Pojem

Lectio divina se překládá jako "posvátné čtení", čtení jako duchovní cvičení, které přibližuje k Bohu. Nejde jen o čtení Bible, ale také čtení zkušeností; objevujeme Bibli ve své životní zkušenosti a svou zkušenost nacházíme v Bibli. Jedno nás učí porozumět druhému.

Díky lectio divina se Bible stává živou knihou a životní události se stávají slovem Božím.

POTŘEBA VÝUKY

V západním světě se slova "učený" a "lidový, prostý" chápou jako protiklady. Bereme za dané, že studium Bible je jen pro lidi, kteří mají formální školní vzdělání. Lidé říkají: "Rád pracuji s prostými lidmi, protože mají nádherné chápání Písma." Ale kdo jsou to ti "prostí lidé"? Všichni jsme složitými osobnostmi s předsudky a sklony vidět vše ze svého úhlu pohledu. Někteří lidé mají školní vzdělání, jiní jen nepatrné nebo žádné. Ale "prostota" je něco, oč musíme usilovat všichni. A k tomu je zapotřebí výuky. V žádném případě není pravdou, že lidé bez formálního vzdělání nemohou systematicky studovat. Samozřejmě musejí mít metodu, kterou mohou ovládnout. Ale i populární teologie je ve skutečnosti systematická, hluboká a koherentní, a musí taková být, má-li se nazývat teologií.

VÝUKA POMOCÍ PŘÍBĚHU

Abychom pochopili lectio divina, musíme rozlišit dva druhy textů: učebnicové texty a příběhy. Učebnicovými texty míním vše, co čteme kvůli informacím, včetně tisku a uličních vývěsek. Novodobé příběhy se vyprávějí nejen v knihách, ale také v rádiu a v televizi.

V učebnicích hledáme objektivní a trvale platná fakta. Zde pracuje náš rozum. Při čtení příběhů se děje něco jiného - je zde děj, do kterého vstupujeme tím, že se identifikujeme s některými postavami. Zde pracuje naše představivost a zapojují se city a citová hnutí. Nejsme objektivní, ale subjektivní.

Obecným omylem naší kultury je názor, že učebnice čteme, protože se chceme poučit, a příběhy proto, že se chceme pobavit. Říkáme, že učebnice jsou seriózní a příběhy ne. Myslíme si, že dospělí se učí z učebnic a děti (a "primitivní lidé") z příběhů. Říkáme, že v Bibli je tolik příběhů proto, že Židé nebyli tak kultivovaní, jako my.

To není pravdivé. Příběhy jsou mnohem serióznější a důležitější než učebnice. Příběhy jsou totiž ve všech kulturách, i v té naší, velmi mocným, téměř jediným způsobem pro sdělování hodnot. Rodiče vyprávějí dětem o tom, jak to bylo za jejich mládí, jak byli kdysi chudí, i když dnes jsou bohatí, jak se kdysi měli dobře, ačkoliv teď jsou chudí. Nedělají to pro pobavení, ale proto, aby sdělili svou hodnotu, vědomí vlastní ceny, úctu k těm méně úspěšným, tvrdou námahu.

Kmenové, národnostní a náboženské skupiny uchovávají své tradiční hodnoty právě tak - ne v učebnicích, ale v příbězích, písních, sochách a malbách.

Učebnice učí přímo, prezentujíc fakta. Příběhy poučují nepřímo - identifikujeme se s lidmi v daném příběhu a spontánně přejímáme jejich hodnoty. To je mimochodem problém dneška, že chápeme příběhy jako čistě zábavné. Neuvědomujeme si tak hodnoty, které vstřebáváme. Protože lidé v příbězích jsou atraktivní, postupně si začínáme myslet, že jejich vypočítavost, násilnost a sexuální nevázanost nejsou zřejmě tak zlé.

A co Bible? Je to učebnice, nebo příběh? Mnoho lidí říká, že učebnice, někteří že je to směs příběhů a učebnicových textů, a jen málokteří spontánně řeknou, že je to příběh. To proto, že příběh nechápeme jako něco seriózního.

Ve skutečnosti zde není žádných pochyb. Bible je příběhem, příběhem Božího lidu. Můžeme krátce říci, že je příběhem Ježíšovým, předobrazeným ve Starém zákoně, hlásaným v Novém zákoně a žitým v novozákonní církvi.

Bible obsahuje různé druhy knih. Jednak jsou zde opravdové příběhy, potom historie, přísloví, písně a zákony. To vše má být čteno ale jako příběh, do kterého má čtenář vstoupit a přisvojit si jeho hodnoty.

Ve starověku tohle bylo samozřejmé, ale dnes je obtížné takové chápání prosadit. Lidé se učí, že moudrosti se naučí rozumem. I neevropským kulturám, ve kterých je vypravěčství významnou součástí jejich tradice, se vnucuje názor, že se jedná o podřadný způsob komunikace.

Bůh ale zná lidskou přirozenost a dává nám hluboké lekce ze života jak pomocí jednotlivých příběhů, tak celého příběhu Ježíše Krista. Máme-li se učit způsobem, kterým nás učí on, musíme se naučit vypravěčskému umění.

"Vyprávím příběh" - tím neříkám, zda to, co vyprávím, se opravdu stalo. Říkám tím však, že používám určitý způsob komunikace. Toto objasnění je pro četbu Bible velmi důležité. Bible obsahuje mnoho různých spisů, z nichž některé zachycují historické události. Všechny tyto spisy však užívají druh komunikace, který nazýváme příběhem. Lectio divina je čtením biblických příběhů.

OSOBNÍ ČETBA

Existují dva způsoby čtení příběhů - vnější a osobní. V tom vnějším se sice identifikujeme s některými postavami, ale zachováváme odstup. Svět tohoto příběhu není naším, zůstáváme mu vzdáleni.

Dobrým příkladem jsou televizní seriály. Jakmile zapneme televizor, přeneseme se rázem do světa na malé obrazovce. Postavy na ní jsou mnohem více vzrušující a romantičtější, než my, nejen díky svému oblečení, domům či automobilům, ale také pro své konflikty a triumfy. V tom spočívá přitažlivost seriálů - umožňují nám uniknout z jednotvárnosti našeho světa.

To platí zvláště pro chudá společenství, kde lidé, kteří jsou velmi chudí, mohou díky satelitům sledovat pořady s reklamou na věci, na které absolutně nemají. Do těchto příběhů nemohou vstoupit, a tyto příběhy nemají vliv na jejich život.

Osobní příběhy jsou něčím úplně jiným. Jsou to příběhy, které vyprávějí rodiče dětem, aby jim pomohli pochopit: "jsme slušní lidé", "těžce pracujeme", "nemáme sice tak hezký dům jako sousedé, ale můžeme být hrdi na to, čeho jsme dosáhli".

Podobně nám příběhy svatých či národních hrdinů pomáhají pochopit, odkud jsme přišli, kam jdeme a proč právě takhle.

Jsou biblické příběhy vnější či osobní? Podívejme se kupříkladu na příběh přechodu Izraelitů přes Rudé moře. Izraelité prchají plni strachu před Egypťany, kteří je pronásledují. Přicházejí k moři, které je pro ně hrůzostrašným místem plným příšer. Mojžíš vztáhne svou ruku a vody se rozdělí. Izraelité bezpečně přejdou a jsou volní.

Vyprávějte nějakému společenství tento příběh, toto drama, a zeptejte se, zda něco podobného někdy zažili. Vždycky dostanete odpověď: "Ne, nic tak dramatického jsem nikdy nezažil." To ale není pravda. Všichni jsme někdy byli v úzkých, uprostřed nebezpečí, a Bůh nás převedl a dal nám opět svobodu.

Potíž je v tom, že jsme zvyklí na hollywoodský styl vyprávění příběhů, napínavý a výpravný, takže celý příběh je jedinečnou událostí, která se stala v minulosti v nějaké vzdálené zemi naprosto mimořádným lidem.

Bibli pak můžeme také číst jako vnější příběh. Ona tak ale míněna nebyla. Bible je osobní četbou a lectio divina je způsobem, jak v ní objevit svůj vlastní příběh a příběh lidí, se kterými jsme se v životě setkali.

Skrze lectio divina si uvědomujeme, že my sami jsme posvátným příběhem, vyvoleným národem, kněžským lidem.

LECTIO DIVINA V BIBLI

Zaposlouchejme se nyní do úryvku z proroka Izaiáše. Tento úryvek jasně ukazuje, že v Bibli samé byla metoda lectio divina praktikována:

"Toto praví Hospodin, který razí cestu mořem, dravými vodami stezku, jenž přivádí vozbu i koně, vojsko a válečnou moc i dokáže, že pospolu lehnou a nepovstanou, dohořeli, zhasli jako knot. Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsme vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech." (Iz 43,16-21).

Tato slova byla napsána v době babylónského vyhnanství Židů. Židé byli velkým a mocným národem, ale zvláště díky vnitřnímu rozdělení se stali slabými a zranitelnými pro své sousedy. Byli přepadeni, poraženi a posláni do vyhnanství. Jako vyhnanci byli vykořisťováni a nuceni vykonávat podřadné práce. Lidé, tak hrdí na svou minulost, byli teď hluboce pokořeni.

Nevíme, zda Izaiáš sám byl členem komunity ve vyhnanství nebo byl jedním z těch, kdo zůstali v Palestině a do Babylónie přišli jako misionáři. V každém případě učí lidi skrze Bibli, a to ve třech etapách:

1. Nejprve jim vypráví starou historii o exodu. Dělá to jako dobrý vypravěč, mluví napínavě, používá obrazů. Nesoustředí se tolik na historickou přesnost svého vyprávění.

Představme si lidi, kteří mu naslouchají. Jejich reakce musejí být různé. Jedni cynicky říkají: "Co my s tímhle máme společného?" Pro druhé je to nostalgický útěk z reality: "To je ale nádherný příběh! To jsme potřebovali slyšet, abychom zapomněli alespoň na chvíli na svá trápení."

2. Izaiáš odmítá obě tyto reakce: "Nemluvím o minulosti!" Nevypráví jim ten starý příběh proto, aby se stali cynickými či unikali realitě, le proto, aby si uvědomili, že podobně Bůh jedná i dnes. Neříká jim, co by se mělo stát, nebo co se stane když se budou dobře chovat. Mluví k nim o tom, co se děje teď. "Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?" To je lectio divina - vyprávět starý příběh a objevovat, že toto se děje právě teď.

3. Izaiáš pak činí jednu zajímavou věc: vrací se opět ke starým příběhům a biblickému jazyku, mluví o "řekách v pusté krajině". To je způsob čtení Bible - začneme s jedním příběhem, objevíme ho ve své vlastní zkušenosti a pak se vrátíme zpět k původnímu příběhu, který ale teď už čteme jako svůj vlastní. Nyní se v něm sami nacházíme. Izaiáš jde dále. Starý příběh se stává ještě krásnějším a velkolepějším, nový exodus je ještě větší, než byl ten první. Je to současně i příslib do budoucnosti - voda ze skály se stane řekou, polní zvěř, šakalové a pštrosi zde budou pro Boží lid. Není zde ani stín moralizování. Izaiáš ukazuje lidem, jak mají chápat svůj život, a ukazuje jim perspektivu naděje.

Tak vypadá lectio divina podle Izaiáše. I my můžeme číst biblický text a sledovat, jak se odehrává v přítomnosti a co slibuje pro budoucnost. Je to stále stejné čtení, stejné slovo Boží pro současnost i budoucnost.

Izaiáš je model teologa - vypravěče, který dokáže starý příběh vyprávět tak, že se v něm jeho posluchači poznají a přijímají ho za svůj. Proto teologové (a kazatelé) musí znát nejen Bibli, ale také to, jak dnes lidé žijí.

Izaiáš také ukazuje, že učení Bible nemá být redukováno jen na moralizování, jak je to dnes často obvyklé. Z lectio divina samozřejmě vycházejí morální závěry. Avšak, jako u všech příběhů, vyplývají ze čtení spontánně, nemusíme o nich výslovně mluvit, nebo se o nich, tak jako Izaiáš, vůbec nemusíme zmiňovat.

Lectio divina je metoda velmi jednoduchá. Obsahuje tři kroky: čtení, meditaci a modlitbu, které platí pro všechny stejně - pro vysokoškolsky vzdělané i pro ty, kdo mají jen základní vzdělání, pro doktory teologie stejně jako pro ty, kdo biblické kurzy nikdy nenavštěvovali.

I ti, kdo neumějí číst a psát, mohou tuto metodu praktikovat. V prvních klášterech umělo číst jen několik mnichů, avšak všichni konali lectio divina. Jeden četl ostatním text, vysvětlil ho, a ostatní už potom sami meditovali a modlili se, buď při práci nebo v kapli. Totéž se děje dnes v chudých společenstvích. A pro nás to je lekce o Bohu, který nedělá rozdíly mezi lidmi, když k nim mluví.

Setkat se lidé mohou kdekoli - v kostele, je-li to možné, nebo v nějakém sále, v domě. Setkání se nemusí konat odděleně, děti mohou být přítomny a hrát si, nebo spát u svých maminek. Není třeba žádného drahého vybavení, projektorů či audiovizuální techniky. Není-li elektřina, stačí svíčky. To, co je nezbytné, je Bible a věřící lidé.

Zvláště druhý a třetí stupeň - meditace a modlitba - mohou být konány kdekoli, v autobuse, při mytí nádobí, při odpočinku s dětmi na hřišti - i to je lekcí o tom, jak Bůh mluví skrze každodenní události a jak můžeme stále žít v jeho přítomnosti.

Čtení

Na tomto stupni se dějí dvě věci. Za prvé se seznamujeme s textem a necháváme slova dopadat a působit na sebe samého či na společenství. Někdy se říká, že katolíci se příliš slovy Bible nesytí a aby se vyvarovali fundamentalismu, soustřeďují se ne na slova samá, ale na jejich význam.

To není naše pozice. Učitelský úřad církve mnohokrát odsoudil názor, že inspirace se týká pouze významu a ne slov Bible. Tradice církve přikládá slovům Bible velkou důležitost. V liturgii se biblický text čte s úctou, za okuřování a s rozsvícenými svícemi. Podle starého zvyku ho ti, kdo čtou, políbí.

Lectio divina se drží tradice. Začíná tedy pomalým, opakovaným čtením textu. Text čteme několikrát, nic z něj nepomíjíme a zůstáváme otevřeni k tomu, aby se nás mohla dotknout kterákoliv jeho část. Na druhé straně se zdržíme toho, abychom k textu něco přidávali a dohadovali se, co Ježíš mohl říct či udělat. Držíme se daného textu.

Na tomto stupni také zasazujeme text nejprve do určitého kontextu - do Starého či Nového zákona, do historie Božího lidu, do života Ježíšova či života mladé církve, a také do literárního kontextu - historie, poezie, podobenství, přísloví. Pomoci nám zde může nějaký učitel, či psaný komentář.

Obvykle budeme text dělit a objasňovat, abychom byli schopni otevřít se jakékoliv jeho části. Toto vše děláme při "čtení". Pak zjistíme, že jsme přešli na další stupeň.

