I tak kázalal Vianney
- dalších devět kázání svatého faráře arského
Editor: Marek Dunda
Editor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
Na našem webu naleznete celkem čtyři knihy s kázáními, jejichž autorem je sv. Jan Maria Vianney:
Tak kázal Vianney
Jak kázal Vianney o svaté zpovědi
I tak kázal Vianney
Promluvy sv. Jana Marie Vianneye (1.)
Úvod
1. O pokoře
2. O lásce k bližnímu
3. O naději
4. O lásce
5. O pamatování na smrt
6. O smrti spravedlivého
7. O podrobném soudu
8. O pekle křesťanů
9. O posledním soududalší knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMuV A.M.I.M.S. – Apostolatus Marie Immaculatae Matris Spei (česky: Apoštolát P. Marie Neposkvrněné – Matky Naděje) vydáváme už třetí brožuru kázání sv. faráře arského. Tak velký zájem o tato kázání jsme ani nečekali. Ale vlastně není divu. To, co předávali svatí, vždy stojí alespoň za povšimnutí a zamyšlení. Přestože Vianneyův styl a forma jsou už dávno překonány a mnozí odborníci by nad jeho kázáními vyslovili nejednu kritickou poznámku, přesto musíme přiznat, že mají co říci i lidem 21. století. Navíc nám otvírají nový, ve skutečnosti pozapomenutý pohled na život a křesťanskou praxi. Do této sbírky jsme zařadili tematicky různorodá kázání. Jsou zde i taková, která se dotýkají posledních věcí člověka (smrt, soud, nebe, peklo). Někteří vysloví obavy, zda zveřejňování těchto Vianneyových kázání nemůže někoho vést k přehnanému skrupulantství (nezdravému sebeobviňování se). Může. Lidem, kteří mají velmi citlivé svědomí, proto tato kázání ani nedoporučujeme. V dnešní době je však situace zcela opačná a většině lidí nehrozí ani tak skrupulozita jako spíše laxnost, nedostatek zdravé bázně Boží a tendence brát věci víry na lehkou váhu. Proto se domnívám, že většině čtenářů může tento spis spíše prospět než uškodit.
Kdo se podrobněji seznámil se všemi osmdesáti zachovanými kázáními faráře arského, zjistil, že Vianney se stále znovu a znovu vrací ke svým oblíbeným tématům. Asi to nebylo způsobeno tím, že by toho více neznal. Ale právě tato témata se z jeho pohledu zřejmě jeví jako nejzákladnější a nejúčinnější pro formování posluchačů. A tak se modlím i za všechny čtenáře této brožury, aby se skrze Vianneyova otřásající napomenutí nechali víc nadchnout k radostnému a plnému životu v bázni Boží s touhou po věčných odměnách.
o. Marek Dunda
„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen,
a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)
Spasitel nám nemohl jasněji a důkladněji ukázat, jak moc bychom měli být v našich myšlenkách, slovech a skutcích pokorní, pokud chceme dosáhnout nebeské slávy. Jednou byl totiž svědkem toho, jak se lidé chvástali svými přednostmi a ponižovali při tom jiné, a proto jim vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří přišli do chrámu, aby se modlili. Farizej stál a modlil se takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem tak špatný, jak jiní lidé – krutý, nespravedlivý – tak jako i tento celník. Postím se dvakrát do týdne a ze všeho, co mám, dávám desátky.“ Ale celník stál vzadu, dokonce se neodvažoval ani pozvednout oči k nebi, jenom se bil v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (srv. Lk 18,10-13).
Modlitba farizeje je plná nadutosti a pýchy. Neděkuje Bohu za milosti, nemodlí se, jenom se vychvaluje a pohrdá bližním, který se modlí vedle. Proto Pán odpouští hříchy celníkovi, ale farizeus naopak – takový zasloužilý a ctnostný ve vlastních očích – se vrací domů s novými hříchy a Boží nemilostí. Pokora celníka – přestože byl hříšný – se líbila Bohu více než všechny vyjmenované zásluhy pyšného farizeje. Na celníkovi se vyplnila slova žalmisty: „K modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne“ (Ž 102,18).
Když Pán Ježíš dovyprávěl toto podobenství, dodal ještě slova, která jsme uvedli na samém začátku: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ V tomto případě Kristus nezná výjimky. Je to potvrzení jiných míst Písma svatého, např. slov proroka Jeremiáše, který říká: „Zavedla tě hrůza, kterou šíříš, opovážlivost tvého srdce. Bydlíš v skalních rozsedlinách, zmocnil ses vysokého pahorku. I když sis založil hnízdo vysoko jak orel, strhnu tě odtud, je výrok Hospodinův“ (Jer 49,16). Žádná jiná cesta kromě pokory neuvádí do slávy budoucího života – protože jak říká bohabojný Páně: „Bázeň před Hospodinem napomíná k moudrosti, slávu předchází pokora“ (Př 15,33). Bez této krásné, nedocenitelné ctnosti pokory, tak jako bez křtu, nedojdete do nebe. Pozastavme se nyní nad tím, proč máme usilovat u tuto ctnost. Nejprve připomenu, že jestli budou naše skutky bez pokory, nebudou se líbit Bohu a nepřinesou nám zásluhy pro život věčný. Za druhé ukážu, že máme mnoho příležitostí se v této ctnosti cvičit.I.
V čem spočívá tato pěkná ctnost, která je pro nás tak potřebná jako po prvotním hříchu křest a po těžkém hříchu svátost pokání? Svatý Bernard, který se vzdal bohatství, pozemské radosti, rodičů a přátel a poté se odebral do lesů mezi divokou zvěř, aby tam takto konal pokání za své hříchy, a který dosáhl pokory v heroickém stupni, říká, že tato ctnost nám dá poznat sebe samé, naučí nás pohrdat sebou a neradovat se z pochval, které nás potkají.
Jestli chceme, abychom si tím, co děláme, zasloužili věčný život, nutně potřebujeme pokoru. Ježíš Kristus říká, že bez pokory, podobně jako bez křtu, nezískáme život věčný. Sv. Augustin to vyjadřuje takto: „Jestli se mě zeptáte, jaká je první ctnost křesťana, odpovím vám, že pokora; jestli se zeptáte, jaká je druhá, řeknu, že pokora; jaká je třetí, znovu odpovím, že pokora. Tedy kolikrát mi položíte tuto otázku, tolikrát dostanete tu samou odpověď.“
Jestliže pýcha je matkou všech hříchů, pokora naopak rodí všechny ctnosti. Pokud budete mít pokoru, budete se podobat Bohu a spasíte svou duši; bez ní všechny vaše ostatní ctnosti budou ničím. Svatá evangelia říkají, že některé matky přiváděly své děti za Ježíšem, aby jim požehnal. Apoštolové je nechtěli ke Spasiteli pustit. Pánu Ježíši se to nelíbilo, proto řekl: „Nechte děti přicházet za mnou, protože jejich je království nebeské.“ Potom je bral do náručí a žehnal jim. Proč Pán Ježíš tak vlídně zacházel s dětmi? Protože děti jsou pokorné, prosté a nemají v sobě zvrácenosti. Jestli se jim chceme víc podobat, buďme ve všech našich záležitostech pokorní a v duchu upřímní. Tato pěkná ctnost způsobila, jak říká sv. Bernard, že Věčný Otec se zalíbením shlédl na nejsvětější Pannu Marii. Jestliže Mariino panenství přitáhlo Boží pohled, tak také Vtělení Syna Božího umožnila především její pokora. Jestliže je Svatá Panna Královnou panen, tak je také Královnou pokorných. Svatá Terezie z Avily se jednou ptala Boha, proč se dříve tak často zjevoval ve Starém zákoně (například prorokům nebo patriarchům) a odhalil jim svá tajemství, a nyní už tak nečiní. Pán jí odpověděl, že oni byli pokorní, zatímco dnešní lidé mají srdce plné pýchy a ješitnosti. Bůh je nemiluje tak, jako miloval hodné patriarchy a proroky, kteří se vyznačovali prostotou a pokorou srdce. Sv. Augustin říká: „Jestli se hluboce ponížíte a uznáte, že jste nicotní a nic si nezasluhujete, tak vám Bůh bohatě nadělí své milosti. Jestliže se ale budete vynášet a myslet si, že jste někým, odvrátí se od vás a nechá vás ve vaší bídě.“
Božský Spasitel nám chtěl ukázat, že pokora je nejpěknější a nejcennější ze všech ctností, proto s ní začíná svá blahoslavenství: „Blahoslavení chudí duchem, protože jejich je nebeské království.“ Sv. Augustin říká, že těmito lidmi chudými duchem jsou lidé pokorní. Proto také u proroka Izaiáše čteme: „Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem“ (Iz 66,2).
Tato ctnost způsobí, že se staneme milí nejen Bohu, ale i lidem. Pokorného člověka všichni milují a každý rád přebývá v jeho společnosti. Proč jsou děti tak oblíbené, když ne pro svou pokoru a prostotu? Pokorný člověk lehce ustoupí druhému, nikoho nerozhněvá, se vším se spokojí a bude se snažit skrýt svou osobu před zrakem světa. Vidíme to na příkladu sv. Hilariona, kterého, jak píše sv. Jeroným, si vážili císařové, králové i knížata. Ctnosti a zázraky tohoto muže se šířily do daleka a přiváděly do jeho poustevny nekonečné davy lidí. Ale jakmile mohl, skrýval se, často zamykal svou celu, chtěl žít v zapomnění, nikomu neznámý. Plakal, když viděl, že se kvůli různým milostem a zdraví lidé obrací právě na něj. Tesknil po dávné samotě a se slzami říkal: „Vrátil jsem se do světa; již v tomto životě získávám odměnu, protože mě lidé považují za někoho většího.“ Sv. Jeroným dodává, že nemůže být nic podivuhodnějšího než taková pokora v situaci tak veřejné úcty. Když se rozkřiklo, že se Hilarion chce ukrýt v nedostupné poušti, aby ho tam nikdo nenašel, začali ho bez přestání hlídat, aby nemohl svůj záměr uskutečnit. Tehdy svatý řekl lidem, kteří ho hlídali, že nevezme do úst ani sousto jídla, jestli ho nenechají na pokoji a nedají mu volnost. A skutečně po sedm dní nic nejedl, až ho konečně přestali hlídat. Potom utekl do nejodlehlejšího koutu pouště a z lásky k Bohu se věnoval zbožným cvičením. Uvědomil si, že teprve teď začal skutečně sloužit Bohu. Jak vzácná je pravdivá pokora a pohrdání sebou samým. Proto není divu, že je tak málo svatých! Nakolik lidé nesnáší pyšné, natolik milují pokorné, protože ti vždy chtějí být na posledním místě, každého respektují a ocení. Proto všichni tak rádi kamarádí s těmi, kdo mají tuto pěknou vlastnost.
Dále je pokora základem všech ostatních ctností. Kdo chce sloužit Bohu a spasit svou duši, ten musí v celé šíři praktikovat tuto ctnost. Bez ní bude zbožnost podobná stéblu slámy zasazenému v zemi, porazí je jakýkoli závan větru. Bratři! Zlý duch se nebojí zbožnosti, která nemá základ v pokoře, protože ví, že ji může podlomit, kdy se mu zachce. Tak se stalo s jedním poustevníkem, který chodil po rozpáleném uhlí bez jediného poranění, ale vzápětí se stal otrokem nejodpornějších hříchů kvůli nedostatku pokory. Jestliže nemáte pokoru, musíte přiznat, že jste velmi ubozí, protože při prvním pokušení upadnete. V životopise sv. Antonína čteme, že Božím zásahem viděl množství sítí, které rozestavěl zlý duch, aby přivedl lidi k hříchu. Po tomto pohledu se svatý roztřásl na celém těle jako list osiky a ptal se Boha: „Ach, Pane, kdo unikne těmto nástrahám?“A uslyšel odpověď: „Pokorný, protože pokorným dá Bůh milost, aby se pokušení mohli postavit; naopak pyšní jsou hračkou v ďáblových rukách, a když přijde pokušení, upadnou. Ale pokorné se zlý duch napadnout neodváží.“
Proto se v nebezpečí kryjme pláštěm pokory, tehdy na nás ďábel nemůže. Tak postupoval sv. Makarius, který, když na něj přišlo pokušení, se s pokorou vrhal na kolena a zlý duch utíkal. Jak je Bohu milá tato ctnost, jak mocnou je obranou proti nástrahám pekla!
Bohužel, jak vzácně se objevuje. Pokora se přece nezakládá na pěkných slovech a na nesmělém vyjadřování o sobě. Je to vidět na dalším příkladě. Za sv. Serafimem přišel jeden poustevník, který se dokonce s tímto svatým nechtěl ani modlit, kvůli svým hříchům se považoval za nehodného této milosti. Netroufal si dokonce dýchat ten samý vzduch a sedět na židli vedle sv. Serafima. Nedovolil si ani umýt si nohy, což bylo ve zvyku poustevníků. Zdálo by se, že ten poustevník je skutečně pokorný. Sv. Serafim mu vytkl, že by udělal lépe, kdyby zůstal ve své poustevně a pracoval, místo aby bezúčelně pobíhal z místa na místo. Na ta slova se mnich rozhořčeně zvedl a odešel, čímž jasně dokázal, že jeho pokora byla předstíraná. Proto Serafim odcházejícímu ještě řekl: „Ach, synu, přiznával ses ke všem možným hříchům, nechtěl ses se mnou modlit ani jíst, protože toho nejsi hoden, a nyní tě obyčejné napomenutí vyvede z rovnováhy a podněcuje tě k hněvu!? Příteli, tvým ctnostem a dobrým činům chybí nejhezčí ozdoba – schází jim pokora.“
Na tomto příkladě můžeme vidět, jak vzácná je pravdivá pokora. Když lidé slyší pochvaly, lichotky, když jsou chváleni, tehdy se zapálí pro zbožné činy – všechno by vrátili, od všeho by se odloučili. Ale jenom když uslyší drobné napomenutí, když zaznamenají vlažnost vůči své osobě, již je to trápí, časem dokonce přivádí k pláči, naplní se hořkostí, jsou pobouřeni a znechuceni, nařknou bližního z nespravedlnosti, začínají pomlouvat. Není divu, že dnes vidíme u křesťanů ctnosti pouze zdánlivé – chybí jim pokora.
Na čem je založena pokora? Budu vám mluvit o dvou druzích této ctnosti: o pokoře vnitřní a vnější. Vnější pokora se zakládá na tomto:
1) Nechválit se před lidmi dobrými činy a úspěchy, nepovídat o svých dobrých vlastnostech, ale ani o chybách, neopakovat to, co dobrého o nás říkají druzí.
2) Ukrývat své dobré skutky, almužny, modlitby, pokání, dobrodiní prokázané bližnímu nebo skryté milosti, které nám Bůh udílí.
3) Netěšit se z pochval, ale pouze samému Bohu připisovat skutek, kvůli kterému nás lidé chválí; je dobré stočit rozmluvu na jiné téma, abychom přerušili pochvalu.
4) Nemluvit o sobě ani zle, ani dobře. Jsou lidé, kteří o sobě často mluví špatně, aby je ostatní chválili. To je falešná pokora. Nic o sobě nemluvte a buďte hluboce přesvědčeni, že jste ubozí a že Bůh vás na tomto světě ponechává pouze ze soucitu.
5) Nikdy se nehádat se sobě rovnými; je třeba ustoupit, pokud to dovoluje svědomí. Ať se nám nezdá, že pravda je vždy na naší straně. Což se často nemýlíme? Pouze člověk plný pýchy chce vždy stavět na svém.
6) Nebýt smutný, když nás druzí haní – to by svědčilo o nedostatku pokory. Po vzoru krále Davida (srv. Ž 8,5) je třeba děkovat Bohu, když nám lidé odplácí za dobro zlem.
7) Po vzoru Ježíše Krista, který byl naplněn trpělivostí nebo po vzoru apoštolů, kteří se radovali, že mohou trpět z lásky ke Spasiteli, je třeba radostně snášet útisk a znevažování, protože to bude naším štěstím a nadějí v hodině smrti.
8) Nezbavovat se viny a neospravedlňovat se, jestliže jsme se dopustili činu hodného napomenutí. Obyčejně se lidé v takových případech utíkají ke lžím a výmluvám. Kdyby nás nesprávně posuzovali, starejme se především, jestli tím neutrpí chvála Boží. Tak jednala mladá dívka, sv. Marina. Mohla se lehce očistit z pomluv, ale neudělala to.
9) Vyhýbat se tvrdým řečem a chovat se skromně.Na čem spočívá vnitřní pokora? Na tomto:
1) O sobě smýšlet pokorně, v srdci sami sebe nevychvalovat a být hluboce přesvědčeni, že podle učení Ježíše Krista (srv. J 15,5) bez milosti nemůžeme nic udělat dobře; bez ní nedokážeme dokonce ani jméno Ježíše správně říci (srv. 1 Kor 12,3).
2) Nedělat si těžkou hlavu z toho, když druzí vidí naše chyby, protože právě tehdy máme příležitost pokořit se.
3) Být spokojeni s tím, co dostáváme, a netrápit se tím, že druzí jsou bohatší, schopnější a ctnostnější.
4) Podřizovat se vůli a posudkům jiných, jestliže to není proti našemu svědomí. Člověk opravdu pokorný připomíná mrtvolu, která se nehněvá, když se jí křivdí, ani se neraduje z toho, že ji chválí.
Na tomto je tedy založena křesťanská pokora, která nás dělá milými Bohu a lidem. Pozastavte se nyní nad tím, zda máte tuto ctnost. Jestli ji nemáte, pak o ni Boha vroucně proste, protože bez ní nelze dosáhnout království nebeského. Sv. Bernard byl tak přesvědčen o své nicotnosti, že když někam přišel, padl na kolena a vzýval Boha, aby kvůli jeho hříchu netrestal ty, kdo tam přebývají, protože byl přesvědčen, že kdekoliv se nachází, svolává na to místo kvůli své nehodnosti Boží kletbu. Jak se nepodivit nad pokorou tak velkého světce – a přece je jeho život jedním dlouhým výčtem divů!
Kéž by tato pěkná ctnost provázela všechny naše skutky, pak bychom měli zásluhy pro život věčný!
Jste pokorní při modlitbě a vnitřně přesvědčeni, že jste nehodní vstoupit do Boží blízkosti? Kdybyste měli pokoru, nebrali byste na lehkou váhu modlitbu a neodříkávali byste ji při oblékání nebo při práci. Kdybyste měli tuto pěknou ctnost, s jakou soustředěností a skromností byste naslouchali mši svaté! Nebylo by vás vidět, jak se smějete, vybavujete, jak se rozhlížíte na všechny strany, spíte v kostele nebo se i modlíte, ale bez jakékoli zbožnosti či lásky k Bohu. Nenudili byste se při katechezi, byli byste vděční Bohu za to, že je tak dobrý a milosrdný, že vám dovoluje přebývat mezi věřícími, i když kvůli svým hříchům byste zasloužili věčné zavržení. Kdybyste měli tuto ctnost, následovali byste kananejskou ženu, která prosila o uzdravení a před zraky všech padla na kolena před Ježíšem (srv. Mt 15,26). Následovali byste příklad Magdaleny, která mezi tolika přítomnými líbala Kristovy nohy (srv. Lk 7,38). Kdybyste měli pokoru, jednali byste jako ona žena, která trpěla dvanáct let krvotokem a s pokorou se vrhla před božským mistrem na zem, aby se jenom dotkla lemu jeho šatů. Kdybyste měli pokoru sv. Pavla, který byl uchvácen až do třetího nebe, a přesto se považoval za nedochůdče a za posledního z apoštolů, vaše jednání by bylo úplně jiné!
Ach, můj Bože, jak pěkná je tato ctnost, ale jak vzácná…
Kdybyste měli pokoru, nezamlčovali byste při zpovědi své hříchy, nevypočítávali je bezmyšlenkovitě, jako byste chtěli vyprávět nějakou historku na rozptýlení, nesváděli byste také vinu na jiné! Kdybyste si také patřičně uvědomili velikost svých hříchů a nepřeberné milosrdenství Boží, zachvátilo by vás svaté vytržení! Sv. Jan Klimak říká, že na vlastní oči viděl velmi pokorné a umrtvené řeholníky, kteří hlasitě naříkali a prosili milosrdného Boha o odpuštění. Jejich prosby a modlitby by mohly proměnit srdce tvrdé jak kámen. Tento svatý dále říká, jak slyšel v tomto klášteře srdcervoucí skřeky: „Běda nám nešťastným! Tvá spravedlnost, Pane, nás může uvrhnout do pekel! Ach, Pane, odpusť nám, jestli jsou naše duše ještě schopny přijmout odpuštění.“ Všichni poustevníci měli před očima živý obraz smrti, a proto si říkali: „Co se jen s námi stane, když jsme si dovolili urazit tak dobrého Boha? Což můžeme mít nějakou naději v den soudu?“ Jiní opět žádali, aby byla jejich cela po smrti zatopena nebo dána napospas zvěři. Sv. Klimak vyznal, že když slyšel nářek těch pokořujících se kajícníků, nemohl mluvit, nemohl se modlit, jen bez vlády nad sebou plakal a vzlykal.
A proč my, drazí bratři, se neponižujeme, i když se dopouštíme mnohem horších hříchů? Důvod je bohužel v tom, že málo známe sami sebe.II.
Jestliže křesťan zná dobře sebe sama, musí být pokorný. Jsou tři věci, které nás vedou k pokoře - 1) velikost Boží, 2) ponížení a pokora Ježíše Krista, 3) naše vlastní ubohost.
1. Kdo rozjímá nad tím, jak velký je Bůh – ten, který úkonem své vůle stvořil z ničeho nebe a zemi a jediným pohledem může obrátit celý svět vniveč – bude se pyšně nafukovat v jeho přítomnosti? Bůh je nekonečně velký, jeho moc nezná hranice; on obsahuje všechny dokonalosti, je od věků nekonečně spravedlivý a jeho prozřetelnost všechno moudře řídí - my jsme nic. Což se nemusíme mnohem více než svatý Martin obávat, že se nám země rozestoupí pod nohama a pohltí nás oheň, protože nejsme hodni toho, abychom žili na světe? V životopise sv. Pafnucia čteme, že jednou potkal velkou hříšnici a jen se jí zeptal, zda je Bůh na nebi. „Ano,“ odpověděla, „a vím, že je království připravené pro ty, kdo žijí podle jeho přikázání, a že existuje peklo pro špatné.“ „Jestliže o tom všem víš, proč ničíš tolik duší a sama se vrháš do věčného ohně?“ zeptal se Pafnucius. Tehdy si ona hříšnice vzala ponaučení z toho, že k ní mluví člověk poslaný od Boha, padla mu se slzami k nohám a řekla mu: „Otče, ulož mi jakékoli pokání a já je vyplním, jak nejlépe dovedu.“ Tehdy ji svatý stařec zamkl v malinké cele a řekl: „Jsi velká hříšnice; nejsi hodna vyslovit jméno dobrého Boha. Proto se budeš obracet k východu slunce a budeš se modlit pouze tuto jedinou modlitbu: Ach, ty, který jsi mě stvořil, smiluj se nade mnou.“ A tak po tři léta každý den a každou noc se slzami a nářkem kajícnice – sv. Tais – opakovala tuto jedinou modlitbu. Ano, pokora nás učí poznávat sama sebe!
2. Pokora Ježíše Krista je druhým bodem, který nás vede k naší pokoře. „Když pomyslím,“ říká sv. Augustin, „že Bůh od svého vtělení až do smrti na kříži žil v pokoře a ponížení, že žil na zemi nepoznán, budu se pak obávat vlastního pokoření? Bůh hledá ponížení a já, pozemský červ, bych se měl naparovat? Ach, můj Bože, zahlaď tuto pýchu, která mě od tebe vzdaluje.“
3. Třetím důvodem, který nám přikazuje se pokořovat, je naše ubohost. Nicota je naším začátkem; nekonečný počet věků uplynul, než jsme přišli na svět, k nicotě směřujeme – jenom ruka Všemohoucího nás pozvedá. Bez stálé péče Boží bychom zmizeli z povrchu země tak rychle jako slabý list urvaný silným větrem. Čím se může chlubit člověk – ten člověk, o kterém Job říká: „Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí“ (Job 14,1-2). Sv. papež Řehoř říká, že člověk, který si myslí, že je něčím, je nemoudrý. Kdyby dobře znal sám sebe, cítil by k sobě odpor a pohrdání.
Všechny naše schopnosti a talenty pocházejí od Boha, který je rozděluje podle své vůle, a my tak nemáme žádný důvod být chváleni. Člověk není tvůrcem svého vykoupení, sám od sebe nepřináší nic kromě hříchu a lži. Sám vlastními silami se může jenom zatratit. Sv. Augustin říká, že celé naše vědění spočívá v tom, že my sami jsme nic a všechno, co máme, pochází od Boha.
Proto se konečně musíme ponižovat, protože to vyžaduje naše štěstí a sláva nebeská. Na sebe samé zde nemůžeme spoléhat, můžeme počítat pouze s Božím milosrdenstvím a s nekonečnými zásluhami Ježíše Krista. Jako děti Adama zasluhujeme peklo. Jak dobrý, jak milosrdný je Bůh, který nekonečná dobra – dobra, která sami sobě nemůžeme zasloužit – nám zaslíbil!
A jaký z toho plyne závěr?
Každý den prosme Boha o pokoru, abychom si s pomocí jeho milosti uvědomovali, že sami od sebe nejsme ničím, že všechna dobra tělesná i duchovní pocházejí jenom od něho. Cvičme se v pokoře vždy, kdy k tomu máme příležitost. Buďme přesvědčeni, že se žádná ctnost nelíbí Bohu tak jako pokora, že zároveň s ní obdržíme všechny ostatní ctnosti. I kdybychom byli velkými hříšníky, Bůh nám jistě odpustí, jestliže budeme pokorní. Ano, bratři, milujme tuto pěknou ctnost, protože nás sjednocuje s Bohem, činí schopnými pokojně žít s bližními, pomáhá nám poznat kříž a naplňuje nás tak hlubokou nadějí, že jednou budeme vidět Boha. Blahoslavení chudí duchem, protože jejich je nebeské království. Amen.
„Jdi a jednej také tak.“ (Lk 10,37)
Sv. Lukáš vypráví, jak před Kristem stanul jakýsi učený starozákoník a chtěl ho vyzkoušet. Zeptal se: „Mistře, co mám dělat, abych dosáhl života věčného?“ Ježíš odpověděl: „Co je napsáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Zákoník odpověděl: „Budeš milovat Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé své duše a ze všech svých sil a celou myslí svou a bližního svého jako sebe samého.“ Tehdy Kristus řekl: „Dobře jsi odpověděl, to dělej a budeš zachráněn“ (Lk 10,25-28).
Ale potom se ho učitel zákona zeptal: „Kdo je mým bližním, koho mám milovat jako sám sebe?“ A Kristus tedy vypráví podobenství o milosrdném samaritánovi. Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a upadl mezi zbojníky. Oloupili ho, těžce poranili, utekli a zanechali ho polomrtvého. Tou samou cestou procházel starozákonní kněz, spatřil nešťastníka, ale minul ho. Zrovna tak se zachoval i levita, který tudy procházel. Nakonec tou cestou projížděl Samaritán a všiml si smrtelně raněného. Slitoval se, přistoupil k ubožákovi, nalil mu do ran olivový olej, ošetřil ho, vzal ho s sebou, přivezl do hospody a tam se o něj staral. Následujícího dne ráno dal hospodáři dva denáry a řekl: „Starej se o něho a jestliže vydáš víc, vrátím ti to, až se budu vracet zpět.“ Ježíš řekl toto podobenství a pak se zeptal: „Který z těch tří se zachoval jako bližní vůči tomu, kdo upadl mezi lupiče?“ Na to mu učitel Písma odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Tehdy Ježíš řekl: „Jdi i ty a jednej podobně“ (srv. Lk 10,30-38).
A tak, moji bratři, vypadá dokonalý vzor lásky, jakou musíme prokazovat bližnímu. Taková láska nám zajistí věčnou spásu. Naše víra a všechny naše ctnosti budou jen přeludem a Bůh nás bude mít za pokrytce, jestliže nebudeme v srdci mít lásku k bližnímu. Podle této ctnosti můžeme poznat, zda jsem Božími dětmi: „Každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska“ (1J 4,7-8). Přikázání lásky k bližnímu je tak velké a důležité, že ho Bůh klade zároveň vedle přikázání lásky k Bohu. Je všeobecné, definitivní a patří k podstatě naší zbožnosti a na jeho naplnění pak záleží zachovávání jiných přikázání. Sv. Pavel říká, že jiná přikázání zakazují cizoložství, krádeže, páchání křivdy, vydávání falešného svědectví. Jestliže milujeme bližního, žádné z těchto věcí se nedopustíme, protože láska k bližnímu nesnese žádnou křivdu vůči druhému (srv. Řím 12,9-10).
Nejprve tedy řeknu, že pokud nezachováme toto přikázání, nemůžeme být spaseni – protože jestli nemilujeme bratra, setrváváme ve smrti, jak to vyjadřuje sv. Jan. A Kristus říká, že nás uzná za své děti pouze pod tou podmínkou, že se budeme mít vzájemně rádi (srv. J 13,35).
Za druhé máme zachovat toto přikázání proto, že jsme všichni jedna rodina, jsme stvořeni k podobě Boží, máme jeden cíl, naším společným otcem je Ježíš Kristus, který nás vykoupil svým utrpením a svým křížem. Tyto pravdy vyjadřuje sv. Pavel ve svém listě Efesanům (srv. Ef 4,2-6).
Na čem je založena láska k bližnímu?
1) přát bližnímu dobro
2) pracovat pro jeho dobro při každé nabízející se příležitosti
3) snášet a omlouvat chyby bližního
Na tom spočívá opravdová láska, bez které je nemožné nalézt milost u Boha a spásu své duše.
1. Každému člověku máme tedy přát dobro a být smutní, když někoho potká neštěstí, protože všechny lidi, dokonce i nepřátele, máme považovat za bratry. Musíme všem prokazovat přejícnost, nezávidět těm, kterým se daří. Dobré lidi je třeba milovat kvůli jejich ctnostem a zlé s úmyslem, aby se stali dobrými; dobrým je třeba přát setrvání v milosti Boží, zlým obrácení. Jestliže je někdo velký a nenapravitelný hříšník, musíme nenávidět jeho hřích, ale přesto milovat osobu hříšníka, která je obrazem Božím.
2. Všem, nakolik je to možno, jsme povinni prokazovat dobro – co se týká těla, dobrého jména i dober duchovních. Pokud jde o dobro těla, nesmíme bližnímu nikdy křivdit, ani ho připravovat o pozemské zisky, i kdybychom my sami dokonce z tohoto důvodu měli utrpět. Nic se tak nelíbí Bohu jako soužití s bližními. Sv. Pavel „plakal s plačícími a radoval se s radujícími“ (srv. Řím 12,15). Pokud jde o dobré jméno bližního, střežme se pomluv, hanění a zlořečení. Jestliže nemůžeme zabránit pomlouvání někoho, tak opusťme společnost pomlouvajících lidí, poté co jsme řekli všechno to dobré, co víme o pomlouvaných osobách. Zvláště otec a matka musí dbát na své děti a domácí a chránit je před pohoršením. Bohužel v dnešních dobách lidé znevažují duši – svou i těch, kteří jsou jim svěřeni do péče. Nejednou si víc váží nemyslícího zvířete než vlastních nesmrtelných duší, které jsou sestrami andělů, předurčené k nebeské slávě. Sv. Jan Chrizostom říká, že každá duše je v očích Ježíše Krista tak drahá, že Spasitel by raději zničil nebesa než by ztratil jedinou duši. Kdybyste byli u Kristových nohou, jistě byste s velkou úctou sbírali kapky jeho nejsvětější Krve. Sv. Augustin přece říká: „Když jsem pochopil, že moje duše byla vykoupena Kristovou krví, rozhodl jsem se upevnit se v milosti Boží, i kdybych měl dokonce zemřít, protože jsem nechtěl duši kvůli hříchu přenechat satanovi.“ Proč tedy vy, otcové a matky, tak klidně a s takovou vlažností přihlížíte tomu, jak ty nešťastné bytosti – vaše děti – hynou!?
První křesťané v době pronásledování odpovídali pohanským císařům, že všichni tvoří jednotu, že jim je cizí nenávist nebo pomsta, že žehnají těm, kdo je pronásledují a rouhají se. Ach, bratři, kam se poděly ty krásné časy! Teď křesťané milují, ale sebe a své pohodlí. Dnes není na světě tolik horlivých křesťanů jako tehdy.
Když dnes mají dva lidé stejný charakter a stejné sklony, tak se celkem tolerují. Ale pokud mají charakter odlišný, v tu chvíli mizí pokoj, přátelství a láska k bližnímu. Řeknete, že je těžké vycházet s lidmi rozdílného charakteru a povahy. Milovaní! Neznáte vlastní náboženství, neznáte milosrdného Boha! Pravdivá láska k bližnímu se zakládá na přání dobra každému bez rozdílu. Poslyšte, co říká sv. Jakub: „Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: ,Posaď se na tomto čestném místě,‘ kdežto chudému řeknete: ,Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.‘ Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně?“ (Jk 2,2-4). Sv. Augustin říká, že máme milovat bližního, jako nás miluje Ježíš Kristus, který nehleděl na tělo a krev, ale miloval nás tak, že nám zasloužil věčný život.
To, zda jdeme cestou spásy, zda opravdu milujeme Boha, můžeme poznat podle toho, zda se shodneme s lidmi odlišného charakteru, rádi s nimi pobýváme, dobře o nich mluvíme, jsme ochotni jim posloužit nebo jim dáme prvenství před těmi, kteří nás podporují a v ničem nám neodporují. Pouze v takové situaci milujeme bližního po křesťansku a zůstáváme v přátelství s Bohem. Kdo jedná opačně, směřuje k zatracení. Mstiví! Pamatujte, že vaše modlitby, pokání, přistupování ke svátostem a almužny vám nic nepomohou, pokud budete v srdci živit nenávist. Jsou lidé, kteří všechno obětují pro ty, které milují. Ale jak málo je takových, kdo se opravdu podobají Bohu, protože milují ty, kteří jim jsou nejen nesympatičtí, ale mají v lásce i své nepřátele.
Nyní vám uvedu příklad, na kterém poznáte, jak vypadá opravdová láska k bližnímu.
Jednou jeden poustevník potkal na cestě ubohého, vředy pokrytého mrzáka. Ubožák se mohl sotva pohnout. Poustevník ho vzal do svého domu a poskytl mu všechnu potřebnou pomoc. Když konečně chudák získal sílu, poustevník se ho zeptal, jestli by tu s ním v samotě nechtěl zůstat. „Budeme se společně modlit, sloužit dobrému Bohu a já se budu starat o tvou obživu.“ „Ach, jakou mám radost,“ odpověděl ubožák. „Tvoje milosrdenství je pro mě štěstím i potěchou!“ Poustevník tedy začal dvakrát více pracovat, aby uživil chudáka i sebe. Rád mu přenechal ty nejlepší kousky. Krátce na to začal ubožák svého dobrodince podezřívat a naříkal, že ho špatně živí. „Milý příteli,“ odvětil poustevník, „živím tě lépe než sebe, více už pro tebe udělat nemohu.“ O několik dní později se nevděčník začal opět litovat a zlořečil svému dobrodinci. Poustevník trpěl pokojně, nic nenamítal. Ubožák se zastyděl, že se tak vyjadřoval o svatém člověku, který mu tolik dopřával a prokazoval mu dobrodiní. Prosil tedy poustevníka o odpuštění. Ale zanedlouho jej opět opanovala netrpělivost a nenávist. Začal tedy volat: „Nudím se tu, nemohu s tebou vydržet. Odveď mě tam, kde jsi mě našel. Nejsem zvyklý na tak mizerný život.“ Tehdy poustevník chudáka odprosil a slíbil mu, že se o něj bude starat lépe. S Božím nadšením přišel za jedním milosrdným měšťanem v sousedství a prosil jej o nějaké lepší jídlo pro kulhavého. Měšťan veden lítostí mu přislíbil, že mu každý den dá něco lepšího ze svého stolu. Ubožák byl tedy po nějaký čas spokojený. Ale po několika týdnech opět začal poustevníkovi dělat trpké výčitky: „Jsi pokrytec! Tvrdíš, že pro mě hledáš almužny, ale děláš to pro sebe, potichu sníš lepší kousky a mně dáš zbytky.“ „Ach, příteli,“ říkal poustevník, „křivdíš mi těmito výčitkami. Ničeho pro sebe nechci a nic neberu z toho, co mi pro tebe přinesou. Jestli se mnou nejsi spokojený, tak buď trpělivý z lásky ke Kristu a já se budu snažit napravit.“ „Nepřijímám tvé vysvětlení,“ odpověděl žebrák. Chytil při tom kámen a namířil proti poustevníkovi, aby jej udeřil. Poustevník uhnul na bok a uniknul střele. Chytil tedy ubožák hůl, o kterou se opíral, a tak silně uhodil poustevníka, až upadl na zem. „Ať ti Bůh odpustí,“ říkal svatý muž, „tak jak já ti odpouštím křivdy, které jsi mi způsobil.“ „Odpouštíš mi slovy, ale v srdci mi jistě přeješ smrt.“ „Z celého srdce ti odpouštím, příteli,“ odpověděl dobrý poustevník. Na důkaz toho chtěl žebráka obejmout, ale ten ho chytil za hrdlo a začal jej dusit. Poustevník se vyrval z rukou násilníka, ale ten ještě za ním volal: „Běž, ale pamatuj si, že jednou zemřeš mojí rukou!“ Milosrdný poustevník trpělivě, v duchu křesťanské lásky snášel toho žebráka po tři nebo čtyři roky, i když stále musel poslouchat spoustu výčitek. Skoro každou chvíli se domáhal toho, aby ho poustevník odnesl na cestu, na které ho nalezl, že raději zemře hladem a zimou nebo bude napaden divokými zvířaty, než aby přebýval společně s ním. Dobrý poustevník nevěděl, co má udělat: na jedné straně se bál, že ubožák ponechaný na opuštěném místě zemře; na druhé straně se obával, že déle už s ním nevydrží, že ztratí trpělivost. Přišel se s tímto trápením poradit za sv. Antonínem, co má dělat, aby se podobal Bohu. Nebál se trápení a urážek, které sklízel za své dobrodiní, chtěl pouze poznat Boží vůli. Když přišel za sv. Antonínem, ten mu s Božím zápalem řekl:
„Ach, synu, vím, co tě potkalo a proč mě hledáš. Nevzdaluj od sebe toho ubožáka, to je pokušení zlého ducha, který tě chce zbavit krásné koruny. Ale i když ho opustíš, můj synu, dobrý Bůh na něho nezapomene.“ Ze slov sv. Antonína poustevník poznal, že jeho spása zůstala závislá na starostlivosti, se kterou bude obklopovat nešťastného mrzáka. Po krátké chvíli přemýšlení se znovu sv. Antonína zeptal: „Můj otče, bojím se, že ztratím trpělivost, že už to déle nevydržím.“ „Synu,“ řekl sv. Antonín, „proč bys měl ztrácet trpělivost? Nevíš, že nejšlechetněji musíme zacházet s těmi, kteří nám přejí nejvíce zla? Nemáme zásluhy, pokud jsme trpěliví vůči těm, kdo nám nečiní nic zlého. Či nevíš, můj synu, že láska je statečná ctnost, která se nedívá na chyby nepřátel, ale jedině na Boha? Připomínám ti, abys ponechal ubožáka ve svém domě. Čím horší bude, tím větší mu ukazuj lítost a Ježíš Kristus ti to připočte za zásluhu, jako kdybys tu milost prokázal jemu samému. Svojí trpělivostí ukaž, že jsi žákem Boha trpícího. Pamatuj, že odznakem křesťana je trpělivost a láska. Věz, že z Boží vůle má tento žebrák dosáhnout s tvou pomocí koruny nebeské.“
Poustevník teď jasně pochopil, co po něm Bůh vyžaduje. Vrátil se do domu, zapomněl na křivdy, urážky a na žebrákovo hanebné jednání, dále mu prokazoval bezmeznou trpělivost, sloužil mu s velkou pokorou a bez přestání se za něj modlil. Trpělivost a láska mladého poustevníka změnily srdce ubožáka, který se pod vlivem milosti Boží napravil. Stalo se to pro dobrého Božího sluhu velkou satisfakcí ještě za jeho života.
Jednou, v den posledního soudu, se mnoho křesťanů zastydí, že nebyli schopni dokonce jen několik dní pokojně a bez naříkání snášet příkoří ze strany osob rozdílné povahy. Říkají, že pro svatý pokoj je třeba s nimi přerušit všechny kontakty! Můj Bože, kolik křesťanů půjde do zatracení kvůli nedostatku trpělivosti. I kdybyste dělali dokonce zázraky, nedosáhnete spásy, jestliže nebudete mít lásku. Kdo je netrpělivý, kdo se neřídí radami víry, ten není skutečným žákem Krista, protože jde za svými choutkami, vrtochy a náklonnostmi.
Vy, věřící lidé, si pamatujte, že jestliže nemáte lásku, tak jste pokrytci a nikdy nebudete na Boha patřit v nebi. I kdybyste celý svůj majetek rozdali na almužny, i kdybyste každý den byli na mši svaté a přijímali svaté přijímání, bez této ctnosti do nebe nedojdete.
Řekneš: „Nechci se dívat na své nepřátele; dokonce ani v kostele se kvůli nim nemůžu soustředit.“ Co to povídáš, nešťastný člověče? To není žádná křesťanská láska, když přeješ dobro těm, kteří ti neodporují, chválí tě, děkují ti za dobrodiní a jsou ti milí. Pro tyto lidi se nebojíš žádných obětí. Ale jestliže tebou někdo pohrdá, je hrubý a nevděčný, nechceš ho milovat, nechceš se na něho dívat, vyhýbáš se jeho společnosti. Můj Bože! Přece takové jednání nás přivádí do zatracení!
Sv. apoštol Pavel učí: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,3). K lásce k nepřátelům nás pobízí muka Krista Pána a životy svatých, kteří se vyznačovali právě touto ctností – milovali své vrahy, odpláceli jim za zlo dobrem. Sv. František Saleský říká, že kdyby mohl udělat pouze jeden dobrý skutek, prokázal by ho nejraději tomu, kdo mu ukřivdil, než oddanému příteli. Kdo nemá pravou lásku k bližnímu, ten svého protivníka tvrdě odsoudí, pomluví a bude na něm vidět samé zlo. Možná řeknete, že se vaši nepřátelé dopouštějí mnoha zlých skutků, že je často vidíte, jak konají různé přestupky, že není možné o nich smýšlet jinak. Nemáte v srdci pravou lásku, proto vidíte v protivníku samé zlo, často se ve svých soudech dopouštíte chyb a nespravedlivě ho zavrhujete.
Žil kdysi na poušti po dlouhá léta spravedlivý muž Simeon. Z Božího vnuknutí opustil svou samotu a vrátil se do světa. Dělal množství zázraků, vyháněl ďábla z posedlých, uzdravoval nemocné. Ale protože chtěl zůstat pokorný, schválně se dopouštěl mnoha chyb, aby o něm lidé smýšleli špatně. A skutečně ve světě Simeonem pohrdali a zavrhovali ho, nazývali ho hlupákem, bláznem a podvodníkem. Ale tyto úsudky byly mylné, protože ten člověk byl skutečně svatý.
Stejně tak i my často křivdíme bližním, jestliže vydáváme nesprávné výroky. Ty, které zavrhujeme jako zlé, mohou být přece milí v Božích očích.
Časem se lidé ospravedlňují, že nemohou udržovat kontakty s tím či oním, protože má neupřímnou povahu. Takových bych se chtěl zeptat, zda oni jsou světci a bezchybní. Obvykle se stává, že nejhorší lidé si myslí, že nikomu nedělají nic zlého a sami jsou druhými nespravedlivě pronásledováni. Jak často se lidé, kteří nemají v srdci lásku, stanou zaslepenými. Zapamatujme si: Odpor a nechuť k bližnímu jsou zlé známky, mohou nás uvrhnout do zavržení. Nikdo z pokrytců, kteří v srdci nosí nenávist, nepřijde do nebe! Jinou cestou šli světci, kteří nám zanechali tak pěkné vzory k následování.
Jeden poustevník, který byl považován za nedokonalého, pociťoval v hodině smrti velkou radost a byl úplně pokojný. Jeho představeného to velmi udivilo, zeptal se tedy umírajícího, proč se nebojí Božího soudu a zda si z něho zlý duch netropí žerty. „Pravda, můj otče,“ odpověděl umírající, „že u mě nebyly vidět neobyčejné věci. Mojí jedinou zásluhou je to, že ve shodě s příkazem Pána jsem miloval všechny lidi, snášel jsem jejich chyby, ospravedlňoval je, sloužil jim, o nikom jsem nemyslel ani nemluvil zle. To mě těší a dává mi naději, že se nade mnou Bůh slituje.“ Představený se zamyslel a potom s nadšením zvolal: „Bože, jak pěkná, jak vzácná je to ctnost! Synu, když jsi zachovával toto přikázání, zachovával jsi všechno; opravdu máš jisté nebe!“
Poslouchejte, drazí! Při každé příležitosti využijme a pěstujme tuto ctnost, která má tolik dobrých vlastností a přináší tolik užitku, ctnost, bez které budou všechny naše kontakty s bližními jen obyčejnou přetvářkou.
Odkud pochází nedostatek této ctnosti, která naplňuje pokojem lidi učené i prosté? Důvodem tohoto nedostatku je chtivost, pýcha a závist. Máte na někoho zlost, protože vás nepodporuje, něco proti vám řekl, pomluvil vám nějakou službu nebo vás předběhl v nějakém zájmu. Proto pěstujete v duši nechuť, tomuto člověku se vyhýbáte, držíte se od něj hodně daleko. Nešťastní lidé! Nezapomínejte, že kolikrát jednáte tímto způsobem, tolikrát se vás Bůh štítí; jednou vás opustí a bídně zahynete. Je pravda, že nemáme milovat hříchy a přestupky bližních, ty je třeba mít v nenávisti, ale člověka samého je třeba milovat, protože hříšník nepřestává být Božím obrazem. Kdybyste chtěli milovat pouze ty, kdo nemají žádné vady, nemilovali byste nikoho, protože všichni lidé na světě mají nějaké nedokonalosti a chyby. Dobrý křesťan musí hříšníkovi ukazovat srdečný soucit, protože je to ubohý člověk. To nás svým příkladem učí Kristus, protože se modlil a zemřel za hříšníky. A co přimělo apoštoly, aby přepluli moře a zemřeli mučednickou smrtí? Přiměla je k tomu láska k nepřátelům! Vlastně tato láska způsobila i to, že sv. František Xaverský dal sbohem otcovské vlasti a všem výhodám a vypravil se mezi barbary, aby pro ně snášel všemožné námahy a utrpení. Poustevník Abrahám také opustil svou celu a šel hlásat víru svatou neznámým lidem; vláčeli ho tam koňmi a pak ho zanechali napůl mrtvého. Ale kdo má v srdci opravdovou lásku, ten nevidí chyby svého bratra, i přes ně mu pomáhá, i kdyby ho to mělo stát velmi mnoho.
Kdo má rád bližního, ten mu nikdy nedá pohoršení. Pravdivá láska k bližnímu se pak projevuje skutky navenek. Kdo je koná, toho Kristus na posledním soudu postaví po své pravici a pozve ho do svého království. „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa“ (Mt 25,34). Sv. Serafim všechno rozdal chudým a dokonce prodal i knihu evangelií, aby zachránil ubožáka, protože už dříve rozdal vlastní oblečení. Když se ho jeden z žáků zeptal, proč se tak vůbec chová, svatý mu odpověděl, že si v evangeliu může přečíst: Prodej a rozdej všechno, co máš, chudým a budeš mít poklad v nebi. Tentýž sv. Serafim se nakonec prodal do otroctví a takto získané peníze věnoval ubohé vdově na zabezpečení její i jejich dětí.
Kdybychom měli tuto bohumilou ctnost, kolik duší bychom získali pro Boha, tak jako ten Serafim, který ještě mnoho barbarů obrátil na pravou víru! Když sv. Jan Almužník přemýšlel nad tímto příkladem, mluvil ke svým přátelům. „Zdálo by se, žes už udělal dost, jestliže jsi rozdal ubohým celé své jmění. Ale když se podíváš na toto jednání, vidíš, že jsi neudělal nic, protože jsi nedal sebe sama, jak to udělal sv. Serafim, který k tomu, aby zachoval při životě děti ubohé vdovy, prodal sám sebe.“
Nakonec vám říkám: láska je nejkrásnější z ctností. To ona nám zajišťuje Boží přízeň, chrání nás před peklem proto, že nám nařizuje přát dobro i nepřátelům, nikoho nedovoluje nenávidět a pro každého chce dobro. Kéž byste všichni měli tuto bohumilou a drahocennou perlu – pravdivou lásku k bližnímu. Amen.
„Miluj Hospodina, Boha svého.“ (Mt 22,37)
Sv. Augustin praví, že i kdyby netoužil po nebi a nebál se pekla, přesto by miloval Boha, protože on je nekonečně dokonalý a hodný lásky. A tento nekonečně dobrý Pán nám slibuje ještě věčnou odměnu, aby nás k sobě více přitáhl. Jestliže správně naplníme toto přikázání lásky k Bohu, nalezneme štěstí na zemi a dosáhneme slávy v nebi. Víra nás učí, že Bůh vidí všechno, že je svědkem našich činů a utrpení. Naproti tomu ctnost naděje nám přikazuje zcela se odevzdat do jeho vůle s přesvědčením, že on nám bude odplácet po celou věčnost. Tato líbezná ctnost podpírá v utrpení mučedníky, v pokání poustevníky, v bolestech nemocné. Jako nám víra všude poukazuje na Boží přítomnost, tak naděje nás vede k tomu, abychom všechno, co děláme, dělali s hlubokým přesvědčením, že dostaneme věčnou odměnu. Poněvadž tato ctnost dává sladkost všem našim utrpením, pozastavme se u toho, na čem je založena.
Skrze víru vyznáváme, že je jeden Bůh, náš Tvůrce, Vykupitel a Nejvyšší Dobro. Víra nám ukazuje, že cílem našeho života je to, abychom Boha znali, milovali ho, sloužili mu a poslouchali ho. Naděje nás vede k tomu dívat se na věci tak, že i když jsme před Bohem nehodní, přesto k tomuto blahému cíli dojdeme pro zásluhy Ježíše Krista.
Aby naše skutky byly záslužné pro věčný život, musí být spojeny se třemi podmínkami: s vírou, která nám ukazuje Boha všudypřítomného; s nadějí, která nám velí žít s úmyslem líbit se Bohu; a s láskou, která nám přikazuje tíhnout k Bohu jako k Nejvyššímu Dobru. Drazí bratři! Nikdy nepochopíme to, jak velký stupeň slávy v nebi pro nás Bůh připravuje za každý čin vykonaný s čistým úmyslem líbit se Bohu; dokonce ani svatí v nebi to nechápou! V životopise sv. Augustina čteme, že psal jednou list sv. Jeronýmovi a ptal se ho, jaký výraz by měl použít, aby co nejlépe vystihl štěstí vyvolených v nebi. Ve chvíli, kdy začal psát obvyklý pozdrav – „spása a pozdrav v Ježíši Kristu, našem Pánu“ – celá místnost se naplnila neobvyklým světlem poledního slunce a příjemnou vůní. Sv. Augustin upadl do extáze tak, že div nezemřel radostí a štěstím. Současně k němu zazněl z onoho světla hlas: „Drahý Augustine! Myslíš, že jsem ještě na zemi, ale díky Bohu jsem už v nebi. Chceš se mě zeptat, jaké slovo bys měl použít, abys co nejvýstižněji popsal štěstí svatých? A tak tedy věz, příteli, že to štěstí přesahuje všechnu lidskou mysl, takže snadnější by bylo spočítat hvězdy na nebi, vměstnat vody všech moří do jedné láhve a celou zemi podržet v ruce, než pochopit nejnižší stupeň nebeské slávy. Řeknu ti, že se mi stalo totéž, co královně ze Sáby. Měla vysoké mínění o králi Šalamounovi, protože o něm už mnoho slyšela. Ale když na vlastní oči spatřila pořádek a nesrovnatelný lesk, jaké panovaly v jeho paláci, když poznala neslýchanou moudrost a vědění tohoto krále, udivila se a užasla tak moc, že po svém návratu domů tvrdila, že všechno, co slyšela o Šalamounovi, je ničím v porovnání s tím, co sama viděla. I já mám pocit, že během života jsem chápal něco, co se týkalo pěkného štěstí nebešťanů; ale teď vidím, že moje největší představy o kráse nebeského království jsou ničím v porovnání s tím, co zde prožívají blahoslavení.“
Sv. Kateřina Sienská zahlédla během života záblesk nebeské slávy a upadala při tom do extáze. Když opět přišla k sobě, chtěl se od ní zpovědník dozvědět, co jí Bůh ukázal. Svatá mu řekla, že viděla zlomek nebeského štěstí, ale nemůže to vypovědět, protože štěstí vyvolených není možné vyjádřit lidskými pojmy. Taková je, bratři, odměna za skutky milé Bohu; taková jsou dobra, která nám jsou přislíbena skrze ctnost naděje! Řekli jsme, že naděje nás utěšuje a upevňuje v těžkostech a křížích, které na nás Bůh sesílá. Pěkným příkladem toho může být Job sedící na smetišti, od hlavy až k nohám pokrytý vředy. Všechny jeho děti zahynuly pod troskami padajícího domu. On sám musel opustit lidskou společnost a sedí na smetišti vzdálen od lidských příbytků. Jeho tělo zaživa tak žrali červi, že musel střepinou z otevřených ran sbírat hnis a poslouchat přitom těžké výčitky své ženy, která se bouřila proti Bohu a říkala: „Pohleď, jak ti Bůh odplácí za tvoji věrnost. Pros ho nyní o smrt, abys unikl těmto utrpením.“ Nejlepší přátelé přidávali k jeho utrpení ještě těžké výčitky, ale přes svůj žalostný stav nepřestal Job vkládat naději v Pána, neztratil naději, nepropadl sklíčenosti, jasně řekl, že Bůh bude jeho spása a odměna. Hle, jak vypadá pravá naděje. Nikdy nezhasne, i kdyby Bůh na nás seslal největší těžkosti. Naděje připisuje utrpení hříchům. Všichni lidé pokládají Joba za nešťastného a on připravený o majetek, ode všech opuštěný, sedící na smeťáku, celou svou naději a štěstí vkládá do Boha. Ach, kdybychom měli podobnou naději v našich utrpeních, smutcích a nemocech! Kolik pokladů bychom si připravili pro život věčný! Oživeni svatou nadějí bychom trpěli s radostí, bez žalu a nenaříkali bychom při tom.
Zeptáte se mě, co to znamená mít naději. Mít naději, to je toužit po něčem, co nás má v budoucím životě učinit šťastnými – vroucně prahnout po tom, abychom byli vysvobozeni z dočasného neštěstí, toužit po takových dobrech, která nás mohou zcela uspokojit. Když Adam zhřešil, a kvůli tomu na něj padla veškerá bída, tehdy nacházel útěchu ve svaté naději – v přesvědčení, že skrze utrpení si zaslouží odpuštění hříchů a jednou věčné štěstí. Jak velká je dobrota Boží, když za nejmenší ctnostný skutek odměňuje navěky! Tvůrce chce, abychom celou svou naději skládali v Něho jako děti v nejlepšího otce. Vlastně proto na mnoha místech Písma svatého nazývá sám sebe otcem a touží, abychom se k němu utíkali ve všech potřebách duše i těla; a přislibuje nám při tom vždy svou pomoc. Skrze proroka Izaiáše Bůh jasně říká, že matka nemůže zapomenout na své dítě, i kdyby ona zapomněla, Bůh nikdy neopustí toho, kdo v něho vložil naději (srv. Iz 19,15). A znovu nám připomíná, abychom nevkládali naději do králů a knížat, protože bychom se zklamali. Ústy Jeremiáše nazývá prokletým toho, kdo nedoufá v Boha; a naopak blahoslaví toho, kdo do Pána vkládá naději (srv. Jer 17,5.7). A nakonec se v evangeliu srovnává s otcem, který objímá marnotratného syna, který se s nadějí a zkroušeností navrací. A tak v našich duchovních potřebách, když nám svědomí dělá těžké výčitky, přicházejme k Bohu, on nás přitiskne k sobě, oblékne nás znovu do svátečních šatů milosti posvěcující. Protože ústy proroka Micheáše nás ujišťuje, že i kdyby naše hříchy byly tak početné jako hvězdy na obloze anebo jako kapky vody v moři, listí na lesních stromech či písek na břehu oceánu, dá nám všechno a nenechá nás upadnout v zapomenutí, jestli se jen upřímně navrátíme. Kdyby naše duše byla černá jak uhel nebo červená jak šarlat, stane se krásnou a bělostnou jak sníh. Jak veliká je milost Boží, jak velikou naději bychom měli kvůli tomu v něho vkládat!
Také v dočasných potřebách mějme naději v Pána, on nás nikdy neopustí, i kdyby měl dokonce učinit zázrak. Po čtyřicet let na poušti živil svůj lid manou, která každodenně před východem slunce padala z nebe. Během tohoto času také jejich oděv nepodlehl zkáze. Taktéž i v evangeliu jsme varováni před zbytečnou starostí o pokrm a oděv: „Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,26-33). A aby nás ještě více povzbudil k naději, nazývá se naším otcem. Když vstupuje na nebesa, říká apoštolům: „Vstupuji k Otci svému i k Otci vašemu“ (Jan 20,17). A tak na světě je nešťastný pouze ten, kdo nevkládá svou naději do Boha!
Neztrácejme důvěru, když nás potká utrpení, těžkosti, smutek nebo nemoc. Ať nás v té chvílí těší a podpírá naděje na nebe. Když byl sv. Simforián veden na mučednickou smrt, jeho matka mu řekla: „Synku, hleď na nebe a neztrácej odvahu! Cesta do nebe je těžká, ale krátká.“ Slova matky povzbudila v srdci dítěte naději a Simforián s pevnou mužností snesl smrt za svatou víru. Sv. František Saleský posilován velkou nadějí a důvěrou v Boha se nezalekl žádného pronásledování. Byl si jist tím, že všechno utrpení pochází z Božího dopuštění. Když byl strašně pomluven, neztratil svůj obvyklý klid ducha, protože doufal, že z toho vzejde užitek pro jeho duši a větší slávu Boží. Modlil se za své pomlouvače. I my, když se nám stane, že námi budou pohrdat nebo budeme jiným způsobem zkoušeni, neklesejme na duchu. Nezapomínejme, že jsme učedníky Krista Pána, který byl znevažován a pronásledován. V nemocech a smutku nezapomínejme na Boha. Ze sv. Elzearda si lidé tropili legraci a veřejně ho pomlouvali, ale on se slzami v očích si připomínal utrpení Ježíše Krista a říkal, že i kdyby mu dokonce oči byly vyloupány, nepropadal by lítosti, protože pamatuje na odměnu, kterou Bůh připravuje těm, kdo z lásky k němu trpí nespravedlivým pronásledováním.
Jeden kněz kázal v nemocnici nemocným, bylo to kázání o utrpení. Popisoval jim, jak velmi se líbí Bohu, když křesťané pokojně snáší svůj kříž. Tuto promluvu slyšel člověk, který byl nemocný už mnoho let. Po kázání se rozplakal. Kněz se zeptal, co se stalo, zda mu někdo nějak neukřivdil. „Ne,“ odpověděl onen nemocný, „nikdo mi neublížil, jen já sám.“ „Jak to?“ ptá se udivený kněz. „Duchovní otče, tolik let jsem nemocný a všechny zásluhy jsem ztratil kvůli své netrpělivosti. Ale kdybych byl spokojeně snášel nemoc, jak velké poklady bych nasbíral pro život věčný!“
Mnoho lidí si v hodině smrti vyčítá, že neuměli využít utrpení, které je přímou cestou bez bloudění zvalo do nebe. Jednou se zeptali ženy, která byla velmi dlouho těžce nemocná, a přesto neztrácela pokoj ducha, co ji v tak strašném stavu podpírá, co jí dodává potřebnou sílu a statečnost. Nemocná tehdy odpověděla: „Vím, že svědkem mých utrpení je Bůh a vím, že on mi vše vynahradí na věčnosti. Když na to pomyslím, zaplaví mě ohromné štěstí; utrpení se stane příjemným a neměnila bych svůj úděl za žádné království světa.“ Uznejte, že když má někdo ctnost trpělivosti, jeho bolest a hořkost je proměňována v pravou rozkoš.
Bohužel však ve světě vidíme mnoho takových ubožáků, kteří sebe sami proklínají. Utápí se ve smutku a trpkosti, na sobě ukazují malý obraz pekla. Jak ubozí jsou lidé, kteří nevkládají naději v Boha a nemyslí na nebeské odměny. Sv. Felicita svého nejmladšího syna jdoucího na mučednickou smrt povzbuzovala k odvaze a statečnosti slovy: „Synu můj, pohleď na nebe, to bude tvou odměnou. Za chvíli tvé utrpení skončí navždy.“ Tato slova matky naplnila srdce syna velkou radostí a dodala mu takové síly, že hleděl beze strachu na své mučitele, kteří zasazovali jeho tělu nejbrutálnější rány. Sv. František Xaverský zakoušel od barbarů a modloslužebníků mnoho příkoří, ale poněvadž neztrácel naději, Bůh mu vždy nějakým zvláštním způsobem přišel na pomoc.
Ať vaše naděje neochvějně setrvává v Ježíši Kristu a Jeho nejsvětější Matce! Těšitelka trpících, Královna nebeská nezapomíná na naše duchovní a pozemské potřeby. Ona nás provází zvláště tehdy, když je naše svědomí zatížené hříchy, když nás pohlcuje falešný stud a bojíme se zpovědi. Padněme tehdy s nadějí k jejím nohám a ona nám jistě vyjedná u svého Syna milost dobré zpovědi a odpuštění.
Sv. Alfons z Liguory vypráví, že Helena, velká hříšnice, nějakým zvláštním Božím řízením vešla jednou do kostela a tam se přitrefila na kázání o růžencové pobožnosti. Kněz vybízel věřící k horlivé modlitbě svatého růžence a vypočítával jim zásluhy plynoucí z této zbožné praxe. Helena si tedy koupila růženec a začala se ho modlit. Nejprve se bála lidí, modlila se ho tajně, ale ještě v něm nenacházela zalíbení. Po čase se jí však modlitba růžence zalíbila více a díky nejsvětější Matce se v ní probudilo spící svědomí, pocítila strašný odpor k dřívějšímu způsobu života a dnem i nocí jí začaly trápit těžké výčitky svědomí. Vnitřní hlas ji povzbuzoval ke svaté zpovědi, která je nejlepším lékem na nemoci duší. A skutečně pod vlivem Boží milosti Helena upřímně vyznala své hříchy a tak hořce je oplakávala, že si toho zpovědník všiml a rozpoznal v tom zázrak milosti Boží. A když pak přijala rozhřešení, padla na kolena před oltářem Matky Boží a s hlubokou vděčností a velkým vzrušením zvolala: „Nejsvětější Panno, doposud jsem byla opravdu nechutnou hříšnicí, ale ty, jež jsi všemohoucí u Boha, pomoz mi, abych se napravila. Chci zbytek života prožít v pokání.“ A od té chvíle zanechala špatné společnosti, rozdělila svůj majetek mezi chudáky a věnovala se tvrdému pokání. Když pak onemocněla, ukázal se jí za to Pán Ježíš s nejsvětější Matkou a v jejich objetí se její duše očištěna slzami pokání odebrala do nebeské vlasti. A tak tato kajícnice vděčí za svou záchranu péči nejsvětější Matky.
