Naše víraKnížka, kterou dnes čtenáři předkládáme vlastně již ve třetím českém vydání, vznikala složitě. Jejím základem byl katechismus vydaný ve Frankfurtu nad Mohanem koncem šedesátých let v sešitové podobě (Der katholische Glaube, Katholische Glaubensinformation, Frankfurt am Main). Vydavatelství České katolické Charity dostalo od majitelů autorských práv v roce 1969 svolení k českému vydání v úpravě odpovídající domácímu kulturnímu prostředí.
Jelikož v nastupujících letech normalizace bylo nemyslitelné vydat překlad zahraniční katolické publikace a nebylo ani možno uvádět jména některých domácích autorů, bylo nutno nalézt režimu přijatelnou osobnost, která by tuto knihu zaštítila. Je zásluhou tehdejšího předsedy tiskové komise České katolické Charity, P. Josefa Beneše, že její vydání prosadil a poskytl do tiráže své jméno.
Skuteční autoři překladu a úpravy pro české poměry mu ani nebyli známi a dnes již také nelze přesně rekonstruovat, do jaké míry se kdo na českém vydání podílel. S jistotou lze však říci toto: překlad je kolektivním dílem, první tři kapitoly byly napsány prakticky nově, stejně tak i kapitola dvanáctá, jejímž autorem je Jan Sokol, a kapitola dvacátá prvá, kterou napsal prof. Bedřich Smékal. Kapitolu o liturgii přepracoval ThDr. Ladislav Pokorný. Na práci vydavatelského kolektivu se podíleli ThDr. Oto Mádr, ThDr. Josef Zvěřina, MUDr. Dagmar Pohunková a Václav Vaško.
První vydání, které vyšlo v omezeném nákladu, bylo brzy rozebráno. Druhé vydání již nebylo povoleno, proto se zahraniční přátelé postarali o reprint, který byl do Československa dopravován nejrůznějšími cestami. Všem neznámým dárcům a statečným přepravcům patří naše vděčnost.
Jsme štastni, že dnes můžeme dát čtenářům nové vydání v dostatečném nákladu, a doufáme, že poslouží do doby, než bude možno připravit novou a lepší publikaci o naší víře.
Dagmar Pohunková, Václav Vaško
Svým narozením jsme se ocitli uprostřed velikého dobrodružství života. Stalo se to nezávisle na naší vůli, nevybrali jsme si své rodiče, nevybrali jsme si ani místo a dobu svého narození. Je to fakt, s kterým se musíme vyrovnat: žijeme, narodili jsme se s určitými vlastnostmi a sklony, do určitého rodinného a společenského prostředí, naším domovem je malá země uprostřed Evropy a svět na sklonku dvacátého století; neklidný svět, který prochází prudkými a zásadními přeměnami. Jakási mohutná pudová síla nás vede k tomu, abychom svůj život přijímali jako něco hodnotného, dobrého, abychom na něm lpěli a chránili jej před každým ohrožením. Od svého dětství jsme puzeni k tomu, abychom poznávali věci a vztahy kolem sebe a abychom navazovali kontakty s druhými lidmi. Chtěli bychom být bezpeční a šťastní. Známe chvíle radosti, nadšení, citového vzplanutí, prožíváme závrať z úspěchů i chvíle uspokojení a klidné přátelské pohody, ale také smutek, bolest, neklid hledání, pochybnosti, zklamání a strach. Jsme chápáni i nepochopeni, setkáváme se s láskou, nenávistí i lhostejností, s věcmi dobrými a krásnými i s obludným zlem, se skutečnostmi blízkými a prostými, ale i s tím, co se vymyká našemu chápání. Někdy se nám zdá, že je tu celý svět jen pro nás, že jsme jeho středem, že všechno, co se kde děje, má pro nás nějaký význam; jindy se cítíme malí, jakoby ztraceni, zavaleni velkým, pro nás nepochopitelným světem. Hledáme své místo ve světě. Každý člověk se dříve či později ocitne před otázkou: kdo jsem? proč žiji? jak bych měl žít? A musí se nějak vypořádat s faktem smrti jak u těch, které má rád, tak i s koncem svého vlastního života.
Do této naší situace se ozývá poselství Ježíše z Nazareta, poselství, které on sám nazval radostnou zvěstí a které navzdory tomu, že prošlo dvěma tisíciletími křesťanského vývoje, si činí nárok na to, že je aktuální i pro nás. Nabízí nám cestu, která vede k řešení základních otázek lidské existence.
Tato knížka, která se snaží podat ucelený pohled na křesťanské poselství, jak žije v katolické církvi, by měla být čtenáři pomůckou na prvních krocích této cesty.
Většina našeho života plyne jaksi po povrchu. Žijeme den ze dne v plnění běžných povinností, připravujeme se na budoucí povolání nebo chodíme do zaměstnání, staráme se o byt, jídlo a oblečení, sedáme u televize, máme nějaké koníčky, plánujeme příští dovolenou. O čem se nejčastěji hovoří v pracovních přestávkách? A jak vypadají hovory u rodinného stolu, pokud se rodině podaří sejít se ke společnému jídlu? K vážnějšímu zamyšlení dochází většinou, až když se vyskytne nějaký problém v rodinných vztazích nebo v pracovním kolektivu. Ale v podstatě je to stále jeden okruh myšlenek, které se bezprostředně dotýkají konkrétní životní praxe, nejbližších každodenních skutečností. O podstatě svého života, o tom, kdo vlastně jsme a proč žijeme, zpravidla nepřemýšlíme. Bereme to jako něco samozřejmého a daného.
Ale už tím, jak se rozhodujeme v každodenních maličkostech, pořadím hodnot, kterými se řídíme, a způsobem jednání s lidmi kolem nás už zaujímáme stanovisko ke svému životu a ke světu. Bez nějakého třebas nevysloveného názoru na svět bychom nemohli žít. A na lidech je vidět, zda si váží života, zda mají rádi druhé lidi, zda mají odpovědný vztah ke svým povinnostem, nebo zdali to jsou prospěcháři, sobci nebo škarohlídi a lidé zatrpklí. Každým činem ať si to uvědomujeme nebo ne - dáváme už odpověď na otázku, proč jsme na světě.
Ale v tomto všedním, do značné míry zautomatizovaném životě jsou někdy chvíle, kdy si člověk se zvýšenou intenzitou uvědomuje své vlastní bytí, kdy je jakoby vytržen sám nad sebe, kdy vidí všechno jasněji, ostřeji, kdy objevuje nové souvislosti. Bývá to vyvoláno chvílemi velkého štěstí, naplněnou láskou, narozením dítěte - to jsou snad nejintenzívnější lidské zážitky; mnohý člověk při nich cítí potřebu něčemu nebo někomu děkovat za existenci milovaného člověka, za prožívané štěstí. Podobné dojmy může vyvolat krása přírody nebo setkání se skutečným uměleckým dílem. Kolikrát jsme odcházeli z kina či divadla jakoby vyměněni, neschopni slova, kolikrát na nás zapůsobila dobrá kniha. Na mnoho lidí má tento vliv hudba. Anebo naopak: ztroskotání životních plánů, zklamání v někom, koho máme rádi, nemoc, smrt někoho blízkého nebo tragická nehoda, jejímiž jsme náhodnými svědky, nám ukazují, že život není samozřejmostí. Že můžeme žít "víc" než obvykle žijeme, ale že jsou také hranice, za které nemůžeme.
Tady někde je místo, kde vznikají otázky toho druhu, jako "kdo jsem" a "proč jsem na světě". Před těmito otázkami se dříve nebo později musí ocitnout každý člověk; je to jen dovršení těch nekonečných co? jak? a proč?, kterými se malé dítě snaží poznávat velký svět kolem sebe. Většinou se vynořují poprvé v letech dospívání, a to s velkou naléhavostí. "Praktičtí", "rozumní" lidé je často považují za pošetilost, utíkají před nimi do shonu práce a zábavy. Ale i mnozí odborníci jednostranně zahledění do problematiky svého oboru si nikdy neudělají čas na jejich řešení. Přesto se všichni tito lidé někdy ocitnou v situaci, kdy se nevyhnou zaujetí jasného stanoviska ke své existenci. Tyto otázky po podstatě a smyslu lidského bytí jsou však jakousi známkou lidského dozrávání. Mají nesmírný praktický dosah, protože odpověď na ně ovlivňuje náš vztah ke světu a k druhým lidem; je třebas podvědomým základem našeho jednání. Proto by se s nimi měl vypořádat každý člověk, který chce skutečně žít na lidské úrovni, - a neměl by čekat, až k tomu bude vyburcován nějakou vnější událostí.
Co víme o člověku?
Odpověď přírodních věd
Chceme-li pochopit své vlastní bytí, vyjděme od toho, co je nejzřetelnější a nejpochopitelnější, a hledejme odpověď na tuto otázku nejprve u přírodních věd. Shrneme-li velmi zhruba všechno, co nám jsou schopny říci o člověku, dostaneme asi tento obraz:
Jsme součástí hmotného světa, ve kterém žijeme. Jsme složeni ze stejných látek, z jakých se skládá živá příroda kolem nás, probíhají v nás životní pochody téhož druhu .jako v ostatních vysoce vyvinutých živých tvorech, podléháme týmž přírodním zákonům jako svět kolem nás. Stavba a činnost našeho těla se natolik podobá stavbě a činnosti těl jiných živočichů, že můžeme čerpat vědomosti o člověku nebo např. ověřovat různé léčebné postupy studiem savců a pokusy na zvířatech. Jsme závislí na světě, všechno, co se děje v našem životním prostředí, na nás nějak působí, jsme do světa začleněni svou látkovou výměnou, jsme na něj odkázáni svým dýcháním a svou výživou. Svět kolem nás je zdrojem našeho smyslového poznání, je podkladem naší zkušenosti. Náš duševní život je závislý na činnosti naší nervové soustavy, zejména na kůře velkého mozku. Pro přírodovědce se člověk liší od nižších živočichů především nesmírnou složitostí ve stavbě svého mozku. Lidská mozková kůra obsahuje asi 14 miliard buněk, jež jsou propojeny do nesmírně složitého komunikačního systému, který je nástrojem našeho myšlení, našeho duševního života. To je oproti jiným živočichům něco kvalitativně nového, vyššího.
Vlastností všech živých organismů je, že se dovedou přizpůsobovat svému okolí, a to tím lépe, čím jsou složitější a lépe vyvinuté. To platí i pro nás. Je-li zima, dovedeme zvýšit svou tělesnou teplotu svalovým třesem, rozklepeme se, a stažením kožních cév snížíme tepelné ztráty. Vědomě se můžeme zahřát větším pohybem. Ale dovedeme ještě něco jiného: můžeme své prostředí změnit - umíme si zatopit. Je vlastností člověka, že je schopen svět poznávat, objevovat zákonitosti, které v něm platí, a že jich dovede využívat tak, aby své životní prostředí měnil. člověk vytváří civilizaci a polidšťuje svět kolem sebe. Tady už vybočujeme z rámce přírodovědného poznání, ale neurofyziologové nám dovedou ukázat podmínky, které toto všechno umožňují. Zvířecí mozek je schopen reagovat na smyslové podněty (např. vůni, hlas, barvu) a na podněty z útrob (bolest, hlad, zimu) nebo na podněty dané např. změněným složením krve (pokles krevního cukru při hladovění, vzestup pohlavních hormonů v době páření). I v lidské nervové soustavě se tyto podněty silně uplatňují, ale navíc je v ní dána možnost reagovat na význam slova, které symbolizuje podněty z tzv. první signální soustavy. člověk byl schopen vytvořit řeč jako podmínku myšlení a dorozumění mezi lidmi. Schopnost řeči umožňuje vytvářet společenství, umožňuje práci, výrobu nástrojů. Díky řeči můžeme také předávat své zkušenosti potomkům, takže každá generace nemusí začínat znovu poznávat svět od nulového bodu, není závislá jen na biologické dědičnosti, nýbrž může budovat na zkušenostech, které jí předaly předchozí generace.
