení. Tajemný svět, zahrada, její bohatství - i číhající nebezpečí a těžký trest. Všechno to, o čem první text mlčí. A také naopak: ani slovo o rozdělení vod, nebeské klenbě a světlech na ní, o souši a moři zkrátka o věcech, které právě zajímaly a zajímají každou kosmogonii, ať už mýtickou nebo vědeckou. Společné je jen to, že všechno je dílo Boží, na jehož konci stojí člověk ve zvláštním a jedinečném vztahu k Bohu.
Tato dvě vyprávění jsou pro nás dnes součástí jedné knihy a součástí Písma. Ten, kdo je do ní zařadil, nemohl nevidět, že se hodně liší. Ne že by si přímo odporovala, ale na druhé straně se nedají spojit, převést na "společného jmenovatele". Pojetí, které je klidně nechalo stát vedle sebe, vytvořilo bohatství a jedinečnost biblických knih. Nebyla to lhostejnost, biblický redaktor rozhodně nepřijal do své sbírky cokoli a třeba právě to, že všechno je jen a jen dílem Božím, bylo jistě samozřejmou podmínkou. Určité typy vyprávění, v okolí Izraele v té době velmi běžné - například vegetační mýty - nezanechaly v bibli ani stopy. Biblický autor však zároveň věděl, že nejpodstatnější věci nelze povědět jednou provždy jednoznačně a beze zbytku. Že dvojí pohled o nich vždycky řekne víc než jeden. Kdyby to nevěděl, byla by bible už dávno mrtvou knihou.

Starý zákon a Izrael

Starý zákon nepochybně vznikl v židovském národě. Z historie však víme, že ten náboženský směr, skupina, s jejímiž dějinami starý zákon nerozlučně souvisí, byla jen malou skupinou v tomto národě. Bible sama o ní vícekrát mluví jako o "zbytku". Dějepisné knihy Starého zákona se také dějinami celého národa zabývají jen příležitostně a na okraji. Hlavním tématem jsou dějiny "Izraele", skupiny, která se sama odvozuje od Abraháma a od jeho povolání.
První kapitoly, které líčí dějiny před Abrahámem, tvoří jen úvod a obsahují charakteristické zpracování různých orientálních mýtů (Kain a Ábel, potopa, babylónská věž) a rodokmenů. Zato počínaje Abrahámem má text stále výrazněji historický charakter. Nejsou to ovšem dějiny v moderním slova smyslu, jde tu o dějiny z hlediska Izraele, dějiny vedení a působení Božího. Postavy a příběhy těchto dějin mají však stále konkrétnější podobu. Nejsou to už mýtičtí hrdinové, ale skuteční lidé, kteří často pochybují, selhávají, hřeší. Izrael je založen na smlouvě s Jahvem. Jahve dává svůj slib Abrahámovi, v podobě anděla zápasí s Jákobem, povolává Mojžíše, vyvede Izraele z Egypta a uzavírá s ním na hoře Sinaj smlouvu. Vodí Izraele po poušti a dává mu zemi, kterou zaslíbil Abrahámovi. Brzy po osídlení této země začíná úpadek. Izrael chce být jako jiné národy a chce mít také krále. Ale Jahve stále posílá své proroky (izraelský prorok není člověk, který věští budoucnost, nýbrž dovede rozeznat pravý smysl toho, co se právě děje; je to člověk, který vidí věci "z hlediska Božího"). Proroci připomínají Izraeli jeho poslání, hrozí tresty a v pohromách svého národa nacházejí smysl: Jahve je žárlivý a chce přivést Izraele zpět k tomu, k čemu je povolán. Neuposlechne-li, ztratí důvod své existence.

Jako jiné kočovné národy nosí své bůžky, nosí Izrael po poušti svoji smlouvu s Jahvem; když si postaví chrám, je v jeho středu zase "truhlice úmluvy". Z této smlouvy a kolem ní vzniká Starý zákon. Ne jako kronika národní minulosti, záznam hrdinských činů na paměť budoucím generacím, nejen jako souhrn předpisů, ale jako pravý a jediný základ existence tohoto zvláštního národa. Izrael je "národem smlouvy", národem, který žije (nebo aspoň má žít) z Božího slibu. Vojenské porážky, vyhnanství a dokonce i rozboření chrámu jsou velká neštěstí, ale dokud se Izrael drží své smlouvy, svého Zákona, může je přežít. Kdyby však smlouvu opustil, ztratí smysl své existence a zanikne. "Vyhladím ho z povrchu země," říká Hospodin.
Na konci prorocké doby (6.-5. stol. př. Kr.) se objevuje další důležitá myšlenka, která tuto zvláštní povahu Izraele ještě zvýrazňuje: příslušnost k jiným národům je dána od narození a nelze ji změnit; k Izraeli patří však všichni ti, kdo žijí ze smlouvy s Jahvem - ať pocházejí odkudkoli. V posledních staletích před Kristem se židovské náboženství - to jest příslušnost k Izraeli - začíná šířit po celém východním Středomoří. Nejdříve jsou to Židé, žijící ve velkých městech mimo Palestinu, v Alexandrii, Efesu, Damašku a jinde. A později i "proselyté", tj. lidé jiného původu, kteří se ve větší či menší míře zavázali dodržovat Zákon.