Svatá naděje nám radí dělat všechno jen s úmyslem líbit se Bohu, ne světu. Když se ráno vzbudíme, s horlivou láskou odevzdejme své srdce Bohu a nezapomínejme, že během tohoto dne můžeme pro sebe nahromadit mnoho milostí a shromáždit mnoho zásluh pro věčný život, ale jen tehdy, pokud budeme všechno dělat ke chvále Boží. Ať už děláme cokoliv dobrého, nehledejme lidskou chválu ani vlastní uspokojení, ale obracejme svou pozornost jen na samého Boha. Jestliže někomu prokazujeme nějakou službu, nehledejme u něho vděčnost, nezneklidňujme se nedostatkem uznání, pamatujme, že odměna nás u Boha nemine. Sv. František Saleský prohlásil, že kdyby od něho v tu samou dobu dva lidé žádali, aby jim posloužil, dal by přednost tomu, od koho by obdržel méně vděčnosti, protože právě tehdy by našel více odměny u Boha. A opravdu, kdo nemá ctnost naděje, ten dělá všechno pro svět, proto, aby dosáhl lásky a obdivu lidí; takový člověk nevkládá svou naději do nebeských odměn.
Pán Ježíš nás učí, že máme naději vkládat v Boha, jak v potřebách duše, tak těla. Proto nám vlastně říká, že kdyby někdo vstal v noci a šel ke spícímu sousedovi, aby ho poprosil o chléb pro nečekaného hosta, pak i kdyby se ten spící nejdříve ohradil a odmítl prosebníka, že jemu i jeho dětem zkazil spaní, přece však nakonec vstane a vyplní jeho prosbu. Ne tak z lásky, ale aby se ho zbavil. Z tohoto příkladu vyvozuje Pán Ježíš následující závěr: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám. Kdykoli budete o něco prosit mého otce ve jménu mém, dám vám.“
Konečně ať je naše naděje všeobecná, tzn. utíkejme se k Bohu v každé potřebě. Vkládejme v něho velkou důvěru, když jsme nemocní, protože on během pozemského života vyléčil mnoho nemocných. Jestliže má být naše zdraví k Boží oslavě a ke spáse naší duše, jistě je obdržíme. Jestli však pro nás bude užitečnější nemoc, dá nám sílu, abychom ji trpělivě snesli a zasloužili si tak věčnou odměnu. Když se nám něco přihodí nebo když nám hrozí nějaké nebezpečí, následujme tři mládence, které babylonský král nařídil vhodit do rozpálené pece. Ti tehdy prokázali takovou důvěru v Boha, že se jich oheň ani nedotknul, spálil jen provazy, kterými byli svázáni, takže se mohli procházet po rozpálené peci jako po krásném sadu. V těžkých bojích a pokušeních vkládejme naději v Ježíše Krista, tehdy nepodlehneme. Přece sám Spasitel prošel ďábelskými pokušeními a zasloužil nám milost vítězství. Jestliže jsme zhřešili svými náklonnostmi, nebuďme smutní, protože s Boží pomocí z nich povstaneme! Ale zároveň se vyhýbejme opovážlivému spoléhání na Boha. Bůh nám pospíší na pomoc jenom tehdy, když se ocitneme v nebezpečí bez vlastní viny. Nezneužívejme tedy Boží trpělivost, nemysleme si, že nám Pán Bůh odpustí, jestliže budeme pokání ze dne na den úmyslně odkládat. Můžeme každou chvíli zemřít, neznáme dne ani hodiny. Opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství se pro mnohé stalo důvodem zatracení.
Měli bychom se bát zbytečného spoléhání na Boha, ale také bychom se měli bát zoufalství, protože zoufalství je nejtěžším hříchem. Upřímně se navraťme k Bohu a on nám své odpuštění neodmítne. Milosrdenství Boží je nekonečné. Pro něho jsou nejtěžší hříchy jako drobný písek v porovnání s obří horou. Kdyby Kain po vraždě bratra hledal odpuštění, byl by je u Boha jistě nalezl. Kdyby se Jidáš vrhl k nohám Spasitele s prosbou o odpuštění, dostal by je zrovna tak jako sv. Petr.
Víte, proč lidé tak dlouho vězí v hříších a bojí se zpovídat? Důvodem toho je pýcha. Kdybychom měli pokoru, nesetrvávali bychom v hříchu, neztráceli bychom tolik času, než přijdeme ke svaté zpovědi. Kéž Bůh učiní, abychom pohrdali sami sebou a tak se pak vyzpovídali ze svých hříchů!
Na závěr vás vybízím, abyste často prosili Boha o svatou ctnost naděje; abyste všechny činy konali s chutí líbit se Bohu a v nemocech a smutku se vyhýbali zoufalství. Vždy si pamatujme, že skrze nemoci a smutek nás vede Bůh a dává nám takto šanci k přijetí svého milosrdenství a příležitost pro sbírání zásluh pro život věčný. Amen.
„Miluj Hospodina, Boha svého,
celým svým srdcem.“ (Mt 22,37)
Jestliže chceš dokonale sloužit Bohu, nestačí v něho jen věřit! Je pravda, že víra ve zjevené pravdy posvěcuje naše skutky a způsobuje, že se stávají milými Bohu. Víra je ke spáse potřebná. Ale tato důležitá ctnost, odkrývající nám krásu nebeského bohatství, nás jednou opustí – v budoucím životě nebude přece žádných tajemství. Taktéž naděje je drahocenným darem nebes, protože řídí naše skutky, vede nás, abychom je konali s dobrým úmyslem, abychom došli do věčného života a unikli peklu. Ale i ona ustane. Zato láska nám ukazuje na Boha nekonečně dobrého a radí nám věnovat mu srdce, tato ctnost nás v nebi nikdy neopustí.
Máme tuto milou a krásnou ctnost? Ona způsobuje, že jednáme šlechetně a milujeme Boha nejen ze strachu před peklem či kvůli naději na nebe, ale především proto, že je nekonečně dokonalý. Měli bychom vroucně prahnout po této ctnosti a prosit, aby nás vždy provázela. Je totiž tak pěkná, krásná a potřebná pro pozemské štěstí, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda ji vlastníme. A pokud by nám chyběla, tak uvažujme, jakým způsobem bychom ji měli získat.I.
Jestliže se zeptám některého dítěte, co je to láska, odpoví mi: „Je to ctnost, která pochází z nebe, skrze kterou milujeme Boha z celého srdce a kvůli Bohu také bližního jako sebe samého.“ Můžete se mě nyní zeptat, co to znamená „milovat Boha z celého srdce“ – nad všechny věci, víc než sebe samé. Znamená to, že Boha máme stavět výš než jakékoli stvoření a být rozhodnuti raději všechno ztratit (majetek, slávu, rodiče, přátele, děti, muže či ženu a dokonce i život), než se dopustit jednoho těžkého hříchu. Sv. Augustin říká, že dokonale miluje Boha ten, kdo miluje Boha bez míry, bez ohledu na naději, nebeské štěstí nebo strach z pekla. Musíme Boha milovat z celého srdce, protože je nekonečně dobrý a nekonečně láskyhodný. Ani utrpení, pronásledování, život či smrt nás nemohou odloučit od Boží lásky.
Jestliže, drazí bratři, nemilujeme dobrého Boha, jsme velmi nešťastní. Člověk je stvořen k tomu, aby miloval Boha, protože jenom v samém Bohu najde celé štěstí. I kdybychom získali celý svět, a nemilovali dobrého Tvůrce, nebudeme spokojeni. Lépe se o tom přesvědčíte, když se podíváte na lidi, kteří žijí bez lásky k Bohu. Jestliže se podíváte na lidi, kteří se odvrací od svátostí a modlitby, spatříte, jak smutný je jejich život, jak tito lidé proklínají sami sebe, jak jsou znechuceni vlastním životem nebo jak umírají smutkem. Lakomec nikdy nebude spokojen, bez ohledu na to, zda má mnoho nebo málo. Opilce neučiní šťastným další sklenička, i když v ní hledá útěchu. Pyšný nemá nikdy pokoj, protože se stále bojí pohrdání. Mstivý dokonce ani v noci nemůže usnout, protože stále přemýšlí nad tím, jak by se pomstil svému nepříteli. A ještě se pozastavme u nečistého člověka, který své štěstí spatřuje v rozkoších těla, ztrácí dobré jméno, majetek, zdraví, duši a nikdy nenajde pokoj.
Proč tedy nemůžeme nalézt štěstí ve stvořených věcech? Protože naším cílem je Bůh a jedině On může uspokojit naše touhy a učinit nás šťastnými, nakolik je to možné zde na zemi, v tomto údolí slz a pláče. Jak jsme slepí, když tak lneme k životu, k zemi, k pozemským dobrům, ve kterých je pouze smutek a hoře!
Svatí byli oproti nám mnohem moudřejší, protože pohrdali vším a hledali jen samého Boha! Proto mezi nimi vidíme knížata, krále, císaře, kteří opustili všechno a šli na poušť nebo do klášterů, aby tam svobodněji mohli sloužit Bohu. Jiní se bez váhání vzdávali svých trůnů. Kdo se odpoutal od pozemských věcí a zcela se oddal Bohu, je opravdu šťastný.
Bohužel mnoho z nás, i když už je nám víc než dvacet či třicet let, ještě nikdy neprosilo dobrého Boha o ten nedozírný dar nebes, o lásku. Není divu, že jsme tak málo duchovní, že tak velmi myslíme pozemsky. Jestli budeme takto pokračovat dál, zahyneme navěky, Bůh nás zavrhne! Proč, bratři, se neobracíme k Bohu, který je naším jediným štěstím!? Jeho láska dává radost a štěstí svatým v nebi. Kdy si ji zamilujeme výlučně a nerozděleně!
Ale jestliže se teď zároveň zeptám dítěte, čím je láska ve vztahu k bližnímu, odpoví, že ctnost lásky k bližnímu spočívá v tomto: milovat ho jako sebe samého a přát mu všechno to, co si přejeme sami. Bez toho nedosáhneme nebe, nedosáhneme přízně Boží.
Nedostatek ctnosti lásky k bližnímu táhne za sebou znevažování svátostí a vede duše do záhuby. Co my chápeme pod slovem „bližní“? Ctnost lásky k bližnímu se přece vztahuje na všechny lidi, na přátele i nepřátele, na ty, kteří nám škodí na naší pověsti i na majetku. Musíme mít rádi i nepřátele, jim také máme přát dobro. Jestliže to neděláme, pak nemáme lásku Boží a jsme špatnými křesťany. Pohleďte, jak jednal Josef se svými bratry, kteří ho chtěli zabít, hodili ho do hluboké studně a nakonec ho prodali kupcům (srv. Ex 27). Bůh Josefa neopustil, těšil ho v neštěstí a v pokoření, které na něj seslal jen proto, aby ho povýšil. Když se pak Josef stal správcem Egypta, jeho bratři v čase neúrody přišli do toho kraje pro zboží. Josef vidí své nepřátele, ale ti ho nepoznávají. Teď se jim mohl pomstít, jako první člověk po faraonovi k tomu měl možnost. A co udělal? Křivdy, které mu byly způsobeny, přehlušila v jeho paměti láska. Zahrnuje bratry dobrodiním, pláče radostí, ptá se na otce a příbuzné a prosí, aby sem všichni přijeli a zůstali zde natrvalo.
Podle čeho poznáme, že máme tuto důležitou ctnost, bez které se naše zbožnost stává podivínstvím?
1. Člověk, který miluje, neví, co je pýcha, nechce vládnout ostatním, nekritizuje jednání druhých, nemluví o jejich jednání, nevyvyšuje se, druhé považuje za lepší než sám sebe, nezlobí se, když je někdo jiný více uznáván než on. Když jím pohrdají, nezneklidňuje se, ale přemýšlí nad tím, že zasluhuje pohrdání ještě větší. Člověk, který má v srdci lásku, nezarmucuje druhé, protože láska je královský plášť, který zahaluje chyby spolubratrů.
2. Člověk, který miluje, trpělivě a s odevzdaností přijímá nemoc, neštěstí a všechny pohromy, protože pamatuje na to, že je hříšník a život na zemi není věčný. Job vyhozený na smetiště je spokojený a nezoufá, protože v jeho srdci je láska Boží (srv. Job 2,8). Tobiáš raněný slepotou neztrácí pokoj duše, protože ví, že skrze své utrpení plní Boží vůli a přibližuje se k Jeho slávě (srv. Tob 2,11).
3. Člověk, který má lásku, není lakomec a chtivě nehromadí majetek. Pracuje s chutí, protože taková je Boží vůle a odevzdává se Boží prozřetelnosti, které zcela důvěřuje. Pozemské věci pro něj nejsou ničím a lidi, kteří se ženou za penězi, považuje za nešťastné. Peníze využívá ke konání dobrých skutků, almužnami se snaží vykoupit své hříchy a získat nebe. Vůči všem je milosrdný, neřídí se lidskými ohledy, cokoli dělá dobrého, obětuje Bohu. Pomáhá ubožákovi v jeho nouzi a nehledí na to, zda to je jeho přítel či nepřítel. Následuje Františka Saleského, ten nejprve pomáhá svému nepříteli, který to potřebuje, protože se mnohem více líbí Bohu, když prokážeme dobro těm, kdo nám ubližují. V životopise sv. Ignáce čteme, že jednou propustil žebráka s prázdnou, protože na něj neměl čas. Když si uvědomil svou chybu, vyběhl za ním, štědře ho obdaroval a Bohu slíbil, že už nikdy neodmítne almužnu, když jej o ni bude někdo prosit ve jménu Božím.
Jistě si pomyslíte, že byste se brzy stali chudáky, pokud byste všem takto pomáhali. Poslouchejte, co v této věci říká Tobiáš svému synu: „Všem, kdo činí spravedlnost, prokazuj milosrdenství z toho, co máš. A když prokazuješ milosrdenství, ať tvé oko nezávidí. Neodvracej svou tvář od žádného chudáka, aby se neodvrátila Boží tvář od tebe. Prokazuj milosrdenství podle toho, jak hodně máš; máš-li málo, neboj se prokazovat milosrdenství i z mála. Dobrý poklad si tím ukládáš pro den nouze. Milosrdenství totiž vysvobozuje ze smrti a nenechá tě, abys vešel do temnoty. Milosrdenství je výborným darem pro všechny, kdo je prokazují před tváří Nejvyššího.“ (Tob 4,7-11). Dům, který ochotně nabídnete chudým, nikdy nezhyne. Bůh to nepřipustí, i kdyby snad měl učinit zázrak.
Pohleďte na sv. Antonína, který prodal všechno, co měl, rozdal peníze chudým a odešel na poušť, aby se zcela oddal do rukou Prozřetelnosti. Poustevník sv. Pavel a sv. Alexej se zbavují všeho a žijí chudě. Sv. Serafim prodal nejen své jmění a oblečení, aby mohl vykoupit zajatce, prodal dokonce sebe sama.
Špatně jednáme, když nedáme almužnu, pohrdáme ubohými, odtahujeme se od nich a ještě říkáme, že to jsou lenoši, kteří by měli pracovat. Drazí bratři, v rámci našich možností dávejme almužnu, protože právě ona nám bude v hodině smrti posilou. Poslechněte, co řekne Kristus Pán na posledním soudu: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít“ (Mt 25,34-35). Chcete, aby vaše děti byly šťastné a moudré? Jestliže ano, dávejte jim příklad dobročinnosti a lásky k chudým a tehdy jim Bůh jistě požehná. Dobře tomu rozuměla sv. Blanka, která svému synu řekla: „Vždy budeme, synu, bohatí, jestliže budeme milovat Boha a přát dobro svým bratřím.“
Jestliže tedy máme tuto bohumilou ctnost, nebudeme následovat pohany, kteří činí dobro pouze svým přátelům, těm, od kterých něco očekávají, ale dobré skutky budeme dělat proto, abychom se líbili Bohu a vykoupili své hříchy. Nemusíme přemýšlet nad tím, zda nám lidé budou vděční, nebo ne, jestli nám budou křivdit, nebo blahoslavit, zda námi pohrdnou, nebo nás budou chválit. Mnoho křesťanů se zajímá pouze o pozemské zájmy, jestliže dají almužnu či prokáží někomu nějakou službu a pak nevidí odezvu, zlobí se a říkají, že byli hloupí. Buď děláte dobré skutky pro Boha, nebo pro svět! Jestliže se ženete za ctí a lidskou slávou, pak jednáte jako pohané, kteří se za každý dobrý čin domáhají vděčnosti. Jestli se však chcete líbit Bohu a vykoupit své viny, proč se trápíte nedostatkem uznání? Přece odměnu očekáváte jen od samého Boha. Měli byste raději děkovat Tvůrci za to, že je vám odpláceno nevděčnosti, tím větší přece bude vaše odměna v nebi. Což je to malé štěstí, že za drobné věci nám Bůh zaplatí věčně? Ano, moji bratři, s chutí prokazujme dobro těm, kteří nám nemohou odplatit, tím jistěji pak najdeme zásluhu u Boha.
Chcete vědět, zda máte opravdovou lásku? Nejlépe se to pozná podle toho, jak ochotně konáte dobré skutky vůči těm, kdo jsou nám nemilí a neděkují nám za každou službu. Jestliže chceme přijmout věčnou odměnu za dobré skutky, hledejme pouze chválu Boží, ať je motivem našeho konání Bůh. Ale zatím jak velmi vzácná je tato ctnost mezi křesťany! Není divu, že je mezi námi tak málo svatých. Opravdu, lidé se nikdy nemodlí za ten čistý a šlechetný úmysl. Sami přiznáte, že je pro vás velmi těžké prokázat dobro těm, kteří vám provedli nějaké bezpráví nebo vám ukřivdili. V srdci vám zůstává nechuť, jakýsi odpor a vlažnost ve vztahu k těmto lidem. Sotva se s nimi pozdravíte a něco jim řeknete. Ach, Bože, kolik křesťanů žije jako pohané, a přesto se považují za dobré křesťany. Jak moc toho budou litovat tehdy, až v Božím světle uvidí, čím je láska, která posvěcuje všechny skutky pro život věčný.
4. Duše, která miluje Boha, je svobodná od hříchu nečistoty, protože je tak pevně sjednocena s Tvůrcem, že duch smyslnosti nad ní nemá vládu. Srdce a všechny smysly jsou pohlcovány nebeským žárem, proto se peklo neodvažuje takové duše pokoušet. Opravdu je to tak. Láska Boží očisťuje smysly člověka od hnusných žádostivostí! Kdo může pochopit štěstí duše, která opravdu miluje Boha!?
5. Láska není v žádném případě závistivá. Netrápí se dobrem bližního ani duchovním, ani pozemským. Nikdy se nehněvá, když je někdo jiný více oceněn nebo když ho chválí – právě naopak chválí Boha za to, že dává úspěch bližnímu. Jestli vaše srdce naplňuje závist, když se někomu druhému daří lépe než vám, pak ještě nemáte tuto bohumilou ctnost – lásku.
6. Kdo miluje, je svobodný od hněvu, protože sv. Pavel jasně říká (srv. 1 Kor 13,4), že láska je trpělivá a přející vůči všem. Máme ještě daleko do této ctnosti, jestliže se často hněváme, rozčilujeme, naříkáme, křičíme, několik dní nosíme v srdci hořkost! Řeknete: „To už je moje nátura, že hlasitěji mluvím a rozpálím se, ale v srdci nemám žádnou zlobu.“ Je třeba raději říci, že nemáte tuto královskou ctnost, která je sladká a trpělivá, že nejste dobrými křesťany. Kdybyste ji měli, tak byste se při nepříjemnostech a ukřivděních radovali: „Je pošpiněno mé dobré jméno.“ Příteli, tolikrát si kvůli svým hříchům zasluhuješ peklo, což tě dobrý Bůh nenechává ještě na tomto světě? A ty bys ještě chtěl být vážený?! Ach, bratři, kdybychom měli tuto ctnost, pak i když jsme ještě poutníky na zemi, byli bychom podobni svatým v nebi a nebylo by mezi námi tolik zla! Svatí Otcové nemohou dost vynachválit tuto ctnost. Přirovnávají ji k slunci, které krásně a jasně září na nebeské obloze a dává tak jas a krásu hvězdám, protože i tato ctnost nás obohacuje, dodává lesk jiným ctnostem a způsobuje, že jsou záslužné pro věčný život a stávají se milými Bohu. Dále Otcové přirovnávají lásku k ohni, nejrychlejšímu živlu v přírodě, protože i láska je výjimečně činná a rychlá; pohrdá nicotnými věcmi a touží po dobrech, která nikdy nehynou. Láska se také podobá zlatu, cennému, třpytícímu se ušlechtilému kovu, protože zdobí a zkrášluje naše skutky. Nejmenšímu úkonu laskavosti nebo pokory dodává neocenitelnou hodnotu. Bůh v Písmu svatém říká (srv. Pís 4,9), že milenka zranila jeho srdce vlasem své šíje. Chce nám tím říci, že nejmenší dobrý skutek vykonaný z lásky se líbí Bohu, proráží srdce Tvůrce a uvádí je do vzájemné lásky. Ach, pěkná ctnosti, jak velké je štěstí, které dáváš těm, kdo tě vlastní! Ale jak vzácně se na světě potká takovýto šťastlivec!