Mezi přírodovědci panuje názorová shoda v tom, že člověk, jak jej známe dnes, se neobjevil na světě najednou v této podobě, že dnešnímu stavu předcházel dlouhý vývoj. Člověk, tak jak je začleněn do dnešní živé přírody, je začleněn i do velkého dobrodružství vývoje všeho živého na Zemi. Celá řada vědců vidí vývoj už v neživé přírodě, v růstu stále složitějších, komplexnějších útvarů od atomů k molekulám, od malých molekul k velkým organickým molekulám, od nich k první živé buňce.
"Když před několika miliardami let vznikla Země jako jedna z planet sluneční soustavy, byla ještě pustá a prázdná. Nejdříve musela vychladnout. Na původně žhavém povrchu se vytvářela kůra, na které vznikla pramoře a prakontinenty. Asi před dvěma až třemi miliardami let vznikl na zemi život, reprezentovaný výlučně primitivními živočichy ve vodě: byly to baktérie, jednobuněčné rostliny, řasy a jednobuněční živočichové. Asi před 500 milióny let se život ve vodě začal rychle vyvíjet: vedle měkkýšů tu již žily nejrůznější druhy ryb. V následujícím období zemského času postoupil život na pevninu, vznikly nejdříve rostliny, potom živočichové (obojživelníci, plazi). Asi před 175 milióny let pronikl život do vzdušného prostoru a objevili se první ptáci. Vedle nich vznikl nový druh zvířat čím dál početnějších: savci. U jedné skupiny vyšších savců se neustále zdokonaloval mozek, až konečně vznikli první živí tvorové podobní člověku, u nichž je zřejmá příbuznost s opicemi. Podle současných vědeckých poznatků se objevili první primitivní lidé asi před jedním miliónem let. Ale teprve mnohem později, před pěti až deseti tisíci let, se začaly rozvíjet první lidské kultury, především v Indii, Číně a na území dnešního Iráku, Izraele a dnešní Persie." (Citováno podle J. Wunderli, Biologie člověka, Avicenum 1973.)
Jaké je to ohromné dobrodružství - od první živé améby až k dnešnímu člověku! Kolik je v tom úsilí, strádání, bolestí i vítězství! Jak dlouhá je to cesta od první buňky, schopné už jako celek reagovat na změny okolí, k vysoce specializované nervové soustavě, k lidskému mozku, nástroji vědomí a duševního života! Vědci se shodují v názoru na to, že vývoj života směřuje k větší složitosti; pokud si přírodovědec dovolí mluvit o cíli vývoje, vidí jej ve vytvoření hmotných podmínek pro vznik lidského vědomí.
Celý proces vývoje se ubíral vpřed různými mechanismy. Kdysi se kladl velký důraz na boj o život - o potravu, o bezpečí, o sebeuplatnění, boj s živly a nepříznivým podnebím. Je to přirozený výběr, kdy přežívají nejzdatnější jedinci, schopní odolat i tvrdým životním podmínkám a kteří se umějí nejlépe přizpůsobit změnám životního prostředí. Jindy jde zase o přežití těch, kteří byli nějakou kombinací dědičných vloh jakoby nepovedení, což jim dávalo právě možnost přežití v podmínkách, kterým ti "normální" nebyli schopni se přizpůsobit. Ale mimo to se dnes stále větší význam připisuje jevu, který je možno v přírodě pozorovat i dnes: mutacím. Jsou to náhlé změny vlastností - najednou je tu něco nového, nový jedinec, v jehož dědičné hmotě došlo k nepředvídané změně a který je proto jiný, než jak bychom si to dovedli odvodit z vlastností jeho předků. Počátky každého druhu jsou pro vědu nepostižitelné, ztrácejí se nám v dávné minulosti. Víme jen, že za určitých okolností byl připraven "terén" na to, aby se tu objevila vyšší forma života; že vznikaly druhy a rody živočichů jako jakési slepé, tápavé pokusy, které neuspěly, vývojové linie bez budoucnosti (např. pravěcí veleještěři), že dodnes zbyly na zemi některé rody jako "přežitky" a svědectví dávné minulosti.
I počátky člověka se nám ztrácejí v hlubinách pravěku. Máme kosterní pozůstatky roztroušené po odlehlých zeměpisných oblastech, zbytky primitivních nástrojů, zbytky ohnišť, památky prvního umění. Nevíme, kdy a jak se člověk skutečně stal člověkem, kdy a jak z primitivního předka snad společného lidem i opicím (které tak snad tvoří také jakousi "slepou", bezperspektivní odštěpenou větev?) vznikl první tvor schopný myslet, přetvářet okolí, pracovat, mluvit. Víme jen, že k tomuto vývoji došlo, že pokračoval až k dnešnímu člověku, a můžeme soudit, že směřuje dále, že ani dnešní existence lidstva není něco uzavřeného.
Dovolme si zde malou odbočku:
Mnozí zbožní křesťané naráželi tvrdě na rozpor, který viděli mezi výpovědí prvních kapitol bible - tedy mezi biblickou zprávou o stvoření - a mezi poznatky moderních přírodních věd. Tento boj mezi vědou a vírou se vedl s velkým zaujetím a urputností z obou stran, přičemž i církev tušila, že nemůže být skutečný rozpor, jestli jsou obě výpovědi pravdivé. Jednou z cest k řešení byla snaha nalézat analogie mezi biblickou zprávou o stvoření a vývojovou teorií, jednotlivé dny stvoření byly pak považovány za básnické vyjádření jednotlivých vývojových období. Přečtete-li si pozorně kapitolu Geneze a citát z moderní příručky biologie, který jsme uvedli na str. 17, najdete možná mnohou nápadnou shodu. Jenže toto není správná cesta. Bylo třeba uvědomit si, že bible není učebnicí fyziky ani biologie a že smysl zprávy o stvoření je v její teologické výpovědi o Bohu, světě a člověku. Ale k tomu se vrátíme pozdě ji.
Pohled psychologie
Ukázali jsme si právě, jak úzce souvisíme s celým živým světem kolem nás. Podstatně jiný je však duševní život člověka. Člověk je schopen uvědomovat si sám sebe, kontrolovat své smyslové vnímání, může pozorovat své myšlenkové pochody, prověřovat správnost svého poznání, může kontrolovat a ovládat své reakce na podněty z vnějšího světa i ze svého nitra. I člověk má pudy a instinkty, ale nepodléhá jim zcela automaticky - a čím víc žije na lidské úrovni, tím spíše je umí ovládat.
Uveďme si velmi jednoduchý příklad: vyhladovělá šelma začne být na podnět, kterým je pokles krevního cukru, neklidná, instinktivně hledá potravu; jakmile narazí na kořist, která je signalizována pachem, barvou či pohybem, uvedou se v ní do činnosti složité instinktivní mechanismy, které vedou k ulovení kořisti a k nasycení. I u hladovějícího člověka dojde k poklesu cukru v krvi, i on začne být neklidný, začne se shánět po něčem k jídlu - ale může svou reakci ovládat. Může si vybrat mezi různými způsoby nasycení: může se vrhnout na první věc k snědku, která mu přijde pod ruku, může zhltnout cokoli, třeba škodlivého nebo v nadměrném množství, ale může také udělat z jídla malou společenskou slavnost, své nasycení může spojit s tím, co se nazývá kulturou stolování, s družností a společenstvím s druhými lidmi, nebo si také dovede jídlo odříci, má-li k tomu dostatečně silný motiv (matka si umí odříci jídlo ve prospěch hladovějícího dítěte; jak tvrdý stravovací režim vedou sportovci nebo manekýnky!). Ještě nápadnější jsou tyto rozdíly chování v sexuální oblasti: motýl, vedený pohlavním pudem, jde za "signálem", hlásajícím ukojení - bývá to vůně motýlí samičky. V pokuse vyvolá stejné chování kousek papíru, napuštěný stejnou vůní. I v člověku je silný pohlavní pud (jeho síla závisí na mnoha vnitřních i vnějších okolnostech, nezávislých na vůli jednotlivce), ale kolik je tu různých možností jeho ukojení - od nejprimitivnějších forem přes citovou a erotickou kulturu až k jeho spojení s vyzrálou lidskou láskou.
Uvedli jsme jen velmi hrubé příklady, ale jsou výrazné. Už z nich vidíme, že člověk má určitou možnost volby, že se může do jisté míry rozhodovat mezi různými možnostmi a že je ve svém rozhodování do jisté míry svobodný. Ještě se vrátíme k tomu, že nejde o naprostou svobodu - že jsme všichni omezeni svou konstitucí, svými zděděnými vlastnostmi, prostředím, výchovou, případně nemocí, že jsme svobodni jen v jakémsi rozmezí v určitém prostoru. Ale tento prostor je možno vědomě rozšiřovat vzděláním, výchovou, praxí. I svoboda v rozhodování se dá do značné míry "nacvičit".
Aby byl člověk člověkem, potřebuje kontakt s hmotným světem kolem sebe. Je puzen zvídavostí, aby poznával svět a jeho zákonitosti, aby pracoval a tak svět přetvářel, aby se sám přitom rozvíjel. Potřebuje také kontakt s druhými lidmi; musí s někým mluvit, vyměňovat názory, přebírat zkušenosti, potřebuje mít někoho rád, a vědět, že je milován. Potřebuje pocit bezpečí a jistoty. K člověku patří, aby byl schopen "vycházet sám ze sebe", aby byl "otevřený" - ke světu, k poznání, k druhým lidem. Je-li lidem zabráněno v realizaci těchto potřeb, vznikají u nich příznaky duševních poruch, od neurotických příznaků až k těžkým rozvratům psychiky s halucinacemi apod.
Všechno, co jsme dosud uvedli, utváří člověka. Je to malý svět sám pro sebe, ve srovnání s vesmírem sice nepatrný, ale nesmírně složitý a daleko převyšující mimolidskou přírodu. člověk je osoba - to znamená, že je bytost, která si je sama sebe vědoma, může svobodně a odpovědně jednat a je otevřena okolnímu světu. To platí i pro člověka, který pro nemoc nebo pro nepříznivé vnější okolnosti nemůže rozvinout všechny tyto vlastnosti. Tady někde navazuje filozofie s učením o důstojnosti lidské osoby - že člověk je nezcizitelný, že nemůže být vlastnictvím někoho druhého, že je jedinečný a nezastupitelný, nedotknutelný. Že má vlastní hodnotu a vlastní smysl a že nesmí být upotřeben a spotřebován jako nástroj, jako by byl věcí.
Vzpomeňme, jak se tento názor ve světě pomalu prosazoval a jak se i v našem "osvíceném" století setkáváme s hrubým nedbáním lidské důstojnosti - nejen např. v nacistické ideologii, ale i v životní praxi mnoha lidí.
Cíl vývoje
Přírodní vědy mají za úkol popisovat pozorované věci a jevy a vysvětlovat je z jejich minulosti, z toho, jak vznikaly, z jejich vývoje. Považuje se za nepříslušné, nevědecké, chtít z toho, co je, předvídat budoucnost nebo mluvit o cíli, smyslu, účelu jevů. Věda o budoucnosti, futurologie - jedno z mladých vědních odvětví ovšem dovede pomocí samočinných počítačů předpovídat z toho, co je, budoucí vývoj. Tak lze odhadnout, jak se bude vyvíjet tělesná stavba příštích generací, jaká bude pracovní výkonnost, spotřeba potravin, průmyslová výroba, zemědělská produkce aj. Je možno odhadnout vývoj jednotlivých vědeckých oborů a načrtnout např. obraz světa po roce 2000. Je však pravda, že při veškeré potřebnosti a užitečnosti podobných perspektiv pro naši společnost chybí možnost ověřit si jejich pravdivost. A nedá se tu dost dobře mluvit o cíli vývoje (jde jen o odhadnutí jeho další, nejbližší fáze) . Někteří biologové se však přece cítí nuceni mluvit o cíli biologického vývoje; protože vidí jeho hlavní linii ve vývoji nervové soustavy až k lidskému mozku, který je schopen být nástrojem myšlení, a protože posuzují s tímto vývojem souběžný vývoj vědomí, spatřují cíl vývoje v maximálním rozvinutí toho, co dnes nacházíme u člověka ne plně rozvinuté a využité, totiž lidského vědomí. Teilhard de Chardin, přírodovědec a katolický kněz, vidí vývoj ve větší šíři - ve stále stoupající komplexnosti, složitosti všeho, co je, od atomů k molekulám, od molekul k buňkám, od neživého k živému, od sféry života na zemi - biosféry - ke sféře vědomí - noosféře. Ale vývoj nekončí dnešním člověkem. Jde dále k větší komplexnosti vědomí - k vytváření nadosobních společenství, k růstu kolektivního a konečně i kosmického vědomí.
Co to všechno znamená osobně pro mne?
Po všem, co jsme si řekli, nezbude, než se zamyslit velmi osobně nad svou vlastní situací:
Pro mne, teď jak tu jsem, vrcholí vývoj lidstva dnes, zde, ve mně. Já sám jsem produktem celého biologického vývoje. A záleží mi především na tom, jak se to všechno dotýká mne osobně, těch, které mám rád, a případně mých dětí.
Byla to náhoda, že jsem se narodil právě já? Jistě to bylo dáno už v okamžiku mého početí. Od každého ze svých rodičů jsem přejal polovinu dědičných vlastností - a tím jsem přijal i dědičné vlastnosti svých předků, ale jen některé a z části a nebylo možno předem určit nebo odhadnout, jakou dědičnou výbavu si ponesu do života.
V jádru první buňky, kterou jsem byl já, bylo už naprogramováno moje pohlaví a některé tělesné i duševní vlastnosti. Přes všechno vědecké poznání - nebo právě díky jemu - žasneme vždy znovu v úctě nad nesmírným tajemstvím vzniku nového člověka. Po devět měsíců jsem se vyvíjel v lůně své matky; chráněn před všemi škodlivými vlivy vnějšího světa, živen, opatrován. Za tu dobu jsem ve zkratce zopakoval jakoby celý vývoj lidského rodu, od jednobuněčného tvora přes vývojové fáze připomínající rybičku nebo obojživelníka až ke zralému novorozenci - a přitom jsem to stále byl já. Možná, že moji rodiče chtěli dítě, možná, že je právě ani nechtěli. Rozhodně nemohli chtít právě mne, nemohli tušit, že to budu právě já, takový, jaký jsem, s vlohami a vlastnostmi, které mám. A přesto jsem vznikl jako neopakovatelný originál, jako osoba, jako bytost schopná myšlení a lásky.
Svým narozením jsem byl vržen do světa, byl jsem vydán hladu, žízni, chladu, tělesné nepohodě, bolesti. Vnější svět doléhal na mé smysly, které se teprve pomalu učily vnímat, má nervová soustava musela dozrávat, "zabíhat se". Začal jsem poznávat svět svými smysly, hledal jsem bezpečí a lásku, orientoval jsem se ve svém okolí, začal jsem si uvědomovat sám sebe. Přišel první dětský vzdor, první kontakty s jinými dětmi, první zkušenosti s lidským společenstvím, zkušenost hry, první práce, učení, škola, setkání s bolestí, ztrátou, zklamáním, objevily se touhy, zvídavost, začaly se rozvíjet různé vlohy, byly doby tápání, hledání, omylů, pádů a povstání, nejistoty. Byla tu láska, chvíle radosti i chvíle nudy, marnosti; přišel strach, úzkost, starosti všedního dne, budování životní existence, přebírání odpovědnosti za jiné lidi... Je to můj život, můj osud. Nebyl mi dán "do vínku", ale přece jen byl do jisté míry dán už při mém narození: prostředím, do kterého jsem se narodil, výchovou, kterou jsem dostal, vlastnostmi, které jsem zdědil. Zdědil jsem i způsoby, kterými reaguji na různé situace. Ale není to nic neměnného: mohu si uvědomit své chování, mohu je usměrňovat, mohu se učit sebeovládání, nemusím se nechat "vláčet" osudem, ale mohu se učit umění žít.
I já jsem ovládán pudy, mohutnou energií, která mě žene k činnosti, do akce. Ale na rozdíl od nemyslících zvířat nemám vrozené neomylné instinkty, které by řídily mé chování za normálních okolností k mému prospěchu. O způsobu, jak své pudy ukojím nebo jak využiji jejich sílu, musím rozhodnout svým rozumem; nemohu se vzdát myšlení a rozhodování, nemohu se spolehnout na instinkt a žít přirozeně jako zvíře; já ten instinkt totiž nemám, proto, zřeknu-li se svobodného rozhodování a rozumu, mohu se stát jen "nepovedeným", pokleslým člověkem. A naproti tomu mám před sebou možnost dalšího vývoje. Jako se dá soudit, že není ukončen vývoj lidstva, není ukončen ani můj vlastní vývoj. Nevím, kam až dojdu na cestě svého života. Člověk je schopen vyvíjet se a pracovat na sobě až do vysokého stáří, pokud chce. A nikdy nemůže o sobě říci, že je hotov a že už nemůže nic od života očekávat. To je důležité - i pokud jde o náš pohled na nás samotné, tak i ve vztahu k ostatním lidem. Ani ty nemůžeme zařadit jednou provždy do určité škatulky, roztřídit je jako brouky ve sbírce.
Filozofové se zamýšleli nad tím, co by mělo být cílem individuálního lidského vývoje, o co by měl člověk ve svém životě usilovat. Značná část se jich shoduje v tom, že by člověk měl vědomě dovršit sám v sobě vývojový proces, kterým prochází lidstvo a kterým prochází on sám ve svém vývoji od dětství, že se má snažit o co největší cerebralizaci - to znamená o plné dozrání svého mozku, že se má naučit jej správně používat, že má v sobě harmonicky sladit jednotlivé složky své osobnosti a postavit je do služeb svého rozumu, toho, co označujeme duchem. Nejde přitom o vývoj "suchara", nýbrž o plnou lidskou osobnost s rozvinutými city, schopnou emocí, která však dovede vědomě svůj duševní život řídit a ovládat. Která přivede k plnému rozvoji všechno to, co je specificky lidské; i pro mne tedy by mělo platit: "Staň se, čím jsi!"
Znamená to, že by ideálem měl být jakýsi nadčlověk, sobec, kterému jde jen o jeho vlastní dokonalost? Naopak, protože k pravému lidství patří i potřeba lásky a schopnost milovat, umění vyjít ze sebe, otevřít se druhému člověku, vytvářet společenství; čím zralejší je člověk, tím lépe umí najít cestu k druhému, od "já" k "ty", tím lépe dovede překonávat své sobectví a učí se hledat své štěstí ve štěstí a spokojenosti druhých. Lidské je umění přesahovat sám sebe - v lásce a přátelství, fantazií, tvorbou... Člověk je otevřená bytost, schopná přesahovat sebe samu.
Hranice lidské existence
Načrtli jsme si právě velkolepý obraz člověka podle toho, co nám o něm vypovídá biologie a psychologie, a trochu jsme odbočili i do filozofických úvah. Na první pohled je nám však jasné, že to není úplný obraz člověka a že nám jak uvedené vědní obory, tak naše každodenní zkušenost říkají něco jiného: člověk je i po čistě biologické stránce velmi zranitelný a přes úžasnou dokonalost své tělesné stavby je velmi nedokonalý. Může se narodit s dědičnou nebo vrozenou chorobou, podléhá infekcím, během života může dojít k poruchám různých orgánů, jsou tu nemoci, stárnutí, vyhasínání jednotlivých funkcí. Po tělesné stránce vrcholí vývoj lidského těla někdy v době mezi 20 a 30 lety, pak nastává nezadržitelný, různě rychlý pokles. Nakonec nás všechny čeká smrt.
Náš duševní vývoj je závislý na naší nervové soustavě - je-li špatně vyvinutá nebo nemocná, nemůžeme ani po duševní stránce rozvinout plně všechny své schopnosti. Omezuje nás prostředí, ve kterém žijeme, sociální poměry větší části lidstva nedovolují rozvoj plně lidsky důstojného života. Scestná výchova umí pokazit i dobré vlohy...
Máme svobodu a povinnost volit to, co je dobré a správné. Ale jak můžeme vždy vědět, co je dobré a správné? Naše poznání je omezené, dílčí, neumíme uchopit jednou provždy celou skutečnost. Každý vědec ví, jak rychle se vyvíjí poznání v jeho oboru, jak rychle mnohé zdánlivě jisté poznatky zastarávají nebo nabývají jiného významu v souvislosti s novým poznáním, jak je možno zachycenou skutečnost vykládat různými způsoby. I lidské poznání je velkým dobrodružstvím bez konce. Jako by to byla cesta na velikou horu, kdy cestou pozorujeme celou krajinu kolem sebe; jak se dostáváme výš, vidíme jednotlivosti v nové perspektivě, ale stále vidíme jen svůj úsek cesty - a ten, který jde k vrcholku jinudy, vidí možná něco jiného. Naše svoboda je i naším ohrožením. Vždy nám hrozí, že se rozhodneme špatně, že se zmýlíme...
Sám vývoj lidstva má své záporné stránky - vzpomeňme jen na zpustošené krajiny, na civilizační choroby. A kolik strádání a bolestí s sebou přináší každý pokrok, kolik lidí umírá za realizaci toho, co poznali jako dobré. Ke všem těmto úvahám, které zde můžeme jen nadhodit, se ještě vrátíme. Pro nás z nich teď vyplývají dvě otázky: 1. zdali je vůbec možno realizovat v životě plné lidství, a 2. jaký to má smysl.
Řečeno velmi prostě a hrubě: k čemu mi to je, co z toho mám, když se budu namáhat o plný rozvoj své osobnosti, když se mi to stejně nemůže plně podařit a když stejně jednou umřu. Když už mluvíme o rozumu - není rozumnější říci si "to chce klid" a prostě si žít? Ale tím bychom se vrátili k východisku našich úvah.
Člověk jako tajemství
Odpověď na otázku "co je člověk" zřejmě není tak snadná, nechceme-li popsat jen některou stránku lidské existence. Jde-li nám o člověka jako celek, o skutečný život, zůstává ve všem jakýsi tajemný zbytek.
Nemusí nás proto překvapit, že byla napsána kniha s názvem "Člověk, tvor neznámý". Totéž chce možná naléhavě vyjádřit moderní a často nepochopené umění, když člověka a jeho tvář nezobrazuje naturalisticky jako na fotografii, když ho mění nebo znetvořuje. Takové zobrazení chce možná právě vyjádřit, že člověk má mnoho tváří, že je neustále jiný, že je sám sobě otázkou.
Ale člověk nemůže žít jen otázkami.K promyšlení
Než začnete číst další kapitolu, pokuste se znovu položit si sami tyto otázky, zamyslete se nad svým životem, nad svým vztahem ke světu, k lidem. Co myslíte - má lidský život nějaký smysl, nějaký cíl?
Člověk je vskutku málo a málo je všechno, co končí... Život trvá nejvýše 80 let, řekněme 100 let. Jak dlouhý je však čas, kdy jsem nebyl, a jak dlouhý čas bude, až už nebudu? Jak malé místo vyplňuji v obrovské propasti času? Nejsem nic, a toto malé mezidobí mě nemůže odlišit od nicoty, do níž se musím vrátit. (Bossuet)
Člověk je zjevně stvořený k tomu, aby myslel. V tom spočívá všechna jeho důstojnost a celá jeho přednost; a veškerou jeho povinností je, aby myslel správně. A podle řádu myšlení má začít u sebe, u svého Tvůrce a svého určení. (Blaise Pascal)
Má-li člověk něco dělat dobře, musí vědět, jaký má jeho činnost smysl. A má-li dobře žít, musí mít před sebou smysl a cíl svého života.
Za starých časů nebyla životní orientace takovým problémem, jako je dnes. člověk se rodil do určitého společenství s jednotnými názory, s jednolitou vírou, s ustáleným a tradicí posvěceným životním stylem. Mladý člověk přijímal bezděčně názory svého okolí a v pochybnostech měl před sebou obecně uznávané autority. To mělo své výhody - dávalo to určitou společenskou a mravní stabilitu, pocit jistoty a bezpečí. Ale byly tu i nevýhody; lidé, kteří nějak vybočovali z obecně uznávaných norem, ztráceli své místo v životě, leckdo se "nevešel" do úzkého rozmezí toho, co bylo považováno za "normální" a "správné", a tím už v takové uzavřené společnosti ztrácel i možnost plné lidské existence po svém vlastním způsobu. A co je závažnější: pasívní přejímání názorů okolí vedlo často k nesamostatnosti a názor takto získaný neobstál při změně životních podmínek - např. když se venkovský člověk přistěhoval do města. Dnes už těžko najdeme společnost, ba i rodinu, která by byla názorově zcela jednotná, prostá rozporů, kde by si člověk nemusel sám odpovědně vytvářet svůj postoj k životu a hledat smysl svého bytí.
Prastarý problém filozofů
Z hlediska přírodních věd, z něhož jsme vycházeli na začátku minulé kapitoly, bychom na otázku po smyslu života vlastně neměli právo. Přírodní vědy popisují a vysvětlují pozorovanou skutečnost a hledají cesty, jak ji měnit, jak získané poznatky využívat v praxi. Ale na otázku po smyslu věcí odpovědět nedovedou, a proto ani otázka po smyslu lidského života nespadá do jejich kompetence. Odpověď na ni hledá filozofie.
Je to otázka stará jako samo lidstvo. V různých dobách a na různých místech na ni lidé nacházeli různé odpovědi; zdá se však, že všechny měly něco společného: za cíl lidského života bylo považováno dosáhnout štěstí, blaženosti. Rozdíl je ovšem v cestách k tomuto cíli a nakonec i v tom, co se za štěstí považuje. Hinduismus např. vidí štěstí v nalezení pravdy a ve splynutí člověka s neosobní podstatou kosmu; touha, láska, všechno lidské snažení jsou jen zdrojem utrpení a člověk se musí od nich oprostit. Cestou k tomuto odpoutání se od světa je např. jóga. I buddhismus chce člověka dovést ke štěstí; jeho nauka chce být cestou, jak vlastní lidskou silou překonat utrpení života a stát se vyrovnanou, ušlechtilou osobností. Stará řecká filozofie viděla cíl lidského života v blaženosti. Jeden směr ji viděl v blaženosti smyslů; největší myslitelé klasického Řecka (Platón, Aristoteles) však učili, že skutečného štěstí dosáhne ten, kdo ve svém životě uskutečňuje nejvyšší hodnoty - pravdu, dobro, krásu.
Starozákonní člověk viděl své štěstí a tím i cíl svého života v pozemské hojnosti a v blahobytu, ve zdařilé rodině, v zabezpečení pokojné existence svého národa; přitom si byl vědom, že jsou to hodnoty, které nemůže realizovat vlastními silami, a vůdčí silou jeho života byla naděje a důvěra v Boží zaslíbení; je to Bůh, kdo dává spásu, na člověku pak je, aby nezradil úmluvu, kterou s ním Bůh učinil, a aby plnil Boží přikázání. Přitom se v dějinách izraelského myšlení setkáváme s vývojem představy o spáse - to, co zprvu znamenalo jen pozemské štěstí, nabývá stále hlubšího duchovního významu a přesahuje i hranici smrti. Na toto myšlení navazuje křesťanství.
Útěk před otázkou
Koncem minulého století napsal francouzský pozitivistický filozof Littré: "Proč pátráte tvrdošíjně po tom, odkud přicházíte nebo kam jdete? Nikdy se o tom nedovíte ani to nejmenší. Tyto problémy jsou chorobou. Vyléčit se z ní můžete tím, že na ně přestanete myslet." I to je způsob, jak se s touto otázkou vypořádat. Je to tak prosté: nehloubat tolik, oddat se okamžiku, nemyslet na budoucnost, užívat života. Vždyť myšlení bolí. Lze někomu zazlívat, chce-li mu uniknout pomocí alkoholu nebo drog? Nebo snaží-li se brát, co mu život právě nabízí? Ale už v první kapitole jsme si řekli, že i člověk, který výslovně o těchto problémech nepřemýšlí, je přece jen v praxi řeší celým svým přístupem k životu.
Hledání smyslu života
Kdybychom si chtěli blíže rozebrat svůj postoj k životu a postoje svých známých, zjistili bychom, že i u nás jde v podstatě o třeba nevyslovenou a nedefinovatelnou touhu po štěstí tak, jako u lidí všech věků a kultur. Ale i lidé naší doby mají různé představy o tom, v čem štěstí hledat.
Štěstí jako uskutečnění hodnot
V první kapitole jsme si ukázali, že člověk má různé potřeby od čistě biologických až po estetické, duchovní a mravní. To, co tyto potřeby uspokojuje, je hodnota. A lidská představa o štěstí souvisí s tím, jaký systém hodnot lidé uznávají, co považují pro sebe za žádoucí, o co v životě usilují. Mnoho přitom záleží na výchově a na prostředí, ve kterém člověk žije, na jeho okamžité životní situaci: nemocnému se může zdát nejvyšší hodnotou zdraví, zatímco zdravý člověk si svého zdraví neváží. Někdy a pro někoho může být nejvyšší hodnotou prostě přežít; jsou lidé, pro které je nejvyšší blažeností dosyta se najíst a mít střechu nad hlavou. Jiní vidí smysl svého života v tom, aby dosáhli určitého postavení a životního standardu, aby nahromadili majetek nebo získali moc, aby ukojili svou ctižádost. Pro jiné lidi je cílem rozvoj vlastních tělesných i duševních schopností, maximální tělesná i duševní výkonnost, pro jiné je to práce, tvorba, dílo, vědecké poznání. Někteří lidé vidí cíl svého života v dosažení určité ušlechtilé, zjemnělé kultury, v estetických požitcích. A pro jiné je smyslem života práce pro druhé, péče o rodinu, děti, přátelství, láska; přesahují jaksi sami sebe - otevírají se k životu druhých a nedovedou být šťastni sami, ke svému štěstí potřebují i štěstí ostatních lidí.
Zamysleme se chvilku nad hodnotami, které jsme tu vedle sebe položili. Snad nás napadne srovnat je s dávnými filozofickými systémy - snad tu objevíme mnohé styčné body. A přiřadíme-li jednotlivé hodnoty k jednotlivým lidským potřebám, napadne nás, že tyto hodnoty nejsou na stejné úrovni, že některé z nich jsou "nižší", že odpovídají biologickým potřebám člověka (a řekli jsme si, že biologická stránka člověka, to, čím je zakotven v živočišné říši, je vlastně jen předpokladem k rozvoji plného lidství), a jiné že odpovídají "vyšším" potřebám, které jsou vlastní jen člověku. Pak nás může napadnout ještě třetí věc: že není úplně správné říkat, že někteří lidé uznávají jen tu hodnotu a jiní zas jen onu. že jde spíše o hodnoty nějak společné všem lidem, ale rozdíl je v tom, v jakém pořadí je kdo má seřazeny, kterým dává přednost. Vědec, zaměřený na svůj výzkum, se dovede ohromně ukáznit a zříci se mnoha hodnot, chce-li dosáhnout jedné jediné... Mladí manželé, kteří šetří na byt nebo na auto, si dovedou odříci mnohou zábavu... Závodník podřídí celou svou životosprávu tvrdému tréninku...
Milující člověk je ochoten dát třeba svůj život za toho, koho má rád...
Tady bychom snad měli na chvilku přerušit další četbu a zamyslit se, jak to vypadá s naším vlastním pořadím hodnot. V čem vidíme cíl a smysl svého života? Mám před sebou nějaký krátkodobý cíl? Čeho jsme ochotni se zříci pro jeho dosažení? Ocitli jsme se někdy v situaci, kdy jsme museli volit mezi vlastním prospěchem a prospěchem někoho druhého? Jak jsme se tenkrát zachovali? A ještě poslední otázka: kdyby se před námi objevil dědeček z pohádky a slíbil nám splnění tří přání - co bychom si vybrali?
Jak je to s happy endem?
Snad se ještě pamatujete na pohádku Boženy Němcové Jak Jaromil k štěstí přišel. Všechny podobné pohádky jsou vlastně obrazným podáním prastaré lidské zkušenosti, že štěstí nikomu nepadá do klína, že je třeba o ně bojovat, přemoci zlo, být nejen dobrý, ale i chytrý, statečný, ukázněný, a jsou vyjádřením naděje, že nakonec bude zlo potrestáno, dobro odměněno, že hrdina dostane svou princeznu a alespoň polovic království. Že po útrapách a bojích nastane čas naplnění, štěstí... Ale je vůbec možné, aby člověk v nějaké etapě svého života mohl "přijít ke štěstí" jako k trvalému stavu a říci si, že má vystaráno, že je se vším hotov? Vždyť všechny ty romány a filmy s happy endem končí vlastně tam, kde ve skutečném životě začínají zase nové starosti, nová práce, nové touhy, usilování o něco... Hrdina dostal svou hrdinku, dobrá, ale co dál? Vždyť mají před sebou ještě celý život. A k lidskému životu nějak patří, že nemůžeme zůstat v nehybné spokojenosti, že vždy chceme nějak,překonat daný stav, že chceme něco víc, že chceme dál, že se nám po dosažení jednoho cíle hned zase před očima objevuje další... Nezdá se nám, že člověk, který začne být spokojený sám se sebou, se světem a se svou situací v něm, nějak ustrne, jako by byl méně živý? Před koncem lidského života nemůžeme mluvit o happy endu.
Existují ovšem chvíle, kdy jsme "bezvýhradně šťastni": když jsme dosáhli velkého cíle, dokončili nějaké dílo... Ale právě v okamžicích vrcholného štěstí trpíme tím, že jsou pomíjivé, že je nemůžeme zadržet. Jako by to byl jen záblesk stavu, který je pro nás trvale nedosažitelný a který je přitom právě stavem, v němž
jsme nejvíce živi, nejvíce sami sebou. Zároveň si však neumíme představit, že bychom mohli trvale vydržet stav neměnného, trvalého štěstí. Schillerův Don Carlos říká, že nic není pro člověka tak těžké, jako vydržet řadu krásných dnů. Snad bychom si stav vrcholného štěstí mohli představit jako trvalou touhu, trvalé úsilí, spojené s trvalým naplněním. Ale v našem životě to vypadá tak, jako by naším údělem byla trvalá touha bez naplnění. Můžeme vůbec doufat, že někdy dosáhneme plného štěstí?
Žijeme z naděje
Celý náš život je zaměřen k budoucnosti; mladý člověk se připravuje na své povolání, zamilovaní se chystají na svatbu a plánují společný život, rodiče myslí na budoucnost dětí... Šetříme na příští dovolenou, celou zimu prožíváme v naději na příští léto. V naději čerpáme nějak sílu k tomu, abychom vydrželi těžkosti všedního dne. Ale jak je to s lidmi, kteří "mají život za sebou", se starými, opuštěnými a nemocnými lidmi, kteří už nemohou čekat na nic dobrého? Vlastně by si měli zoufat. A přesto vidíme, že se v nich bere nějaká ohromná síla naděje; doufají, ačkoli někdy ani přesně nevědí, v co. Kolik je ve světě takových lidí, kteří doufají jaksi proti vší rozumné naději a žijí radostně v neuvěřitelně svízelných podmínkách. Znamená to, že podléhají nějakému klamu, nebo je to projev síly, uskutečnění jedné z velkých hodnot lidského života? Známe také lidi, kteří naději ztratili, zatrpkli, uzavřeli se do sebe, nemají sílu ani žít, ani zemřít. Měl by to být "normální" stav?
Absurdita života
Záhada lidského utrpení
Proč je na světě tolik bolesti? Proč musí trpět už nevinné děti? Sotva že se podaří vymýtit jednu nemoc, objevují se nové, dříve neznámé. Přes všechen rozvoj vědy a techniky jsme stále ještě bezmocní proti přírodním pohromám. Prostý člověk má často pocit, že je vydán hře nepřátelských sil, že je zmítán jako smítko ve větru. Proč musela stát skupina lidí právě na tom místě, kde řidič ztratil vládu nad svým vozidlem? Říká se: "To je osud, nedá se nic dělat." Člověk se cítí bezmocný, vydán napospas úzkosti.
A proč je tomu tak, že i v nás samých má místo zlo, ačkoli bychom chtěli dobro?
Moderní myslitelé říkají, že jsme "vrženi" do života. Není to tvrdé pro člověka, který by chtěl být pánem svého osudu?
Tajemství smrti
Nikdy se člověk necítí tak vydán osudu jako u otevřeného hrobu. Proč musí člověk zemřít? Ať chceme nebo nechceme, od svého narození spějeme ke smrti, každou vteřinou se této hranici přibližujeme. Smrt sice můžeme oddálit, ale nevyhneme se jí. Je to nakonec jediná jistota v našem životě.
Země se bude jednou otáčet i beze mne, život půjde dál. Znamená smrt pro mne neodvolatelný konec? Je to celý smysl mého života? Jistě, lidé po sobě zanechávají nesmrtelná díla, náš odkaz žije v našich dětech a vnucích. Stačí to však k tomu, aby si umírající člověk mohl říci, že život má smysl? Spěje celý koloběh našich všedních dní, naší práce a našich pomíjivých radostí jen k tomuto jedinému konečnému okamžiku?Je život nesmyslný?
To, co je v životě člověka nejlepší, zůstává torzem. Jeho touha je neomezená, ale zároveň nesplnitelná, je obklopen utrpením, neštěstím a nespravedlností. Můžeme se divit, že jsou mnozí zklamáni a pochybují o smyslu lidského života? Moderní literatura a filozofie mluví o "člověku bez domova", o "bytí k smrti".
To znázorňuje situaci člověka vůbec. Vidí, že je postaven do života a odsouzen k tomu, aby vzal svůj osud do vlastních rukou. Ale tento osud je protismyslný, jako je nesmyslný život člověka. Nikdy nedojde k cíli, nic z toho, co dělá, nestojí nakonec za to. A smrt tuto nesmyslnost zpečetí.
Tento názor je třeba brát naprosto vážně. Je skutečně jednou z možných odpovědí na zkušenost omezenosti, hranic lidského života. Ze všeho, co jsme si řekli, vyplývá, že člověk ve své svobodě přesahuje danou skutečnost; zároveň však poznává, že skutečnost je větší než on. Stále znovu naráží na rozpor mezi nekonečností své touhy a mezemi svého bytí. Nejdrastičtěji prožívá svou konečnost tváří v tvář smrti. Proto řada hlubokých a opravdových myslitelů dospívá k názoru, že život smysl nemá, že všechno spěje k nicotě. Důsledným promítnutím tohoto názoru do životní praxe by vlastně musela být sebevražda nebo život v naprosté lhostejnosti podle hesla "po nás potopa", nebo, jak píše apoštol Pavel: "Když jsem v Efesu musel zápasit - jak se říká - se šelmami, co z toho mám? Nevstávají-li vůbec mrtví, pak platí: Jezme a pijme, vždyť zítra umřeme!" ( 1 Kor 15,32)
Naše úcta náleží lidem, kteří vědomě tuto absurditu, nesmyslnost života přijímají, a přesto nezoufají, neskládají ruce do klína, žijí dál, pracují, milují, všemu navzdory. Ale tím vlastně už tuto absurditu prakticky popírají.
Ano, skutečně, máme na vybranou: buď přijmeme názor, že je život nesmyslný, že všechno ústí do prázdna, spokojíme se tím, co je konečné a omezené, a budeme žít tomuto názoru navzdory, nebo, pokud jsme křesťané, uznáme existenci toho, kdo je mimo nás a všemu dává smysl - Boha.
Odpověď lidského srdce
Navzdory filozofům, kteří hovoří o nesmyslnosti života, navzdory svým vlastním pochybnostem a své malomyslnosti člověk žije dál. Střed jeho osobnosti, jeho "srdce", se brání nesmyslnosti života. Právě po období katastrof, po válce, po životním ztroskotání, po ztrátě milované bytosti nachází opět sílu začínat znovu. Z trosek zachraňuje "holý život", uvědomuje si s úžasem, že slunce svítí dál, že zpívají ptáci, že je kolem něho stále se obnovující příroda, že je možno potkávat nové lidi, nacházet novou lásku, že je třeba angažovat se pro život. Znovu se v něm vzmáhá naděje, touha po životě. "Života bído, přec tě mám rád," říká Fráňa Šrámek.
Mladý člověk, který v krizi dospívání ztrácí pevnou půdu pod nohama, objevuje jistotu a bezpečí, svůj "domov" ve světě prostých všedních věcí kolem sebe, jako např. J. Wolker v básni Těžká hodina: ,....zesláblý úzkostí, zesláblý samotou - marně se bráním studeným stěnám - pokoje svého - uštěpačného - milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova, - věci zrozené z lásky, světla a víry - dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte, - když zůstal jsem na světě sirý, - a modlete se - aby mi narostlo srdce statečné a nesmlouvavé, - a věřte dnes za mě, že tomu tak bude".
Už tím, že žiji, předpokládám nějaký smysl svého života. Už tím, že dýchám, myslím, cítím, rozhoduji se, že podávám ruku druhému člověku, přiznávám životu smysl. Ale nejen to. Jsou chvíle, kdy si existenci tohoto smyslu jasně uvědomuji. Žasnu nad složitostí a řádem, které objevuji v přírodě kolem sebe. I nejmenší bakterie je uměleckým výtvorem. Nebo vzpomeňme na svět atomů, na zákony a procesy, které ovládají svět vesmírných těles. Dodnes jsme se tu nedopátrali konce.
Každý opravdový, velký lidský zážitek, setkání se skutečnou hodnotou, je pro nás nějak i setkáním se smyslem života. Jako bychom jej na chvilku zahlédli, na chvilku byli do něho bezprostředně vtaženi, když jsme okouzleni láskou, uchváceni skutečným uměním, když jsme svědky velkého lidského činu, když se nám podaří překonat vlastní slabost, vytvořit dílo. Někdy vidíme, že i utrpení a bolest, věci, které se nám zdály nesmyslné a nepřijatelné, dostávají s odstupem času a v širších souvislostech našeho života svůj smysl. Štěstí není samozřejmost - ale právě v těch vzácných chvílích štěstí si uvědomujeme, že život stojí za to.
Smysl života je nezbytným předpokladem lidské existence, ať si jej uvědomujeme nebo ne, podobně jako je tomu v biologické oblasti s kyslíkem.
Ale vraťme se teď k tomu, co jsme si řekli o zkušenosti hranic našeho bytí, o naší nedokonalosti, o naší smrtelnosi, k tomu, co říkají filozofové o absurditě světa. Bereme-li to všechno vážně, vyplývá z toho poznání, že skutečný smysl bytí nemůžeme odvodit sami ze sebe, ze své konečnosti, že skutečný smysl bytí je něco, co dostáváme jako dar, že je nezávislý na nás a větší než my. Jen tehdy, existuje-li někdo, kdo je pánem veškeré skutečnosti, může mít vůbec smysl důvěřovat v absolutní, konečný smysl života.
Odpověď víry
Všude tam, kde se člověk pokouší skutečně lidsky žít, kde svobodně přijímá odpovědnost za svůj život a snaží se rozvinout své možnosti, všude tam, kde usiluje o něco hodnotného, když doufá v konečný smysl a cíl všeho dění, přichází do styku s tím, kterého bible a křesťanská tradice nazývají Bohem. On je pro nás křesťany zárukou, že v životě jednotlivce i v dějinách světa nic neústí do nicoty. Setkáváme se s ním v hlubině svého nitra i v jádru všech věcí. Můžeme o něm hovořit jako o síle budoucnosti, jako o moci, která nás osvobozuje k plnému lidství a dává nám sílu jít vstříc budoucnosti. Nebyl by však absolutní budoucností světa i člověka, zárukou naší naděje, kdyby nebyl nekonečně větší než my, než svět, kdyby nebyl absolutním zdrojem veškeré skutečnosti.