Meditace

Meditace, jak ji chápe lectio divina, se liší od chápání jiných modlitebních metod. Vcházíme do daného textu a "poznáváme ho". Aktivně pracují naše představy a vzpomínky.

Můžeme se poznat v Ježíšových slovech, že máme vzít svůj kříž a následovat ho, v Marii a jejím přijetí vlastní role v plánu spásy jejího Syna, můžeme poznat bohatého mládence v nerozhodném členu naší skupiny mládeže.

Někdy to vyžaduje čas. Přemýšlíme, co je podstatou podobenství o neužitečném služebníku. Po nějaké době meditace si vzpomeneme na rodiče, kteří se vydávají ve službě svým dětem, když ty přijdou ze školy, chtějí jíst a musejí být obsluhovány. Ježíš nazývá Petra "Satanem", a to nám může připomenout okamžik, kdy jsme my sami někomu, ve snaze ho ochránit, bránili v naplnění jeho povolání.

Modlitba

Spontánně objevíme, že meditace nás vede k modlitbě. Bude-li naše meditace zdravá, modlitba bude mít tři formy: díky, pokoru, a prosby (nemusejí následovat v tomto pořadí). Pokora a prosby obvykle přijdou snadno, děkování ne, takže se musíme zvlášť snažit na ně nezapomenout. Za co děkujeme Bohu? Za to, že v našich životech činí nové věci, že Ježíš žije uprostřed nás. Jestliže se domníváme, že nemůžeme děkovat, protože jsme se v daném textu nenalezli, měli bychom se vrátit zpět k meditaci.

Pak přichází klíčový moment lectio: od modlitby svými vlastními slovy přecházíme k modlitbě slovy textu. Místo abychom se modlili: "Děkuji Ti, Pane, za toho člověka, který mi ukázal, jak dál", modlíme se: "Děkuji Ti za Ježíše který řekl, že dokud nevezmu na sebe svůj kříž a nebudu ho následovat, nemohu být jeho učedníkem." Místo slov: "Děkuji Ti za přítele, který přijal místo v mém životě." se modlíme "který řekl: Jsem služebník Páně, ať se stane pole tvého slova."

Zpočátku nám to půjde ztěžka, ale za čas k tomu bude docházet spontánně. Neznamená to, že bychom se vraceli zpět ke čtení a začínali celý kolotoč od začátku, ale vede nás to k hlubší meditaci a hlubší modlitbě.

Lectio divina je tedy neustálým zkoumáním Bible a zkušenosti, ne jednorázovou aktivitou, ale životním postojem a cestou. Tak naplňujeme pokyn svatého Pavla "neustále se modlete".

Prohloubení meditace

Občas se lidé ptají: "Budu schopen nalézt sám sebe v tomto textu?" V lectio divina o tuto otázku nejde. My přistupujeme k textu ve víře, že Bůh ho napsal pro nás jako příběh, takže se v něm zcela jistě nalézáme. Jediným problémem je, zda se otevřeme setkání s ním.

Můžeme jít ještě dále a říci, že každý text z Bible se nás nejen může dotknout, ale může se nás dotknout velmi hluboce. Většina toho, co čteme, zůstává na povrchu - svým obsahem i způsobem, kterým se nás dotýká. Když ale praktikujeme lectio divina, cítíme, že daný text byl psán přímo pro nás a že jsou v něm obsaženy naše životy.

Jedním problémem zde je čas a druhým metoda.

