Naše víraOd samého začátku své existence měli lidé více nebo méně jasné tušení a představu o Bohu (či bozích) a vyvozovali z toho důsledky: byli ná-božní, to znamená, že se snažili Boha (božstvo či božstva) uctívat a zařizovat svůj život podle toho, co poznali jako božskou vůli. Náboženství vzniká tehdy, jestliže se člověk (lidské společenství) otevře pro božskou skutečnost, která jej obklopuje a v níž žije. Tuto otevřenost je možno nazvat prvním předpokladem víry. V běžné řeči má slovo "víra" velmi široký smysl a často se ztotožňuje s náboženstvím (podle toho nevěra = a-teismus).
Je třeba ovšem vědět, že víra se v tomto pojetí ještě nechápe křesťansky jako odevzdání se člověka Bohu, který sám sebe zjevuje. I my zde užíváme slova víra nejprve jen ve všeobecném smyslu.
Už jsme však také viděli, že Bůh se člověku nevnucuje. Je bezpočtu skutečností, zážitků a úvah, které se zdají svědčit spíše o nepřítomnosti než o přítomnosti Boha. Proto existuje možnost záporné odpovědi na základní otázky lidstva: je možno Boha popřít. Jestliže člověk nepočítá s Bohem, mluvíme o ateismu. Dnes vidíme, že ve všech oblastech našeho života je vedle sebe (nebo se prolíná) možnost věřit i nevěřit.Opatrnost v posuzování
Jistě si vzpomínáte na citát ze starokřesťanského spisovatele (viz str. 46), podle něhož byli křesťané 2. století označováni za ateisty, protože se distancovali od běžných představ o tehdejších bozích. To nás musí vést k opatrnosti, abychom neuváženě nepokládali lidi a priori za nevěřící. Dělicí čára mezi vírou a nevěrou není jednoznačná. Mnozí lidé, kteří sami sebe pokládají za nevěřící, přece věří v jistou skutečnost, které je podřízen náš život, i když jí možná dávají jiné jméno. Jiní zase Boha spíše hledají. Často slýcháme: "Rád bych věřil v Boha, ale nemohu." Takového člověka nemůžeme označit jako "bezbožného". Ten spíše pochybuje nebo hledá. Vnitřně je už možná Bohu blíž než mnozí, kteří podle křestního listu patří k některé církvi.
Odmítání Boha
S Bohem se nepočítá...
Naproti tomu nepochybně existuje velmi mnoho lidí, kteří nezastávají žádné přesvědčení, neboť se o takové otázky vůbec nestarají. Dokonce kdybychom jim položili otázku, zda Bůh existuje, mnozí z nich by ihned odpověděli: "Ano, samozřejmě." Jsou možná členy některé křesťanské církve, ale v jejich životě se s Bohem prakticky nepočítá: nemá jim už co říci. A právě proto, že to jsou jen podle jména "věřící", stává se skrze ně víra nevěrohodnou.
Od těchto lidí zde budeme odezírat - a také od těch, kteří odmítají některý znetvořený pojem Boha, jak jsme o tom mluvili v předchozí kapitole. Budeme zde uvažovat o lidech, kteří vážně zápolili s problémem "věřit - nevěřit" a pak došli k přesvědčení, že o Bohu buď "nemůžeme nic vědět" (agnosticismus), nebo že "nemůže existovat" (vlastní ateismus). Ti, kteří takto myslí a žijí, jsou často lidé, kteří stojí vědecky a eticky mimořádně vysoko. Musíme je proto brát velmi vážně a respektovat je. Jako věřící nás tedy zajímá, jaké důvody tito lidé mají pro odmítání Boha.Nemůžeme nic vědět...
Agnosticismus zastává názor, že od Boha je nutné odezírat, protože ho nemůžeme s jistotou poznat. Většinou se agnosticismus dovolává "vědy" (a tím je míněna přírodní věda). Protože prý Boha nelze dokázat experimentálními metodami, neexistuje. Je tu však otázka: je tento postup vědecký? Pro existenci Boha přece neexistuje žádný přírodovědecký důkaz (viz předcházející kapitolu). Právě tak neexistuje žádný vědecký důkaz, že Bůh existovat nemůže. Avšak (jak jsme viděli) existují cesty pravého lidského poznávání, které nás mohou dovést k Bohu.
Odmítání Boha ve jménu rozumu
Mnohým lidem se zdá, že velké úspěchy lidského poznání učiní nebo už učinily Boha zbytečným. Podle současného stavu vědy se zdá, že při vysvětlování mechanismu světa, přírody a života se člověk může bez Boha obejít. A tak dochází k názoru, že ve jménu této vědy, jakož i pokroku a techniky už nemůžeme uznávat žádnou "vyšší bytost". Toto stanovisko bylo moderní zvláště koncem 19. století, kdy se začal rychle rozvíjet lidský duch. V posledních sto letech se lidstvu podařilo uskutečnit mnoho vynálezů a objevů. Ale první opojení domýšlivosti už minulo. Čím více myslící duch proniká do tajemství přírody, tím více začíná tušit, že namáhavé odhalování a promýšlení přírodních zákonů, k němuž lidstvo potřebovalo celá staletí, zůstává daleko za stvořením a uskutečňováním těchto zákonů. Domýšlivé vychvalování vlastních poznatků a přeměn přírody opět u mnoha vědců ustupuje střízlivému uznání vlastní nehotovosti a odkázanosti do určitých mezí.
Odmítání Boha ve jménu pozitivního vztahu ke světu
Také na začátku tohoto postoje je pokrok, který člověku umožnil získat nadvládu nad přírodními silami a nad světem. Není divu, že je nyní svou mocí nad světem fascinován a že z něho chce vytvořit ráj. Pro Boha zůstává málo místa. Mnozí se dokonce obávají, že Bůh a vázanost na něho člověka odcizuje jeho úkolům na tomto světě. Náboženství pro něho proto znamená totéž co útěk ze světa a popírání světa. - Musíme přiznat, že špatně pochopená víra, špatně pochopené "nesvětské" a světu cizí křesťanství tento názor vždy znovu potvrzovaly. Jestliže se věřící lidé domnívají, že jsou Bohu blíže, když nevstupují do "zkaženého" světa, když se uzavírají veškerému pokroku a zanedbávají své povinnosti v zaměstnání, ve státě a vůči bídě svých bližních, pak tomuto názoru napomáhají.
Lidská práce a úsilí o zlepšení našich životních podmínek odpovídají Božímu plánu. Na prvních stránkách Písma stojí: "... naplňte a podrobte si zemi" (Gn 1, 28 n.). Tento Boží příkaz neuskutečníme mimo svou konkrétní vlast, nýbrž právě uprostřed svých bližních.
Odmítání Boha ve jménu lásky k člověku
Kdykoli se člověk setká s Bohem, poznává jasně, že Bůh na něho klade požadavky. To však naráží na jeho pýchu a na jeho úsilí o nezávislost. Někteří lidé chápou náboženství jako zotročování, podrobování a nesvobodu člověka. "Bůh je stěna, která nám skrývá člověka." "Odcizuje" člověka jemu samému a druhým lidem, protože Bůh ho chce sám pro sebe. On nebo my - jeden musí ustoupit.
Podle tohoto názoru má místo služby Bohu nastoupit služba člověku. Teprve když ztratíme zájem o Boha, stáváme se schopnými zajímat se o člověka. Boha je třeba hledat pouze v člověku a v tom, co je lidské. Stačí být řádným člověkem. Tak asi znějí (heslovitě) argumenty tohoto humanismu.
V dalším uvidíme, že naivní a povrchní představy o Bohu člověka skutečně spoutávaly a spoutávají. Ale neplatí to o křesťanské víře, která nám zvěstuje Boha jako někoho, kdo se pro člověka stal člověkem. V následujících kapitolách se tomu budeme věnovat. Zatím jen chceme naznačit, že sám Kristus nám dal jasnou odpověď na to, co je pro něho nejdůležitější: "Miluj Pána, Boha svého... , - to je největší a první přikázání; druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe" (Mt 22, 34 n.). Právě křesťanská víra v Boha vyžaduje podstatně službu člověku, takže Písmo může říci: "Kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí? A proto nám on přikázal: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra" (1 Jan 4, 20-21).
Nejvíce námitek proti Bohu dnes vychází z problému utrpení tedy opět z lásky k člověku. Zdá se, že běh lidských dějin s jejich krví a slzami, nesmyslností a nespravedlností je neustálou námitkou proti Bohu: "Jak to všechno může Bůh dopustit?" Všechno probíhá tak, jako kdyby neexistoval. Bůh je mrtev, nebo mlčí. Kdyby existoval, pak by mohl, pak by to všechno musel změnit, je přece všemohoucí. Jestliže to však dopouští, pak je touto bídou vinen i on. Je-li v tomto světě tak bezmocný, pak se musíme dát do práce my sami lidé a zlepšit svět bez něho. Podobné otázky vyvstávají i před věřícími lidmi, neprocházejí-li životem s klapkami na očích. Pochybnosti a nevěra mají smysl i pro věřícího člověka: burcují ho z často klamného klidu a ze sebeuspokojení. Nevěra tak věřícího člověka nutí, aby svou představu o Bohu stále znovu promýšlel a spojoval ji s požadavky doby.
Náboženství
Zkoumáme-li blíže lidové úsloví "nějaké náboženství člověk musí mít", zjišťujeme, že se s pojmem náboženství spojují velmi rozdílné představy. Pro jedny je náboženství věcí citu, vnitřního povznesení, které se člověka zmocňuje v mimořádně posvátných chvílích. Pro druhé náboženství znamená soubor zákazů a povinností. Pro mnoho lidí záleží ve vyznávání nějaké nauky, pro jiné v láskyplném vztahu k lidem, v tom, že se nikomu nečiní zlé. Ale to všechno není podstatné. V náboženství nejde především o člověka, nýbrž o Boha. Náboženství je vědomé a svobodné zaměření člověka k Bohu.
Pokud existuje člověk, existuje náboženství. Už starý římský spisovatel Cicero tvrdil, že neexistuje žádný národ bez náboženství. Toto tvrzení platí dodnes.
Dočasně se myslelo, že na odlehlých ostrovech byly nalezeny tzv. bezbožné kmeny. Později se ukázalo, že náboženství těchto kmenů bylo sice tajné a skryté, přece však existovalo. Teprve když se podařilo namáhavě získat důvěru domorodců, bylo možno nahlédnout do jejich nejvnitřnějších a nejposvátnějších představ o Bohu a do ritů jejich bohopocty.
Jak vysvětlit toto všeobecné rozšíření náboženství? Po tom, co jsme viděli v prvních kapitolách, nás tato skutečnost vůbec nepřekvapuje. Zájem o Boha má zřejmě základ v lidské přirozenosti. Člověk v sobě nese tušení, že vposledku vyšel od Boha a k němu se navrátí. Staré slovo Augustinovo zůstává v platnosti: "Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože" (Vyznání 1, 1). Jako se planety pohybují kolem Slunce, tak náš rozum krouží kolem svého středu, kolem Boha. Jestliže tento střed odstraníme, všechno se rozpadne, mnohé zůstane hádankou a v temnotě. Německý básník Rilke napsal krásné verše: "Kol Boha kroužím, / kol prastaré věže, / a kroužím tisíce let. / Nevím, jsem sokol / či divoká bouře, / či jsem snad veliký zpěv?"
Mnohost náboženství
Jako bylo a je vědomí Boží existence v lidstvu jednotné, tak jsou představy o Bohu a formy jeho uctívání rozličné. Jsou tak rozličné jako jsou rozliční lidé a jejich založení, stav, jejich vzdělání, jejich
národní charakter a kulturní prostředí. Neboť při vší síle rozumu člověk nemůže dospět k jasnému obrazu Boha, a všechny jeho představy nakonec nestačí na plnou skutečnost Boží. Tím lze vysvětlit mnohost náboženství.
Ať se náboženství jeví jakkoli různorodá, je jim společné zaměření k Bohu a úcta k němu, a na základě této zaměřenosti je třeba uspořádat každodenní život. Proto je nutné vážit si každého náboženství. Druhý vatikánský koncil výslovně zdůraznil, že církev "neodmítá nic z toho, co je v těchto náboženstvích pravdivého a svatého".Snášenlivost
Svoboda náboženství proto patří k základním právům každého člověka. Každému musí být dána možnost, aby způsobem, který se mu na základě opravdového hledání jeví jako správný, žil své náboženství - i veřejně a ve společnosti. Nikomu se tedy nesmí bránit, aby žil podle svého náboženského přesvědčení. Na druhé straně nikdo také nesmí být nucen k určitému náboženskému projevu. Tato svoboda má základ v důstojnosti lidské osoby, která ovšem byla lépe poznána teprve během staletí. Ani církev dříve o náboženské svobodě nesmýšlela vždy takto, a Druhý vatikánský koncil nad tím projevil lítost, protože to odporuje duchu evangelia.
Svoboda náboženství však neznamená, že je ponecháno člověku na libovůli, aby náboženství měl nebo neměl. Člověk je tvor a jako takový je vůči Bohu ve vztahu, který (podobně jako náš vztah k rodičům) činí z úcty, lásky a poslušnosti přirozenou povinnost. Když někdo uzná Boha za svého pána a stvořitele, projeví to také v životě, bude tedy sloužit Bohu (proto také mluvíme o "bohoslužbě"). Ale právě zde začínají u mnoha lidí výhrady. Podle nich je náboženství dobré pro "náboženské potřeby lidí nebo jako mravní opora, či k útěše a povznesení člověka. Kdo takto smýšlí, jde na bohoslužbu jen když cítí potřebu se modlit nebo když ho to nouze naučí. Jindy prohlašuje: "Bohoslužba mi nic neříká", "modlitba mi nic nedává.
Vztah k Bohu se tak stává závislým na lidské náladě nebo dokonce rozmaru. Všimněte si, že věci jsou tu postaveny na hlavu a člověk je postaven do středu, který patří Bohu. To však je zásadně nenáboženské. V náboženství jde především o Boha - člověk tak ovšem nepřijde zkrátka, protože dochází naplnění svého života.
Jsou všechna náboženství stejně dobrá?
Náboženství se nám představují jako tisíce bohů, kultů, chrámů, tisíce odpovědí a představ. Už na první pohled je patrné, že si tato početná náboženství ve svých výpovědích odporují. Ale které je potom správné? "Všichni přece říkají, že mají pravdu, komu teď máme věřit?" to je otázka, kterou často slýcháme. Lze se divit, že mnozí lidé úplně zanechávají svého hledání a docházejí k závěru, že "každý se stane šťastným podle svého", neboť "všichni přece máme jen jednoho Boha". Nebo: "Je jedno, v co člověk věří, hlavně když má nějakou víru." Právě s tímto postojem se setkáváme u mnoha našich současníků, ale běžně také u všech starých pohanských náboženství a v podobné formě také v buddhismu.
Vyjádřeme tento problém v celé jeho ostrosti: Je křesťanství také jen jednou takovou formou uctívání Boha (náboženskosti) mezi mnoha jinými, nebo zaujímá zvláštní místo? Je křesťanské náboženství také jen jedním, i když snad velmi vysokým projevem lidského úsilí navázat s Bohem vztah?
Chceme-li o tom mluvit, musíme předem vyloučit jakékoli podezření z nespravedlnosti nebo domýšlivosti vůči jiným přesvědčením. Každý lidský pokus uctívat Boha v míře vlastního poznání je nutno mít v úctě. Už proto, že každý z těchto lidí má nejlepší vůli sloužit Bohu podle svých sil. Subjektivně může být náboženská horlivost u nekřesťana větší než u křesťana. To vše si zasluhuje plné uznání.
Nám však jde o náboženství v objektivním smyslu, to znamená o obsah jeho výpovědí o Bohu a člověku. A zde je nutno říci: V každém náboženství jsou nepochybně prvky pravdy. Ale už prostá úvaha ukazuje, že všechny výpovědi, které vyslovují různá náboženství o Bohu, nemohou být pravdivé zároveň. Buď je Bůh jeden, anebo je mnoho bohů; buď je Bůh všemohoucí, anebo je sám podroben temným silám osudu; buď je Bůh osobní bytost, která svým rozumem řídí svět, nebo je neosobní moc, která vším vládne a je totožná se světem. Obojí nemůže být nikdy zároveň správné. V náboženstvích také existují - jak ukazují dějiny - klamy a omyly; vzpomeňme jen na lidské oběti v různých kultech.
Zbožnění přírody
Jako ve všech oblastech života, existuje i v dějinách náboženství pomalé dozrávání k neustále čistšímu, duchovnějšímu pojetí Boha. Nikoho proto nepřekvapí, že např. raná náboženství a také současná náboženství méně vyvinutých národů často měla a mají o Bohu jen nedokonalé představy. Nezřídka prostě Boha ztotožňují s přírodními silami. Lidé se cítí těmto silám úplně vydáni a podrobeni, a proto jsou pochopitelně nakloněni s chvěním uctívat slunce, blesk, oheň, moře a hvězdy jako bohy, a obětmi získávat jejich přízeň.
Bůh podle obrazu člověka
Vyšší stupně náboženství povýšily na božský základ zkušenosti osobního i společenského života, tj. lásku a smrt, osud a pomstu atd. Bůh je tu utvářen podle obrazu člověka. A tito bohové jsou vposledku lidé promítnutí "do nebe" se zcela lidskými slabostmi a nedokonalostmi.
Avšak kde je obraz bohů utvářen podle lidských měřítek, zůstává nedokonalý i obraz člověka. Člověk se bude vidět ubožejší, než ve skutečnosti je. Tak je všem těmto náboženstvím jedno společné: podrobují člověka, ten se stává bezbranným otrokem, který je vydán svévoli bohů: nástroj bez vůle v jejich rukou. Vztah člověka k jeho bohům je v těchto náboženstvích vesměs určován strachem.
I když tedy tato náboženství obsahují dílčí pravdy, i když měla pro svůj kulturní stupeň velký dobový význam, i když mezi jejich věřícími vládla veliká zbožnost, základní představa o Bohu a člověku je v nich nesprávná.
Možná právě pro tento historický pohled na náboženství dnes tolik lidí myslí, že náboženství je pro slabé, že člověka zotročuje. Tato náboženství opravdu člověka potlačovala. Není však naprosto pravda, že člověk je nástroj bez vůle v rukou bohů a že "všechno je určeno". Naše každodenní zkušenost mluví proti tomu. Je nám dovoleno a uloženo, abychom svůj osud vzali do vlastních rukou a sami ho utvářeli. Daří se nám život měnit a činit lidsky důstojným. Ony dávné výpovědi o Bohu a o člověku proto nemůžeme přijmout.
Později uvidíme, že křesťanství má už od základu naprosto jinou zvěst o Bohu. Podle ní Bůh dal svým tvorům svobodu a samostatnost, která jde tak daleko, že člověk dokonce může Boží stvoření zničit. "To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus" (Gal 5, 1 ) . "Nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu" píše sv. Pavel - a pro tehdejší posluchače to znamená opravdu osvobození.
Musíme však přiznat, že sami křesťané dosti často toto poselství zatemňovali. Jestliže i křesťané ve své víře stojí před Bohem v otrockém strachu, jestliže v ní vidí jen soubor příkazů a zákazů, pak své křesťanství naprosto nepochopili. Nemůžeme popřít, že se u mnoha křesťanů skutečně setkáváme s takovou bojácnou vírou, která vede k tomu, aby lidé stavěli křesťanství na roveň dávným a primitivním náboženstvím a aby křesťanství (zároveň s nimi) odmítali. To, co dnes mnohé vede k nevěře, je možná jen špatně pochopené křesťanství.
Nárok křesťanství
I když uvedená náboženství odmítáme, přece nemáme právo odsuzovat lidi, kteří je přijímají, nebo se nad ně vyvyšovat. V určitém smyslu mají všechny tyto představy o Bohu své oprávnění, protože nikdo nemůže poznat Boha, jaký skutečně je. Avšak (a nyní přichází to rozhodující) to všechno platí pouze potud, pokud je člověk odkázán na své vlastní uvažování, pokud Bůh sám o sobě něco nesdělil. V tom okamžiku totiž, kdy mluví Bůh, může člověk jen naslouchat. Tím je překonán každý předcházející poctivý pokus přiblížit se Bohu vlastními úvahami a silami.
To je zvláštnost víry: nechce nalézt Boha "zdola", počínajíc lidským hledáním, ale Bůh sám nám jde "shůry" vstříc. V tom záleží její platnost a závaznost. Jedinečnost křesťanství se nezakládá na zvláštním obsahu jeho nauky a požadavků, nýbrž na tom, že Bůh se v Kristu stal jedním z nás. Cestu, která vede k Bohu, může učinit schůdnou jedině Bůh sám.
Zde se tedy situace obrátila o 180 stupňů. V náboženstvích se člověk snaží hledat Boha, aby ho pak svým způsobem uctíval. Ve zjevení jde Bůh za člověkem, přichází k nám a sděluje nám, jaký je a jaký má k nám vztah. Člověk na to odpovídá oddaností ve víře. Božím zjevením nastupuje na místo náboženství víra. Křesťanská víra tedy není jedním z mnoha náboženství. Je to osobní setkání s Kristem, v němž Bůh sám hledal naši blízkost.
Ti, kteří požadují "nenáboženské křesťanství", možná chtějí zdůraznit absolutní jedinečnost zjevení ve srovnání s ostatními náboženstvími. Tento termín tedy může mít naprosto správný smysl.
Zamysleme se v této souvislosti nad kázáním apoštola Pavla k aténským občanům, jak je zachyceno ve Skutcích apoštolů: "Když na ně Pavel v Aténách čekal a díval se na město plné model, v nitru ho to dráždilo. Rozmlouval v synagóze se Židy i bohabojnými muži a na náměstí den co den s těmi, kdo tam právě byli. Přitom se s ním pouštěli do řeči i někteří učení epikurejci a stoikové. Jedni říkali: ,Co chce tenhle mluvka vykládat?` Jiní zase: ,Zdá se, že hlásá cizí bohy.` Hlásal totiž radostnou zvěst o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. Vzali ho tedy s sebou, dovedli na Areopag a zeptali se ho: ,Smíme vědět, co je to za nové učení, které hlásáš? Doslýcháme se to od tebe věcí úplně překvapujících! Rádi bychom se proto dověděli, jak to vlastně je.` Všichni Atéňané totiž i cizinci tam usedlí ničím jiným se nezaměstnávají než tím, co nového by si mohli povědět nebo vyslechnout. - Pavel se tedy postavil doprostřed Areopagu a začal mluvit: ,Atéňané! Jak pozoruji, jste po každé stránce lidé velmi náboženští. Když jsem se totiž procházel a prohlížel vaše posvátná místa, přišel jsem také k jednomu oltáři s nápisem: Neznámému bohu. Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji. - Bůh, který stvořil svět i všechno, co je v něm, jakožto Pán nebe a země nepřebývá v chrámech, které vystavěly lidské ruce, ani si nedává posluhovat lidskýma rukama, protože by něco potřeboval. Vždyť on sám dává všem život, dech a všecko. On učinil, že z jednoho člověka vyšlo celé lidské pokolení a že bydlí na celém zemském povrchu. On jim předem stanovil časová období a položil hranice jejich sídlům. A to proto, aby hledali Boha, zdali by se ho snad nějak mohli dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme. Tak to vyjádřili i někteří z vašich básníků: Jsme dokonce z jeho rodu. Když jsme tedy z Božího rodu, nemůžeme se přece domnívat, že božství je něco takového jako výrobek ze zlata nebo ze stříbra nebo z kamene. To je přece výtvor lidského umění a důmyslu. Bůh však zamhouřil oči nad touto dobou nevědomosti. Teď však hlásá lidem, aby se všichni všude obrátili, protože stanovil den, kdy bude podle spravedlnosti soudit svět skrze muže, kterého k tomu určil. A poskytl všem důkaz pro to, aby uvěřili, tím, že ho vzkřísil z mrtvých.`
Jakmile uslyšeli o vzkříšení mrtvých, jedni si z toho dělali smích a druzí řekli: ,Poslechneme si tě o tom zase až jindy.` Tak od nich Pavel odešel. Ale někteří se ho přidrželi a přijali víru; mezi nimi člen areopagu Dionysios, pak žena, která se jmenovala Damaris a s nimi jiní" (Sk 17, 16-34).
Zjevení
Ve zjevení tedy nalézáme opravdové a pravdivé vědění o Bohu, neboť Bůh sám promluvil a zasáhl v našem světě, v našich dějinách. Odhalil se nám. Projevil se už v době předkřesťanské v prorocích, které inspiroval. Židovství proto nemohlo uznat žádné jiné náboženské přesvědčení. Toto zjevení Starého zákona převzal Kristus. V něm pak bylo dovedeno k vrcholu. V Kristu vyslovuje Bůh sám sebe, a proto nazýváme Krista Slovem (srov. Jan 1, 1 ).
To neznamená, že křesťanství nyní "disponuje" pravdou. Pravda nikdy není něčím, co člověk vlastní jako drahokam, který získal jednou provždy. Je pro člověka vždycky nedokonalá a je třeba, aby ji postupně doplňoval. Ani po zjevení nepoznáváme Boha tak, jaký skutečně je, avšak máme o něm výpovědi, za které se on sám zaručil.
S Kristem a jeho poselstvím, které je obsaženo v Novém zákoně, bylo dovršeno Boží zjevení. Od té doby už nevíme o žádném všeobecně závazném novém zjevení. Tak zvaná soukromá zjevení, i když jsou pravá, nepatří k pokladu církevní víry.
Zde by se mohlo namítnout, že i jiná náboženství se odvolávají na nějaké zjevení. To je správné a my nepochybujeme, že se Bůh projevil i mimo křesťanství. O zjevení ve Starém zákoně jsme už mluvili. Nauka islámu se zčásti zakládá na starozákonním a novozákonním zjevení. Proto islám stojí po židovství ze všech nekřesťanských náboženství křesťanství nejblíže. - Ale Kristus není jen prorok (za něho ho uznává i islám), nýbrž přichází od Boha: "Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn (tak je nazýván Kristus), který spočívá na srdci Otcově, ten o něm podal zprávu" (Jan l, 18). Kristus nám nejen přináší náboženské pravdy, nýbrž sám je zjevením Otce. Nejen tím, co říká a činí, nýbrž tím, co je! "Kdo vidí mne, vidí Otce," říká sám o sobě (Jan 12, 45; 14, 9) a činí se tak rovný Bohu.
V této spíše základní kapitole nám ještě nejde o to, zda se Bůh skrze Krista zjevil skutečně, o tom pojednáme podrobně později. Zde dostačí především přijmout možnost, že Bůh promluvil k člověku. Takovou možnost však nelze popřít, nevidíme-li v Bohu neosobní osudovou moc, nýbrž uznáváme-li Boha jako osobu. Jestliže někdo prostě tvrdí, že "Bůh něco takového nemůže učinit", pak to znamená, že si vytváří obraz Boha podle vlastních představ a že Bohu samotnému upírá možnosti, které jsou dány už nám lidem, jako třeba schopnost vědomí sama sebe a schopnost sdělit se druhým.
Naslouchat Bohu
Když nekonečný Bůh volá svého tvora, nemůže být tomuto tvoru lhostejné, zda k němu mluví Bůh a o čem. Už sama možnost, že Bůh nám snad něco sdělil, je pro nás vybídnutím, abychom hledali a naslouchali, zda se někde skutečně neprojevil.
Jakmile však Bůh skutečně promluví, proměňuje to člověka. Je osloven, musí poslouchat a zaujme stanovisko. Může své oči a uši před Božími slovy a činy uzavřít nebo otevřít. Ale Boží slova nejsou nikdy nezávazná, a proto ani odpověď není ponechána na libovůli člověka. Ten se stane buď věřícím nebo vinným (přirozeně za předpokladu, že opravdu o skutečnosti tohoto Božího zjevení něco ví). Jelikož Bůh činí člověku jen důležitá sdělení, člověk tu vyhrává nebo prohrává možnost dovědět se o sobě a o svém světě to nejdůležitější. I když mnozí "stojící vně" myslí, že bez víry se dá žít snadněji, každý opravdu věřící člověk jim může naopak dokázat, že ve své víře prožívá pravou radost a obohacení svého života.K promyšlení
Pokuste se o těchto věcech přemýšlet a mluvit o nich také s Bohem. Je to jediná cesta, jak jej najít. Studium a uvažování samy nestačí. Přitom není rozhodující, zda se cítíme modlitbou vnitřně osloveni; stačí, když děláme, co můžeme. Můžete se modlit asi takto: "Bože, nauč mě poznávat tebe; nauč mě poznávat sebe."
Také ti, kteří věří, se musí vždy znovu s plnou vážností vracet k těmto myšlenkám. Velmi snadno jim pozemské věci mohou zastřít pohled na Boha (což však naprosto nemusí být vždy - naopak). Všechno ostatní je pak pro ně skutečnější a důležitější než Bůh.
Upřímně si jednou také položme otázku, zda ve skrytu nemáme zájem, aby Bůh raději neexistoval, protože si myslíme, že pak budeme "svobodnější". Strach z důsledků, ale také vědomí nějaké viny se Bohu rády vyhýbají.
Tuto odpověď víry zasaďme do všech otevřených otázek svého života. Stáváme se přitom vnitřně spokojenými nebo nás to znepokojuje? Co je asi důvodem té či oné reakce?
Jestliže se nám to nedaří, pokusme se potlačit jednou úplně myšlenku na Boha. Daří se nám to skutečně? Natrvalo? Jak potom vypadá náš život? Jak to při jde, že právě moderní člověk je otevřený pro tolik forem pověry: má maskoty, hledá horoskopy, zajímá se o věštění? Kde mizí víra, objevuje se pověra.
Nelze popírat existenci všeho, co není pochopitelné. (Pascal)
Jakmile jsem uvěřil, že Bůh je, bylo mi také jasné, že nemohu činit nic jiného, než žít pro něho. (Charles de Foucauld)
Na konci předchozí kapitoly jsme vyslovili smělé tvrzení, že křesťanství nabízí odpovědi na rozhodující otázky našeho života. Avšak na tyto odpovědi nepřišel člověk sám ze sebe. Byly nám sděleny.
A teď se ptáme: Kdo nám je sdělil a jak?
Bůh volí cestu odpovídající nám lidem: setkává se s námi v člověku. Boha poznáváme v Ježíši Kristu. Je to tedy Ježíš, kdo nám odhaluje Boží tajemství a kdo je odpovědí na základní otázky člověka?
Od začátku jeho veřejného působení až dodnes nepřestali lidé hledat odpověď na tuto otázku. Je to naprosto pochopitelné. Lidé si představují Boží zjevení jinak. Už Ježíšovi současníci se ptali: "Copak to není tesařův syn?... Kde se tedy to všechno u něho vzato?" (Mt 13, 55-56). I učedníci žili mezi pochybnostmi a následováním a ptali se: "Kdo je to?"
Právě to je otázka, kterou si musíme položit i my: je Ježíš skutečně Boží odpovědí pro svět? Je tím, za koho se vydává? Zaslouží si důvěru a víru? Má tento Ježíš něco společného se mnou? Mluví skrze něho ke mně Bůh?Odkud máme zprávu o Ježíši Nazaretském?
Ať se nám odpověď zdá jakkoli podivná: Zprávy nám podává především kniha, Nový zákon. Je to dílo zcela zvláštního druhu není to životopis, ani učebnice, ani román nebo literatura faktu. Jeho cílem je vzbudit v člověku víru v toho, který může a chce nám všem přinést spásu.
Ale nakonec nám odpověď na naše otázky nedává vlastně tato kniha, nýbrž dávají ji jejím prostřednictvím lidé, kteří se ve svém životě s Ježíšem setkali, se kterými Ježíš mluvil a tak je uchvátil, že změnili svůj život a dali ho do služeb tohoto muže.
Zprávy Ježíšových současníků jsou zabarveny jejich nadšením pro Ježíše. Co viděli a slyšeli, je zaujalo natolik, že jsou posedlí neklidem, aby to každému sdělili. Máme před sebou angažované hlasatele. Nemluví z odstupu kritika nebo žurnalisty, nýbrž jako účastníci. Protože však jsou sami zúčastněni, protože jde o ně samotné, o jejich život, o jejich budoucnost, můžeme počítat s tím, že si nic nenechají jen tak namluvit. Dobře prozkoumali věrohodnost toho, co se jich bezprostředně týká a co je nutí změnit vlastní život. Předávají jiným, o čem se sami přesvědčili. To, o čem čteme u Matouše, Marka, Lukáše, Jana, Pavla a Petra, je prosté vší senzacechtivosti a sentimentality, všech neodůvodněných tvrzení a blouznění. Protože jsou tito mužové angažovaní, chtějí pro Ježíše angažovat i své posluchače a čtenáře: ne přemlouváním, nýbrž svou osobní zkušeností, která ukazuje Ježíše jako hodného víry. Upřímně před nás kladou to, co chtějí říci. Od nás se pak žádá, abychom k tomu zaujali stanovisko.
Evangelia jakožto spisy nejsou protokolárními zápisy, ale vyrostla z životních projevů církve, především z jejího hlásání zvěsti o Ježíšovi. A toto hlásání má svůj původ a záruku v těch, kteří byli s Ježíšem od počátku. Církev si uvědomovala svou odpovědnost za to, co jí bylo svěřeno, a pečlivě apoštolské svědectví uchovávala, promýšlela, předávala a tlumočila do nových situací. Písemně se formulovaly nejdřív menší části, potom i s jejich pomocí celá evangelia. Evangelia jsou prameny spolehlivé a věrohodné, z nichž poznáváme, kdo je Ježíš a co činil a učil.
Z různosti adresátů - zda se např. obracejí na Židy nebo na Řeky - a z různých situací, pro které je evangelium napsáno, se vysvětlují četné rozdílnosti ve výběru obsahu i ve způsobu, jímž evangelia podávají svou zvěst. Nejde o protiklady, nýbrž různá místa se navzájem doplňují (o tom více ve 12. kapitole).
Z těchto svědectví vyplývá: Ježíš, s nímž nás evangelisté konfrontují, dal vznik hnutí, které začíná v malé, odlehlé zemi a svými vlnami rychle zasahuje až do středu kulturního a politického dění tehdejšího světa. Brzy se o něm zmiňují nejen ti, kteří na tom mají zájem, ale i oficiální dějepisci (Plinius, Tacitus, Suetonius, Flavius Josephus) .
Kdo je Ježíš
Jeden z nás...
Ježíš je očekáván jako možná Boží odpověď. Je souhrnem veškeré naděje nejen židovského národa, který vždy čekal a čeká na svého Mesiáše, nýbrž všeho tázajícího se lidstva vůbec.
Ti, kteří ptajíce se čekají a doufají, si často nevšimnou, že pro ně existuje odpověď. Ježíš, dosud neznámý a nepovšimnutý, stojí jednoho dne uprostřed lidí, kteří se dávají křtít Janem. Očekávaný čeká s čekajícími. Ještě nestojí před zástupem, nýbrž zůstává částečkou tohoto zástupu. Ještě žádná pozornost a rozruch. Ztotožňuje se s ostatními, o nichž ví, že k nim byl poslán.
To je východisko: Ježíš přichází jako očekávaný od Boha. Ale přichází jako jeden z nás. Zařazuje se a podřizuje. Je nám ve všem podobný, kromě hříchu (srov. Žid 2, 17; 4, 15). Mladý muž (asi třicetiletý), na jehož původ je možno se doptat (Nazaret), jehož rodiče (Maria a Josef) dosud žijí. Žid, který zná očekávání svých současníků, který se přizpůsobuje tradici a obřadním obyčejům svého náboženství.
Vybrali jsme ze života Ježíšova jen jeden bod, jeho patrně první vystoupení na veřejnosti. Po tomto vystoupení budou následovat další.
V Novém zákoně neexistuje souvislý "život Ježíšův". Čtyři psaná evangelia nejsou životopis. Schematizovaně a stylizovaně se představují jednotlivá typická setkání, rozmluvy a činy. Jsou uspořádány pro účely zvěstování. Chceme-li jednotlivosti postavit do světla tehdejší doby, musíme vycházet z této doby a z jejího poznání.
K tomuto cíli jsme se značně přiblížili, když v roce 1947 v blízkosti Mrtvého moře byly objeveny slavné Kumránské jeskyně. Když byly rozluštěny tam uložené rukopisy, objevila se v nich svědectví o náboženské sektě esejců, k níž patrně náležel Jan Křtitel a někteří z Ježíšova okruhu. Jak ve slovech Jana Křtitele, tak v Ježíšově nauce jsou věci nápadně připomínající některé styčné body této sekty. Ve víře a praxi esejců vykrystalizovata mocně jedna z forem očekávání Mesiáše. Esejské učení je v podstatných článcích odlišné od Kristova evangelia. Je však zřejmé, že Ježíš byl dobře obeznámen s duchovními proudy své doby. Jako člověk stojí v živoucím světě, který ho obklopuje, a v dějinách.
Aniž chceme snižovat jeho jedinečnost, můžeme konstatovat především toto: Ježíš se zařazuje do své doby, do svého národa a jeho dějin.
Nejdříve tedy musíme obrátit pohled na tohoto člověka Ježíše. Co se ukrývá za tímto obyčejným životem, za jeho nekompromisními slovy, za jeho provokativními požadavky? Knihy Nového zákona stále znovu říkají: Ježíš tu není pro ty, kteří si myslí, že už vědí, kdo je Bůh, nýbrž pro hledající. Kdo se ptá po Bohu, musí být prost každého předem pojatého názoru o Bohu. Ježíš ukazuje Boha jako "zcela jiného", jako toho, který je vždy ještě jiný, než si ho představujeme.
Při vší Ježíšově solidaritě s lidmi jeho doby je v jeho řečech a činech brzy nápadná stále sílící snaha reformovat. Ježíš se nespokojuje s tím, co je kolem něho, obrací se proti zavedenému pořádku. V náboženském životě soudobého židovství, kterému stále více hrozilo, že ustrne v zákonictví, odhaluje omyl, že se člověk může u Boha ospravedlnit svými skutky. Ježíšovo chování je vytrvalý protest proti této domněnce. Ježíš se stává mluvčím a obhájcem Boží věci před lidmi, a to nejen slovem, ale i v činech a znameních.
Ne pouze Zákon...
V době Ježíšově existovala pro směrodatnou vrstvu Židů jen jediná cesta k Bohu: přesné zachovávání starozákonních ustanovení. Tento Zákon pochází Jako celek od Boha. Jeho aplikace na praktický život dala během doby vznik 248 příkazům a 365 zákazům, které bylo nutno přesně dodržovat. Zvláště přísná byla ustanovení o sabatu, židovském svátku. Léčit druhého nebo vytáhnout zvíře z jámy, vzdálit se ze svého bydliště, vařit nebo péci - to vše už platilo za znesvěcení tohoto dne, za zločin proti Bohu. Tato tvrdá ustanovení vyvolávala Ježíšův hněv. Ale nebylo to znamení odporu proti Bohem chtěné autoritě Zákona. Nebyl to člověk, který nejde cestou Bohem předepsanou, člověk, který se protiví! Když mu farizejové předhazují, že dovoluje, aby jeho učedníci znesvěcovali sobotu, dovede se bránit: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu" (Mk 2, 27) . To znamená: Člověk nestojí pod Zákonem; Zákon musí člověku sloužit. Převrácení hodnot! Ježíšovi nezáleží na pouhém splnění Zákona, nýbrž v první řadě na smýšlení a na vnitřním postoji člověka. Přihlížející Židé se nad tímto jednáním pohoršovali. Vnucuje se jim otázka: Je-li Bůh pánem a dárcem Zákona, jak je možné, že tento Ježíš kritizuje Boží vůli? Jedná z pověření a v dohodě s Bohem, nebo je to bezbožník, který sám sebe činí mírou všeho? V úvahu přicházejí jen tyto dvě možnosti. Duchové se tříbí: jedni jsou pro Ježíše, druzí proti němu. Oficiální představitelé Židů už myslí na to, že ho umlčí a tak ono pohoršení odstraní. Už nyní vyvstává nad Ježíšovým životem kříž.
S vyvrženými a viníky...
Ježíš stoloval s celníky a hříšníky. Mnozí se dnes zeptají: Co je na tom divného? Bylo to tak neobvyklé? Bylo. Zákon totiž zakazoval: S bezbožníky není dovoleno jíst za jedním stolem. Zákon určoval, kdo stojí blízko Bohu a kdo nikoli. Představitelé a vykladači tohoto Zákona určovali, s kým je možno se stýkat. Brali na sebe soudcovský úřad, o němž Ježíš soudí, že není vložen do rukou lidí. Společné jídlo mělo v době Ježíšově mnohem hlubší význam než dnes u nás. Sedáme si ke stolu ve spěchu, abychom se nasytili. Jen příležitostně, při svatbě a slavnostních příležitostech, tušíme, jak může společné jídlo spojovat. - U Židů bylo jídlo znakem a výrazem sounáležitosti. Kdo k sobě zve hosta, říká tím: Patříš k nám, k naší rodině. Sedět společně za stolem znamená: Patříme k sobě, stojíme při sobě.
Na tomto pozadí se Ježíšovo chování jeví tím pohoršlivější: jí a pije s celníky a hříšníky. To přece znamená, že se s těmi bezbožníky ztotožňuje; že se s nimi druží. A ještě více: že i na tato zpustlá individua Bůh jednou shlédne a přijme je.
Ježíš svým odporem k náboženské praxi své doby jasně ukazuje, že Bůh není výlučně pro ty, kteří umějí plnit Zákon. To, co Ježíš chce říci a dát, patří všem lidem. Stává se osvoboditelem chudých, utlačených a slabých (i mravně slabých): i pro ně je tu Bůh.
To všechno zneklidňovalo Ježíšovy učedníky a vnucovalo jim otázku, kdo je tento Ježíš? Jakým právem tak mluví? Jak to, že kritizuje Zákon? Ve jménu Božím nebo proti Bohu?
Od protestu k požadavkům
Dosud jsme viděli, jak Ježíš u svého lidu a u jeho vůdců vyvolává pohoršení a vzbuzuje rozporný dojem svým protestem. Nyní se musíme zabývat také jeho požadavky. Řekněme to hned: Jsou to požadavky neslýchané, radikální. I ty vyvolají pohoršení nebo obdiv, odmítnutí nebo následování. Shrňme krátce nejdůležitější z nich (Mt 5, 21 n.):
"Slyšeli jste, že bylo řečeno našim předkům: Nebudeš vraždit! Kdo by zavraždil, propadne soudu. Já však vám říkám: Každý, kdo se hněvá na svého bratra, propadne soudu." Nebo: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nebudeš cizoložit. Já však vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil v svém srdci". Nebo: "Slyšeli jste... Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele. Já však vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují". Atd.
Ježíš neustále zdůrazňuje protiklad mezi tím, co bylo Zákonem pro "předky", a tím, co nyní požaduje on. Stále znovu se posluchači setkávají se slovy "já však vám říkám".
Ježíšův požadavek prohlubuje obsah Zákona. Je patrné stále postupující zniternění: člověka neodcizuje Bohu pouze skutek, ale už myšlenka a motiv. Konkrétně: člověk se neproviňuje pouze vraždou, ale už hněvem a nadávkou. Jiné zákony ze své vůle mění: už nesmíte nenávidět své nepřátele, nýbrž máte je milovat a modlit se za ně.
Protest se stává požadavkem. Ježíš se nejen staví do protikladu k náboženským názorům své doby, nýbrž klade nové požadavky. Židovské zákony sahaly až k Mojžíšovi. Vzpomínáte si, že Mojžíš přijal přikázání od Boha. Ježíš nyní sám sebe činí autoritou a stávající autoritu uvádí v pochybnost (Mt 5, 21 n.). Tím se v očích tehdejších lidí staví do pozice Mojžíše; ba více, staví se na místo Boha. Autoritu, s níž předkládá nový Zákon, si buď osobuje sám, a pak to není skutečná autorita, anebo ji zakládá na autoritě Boha.
Tento Ježíšův nárok se ještě zvyšuje tím, že nejen prohlašuje nové přikázání, nýbrž požaduje rozhodnutí vzhledem ke své vlastní osobě (Mk 8, 34): "Kdo chce jít za mnou, zřekni se sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě: Bohatému mládenci, který nechce opustit svůj majetek, říká (Lk 18, 22): "Prodej všechno... pak přijď a následuj mě!" Anebo (Mt 12, 30): "Kdo není se mnou, je proti mně." Ježíš od svých posluchačů žádá nejen, aby poslouchali Boha více než lidi, nýbrž zároveň požaduje: Slyšte mne a následujte mne. Jeho osoba je směrodatná. Ježíš nárokuje sám pro sebe autoritu a postavení, které patří jedině Bohu.
Při tom všem Ježíš ví, že je zajedno s vůlí Boží. To, co požaduje a činí, je v naprosté shodě s tím, co chce i Bůh. "Můj pokrm je, abych konal vůli toho, který mě poslal" (Jan 4, 34) . Ježíš je v celém svém poslání bezvýhradně oddán Bohu. Jeho ne ke všemu, co hanobí svět a člověka, je zároveň ano k vůli Boha, který chce mít svět jiný. Znovu nutně vzniká otázka: "Kdo je tento muž?" Kdo slyší jeho požadavky a považuje je za správné, ocitá se skrze Ježíše před nárokem a autoritou Boží. Kdo jeho řeč přijímá, přijímá v Ježíšovi Boha. Za otázkou "Kdo je tento Ježíš?" se pozvolna vynořuje odpověď. Tato odpověď byla pro židovského pozorovatele, který znal pozadí (Zákon, Mojžíš, Bůh), mnohem zřejmější než dnes pro nás.
Od požadavků k nabídce
Máme-li Ježíše na základě svědectví z jeho doby chápat stále více, musíme dále zkoumat nárok, který si činí. Tento nárok se nevyčerpává v požadavcích, za nimiž je patrna více než lidská autorita; stává se nabídkou, darem předloženým člověku.
Jasně to ukazuje např. následující text (Mk 10, 46-52): "Když s velikým zástupem lidí z Jericha vycházel, seděl u cesty slepý žebrák - Timeův syn Bartimeus. Když uslyšel, že je to Ježíš z Nazareta, začal volat: ,Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!` Lidé ho okřikovali, aby mlčel. Ale on křičel ještě více: ,Synu Davidův, smiluj se nade mnou!` Ježíš se zastavil a řekl: ,Zavolejte ho!` Zavolali toho slepého a řekli mu: ,Bud dobré mysli, vstait, volá tě!` On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: ,Co chceš, abych pro tebe udělal?` Slepý odpověděl: ,Rabbúni, ať vidím!` Ježíš mu řekl: ,Jdi, tvá víra tě zachránila.` A slepý hned nabyl zraku a šel s Ježíšem."
Všimli jste si výroku, o který nám v tomto textu jde? Podle Marka je slepec uzdraven svou vlastní vírou.
V osobách Ježíš - Bartimeus se před námi odehrává drama lidských dějin. Bartimeus vyrůstá ze svého individuálního života a stává se člověkem vůbec: bez pomoci - nevidoucí - odkázaný na druhé - závislý. Chápe se jediné možnosti, která k němu přichází v Ježíšovi. Je to už víra? Asi ano. Bartimeus vidí svou bezvýchodnost, neschopnost, svou situaci, v níž může něco pro sebe očekávat jen od Ježíše. Vyvstává nám před očima jako člověk, který se ve své bídě otevírá, doufá a stává se vnímavým. Dokáže to on, člověk sám? Nebo spíše tato důvěra vzniká ze setkání s protějškem? Není tento Bartimeův postoj přímo vyvolán tím, že jde kolem Ježíš? Víra vzniká ze setkání: Důvěřuji, otevírám se druhému, dovede-li mě otevřít.