Víra v Boha je vždy výsledkem svobodného rozhodnutí člověka, je to možnost, jak se rozhodnout, a pro toto rozhodnutí jsou rozumné důvody. Není však nutným důsledkem našich dosavadních úvah. Nemůžeme v ní také hledat odpověď na jednotlivé otázky, se kterými si nevíme rady. Je odpovědí na základní otázku po bytí a smyslu člověka, je hlubinou bezpečnosti, ve které je možno zakotvit. Neruší žádnou z hodnot lidského života, určuje však jejich pořadí. Nezbavuje nás bolesti, tápání, tíhy života, ale je silou naděje, že nic z toho, co konáme a prožíváme, není marné. Nezbavuje člověka odpovědnosti, nestaví se proti lidskému poznání, proti lidské práci, plánování budoucnosti, proti lidskému štěstí. Naopak: víra v Boha dává lidskému poznání, hledání a snažení vlastní smysl. Správně chápaná víra provokuje otázky, je inspirací a vyzývá k angažovanosti pro život. Naděje v budoucnost garantovanou Bohem umožňuje člověku, aby se vydal na cestu ke své dějinné budoucnosti. Tím, že nás zbavuje úzkosti z bytí, osvobozuje nás k práci pro druhé. Taková naděje není útěchou slabých, nýbrž zdrojem odvahy.K promyšlení:
Které jsou nejsilnější zážitky mého života? Proč na mě tak zapůsobily? Měl jsem někdy pocit, že jsem na dně, že ztroskotaly všechny mé plány? Kde jsem našel sílu začít znovu?
Dobrému se nemůže stát nic zlého, ani v životě, ani po smrti, bohové neopustí jeho věc. (Sokrates)
Nejvyšší dokonalostí člověka je potřeba Boha. (Kierkegaard)
Hledím v Tvou tvář a slzy se mi derou do očí. Vše, co je mi v životě tvrdé a disharmonické, se rozplývá v sladkou harmonii, a má modlitba rozpíná perutě jako pták v radostném letu přes moře. (Rabindranath Thákur)
Vodu, která stále proudí, už nevnímáme. Pramen tryskající z Boha v hlubině našeho nitra uslyšíme, jen když o to budeme usilovat. (Hans Urs von Balthasar)
Má touha po pravdě byla neustálou modlitbou. (Edith Steinová)
Člověče, spusť se k svému Bohu, a nalezneš zase sám sebe! (Alfred Delp)
Křesťansky věřit znamená svěřit se smyslu, který nese mne i svět, považovat jej za pevnou půdu, na níž mohu stát bez bázně. (J. Ratzinger)
Člověk je vznešený tím, že ví o své ubohosti. Strom o své ubohosti neví. (Blaise Pascal)
"Slovo Bůh je nejzatíženější ze všech lidských slov. Žádné nebylo tak pošpiněno a potrháno. Lidská pokolení svalila břemeno svého stísněného života na toto slovo a povalila je k zemi; nyní leží v prachu a nese na sobě břemeno všech" (Martin Buber).
Věk vědeckotechnické revoluce zformoval i člověka. Moderní člověk je věcný, střízlivý, přesný. Snadno ustrne v názoru, že lze uznat jen to, co se dá prokázat pokusem. Co se nedá změřit a zvážit, není skutečné. Takový názor však požaduje od techniky a přírodních věd příliš mnoho. Ty zachycují jen výsek skutečnosti - hmotný svět naší zkušenosti. Život je však širší. Technika a přírodní vědy například neříkají nic o smyslu lidského života. Tím více leží mimo oblast zkušenosti přírodovědeckých metod Bůh. Jeho existenci nelze ani vypočítat, ani zjistit chemickými rozbory. Ale jak jsme si už ukázali v předchozí kapitole, Bůh není tak docela mimo oblast zkušenosti člověka, také logické uvažování je cesta k poznání Boží existence.
Boha nelze dokázat ve smyslu přírodovědeckých důkazů a nevyplývá nevyhnutelně ani z filozofických úvah. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by ateistů. Bůh se nám nevnucuje, můžeme ho i odmítnout. To je právě "slabostí" Boha, projev jeho respektu před naší svobodou. Kdyby byl Bůh pro člověka zcela zřejmý, pak by mu člověk nemohl uznání odepřít.
Ale smysluplná odpověď na otázky, jimiž jsme se dosud zabývali, se nazývá Bůh, a věřící člověk má dobré důvody k tomu, aby ji přijal. Není to však snadné. Je třeba se k ní propracovat, vytvořit pro její přijetí předpoklady.
Člověk na cestě k Bohu
"Některé poznání získáme jen tehdy, když máme zájem je získat" (E. Bloch). Chceme-li Boha nalézt, musíme ho hledat; a do tohoto hledání musíme vložit všechny své síly, celou svou osobnost. Není to totiž jen otázka teoretická - víra v Boha má důsledky pro celý náš život. Mnozí lidé se vědomě či nevědomě snaží zajistit se před Bohem, bojí se změnit smýšlení a životní praxi. To platí jak pro ty, kteří utíkají před zásadními otázkami lidské existence, tak pro mnohé věřící, kteří se tím stávají jen formálními křesťany. Jsou to právě oni, kdo svou polovičatostí ztěžují ostatním lidem přístup k Bohu.
Proto nestačí hledat Boha jen rozumem. Už na cestě k němu je třeba vycházet z vyježděných kolejí, otevírat se mu, jít mu vstříc s láskou. Vždyť to platí i pro vztah mezi dvěma lidmi: svého partnera v manželství nepoznám, když ho budu studovat jako teoretickou otázku, ale tehdy, když se pustím do dobrodružství života s ním, když se mu otevřu, poskytnu mu ve svém životě místo, když ho budu přijímat s láskou. Tak ho poznám ze stránek, které jsou jiným lidem nepřístupné. Kolikrát slyšíme, jak se lidé diví: "Co jen ti dva na sobě mají?" A ti dva vědí, že si jsou vzájemně zdrojem radosti, naplnění, že jsou spolu v dobrém i ve zlém spojeni na život a na smrt, protože se vzájemně poznali - a to nejen rozumem, ale i srdcem.
Chce-li člověk vyjít na cestu k Bohu, musí přestat sám sebe považovat za střed všech věcí. A je třeba učit se dívat "za věci". Dát si čas na ticho a zamyšlení, vymanit se z koloběhu práce, starostí, zábavy. Tolik toho dokážeme přehlédnout: krásný západ slunce, malé radosti všedního dne, nouzi druhého člověka. Vidíme jen sami sebe. Všechno posuzujeme jen podle užitné hodnoty pro naši osobu. Vidíme-li v kvetoucí louce jen krmení pro králíky a v druhém člověku jen šikovného automechanika nebo instalatéra, uzavře se před námi krása i hlubší smysl věcí, nedostaneme se ke skutečnému setkání s druhým člověkem. Za takových podmínek se však nesetkáme ani s Bohem.
Někomu se může zdát, že ho život příliš ubíjí, je tak zavalen prací a starostmi, že nemá na myšlenku o Bohu čas. Takový člověk by se měl zamyslet sám nad sebou a poctivě zkoumat, zdali si část své práce a svých starostí nepřidělává sám právě proto, aby nemusel mít čas na zamyšlení, zdali neutíká před sebou samým a před Bohem do horečné činnosti. Známe přece lidi, kteří jsou "důležití" všechno vědí, znají, do všeho musí zasahovat, nic by se bez nich neobešlo, naříkají na své přetížení a myslí si, že by se svět zastavil, kdyby oni sami zůstali na chvilku stát. - Jsou ovšem i lidé, kteří jsou skutečně tak ubiti tíhou života, že opravdu přemýšlet nemohou.
Ale právě těm, kteří věrně konají svou povinnost, i když je jim těžko, těm, kteří nemyslí na sebe a slouží životu kolem sebe, je Bůh nejblíže. Stačí jen k němu vztáhnout ruku. To je stará zkušenost křesťanské životní praxe, na kterou by se nemělo zapomínat.
Snad bychom měli na tomto místě zase četbu na chvíli přerušit a položit si několik otázek: Co si představuji pod pojmem Bůh? - Mám s ním nějakou osobní zkušenost? Proč jsem vůbec začal číst tuto knihu? - Jaký je můj životní postoj - poznávám se v některém z postojů, které tu byly uvedeny? - Co mi brání hledat celou svou bytostí Boha?
Kde lze najít Boha?
Ukázali jsme si už, že Boha nelze dokázat přírodovědecky ani filozoficky (nelze ovšem ani dokázat, že Bůh není). Míří k němu však mnoho cest lidského myšlení, které mohou zaostřit pozornost, rozptýlit námitky, že jde o věc nerozumnou. Ne každá z nich osloví každého jedince a každou dobu stejně, mnohé byly průběhem času kritizovány i odmítány; to však neznamená, že jsou špatné, ale spíše že jen tápavě vyjadřují nějaké základní tušení, jež je těžko vyjádřit plně v lidských pojmech.
Příroda jako Boží stopa
Na osamělé procházce, na mořském břehu, v horách nebo pod zářící hvězdnou oblohou se náhle může stát, že vytušíme něco o nekonečnosti, která nás obklopuje. Tu se začínáme tázat a žasnout: jak to, že věci vůbec jsou? Odkud je podivuhodný řád a krása v nejmenším stéblu trávy právě tak jako v kapce vody, v atomu jako ve vesmíru? Mnoha lidem se přímo vnucuje otázka: není nutně za tím vším nějaká nejvyšší inteligence?
Albert Einstein říká: "Každému hlubokému přírodovědci musí být blízký jistý náboženský cit, protože si nedovede představit, že by ony neobyčejně jemné souvislosti, které odhaluje, promýšlel poprvé on sám. V nepochopitelném vesmíru se projevuje rozum, převyšující nekonečně nás lidi. - Běžná představa, že jsem ateista, spočívá na velkém omylu. Kdo ji vyčetl z mých vědeckých teorií, sotva je pochopil..."
Představa tohoto nadlidsky dokonalého rozumu ukazuje k Bohu, tvůrci všeho, co nás obklopuje. S takovým způsobem uvažování se setkáváme od starověku dodnes.
Nutno však přiznat, že odhalovat Boží stopu v přírodě dnes není pro současného člověka snadné. Jednak se mu příroda vzdálila, jednak se dostala do jeho moci. V dnešním ztechnizovaném, civilizovaném světě nachází člověk v přírodě a ve světě kolem sebe spíše lidské stopy než stopy Boží. Příroda se dostala do lidské moci, člověk ji řídí, diriguje. Když například stiskneme vypínač, je světlo, které ozáří pokoj, především dílem člověka - celé řady lidí - od elektrikáře, který instaloval vedení, přes rozvodnou síť k elektrárně a k těm, kdo např. stavěli přehradu. Kolik je tu rukou a mozků a kolika generací bylo třeba, než se vytvořily teoretické i praktické předpoklady pro to, abych si teď mohl rozsvítit lampu na stole. Bylo by třeba dosti dlouho přemýšlet, aby se nakonec proniklo k tomu, kdo nejen užívá předem danou energii, ale sám ji tvoří, a kdo je prvním, základním předpokladem lidského bytí i konání.
Svědectví lidského nitra
V obou prvních kapitolách jsme se vydali na pouť za tajemstvím lidské existence a za smyslem lidského života. Hovořili jsme o nekonečnosti lidské touhy a o poznání hranic lidského bytí, o hodnotách, ve kterých hledáme naplnění svého života.
Touha po dokonalé lásce
Mluvili jsme o tom, jak je člověk schopen přesahovat sám sebe, otevírat se druhému člověku, jak touží po lásce. Zároveň jsme se zmínili, jak lidská láska zůstává vždy nějak nenaplněná. V lásce hledáme něco bezpodmínečného, zcela dokonalého, čemu můžeme naprosto důvěřovat, co nikdy nezklame. A přáli bychom si, aby chvíle štěstí nikdy nekončila. Přitom klademe do druhého člověka naděje, které nemůže splnit; vždyť i v něm je velikost i ubohost právě tak jako v nás, i on má své meze. A nakonec nás s tím, koho máme nejraději, rozloučí smrt. Člověk musí v očekávání nekonečné lásky ztroskotat, protože uprostřed konečnosti svého života chce nalézt nekonečno, ke kterému směřuje jeho srdce. Lze se divit, když se mnozí stále znovu "pokoušejí ještě jednou"? A ztroskotávají znovu.
To, o co člověk vposledku v lásce usiluje, přesahuje totiž všechny lidské hranice. Člověk svou touhu po lásce směřuje do nekonečna, až k Bohu. Právě zde je toto jméno pro nekonečno a dokonalost obzvláště na místě, neboť láska může směřovat jen k osobě, která ji může opětovat, nikdy k věci nebo k anonymnímu osudu. Odtud pramení tušení, že existuje ten, který naplní všechna naše očekávání.
Hlas svědomí
Vedle touhy po lásce a štěstí v nás existuje touha být dobrý. Člověk ví, že ne všechno, co miluje, ne každé štěstí si smí přisvojit třeba na úkor druhých. Řídící sílu, která tu v lidském nitru působí, nazýváme svědomím (více si o tom povíme ve 14. kapitole). Byly pokusy vysvětlit svědomí jako strach z veřejného mínění a před trestem, nebo jako výsledek výchovy a prostředí, anebo jako zděděnou vlohu. To vše jistě svědomí spoluvytváří, a tím se též vysvětluje, proč svědomí jednotlivců i národů neposuzuje vždycky konkrétní zlo a dobro stejně. Ale všichni se shodují v tom, že existuje rozdíl mezi dobrem a zlem a že člověk se může zlem provinit.
Každému člověku je dáno vědomí, že musí být dobrý. A svědomí promlouvá i tam, kde nikdo o zlém činu neví a žádný druhý člověk jím není postižen. Svědomí varuje nebo obviňuje. Když nějaký čin uznáme za špatný, začíná vědomí viny a s ním i lítost.
V hlase svědomí člověk slyší vyšší soud, který člověka volá k odpovědnosti, i když je mu to na obtíž. V mezních situacích lidé obětují i život, aby neporušili dobro. To ukazuje, že člověk svědomí prožívá jinak než jako svou vlastní nezávislou vůli. Svědomí není svévole, nýbrž ukazatel vyššího řádu.
Avšak k vysvětlení svědomí nestačí ani domněnka, že jde o neosobní sílu. Vědomí odpovědnosti, pocit viny a studu při nějakém pochybení předpokládají, že existuje někdo, jemuž jsme odpovědni, před nímž se cítíme vinni a zahanbeni. Neurčité "něco", abstraktní norma nemůže naše pocity vyvolat. Stud nepociťujeme před kamenem nebo před zvířetem, ale jen ve vztahu k nějaké osobě. Ve své touze být dobrým tušíme my lidé nekonečné dobro a toho, kdo je nekonečně dobrý a spravedlivý. Stojí před námi uprostřed našeho života v požadavcích našeho svědomí.
Poznání hranic
Všimněme si, že Boha lze nalézt přímo v našem životě. Můžeme se s ním setkat kdekoli, potkáváme ho však také v mezních situacích našeho života: v utrpení, osamělosti, ranách osudu, ve smrti. V takových chvílích ti, kdo přežili, cítí, že proti nim stojí hrozivá moc. Smrt uvádí lidský život od základu v pochybnost. Pokoušíme se myšlenku na ni potlačit a na určitou dobu se to možná i daří, ne však natrvalo. Pak člověk dojde k hranici, která odporuje všem jeho zkušenostem a očekávání, proti které se z hloubi duše vzpírá, kterou se snaží překročit pomocí všeho, co ví a v co doufá. V nejhlubším nitru svého srdce ji také už překročil svým tušením, že smrt není konec, že za ní není propast nicoty. To, co vidíme a prožíváme během 20 nebo 80 let, není všechno, je tu pokračování. Jak by se člověk mohl chvět před "ničím" tak, jako se chvěje před smrtí? Bolest ze smrti by byla nepochopitelná, kdyby v nás nežilo něco, co se tomuto konci vzpírá. Je v nás síla, která nezná žádné hranice, a proto je pro ni hranice smrti pohoršením, děsí se jí. Odkud je tato síla?
I člověk nevěřící většinou v pozadí svého života uznává nevyzpytatelnou moc a skutečnost, která není tak náhodná, tak "vržená" jako on, která naopak sama rozhoduje a posílá. Mluví o osudu. Co to však je? Věřící člověk nevidí v pozadí života anonymní silu, nýbrž osobní bytost, osobní "ty". Jak by jinak mohlo dojít naplnění naše osobní očekávání, naše důvěra, láska, naděje? Tomuto "ty" dává věřící člověk jméno Bůh.
Svědectví dějin
V závěru druhé kapitoly jsme se zamýšleli nad smyslem lidských dějin. Životní zkušenost každého z nás i třebas letmý pohled do učebnice dějepisu nás nenechávají na pochybách o tom, že dějiny lidstva jsou sice dějinami velkolepého pokroku, ale i dějinami velkého lidského utrpení. Je těžké věřit v Boha, který je Pánem dějin, když vidíme, jak často v nich triumfuje lež a zlo. Jak se taková víra srovnává například se skutečností nacistických koncentračních táborů?
Ale máme i jinou zkušenost: nejsme schopni se smířit se zlem a utrpením, klidně se dívat na to, jak celé národy hynou hladem,
zatím co jiné si nevědí rady se svou nadprodukcí. Nespravedlnost ve světě a utrpení nevinných volají po spravedlnosti; žádají bezpodmínečnou odplatu. Jsme přesvědčeni, že lež a bezpráví nesmějí nakonec ve světě zvítězit, že by to "volalo do nebes". Ale co proti tomu můžeme udělat? Jistě, považujeme za svou povinnost dát všechny své síly do boje za lepší budoucnost, mnozí dávají v sázku své zdraví, život... Bráníme se rezignaci a zoufalství (ale přiznejme, kolika nadšeným mladým bojovníkům vydržel elán do zralých let, kolik jich rezignovalo, smířilo se s osudem a hledělo nějak se zařídit v dané situaci?) . Někde tu musí být možnost nového začátku, který je mimo nás, na nás nezávislý, který bychom dostali jako dar. Musí tu být možnost budoucnosti, která je pro nás dnes nepředstavitelná, protože nejsme schopni myslet jinak než v pojmech a představách naší současnosti. Taková budoucnost je pro nás dnes přítomna jen jako naděje.
A tato naděje je místem, kde se můžeme setkat s Bohem, o němž píše apoštol Pavel ve svém listě Římanům: "A Bůh, dárce naděje, ať vás naplní samou radostí a pokojem ve víře" ( 15,13) .
Svědectví plnosti života
Při všech těchto úvahách se nám však vtírá pochybnost, zda to všechno nejsou jen zbožná přání, zda si Boha nedosazujeme svévolně za neznámou do rovnice, která by jinak nevyšla. Proto je velmi závažná myšlenka, kterou přinesl Dietrich Bonhoeffer, evangelický teolog, popravený nacisty po dlouhém věznění začátkem roku 1945:
"Zbožní lidé mluví o Bohu, když jsou u konce s lidským poznáním (často proto, že jsou líní myslet), je pro ně vlastně vždycky deus ex machina, kterého uvádějí na scénu, buď aby jim vyřešil neřešitelné problémy, nebo aby byl silou v lidském selhání. Vždy tedy jde o využití lidské slabostl, případně o meze lidských možností... Bůh není východisko z nouze, nesmíme poznávat Boha až na hranicích svého života. Bůh chce být poznáván v životě, a ne teprve ve smrti, ve zdraví a v síle, a ne teprve v utrpení, v činech, a ne teprve ve hříchu."
To jsou velice závažná slova. Jsou lidé, kteří si z Boha dělají východisko z nouze, berličku pro svou slabost, omluvu pro svou lenost a netečnost: selhání a chyby, za které by měli převzít odpovědnost, připisují k tíži Bohu (byla to prý jeho vůle); místo co by přiložili ruce k dílu, říkají "však on to Bůh srovná", místo co by se pohoršili nad lží a křivdami a postavili se za dobrou věc, čekají, že Bůh nějak situaci vyřeší bez nich. Ano, Bůh je Bohem naší naděje a silou naší slabosti, ale nesmíme mu přiznávat místo ve svém životě jen tehdy, když jsme "na dně", a zapomínat na něj, jakmile se nám věci daří. To by byla zvrácenost. Životní zkušenost hluboce zbožných lidí mluví právě o tom, že je možno cítit Boží blízkost velmi intenzívně právě ve chvílích, kdy se člověku daří dát se plně k dispozici ve službě světu, když se ponoří do svého díla, když poznává, tvoří, miluje. Vzpomeňme si - nezažili jsme někdy takové štěstí, takovou krásu, chvíli tak úchvatnou, že jsme byli jakoby "vytrženi" ze svého všedního já, že jsme měli pocit, jako bychom museli zemřít, kdyby se naše štěstí mělo stupňovat?
Vymyslili jsme si Boha?
Slýcháme dost často názor, že Bůh je jenom zosobněním nesplnitelných lidských přání, že si jej lidé vymyslili jako souhrn všeho dobrého a krásného, co nemohou plně na světě uplatnit, jako vysvětlení toho, co nemohou pochopit, jako útočiště před těžkostmi života a jako pevný bod, jehož by se mohli zachytit ve svém nejistém ohroženém životě plném úzkosti. Že prostě podléhají iluzím.
Ale skutečnost lidské touhy po nekonečnu a lidské úzkosti není ještě argumentem proti Boží existenci. Žízeň si nevymyslila vodu, hlad si nevymyslil potravu... Malé dítě, které zabloudí v lidském davu a hledá maminku, si ji nevymyslilo, a pak - nehledá ji jen ze strachu. V jeho hledání je i láska, stýská se mu po ní. Podobně ani vztah člověka k Bohu není dán jen strachem a nevědomostí je také určován láskou a vděčností.Falešné představy o Bohu
Námitka, o níž jsme tu hovořili, však není marná: přivádí nás totiž k zamyšlení nad tím, jak často si vytváříme Boha k obrazu člověka, jak často vlastně hledáme zase jen sami sebe, místo co bychom se vydali na cestu k jedinému pravému a živému Bohu, který nás nekonečně přesahuje. Tak vznikají karikatury Boha, dobově a kulturně podmíněné představy, které jsou pro jiné lidi a pro jinou dobu prostě nepřijatelné. S odmítnutím těchto lidských obrazů pak odmítají i Boha. Ale začne-li např. divoch v pralese pochybovat o své dřevěné modle a nakonec v ni už nemůže věřit, pak to neznamená, že Bůh neexistuje, ale jen to, že není ze dřeva.
Řada takových jednostranných a falešných představ o Bohu vznikla například zobecněním a zabsolutizováním jedné určité myšlenky. Nejlépe je to vidět třeba v dětské představě o Bohu: dítě ví, že Bůh má být někdo velký, mocný, takový, že i tatínek před ním má respekt; proto je mu blízká představa "dědečka", vousatého starce, který trůní kdesi nad oblaky, "v nebi". Za touto představou je navíc ještě antický obraz světa, jehož používá také bible - země pluje jako plochý koláč na moři, je podpírána sloupy na konci světa, nad ní se klene obloha, na níž jsou připevněny hvězdy a po níž se pohybuje měsíc a slunce, nad oblohou jsou vodstva, která v podobě deště padají otvory v nebeské klenbě k zemi, a nad tím vším teprve trůní Bůh jako král se svým dvorem.
Ještě dnes se užívá slova "nebe" nevhodně jak pro oblohu, tak pro pojem božského. Ale Bůh není vázán na žádný prostor ani čas, neboť není tělesný. "Nebe" není bydliště, nýbrž stav, "Boží trůn" nikde nestojí a určitě ne nad oblaky. Bůh je přítomen všude ve světě, není však částí tohoto světa. Je v tomto světě, a přece mimo fyzický řád. Bůh žije a působí ve všem, proto se s ním také můžeme ve všem potkat. Biblické výpovědi o něm říkají, že je ,.ten, který přebývá v nepřístupném světle", i "ten, v němž žijeme, dýcháme, pohybujeme se a jsme...
Sváže-li se víra v Boha s některou dobově, kulturně nebo psychologicky podmíněnou představou o něm, není pak divu, že dochází k vážné krizi víry, když se tato představa o světě zhroutí. A dítě, které je i v naší době ještě vychováváno obrazy vzatými ze starověku, se pak pochopitelně diví, jak to, že se kosmonauti nesetkávají s Bohem, a dochází k názoru, že tedy Bůh není. Podobně odmítá mladý člověk patriarchální obraz Boha v době, kdy se bouří proti otcovské autoritě. Proto je tak důležité, aby spolu s člověkem "dozrávala" a "dospívala" i jeho víra.
Někteří lidé se domnívají, že Bůh nesmí nikomu nikdy nic odepřít. Vidí v něm užitečného partnera, který je tu proto, aby vyslýchal modlitby. Modlitba a splnění proseb mají za sebou následovat jako v nějakém automatu. Z Boha se tu činí přisluhovač člověka. Proto taková očekávání zůstávají nutně nesplněna. Důsledkem bývá závěr: "Už nemohu věřit v Boha".
Pro další lidi je Bůh jakýmsi "nebeským strážníkem", který se má starat o pořádek na světě. Když jako děti nebyli hodní a přitom právě zahřmělo, hrozili jim: "Pánbůh se zlobí!" Jako dospělí se teď na Boha hněvají, protože přes jeho bdělost je na tomto světě nepořádek a nespravedlnost. Některým tento strach z Boha zůstane po celý život, protože ho vidí jako účetního či hlídače morálky, který s hrůznou přesností zaznamenává každý lidský poklesek, aby nás zkoušel a na konci života nám předložil vyúčtování. Jak malý a malicherný je to Bůh! Z toho pramení u někoho snaha "podplatit" si Boha, pojistit se proti němu určitými zbožnými praktikami.
Mnozí lidé se domnívají, že Bůh musí neustále zasahovat do běhu našeho světa, a je-li třeba, i zázrakem. Zapomínají, že svět má určitou svébytnost a vlastní zákonitost, kterou žádný "Bůh zázraků" tak hned nezruší, aby vyhověl lidským přáním. Dnes víme, že Bůh sám nestahuje bouřková mračna a nevrhá na lidi blesky, ale že to jsou přírodní jevy. Nesmíme z Boha činit "řešení z nouze", které musí posloužit jako vysvětlení všude tam, kde člověk ve svém myšlení narazí na hranice, většinou dočasné. Primitivní člověk uctíval samotné přírodní síly jako božstva. Dnes člověk tyto síly spoutává a dalekosáhle je ovládá. Proto se domnívá, že už v Boha nemůže věřit; ve skutečnosti by si ho musel představit jen ještě většího. Nesmíme ho hledat v přírodních silách, ale za nimi jako jejich příčinu.
Na druhé straně Bůh není někdo "zcela vzdálený". Není to "pra-stvořitel", který jedním tvůrčím činem uvedl soustavu přírody do pohybu a pak ponechal svět a člověka jejich osudu.
Mladá dívka ztratila při nehodě muže, kterého měla ráda: Zeptala se svého strýce, zda se Bůh zajímá o osud její lásky. Tázaný odpověděl, že Bůh má na starosti jiné věci... Tu řekla dívka: "Nemá-li Bůh zájem o mne, pak se ani já už nezajímám o něho... (Ingmar Bergmann "Letní sen").
Tento pohled není správný. Bůh je v nitru každého člověka, setkáváme se s ním v každé věci a v každém člověku. Je nejhlubším základem všech lidských otázek a ve víře se nám ukazuje - později to uvidíme - jako "náš otec".
Souhrnně bychom mohli říci asi toto: čím menší a užší obraz má člověk sám o sobě a o svém světě, tím menší a užší bude i obraz, který si vytváří o Bohu. Pak není divu, že takový obraz Boha je při pokroku přírodovědeckého poznání brán v pochybnost. Ale takové otřesy jsou zdravé, nutí nás, abychom své představy o Bohu přezkoumali a rozšířili. Pro současného, vědecky školeného člověka se Bůh nikterak nestal zbytečným - naopak: na pozadí tohoto vědění se Bůh stává větším.
Jeden křesťanský spisovatel ze 2. století sděluje, že křesťané jeho doby byli podezíráni z ateismu, a odpovídá na to: "Přiznáváme, že jsme ateisty, ateisty všech domnělých bohů" (Justin, Apologia prima 6,1 MPG VI.). Je to pro nás zajímavý poznatek, že už tehdy se křesťané výrazně distancovali od běžných představ o Bohu, a proto upadli v podezření, že Boha vůbec odmítají. Vždyť křesťanským poselstvím byly přírodní síly jako "božstva" skutečně sesazeny.
Jak můžeme chápat Boha?Dosavadní úvahy nás vedou k závěru, že Bůh existuje. Nemůžeme to však pochopit. Bůh převyšuje všechno lidské, je "jiný" než my, proto ho naše pojmy nemohou obsáhnout. Víme o něm spíše, jaký není, než jaký je. Proto někteří navrhují, aby se o něm mlčelo. Ale nebyl by to také ukvapený závěr? Neznamenalo by to prohlásit Boha za bezvýznamného? Což nepatří k člověku, že mluví i o nevyslovitelném? Nebo snad máme mluvit jen o banálních pravdách?
Něco však je na těchto úvahách správného. Řeč o Bohu je pro člověka nutně velmi obtížná. To ostatně věděla už stará teologie, když říkala, že o Bohu lze vypovídat především negativně. Všechno lidské a nedokonalé se o něm nutně popírá. Tak vznikají výpovědi: Bůh je ne-omezený, ne-konečný, ne-změrný, ne-pochopitelný. Na druhé straně všechno, co platí za dokonalé, tato teologie o Bohu vypovídá v nejvyšší míře; používá k tomu často předpony vše-: Bůh je vše-mohoucí, všudy-přítomný, vše-vědoucí. O stvořiteli se soudí podle tvorů, protože on sám musí mít v nekonečné míře všechno to, co bylo dáno nám.
Nepokoušíme se tak přece jen zachytit Boha lidskými pojmy? Nečiníme to potud, pokud si uvědomujeme nedostatečnost svých výpovědí. O Bohu tu sice užíváme lidských pojmů, ale jiné nemáme k dispozici. Jen si přitom musíme být vědomi, že všechny tyto pojmy obsahují mnohem více nepodobnosti mezi Bohem a člověkem, než podobnosti. Pak tyto výpovědi nejsou nesprávné, protože je správný směr, kterým ukazují. Nezachycují však celou skutečnost Boha. Bůh zůstává vždy ještě jiný, než si to naše lidská moudrost dovede představit, zůstává nevyslovitelným tajemstvím. V každém našem pojmenování se nám zároveň odhaluje i zahaluje. Byl by pro nás nepoznatelný, pokud by nám nevyšel vstříc a nedal se nám poznat.
K promyšlení
Řeknete možná: "To vše se dobře čte, ale já sám jsem takto Boha nikdy nepoznal." Možná, že po celý život bolestně zápasíte o poznání Boha, a nedostáváte se z místa. To se stává a mnoho lidí tím trpí.
Kdo se však takto poctivě snaží, nemá důvodu si zoufat. Což není už takové intenzívní hledání neuvědomělým znamením lásky k Bohu (možná více než u mnohého návštěvníka kostela)? Neboť jak bychom mohli vynaložit tolik síly na něco, v čem bychom netušili hodnotu? Kdo tedy jakýmkoli způsobem Boha miluje, toho miluje a při jímá i Bůh. Při jímejte sám sebe takového, jaký jste - Bůh vás také při jímá...
Je bezpočtu lidí, kteří nepovažovali Boha za skutečnost, a později přiznali: Našel jsem Boha. To může každému dodat odvahy. Je patrně nutné odstranit překážky, které stojí poznání Boha v cestě.
Vidět a nevidět. Jistě znáte "provozní slepotu". Zabereme se do něčeho natolik, že pro stromy nevidíme les. Tak lze často velice snadno přehlédnout právě to, co máme na očích: klíče, manželku, jistě také Boha. Ze zkušenosti víme, že kořeny našich očí jsou ve vlastním srdci... To však se může uzavřít, zúžit. - Ostatně: často se musí nejdříve setmít, abychom viděli hvězdy. Velcí mistři života tvrdí: Kdo chce do hloubky poznat sebe, svět a Boha, musí nejdříve zapomenout na sebe.
Začít. Neznámé město lépe poznáme tak, že jím projdeme, než když studujeme jeho plán. Setkání lidí je víc, než co může povědět román. Jednou se prostě musíme "té záležitosti s Bohem" odvážit. "Existuješ-li, dej, abych tě poznal." Tento první kontakt s Bohem ještě nepředpokládá plnou víru, může ještě existovat spousta obtíží. Nesmíme se však nikdy vzdávat. "Věřím - pomoz mé malé víře," tato prosba z bible (Mk 9, 24) velice dobře charakterizuje situaci člověka stojícího mezi vírou a nevěrou.
Zaměřit se na hledanou skutečnost. Chceme-li uvidět vysokou zvěř, nesmíme do lesa přijet hlučným mopedem, nýbrž musíme jít tiše. Musíme umět naslouchat a bdít. Je třeba zaměřit se na to, co chceme vidět. - Podobně je tomu s člověkem, který se táže po Bohu. Kdo se dožaduje "Dokažte mi, že Bůh existuje", ten Boha nenajde. Je třeba hledat a hledání vyžaduje pozornost. Nemůžeme však být pozorní, žijeme-li jen vnějškově a povrchně. Musíme se ztišit a být pro něho bdělí. Musíme naslouchat, zda nám snad nedává znamení. A nesmíme se vzdávat.
Všichni lidé mají sice oči, ale některým se zakalil zrak: proto nevidí sluneční světlo. Ale když slepí nevidí, neznamená to ještě, že slunce nesvítí. (Teofil z Antiochie)
Neučíme, co je Bůh. Poctivě přiznáváme, že nám o něm chybí přesná znalost. Pro teologa je znamením veliké moudrosti, přizná-li svou nevědomost. (Cyril Jeruzalémský).
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net