Lectio půjde do hloubky jen když mu budeme věnovat několik dní, budeme s textem pracovat a zabývat se různými interpretacemi, postupovat krok za krokem. Tradicí církve je zabývat se jedním textem týden a podle mé zkušenosti je to dobrý interval. Máme-li, třeba o rekolekcích, více volného času, můžeme být schopni i rychlejšího postupu. Lectio se také prohlubuje opakováním. Opakujeme jeho tři kroky a pokaždé jdeme hlouběji. Přichází k nám nějaká vzpomínka a vede nás k modlitbě, podruhé přijde jiná, intimnější a citlivější, pak třetí, a tak dále. Někdy si uvědomíme, jak Ježíš, na kterého jsme my pozapomněli, vstoupil v klíčovém okamžiku do našeho života a proměnil nás. Zachránil nás třeba před farizejstvím, které by zničilo naše sebevědomí. Vstoupí do nás hluboký mír, jsme pohnuti k slzám radosti, smutku či lítosti, pociťujeme velkou vděčnost a úctu současně.

Prohloubení nás také přibližuje ostatním lidem. Vidíme Krista v těch, kdo jsou nám blízko, i v těch vzdálenějších, ve tvářích, které známe z televizní obrazovky či v postavách z historických knih, ve svých oblíbených světcích. Také potkáváme své spolu-hříšníky, farizeje, bohaté mládence, malé hříšníky i zloduchy v historii lidstva, a to ne v pozici soudců, ale s vědomím, že nějakým způsobem sdílíme jejich hříšnost.

Po celou dobu zůstáváme v oblasti citů, v pravdivém postoji vůči textu i životní zkušenosti.

OKAMŽIK MOUDROSTI

Pokračujeme-li v meditaci, začneme si u sebe i u jiných všímat jistých schémat v chování. Objevíme, že už není řeč jen o tom, co se přihodilo mně či někomu jinému, ale že se jedná o trvalé schéma v mém životě i v životě lidí, se kterými se setkávám.

Uvědomíme si, že "toto se stává vždycky", že takový je život. Všichni dobří lidé jednají jako Ježíš, všichni významní jako farizeové a všichni diktátoři jako faraón. A takhle Bůh vždycky jedná. Toto je okamžik vhledu, který v lectio divina nazýváme okamžikem moudrosti.

Aspekt moudrosti při čtení Bible často přehlížíme (a přehlíží se v naší kultuře obecně. "Kde je moudrost, kterou jsme ztratili, ač máme tolik vědomostí?" napsal T. S. Eliot). V Bibli se však moudrosti přikládá velká důležitost. Šalomoun se modlil o moudrost jako největší z darů a svatý Pavel se často modlil, aby jeho společenství byla obdařena moudrostí.

Udělali jsme z Ježíšova učení morální přikázání, ale ve skutečnosti se jedná o učení moudrosti. "S nebeským královstvím je to jako ....", "první budou posledními a poslední prvními", "kdo ztratí svůj život, nalezne ho".

Každé čtení Bible má vést k moudrosti. Nevede-li, je tomu tak ze dvou důvodů: nevěnovali jsme mu dostatek času, nebo nemáme dobrou metodu.

Neměli bychom skončit meditaci, dokud nedojdeme k tomuto okamžiku moudrosti, nerozeznáme ho a nepřijmeme. Budeme-li se držet metody, poznáme, že toto poznání má určité charakteristické znaky.

Zaprvé je vyjádřeno v určitém tvrzení, ne v takovém, které je přijatelné jen pro katolíky, jako "chodit na mši je velmi důležité", nebo "Ježíš je opravdu přítomen v eucharistii", ale v obecném, které můžeme sdílet s hinduisty, muslimy nebo i nevěřícími. Je to tedy poznání platné pro společnost.

Jedná se o moudrost srdce, o ovoce meditace, ne o rozumování, ale o nečekaný dar, který přijímáme v pokoře a chvále. Není to cosi, co je nám vnuceno, ať už naší či cizí vůlí.

Okamžik moudrosti není chvílí pro morální prohlášení a přikázání, ačkoliv morální závěry obsahuje. Nemusíme však tyto závěry hlásat (jak jsme viděli, Izaiáš to nedělal a Ježíš často také ne). Víme o nich a bez řečí je realizujeme.