Uzdravovat to, co je nevyléčitelné - tato moc patří pouze Bohu. Pro slepce a kolemjdoucí se tedy uzdravení děje skrze Boha. Znovu se v Ježíšových činech projevuje moc více než lidská. Kdo věří Ježíšovi, věří skrze něho a v něm Bohu. Kdo věří Ježíšovi, ocitá se před Bohem. Kdo slyší Ježíše a uposlechne jeho požadavku, stojí nejen před příkazy, nýbrž před nabídkou.
Ježíš odpouští hříchy
Tato nabídka je ještě obsáhlejší, než jsme dosud ukázali. V lidském životě se vyskytují nejen nemoci, starosti, nesnáze, nýbrž existuje také skutečnost, kterou bible nazývá "hříchem". Je to odpor proti Boží vůli, hříchem člověk vybočuje z cesty, kterou má dojít k svému naplnění. Toto pochybení, zvláště když má důsledky také pro druhé, se stává vinou, kterou na sebe lidé uvalují vždy znovu (srov. 7. kapitola) . Může se člověk osvobodit od tohoto údělu, který si sám způsobuje? Jak to dokáže? Přesvědčením Židů bylo, že hříchu může člověka zbavit jen Bůh.
Na tomto pozadí je patrná "osobitost" Ježíše, když říká jednomu ochrnulému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy." (Mk 2, 5.) Chápeme šok, který tato slova vyvolávají u znalců Písma: "Jak může ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh" (Mk 2, 7). Rouhání? Nebo se v této nabídce projevuje ono obrovské právo být víc než člověk?
Ochrnulý se skrze Ježíše ocitá bezprostředně před Bohem. Uzdravení a odpuštění hříchů se mu může dostat jedině od Boha. "Všichni chválili Boha", to znamená, že v Ježíšově konání je vidět Bůh a Bůh je v něm chválen.Ježíš uzdravuje
Z toho, co jsme řekli, by snadno mohl vzniknout dojem, že Ježíš využíval uzdravování nemocných, zmírňování lidské bídy a veškeré sympatie ke druhým lidem vždy jen jako příležitosti k tomu, aby prosazoval sebe a svůj nárok. Řečeno poněkud vyhroceně:
šlo Ježíšovi o samotného člověka, o jeho každodenní starosti a bolesti - nebo aby se stal populární a získal nové vyznavače pro učení, které podle chápání mnohých odsunuje koneckonců řešení přítomných problémů do budoucnosti "na onom světě"?
Evangelisté nám vyprávějí o Ježíšově soucitu s lidmi trpícími nouzi. Vzpomeňme znovu na slepce od Jericha. Ježíš se zastaví a volání o pomoc si vezme k srdci. Zavolá slepého k sobě a mluví s ním. Dovede se přenést do postavení druhých: hladoví spolu s hladovějícími, pláče se zarmoucenými (srov. Jan 11, 35). Chápe starost otce o dítě (srov. Mk 9, 17). Vždy znovu je shovívavý, protože zná slabost a strach svých učedníků. Aby tento obraz jasněji vynikl, stojí za přečtení, co říká bible o Ježíšově vztahu k dětem (srov. Lk 18, 15 n.). Ježíš se přibližuje k člověku, myslí to s ním dobře, rozumí mu. Proto o něm mohli jeho současníci říkat: "Dobře všechno učinil" (Mk 7, 37).
Ježíš soudí
Ten, který ví, že je zde zcela pro člověka, sám očekává, že i člověk je tu pro něho. Náš postoj k Ježíšovi - buď víra, nebo odmítnutí - rozhodne o Ježíšově postoji k nám. "Kdo se však stydí za mne a za moje slova, za toho se také Syn člověka bude stydět, až přijde ve slávě své i Otcově..." (Lk 9, 26).
Předpokládá se tu myšlenka na soud na konci času, při kterém Bůh pronese rozsudek nad naším životem. Opět se Ježíš ztotožňuje s Bohem, když pro sebe nárokuje Boží činnost, totiž souzení. Každé setkání s tímto Ježíšem, ať už s jeho požadavkem nebo s jeho nabídkou, nutí člověka k rozhodnutí. Neutralita nebo vyhýbání před ním neexistuje. Buď ano, nebo ne. Tak se na něm nutně tříbí a tříbili duchové. Jedni se vidí skrze Ježíše postaveni před Boha, druzí v něm vidí rouhače. Jedni se dají v setkání s ním otevřít, druzí se uzavírají.V dohledu je kříž
Když se přeneseme do situace a nazírání Ježíšových současníků, pochopíme, že Ježíš působil na autoritu nutně provokativně. Není proto divu, že se ve zprávách evangelií neustále objevují formulace jako: "Farizeové však hned šli ven a radili se s herodovci, jak by
Ježíše zničili" (Mk 3, 6). Nebo: "I snažili se ho zajmout" (Mk 12, 12). Také sám Ježíš stále jasněji viděl, do jak bezvýchodné situace se dostal, a předpovídal: "Syn člověka bude vydán v ruce lidí a zabijí ho" (Mk 9, 31).
Situace se přiostřuje. Rýsuje se konec Ježíšovy činnosti. Kříž se stává neodvratným; je to logický důsledek jeho jednání. Zůstane Ježíš za těchto okolností věrný svému nároku, své nabídce? Bude i nadále stát při svých celnících a hříšnících? Bude svým vystupováním i nadále lidi konfrontovat s Bohem? Nebo se toho všeho vzdá, aby se zachránil?
O konci života tohoto člověka netřeba vyprávět. Každému je známo, jak přesně fungovala mašinérie při jeho odvržení přes zradu, výslech, odsouzení, rozdmýchávání zuřivosti lidu až k popravě.
Ježíš s takovým koncem počítal. Tím, že všechno říká a koná, také všechno riskuje. Na tomto temném pozadí povždy přítomného kříže musíme ještě jednou promyslet jeho nárok a jeho nabídku.
Význam Ježíšovy smrti na kříži pro jeho a naši dobu lze zatím shrnout takto:
Kříž nelze snižovat na nemilou příhodu, na nehodu v Ježíšově životě. Nelze ho také vykládat jako osud, který Ježíš vůbec nechtěl. Skrze kříž se naopak jeho činy a slova ocitají ve zcela novém světle.
Ježíš svou smrtí ratifikuje svůj život. Všechno to, co vyčnívá nad všednost a obvyklost jeho života, dochází svého potvrzení. Ježíš je ve své smrti tím, co pro sebe nárokoval: člověkem, ve kterém a skrze kterého Bůh mluví k tomuto světu a jedná s ním.
Skrze kříž nabývá Ježíšův život své poslední věrohodnosti: tento člověk nic nechtěl a nic nenárokoval pro sebe. Každá námitka, že Ježíš byl ctižádostivý a chtivý moci, je křížem znicotněna. Všechno, co Ježíš ve svém životě konal, se dělo pro člověka. Kříž se stává také znakem nezištnosti a služby (viz 7. kapitolu).
Pro mnohé lidi je kříž koncem jedné životní tragédie: Ježíš, nepochopen od svého okolí, ztroskotal a zemřel. Ve skutečnosti je kříž obratem Ježíšovy historie, výchozím bodem nové epochy. Kdo se zabývá Ježíšem i jeho koncem, může vniknout do silového pole tohoto muže z Nazareta a jeho život může dojít a dojde změny ve smyslu Ježíšově. Kdo přijme Ježíšovu životní cestu a následuje ho, ocitne se na cestě k Bohu.
Ztroskotal Ježíš nebo neztroskotal?
Jak vidět, tímto mužem z Nazareta se musíme zabývat ještě dále. Posud můžeme říci toto: Existuje mnoho lidí, kteří v Ježíše nevěří a domnívají se, že ani nemohou. Ale mezi nimi jsou mnozí, kteří Ježíše uznávají a naučili se ho milovat. V čem je - tak se musíme ještě jednou tázat - to, co nás v jeho životě oslovuje a co se nás týká? Postava Ježíšova proniká do všeobecně lidské zkušenosti. V Ježíšově životě se na jediné postavě zjevuje drama lidské existence. "Ecce homo" - hle, člověk. Tato slavná slova Pilátova o Ježíšovi neuvědoměle vyjadřují univerzální význam tohoto jedinečného života. V Ježíšovi se ukázalo, jak si Bůh představuje člověka. Tuto výpověď výstižně formuluje starokřesťanský spisovatel Ireneus, když říká, že Ježíš v sobě "shrnuje" člověka.
Nic lidského mu není cizí. Nenajdeme u něho žádné pohrdání prostými skutečnostmi lidské existence. Hlásá, že všichni lidé mají stejnou hodnotu. Všechny sociologické a rasové přehrady jsou strženy. Zároveň s touto solidaritou se vším pozemským se u Ježíše jeví vznešená nezávislost na těchto věcech. Tato svoboda se stává znakem plného lidství. Tam, kde se člověk připoutá vůlí Boží, stává se nezávislým na lidských poutech.
Ale to není všechno. Otázku: "Kdo je to?" nemůžeme ještě pokládat za zodpovězenou. Kdo se zabývá svým životem, kdo na sebe nechává působit Ježíšovy činy a slova, bude se muset tázat dále. To, co se přihodilo lidem, kteří se s ním setkali, to, o čem nám oni svědčí, nás vede k zamyšlení. Je Ježíš pouze ideální člověk? Náboženský génius? Jeho přívrženci v něm vidí více. Jeho odpůrci ho přibili na kříž pro rouhání Bohu. "Musí zemřít, protože ze sebe dělal Syna Božího!" (Jan 19, 7). Co však máme dělat, je-li tento nárok na synovství Boží oprávněný?K promyšlení
V Ježíšovi je dána míra pro náš lidský život: on je člověk.
Kdo chce dojít k víře, musí proniknout povrchem a konvencemi současného křesťanství až k prosté postavě muže z Nazareta. On je počátkem naší cesty.
Nám známý a oblíbený obraz Ježíše je často zkreslený. Musíme ho revidovat na základě Písma.
To, co k nám přichází v Ježíšovi, nelze vždy postihnout lidskými představami a pojmy.
Co znamenal Ježíš pro nás dříve a co nyní? Prohloubila se touto kapitolou naše představa o něm? Nebo snad změnila?
Bůh se stává člověkem. V Kristu se mezi námi objevil člověk plný porozumění a dobroty. Někdo, kdo se ujímal slabých a hříšníků. V Kristu nám zazářilo "čisté lidství". (L. Boros)
Ježíš z Nazareta žil na zemi. Jeho osoba a ještě více jeho poselství vzbuzovaly souhlas i odmítnutí, a to v takové míře, že se musíme ptát dále: Je Ježíš zjevením Boha?
Mnoho otázek zůstává otevřených. Proč smrt na kříži neučinila konec jeho poselství? Jak vysvětlit, že po tomto umírání ve vrcholné potupě nenásleduje konec, nýbrž začátek? Že se počet jeho přívrženců zvětšuje? Že se nepřátelé a odpůrci - jako Pavel - stávají Ježíšovými stoupenci? U Ježíšových učedníků a prvních křesťanů nalézáme nadšení nabité vnitřní silou.Nepochopitelná dynamika
Vmysleme se do situace učedníků. Ukřižování jejich mistra pro ně muselo znamenat katastrofu, konec víry v jeho poslání. Zdálo se, že zůstali s prázdnýma rukama - a tolik mu obětovali! Šli za jeho voláním, a to pro ně znamenalo vzdát se svého osobního života. Ježíš šel kolem a řekl: "Pojď se mnou!" - a oni zanechali ženy, děti, rodiče, pole, rybářský člun.
Co teď zbývalo jiného než vrátit se do dřívějšího života a žít v hořkosti, že všechno ztroskotalo? Jenže oni jednají naprosto jinak; začíná vývoj, který podle lidských měřítek nutně zůstane nepochopitelný: doba po Ježíšově smrti nepřináší zhroucení jeho díla, nýbrž jeho rozšíření a prosazení do celého světa. Ježíšovi učedníci nejsou rezignovaní a ustrašení, nýbrž jejich vystupování je rozhodné a plné nadšení. Jejich slovem se dává přesvědčit stále více lidí a připojují se k nim. Vznikají první křesťanské obce v Jeruzalémě a okolí, brzy také v sousedních zemích. Tito učedníci nesou zvěst o Ježíšovi a jeho díle do celého světa: až do Atén, do Říma a do Španělska. Kde se bere tato dynamika? Mezi Ježíšovou smrtí na kříži a touto proměnou učedníků dochází k události, kterou je třeba chápat jako začátek tohoto procesu: k Ježíšovu zmrtvýchvstání.
Zmrtvýchvstání
O této události referují velikonoční zprávy čtyř evangelií, několik míst u Pavla a řeči ve Skutcích apoštolů. Všem těmto zprávám je společné jednoznačné vyznání: Ježíš, muž z Nazareta, žije. Jeho smrt neznamená ani odchod od jeho stoupenců, ani zhroucení jeho díla. Kříž není zpečetěním jeho ztroskotání. Ježíš se setkává se svými učedníky ve zcela jiné, nové živoucnosti. Smrt je přemožena. Ježíšovo zmrtvýchvstání nutí učedníky k vyznání: Muž z Nazareta je více než prorok - Ježíš je Boží Syn. (Srov. Mt 17, 5; Mk 14, 62; Kol 1, 15 n.)
Historičnost zmrtvýchvstání
Při četbě novozákonních zpráv o vzkříšení nutně vzniká otázka: Je možné Ježíšovo zmrtvýchvstání pochopit? Chceme-li podat důkaz z dějin, musíme mít k dispozici prokazatelná fakta. Ježíšovo zmrtvýchvstání je pro nás sice událostí, ke které skutečně došlo uvnitř našich dějin; ale způsob, jímž biblické zprávy mluví o zmrtvýchvstalém Ježíšovi (zahradník, poutník na cestě do Emauz, někdo, kdo jí s učedníky), chování zmrtvýchvstalého k jeho učedníkům, otázka po místě a počtu zjevení a konečně některé průvodní okolnosti (prázdný hrob, mládenci v bílém rouchu, zemětřesení) - to vše se v biblických zprávách podává různě. Je tomu tak proto, že při zmrtvýchvstání nejde o událost, která by byla srovnatelná s Ježíšovým narozením nebo ukřižováním; neboť tyto události jsou přístupné naší každodenní zkušenosti. Naproti tomu zmrtvýchvstání je událost neobyčejná: sahá sice do našich pozemských dějin, ale zároveň je převyšuje.
Právě z tohoto důvodu žádná jednotlivá "zpráva" v Novém zákoně nelíčí samotnou událost Ježíšova zmrtvýchvstání, protože nikdo nebyl jeho bezprostředním svědkem. Nepodává se zpráva o samotné události, nýbrž o setkáních a rozmluvách, které odkazují na zmrtvýchvstání jako na událost, k níž došlo.
Slova "zmrtvýchvstání" užívá biblická řeč, aby jím vyjádřila dění, které naší všeobecné lidské zkušenosti uniká.
Na tomto místě si dovolíme malou odbočku: prokazatelně nejstarší svědectví o Ježíšově zmrtvýchvstání nacházíme v 1 Kor 15, 3-8. Tento dopis
napsal Pavel kolem roku 56/57. V tomto úseku předkládá, co sám převzal. Víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání musela už před léty 56/57 být vyjádřena ve formuli víry (nejstarší křesťanské vyznání). Když ještě uvážíme, že Pavel byl zcela na začátku své činnosti, mezi roky 36-41, v Jeruzalémě, a odtud spolu s dalšími formulacemi převzal i tuto formuli, můžeme říci, že víra ve zmrtvýchvstání byla už asi 3 až 5 let po Ježíšově smrti pevně formulována na způsob vyznání víry.
Ve svém dopise Pavel Korinťanům píše: "Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel za naše hříchy ve shodě s Písmem; že byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých ve shodě s Písmem; že se ukázal Kéfovi a potom dvanácti apoštolům. Pak ho vidělo více než pět set bratří najednou - většina z nich dosud žije, někteří už zemřeli. Potom ho viděl Jakub, pak všichni apoštolové. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já."
K samotné události se časově více nepřiblížíme. "Zprávy" evangelií byly sepsány později. Tedy zprávy evangelií objasňují a názorně podávají jedinou skutečnost: Ježíš žije - Ježíš vstal z mrtvých. Proto není třeba snažit se o sladění či vysvětlení drobných rozdílů, které se vyskytují v evangeliích.
Jediným důkazem zmrtvýchvstání, či lépe důvodem víry v ně, je pro nás svědectví a především proměna lidí, jimž se dostalo zjevení. Text 1 Kor 15 uvádí celou řadu svědků: Petr a potom jedenáct, dále se Ježíš zjevil více než pěti stům bratřím najednou, potom Jakubovi a všem apoštolům, nakonec také Pavlovi. Výslovně se říká, že většina těchto svědků ještě žije. Nemusíme se tedy spoléhat na svědectví jediného člověka nebo několika málo lidí. V době sepsání tohoto dopisu bylo ještě možné se jich dotázat. Máme před sebou svědectví víry, ale historicky podložené, to znamená, že svědectví těchto zúčastněných je historicky prokazatelné.
Námitky proti zmrtvýchvstání
Ve snaze znehodnotit Ježíšův význam a otřást jeho nárokem bylo jeho zmrtvýchvstání vždy znovu zpochybňováno. S ním skutečně stojí a padá Ježíš Kristus. Teprve zmrtvýchvstání je rozhodujícím článkem pro jeho pochopení. Pavel: "A jestliže Kristus nevstal, prázdné je naše kázání, prázdná je vaše víra" ( 1 Kor 15, 14).
Proti Ježíšovu zmrtvýchvstání se uvádějí různé námitky, např.: Ježíšova smrt byla zdánlivá. - Po takovém mučení? Po probodení kopím? Všichni zúčastnění byli o Ježišově smrti na kříži přesvědčeni. Lze tím vysvětlit proměnu učedníků?
Další námitkou proti Ježíšově zmrtvýchvstání je tvrzení, že učedníci byli obětí sebeklamu. Když vidí zmrtvýchvstalého jako živou bytost, je to pouhá fantazie, asi podle principu "zázrak je plodem víry". - Podle tohoto vysvětlení má Ježíšovo zmrtvýchvstání základ a původ ve víře učedníků. Zmrtvýchvstání by pak nebyla historická událost, nýbrž subjektivní zážitek a fantazie. Avšak ve všech biblických zprávách se učedníci líčí jako střízliví a nikterak lehkověrní lidé. Kromě toho biblické texty mluví přesně opačně: Zmrtvýchvstání není výtvorem víry, nýbrž setkání se zmrtvýchvstalým je základem víry učedníků."Pán můj a Bůh můj"
Uvážíme-li všechno, co bylo řečeno, nedivme se už, že učedníci v Ježíšovi vidí Pána (starozákonní označení pro Boha) a že ho označují jako Krista (označení Mesiáše očekávaného od Židů). Sama církev mohla a musela tuto svou víru později na koncilech přesněji formulovat: Ježíš Kristus je zároveň Bůh a člověk, to znamená pravý Bůh a pravý člověk. (Řečeno v pojmovém systému a slovníkem středověké filozofie: božská a lidská přirozenost v jedné osobě Ježíše Krista. Velké úsilí a boje v církvi o vyjádření tajemství Ježíše Krista měly cíl zajistit je proti jednostrannému vysvětlování, nikoli stáhnout božské tajemství do těsného prostoru lidské chápavosti.)
Jestliže Bůh skutečně skrze Krista promluvil k světu, týká se to nejen lidí tehdejší doby, nýbrž také nás. Křesťanství není lidský pokus přiblížit se k Bohu, nýbrž Boží příchod k člověku. Naší odpovědí na tuto Boží nabídku je víra.Víra
Možná, že jsme měli o víře mluvit už dříve. Když píšeme tyto řádky, stále více si uvědomujeme, že bychom vlastně měli mít možnost říci všechno najednou a ne krok za krokem. Plné porozumění umožňuje teprve mozaika všech našich výpovědí. Co to je - věřit? Můžeme věřit? Mnozí budou mít dojem, že se zde zavádí jakási výpomoc z nouze, asi ve smyslu: to, co nemůžeme vidět, dokázat, co stěží můžeme poznat ze zkušenosti - to musíme věřit. Že tedy jde o postoj člověka, který lze stěží přesně charakterizovat.
Je víra cit?
Mnozí lidé říkají: "Věřit mohou jen lidé naivní a citově založení; kteří nechtějí přemýšlet." - Víra je vždy postoj celého člověka. Je tedy umožněna vším, co tvoří člověka jako takového, tedy i citem. To však neznamená, že rozum a vůle člověka jsou vyřazeny. Naopak: víra se musí stále odpovídat také před rozumem a s rozumem se dále rozvíjet. Postoj víry bude vypadat podle toho, jak je člověk založen: zda u něho převládá rozum, vůle nebo cit. Každý člověk má víru, která mu odpovídá.
Cesty poznání
Pro člověka neexistuje jen jediná cesta poznání. Jako je člověk mnohovrstevný ve své struktuře, tak je ubohý i ve svých poznávacích možnostech.
Malé dítě se zmocňuje svého okolí tím, že všechno zkouší. Postupně získává zkušenosti samo se sebou a se svým malým, omezeným světem. Hmatem, zrakem, chutí, sluchem a čichem získává dojmy, z kterých se stává poznání teprve dlouhou opakovanou zkušeností. V pozdějším stadiu k tomu přistupuje přemýšlení. Když vidíme, jak si děti hrají se skládankami nebo stavebnicemi, můžeme si všimnout, že už jen slepě nezkoušejí, nýbrž postupují uváženě: co se hodí k čemu? Kterou kostku můžeme postavit na druhou? Viďíme, jak se už v dětském věku u člověka uplatňují dvě cesty poznání: experiment a rozumové myšlení.
Nové vědomosti však můžeme získávat také tím, že se nám něco zajímavého či potřebného zprostředkovává: jeden ukazuje nebo sděluje druhému, jak má co dělat. Předává se zkušenost. Už dítě se učí tím, že naslouchá dospělým a že je pozoruje. Kolik poznatků a výkonů prostě přejímáme z minulosti. Spoléháme se na to, co se nám předává. Ve zvlášť velké míře to platí o historické vědě: jen stěží si můžeme ověřit, zda žil Caesar nebo Karel Veliký. Spoléháme se na zprávy a knihy, které nám o tom vyprávějí, a nemáme v tom žádné potíže.
Ten, kdo se učí, je odkázán na svého učitele. Zcela jistě má přitom určitou úlohu osobní schopnost učitele. Dítě nebo i dospělý nepřijímají informaci od každého člověka. Předávání vědomostí umožňuje osobní kvalita, pedagogické umění, solidní věcné znalosti, především však hodnověrnost učícího člověka. Všimněme si: uplatňuje se zde důvěra. Proto také říkáme: někomu věřit. Děti dovedou důvěřovat ještě bez výhrad. Dospělý to dovede méně. Důvěryhodnost na jedné straně a ochota k důvěře na straně druhé otevírají vzájemný přístup. Už nejde jen o věcné poznání, nýbrž o poznání osobní. Ve styku s lidmi jsme neustále odkázáni na tento způsob poznání. Čím je vzájemná důvěra větší, tím je vzájemné poznávání hlubší a rozsáhlejší. Toto poznání druhého leží mimo oblast experimentu, mimo oblast pouze rozumového vhledu, mimo oblast poučujícího sdělení. Vědeckými údaji nelze člověka plně poznat.
Chceme-li porozumět druhému člověku, nesmíme si přitom počínat násilně. Můj protějšek má právo na úctu; chce být poznáván ve své svobodě. Druhého mohu poznat pouze v dohodě s ním, tedy když se sám vůči mně otevírá. Jen tehdy mohu porozumět druhému, když se dokáži postavit na jeho místo a dívat se jeho očima. Když si dva lidé vzájemně důvěřují, uskutečňuje se přijetí druhého celou osobou: rozumem, vůlí, citem. Podobně je tomu s vírou. Vzájemná důvěra, víra v druhého mají v našich mezilidských vztazích mnohem větší úlohu, než jsme si vědomi: v rodině, v zaměstnání, vždy a všude, kde se lidé setkávají.
Co je křesťanská víra?
Písmo nepodává žádnou definici víry. Sotva také můžeme říci, že existuje jen jediný biblický pojem víry. Každý z novozákonních spisovatelů, když užívá slova "víra" a názorně je vysvětluje, zdůrazňuje jen určité hledisko. Zdá se však, že u všech existuje něco společného: Biblická víra se vztahuje k osobě. Neznamená "věřím něčemu", nýbrž "věřím v někoho". Tento osobní vztah stojí zcela rozhodně v popředí. Jen velmi zřídka se v biblické řeči ke slovu "věřit" připojuje nějaké bližší obsahové určení, jako například u Marka: "Naplnil se čas... věřte v radostné poselství" (Mk l, 15). Neexistuje nějaká zvěst odtržená od Ježíše Krista. Rozhodujícím obsahem evangelia je vposledku sama osoba Ježíšova. Celé Písmo chce ve všech jednotlivostech ukázat, kým je pro nás Ježíš. Hlavní věcí nejsou články víry nebo mravní příkazy, nýbrž živý Bůh, který se nám chce zjevit v Ježíši Kristu. Ježíš od nás žádá víru a umožňuje nám věřit.
Tento požadavek ilustruje biblické vyprávění o mužích v potápějícím se člunu. Přečteme si nejprve Mt 14, 22-33: Marný boj mužů ve člunu proti větru a vlnám můžeme chápat jako podobenství lidské existence bez Boha, v nevíře. Do této situace se přibližuje postava, zprvu matná a jen tušená, pak stále zřetelnější. Ihned sice dochází k pokusu, zařadit to, co tu přichází, do oblasti vysvětlitelných a pochopitelných věcí. "Přízrak!" Tedy halucinace, výplod předrážděné fantazie, tedy vlastně nic. Tento pokus je zmařen jasně slyšitelným hlasem: "Já jsem to!" A protože je slyšet hlas a protože se ten, který mluvil, pohyboval po vodě, tedy projevoval nejvyšší moc, roste pravděpodobnost, že je to někdo, kdo skutečně takovou moc má a je sto dát všemu smysl. A nyní se dostavuje odvaha: "Jsi-li to ty... (je tu ještě pochybnost), rozkaž, a já půjdu k tobě po vodě!"
V naléhavé vůli uvěřit se člověk pozvedá vstříc tomu, který stojí před ním. Avšak dokáže to jen na vyzvání: "Pojď!" A hle, daří se to! Nesen pohledem Pána, kráčí člověk po vodní hladině, a vzdálenost, která se jevila nepřekonatelná, se zmenšuje. Najednou se však znovu dostavují pochybnosti a strach, vědomí vlastní slabosti, máme pocit, že jsme odkázáni jen sami na sebe, bojíme se klamu. Ještě máme daleko k úplnému odevzdání. Člověk nechce riskovat, nýbrž chce být jist, vidět, ne věřit. V tom okamžiku však klesá do moře tohoto světa, do víru vlastních myšlenek, do propasti zoufalství, do kroužení kolem sebe sama.
Avšak v tomto mezním okamžiku, v této situaci se člověk, který je u konce, chápe jediného možného východiska: vzpíná ruce k modlitbě a křičí: ."Pane, zachraň mě!" Nyní je úplně odevzdaný, úplně otevřený, najednou zmizela z jeho srdce veškerá pýcha a je v něm veliká prázdnota, kterou může naplnit jen Pán. Ruce otevřené k Pánu jsou obrazem jedině možné subjektivní připravenosti k víře. A v této rozhodující fázi uchopí Pán svou rukou pozdvižené ruce člověka a přitáhne ho k sobě. Nyní člověk opravdu a skutečně cítí, že se neklamal, že nešel za přízrakem, nýbrž že se s ním setkal Bůh. Do tiché výtky: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" se ozývá jasné, nedvojznačné vyznání víry: "Jsi skutečně Boží Syn!"Víra a přírodní vědy
V posledních staletích byl duchovní vývoj lidstva ovládán napětím mezi vírou a přírodními vědami. Stanoviska se stále více rozcházela, od případu Galileiho až po dnešní otázky. Zdálo se, že nové přírodovědecké poznatky ohrožují víru. Převládal dojem, že čím více člověk proniká do tajemství přírody, tím méně prostoru zbývá pro Boha a víru. Naproti tomu bylo stále zřejmější, že v pozadí biblických výpovědí je nevědecký, antický obraz světa, který vyžaduje výklad. Mostem přes tento příkop mezi přírodní vědou a vírou se stalo poznání, že výpovědi o antickém obrazu světa nejsou předmětem víry. Avšak toto napětí způsobuje stejně jako dříve mnohým lidem skutečné obtíže s vírou.
Víra a technický pokrok
Technika a vědecký výzkum pro nás znamenají fascinující možnosti. Bůh lidem uložil, aby vládli stvořenému světu. Čím více máme něco v moci, tím nezávislejšími se stáváme na druhých; avšak často se tím také ztrácí cit pro Boha. Cítění současné doby se vyznačuje předpokladem, že lidé Boha překonali a učinili zbytečným. Je-li někdo nemocný, nejde přece na pouť, nýbrž zavolá lékaře.
Technika s sebou přináší ještě něco: rozvoj, výzkum a výroba vyžadují stále větší specializaci a dělbu práce. Žádný člověk dnes nemůže přehlédnout všechny souvislosti, i kdyby to bylo v jedné oblasti. Jednotlivý pracovník nebo vědec pracuje jako jedno kolečko z mnohých: soustřeďuje se na jeden nebo několik málo bodů, pouze na výseky skutečnosti. Tím v něm slábne smysl pro celek.Cesty k víře
Každý z nás se vydává na cestu k víře z jiného východiska, a tak je obtížné říci něco všeobecně platného.
Některý člověk o křesťanství ještě prakticky nic neslyšel a musí si teprve všechno vypracovat. Takový člověk to má obtížnější, a zároveň snadnější. - Druhý se narodil do rodiny, která má křesťanský ráz. To může být pomocí. Ale na základě této výchovy se mohou také vytvořit různé averze proti křesťanství; pak je to ještě obtížnější. - Třetímu křesťanská výchova, přesvědčivé vzory a prožívání společenství ve víře dávají dostatečně pevný základ, na kterém může vybudovat své rozhodnutí pro víru.
Nikdo nemůže ve svém životě vyzkoušet, zpracovat, udělat všechno. Nikdo nezačíná od naprosté nuly. I naši předkové mysleli, nepřijímali víru nekriticky. My budujeme dále na základě, na který jsme postaveni. Dokud se neprokáže opak, je křesťanství pro toho, kdo byl vychován v křesťanské tradici, vzorem cesty k Bohu. Nikomu ovšem není prominuto osobně odpovědné rozhodnutí pro Boha a jeho zjevení v Kristu.
I když jsou předpoklady různé, některé věci jsou přece společné:
1. Prvním krokem, který může vykonat každý, je ochota otevřít se. Naše nitro potřebuje okno, aby vnější svět mohl vstoupit k nám a abychom my sami měli možnost dívat se ven. Všechno nové, neočekávané, každý možný vývoj, i to, co je nepohodlné, od nás požaduje otevřený postoj. Kdo je sám v sobě uzavřen, nedojde k žádnému setkání. Kdo chce mít kontakt s lidmi, musí se jim otevřít. Kdo chce věřit, musí být otevřen pro možnost Boha.
Ve všem tázání, pochybách, touze po důkazech, si musím vytvořit tento náskok: dříve než mi někdo řekne, že existuje Bůh, ještě dříve, než uvěřím a tak přijmu Boha, smím si říci: Bůh může existovat, a tento Bůh se lidem může sdělit a darovat (viz 4. kapitolu). S touto možností, kterou my lidé vždy znovu ve svém životě prožíváme možná neuvědoměle, v pochybách, ale přece v ni doufajíce - se musím co nejvíce spřátelit. Až budu tak daleko, budu moci říci: "Existuješ-li, pak nemůžeš být ty mně a já tobě lhostejný. Kéž bych mohl věřit!"
2. Další krok je možná obtížnější, je však nutné ho vykonat. Na své cestě k víře se musím rozhodovat. Avšak rozhodnutí, které možná postaví můj život na hlavu, vyžaduje energii a odvahu; proto se mu raději vyhýbáme a setrváváme v nezávislosti. Jen se nevázat! My všichni známe tento strach před vázaností. Cítíme možná, že je ohrožena naše svoboda, možná, že nás už různá zavazující rozhodnutí zklamala.
My lidé však potřebujeme být vázáni. Naprostá nevázanost by byl chaos. Nevedlo by to k veliké nesvobodě, kdyby každý člověk na světě žil bez vázanosti na hodnoty a lidi? Člověk by se jen neměl vázat na něco, co ho zotročuje a odlidšťuje. Vazba na Boha neznamená ztrátu svobody.
Víra jako věc odvahy a jistoty
Každé vážné rozhodnutí vyžaduje od člověka určitou dávku odvahy. Co se děje ve dvou mladých lidech, kteří jsou rozhodnuti uzavřít manželství? Na jedné straně je každý z nich přesvědčen, že našel pro svůj život správného partnera; teprve na základě poznání a lásky je možno se zavázat. Na druhé straně toto přijetí závazku vždycky žádá odvahu, protože jde vlastně o krok do temné budoucnosti. Podobně je tomu s každým rozhodnutím, které musíme učinit.
Rozhodnutí pro Ježíše a jeho zvěst, rozhodnutí pro nový životní postoj, vyžaduje celého člověka. Ale máme-li se vůbec odvážit nějakého rozhodnutí, pak tohoto; neboť zde před námi nestojí pouze člověk, nýbrž spolehlivý Bůh. I když nám to může připadat jako skok do tmy. Stojí prostě za to tuto víru vyzkoušet.
"Přišel do galilejské Kány, kde předtím proměnil vodu ve víno. Byl tam jeden královský úředník, jehož syn ležel nemocen v Kafarnau. Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vyhledal ho a prosil, aby šel a uzdravil mu syna - ten už skoro umíral. Ježíš mu řekl: ,Jestliže neuvidíte znamení a zázraky, vůbec neuvěříte.` Královský úředník mu odpověděl: ,Pane, přijď, než moje dítě umře.` Ježíš mu řekl: ,Jen jdi, tvůj syn je živ.` Ten člověk uvěřil tomu slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Když ještě byl na cestě, přišli mu naproti jeho služebníci a hlásili: ,Tvůj syn je živ.` Zeptal se jich tedy na hodinu, kdy mu začalo být lépe. Odpověděli mu: ,Včera v jednu hodinu odpoledne mu přestala horečka.` Podle toho poznal otec, že to bylo právě v tu chvíli, kdy mu Ježíš řekl: ,Tvůj syn je živ.' A uvěřil on i všichni v jeho domě." (Jan 4, 46-53)
Ten muž prosí o viditelný zákrok Ježíšův. Ale Ježíš mu nejde uzdravit syna, řekne jen: "Jdi, tvůj syn je živ." Muž nedostal důkaz o vyslyšení své prosby. Musí se vydat na cestu, aniž má něco jiného než Ježíšovo slovo. Musí se odhodlat k víře. Teprve když ve víře odchází, slyší o zachránění svého syna. A teď sám vidí souvislost. Zjišťuje, že uzdravení nastalo v té hodině, ve které ho Ježíš ve víře poslal na cestu. V této víře nyní setrvává. Nevěří už jen Ježíšovu slovu, věří v něho zcela a úplně, a spolu s ním uvěří celý jeho dům.
My sami jsme často v první fázi tohoto příběhu. Chceme být uchráněni utrpení, osvobozeni od toho, co nás tíží nebo ohrožuje, a musíme pak vyslechnout slova: "Jestliže neuvidíte znamení a zázraky, vůbec neuvěříte."
Může se také stát, že jsme ve třetí fázi příběhu, shledáváme, že jsme zproštěni těžkého břemene, a ve víře nyní říkáme: Bůh nám pomohl. Takové prožité znamení se však přijímá jako skutečné znamení víry teprve tehdy, když z něho roste ochota věřit nyní úplněji a nebýt závislý na divech a zázracích. Slovo, s nímž jsme posláni na cestu, je Ježíšovo slovo z druhé fáze příběhu: "Jdi". A pro nás obvykle toto slovo není osvobozením od toho, co nás tíží, není příslibem vnějšího ulehčení našeho života. Pokud jsme na cestě, platí: "Jdi. Jdi dále svou cestou. Přijmi svou cestu, a tím přijmi to slovo. Tvá víra ti pomohla a pomáhá ti stále."
Bůh nám jde vstříc
Až dosud jsme o uskutečnění víry uvažovali pouze ze strany člověka. Museli jsme tak činit, neboť člověk jako jeden pól v setkání s Bohem může a musí přinést podstatný přínos. Tento přínos je ovšem už pod vlivem Boha, který stojí před člověkem a žije v něm.
Že slyším o Ježíšovi, že se setkávám s jeho slovem, že se mi křesťanství jeví jako něco přitažlivého, že se setkám s lidmi, kteří žijí svůj život z rozhodnutí pro víru - všechny tyto předpoklady nezávisí jen na mně, nýbrž na přízni okamžiku, na řízení a vedení, které o mne pečuje.
Působí tu - obrazně řečeno - Boží ruka. Bohu však nevděčím pouze za předpoklady a podmínky své cesty k víře - vděčím mu za mnohem více: on je už přítomen mému zápasu, mým pokusům o víru. I tehdy, kdy si myslím, že je Bůh velmi daleko, je už na cestě ke mně. Vždy mi jde vstříc.
Tento vztah je zvláště názorně vylíčen v evangeliích: pokud Petr ve svých pochybnostech hledí ve víře k Ježíši a spoléhá se na jeho slovo, dokáže kráčet přes propasti vod. Ježíšovo slovo dodává královskému úředníkovi odvahu, aby šel, i když Ježíš sám s ním nejde. To ukazuje, že z Ježíše vychází něco, co lidi proměňuje, co jim dodává odvahy, aby se odvážili rozhodnutí; něco, co otvírá lidi, kteří se s ním setkávají, a co jim dává vyjít ze sebe; ale také něco, co lidem umožňuje důvěřovat a je pro ně příslibem jistoty a naplnění. Člověk, který se skrze Ježíše setkává s Bohem, se stává jiným člověkem. Co to je a jak se to děje, je obtížné pochopit a vypsat. Odedávna tomu křesťané říkají "milost" (viz 8. kapitolu).Složitá víra?
Bůh se nám sdělil v Ježíši Kristu. Tento Ježíš se s námi dnes samozřejmě nesetkává jako jiní lidé, už 2000 let není na zemi. Kde dnes najdeme jeho zjevení? Možná, že odpovíte: "V bibli - v církvi." Zatím si řekněme alespoň toto: Jestliže se Bůh zjevuje lidem v Ježíši Nazaretském, a tak svěřuje svou zvěst lidem, můžeme předpokládat, že bude pečovat také o to, aby tato zvěst došla bez porušení až do naší doby. Ale právě v tomto bodě začínají obtíže mnoha lidí: "Co má tolik dogmat dnešní církve společného s tehdejším Ježíšem?"
Nejeví se nám to, co církev předkládá k věření, jako bludiště, jako drtivá nauková soustava? Nestala se křesťanská víra v průběhu staletí složitou? A přece nezáleží jen na tom, že věříme, ale právě tak rozhodující je i obsah víry. Nevěříme přece naprázdno, nýbrž v to, co jsme obdrželi od Ježíše jako Boží zjevení. Kdo věří, chce přijít k pravdě. Proto se církev musela stále znovu pokoušet formulovat svou víru, vymezovat a zajišťovat ji proti nedorozuměním. Tak vznikala dogmata. Avšak církev má také povinnost, aby svou víru předávala přiměřeně dané době a srozumitelně. Z toho vyplývá množství pouček a vysvětlení, které nás uvádějí do rozpaků a dráždí. Nakonec se však všechno sbíhá v jedné zcela prosté základní pravdě: Bůh miluje člověka - Bůh se stává člověkem - Kristus vede člověka k Bohu. Všechno ostatní je rozvinutí a objasnění tohoto jediného zjevení. O to nám půjde v následujících kapitolách.
Živá víra
Ještě něco je třeba říci nakonec: Naše víra nemůže být pouze záležitostí smýšlení, nýbrž musí se proměnit v čin. Jakub ve svém listě říká (2, 20): "Víra beze skutků je jalová." Jestliže víra požaduje a naplňuje celého člověka, pak ze svého lidského života nesmíme ponechávat nic v zákoutí vlastní svévole a choutek. Život křesťana neprobíhá v ghettu. Víra chce změnit, obohatit, obšťastnit celou naši existenci a učinit ji hodnověrnou: naše mluvení, práci, vztah k druhým lidem, odpovědnost za ně a mnohé jiné. (Srov. též kapitolu 14. a 15.)
K promyšlení
Naše víra nikdy není hotová, nikdy s ní nejsme u konce. Musíme o ni stále znovu bojovat a znovu za ni odpovídat. Víra je jiná u dítěte, jiná u dospělého člověka. Když někdo tímto vývojem neprochází, trpí jeho víra škodu.
Někdy v životě - možná na konci dětství - se člověk ocitne nad troskami své víry. To není důvod k zoufalství. Kde k této krizi nedochází, zůstáváme v dětské víře. Krize jsou znakem života a růstu. Přestálé krize dávají větší jistotu.
Víra, která se odpovídá před rozumem, musí odpovídat na otázky. Potlačená otázka se dříve nebo později vymstí. Kdo se ptá, nezbavuje se víry, nýbrž chce si ji ověřit a zařadit ji do celku svého poznání. A to je správné.
Jsou dvě věci, z nichž vyrůstá víra: rozumové poznání a vůle. V oblasti poznání roste víra, když se vzděláváme ve vědění, v oblasti vůle pak roste, když se povzbuzuje zbožnost a posiluje vytrvalost. Podle růstu víry pak poznáváme tři druhy věřících. Někteří volí víru z pouhé zbožnosti a nechápou rozumem, co je třeba věřit a co nikoli. Jiní pak svým rozumem schvalují to, co svou vírou věří. Třetí pak počínají v čistotě svého srdce a svědomí niterně okoušet to, co vírou věří. U prvních z nich působí pouhá zbožnost, u druhých se připojuje i rozum, u třetích čistota duše dosahuje jistoty. Je pak ještě čtvrtý druh lidí, pro které je víra spíše životním zvykem než ctností. (Hugo od sv. Viktora)
Člověk dneška je zvyklý poznávat pokud možno všechny věci v krátkých, stručných definicích. Nerad studuje velké, silné folianty a chtěl by mít vše vyjádřeno několika málo větami. Proto se také táže, co je v křesťanství podstatné, co nám Kristus přinesl, co nám chtěl dát.
Pro mnoho lidí, a to i pro mnoho křesťanů, se křesťanství jeví jako seznam příkazů a zákazů. Mnohdy bývá křesťanství ztotožňováno s morálkou, která se jeví jako nějaký seznam nepravostí, pod který souhrnně napíšeme, že toto všechno se nesmí dělat. Jiní vidí v křesťanství jen zbožnost, službu Bohu. Mnozí křesťané naopak chtějí celé křesťanství převést na lásku k člověku a vůbec k lidem a stávají se tak hlasateli humanismu. Jistě že to, co jsme řekli, může v sobě skrývat značnou část pravdy, avšak zdaleka to ještě není celé křesťanství.
Kristus prohlásil za cíl svého příchodu a svého setkání s člověkem Boží království a jeho uskutečnění v životě. V Kristu se tedy Bůh obrátil k lidem, aby jim dal účast na svém životě. Bůh sestupuje k člověku, aby jej přivedl k sobě. Zdá se však, že z takto uskutečňovaného Božího království mezi lidmi zbylo jen málo. Poznali jsme již, jak je pro člověka obtížné už jen to, aby Boha poznal. Je-li samotné poznání Boha obtížné, pak přiblížení se Boha k člověku a člověka k Bohu je tím obtížnější. Dokonce můžeme říci, že vzhledem k nekonečnosti Boha a nepatrnosti člověka nemůže být ani řeči o nějaké blízkosti. Je zde tedy trhlina, která působí, že mnozí téměř zoufají nad smyslem lidského žití a nad smyslem světa vůbec.
Naskýtá se mnoho otázek, které zaplavují toho, kdo přemýšlí. Mezi nimi může být i názor, že snad Kristovo dílo bylo marné. Tážeme se dále: nemohl Bůh stvořit člověka hned tak, aby mohl být s Bohem úzce spojen? Proč dopustil, že došlo k trhlině mezi· Stvořitelem a tvorem? Odpovědi na tyto otázky musíme hledat velmi vytrvale a jednou z těchto cest bude úvaha o tom, co to znamená, když bible říká, že Bůh člověka miluje.
Bůh přijímá člověka
Slovo, kterému se snad děje největší příkoří mezi výrazy lidské řeči, je láska. Co všechno bývá tímto slovem označováno, jak se ho zneužívá! Jsme tímto slovem takřka zaplaveni, slyšíme je v básni, zpívá se o něm v písni a přece málokdo dovede proniknout k jeho nejvnitřnějšímu obsahu. Každý z těch, kteří toto slovo slyší, myslí na něco jiného. Byli bychom na chybné cestě, kdybychom chtěli rozšířit tento mlhavý pojem, jak je znám mezi lidmi, do nekonečna a mysleli si, že to je Boží láska. Sv. Jan, o němž Písmo i tradice tvrdí, že pronikl nejhlouběji do Boží lásky, neříká jen, že Bůh nás miluje, nýbrž že Bůh je láska. Láska tedy podle něho patří k Boží podstatě. Z toho vyplývá, že Bůh nemiluje proto, že by si to předmět lásky zasloužil, nýbrž Bůh miluje sám od sebe, protože to náleží k jeho bytosti. A proto i své tvory, tedy také nás, miluje ne proto, že bychom se mu líbili, nebo že bychom na něho (je až absurdní to říci) dobře zapůsobili. Je to tak, jako by Bůh viděl, že člověk má pod slupkou složenou z nedokonalostí, ba dokonce z hříchu, dobré jádro. Jako by dohlédal až k našemu navršení, k němuž máme dospět s jeho pomocí. Miluje nás tímto způsobem proto, že jeho lásku nevyvolává naše hodnota, nepůsobí ji dobro, které je v nás. On sám v nás toto dobro vytváří. Proto sv. Jan ( 1 Jan 4, 19) praví: "... on napřed miloval nás...` Písmo ostatně tvrdí, že Bůh stvořil člověka k svému obrazu a podobenství. V každém z nás tedy vidí svůj obraz, a proto nás miluje.
Boží láska k hříšníkům
Láska Boží má zvláštní ráz. Milován je i člověk, který se sám od Boha odvrací. Sv. Pavel (Řím 5, 8) to vyjádřil takto: "Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšníci." Mezi lidmi to bývá docela jinak. Jestliže my řekneme ano a náš protějšek na to odpoví ne, pak mnohdy naše úcta ba i láska k němu ochabuje. Lidé obvykle přizpůsobují své bližní sobě a chtějí je usměrňovat podle svého. Jestliže se to nedaří, končívá i sympatie nebo dokonce láska.
Velikost lidské svobody
Jeden z nejoblíbenějších přístupů Boha k člověku spočívá v tom, že člověku ponechává svobodu i tenkrát, když jemu samotnému odpovídáme ne. Člověk se rozhoduje pro hřích a Bůh respektuje jeho vůli. Nedrtí ho svou mocí, neboť ho opravdu miluje. Něco takového nám zůstane provždy tajemstvím. Vždyť tato svoboda pocházející od Boha nám dává možnost uplatnit se i proti němu. Ovšem, domýšlíme-li tuto věc dále, vidíme, jak veliká moudrost je zde skryta. Kdyby Bůh nějak člověka nutil k opětování lásky, pak by se jeho láska mohla stát i břemenem. Byla by věru těžko pochopitelná.
Lidé mnohdy nepochopili Boží úctu k svobodě jeho tvora a leckdy ji vykládali jako slabost. Mnohým se zdálo, že Bůh své vlastní zákony nebere vzhledem ke své lásce a svému milosrdenství nakonec tak přísně, a že tedy všichni konečně dojdou k určitému usmíření, ba k přijetí do nebe. Je to výklad nepřijatelný, ale láska je proti podobným výkladům bezbranná a bezbranná je i Boží láska.
Bere-li Bůh naši svobodu s naprostou vážností, pak z toho vyplývají i pro nás vážné důsledky. Nemůžeme vzhledem k Boží lásce volně hřešit. Bůh se nevnucuje tomu, kdo se mu vzdaluje, kdo ho odmítá. Respektuje rozhodnutí člověka. Proto záporné gesto vůči Boží lásce může mít konečnou platnost pro čas i pro věčnost. Nemáme přece pouze svobodu, nýbrž se svobodou máme i odpovědnost za rozhodnutí, která učiníme.
Bída lidské svobody
Svoboda je veliký dar a tvoří velikost člověka. Je však současně i jeho ohrožením. Každé schopnosti a každé možnosti je totiž možno použít ke špatnému. Tím vzniká pro člověka i možnost zneužít svobody, tedy dělat to, co je nesprávné a špatné. Díváme-li se na svět trochu pesimistickým pohledem, máme dojem, že zlo je mocnější než dobro. Láska je tolikrát klamána a zrazována. Člověk ohrožuje člověka. V tomto světě, který Bůh člověku dal, existuje kromě lásky moře krve a slz, a to snad převládá.
Otázka, která pronásleduje člověka celá tisíciletí, zní: Odkud je zlo? Vytvořit si princip zla, nějakého "antiboha" - to podle Písma nelze. Neexistuje nějaká zlá moc rovná Bohu, která by vkládala zlo do původně dobrého stvoření, která by mezi zasetou pšenici zasela koukol. Není tu jiný tvůrce kromě Boha. Bůh však netvoří zlo; chce dobro, chce dobrý svět.
Zneužití toho, co bylo dáno člověku jako veliký dar, totiž zneužití svobody, je i podle Písma hlavním zdrojem zla. Člověk, který dostal svobodu, mohl a může mařit Stvořitelovu vůli,. může narušovat řád života, může uvádět do světa zlo. Je to člověk, kdo připojuje k láskyplné Boží myšlence zlo, a to tehdy, když řekne Bohu své "ne".Co je hřích?
Toto "ne", řečené Bohu jako odpověď na jeho lásku, je hřích. Je třeba důkladně poznat toto slovo v jeho strašlivé skutečnosti. Nepoznáme-li je, zůstane nám velmi mnoho dalších výkladů nesrozumitelných a neuspokojivých. V podstatě jediným hříchem je odmítnout Boží lásku. Starý Zákon měl pro toto odmítnutí výraz "nevěrnost" nebo "porušení smlouvy". Tím, že je člověk Bohu nevěrný, v podstatě říká, že Boha nepotřebuje, že si stačí sám. Člověk se vytrhuje ze vztahu k Bohu a sám sebe činí měřítkem všeho.
Příkazy, které nám Bůh předkládá, nejsou rozhodně jeho libovůle. Chtějí to nejlepší pro jedince i pro společnost. Byl by společný život lidí myslitelný bez pravdivosti, bez ochrany života? Člověk se v hříchu vlastně ničí sám. Je to pro něho největší nesmysl, protože hřích se kříží s Boží vůlí, jež je k člověku dobrá. Snad každému z nás se stalo, že jsme po hříchu nemohli pochopit, proč jsme tak jednali. Nemůžeme pochopit, proč jsme se hříchem stali sami sobě nepřáteli. Jestliže vidíme ve víře jenom zákazy a předpisy, které zasahují do našeho života, pak jsme nepoznali, co víra skutečně je.
Na základě prosté úvahy je jasné, že existují různé stupně hříchu podle toho, jakým způsobem vyslovíme ono "ne" k požadavku Boží vůle. Někdy je vyslovíme uvědoměle a uvážlivě, a to je podstatně horší, než když je to v nevědomosti nebo z přehlédnutí. Bůh nesoudí člověka podle zevnějšku, ani podle výsledku jeho činů, nýbrž podle jeho úmyslu. Tedy ten, kdo nezamýšlel hříšnost, se neproviní, i když jeho jednání bylo nesprávné. Také předmět, jehož se týká odepření poslušnosti k Bohu, může být více nebo méně důležitý. Každému je jasný rozdíl mezi krádeží a mezi mlsáním dítěte, mezi vraždou a nezdvořilostí. I apoštolové rozlišovali běžné hříchy z lidské slabosti, kterých se dopouštěli všichni, a hříchy, které vedou k duchovní smrti.
Následky hříchu
Hřích, když byl vykonán, vlastně zůstává. Ne sám, byl třeba dílem okamžiku, avšak zůstává svým následkem. Tím následkem, který vzniká a trvá po hříchu, je stav viny. Hříchem dal člověk něčemu přednost před Bohem. Proto hřích, který nazýváme smrtelný, zpřetrhává pouta mezi Bohem a člověkem, odcizuje člověka Bohu a vylučuje člověka ze společenství s Bohem. Pro toto společenství byl člověk stvořen, hříchem už není jeho život zaměřen k cíli, který měl splnit lidskou touhu po štěstí. Není to však Bůh, kdo se odvrací od člověka, to člověk se odvrátil od Boha. Protože Bůh je smyslem všech věcí, porušení vztahu člověka k Bohu znamená zároveň porušení vztahu člověka k ostatním lidem a k ostatnímu světu. Hříchem se stává svět horší. Tím, že se člověk od Boha odvrátil, neublížil Bohu; Bohu nemůže nic ublížit. Člověk ubližuje vlastně sám sobě. Ztrácí se mu smysl jeho vlastního určení. Znakem toho je utrpení, nemoc, smrt, nejistota, zoufalství. Známe příklady, jak hřích rozvrátil člověka morálně a duševně, dokonce i fyzicky. Hřích tedy trestá sám sebe.
Každým jednáním, ať dobrým nebo zlým, nabýváme větší zručnosti a většinou snadněji konáme jiný úkon téhož druhu. A tak také každým hříchem roste sklon k dalšímu hříchu. Tím, že první člověk odmítl Boží lásku svým prvním hříchem, narodili jsme se všichni do možnosti zneužít své svobody.Dědičný hřích
O tomto tématu se nyní velice diskutuje. V souvislosti s pojmem "dědičný hřích" je třeba si všimnout několika skutečností. Na jedné straně si dnes více než kdy jindy uvědomujeme společenství všech lidí. Poznáváme, jak jsou lidé spolu vzájemně spojeni, ve štěstí i v neštěstí. Jediný diktátor nebo skupina několika lidí může vtáhnout značnou část světa do strašlivé války. Ale i rozvrat jediné rodiny může na několik generací neblaze ovlivnit její potomstvo. Vždyť o některých okolnostech, které mají vliv na celý život člověka, se rozhoduje již před jeho příchodem na svět. Narozením se určuje příslušnost člověka k některému národu, zaměření jeho výchovy a mnoho jiného.
Zároveň však, a dnes snad mnohem více než jindy, nejsme ochotni brát na sebe vinu, kterou spáchal někdo jiný. Často uvažujeme o tom, jak k tomu lidé dnes přijdou, že kdysi první člověk přetrhal svá pouta s Bohem. I tento hřích chápeme většinou jako soukromou věc mezi Bohem a tím jediným člověkem.
V souvislosti s tím musíme poznamenat, že výraz "dědičný hřích" nevyjadřuje šťastně to, oč jde. Hříchem zpravidla rozumíme osobní čin, a tím "dědičný hřích" není. Zde totiž nejde o hřích, kterého se kdysi kdosi dopustil a který se dnes přičítá všem. Nejde přitom ani o nějakou dědičnost v biologickém smyslu. Jde spíše o jakési dědictví, do něhož vstupujeme tím, že jsme lidé. Je to stav ne nějakého aktivního překročení zákona, nýbrž stav, kdy se nedostává něčeho, co bychom podle Boží vůle mohli a měli mít.
Toto nešťastné dědictví znamená asi toto: lidstvo se dostalo na bludnou cestu, vzdálilo se cíli a vydalo se jiným směrem, než mělo. Patří tedy k člověku, že je poznamenán hříchem. Od počátku lidstva až dodnes lidé odporovali a odporují Boží vůli. Adamův hřích není tedy nějaká vzpomínka na minulost, ale je v nás samotných. Všichni se rozhodujeme pro Adama a jeho hřích. (Hebrejské Adam znamená člověk.) Adamovým hříchem upadl každý člověk v moc hříchu. V tomto smyslu přechází Adamův hřích, jako nákaza, na celé lidstvo. Všichni jsme lidé jako on, a proto jsme podrobeni hříchu. Co je charakteristické pro celé lidstvo, zkonkretizoval biblický autor v jednom jedinci, Adamovi. Adam je zároveň příčina a prototyp našeho stavu. Otázka fyzického původu od Adama, případně zodpovězení otázky, zda lidstvo pochází z jednoho nebo více párů lidí, jsou z tohoto hlediska nepodstatné a na této skutečnosti nic nemění. Líčení Starého zákona o hříchu prvních lidí je napsáno v obrazné řeči. Naukou víry je skutečnost hříchu od počátku lidských dějin.
Odkud pochází zlo a hřích?
Viděli jsme, že hřích je popřením Boží lásky, porušením vztahu člověka k Bohu. Je něčím nesmyslným. Avšak jak člověk dojde k tomu, aby jednal nesmyslně?
Člověk se vždy snaží o to, co se mu jeví jako dobré. Zlo jako zlo nemůže nikdy chtít. Vždy je chápe z hlediska dobra. Tedy i hřích se mu zdá něčím dobrým, žádoucím. Například kdo lže, chce se lží vyhnout trestu.
Jen tak si můžeme vysvětlit, že člověk dává hříchu přednost před Boží vůlí, před Božím přátelstvím. Sv. Pavel (iZím 7, 1g.24) si povzdechl: "Vždyť nekonám dobro, které chci, ale dělám zlo, které nechci... Já nešťastný člověk!" Je tedy člověk jakoby rozpolcen mezi chtěním a skutečností. V pudové složce lidské bytosti je veliká síla, která má velmi kladný význam pro život, ale protože působí slepě, dokáže někdy strhnout člověka ke zlému.
Člověk však nedojde k hříchu vždy jen sám ze svého popudu. Do člověka vstupuje i pokušení zvnějšku, od lidí i od věcí. Mnohdy se nám dokonce zdá, že v jednání lidí spatřujeme něco zcela nelidského. Vzpomeňme jen na chování strážců v koncentračních táborech. Existuje nějaká zlá duchovní moc, něco démonického? Pro Písmo je démon lhář od začátku, je to ďábel, který převrací hodnoty a klame. A to je podstatné na celé věci, že jedině převrácením hodnot se může stát hřích pro člověka žádoucím. Vzpomeneme-li si na biblické líčení prvotního hříchu v ráji, pak vidíme, jak je v něm vyjádřena i podstata každého lákání ke hříchu, každého pokušení. Největší klam pokušení totiž spočívá v tom, že popírá skutečnost hříchu a viny a hřích nazývá něčím dobrým. Ovšem, pokušení nezprošťuje člověka odpovědnosti. Hřích vzniká jen s jeho vlastním souhlasem.
Tím, že člověk odporuje Boží vůli, tím, že ji popírá, vytváří zlo ve světě. Zlo tím však není zcela vysvětleno. Už při samotném faktu, že se můžeme rozhodnout pro Boha nebo pro hřích, nás může napadnout otázka, proč nám Bůh dává tuto svobodu hřešit, tuto strašnou odpovědnost. Nestává se spoluviníkem, když to připouští? Mluvili jsme o svobodě a zde to platí znovu. Svoboda, s níž se člověk může rozhodnout pro dobro i zlo, je rizikem. Ale kdyby tohoto rizika nebylo, čím by byl člověk? Byl by strojem, loutkou. Bůh však chce, aby byl víc. Tak se velikost stává v určité míře ohrožením.
Bůh nechce zlo, ale chce, aby člověk byl veliký, má odvahu k dobrodružství s člověkem, protože si je jist, že nakonec může svou láskou i zlo obrátit k dobrému.
Tajemství bolesti
Řekli jsme již, že hřích přivedl na svět utrpení. Současně jsme však podotkli, že nelze všechno zlo vysvětlit jen hříchem. Vždyť jsou utrpení, zla, která člověk sám nezpůsobil, která nezávisejí na jeho svobodné vůli. Odkud a proč jsou katastrofy, zemětřesení, hlad, povodně, proč je utrpení nevinných? Kde se na světě vzala bída, slzy, nepokoj, strach a konečně smrt? Za všechna tato zla nejsou odpovědny jen ekonomické důvody nebo lidská zloba, kde je tedy odpověď? Nepadá odpovědnost za tento svět na Boha, který jej stvořil?
Skutečně, otázka utrpení a neštěstí je hlavním zdrojem námitek proti Bohu. Kolikrát jsme slyšeli: taková velká neštěstí, tolik nespravedlnosti je na světě; kdyby byl Bůh, nemohl by se na to dívat.
Ostatně, jak je to možné uvést v soulad s Boží láskou, o které jsme už tolikrát mluvili? Nebo je snad Bůh bezmocný?
Musíme uznat, že zlo je pro všechny lidi strašnou otázkou. Je otázkou pro věřícího i nevěřícího, neboť existuje a jeho původ a ještě spíš důvod a smysl je těžko vysvětlovat. Můžeme tomuto vysvětlování a této otázce uniknout tím, že budeme zlo odstraňovat, stavět nemocnice, abychom zmírnili bolest a rozvíjeli vědu? Ano, odstraňujeme je, je to lepší, než když o tom jenom přemýšlíme; ale tím, že je odstraňujeme a tak jednáme vlastně z pověření Boha, který nechce ujařmení člověka zlem, nýbrž svět dobrý a šťastný, ještě neodstraníme utrpení a neštěstí úplně. Otázka po jeho původu a smyslu se vynoří znovu.
Starý zákon chápal utrpení jako trest za nějaké provinění, snad skryté, či dokonce provinění rodičů. Nový zákon tuto myšlenku posouvá. U svatého Jana (9, 2) čteme v líčení Ježíšova setkání s člověkem, který byl od narození slepý, že se jeho učedníci zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám anebo jeho rodiče, že se narodil slepý?" Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky." Podle toho spojitost hříchu s neštěstím není tak prvořadá.
Hřích však narušuje důležité spojitosti věcí. V tom hlubším smyslu je tedy souvislost mezi hříchem a utrpením i v Novém zákoně. Pronesli jsme už názor, že hříchem se svět stává horším; je tomu tak. Lidská bezohlednost a netečnost působí neustále nesmírné škody na tělesném a duševním zdraví lidí, ničí jejich štěstí, ba zabíjí. Ale i nepřímo: člověk se špatným svědomím nemůže ze sebe vyzařovat tak dobrou pohodu a není schopen tak účinně milovat, jak by měl.
I když jsme si citovali z Písma příběh o slepci, v němž bylo naznačeno, k čemu to jeho utrpení bylo, přece ani Písmo nevyjadřuje jednoznačně, odkud utrpení pochází. Ukazuje spíše, že Bůh utrpení a zlo nechce, že chce jen dobro. Kristus sám o sobě mluví, že je povolán, aby zachránil nemocné a hříšníky, a dílo své záchrany začíná tam, kde je toho naléhavě třeba. Přichází jako zachránce, jako Spasitel. Často je v případech, kdy se setkává s utrpením a smrtí, jat soustrastí nebo dokonce přemožen slzami. Přitom ovšem nenaříká, ani nepropadá planému soucitu. Boží dopuštění zla není nehybným přihlížením, Bůh se angažuje v boji proti hříchu a utrpení, a to podstatněji, než kdyby nám hned zase každé utrpení odňal. Bůh, který přišel na svět v Ježíši Kristu a v jehož osobnosti se s Bohem setkáváme, vynakládá vše, aby zlo přemohl.
Tím se dostáváme k bodu, který je důležitější než jakékoli vysvětlování. Když nás totiž neštěstí postihne, není snesitelnější tím, že si vysvětlíme jeho původ. Potřebujeme spíše výhled do budoucnosti, potřebujeme naději. A tu nám ukazuje Písmo. Nedává jednoznačnou odpověď na otázku po původu a smyslu neštěstí a utrpení. Zřejmě si ji Bůh nechává ve své vševědoucnosti. Sděluje nám však něco mnohem důležitějšího: že v Ježíši Kristu bere zlo na sebe. Nenechává je volně působit až ke zničení všeho. Proti utrpení mobilizuje dobro, zlo tak podrobuje do služeb své Prozřetelnosti a navzdory jeho existenci dosahuje svého cíle. Dík Kristu umučenému a vzkříšenému platí, že "těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému" (Řím 8, 28). To je způsob, kterým Bůh bojuje proti utrpení a zlu.
Boží věrnost
To, co jsme až dosud slyšeli o člověku, jak jsme uvažovali o jeho osudu a o jeho vztahu k Bohu, nezní zvlášť optimisticky. Jako by všude, celou existencí člověka i lidstva procházela trhlina. Ovšem, obraz člověka vypadá neutěšeně jen tehdy, když tou roztržkou všechno končí. Nebyly dosud vyřčeny nejdůležitější výpovědi.
Křesťanská zvěst o člověku hlásá, že Bůh chce, aby člověk žil, ne aby zemřel. Dokonce i Starý zákon mluví o tom, že Bůh nežádá smrt hříšníka. Tento Boží záměr je mařen tím, že člověk říká své "ne". Harmonie mezi Tvůrcem a tvorem je zničena, ale současně je tím zničena nebo alespoň narušena harmonie mezi jednotlivými lidmi a mezi člověkem a světem. Tento stav je fakticky bezvýchodný, neboť člověk jej nemůže překonat. Také dnes někteří lidé pociťují svou opuštěnost. Tento pocit opuštěnosti, "odcizení", je rozšířen všeobecně, ale různá náboženství a filozofie se rozcházejí ve zdůvodnění tohoto stavu, a ještě protichůdnější jsou mínění o východisku z něho. Člověku může v jeho odcizení od druhých velmi pomoci kolektiv, může mu pomoci humanismus, záchranu nabízí pokrok. Je to jistě zdravé, ale pro křesťanské smýšlení je to ne zcela dovršená cesta k překonání disharmonie, která je mezi člověkem a Bohem a mezi člověkem a světem. Pokusy osvobodit se na několik hodin z této bezútěšnosti prostřednictvím drog jsou nesmyslné, stejně tak, jako když někdo hledá zapomenutí a východisko v alkoholu nebo sexu.
Jsme toho přesvědčení, že pokrok a snahy, které vytvářejí mnohá hodnotná společenství, mohou člověka přivést dále, mohou mu pomoci překonat mnohá neštěstí a svízele, mohou jej vyvést z osamocení, avšak vzhledem k Bohu se člověk ze svého odcizení nemůže dostat vlastními silami. Vzdálil se sice od Boha vlastní silou, avšak sám od sebe se k němu nemůže vrátit natolik, aby se obnovilo spojení.
Překonat vzdálenost, která nás dělí od Boha, tedy uskutečnit záchranu lidí - křesťané tomu říkají vykoupení - může jenom Bůh. Bůh to učinil. Bůh k člověku sestoupil v Kristu a velikost člověka, kterou Bůh zamýšlel, se v Kristu podivuhodně obnovila. Dobro se skrze něho a s ním opět stává silnějším než zlo.
Sv. Jan se vyslovil, jak jsme si citovali, že Bůh je láska. Bůh osvědčil svou lásku nejodvážnějším činem, totiž tím, že vstoupil do tohoto světa mezi hříšníky. Neboť Ježíš Kristus, Syn Boží, vzal na sebe lidskou přirozenost a spolu s tím vzal na sebe i tu situaci, v níž bylo lidstvo. Kristus se stal jedním z nás. Jako jeden z nás vytrpěl smrt. Jako zástupce lidstva změnil ono "ne", kterým se člověk obrátil proti Bohu, v "ano". Plnil Boží vůli, jak sám o sobě říká (Jan 4, 34), a tím v zásadě překonal vzdálenost mezi Bohem a lidmi a zlomil vládu hříchu ve světě. Bůh člověka neopustil, i když se člověk od něho odvrátil a řekl mu své "ne". Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu vzal utrpení člověka na sebe a učinil je svým vlastním údělem. Jde až k jádru věci, až k jádru onoho předělu, který je mezi Bohem a člověkem, až k hříchu. Apoštol Pavel se k tomu vyjadřuje, že Bůh se svým Synem "jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem" (2 Kor 5, 21). Ježíš Kristus jde solidárně s námi až k opuštěnosti Bohem. Sám na kříži volá: "Můj Bože, proč jsi mě opustil... (Mt 27, 46). Praví-li svatý Jan, že "nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává svůj život za své přátele" ( 15, 13), pak přináší svědectví o tom, že Bůh zde podal nejvyšší důkaz své lásky. Chtěl lásku a štěstí člověka tak mocně, že pro ně dal nejvyšším způsobem sám sebe ve svém Synu.
Mnozí z nás - i křesťané - si představují, že dílo vykoupení bylo uskutečněno takto: člověk hřešil, Bůh je rozhněván a požaduje spravedlivý trest. Trest, který by vyvážil hřích jako nekonečnou urážku Boha, si nelze představit jinak, než jako trest nekonečný. Bůh, aby bylo dosaženo spravedlnosti, musí být usmířen nekonečně hodnotným smírem. Jedině Syn Boží v lidské přirozenosti může takový smír přinést. Proto sám Syn bere na sebe tento úkol a z poslušnosti jde strašlivou cestou utrpení, aby bylo učiněno spravedlnosti zadost.
Těžko si představit Boha jako mstitele, který k usmíření své spravedlnosti chce vidět krev. Bůh přece nehájí své zájmy. Jeho cesta směřuje k záchraně člověka a tu vykonává skrze Krista. Bůh nežádá trest, nevyžaduje takovou spravedlnost, naopak: dává Krista, svého Syna, aby mohlo dojít k novému setkání Boha s člověkem. Bůh přece nechce smrt, chce dobro, a jde k tomu cestou, která je bez hluboké víry a bez hlubokého pohledu do Boží lásky zcela nepochopitelná. Ježíš Kristus je hlavou lidstva, je člověkem v plném slova smyslu, neboť v něm není rozpor mezi člověkem a mezi Bohem. Proto v něm mohla být překonána trhlina, která působením hříchu vznikla mezi Bohem a člověkem; proto s ním a skrze něho mohlo být překonáno zlo. Bůh sledoval naše dobro, neboť nás miloval, a tato vytrvalost na cestě lásky přivedla Božího Syna na kříž. Roztržku, kterou jsme způsobili my svou nevěrností, překonal Ježíš Kristus svou věrností.
Jen láska činí takové věci, které vedou k utrpení i ke kříži. Kříž lze vysvětlit jen láskou, neboť ona riskuje oběť i smrt. A touto láskou vyhledává Bůh člověka, který sám sebe a své spojení s Bohem zničil. Neštěstí, do kterého se člověk přivedl, nebylo napraveno trestem, nýbrž láskou. V Kristu právě tato láska přišla k nám na svět. Je ovšem třeba konstatovat, že ji člověk znovu odmítá, a každé lidské odmítnutí Boží lásky působí roztržku, působí bolest, působí smrt.
Všeobecný zákon smrti je však prolomen. Umřel totiž ten, který jako Bůh je nesmrtelný, ten, který hlásal, že je životem světa. Proto smrt nemohla udržet v moci toho, kdo se jí vydal jen z lásky, kdo jí však nenáležel; Kristus vstal z hrobu. Tím byla Kristova smrt prvním utrpením, které mělo plný smysl v tomto světě, hledajícím tak často marně smysl bolesti a utrpení.
Nová velikost člověka
Smrtí Ježíšovou se začala nová cesta člověka. Byl učiněn začátek nové cesty k Bohu. Jestliže se člověk přidržuje Krista, jestliže bere za svůj jeho souhlas s Boží vůlí, je znovu ve společenství s Otcem. V teologii sv. Pavla zjišťujeme jako významný rys nauku o tom, že se v Adamovi stali všichni hříšníky. V Kristu, v novém Adamovi, byli všichni vykoupeni. Všichni přišli do společenství s Bohem. Písmo pro tento proces užívá výrazu "nové stvoření" nebo "nové zrození". Z tohoto hlediska nelze vykoupení člověka a obrácení Boha k člověku vidět tak, jako by Bůh jen odvrátil zrak od zlého, nebo je pouze přikryl. Není to jen jako by řekl: Už je zase dobře, všechno je zapomenuto. Jde zde o nové stvoření, vzniká nový člověk. Právě tak, jako na konci času bude nové celé stvoření. Člověk skrze hřích přivedl všechno tvorstvo k zničení, nyní v Ježíši Kristu, jeho absolutním souhlasem s Boží vůlí, nachází i celé tvorstvo začátek své záchrany.
Nový vztah k Bohu však není člověku dán automaticky. Nabízí se mu jako možnost. Člověk se pro tento nový vztah musí rozhodnout souhlasem své víry. Bez vlastní vůle nebo dokonce proti své vůli zachráněn a spasen nebude. Opět jeden obdivuhodný způsob, jímž se respektuje svoboda člověka. Člověk nemůže svou záchranu přivodit sám. Nemůže sám sebe vykoupit bez připojení k vykupitelskému dílu Kristovu. Vše zůstává Božím darem, zůstává Boží milostí, ale člověk musí chtít dát se zachránit. Sv. Augustin říká: "Ten, který tě stvořil bez tebe, nechtěl tě bez tebe vykoupit."Ještě jednou o utrpení
Mluvili jsme o zlu a utrpení jako o něčem, co není Božím záměrem, co není podle Boží vůle. Vidíme, že skrze zlo činí Bůh dokonce i dobro. I hřích mu nakonec musí sloužit. To, co se stalo skrze Krista, nebylo jen "vylepšení" našeho bytí. Bůh začal u kořene věci, totiž u hříchu, a vytvořil nový začátek. Proto také smrt a strach nemají v křesťanské zvěsti poslední slovo. Boží láska přemáhá utrpení a smrt, je mocnější než vina. Je to proto, že po velkopáteční Kristově smrti následuje zmrtvýchvstání. Kristus žije. a tím je přemožena i naše smrt.
Tím ovšem nepřestává být utrpení utrpením, smrt nepřestává být smrtí, ale nejsou už znakem zničení, protože mohou znamenat začátek nového života. Kristův kříž, který byl židům i pohanům k posměchu a který byl výrazem nesmyslného umírání, se stal kladným předznamenáním celého našeho života. Člověk, který je s Kristem sjednocen v umírání, ví, že nastupuje do bran budoucnosti. Pro něho je smrt novým začátkem. Utrpení a bolesti smrti se stávají snesitelnými s ohledem na to, co přijde. Víme-li, že náš čas na zemi není jediným časem, který nám byl dán, nýbrž že je jen částí života, pak utrpení ztrácí svou hořkost. Sv. Pavel říká (Řím 8, 18): "Utrpení tohoto času nejsou nic ve srovnání se slávou, která se nu nás v budoucnosti zjeví." Máme-li výhled za hranice smrti, získává náš pohled na život jinou perspektivu a nepochopitelné detaily dostávají najednou smysl v souvislostech celku. Křesťan tedy důvěřuje, že zlo bude v Božích rukou přeměněno v dobro. Je přesvědčen, že Bůh dovede své dílo ke konci, který mu stanovil, a ten konec nemůže být špatný. Věřící tedy nepropadá zoufalství, nýbrž doufá a důvěřuje. Bůh není proti nám, vše, co nám dává, je pro nás.
Tím ovšem utrpení nezkrášlujeme a neoslavujeme je, jako by to nebylo nic bolestného. Křesťan se nemůže s utrpením a neštěstím smiřovat. Naopak je třeba, aby se mu účinně stavěl na odpor. Křesťanské snášení zla a oddanost Boží vůli nejsou nečinné přihlížení a tupá nemohoucnost. Je to aktivní "ano". Jako Kristus za svůj hlavní úkol přijal boj proti zlu, tak je to také úkolem křesťana.
Ale tam, kde křesťan utrpení přemoci nemůže, zmírňuje jeho tíhu tím, že pomáhá nést břemeno druhého. A kde nemůže ani to, přijímá je mužně s důvěrou v Boží lásku, která nakonec musí zvítězit. Tak přemáhá křesťan zlo. Bojuje proti němu a bere je na sebe podle Kristova příkladu. Přitom si uvědomuje, že křesťanství neuložilo lidem, aby trpěli. Kristus nepřinesl lidem břemeno utrpení a bolesti. Naopak, chce nám pomoci, abychom zlo překonali.
Křesťanství není cesta oproštěná od těžkostí života. Není to droga, která omamuje; abychom necítili bolest. Také křesťan se bojí zla, ale protože má naději v budoucnost, protože má důvěru v Boha, vidí i v utrpení určitý smysl. Není lepší způsob, jak utrpení překonat, než pevnou důvěrou v Boha.
Kristus, naděje světa
Je ovšem nutno si položit otázku, zda to vše není jenom zbožné přání, zda to není sebeklam? Naše zkušenost, i těch, kteří žili před námi, říká, že oklamáni byli ti, kteří cílem svého života učinili jen bohatství a statky tohoto světa. Ti, kteří neviděli dál než k hmotnému prospěchu. Ti se musí bát, že jejich pozemský bůh bude rozbit a v kterémkoli okamžiku že zanikne. V člověku však žije hluboká a neuhasitelná touha najít smysl svého života, mít jej pevně v rukou, vidět jeho výsledky. To věřícím nabízí Ježíš Kristus ve všech svých příslibech, nabízí to ten, který je pravdomluvný. Křesťan žije z naděje v něho.
Obraz Boha jako Pána, který stvořil svět a pak jej opustil, který si světa nevšímá a který nevidí nic z toho, co se na něm děje, který neřídí svět svou prozřetelností, je obraz neskutečný. Bůh, jak se zjevil v Ježíši Kristu, je nám blízký. Je obrácen k nám, vždyť je Láska sama. Z lásky k nám hledá naši spásu. My pak v té míře, do jaké dovedeme najít svůj poměr k Bohu plnému lásky, rozhodneme sami o své velikosti či o své bídě.K promyšlení
Hospodine, slyš modlitbu mou - a volání mé ať pronikne k tobě! - Neskrývej svou tvář přede mnou - v den, kdy je mi úzko. -Nakloň ke mně· svůj sluch: - když volám, rychle mě vyslyš! (Ž 101, 2-3)
Známe-li Boha, aniž jsme poznali svou bídu, dojdeme k pýše. Známe-li svou bídu, aniž jsme poznali Boha, dojdeme k zoufalství. Poznáme-li Ježíše Krista, dojdeme doprostřed, protože v něm nacházíme i Boha i svou bídu. (Blaise Pascal)
Bůh nám neodnímá břemeno, ale dává nám sílu je nést. Podává nám ruku, je pouze třeba se jí chopit. (John Henry Newman)
Co je člověk, že na něho myslíš, - co je smrtelník, že se o něho staráš? - Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, - ověnčils ho ctí a slávou, - dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno: - ovce i veškerý dobytek, - k tomu i polní zvířata, - ptáky na nebi i ryby v moři, - vše, co se hemží na stezkách moří. - Hospodine, náš Bože, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi! (Ž 8,5-10)
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net