Jak by se dalo čekat, tento duch hluboké pokory a uctívání velikonočního vítězství, účasti na zbožšťujících tajemstvích věčného Krále pronikl nejen do rámce byzantské liturgie a textů a veršů v samotných obřadech. Struktura, uspořádání a výzdoba budovy byzantského chrámu jsou zaplaveny velkolepostí nebeského světa. Na rozdíl od katedrál Západu, které se tyčí do výšky, byzantský chrám sám o sobě vyhlíží jako nevýrazná, geometricky kompaktní hmota – výsledek těžké zednické práce. Nejsme zvyklí na jeho obrovskou vnitřní rozlohu. Uspořádaný a do výšky vystupující sled kleneb a kupolí, jejichž dojem vzrůstá k velké ústřední kupoli, je obloha, která zahrnuje svůj vlastní vesmír, a věřícího vše přitahuje směrem dopředu a vzhůru, nikdy ne naopak. Nepřerušené čáry apsidy a kupole znázorňují vesmír, komplexní sám o sobě.
Splývající povrchové plochy interiéru jsou tak propojeny v celkové výtvarné výzdobě, že budova a obraz splývají do evokace onoho vidění druhého světa, křesťanského vesmíru, okolo kterého krouží život byzantského obřadu. V ústřední kupoli dominuje v celkovém uspořádání obraz Krista jako Vládce Všehomíra, což sjednocuje dvě základní ikonografické témata: Hierarchické a liturgické. Pohyb hierarchického tématu je vertikální. Je to věčný pohled Božího lidu a historie jeho spásy, vystupující z přítomného společenství bohoslužby, shromážděného v chrámové lodi přes zástupy svatých, proroků, patriarchů a apoštolů k Bohu na nebesích, doprovázenému nebeskými zástupy.
Liturgické téma, směřující od svatyně vzhůru, je umělecky i teologicky sjednoceno s hierarchickým. Ve skutečnosti je jen náležitostí liturgického tématu, symbolismus chrámu zůstává živý a projevuje se stále více jako působivé, ale trvalé ztělesnění vesmíru viděného očima Boha. Spojení mezi zduchovnělým a vytvořeným světem dosáhl Kristus prostřednictvím smlouvy své krve, smlouvy obnovené v eucharistické liturgii a potvrzené v „Amen!“ Božího lidu.
Tato dynamická provázanost je vyjádřena jak v uspořádání, tak i v ikonografii chrámu. Oddělená svatyně v níž se obnovuje tajemství smlouvy, je utvořena jako spojení mezi nebem a zemí. Za oltářem nejsvětější oběti a nad ním, na stěně ústřední apsidy svatostánku, je zobrazeno „svaté přijímání apoštolů“‘ – Ježíš, jako nejvyšší velekněz, obklopený anděly, podává eucharistii dvanácti apoštolům.
Nad oltářem, ve klenbě nad půlkruhem, je Boží Matka, orodující za nás. U ní je dítě Ježíš, obraz vtělení, který umožňuje toto posvátné orodování. Nad tím, na vrcholu klenby, je „Trůn Božího soudu“. Před Bohem oroduje oběť smíření. Od svatostánku v bočních pásech fresek jsou vymalované cykly liturgických slavností, pokračující okolo stěn chrámu a spojující historickou minulost se spásonosnou obnovou přítomnosti. V jeho prostoru slaví liturgické společenství v jednotě s nebeskou církví tajemství svého vykoupení a obětuje tajemství Kristovy smlouvy skrze pozvednuté ruce jeho Matky, a to vše ve svátostném kruhu ikonografické scény.
Umístění a prostorové rozložení byzantského chrámu odráží taktéž východního ducha pietní bázně. Velké zábradlí ikonostasu vystupuje před sanktuáriem, před Svatým svatých a Božím trůnem. Dveřmi v této přepážce se neodváží projít nikdo s výjimkou vysvěcených oltářních služebníků. Pro východní křesťany vyžaduje liturgie upřený pohled na Pána, uznávání jeho přítomnosti v každém okamžiku, což je vskutku něco mimořádného. Na Východě musí být Boží trůn vidět zdaleka.
Toto zábradlí, které ohraničuje náš pohled na oltář, není překážkou pro přijatelnou účast na tajemstvích liturgie, ale spíše podněcuje východního ducha zbožnosti. Pro východní křesťany je pobožnost vyvolána ukrýváním právě tak, jako vystavením a dveře a závěsy ikonostasu neslouží jen k zakrytí, ale i k odhalení. Když to takto pochopíme, ochranný závěs na ikonostasu představuje hmatatelný důkaz tajemství, které prožíváme v liturgii. Není to překážka, ale symbolická brána do nebeského Království.
Bohoslužba v takovéto atmosféře, oplývající symbolismem, prostřednictvím kterého se přibližujeme k nadpřirozené nádheře nedosažitelné Boží velikosti, znamená pro křesťana Východu svědectví velebnosti a posvěcování tvorstva, nadpřirozené přiblížení se k Bohu, který do něj vchází, posvěcuje ho, zbožšťuje ho transformováním světla své nebeské milosti. Není to jen způsob přijímání svátostí, ale vlastně prožívání liturgické atmosféry, která člověka tělesně i duchovně vzrušuje, aby ho proměnila pohledem na duchovní krásu a radost.
na předcházející kapitolu na obsah na následující kapitolu