Liturgické texty, jako je např. Atanášovo kázání, objasňují, že sláva Tábora je jen znamením zmrtvýchvstání, obrazem harmonického zduchovnění, které má přijít:
Před svým ukřižováním, Pane, vyvedl jsi své apoštoly na vysokou horu a proměnil ses před nimi… chtěl jsi jim ukázat radost zmrtvýchvstání.
Je to především víra v tajemství Kristova vzkříšení, která účinně vyjadřuje vyznání byzantské liturgie skutečným viděním Boha. Je obtížné vyjádřit důležitost tohoto tajemství v životě Východu. Dokonce i ve Velkém týdnu, kdy církev tíží velký půst a liturgie naznačuje žal a sklíčenost nad smrtí na kříži, slyšíme radostné poselství:
Neplač pro mne, Matko, když si spatřila Syna, kterého jsi bez poskvrny počala ve svém lůně, navzdory všemu znovu vstanu a budu oslavený. A protože jsem Bůh, vstanu a slavně vzkřísím všechny, kteří tě s láskou a vírou uctívají.
Bylo již řečeno, že rozdíly mezi duchovností Východu a Západu můžeme shrnout do slov uvedených na jeruzalémské bazilice nad Golgotou a Kristovým hrobem: Pro západní církev je to „Svatý hrob“, ale pro východní církev je známa jako „Anastasis“ tedy „Zmrtvýchvstání“. Je to totéž, avšak celý život byzantského Východu je chválou zmrtvýchvstalého Pána. V byzantském obřadu před samotnou Velkou nocí předcházelo deset týdnů příprav, po kterých následovalo osm týdnů nepřerušených slavností. Tohoto spásonosného přechodu se dotýkají všechny ostatní tajemství. V něm nacházejí své naplnění. Obřady všech nedělí roku jsou věnovány oslavě zmrtvýchvstání. Každou sobotu večer se během ranní bohoslužby – vigilie – hlásá jedno z jedenácti evangelií o zmrtvýchvstání, za nimiž následuje tento chvalozpěv:
Když jsme viděli Kristovo vzkříšení, pokloňme se Pánu Ježíši, jedinému bezhříšnému. Klaníme se tvému kříži, Kriste, a tvé zmrtvýchvstání opěvujeme a oslavujeme, neboť ty jsi náš Bůh. Kromě tebe jiného neznáme a tvé jméno vyznáváme. Přistupte, všichni věřící, pokloňme se Kristovu svatému vzkříšení, neboť skrze kříž přišla radost celému světu. Neustále dobrořečme Pánovi a oslavujme ho, vždyť přetrpěl ukřižování a smrtí přemohl smrt.
Tato témata byzantské liturgie – světlo, sláva, velikonoční radost, které mají své kořeny ve zmrtvýchvstání, se navzájem překrývají a bez ustání se zpívají den co den v zahrnutí do atmosféry světa, který má přijít, a tak nacházejí své naplnění v eucharistické liturgii, kdy kněz při rozdávání eucharistie lidem připojuje ke svému přednesu uvedeného chvalozpěvu o zmrtvýchvstání i slova naděje v druhý Kristův příchod na zem:
Rozsviť se, rozsviť se, nový Jeruzaléme, vždyť sláva Pánova nad tebou zazářila. Plesej tedy a raduj se, Sióne, a ty, přečistá Bohorodičko, těš se ze vzkříšení svého Syna.
Ó Kriste, velký a nejsvětější Beránku. Ó moudrosti, Boží Slovo a moci. Daruj nám, abychom tě dokonaleji přijmout v tento den tvého věčného království.
Toto je skutečně závěr nejen Nového Zákona, ale též i našeho liturgického života:
Já jsem kořen a rod Davidův, jasná ranní hvězda. Duch a nevěsta volají: „Přijď!“…Ten, který svědčí o těchto věcech, praví: „Ano, přijdu brzy!“ Amen! Přijď, Pane Ježíši! (Zj.22,16-21)
na předcházející kapitolu na obsah na následující kapitolu