Ve shodě s duchem této liturgie je liturgický přístup byzantského křesťana méně aktivní než křesťana západní církve. Latinská sv. mše s přísnou a čistou jednoduchostí svého uspořádání, jasně vymezenými částmi, střízlivostí pohybů a celého obřadu, bezprostředností výrazu, soustředěnou skladbou modliteb – to vše jasně odráží řád a zdrženlivost římského ducha. Liturgický přístup západního křesťana taktéž projevuje stejný bezprostřední přístup ke křesťanskému životu. Při sv. mši se pro katolíka Západu sjednocují jeho utrpení s Kristovou obětí. Dokonce při svátostném přijímaní si uvědomuje pozitivní aspekt konání dobrého skutku na oslavu Boha.
Avšak křesťan východní církve nachází svou liturgickou útěchu méně v rozdávání a více v přijímání. Nenabízí své utrpení jako oběť spojenou s Kristovou obětí. Nechává je bokem, a tak se ubírá do nebes, aby přijímal pokrm andělů na oživení svého života v Bohu. Tento důraz na Boží skutek nacházíme dokonce i ve svátostných textech. Např. při křtu kněz říká: „Křtí se Boží služebník…“ místo aktivního: „ Já tě křtím…“
Někdo by snad mohl namítat, že takovýto důraz na majestát a tajemnost Boha musí být pro věřícího cosi odpudivé, že pasivní přístup v takovémto ovzduší symbolismu a posvěcování může být výplodem čirého návyku. Nevyvolá takováto hojnost vnějších okolností nebezpečí, že člověk brzy uvízne v sentimentálních pocitech žití s Bohem, ze kterého nevyplyne žádná opravdová účast na tajemství, ani nebude mít žádný přímý vliv na život křesťana?
Tento problém je vážný a Východ svého času skutečně prokázal tendenci k ritualismu a zdůrazňování vnějších projevů, tendenci vychovávat srdce, nejen rozum a vůli – jenže Východ je pro jiné klamný a jednotlivé aspekty jeho tradice se navzájem doplňují. Základní předpoklad tohoto obřadu a zobrazení jeho velkoleposti je v tom, že Boží svět, který evokuje, je v určitém smyslu jiným světem, světem stojícím mimo naše smysly, mimo smrt. Je to svět tak radikálně odlišný, jako svět mimo naše vzkříšení a naší jedinou cestou k němu je momentálně dobrovolné sebeumrtvování.
Sv. Jan Klimakos, v sedmém století igumen kláštera na Sinaji, nám poskytuje více příkladů přísného asketismu, který si vyžaduje východní obřad. Dvacátý devátý krok jeho známého Žebříku k výstupu k Bohu se „týká nebe na zemi, neboli bohumilé dokonalosti a vzkříšení duše před úplným vzkříšením“, ale to je na vrcholu žebříku. Abychom ho mohli dosáhnout, musíme vystoupit po dolních příčkách: „Odříkání se světa“, „Odloučení“, „Vyhnanství“, „Blažené poslušnosti“, „Usilovnosti a skutečného pokání“, „Pamatování na smrt“.
Avšak důraz na lidskou pokoru a nehodnost, z tváře do tváře nevyzpytatelného Božího majestátu, by mohl být také i přehlédnutý, nebýt hlubokého křesťanského přesvědčení byzantských liturgických modliteb. Pánova sláva a jeho neporovnatelná nadsmyslovost, lidská pokora a hříšnost – tato témata nás vedou k hlubokému smyslu pro pokoru a pietu. „Bůh má slitování!“ tak zní nekonečný sborový refrén k prosbám jáhnů. Tyto pocity jsou však vyváženy jiným, ustavičně se opakujícím tématem: Kristus je vskutku vládce všeho, ale on je též božský filantrop, „miluje lidstvo“ a pro naši spásu vydal sám sebe…
Nejen v tichých modlitbách kněze, ale i ve zvoláních, na které lid odpovídá svým „Amen“ se tato rovnováha mezi velebností a křehkou láskou trvale odráží v opakujícím se refrénu“
Pro tebe jsme, dobrý Bože, a ty miluješ svůj lid a my ti vzdáváme slávu…
Znovu a znovu se klaníme před tebou a vroucně tě prosíme. Ó, dobrotivý milovníku lidstva…
Tobě, Pane, milující člověka, svěřujeme celý náš život a naději…
na předcházející kapitolu na obsah na následující kapitolu