Velké říše této doby, říše Alexandra Velikého a později Seleukovců, tomuto šíření jistě pomohly. Zároveň však přinášejí vážné nebezpečí: tyto říše mluví společnou řečí a mají společnou kulturu, rozumí se řeckou, kulturu daleko vyspělejší. Kdo se chce uplatnit, musí se "pořečtit", helenizovat. V této situaci krajního ohrožení helenizací zevnitř a politickými katastrofami zvenčí se židovství začíná dělit do dvou proudů. Jeden z nich přejímá řecký jazyk a snaží se Starý zákon konfrontovat s řeckou kulturou a pronikat do řeckého světa. Na tento proud, jehož hlavním střediskem byla Alexandrie, později navazuje křesťanství. V jeho prostředí vzniká řecký Starý zákon a první pokusy promýšlet starozákonní témata také filozoficky. Druhý proud se pronikání řeckých vlivů urputně brání a stále více se přiklání k izolaci. Zřetelné stopy tohoto vývoje lze nalézt v nejmladších knihách Starého zákona, historickým záznamem jednoho důležitého období je 1. kniha Makabejská. Množství materiálu k dalším dějinám druhého, protiřeckého proudu přinesly také nedávné nálezy v okolí Mrtvého moře, kde žily výlučné a dosti uzavřené obce esejců.
Starý zákon je kniha Izraele, kniha, na níž je Izrael založen. V době, o níž máme přesnější historické zprávy, existovala však v Izraeli ještě vrstva lidí, kteří se zákonem zvláště zabývali, opatrovali jeho text, překládali do živých řečí, vykládali a tlumočili jeho obsah. Zpočátku to byli zřejmě kněží. Po návratu z babylónského zajetí a v souvislosti s Ezrovou reformou, která položila nový důraz na Zákon a Písmo proti kultu, začíná vznikat nová vrstva, která měla pak v celém dalším vývoji židovství rozhodující význam. Protože se zájem kněžstva soustředil na vlastní chrámovou službu, objevují se stále častěji "laičtí" znalci Zákona, vykladači a kazatelé. V Novém zákoně se jim říká "zákoníci" (grammateis), jejich současníci jim říkali "mistře" (rabbi). Tato vrstva (k níž patrně patřil i Ježíš) byla vlastním nositelem židovské vzdělanosti zejména po zániku chrámu a až do dnešní doby. Jejich dílem bylo nejprve definitivní stanovení výběru (kánonu) starozákonních knih, bohatá literatura výkladů, textových poznámek a komentářů ke Starému zákonu, známá jako Talmud. Jeho nejstarší části (Mišna) jsou výborným parametrem pro poznání náboženského smýšlení Ježíšova okolí a jeho současníků.

Vztah Starého zákona a Izraele je tedy složitý. Starý zákon je nepochybně židovského původu, vznikl v Izraeli a Izrael ho také opatroval a šířil. Izrael a jeho vztah k Bohu Jahve je ústředním tématem Starého zákona, k němu se obracejí historické knihy, předpisy i volání proroků a básníků. Izrael však zároveň chápe Starý zákon jako základ své existence - a ovšem i normu svého jednání. Stručně řečeno je Starý zákon jednak stopou a záznamem Božího vedení, jednak nástrojem a prostředkem tohoto vedení.

Nový zákon a církev

Je stále ještě předmětem vědeckých sporů, do jaké míry se Ježíš vzdálil od svých rabínských současníků v pohledu na Starý zákon. Jisté však je, že pevně stál v té nejlepší tradici Izraele. Písmo dobře znal, patrně měl zákonické vzdělání a některé známky nasvědčují tomu, že patřil k farizejskému směru. Písmo bylo pro něho Božím slovem stejně jako pro jeho současníky. Podstatně se však odlišoval důsledným a svrchovaným výkladem Písma. "Učil je jako někdo, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci," říká Matoušovo evangelium. Smysl celého Písma shrnuje výslovně do dvou příkazů lásky, které jsou si podobné. Radikálně vykládá i pojem bližního (který původně znamenal tolik, co "soukmenovec") a vztah k Bohu výslovně spojuje se vztahem k bližnímu. Podle tohoto základního smyslu Zákona také posuzuje každou jednotlivou otázku, jednotlivý problém. Tento svrchovaný postoj, který se přes výslovné ujištění Ježíšovo o platnosti Zákona zdál být jeho znevažováním, byl také .příčinou jeho konfliktu, odsouzení a smrti.
Ježíšův život, jeho jednání a jeho slova tvoří vlastní obsah Nového zákona, vlastní poselství křesťanské církve. Jejich záznam, který dnes v Novém zákoně čteme, nepochází však od Ježíše samého, nýbrž je výsledkem dosti složitého pochodu. Přesněji řečeno, je to vlastně záznam toho, jak Ježíšovi v jeho působení rozuměly první křesťanské obce. V době, kdy se církev natolik rozšířila a konstituovala, že cítila potřebu proti různým "bludařům" pevně stanovit a vymezit obsah svého poselství, měla k dispozici jednak své vlastní porozumění Ježíšovi (kterému se v katolické dogmatice říká tradice), jednak celou řadu spisů ze starší doby, které také vyjadřovaly určitá stadia porozumění a přemýšlení o něm. V té chvíli se patrně nabízelo dvojí řešení: buď z dosavadních pramenů, věrohodných, ale navzájem neshodných, rekonstruovat jediný nesporný a jednolitý "pravý obraz" Ježíše z Nazareta a všechny ostatní prameny potlačit; anebo vybrat z množství pramenů ty nejlepší a postavit je vedle sebe v jejich "rozporné shodě", jak říká Augustin. Je jistě příznačné, že první řešení, o něž se pokusil Tatian, člověk mimořádných schopností, a patrně i jiní, církev nakonec odmítla a přijala řešení druhé, logicky jistě méně uspokojivé. Proti všem nevýhodám tohoto řešení, které pak v historii vedlo k nekonečným sporům, nedorozuměním a omylům, se tu zřejmě uplatnilo totéž základní pochopení, které jsme mohli sledovat už ve Starém zákoně: má-li se pravda sdělovat, musí se vyjadřovat, je však ještě něco víc, než jakékoli vyjádření. To je zhruba smysl církevního učení o inspiraci biblických knih: jejich autoři říkají víc, než sami dokázali myslet a pochopit.
Jako doprovod čtyř evangelií obsahuje Nový zákon ještě další knihy: dějiny první křesťanské obce a prvních misií apoštola Pavla, Pavlovy dopisy jako záznam praktické aplikace křesťanství v podmínkách prvních obcí, drobné spisy, které jménem apoštolů napomínají a povzbuzují křesťany v situaci pronásledování, a konečně tajemnou a podivuhodnou knihu Zjevení. Tento výběr ještě poměrně dlouho kolísal, nakonec se však prosadil tak dokonale, že o knihách, které tehdy církev odmítla, se donedávna nevědělo skoro nic. Z toho, co o nich víme dnes, nemůžeme než dát tomuto výběru aspoň v hrubých rysech za pravdu.
Vztah Nového zákona a církve je v mnohém obdobou vztahu Starého zákona a Izraele. Nový zákon vznikl v prostředí církve, církev provedla výběr knih a církev se má o Nový zákon, o Písmo starat: nejen opatrovat a šířit jeho text, ale také zprostředkovávat porozumění, přiměřené tomuto textu. Na druhé straně je církev na novozákonním poselství založena, bez něho by nemohla být a nebyla by. Písmo je také měřítkem a normou, které musí církev odpovídat, je kritériem její pravosti. Není ani třeba zvlášť říkat, že těmto požadavkům církev nikdy nevyhovovala beze zbytku. Mezi reálnou skutečností církve a požadavkem Písma je tak neustálé napětí, které patří k podstatným rysům křesťanství.

K promyšlení

To nejdůležitější lze nakonec shrnout do tří bodů:
1. Rozumět bibli tak, jak ona sama chce, lze pouze ve společenství lidí, kteří ji nejen čtou, ale "poslouchají", tj. uznávají jako slovo zasahující jejich existenci, rozhodující a závažné, slovo Boží.
2. Každý, kdo se na tomto porozumění, ,slyšení" slova Božího podílí, má povinnost podle svých schopností sám k němu také přispívat, promýšlet je a žít nejen pro sebe, a1e pro celé společenství.
3. To, že právě nejdůležitější body biblického sdělení existují vždy v podobě paralelních, ne však shodných vyprávění, nemůžeme chápat jinak než jako výzvu, abychom "literu", doslovné znění Písma nepovažovali za poslední a už hotovou pravdu samu, a1e jako poukaz k pravdě, kterou musíme hledat. Cesta starého Izraele a nové církve ukazují jak.

Z novější literatury o bibli:

C. Tresmontant, Bible a antická tradice, Vyšehrad, Praha 1970. Cesty k pramenům (biblická archeologie a kritika), Vyšehrad, Praha 1971.
W. Kasper, Dogma pod Božím slovem, ČKCH, Praha 1971.
A. Läpple, Úvod do Starého zákona, ČKCH, Praha 1972.
C. Westermann, Tisíc let a jeden den (Církev čte Starý zákon), Kalich, Praha 1972.
R. Scheuch, Průvodce Apokalypsou, ČKCH, Praha 1989.
J. Merell, Setkání s Ježíšem, ČKCH, Praha 1990 (3. vydání).

Zpět na obsah       Pokračování...

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net