Poznání nás vždy osloví svou novostí, či alespoň novým vyjasněním, takže je vnímáme jako volání k pokání a spontánně prosíme za odpuštění, že jsme toto nevnímali dříve. Protože má sociální dopad, obsahuje i kritiku společnosti, je "podvratné".

Okamžik moudrosti není statický. Spontánně se vracíme k modlitbě. Pouze v tomto čase je naše modlitba více kontemplativní.

Někteří autoři hovoří o kontemplaci jako o čtvrtém stupni lectio divina. Neodpovídá to však tradici a myslím, že to není zcela správné. Každá modlitba má být nějakým způsobem kontemplativní a nikdy bychom neměli modlitbu a kontemplaci rozdělovat do dvou různých škatulek. Lepší je říci, že modlitba se realizuje ve dvou stupních - jako rozlišená a nerozlišená (nebo kontemplativní) modlitba.

Jak jsme viděli, meditace vede k díkům, pokoře a lítosti. Jsou to různé druhy modlitby a my je rozeznáváme. To můžeme nazvat rozlišenou modlitbou. Když se ale zastavíme nad textem delší dobu, uvidíme, že naše modlitba přejde do jednoduchosti, a to dvojím způsobem.

Zaprvé si všimneme, že stále opakujeme slova, aniž bychom rozlišili jeden ze tří druhů modlitby. Když se nás někdo zeptá, jestli děkujeme či litujeme, nejsme schopni to říci - děláme obojí současně.

Za druhé objevíme, že užíváme stále méně slov z textu: "Odstup, Satane", "odpusť jim", "zjevil je maličkým", Po čase začneme tato slova říkat srdcem. Naše rty se nepohybují, a přesto je pronášíme.

Toto nazýváme kontemplativním okamžikem lectio divina. Okamžikem, proto, že ho můžeme rozeznat, přijmout a mluvit o něm, stejně jako u okamžiku moudrosti. A je kontemplativní, protože my nejsme činní, ale spíše pokojně spočíváme v pravdě daného textu, kterou díky meditaci přijímáme za svou. Je nutno zdůraznit, že kontemplace je neodmyslitelnou součástí lectio divina. Lectio vždy chce jít až sem. Tím se vyvrací názor, že kontemplace je jen pro ty, kdo žijí v klidném prostředí či v odloučení od světa.

Všichni jsou pozváni na hostinu, matka se šesti dětmi, žijící ve dvoupokojovém bytě, pracující muž, který má čas na meditaci jen na cestě do práce. Jediná věc, kterou potřebujeme - svatební roucho - je pokora v čekání na Pána.

Kontemplativní okamžik také odstraňuje omezení, která kladou moralizující texty, jak je to dnes obvyklé. Při četbě takového textu se dozvídáme, co děláme špatně. Z toho pak vyplyne, že bychom to měli napravit, či prosit Boha, aby to napravil. V takovém textu nemůžeme spočinout. Při lectio naopak spočinout můžeme, protože objevujeme Boha, který koná v našem světě. A to je nejhlubší pravda o nás samých a o celém stvoření.

JEDNOTÍCÍ MODLITBA

Lectio divina není jen metodou četby Bible, je to také způsob života, založený na porozumění Bohu, církvi, na našem duchovním růstu.

Prostřednictvím lectio divina můžeme pochopit, proč církev je taková, jaká je - katolická ve smyslu obecná a jednotná.

V minulých staletích se stalo zvykem teologii dělit do různých oblastí - na dogmatiku, morálku, asketiku, atd. Má to nepochybně své výhody, avšak nebezpečím je, že se ztratí teologie jako celek. Skrze lectio divina je sjednocená meditací slova Božího, integrovaná do liturgie, osobní i společné modlitby a do rytmu každodenního života.

Díky lectio divina žijeme neustále v přítomnosti Božího konání ve světě.




Obsah publikace: Úvod; Metoda; Praktické příklady