Svatí ještě porovnávají lásku s růží, nejpěknějším a nejvonnějším květem, protože je to ctnost ze všech nejhezčí a její krásná vůně se vznáší před Boží trůn.
Tuto ctnost potřebujeme tak, jako duše potřebuje tělo. Někdo, kdo nemá v srdci lásku Boží, připomíná tělo, ve kterém není život ani duše. Láska upevňuje a oživuje víru, bez účinné lásky je víra mrtvá. Víra a naděje bez lásky dlouho nevydrží.II.
Je třeba tedy často prosit Boha o tuto důležitou ctnost, protože když vejde do naší duše, přivede s sebou celý zástup jiných ctností. Osvěcuje a očisťuje naše skutky od pozemských náklonností, zdokonaluje naši duši. Sv. Augustin říká, že všechny ctnosti jsou obsaženy v lásce a obráceně, láska se rozlévá do všech ostatních ctností. Ona přivádí k Bohu a dokonce i nejmenší lidský skutek povznáší do stupně nadpřirozeně záslužného. Sv. Pavel, ta krásná pochodeň církve, překrásně píše o této ctnosti ve svém listě Korinťanům: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (1Kor 13,1-3).
Pohleďte, bratři, jak nesrovnatelná je tato ctnost; je to ctnost, bez níž jsou všechny ostatní ctnosti ničím!
Měl ji ve svém srdci Mojžíš. Když Bůh potrestal jeho sestru malomocenstvím, protože reptala proti bratrovi, vůdci vyvoleného lidu. Mojžíš se za ni modlil a říkal: „Pane, proč jsi tak zranil mou sestru? Nikdy jsem po ní nežádal úctu. Odpusť jí tedy, Pane, jestli je to tvá vůle.“ Písmo svaté (srv. Dt 12) přímo nazývá tohoto muže nejvěrnějším z lidí. Postupovali bychom stejně jako Mojžíš? Kdybychom viděli svého nepřítele v neštěstí, prosili bychom Pána, aby od něj odvrátil tento trest?
Ale řeknete: „Když nám někdo ukřivdí, jak ho můžeme milovat?“ Pohleďte, bratři, na sv. Štěpána, jak se modlí zasypaný hromadou kamení, jak zvedá ruce k Bohu a prosí o odpuštění pro své nepřátele (srv. Sk 7,59). Pomyslíte si: „Štěpán byl svatý. Není divu, že se modlil za nepřátele a odpouštěl.“ I my musíme být svatými, jinak běda nám! Bez této ctnosti určitě nikdy nedojdeme ke svatosti. Kolik hříchů dělali lidé proti ctnosti lásky k Bohu a k bližním! Milujeme Tvůrce z celého svého srdce? Nestavíme často nad něj své rodiče a přátele? Nevynechávali jsme občas pobožnosti, nešpory, katecheze, večerní modlitby, protože jsme právě šli k někomu na návštěvu? Kolikrát děti vynechaly vaší vinou modlitbu, protože jste jim místo toho nařídili vyhnat stádo na pastvu!? Sami jste také vynechali modlitbu nebo jste ji odříkali na lůžku či při oblékání!? Snažili jsme se všechny naše myšlenky, touhy a činy konat kvůli Bohu? Od té doby, kdy jsme začali užívat rozum, zasvětili jsme se Bohu a svěřili mu všechno, co vlastníme? Sv. Tomáš učí, že když se děti stanou batolaty, jejich rodiče je musí obětovat Bohu, protože tak na ně sestoupí různé milosti a požehnání nebes. Tento svatý také dodává, že matky, kterým záleží na spáse jejich dětí, je musí obětovat Bohu ještě před narozením.
Kdo má v srdci Boží lásku, ten musí trpělivě a odevzdaně snášet všechna neštěstí, jak nemoci, tak porážky, a pamatovat na to, že je hříšníkem a poutníkem na zemi.
Proti Boží lásce hřešíme také tehdy, když po dlouhý čas na Boha nemyslíme. Jsou lidé, kteří skoro nikdy nepovznesou srdce ke Stvořiteli, neděkují mu za dobrodiní, za to, že jsou křesťany, že se narodili v lůně svaté církve, že je Pán zachránil před smrtí po spáchání těžkého hříchu. Děkujeme Ježíši Kristu za ustanovení svatých svátostí, za vtělení, za jeho muka a smrt? Nebyli jsme vlažní v Boží službě? Nevyhýbali jsme se svátostem? Nevynechávali jsme modlitbu a neodkládali pokání ze dne na den? Když jsme slyšeli rouhání vůči Bohu, mlčeli jsme, jako by se nás to netýkalo? A jak často jsme se modlili bez chuti a touhy podobat se Bohu!? Nevynechali jsme v neděli nešpory s tvrzením, že stačí, když budeme pouze na mši? Bylo nám těžko, když jsme museli opustit kostel nebo pobožnost? Snažili jsme se to nějakým jiným způsobem vynahradit? Nevynechávali děti a domácí naší vinou nedělní a sváteční pobožnosti? Nehromadili jsme v sobě nenávistné, mstivé a nečisté myšlenky?
Nestačí říkat, že milujeme Boha. Je třeba také plnit jeho přikázání a dohlédnout na ty, kteří jsou nám svěřeni, aby je plnili také. Poslyšte, co říká Pán: „Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“ (Mt 7,21). Boha opravdu milujeme tehdy, když se mu snažíme podobat ve všem, co děláme. Sv. Ignác měl tak velkou touhu patřit na Boha, že když se zamyslel nad smrtí, radostí plakal. Pravda, nemá se prosit ani o delší život, ani o smrt. Ale není hřích, když někdo touží zemřít, aby mohl dříve patřit na Boha tváří v tvář. Ten samý Ignác dodal, že ačkoli touží po smrti, chce zůstat na zemi tak dlouho, jak si Bůh žádá. Tak toužil po spáse duší, že jednoho dne, když nemohl obrátit jednoho zatvrzelého hříšníka, ponořil se až po krk do zamrzlého rybníka, aby mu u Boha vyprosil milost obrácení. Když šel do Paříže, jeden z jeho žáků mu ukradl všechny peníze. Později tento žák onemocněl v Rouenu a sv. Ignác po zaslechnutí této zprávy opustil Paříž a pěšky a bos se vydal za nemocným, aby mu vyprosil zdraví, i když na něho mohl mít v srdci vztek kvůli ukradeným penězům.
Povězte, bratři, není toto dokonalá láska? A vám se zdá, že děláte mnoho, když někomu odpustíte. Milujme všichni Boha i bližního, k tomu není třeba bohatství ani učenosti. Srdce má každý a to k lásce k Bohu stačí.
Kdysi dva poustevníci po dlouhý čas prosili Boha o milost věrně mu sloužit a milovat ho; kvůli tomuto cíli přece opustili svět. V době modlitby uslyšeli hlas, který je vybídl, aby šli do Alexandrie, kde najdou člověka jménem Eucharistes a jeho ženu Marii, kteří věrně slouží Bohu; od nich se měli naučit, jak dokonale milovat Boha. Potěšeni tou pobídkou se odebrali do Alexandrie. Po příchodu na místo se po několik dní ptali na ty dva svaté lidi, ale nemohli je nalézt. Již se měli vracet na poušť, protože usoudili, že hlas, který slyšeli, byl falešný. Náhle spatřili nějakou ženu. Zeptali se jí tedy, zda náhodou nezná člověka jménem Eucharistes. „To je můj muž,“ odpověděla žena. „A ty se jmenuješ Marie?“ zeptali se poustevníci. „Kdo vám řekl mé jméno?“ „Nadpřirozený hlas. Přišli jsme, abychom si s vámi popovídali.“ K večeru se domů vrátil muž té ženy a přihnal malé stádo ovcí. Poustevníci ho přivítali a poprosili ho, aby jim vyprávěl o svém způsobu života. „Ach, otcové, já jsem přece pouze ubohý pastýř!“ „Na to se neptáme; pověz, jakým způsobem žiješ a jak sloužíš dobrému Bohu?“ „Otcové, to mě raději vy poučte, jak mám sloužit Bohu, protože jsem chudý a nevzdělaný prosťák.“ „O to také nejde. Z Božího vnuknutí jsme se tě přišli zeptat, jak s ženou sloužíte Bohu.“ „Tedy dobře, odpovím vám. Měl jsem bohabojnou matku, která mi od dětství vštěpovala, abych všechno dělal a všechno snesl z lásky k Bohu. Rád přijmu od lidí i urážky a všechno přednesu Bohu. Ráno vstanu, pomodlím se a pracuji z lásky k Bohu. Na odpočinek se odeberu také z lásky k němu. Z těch samých pohnutek trpím hlad, žízeň, zimu i horko, snáším nemoci a všechny bolesti. Děti nemám; s ženou žiji stále ve velké shodě jako se sestrou. Takový je způsob jednání můj a mé ženy.“ Poustevníci s údivem pohlédli na tyto duše milé Bohu a ještě se zeptali, zda mají nějaký majetek. „Vlastním málo; ta troška, kterou jsem zdědil po otci, mi úplně vystačí. Moje skromné příjmy se dělí na tři části: jednu dám církvi, druhou chudým a zbytek slouží k naší obživě. Žijeme skromně, nikdy netruchlím, všechno snáším z lásky k Bohu.“ „Máš nějaké nepřátele?“ zeptali se poustevníci. „Ach, otcové, kdo by neměl! I když mám nepřátele, snažím se při každé příležitosti jim něčím posloužit a sám křivdy nikomu nevyčítám.“ Když poustevníci toto všechno vyslechli, vrátili se domů velice spokojeni, že viděli tak lehký způsob, jak se podobat Bohu a posvětit se.
Odtud vidíte, bratři, že jestliže chceme milovat Boha a bližního, nemusíme být ani učení, ani moudří; ve všech skutcích je pouze třeba hledat chválu Boží a všem přát dobro – stejně zlým jako dobrým. Ať je naším vzorem Ježíš Kristus, který miloval všechny lidi, nevyjímaje ani své katy. Pohleďte, jak pro ně prosí o odpuštění a milosrdenství! Také za ně obětuje svá muka a smrt. Jestliže nemáme ctnost lásky, nemáme nic; jsme pouze zdánlivými křesťany. Jestliže nebudeme milovat všechny lidi, dokonce i největší nepřátele, budeme zavrženi. A protože, bratři moji, tato ctnost je darem nebes, vroucně se o ni modleme a jistě ji obdržíme. Když podle ní budeme jednat, budeme podobni Bohu a zajistíme si nebe. Takové štěstí vám přeji. Amen.
„Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova.“ (Lk 7,12)
Nic nás tak skutečně nedovede odpoutat od světa a jeho příjemností a současně zachytit tu strašnou chvíli, která rozhoduje o celé věčnosti, jako pohled na mrtvého doprovázeného na místo věčného odpočinku. O tomto přemýšlí církev, když nám třikrát v roce čte evangelium o mrtvých, které Pán Ježíš vzkřísil. Když nám církev připomíná smrt, chce nás připravit na cestu do věčného domova. Poprvé nám staví před oči dvanáctiletou dívku, jedinou dceru velice bohatých rodičů, o kterou usiluje smrt nedbaje na žal nešťastných rodičů. V druhém případě smrt zachvacuje mladíka v pětadvaceti letech a také nedbá na to, že je jedinou potěchou a oporou ovdovělé matky. Konečně ve třetím případě mluví evangelium o smrti Lazara, který svým sestrám Martě a Marii Magdaleně zastupoval otce. Zdálo by se, že kosa smrti musí ušetřit alespoň mladého Lazara. Ale ne, protože ve čtyřiceti letech ho pokládá do hrobu a přenechává červům. Ježíš Kristus tedy musel udělat tři zázraky, aby těmto zemřelým vrátil život. Otevřme tedy oči, bratři, pohleďme na pomíjivost života, už zavčas se odpoutávejme od světa, dříve, než to za nás zcela udělá neúplatná smrt. Král David o tom často přemýšlel a zavčas se připravoval na tuto konečnou cestu. Abyste i vy postupovali stejně, ukáži vám, jak nutně musíme pamatovat na smrt, odpoutávat se od světa a sjednocovat se s Bohem.I.
Dokonce ani největší bezbožník a nevěrec nemůže popřít, že smrt vyrve každého člověka. Nemůže tomu zabránit, i kdyby se snažil tuto myšlenku odsunout z paměti a zbavit se jí jako něčeho protivného, co mu překáží v užívání si světa a rodí neklid a zmatek v duši. Ježíš Kristus chce, aby nás myšlenka na smrt a na věčnost stále provázela. Nekřísí děti, které ještě neumí užívat pozemských rozkoší, ani shrbené starce, kteří i přes hledání světských útěch ani na chvíli nepochybují, že jejich konec je blízký. Naopak křísí mrtvé v takovém věku, ve kterém lidé nejčastěji zapomínají na tuto spásnou myšlenku. Křísí mrtvé mezi dvanáctým a čtyřicátým rokem života. Po čtyřicítce už je nám smrt v patách. Každým dnem cítíme, jak se zmenšují naše síly, jak šednou naše vlasy, plešatí hlava, vypadávají zuby, slábne zrak. To všechno svědčí o tom, že už zanedlouho bude třeba se rozloučit se světem. Sami konečně potvrdíme, že už nejsme takoví jako dřív. Nikdo nepochybuje, že jednou přijde den, kdy už nebudeme mezi živými, že na nás zapomenou tak, jako bychom nikdy nebyli na světě. Pohleďte na tu mladou světskou osůbku, která tak chtěla upoutat pozornost na sebe, tak se chtěla blýsknout, líbit se světu. Zemřela, zůstala z ní hrst prachu, po kterém šlapou nohy procházejících. V hrobě už také vydán na pospas červům leží ten namyšlený člověk, který se tak chlubil svými schopnostmi, bohatstvím, úřadem a svou vážností, která ho provázela. Už na něj svět zapomněl. Uvidíme ho teprve až na posledním soudu, tam také poznáme jeho hříšné činy.
Čím je ta chvíle smrti, chvíle, na kterou bychom měli tak pamatovat? Trvá krátce a víme o ní jen málo. Ale v té krátké chvíli se odehrává náhle dlouhá cesta – přechod ze země do věčnosti. Ta chvíle je strašná, protože v ní pro člověka hyne všechno, on umírá pro všechno stvořené. Je to chvíle vážná, protože se v ní odděluje duše od těla. V té chvíli člověk ztrácí všechno. Jeho podoba se světu zdá odporná; jeho oči hasnou, ústa oněmují, ruce i nohy zůstávají zbavené pohybu, tvář bledne, tělo se začíná kazit a stává se předmětem strachu žijících. Ta chvíle nezná slitování, protože v ní největší vládcové a boháči ztrácí význam, majetek a slávu a nakonec jim zůstane jen hrob. Je to chvíle velmi pokořující, protože největšího mocnáře staví na úroveň s největším ubožákem na zemi. V té chvíli hynou všechny významy, záštity, protekce, všechno vchází do téže úrovně. Je to chvíle plná hrůzy, protože přináší ztráty, které není možno odčinit a její důsledky se stanou věčnými. Písmo sv. o umírajícím říká: „Půjde člověk do domu své věčnosti“ (Kaz 12,5). Smrt netrvá dlouho, ale je rozhodující chvílí, protože nyní už nemůže hříšník získat žádné milosrdenství, ani spravedlivý zásluhy. Pamatování na poslední hodinu naplňuje kláštery lidmi, nejednou s vysokým společenským postavením. Zanechali všechno ve světě, aby mohli svobodněji myslet na to strašné přejití ze země na věčnost. Myšlenka na smrt zalidnila také pouště a učinila, že lidé z lásky k Bohu odcházejí ze světského ruchu a oddávají se tvrdému pokání.
Proč tedy my, drazí bratři, tak málo myslíme na tu rozhodující chvíli? Kolik duší se nyní díky tomuto zanedbání pálí v neuhasitelném ohni. Opusťme, i když jen na chvíli, svět, jeho dobra a příjemnosti a pomysleme na tu strašnou chvíli. Následujme příklad svatých, pro které toto přemýšlení bylo nejdůležitějším zájmem – ať hyne to, co mizí s časem, a my směřujme pozornost na věci trvající věčně. Ta myšlenka je schopná nás odvést od hříšných zájmů, děsí dokonce krále na trůnech, soudce na tribunálech a lehkovážné, kteří si užívají rozkoše. Dám vám příklad, který dokazuje, že té myšlence se nic nevzepře. Sv. Řehoř Veliký velmi usiloval o spásu mladíka, který se vášnivě zamiloval do jedné mladé dívky. Když dívčina zemřela, mládenec upadl do strašného smutku a nechtěl přijmout žádnou útěchu. Sv. papež Řehoř se modlil a dělal pokání, prosil o milosrdenství Boží pro tohoto mladého člověka. Nakonec se k němu vypravil a řekl mu: „Příteli, pojď za mnou a podívej se ještě jednou na tu dívku, pro jejíž ztrátu tak vzdycháš a pláčeš.“ Vzal ho za ruku a doprovodil ho na hrob zemřelé. Když byla otevřena rakev a mládenec v ní spatřil strašlivě rozložené tělo plné červů, ucouvl úlekem. „Ne, příteli, neutíkej, chvíli se dívej na obraz smrti, všimni si, co se stalo s krásou, která tě tak očarovala. Vidíš tu hlavu bez těla, vidíš ty vyhaslé oči, nahé kosti, ten prach, hnilobu a červy? Příteli, to je předmět tvé lásky – to, kvůli čemu jsi vydal do nebezpečí svou duši.“ Po tomto zážitku se mládenec úplně změnil. Pochopil již, jak pomíjející je půvab věcí; pochopil, že pomíjí jako střela z luku. Nedlouho poté opustil konečně svět a odešel do kláštera, kde oplakával chyby svého mládí a připravoval se na dobrou smrt. Jak šťastný člověk - zavčas mu bylo dáno porozumět, jak pomíjivý je svět! Kdybychom se často věnovali myšlence na smrt, náš život by se jistě velmi změnil.
Ach, bratři, v hodině smrti lidé všechno hodnotí úplně jinak než za života. Dám vám příklad jedné známé ženy, která užívala světa a chtěla se všem líbit. Ale i pro ni přišla poslední hodina – hodina, se kterou ještě nepočítala. Onemocněla a na začátku jí bylo řečeno, že to není nic hrozného; byla chlácholena, že se jí zdraví určitě vrátí. Nemoc se šířila každým dnem; stav byl hrozný, a proto bylo třeba ji připravit na přijetí svatých svátostí. Když se to nemocná dozvěděla, vystrašila se, protože doposud nikdy o smrti nepřemýšlela. „Zdá se mi, že můj stav není až tak špatný,“ řekla svým blízkým, „mám ještě čas.“ Tehdy jí bylo řečeno, že už nemá na co čekat, protože lékaři nedávají naději, že by přežila. Když to žena uslyšela, začala plakat a naříkat, že už musí opustit svět, i když by si ještě mohla užívat jeho příjemností. Domácí jí řekli, že přece nikdo z lidí není nesmrtelný; i kdyby tuto nemoc přečkala, stejně se nakonec jednou bude muset se světem rozloučit; je třeba očistit svědomí, aby mohla s důvěrou stanout před soudem Božím. A skutečně, nemocná šla do sebe, začala litovat hříchů, upřímně se vyzpovídala, ochotně dala svůj život jako oběť Bohu a úplně se odevzdala do jeho vůle. Před smrtí k sobě ještě pozvala své kamarádky a přítelkyně a s pláčem jim řekla: „Mé milé, zanedlouho musím stanout před Ježíšem Kristem a složit před ním účty. Dobře víte, že jsem špatně sloužila Bohu, a velmi se bojím o svou duši. Utíkám se ale k jeho milosrdenství. Milé kamarádky, nečekejte na hodinu smrti, ale už teď začněte konat dobré skutky. Vidím vás naposled a zapřísahám vás: neztraťte ani chvíli z času, který vám Bůh dává. Pro mě už je všechno pryč, už nemohu získávat zásluhy, zůstaly mi pouze slzy, pokání a bázeň před Božím soudem. Nashledanou, jdu na věčnost. Nezapomínejte na mě v modlitbách. Snad mi Pán Bůh odpustí a vaše modlitby mi zkrátí očistcové utrpení.“ Kamarádky odešly s pláčem, protože slova umírající na ně udělala velký dojem. Začaly tedy zavčas sbírat zásluhy pro život věčný a od té doby již neodkládaly své obrácení až na hodinu smrti.
Kéž by se v nás vlivem myšlenky na smrt a při pohledu na mrtvého stala podobná změna. Přece i my stejně jako ony ženy, které se obrátily poučeny smrtí své mladé přítelkyně, máme zachránit svou duši. Můj Bože, proč tak lneme k životu, který rychle pomíjí? Proč tak málo milujeme Boha, který má být naším štěstím po celou věčnost? Proč tak milujeme svět a jeho vnady, když nazí jsme přišli na zem a nic si z ní do hrobu nevezmeme? Slavný Saladin, před kterým se třásl celý kraj, pochopil ve chvíli smrti, jak marná je sláva a moc. Rozkázal tedy svému praporečníkovi utnout kousek plátna, do kterého mělo být zavinuto jeho tělo před uložením do hrobu, pověsit je na vysokou tyč a potom nosit po městě a hlasitě volat. „Toto je vše, co si ze svých pokladů a vítězství vezme do hrobu vladař východu a pán západu, velký Saladin!“ Můj Bože, o kolik bychom byli rozvážnější, kdyby nás tato myšlenka nikdy neopustila!
Kdyby ten lakomec, který okrádá a šidí lidi, aspoň chvilku myslel na hodinu, v níž bude muset všechno opustit, dával by pro ta prchavá dobra všanc věčnou spásu? Ohromné množství lidí žije na tomto světě tak, jako kdyby ho nikdy neměli opustit. Není divu, že tolik lidí v této morální slepotě hyne. Dám vám příklad, který to dokazuje. Učený a bohabojný kardinál Belarmin, autor velkých teologických děl, byl jednou pozván k nemocnému, který zastával vysoký úřad a díky tomu, ke škodě své duše, s chtivostí hromadil peníze. Kardinál ochotně pospíšil k jeho lůžku, protože myslel, že onen člověk se chce co nejlépe vyrovnat s Bohem. Přisedl k němu a začal mu mluvit o spáse duše. Ale nemocný ho přerušil a řekl: „Ne, proto jsem vás sem, otče, nepozval. Chci, abyste potěšil moji ženu, která je kvůli myšlence na mou smrt velmi zoufalá. Co se mě týká, jdu prostě do pekla.“ Kardinála velmi udivilo, že důstojník mohl s takovou lhostejností vyslovit ta slova. Bolela ho jeho slepota a zatvrzelost, začal mu tedy domlouvat: „Příteli, lituj, vyzpovídej se, milosrdný Bůh ti odpustí.“ Ale nešťastník mu odpověděl, že je škoda nadarmo ztrácet čas, on své hříchy znát nechce a v pekle bude mít dost času, aby se na ně rozpomínal. Kardinál ho přemlouval a zapřísahal, aby se slitoval nad svou duší. Přisliboval mu odpuštění a nebe, pokud jenom prokáže lítost. Ne, nic nepomohly domluvy, zatvrzelý hříšník zemřel v nekajícnosti.
A tak to opravdu je! Kdo během života na smrt nemyslí, ten pravděpodobně na ni nikdy nepomyslí, nenapraví také způsobené křivdy. Ale kdo na ni pamatuje, vyhne se mnoha hříchům a nebude navěky zatracen v zoufalství. Tentýž kardinál vypráví, jak navštívil v nemoci jednoho ze svých přátel a vyzval ho ke zpovědi a k lítosti nad hříchy. Nemocný se ho tehdy zeptal: „Řekněte, otče, co je to akt lítosti? To je pro mě úplně cizí pojem.“ Kardinál mu tedy vyjasnil, že jde o odpor vůči hříchům, které spáchal, a předsevzetí v budoucnosti se jim vyhnout. „Dejte pokoj, otče, nepřidávej mi ještě starostí,“ řekl na to ten zaslepený zatvrzelý hříšník. A pak umřel bez nejmenší známky lítosti.
Bože, jak ubohý je člověk, který ztratil víru! Pro něho už není východisko! Správně se říká: Jaký život, taková smrt. Kdyby opilec myslel na to, že na konci jeho zábav a prostopášností čeká smrt, že se jeho tělo stane potravou pro červy a bídná duše se bude pálit v pekle, setrvával by nadále v této své náruživosti? Ale bohužel on si z toho všeho nic nedělá a dále se boří do zla, jako by s tímto životem mělo všechno skončit.
Zlý duch se usilovně snaží vymazat z lidské paměti spásnou myšlenku na smrt. Ví přece, že ona může vytáhnout hříšníka z bahna hříchu a usmířit ho s Bohem. Proto se také svatí velmi starali o to, aby tuto myšlenku v duši podrželi. Vlastně proto např. sv. Vilém, arcibiskup v Bourques, velmi ochotně – pokud nebyla nějaká jiná důležitá povinnost – se účastnil pohřbu. Podobně jiný svatý strávil celou noc v lese, aby se dobře připravil na smrt, protože jak říkal, když už přijde, bude na to pozdě.
Jak velkou moc má tato myšlenka, jak ochraňuje před hříchem a vede k dobrým skutkům! Ať se jen takový prostopášník pozastaví nad tím, že jeho tělo, kterému on teď tolik dopřává, se rozpadne na prach; ať rozváží, jaké množství suchých lidských kostí je na hřbitovech; ať jen chvíli uvažuje nad hrobem; ať se zadívá na hnijící a páchnoucí těla, teď už napolo sežraná červy! Nezacloumá s ním tento pohled? Nebude oplakávat své hříchy, svou zaslepenost a to, že se opovážil nectít své tělo, které je svatyní Boží?
Ukáži vám, jak umírá takový nešťastný prostopášník, takový, který za života nikdy nechtěl myslet na smrt. Sv. Petr Damián vypráví, že když jeden Angličan chtěl vyhovět svým odporným touhám, upsal duši ďáblu, ale pod tou podmínkou, že satan tři dny dopředu ho uvědomí o blížící se smrti. Vypočítal si, že tento čas mu vystačí, aby se obrátil a napravil. Jak zaslepený je člověk, který byť i jen jednou vyzkouší hřích! Válel se ten Angličan v bahně nečistoty a táhl strašné břemeno nevázanosti až do samého konce. A satan, ačkoli je lhář, dodržel slovo dané prostopášníkovi. Jenže ten už nyní pokání dělat nechtěl! Když mu lidé říkali o spáse duše, o zpovědi, jako kdyby usnul a nedával žádné odpovědi. Ale naopak, když šla řeč o pozemských věcech, v tu chvíli se ozýval a zajímal se. A jak v nečistotách žil, tak v nich také zemřel. A Bůh jako výstrahu pro jiné ukázal, že ten nešťastník byl zavržen. Lože mrtvého totiž obklopili velcí černí psi a vypadalo to, jako kdyby se chtěli vrhnout na svou kořist. Dokonce jsou vidět i na jeho hrobě, jako kdyby tam hlídali svůj odporný poklad. A kolikpak ještě máme podobných varovných příkladů!?
Kdyby ctižádostivý člověk pomyslel, jak se změní jeho velikost, jak ho zasypou zemí, jak z celé jeho slávy zbude jenom těch pár slov na kamenném náhrobku: „Zde leží X Y,“ nepozastavil by se sám nad sebou? Jeden člověk, který během života vůbec nemyslel na spásu své duše a šlo mu jen o zábavu a hromadění majetku, si v hodině smrti náhle uvědomil, jak byl zaslepený, a tehdy se rozhodl umístit na svém hrobě nápis: „Zde leží šílenec, který odešel ze světa a neuvědomil si to, proč ho Bůh na svět poslal.“ Hříšníci se posmívají Božím milostem a nepozvedají se ze svých vášní. Ale přijde chvíle, kdy je Bůh opustí, a tehdy zemřou v hříších.
Myšlenka na smrt má na člověka skutečně velký vliv, utvrzuje jej ve ctnostech. To ona například způsobila obrácení sv. Františka Borgiáše. Když totiž přebýval na španělském dvoře, zrovna zemřela Izabela, žena krále Karla V. Svatý František byl přítomen jejímu uložení do královských hrobů v Grenadě. Před spuštěním rakve do hrobky bylo otevřeno víko, aby bylo ve shodě se zvyklostmi stvrzeno, že se jedná o pozůstatky zemřelé císařovny, a byl napsán potvrzující dekret. Po otevření rakve František Borgiáš spatřil, že dříve tak pěkná tvář úplně zčernala a napůl shnila, že oči zapadly a z rakve vycházel zápach k nevydržení. Zvolal tehdy: „Tak přísahám, že je to tělo kněžny, ale podobu už není možné rozpoznat.“ Od té chvíle začal přemýšlet nad tím, jak pomíjivá je krása, jak nicotná jsou vysoká postavení a hodnosti. Potom svět opustil a začal pracovat na slávě Boží a pro spásu své duše. Často opakoval: „Co se stalo s tou kněžnou, která byla považována za nejkrásnější na světě? Jak zaslepený je člověk, že ke škodě své duše se připoutává k mizernému stvoření.“ A tato bohumilá myšlenka mu vydobyla nebe!
Proč my nepamatujeme na smrt, abychom se na ni dobře připravili? Proč se nám zdá, že je tak vzdálená? Je pravda, že zlý duch už nemá tu drzost, aby nám jako prvním lidem namluvil: „Nezemřete“ (srv. Gn 3,4). To už by mu dnes nikdo neuvěřil. Používá tedy jiný způsob a říká nám: „Nezemřete tak brzo.“ Tím způsobem nás chlácholí a dosahuje toho, že odkládáme obrácení až na samý konec, kdy už může být pozdě.
Uvedu vám ještě jiný příklad na to, jaký dopad má na duši vidina smrti, i kdyby ta duše byla sebevíc hříšná. Dva lidé žili v nedovoleném poměru. Mládenec byl záhadně zabit v lese, pes, který byl v době vraždy u svého pána, se vrátil k dívce a tahal ji za sukni, jako kdyby chtěl, aby ho následovala. A skutečně, dívka zašla do míst, kam ji vedl pes. A tu spatřila v lese haluze a v nich svého miláčka zabitého banditou, jak ležel v kaluži krve. Začala plakat a říkat sama sobě: „Kde bych byla teď já, kdyby mě potkalo totéž? Byla bych uvržena do pekla, tak jak se tam jistě kvůli mně pálí tento ubožák! Jak jsem mohla žít tak hříšně? Jak teď vypadá má duše? Děkuji ti Bože, že jsi mě nedal za příklad toho, jak strašně trestáš hříšníky!“ Pak opustila svět, odešla do kláštera, dělala pokání a zemřela jako světice.
Neodkládejme pokání, obraťme se nyní, protože zatvrzelé hříšníky Pán Bůh v hodině smrti opouští! Jeden člověk žil dlouho ve svých náruživostech. Napravil se, pravda, ale jen na chvíli a po nějakém čase se znovu vrátil ke svým dřívějším hříchům. Přátelé si dělali starost o stav jeho duše a často mu domlouvali, aby se navrátil k Bohu. On jim to slíbil, ale ve skutečnosti nedělal nic, aby z hříchu vybředl. Jednoho dne mu tito přátelé řekli, že se v sousední farnosti mají konat misie, a proto pro něj druhý den ráno přijdou a společně tam půjdou. Ale ten člověk byl už zkažený a dávno si nic z Boha nedělal a s protivným úsměškem odpověděl svým přátelům. Dobře, půjde s nimi. Brzy ráno přišli tedy k jeho domu v blahé naději, že se hříšník nakonec vrátí k Bohu. Ale jaký však strašný výjev je překvapil, když vešli do jeho domu! Ležel už mrtvý! Zemřel náhle v noci, neměl čas ani na zpověď, ani na lítost nad hříchy. A kam se poděla ta nešťastná duše, která pohrdla milostmi milosrdného Boha?II.
Myšlenka na smrt tedy vyvolává trojí účinek. Za prvé nás odpoutává od světa. Za druhé nás zbavuje našich závislostí. Za třetí nás vede k lepšímu životu. Svět, který je konečný, je schopen nás oklamat – věci stvořené nebudou moci až do konce vymazat z naší mysli myšlenku na smrt. Když člověk pamatuje na smrt, považuje se za poutníka na zemi, za toho, kdo je zde přechodně, kterého nic nemůže zadržet na cestě, protože co jiného je jeho cílem, vždyť on jde do své vlasti. Když sv. Jeroným žehnal v hodině smrti svým žákům, řekl jim: „Děti moje, jestliže chcete mít pokojné svědomí v hodině smrti tak jako já nyní, pak už za života se od všeho odvraťte. Jestliže se pak v té strašné chvíli nechcete bát, nemilujte to, co budete muset opustit.“ Koho svět neoklamal, kdo pohrdl jeho zdánlivými dobry, falešnými sladkostmi a podvodnými nabídkami, ten bude snadno umírat.
Druhým účinkem, který vyvolává myšlenka na smrt, je umrtvení žádostivosti. Tato myšlenka dává mimořádnou sílu ve chvíli pokušení. Dosvědčili to na sobě svatí. Sv. apoštol Pavel říká, že umírá každý den (srv. 1 Kor 15,31). Pán Ježíš za života také často mluvil o svém utrpení (srv. Mt 16,21 aj.). Marie Egyptská právě díky této myšlence překonala pokušení. Sv. Jeroným s tou myšlenkou nejednou odpočíval. V díle nazvaném Život otců na poušti čteme o jednom poustevníkovi, který odrážel pokušení tak, že hleděl na nějakou věc, která mu zůstala po mrtvém člověku. Jiný mladý poustevník se ptal kdysi staršího: „Jak se mám, otče, zachovat v čase pokušení, zvláště proti svaté ctnosti čistoty?“ „Synu můj,“ odvětil svatý stařec, „mysli na smrt a utrpení, které snáší v pekle nečistí, a tou myšlenkou od sebe s jistotou zaženeš zlého ducha. Sv. Jan Klimak vypráví, že jeden poustevník byl v době pokušení zvyklý říkat sám sobě: „Ach, nešťastníku, za chvíli zemřeš a doposud jsi ještě neudělal nic pro to, abys mohl pokojně stanout před Boží tváří.“ Ano, bratři, kdo chce spasit duši, ať nikdy tuto myšlenku neztrácí ze své mysli.
Myšlenka na smrt nás také vede ke zbožné reflexi. Staví nám před oči celý náš život a připomíná nám, že zábavy a povyražení se ve chvíli skonání zaměňují za žal, že tehdy se hříchy stanou pro duši jedovatým hadem. V hodině smrti pochopíme, kolik jsme ztratili času, kolik jsme promarnili milostí. Jeden umírající úředník si nechal ke svému loži poslat kněze, kterému dlouhé roky věrně sloužil. Kněz splnil vůli umírajícího a navštívil ho: „Pros mě o cokoliv,“ řekl mu tehdy, „určitě ti nic neodmítnu!“ „Můj otče,“ odpověděl umírající, „prodluž mi prosím život o jednu čtvrtinu.“ „Ach, příteli, to nejsem schopen udělat. Pros o něco jiného, jestli chceš být vyslyšen.“ „Bohužel,“ naříkal nemocný, „kdybych tak věrně, jako jsem sloužil tobě, sloužil Bohu, dostal bych ne čtvrtinu, ale celou věčnost.“
Podobně mluvil v hodině smrti jeden vzdělaný právník. „Byl jsem šílencem, že jsem psal pouze pro svět a neuděl jsem nic pro svou vlastní duši. Musím umřít, i když nejsem pokojný, protože jsem během života pro Boha nic neudělal.“ Šťastný člověk, jestliže sám alespoň v hodině smrti využije tu spásnou myšlenku.
A konečně by nás tato myšlenka na smrt měla přivést k přemýšlení a přípravě na ni. Jestliže se na poslední chvíli nechystáme, pak budeme jednou navždy vyloučeni ze společnosti Ježíše Krista, nejsvětější Matky, andělů a svatých a místo toho půjdeme do ohně tam, kde naříkají zlí duchové a zavržení. Poslechněte, jakou radu dával v hodině smrti svým žákům sv. Jeroným, mistr, který byl přece ve věcech Božích zkušený. Jeho jakýmsi testamentem byla tato slova: „Umírám, za chvíli již moje duše opustí tělo. Téměř za jisté považuji, že z tisíce náruživých hříšníků se sotva jeden spasí a šťastně zakončí život, protože kdo chce dobře umřít, ten musí na smrt myslet každý den. Ať se vám nezdá, že takto mluvím proto, že jsem nemocný. Tento závěr opírám o celou svou šedesátiletou zkušenost. Ano, moje děti, z tisíce lidí, kteří špatně žijí, sotva jednoho může potkat šťastná smrt!“
A jaký z toho všeho plyne závěr? Takový, že častá myšlenka na smrt nás upevňuje v milosti Boží a jestliže nejsme ve stavu milosti, pak díky tomuto smýšlení se usmíříme nejprve s Bohem, odpoutáme srdce od dober a požitků pozemských, statečně a v duchu křesťanského pokání budeme snášet bídu tohoto života a nalézat v nich Boží lásku k nám. Zeptejme se sami sebe: „Půjdu k prahu věčnosti, za chvíli už nebudu na tomto světě. A kde budu po celou věčnost, když opustím zemi? Budu v nebi, nebo v pekle? To přece záleží na mém životu.“ Ať tedy staří i mladí často myslí na smrt, aby se na ni patřičně připravili. Šťastný je ten, kdo by v každé hodině mohl směle stanout před Bohem. Toto štěstí vám přeji. Amen.
„Velkou cenu má v Hospodinových očích
oddanost jeho věrných až k smrti.“ (Ž 116,15)
Pro nekajícího hříšníka je smrt strašná, je vražedná, protože ho odvádí od požitků a pozemských rozkoší. Zdrcený fyzickým utrpením vidí spravedlivého Soudce, vidí peklo, které ho už za chvíli pohltí. V té strašné chvíli ho opouští všechno stvořené, opouští ho také sám Bůh. Spravedlivý naopak umírá s radostí a nadějí, protože žil podle zásad evangelia, následoval Ježíše Krista a konal pokání. Pro spravedlivého je smrt koncem všeho zla, koncem smutku, pokušení a nebezpečí, ale je také počátkem štěstí, bránou do života, odpočinutím a věčným štěstím. Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomuto cíli vedou? Protože jsou zaslepeni. Chci vás tedy vroucně pozvat, abyste změnili svůj život a tak, jak se patří, se připravovali na tu rozhodující chvíli. S tímto záměrem vám ukáži, jaké ovoce získáváme z dobré smrti a vyjmenuji prostředky, které je třeba používat, abychom se dobře připravili na poslední chvíli.I.
Kdybychom mohli umírat dvakrát, mohli bychom riskovat a poprvé se nestarat o nebezpečí. Ale protože člověk umírá jenom jednou – „každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Žid 9,27) – nemůžeme tu dělat žádné experimenty. Kam strom padne, tam zůstane. Na smrti závisí naše věčnost. Jestliže se v hodině smrti člověk nachází ve stavu těžkého hříchu, pak jeho ubohá duše propadne peklu; jestliže bude ve stavu milosti, vznese se k nebi. Ó šťastná cesto, která nás vedeš ke štěstí a nekonečným dobrům! I kdybychom měli jít do nebe dokonce přes očistcový oheň, bude to pro nás velkým štěstím.
Smrt bývá podobná životu. Jestli žijeme jako dobří křesťané, pak také šťastně zemřeme a navždy budeme u Boha. A naopak: Když se řídíme vášněmi a honíme se za hříšnými choutkami, zakončíme život bezpochyby nešťastně. Nikdy nezapomínejme na pravdu, která obrátila tolik hříšníků. „Jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl“ (Kaz 11,3). To na nás záleží, zda bude naše smrt šťastná, pěkná a pokojná. Když sv. Jeronýmovi přátelé pověděli, že se už blíží jeho smrt, sebral poslední síly a zvolal: „Ach, blahá a dobrá novino! Ó smrti, rychle pospěš, protože už dávno po tobě toužím! Přijď a vytrhni mě z bídy tohoto světa a sjednoť se Spasitelem!“ Potom se obrátil k okolo stojícím a dodal: „Přátelé moji, kdo chce mít smrt sladkou a pokojnou, ať chodí cestou, kterou nám vytyčil Ježíš Kristus a ať se neustále umrtvuje.“ A skutečně. Teprve v hodině smrti dostane křesťan odměnu za všechno, co v životě vykonal dobrého; v té poslední chvíli se mu s úsměvem otvírá nebe a dává mu zakusit sladkost pravých dober. Sv. František Saleský při vizitaci své diecéze navštívil nemocného, poctivého vesničana, který velmi toužil před smrtí přijmout biskupské požehnání. Zaradoval se, když spatřil u lůžka svého biskupa a poprosil ho také o zpověď. Když už přijal rozhřešení, zeptal se sv. preláta: „Otče biskupe, zemřu hned?“ Sv. František Saleský si nejdříve pomyslel, že se nemocný bojí smrti, a začal mu vyprávět o tom, že náš život a naše smrt závisí na Bohu, že je třeba důvěru vkládat v Boha a že se nejednou stalo, že lidé velmi nemocní se opět uzdravili. „Ale otče biskupe, co soudíš o mém stavu?“ „Synu, bylo by lépe, kdyby ti na to mohl odpovědět lékař; tvoje duše se nachází v Boží milosti a možná, že nikdy jindy jsi nebyl tak dobře připraven na smrt jako teď. Svěřuji tě tedy zcela prozřetelnosti milosrdného Boha. Ať se s tebou děje všechno podle jeho nejsvětější vůle.“ „Ale já se, otče biskupe, neptám, protože bych se bál smrti, ale bojím se déle žít na tomto světě.“ Svatý se podivil, když slyšel tato slova, a nechápal, co bylo jejich příčinou – zda veliká ctnost nebo hluboký smutek. Zeptal se tedy, odkud se bere ta nechuť k životu. „Ach, otče biskupe, zvolal nemocný, svět je pro mě ničím, nechápu, jak je možné lpět na životě. Kdyby to nebylo proti vůli Boží, už dávno bych nebyl mezi živými.“ „Odkud se v tobě berou tyto pocity? Z bídy nebo z utrpení?“ „Ne, svobodně a radostně jsem žil sedmdesát let a celkem jsem nevěděl, co je to bída.“ „Ale možná, že máš nějaké těžkosti ze strany ženy a dětí?“ „Ne, ani v nejmenším mě nikdy nezarmoutily, právě naopak, snažily se mi vždy ulehčovat život a možná jenom já jim způsobím bolest, když odejdu ze světa.“ „A proč tedy tak vroucně prahneš po smrti?“ „Slyšel jsem zvláštní věci o slastech ráje, a proto se mi svět zdá dočasným a těsným vězením.“ A tehdy začal vesničan mluvit z přetékajícího srdce a přitom vyprávěl o nebi tak vznešeně a krásně, že biskup do konce rozmluvy nemohl vyjít z údivu. Cítil se povzbuzený a povznesený na duchu. Naučil se tehdy také pohrdat stvořenými věcmi a toužit po nebi.
Neměl jsem tedy pravdu, když jsem říkal, že pro dobrého křesťana je smrt sladká a potěšující? To ona ho vytrhává z bídy dočasnosti a uvádí k užívání věčných dober. Jak je možné tak přilnout k bídnému životu!? Co je tento život, popisuje několika slovy Job: „Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí“ (Job 14,1-2).
Žádné zvíře se na zemi tolik nenadře jako člověk. Jeho tělo od hlavy až k patě podléhá nejrozmanitějším nemocem. Stále ho provází obava a strach z neštěstí, které se možná nikdy nepřihodí. Naopak smrt nás od všech těchto starostí osvobodí. Sv. Pavel ve svém listě Židům říká: „Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde“ (Žid 13,14). Jaká radost naplní srdce člověka, který celé roky strávil ve vyhnanství, v otroctví, když mu oznámí, že jeho tuláctví skončilo a může se vrátit do vlasti a potkat své příbuzné a přátele! To samé štěstí potká duši milující Boha a toužící po nebi, když opouští zemi a jde do nebeské vlasti mezi svaté, kteří jsou jejími pravými příbuznými a přáteli. Není divu, že spravedlivý vroucně touží po této požehnané chvíli.
Smrt je pro dobrého člověka tím, čím je pro upracovaného dělníka po strastech a těžkostech dne posilující spánek. Protože smrt, jak říkal sv. Pavel, ho vysvobodí z vězení těla: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Řím 7,24). A král David říká Bohu: „Vyveď mě ze žaláře, abych vzdával chválu tvému jménu. Obstoupí mě spravedliví, ty se mě zastaneš.“ (Ž 142,8). A snoubenka v Písni písní volá: „Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, jestliže najdete mého milého, co mu sdělíte? Že jsem nemocna láskou“ (Pís 5,8). Naše ubohá duše je v těle jako diamant v kaluži bláta. Ó blahoslavená smrti, která nás vytrhuješ z této bídy!…
Sv. Řehoř Veliký vypravuje, že jeden ubohý člověk jménem Prenestes, ochrnutý na celém těle, prosil ty, kteří byli při jeho smrti, aby zazpívali píseň. Když se ho ptali, odkud pochází jeho radost, odpověděl: „Přece za chvíli opustí má duše tělo a bude vysvobozena z vězení.“ Ještě chvíli po zpěvu byla slyšet krásná andělská hudba. „Neslyšíte andělské zpěvy?“ – zvolal umírající a zemřel. V tu chvíli pokoj zemřelého naplnila libá vůně balzámu.
Tento příklad nás musí přesvědčit, že popravdě hlásal Bůh skrze ústa proroka Izaiáše: „Probuď se, probuď, povstaň, jeruzalémská dcero! Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení. Ten kalich, pohár závrati, jsi vypila až do dna. Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení; už nikdy z něho nebudeš pít. Probuď se, probuď, oděj se silou, Sijóne, oděj se svými skvostnými rouchy, Jeruzaléme, město svaté, neboť už nikdy do tebe nevstoupí neobřezanec nečistý. Setřes prach a povstaň, usídli se, Jeruzaléme, rozraz pouta na své šíji, zajatá dcero sijónská“ (Iz 51,17.22; 52,1-2).
Kdo pochopí radost sv. Ludviny, když po dvaceti sedmi letech utrpení poznala, že se její život chýlí ke konci. Tehdy volala: „Jaké štěstí! Končí všechna má utrpení. Drahá novino! Pospěš si, smrti, protože už dávno po tobě toužím!“ Neméně šťastný se cítil mučedník sv. Klement, když po dvaatřiceti letech vězení a utrpení se dozvěděl, že je odsouzen na smrt. „Ó, šťastná novino,“ zvolal. „Žehnám ti, vězení, i vám, mučitelé a kati! Hle, konec mého vězení a utrpení. Jak jsi mi drahá, smrti! Ach, neotálej! Ověnči mě slávou a navždy spoj s Bohem.“
Šťastný křesťan, který odvážně kráčí ve šlépějích svého božského Mistra. A život Ježíše Krista byl proudem neustálých modliteb, těžkostí a utrpení. Ve svém veřejném působení se na lidi často obracel, aby se modlili. Mezitím nepřetržitě pracoval na záchraně duší. I pro nás musí být modlitba něčím tak přirozeným jako dýchání. Ve svém životě, naplněném modlitbou a prací, Ježíš mnoho vytrpěl: chudobu, pronásledování, ponížení a všelijaké pohrdání. Sám o sobě skrze ústa proroka říká: „V strastech pomíjí můj život, moje léta v nářku, pro mou nepravost mi ubývá sil a mé kosti slábnou“ (Ž 31,11). Život dobrého křesťana se neobejde bez křížů.
Světci nikdy neměli dost bolesti, tak jim byla příjemná. Velký papež, Inocenc I., pokrytý vředy od hlavy k patě, neustále toužil po novém utrpení a modlil se: „Bože, rozmnož mé bolesti, sešli na mě daleko těžší nemoc, abys mi udělil tolik nových milostí!“ „Proč prosíš Boha a rozmnožení bolestí? Vždyť i tak už jsi celý pokrytý ranami,“ říkali svatému. Ten odpověděl: „Nevíte, jaká je to zásluha trpět z lásky ke Kristu. Kdybyste pochopili smysl kříže, milovali byste ho z celé duše.“ Sv. mučedník Ignác se obával, aby lvi a tygři místo toho, aby jej sežrali, mu nelízali nohy, jak se to nejednou stalo. Proto říkal: „Budu vás hladit a rozmazlovat, abyste mě rychleji rozdrtili. A kdybyste mě nechtěli pozřít, budu vás dráždit, abyste se na mě vrhli s větší divokostí.“ Svým žákům napsal: „Oznamuji vám, že jsem šťastný, protože zemřu pro Ježíše Krista, svého Boha. Prosím vás pouze o to, abyste se nesnažili zachránit mě před smrtí. Dobře vím, co je pro mě užitečné. Jsem Boží pšenicí. Je třeba, abych byl rozmělněn lvy a stal se chlebem hodným Ježíše Krista.“ Sv. apoštol Ondřej se radoval při pohledu na kříž: „Požehnaný kříži, ty mě spojíš s mým Mistrem! Přijmi mě ve své objetí, protože z něho přejdu do lůna svého Boha.“ Když sv. Vavřinec ležel na rozpáleném roštu, byl také šťastný a žertoval – tak moc ho v utrpení posilovala Boží milost. Sv. Pavla, skvělá Římanka, pociťovala strašné bolesti žaludku, a přesto chtěla raději zemřít, než pozřít byť i jen trochu vína, které jí bylo předepsáno. Sv. Řehoř vypráví, že jeden žebrák, ochrnutý po mnoho let, ležel v pelechu a nemohl se pohnout. Ačkoli trpěl nepředstavitelnými bolestmi, bez přestání za ně Bohu děkoval. I při umírání velebil Boha.
Jak je potěšující, říká sv. Augustin, zemřít a mít čisté svědomí a hojný pokoj v srdci! Pokoj duše je nejcennějším pokladem na zemi, jak říká sám Duch Svatý. Spravedlivý se nebojí smrti, protože ho sjednotí s Bohem a uvede ho k získání velkých dober. Pohleďte na svaté! S jakou radostí srdce jdou na smrt! Jak říká sv. Jan Chrizostom, sv. Pavel mužně a beze strachu směřuje do Jeruzaléma, i když ho tam čeká pronásledování, protože jasně říká: „Vím, že mě čeká utrpení a pronásledování; ničeho se nelekám, protože jsem přesvědčen, že mě neopustí můj dobrý mistr.“ A když spatřil plačící učedníky, přidal ještě tato slova: „Proč pláčeš a zarmucuješ mé srdce? Jsem připraven jít do vězení i na smrt pro jméno Pána Ježíše“ (srv. Sk 20). I když nejsme podobni apoštolu Pavlovi, přesto můžeme doufat, že po dobré zpovědi a zadostiučinění jsou naše hříchy zahlazeny a utopeny v nejsvětější Krvi Ježíše Krista jak faraonovo vojsko v Rudém moři. Na Kalvárii stály tři kříže, prostřední byl kříž Ježíše Krista – kříž nevinnosti, na který nemůžeme aspirovat, protože jsme hříšní. Ale stál tam také kříž dobrého lotra – kříž pokání; a on ať je také naším křížem. Berme si příklad z tohoto lotra, který v posledních chvílích života konal pokání a přímo z kříže šel do nebe. Jemu totiž Spasitel řekl: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Konečně poslední kříž na Kalvárii – kříž zvrhlého zločince, ten je ponechán hříšníkům, kteří se nechtějí napravit.
Na nás samotných záleží, zda bude naše smrt šťastná. V poslední hodině přijdeme o všechno: o majetek, příbuzné, přátele. Při myšlence na to je hříšník vystrašen, ale spravedlivý se těší. Protože proč by měl litovat věcí, kterými pohrdal po celý život? V této poslední chvíli mu nejde o tělo – považoval je přece za ukrutného tyrana, který nejednou vystavil jeho duši strašnému nebezpečí. Měl by tedy litovat pozemských požitků? Ne, přece strávil život v žalu, v slzách a v pokání. Smrt ho odstavuje od věcí, kterými vždy pohrdal a které nenáviděl, vzdaluje ho od hříchu, světa a jeho rozkoší. Naproti tomu ctnosti i dobré skutky bere s sebou. Zbavuje se veškeré bídy a získává nespočitatelné bohatství; opouští pole války, aby užíval pokoje; opouští strašného nepřítele satana a jde do lůna nejlepšího Otce. Dobré činy ho vedou v triumfu k lůnu Stvořitele, před kterým stane ne jako před svým soudcem, ale jako před citlivým přítelem, který mu teď vynahradí všechna utrpení.
Ano, je to tak. Ctnostné skutky nám otevírají bránu ráje a zasluhují nám nebeské království. Král Ezechiáš konal mnoho dobra a chtěl se líbit pouze Bohu a také Bůh mu žehnal v jeho životě. V hodině smrti ho opustil lesk majestátu i bohatství, opustili ho nejvěrnější poddaní; zůstaly s ním pouze jeho dobré skutky a jedině ony mu zajistily milost u Boha, protože nemocný král se modlil k Bohu tímto způsobem: „Ach, Hospodine, rozpomeň se prosím, že jsem chodil před tebou opravdově a se srdcem nerozděleným a že jsem činil, co je dobré v tvých očích“ (Iz 38,3). Sv. Jan říká v Apokalypse: „Blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi“ (Zj 13,14). Do nebe si vezmeme věci nejdražší, věci pomíjející zůstanou na zemi, věčně trvalé půjdou s námi před trůn Nejvyššího. Za poustevníkem půjde jeho samota, meditace, mlčení a modlitby. Řeholníka bude provázet bičování, posty a zdrženlivost. Za knězem půjde apoštolská práce, v nebi spatří všechny duše, které obrátil svou horlivostí, ty duše, které budou jeho odměnou a slávou. Dobrý křesťan najde své dobré zpovědi a svatá přijímání a všechny úkony ctností, kterými se vyznačoval jeho život. Opravdu, smrt spravedlivého člověka je sladká! Poslyšte, co říká prorok Izaiáš: „Spravedlivému bude dobře, bude jíst ovoce svých skutků“ (Iz 3,10).
Přiznejte tedy, že smrt spravedlivého má opravdu nedozírnou hodnotu pro všechny lidi. Když kněz přijde k takovému člověku před smrtí, vidí, jak se posiluje jeho vlastní víra a naděje. Sotva začne mluvit o Bohu, už srdce tamtoho buší milostí jako rozpálená pec. Když se mu zmíní o sv. svátostech, vyzná velkou naději, pocit štěstí mu zalévá duši, protože ví, že přijde Pán a vezme ho s sebou do ráje. Sv. Řehoř říká, že jeho teta Tarsilia v hodině smrti volala se zachvěním: „Ach, to je Bůh, můj snoubenec!“ Zemřela tak v extázi lásky. V pokoji sv. Michaela z Tolentinu od chvíle, kdy při poslední nemoci přijal tělo Spasitele, po osm dní bylo slyšet andělské zpěvy, které přestaly teprve v hodině jeho smrti. Duchové nebeští po všem shonu odnesli tohoto Božího vyvoleného do nebeských výšek. Požehnaná smrt spravedlivého! Sv. Terezie se ukázala jedné řeholní sestře ve velkém jasu a ujistila ji, že Pán Ježíš byl při její smrti a doprovodil její duši do nebe. Jak je to sladké, jak plné naděje – umírat v přátelství s Bohem! Není to krásná odplata za dobré skutky vykonané během života?II.
Teď vyjmenuji prostředky, které nás jistě připraví na dobrou smrt. Jsou to: bohabojný život, upřímné a pravdivé pokání za hříchy nebo dokonalá podobnost naší smrti se smrtí Ježíše Krista. Smrt je podle Písma sv. a církevních Otců zpravidla obrazem života. Kdo žil skutečně křesťansky, ten zemře zbožně. Kdo žil špatně, ten pravděpodobně také špatně skončí. Prorok Izaiáš říká (srv. Iz 3,11), že běda bezbožnému, který se snažil o zlo, protože odměna, kterou dostane, bude příslušná jeho smrti. Opravdu, hraničí to se zázrakem, jestliže po špatném životu přijde dobrá smrt.
Za druhé, srdce Boha obměkčují opravdoví kajícníci, kteří také naleznou u Pána milosrdenství v hodině skonu. Duch svatý nás pobízí, abychom příteli, který se nachází tváří v tvář smrti, prokazovali dobro. Ach, bratři, můžeme mít lepšího přítele než svoji duši? Starejme se tedy o její dobro nakolik můžeme, protože přijde chvíle, ve které už nebude mít možnost si cokoliv zasloužit. Život rychle ubíhá. Jestliže odkládáte obrácení na hodinu smrti, jste slepí! Neznáte přece den ani místo, kde máte zemřít, a nevíte, jestli budete mít nějakou pomoc. Kdo ví, jestli ještě této noci nestanete před soudem Ježíše Krista zatíženi hříchy. Buďte tedy připraveni, abyste mohli kdykoli stanout před soudem s čistým a pokojným svědomím.
Sv. Petr Damián vypráví, že jeden řeholník po větší část svého života v klášteře nevycházel se svými bratry. V době nemoci ho bratři napomínali, že by mohl přece jen usmířit svou duši, ale nemohli z něj dostat ani slovo. A když při umírání začal mluvit, tak vyprávěl o událostech a jiných záležitostech, o které se vždy zajímal, zatímco o duši a nápravě se nezmínil ani slůvkem. Napomínání bratří nepomohla, zemřel bez nejmenší známky lítosti.
Ano, milovaní, jaký život, taková smrt! Bůh dělá zázraky vzácně. Jestli žijete v hříchu, tak v něm i zemřete. Máme pro to množství důkazů. V Písmu svatém čteme, jak pyšný Abímelek pozabíjel své bratry, aby mohl vládnout sám. Jednou obléhal nějaké území. Během obléhání zaútočil na věž, kterou chtěl podpálit. Mezitím ho shora spatřila nějaká žena a smrtelně ho zranila, když po něm hodila kámen. Se zraněnou hlavou zavolal svého zbrojnoše, aby jej probodl mečem, aby se neříkalo, že zahynul ženskou rukou. Byl plný pýchy po celý život, proto ho pýcha neopustila ani ve chvíli smrti. Saul utržil ve válce s Amalečany těžkou ránu a věděl, že je již všechno ztracené. Chopil se tedy vlastního meče, aby se probodl. Nezemřel hned a velmi se trápil. Vidí přicházejícího žoldnéře a ptá se: „Příteli, pojď blíž, řekni, kdo jsi.“ „Jsem Amalečan.“ „Prosím tě, prokaž mi laskavost a zabij mě. Velmi trpím a nemohu zemřít“ (1 Sam 31).
Zeptáte se, proč ten ubožák chtěl zemřít rukou Amalečana. Byl snad prvním nebo posledním králem, který prohrál bitvu? Nedivte se, říkají svatí Otcové, tento panovník po celý svůj život páchal přestupky, podléhal závisti, chamtivosti a jiným náruživostem. Není divu, že špatně umírá, když špatně žil. Abšalom byl neposlušný a podnikl vzpouru proti vlastnímu otci. Když přišla hodina smrti, od věků mu Bohem určená, zachytil se o větev a Joab ho probodl šípy (srv. 2 Sam 18). Proč tak bídně hyne tento princ? Byl špatným synem, proto špatně umírá. Vidíte tedy, že kdo chce šťastně zemřít, musí zbožně žít a dělat pokání za hříchy.
Třetím prostředkem zaručujícím šťastné zakončení života je následování umírajícího Krista. Umírajícímu člověku se podává kříž nejen proto, aby odehnal zlého ducha, ale také proto, aby ukřižovaný Spasitel byl umírajícímu vzorem. Když se nemocný dívá na obraz spásy, má se na smrt připravit tak, jak se připravil Ježíš Kristus. Před svou smrtí se vzdálil od apoštolů; také člověk, který umírá, se má vzdálit od světa, odpoutat se i od nejdražších lidí a zabývat se pouze Bohem a spásou své duše. Když Ježíš Kristus tušil svou smrt, padl za zem v Olivové zahradě a vroucně se modlil. To stejné musí udělat nemocný, když se blíží jeho konec. Má se vroucně modlit a spojit své umírání a umíráním Kristovým. Jestliže chce mít nemocný zásluhy, ať přijme smrt s radostí nebo přinejmenším s velkou odevzdaností do vůle nebeského Otce; ať myslí na to, že jestli chce patřit na Boha, který je naším jediným štěstím, musí zemřít. Sv. Augustin říká, že ten, kdo nechce umírat, nosí na sobě znamení zavržení. Jak šťastný je v hodině smrti křesťan, který dobře prožil svůj život! Opouští všechnu bídu, aby se ujal vlastnictví nezměrných dober! Šťastná a blažená smrti! Ty nás sjednotíš s Nejvyšším Dobrem, kterým je Bůh. To vám přeji. Amen.
„Slož účty ze svého správcovství,
protože dále nemůžeš být správcem.“ (Lk 16,2)
Neochromí nás hrůza, když pomyslíme na tvrdé soudy Boží? Dny našeho života jsou sečteny; neznáme dne ani hodiny, ve které nás Nejvyšší Soudce vyzve před svůj trůn a přikáže složit přesný účet. Víra nám říká, že máme ještě naději, že se ještě můžeme připravit na ten strašný moment, aby nás nezaskočil, jako zaskočil sedláka, kterého zmiňují evangelia. V dnešním kázání vám ukáži, že jednou nastane podrobný soud, na kterém předložíme přesný účet ze všech našich činů. Potom vám ukáži prostředky, které máme užívat, aby pro nás soud nedopadl nepříznivě.I.
Víte, že souzeni budeme dvakrát: na konci světa se všemi lidmi a bezprostředně po skonání. Lidský život je možné shrnout do tří slov: žít, zemřít a jít na soud. Tomuto nezměnitelnému řádu nikdo neunikne. Rodíme se, abychom zemřeli; umíráme, abychom šli na soud, který rozhodne o našem věčném štěstí nebo neštěstí. Poslední soud, na který musíme jít všichni, bude pouze ohlášením výroku, který padne v hodině smrti. Bůh, moji drazí, spočítal naše roky a určil, který rok má být posledním rokem našeho života. V tomto posledním roce ví i poslední měsíc, v posledním měsíci poslední den a v posledním dni poslední hodinu, ve které náš život skončí. Co se stane s hříšníkem, který si slibuje dlouhý život? Přepočítá se, protože se nečekaně objeví jeho poslední hodina, ve které už pro něho nebude žádná naděje ani východisko. A po smrti pak přijde soud.
