Kdo žije a koná podle těla a proti přirozenosti, ten zcela ztratil svou rozvahu. Kdo se odklonil od zla a začal konat dobro, jak stojí psáno: „Vyhýbá se zlu a činí dobro,“[1] ten, i když jen vstoupil do míst dobra a sklonil ucho k učení, proniká jaksi pomalu k jistému citu rozvážnosti, který je přirozený začátečníkovi. Kdo žije a koná podle přirozenosti, tj. moudře a rozumně, což se nazývá i středním stupněm, ten podle své míry vidí i usuzuje o tom, co se týká jeho a jemu podobných. A kdo nakonec žije výše než je přirozenost a duchovně, ten když přešel za hranici vášní, začátečníka a středního stupně a dosáhl Kristovou milostí dokonalosti (tj. vnitřního osvícení přirozenosti) a dokonalé rozvážnosti, vidí sám sebe a posuzuje se nejjasněji a též i všechny ostatní vidí a posuzuje zcela správně. A všichni musí brát v úvahu, co říká apoštol: „Člověk produchovnělý může vynést úsudek o všem, sám však nepodléhá úsudku nikoho.“[2]
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola