Je potřebné vědět i to, že Bůh nám rozděluje dary nejen podle množství naší námahy a skutků, jak jsme uvedli dříve, ale i podle přivyknutí k tomuto způsobu života, podle schopností a naší víry a podle naší přirozené vnímavosti. Svatý Maxim říká: „Mysl je orgán moudrosti, rozum vědění. Jim je společné přesvědčení. Je pak spojuje víra. Přirozená láska k lidem je orgán darů uzdravení. Vždyť každý Boží dar v nás má orgán mu přizpůsobený, buď sílu nebo zvyk nebo rozpoložení. Zvláště pak, kdo učinil svou mysl čistou ode všech smyslových tužeb, ten přijímá moudrost. Kdo učinil rozum pánem nad vášněmi nám vrozenými, tím chápu hněv a žádostivost, ten přijímá vědění. Kdo má myslí i rozumem jistotu v božských věcech, ten přijímá všemocnou víru. Kdo prospívá v přirozené lásce k lidem, ten po úplném zničení sebelásky přijímá dar uzdravení.“ A vskutku to tak je.
Snaž se, aby nikdo neznal tvé skutky, s výjimkou tvého představeného a duchovního otce. Modli se úpěnlivě za nás nehodné, sice mluvící, ale nekonající dobro, abychom se stali hodnými konat to, co je před Bohem správné, a pak i druhým radit a pomáhat. Vždyť podle slov Páně: „Kdo se však bude přikázáními řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.“[1] Ať ti všemocný a nejštědřejší Pán daruje sílu, abys to správně pochopil a se vší srdečností to konal. Vždyť, jak říká svatý Pavel: „Ne ti jsou před Bohem spravedliví, kdo zákon slyší, ale kdo ho plní.“[2] Kéž tě uschopní ke všemu dobrému a spasitelnému a v tom, co tě čeká, kéž tě vede skrze Ducha a na přímluvu svatých k rozumnému a svatému. Amen.
Ale tak, jak jsme dříve řekli něco málo o rozvážnosti ve skutcích, tak je nyní správná doba, abychom, jak je v našich silách, řekli krátce něco o všeobjímající a dokonalé rozvážnosti. Vždyť ona převyšuje podle svědectví našich velkých otců všechno dobro.
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola