Mladého kněze poslali do farnosti, kde dávali lišky dobrou noc. Kostel zadlužený, a fara se spíše
podobala stodole, která má každou chvíli spadnout. Když jednou sedí takhle večer v kuchyni a čeká, až mu
střecha spadne na hlavu, někdo zaklepe.
Jde otevřít a ejhle: na prahu stojí manželka místního dobře situovaného podnikatele, v náručí drží pejska
a v očích má slzičky. "Pane faráři, náš Broček umírá, prosím
vás, nemohl byste mi ho pokřtít?"
"V žádném případě, paní, zvířátka duši nemají!" Když ale paní na kolenách prosí, naléhá, slibuje, naříká
a dělá hysterické scény, farář ze zoufalství vezme hrnek vody a předstírá, že pejska křtí. Paní odejde i s
pejskem. Za tři dny je pejsek zdráv a paní přijde s pejskem na faru, že se manžel staví, aby se odvděčil. Za rok
přijede na vizitaci biskup. Místo rozpadlé stodoly vila jako hrad, před ní místo trabantu nové Audi, pan farář
vyšňořený…
"Jak jste to dokázal?", ptá se biskup.
"Ale to víte, excelence, sbírky…"
"To mi nevykládejte, bratře!"
Když biskup stále naléhá, pan farář mu to se značně zčervenalým obličejem vyklopí: "To máte tak,
jednou přišla jedna paní s pejskem…"
"Bratře, bratře," povídá biskup a hrozí prstem, když odjíždí, "protentokráte vám odpouštím." Pak se
nakloní blíže, aby to sekretář neslyšel a pošeptá: "A kdyby náhodou pejsek potřeboval obiřmovat, vzkažte
prosím!"