Řeknete mi: „My o tom dobře víme.“ A přece v to nevěříte, protože kdybyste věřili, ani na chvíli byste se nedostali do stavu hříchu a nevystavovali byste se tak nepřetržitě nebezpečí pekla. Potom nadejde chvíle, ve které Bůh přitiskne pečeť nesmrtelnosti na vaši hruď – přitiskne pečeť a znamení, které nikdo nikdy neodtrhne. Ó, strašná to chvíle!
Ano, každý z nás osobně stane před soudem Ježíše Krista, aby složil účet z dobrého i ze zlého. Nejednou Pán Bůh, aby zachránil bloudícího člověka a přivedl ho k nápravě, nechá přijít tuto chvíli ještě během jeho života. Jeden člověk se během dne dopustil velkých poklesků a potom měl v noci vidění – zdálo se mu, že stojí před trůnem Božím. Můžeme si představit, jak se styděl, jakou hořkost cítil v duši! Když se probudil, byl celý zpocený, vlasy mu úplně zešedly a se slzami lidem říkal: „Nechte mě samotného, viděl jsme strašného Soudce! Odpuštění, ó můj Bože, odpuštění!“ Jeho druhové, s nimiž hřešil, se dověděli, že je nemocen, a tak k němu přišli na návštěvu. Začali ho těšit a on jim řekl: „Běžte pryč! Nejste už moji přátelé, nechci vás znát. Viděl jsem Soudce ve slávě a majestátu. Byl jsem napomenut a byla mi položena otázka, na kterou jsem nemohl odpovědět. Všechny moje hříchy jsou důkladně zapsané, četl jsem je, znám jejich zlo a počet. Sebranka zlých duchů čeká už jen, aby mě uvrhla do pekla. Pryč, hnusní přátelé, nechci se k vám více znát. Budu uvažovat o věčném štěstí, jestliže budu moci tvrdým pokáním usmířit hněv Soudce. Ta poslední chvíle může pro mě nadejít i dnes. Bože, odpusť mi! Bože, smiluj se nade mnou!“ A skutečně, celý zbytek svého života strávil v slzách a v pokání.
Na posledním soudu složíme nejprve účet ze všech darů, které jsme od Boha dostali. Jako první jsme od něho dostali přirozeně dobré tělo i duši. Soudce se nás zeptá, k čemu jsme užívali své fyzické síly. Jestli jsme sloužili bližním, usilovně pracovali, dělali pokání a konali pěší poutě na svatá místa. A možná naopak – užívali jsme zdraví na zábavy, na okrádání bližního, na práci v neděli, na zbytečné cestování o svátcích, kdy se máme modlit a trávit čas dobrými skutky. Dále se nás Soudce bude ptát, jestli jsme nepoužívali rozum se špatnými záměry – ke čtení špatných knížek, na kamarádství se špatnými lidmi, na podvody při kupování a prodávání, na falešné přísahy, k vyprovokování sporů, na mstu, na rouhání se proti Bohu a náboženství a na pomlouvání kněží. Soudce bude ještě zjišťovat, jestli jsme neskládali nečisté nebo pro bližního ponižující písničky a jestli jsme neučili druhé něco špatného. Potom vydáme účet, jestli jsme se patřičně starali o svůj majetek. Běda bude otcům a matkám, jestliže kupovali svým dětem drahé oblečení k záhubě jejich vlastních i cizích duší! Budou jim také připomenuty peníze utracené za hry, pijáctví, tance a jiné nepotřebné výdaje. Zda jsme to všechno nemohli využít na podporu ubožáků? Tehdy prohlédneme, ale bude už pozdě.
Dále budeme skládat účet z milostí nadpřirozeného řádu. Narodili jsme se v lůně katolické církve, v době, kdy tolik jiných lidí žije a umírá v pohanských bludech. Bůh nám připomene, o kolik let, měsíců, týdnů a dnů nás udržoval při životě, i když nás klidně mohl potrestat smrtí, protože jsme ho těžce uráželi. Připomene nám všechny dobré myšlenky a povzbuzení, kterými nás tak hojně obdaroval. Bohužel ale kolik milostí jsme zmařili!? Připomene nám, jak jsme byli zváni ke ctnosti, jak jsme byli učeni katechismu, co jsme přečetli v textech týkajících se víry; připomene nám svaté zpovědi, sv. přijímání. Mnoho křesťanů nedostalo dokonce ani setinu těch milostí, co my, a přece se posvětili! Běda křesťanovi, který těch pokladů nevyužije. Když se nad tím pozastavil sv. Augustin, naplnil ho strach. „Co se se mnou stane? Přece jsem obdržel tolik milostí. Více se bojím kvůli zmařeným milostem než kvůli spáchaným hříchům! Ó, Bože, co mě čeká?!“ Říkají, že dokonce sv. Terezie v době své poslední nemoci byla vystrašená, když porovnávala svůj život se životem Spasitele. V tom dni nám spravedlivý Soudce dá spravedlivou výčitku, že jsme nevyužívali jeho nejsvětější Krev a že jsme nevyužívali jeho poklady. Nazve nás nevděčnými, neplodnými ratolestmi na vinném kmeni, která přes tolik péče a starostí nevydala ovoce. Jak těžké výčitky uslyšíme!? Sv. Jan Klimak vypráví, jak po tvrdém životě umíral v pozdním věku poustevník Štěpán. V předvečer své smrti měl oči široce rozevřené a rozhlížel se napravo i nalevo, jako by čekal, kdo bude od něho vyžadovat účet. Přítomní slyšeli, že se někdo ptal a nemocný odpovídal: „Udělal jsem ten hřích, ale postil jsem se za něj tolik a tolik let.“ Za chvíli znovu slyšeli Štěpánovu odpověď: „Ne, opravdu jsem se toho hříchu nedopustil.“ Dále: „Zavinil, ale milosrdný Bůh mi odpustil.“ Ten neviditelný soud, který – jak popisuje zmíněný svatý – udivil všechny přítomné tím více, že Štěpán v něm byl obviněn z nějakých hříchů, které nespáchal. Jestliže tedy svatí poustevníci, kteří žili v slzách a pokání, se tolik báli při skládání tohoto účtu, co se bude dít s hříšníkem, který vidí kolem sebe jen a jen samé hříchy a který nebude mít na čem stavět svou naději?
Ten soud proběhne před Bohem, před naším Andělem strážným, který připomene naše dobré skutky, a před ďáblem, který vyjeví naše hříchy. Potom Bůh ohlásí výrok pro celou věčnost. Když svatý opat Agaton umíral, hleděl nerušeně do nebe. Jeden z řeholníků se ho zeptal, na co hledí. „Jsem před tváří Boží a čekám na soud,“ zněla odpověď. „Zdá se mi, že jsem věrně plnil přikázání, ale přesto nejsem zbaven strachu, protože soudy Boží jsou jiné než soudy lidské.“ Jestliže vydat účty z promarněných milostí je tak strašné, co pak říci o soudu z hříchů, které jsme spáchali?! Nejprve z hříchů vykonaných skrze myšlenky: z nečistých tužeb, z nenávisti, závisti, pýchy, lži. Zlý duch předloží knihu, do které zapisoval všechny špatné činy, nemravné pohledy, cizoložství, všechny svatokrádežné zpovědi a svatá přijímání. Lehčeji by bylo, kdyby Bůh hned uvrhl bezbožníka do pekla bez tohoto soudu – jak strašnému studu by mohl uniknout!
Tento soud se nejpravděpodobněji odehraje v pokoji a při lůžku umírajícího. Zbaveni studu hříšníci spatří – jako bezbožný Baltazar – na stěnách napsaný strašný ortel zavržených. Nebudou se moci bránit, protože Ježíš Kristus otevře knihu a ukáže jim místo a hodinu spáchání hříchu. Tehdy už nebude čas na pokání – Spasitel prokleje nehodného hříšníka navěky. V záři Božího světla vyvstanou před očima umírajícího v celé své hrůze všechny nečistoty, znevažování svátostí i neděl, alkoholismus, hospodské výtržnosti, nevhodné zábavy a tance, hříchy zvrácených dětí, o které se rodiče špatně starali; objeví se před očima jako živé všechny křivdy, zvěrstva a nespravedlnosti. Na světě člověk vždycky najde něco na svou obranu, ale tady nebude nic. Zlý duch nepromešká, aby nám postavil před oči hříchy, které z naší viny spáchali jiní lidé. Tehdy nedobří rodiče spatří, kolikrát děti jejich vinou vynechaly modlitbu ranní i večerní. Nadřízení zjistí, kolikrát neumožnili svým zaměstnancům jít na nedělní mši sv. a na katechismus; alkoholici před očima živě uvidí, kolik lidí zkazili tím, že je naučili chodit po hospodách, a nemravní, kolikrát svedli jiné lidi. A co bude s výčepními, kteří u sebe trpěli všemožné orgie a nevhodné chování? Co se stane se syny, kteří tajně okrádali své rodiče, a peníze použili ke zlým skutkům? Zardí se také pomlouvači, kteří kvůli vině jednoho člověka pomluví celý kněžský stav.
Budeme také souzeni z toho, co jsme dělali, abychom se podobali světu. Nemusím dodávat, že nás bude Kristus soudit také z toho, že jsme zanedbávali plnění dobrých skutků, přestože jsme k nim měli často příležitost. Kolikrát jsme mohli ve všední den navštívit mši sv.? Kolikrát jsme měli příležitost navštívit Nejsvětější svátost, vyzpovídat se, přijmout sv. přijímání, udělat skutek milosrdenství, umrtvit se v jídle – kolikrát jsme měli takovou příležitost a nevyužili ji? Bůh během života uděluje křesťanovi všechny milosti potřebné ke spáse. Když je člověk zavržen, tak si za to může sám, protože nechtěl spolupracovat s Boží milostí a zneužil svobodnou vůli.II.
Co má udělat hříšník, aby mohl být v této chvíli pokojný? Ať jde zavčas do sebe! Ať se vážně pozastaví nad stavem své duše; ať si stále připomíná hodinu smrti a poslední soud! To mu naplní srdce svatou bázní – bázní, která je počátkem moudrosti! Ať tak jako Zacheus odevzdá všechno, co mu nepatří. Kdyby to neudělal, neunikne peklu. Ať spolu s Davidem hořce pláče nad spáchanými hříchy a nových ať se nedopouští. Ať se hluboce pokořuje před Bohem a ať s radostí a ochotou přijme z jeho ruky všechna utrpení. Je lépe plakat a dělat pokání na zemi než po smrti, kde slzy a utrpení jsou bez zásluh.
Nejmilejší bratři! Žijme ve strachu před duchovní slepotou. Pamatujme, že ve chvíli, kdy se toho nejméně nadějeme, Pán Ježíš zaklepe a pozve nás na hrozný soud. Blahoslavený člověk, který na to pamatuje a je v každé chvíli připraven složit spravedlivému Soudci účty ze svého hospodaření. Amen.
„Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 8,12)
Když Pána Ježíš přišel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník, který řekl: „Pane, můj sluha onemocněl, leží v domě a velmi trpí.“ Kristus tehdy odpověděl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník zachvácený dobrotou Spasitele zvolal: „Pane, nejsem hoden, abys přišel ke mně, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven. Protože i já podléhám vladaři, ale mám pod sebou vojáky a když některému řeknu „jdi“, tak jde, a když druhému řeknu „přijď“, tak přijde. Když sluhovi řeknu, ať to udělá, tak to udělá.“ Ježíš se podivil slovům setníka a těm, kteří byli kolem, řekl: „Opravdu vám říkám, že jsem nenašel tak velkou víru v celém Izraeli, protože jich mnoho přijde od východu slunce a západu a usednou s Abrahámem a Izákem a s Jakubem v království nebeském a synové království budou uvrženi do temnot zavržení. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (srv. Mt 8,5-12).
Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? A obráceně, modloslužebníci, kteří neznali Krista, naopak otevřou oči, opustí cestu vedoucí k zavržení, vejdou do lůna katolické církve a zaujmou pozici místo špatných křesťanů, kteří ve svém zaslepení pohrdli Božími milostmi. Špatní křesťané budou jednou v pekle snášet strašnější mučení než nevěřící, kteří neslyšeli nikdy o Kristu a jeho náboženství. Křesťanům, hned jak dojdou do věku, ve kterém už mohou používat rozum, svítí krásné světlo pochodně víry. Dostatečným způsobem mohou poznat své závazky vůči Bohu, vůči sobě samým, vůči bližnímu. Jak strašné a hrozné bude peklo křesťanů! Jak je vzdáleno nebe od země, tak zavržení křesťanů bude daleko těžší od zavržení nevěřících. Protože spravedlivý Bůh tvrději potrestá toho, kdo přijal více milostí, ale pohrdl jimi, místo aby je využil a věrně sloužil Pánu. Zavržený křesťan trpí v pekle víc, je to nesrovnatelné se zavrženým pohanem. Kdybych nyní mohl přivolat Jidáše a nařídil mu promluvit, volal by jenom: „Ach, trpím.“ Nemohl by říci nic více, protože lidský jazyk není schopen vypovědět to, jak spravedlnost Boží trestá hříšníka po smrti.
Jako jsou v nebi různé stupně slávy pro vyvolené – v závislosti na zásluhách každého – tak i v pekle jsou různé stupně muk, protože každý zde trpí úměrně počtu a závažnosti svých hříchů. Všichni jsou nešťastni, protože nevidí Boha, což je jejich největším utrpením. Kdyby zavržený mohl vidět Boha, i kdyby jenom na 5 minut jednou za tisíc let, pak by jeho peklo přestalo existovat. Mýlí se bezbožníci, když říkají, že je jim jedno, jestli půjdou do zavržení za velký nebo malý počet hříchů. Opravdu, někdy se mi zdá, jako bych viděl plameny rozpálené rukou spravedlivého Boha, jak ustupují od modloslužebníků a strašně se pouští do zavržených křesťanů. A znovu se mi zdá, jako by sem z temných propastí doléhal hlas pohana: „Proč, Bože, jsi nás odsoudil do té propasti ohně? Vždyť jsme nevěděli, co máme dělat, abychom si tě zamilovali. Jestli jsme tě urazili, pak se to stalo jedině v nevědomosti. Kdybys k nám promluvil tak, jako jsi kdysi promluvil ke křesťanům, milovali bychom tě a vyhýbali se hříchům.“ Ježíš Kristus si zacpává uši k volání těch nešťastníků, protože jim dal přirozené právo a neopustil je úplně. Nářek zavržených křesťanů je ale v porovnání s tímto daleko strašnější. Ti nepřetržitě naříkají: „Ach, jak trpím. Vidím oheň, jsem v ohni, cítím oheň, sám jsem oheň. Vlastní vinou jsem zavržený. Dobře jsem věděl, co bylo potřeba dělat pro spásu, a měl jsem všechno, co k tomu bylo potřeba. Věděl jsem, že hříchem ztrácím Boha, duši i nebe, uvrhuji se do věčného ohně. Trpím tím trestem, protože jsem to sám chtěl. Milosrdný Bůh mi tolikrát odpustil, tolikrát mi udělil své milosti, tolikrát mě chtěl skrze výčitky svědomí pohnout k opuštění hříchů. Ale pohrdal jsem učením katolické církve, a přestože jsem přijal tolik světla, zoufale jsem hřešil. Trestej mě, spravedlivý Bože, protože právě pro mě jsi přijal lidské tělo, pro mě jsi snášel tolik pokoření a tolik muk, pro mě jsi přijal bolestnou smrt! Pro mě jsi hlásal to krásné učení a hojně jsi rozděloval své milosti.“
Navěky bude mít hříšník před očima všechny dobré myšlenky, touhy a činy, které mohl vykonat, ale nechtěl, svaté svátosti, které nevyužíval, modlitby, které zanedbal, mše sv., které vynechal.
A tak rozum osvícený vírou musí uznat, že zavržení a trápení křesťana bude mnohem větší a těžší než trápení nevěřícího a modloslužebníka. Tak to učí církevní Otcové.
Sv. Augustin říká, že jsou v pekle takoví křesťané, kteří jako jednotlivci trpí víc, než celé pohanské národy, protože sami jednotlivě přijali více milostí než všichni tamti modloslužebníci dohromady. A sv. Jan Chrizostom dodává, že hříchy křesťanů jsou v širším významu strašnými svatokrádežemi. Svatokrádež ve vlastním významu je znevážení věci zasvěcené Bohu, např. kostelů, svatých nádob, osob oddaných službě Boží, svatých svátostí. Ve významu trochu obecnějším je křesťan svatyní Ducha sv. Ve sv. přijímání přijímá přece do srdce Tělo a Krev Ježíše Krista. Takto tedy po těžkém hříchu ztrácí milost a s ní také odchází z lidské duše Bůh a bere si ji do své moci duch pekelný. Není to velké znesvěcení a svatokrádež? Nechci už mluvit o špatných zpovědích a sv. přijímáních, které vyvolávají strašný Boží hněv a šíří zhoubu v nebi i na zemi. Je třeba se divit, že pod nohama takového svatokrádežníka se neotevře země a že ho svým plamenem nepohltí peklo! Známý Salvián vypráví, že pohled na zavržené katolíky budí hrůzu. Oni, kteří měli být hvězdami skvějícími se na klenbě nebeské! Oni, kteří se měli rovnat kráse andělů! Ó Bože, kdo to pochopí – křesťan ječí v pekle! Vyvolený člověk se nachází mezi ďábly, úd Ježíše Krista v plamenech, dítě Boží v pazourech Lucifera?! Kristus říká, že na posledním soudu Ninivané povstanou proti vyvolenému lidu, protože oni se na volání Jonáše obrátili. Lidé nevěřící budou soudit nevděčné křesťany a zavrhnou je (srv. Mt 12,41).
Historie Egypťanů, kteří se utopili v Rudém moři, v nás vzbuzuje skoro soucit. Totéž moře, které je kdysi neslo na svých vodách, moře, po jehož povrchu tolikrát šťastně pluli na svých lodích, totéž moře je pro ně nyní místem trestu. Pro mě je tato biblická scéna obrazem zavržených křesťanů. Jako z těl utopených Egypťanů vytékala voda, tak z úst zavrženců bude po celou věčnost vytékat naříkání, že nechtěli využít Božích milostí, že během života znevážili Tělo a Krev Ježíše ve sv. přijímání. Navěky – podle slov sv. Bernarda – jim budou stát před očima utrpení a muka Ježíše Krista, které snášel také pro jejich spasení. Dále tentýž svatý říká , že se nikdy neztratí před jejich očima obraz slz, které prolil božský Spasitel, obraz jeho pokání. Budou vidět Krista v podobě, v níž přišel na svět a v níž ležel vložený v jeslích na seně. Budou ho vidět v Olivové zahradě, kde krvavými slzami oplakával jejich hříchy. Spatří ho ve smrtelné agónii, uvidí ho vlečeného ulicemi Jeruzaléma. Budou slyšet údery kladiv, které ho křižovaly na Kalvárii. Pochopí, jak nekonečně milosrdný byl vůči nim Pán, jak draze chtěl vykoupit jejich duši, kolik vytrpěl pro jejich vykoupení, aby mohli vejít do nebe – do nebe, které ztratili z vlastní viny a lehkomyslnosti. Jak je to všechno naplní zoufalstvím a sžíráním, jakým strašným to bude pro ně červem. Z planoucího ohně budou volat: „Ach, krásné nebe! Mělo jsi být naším věčným příbytkem a štěstím. Loučíme se, ztratili jsme tě kvůli vlastní vině a špatnosti.
Pohané naproti tomu nebudou mít takové výčitky, protože neznali církev, neznali její nauku a prostředky ke spáse. A kdo poslal křesťana do pekla? Bůh? Vůbec ne! Ježíš Kristus vroucně toužil po jeho spáse. Zlý duch? „Ach, ne,“ odpoví si křesťan, „přece jsem ho mohl neposlouchat, jak ho neposlouchalo tolik lidí. Mé špatné sklony? Ne! S pomocí Ježíše Krista jsem je mohl ovládnout, mohl jsem nad nimi panovat, milost Boží mi přece nikdy nescházela. Komu tedy mám připisovat svou zhoubu a své neštěstí? Bohužel, jenom sobě samému. Ne Bohu, ne zlému duchu, ne vášni. Sám na sobě jsem dělal všechny ty nešťastné věci, sám z vlastní vůle jsem se zahubil. Musím to připsat své vlastní špatnosti, své vlastní bezbožnosti, své vlastní svévoli. To ony mě přivedly do plamenů ohně, do plamenů, v kterých nemám nejmenší občerstvení ani jakoukoli naději na osvěžení!“
Ano, bratři! Buď se musíme celkově změnit, nebo budeme zavrženi. Naše dosavadní žití nás vede ke ztrátě nebe. Je to opravdu tak, stane se námi totéž, co se přihodilo nešťastnému Joabovi. Když chtěl zachránit život, utekl do chrámu a chytil se oltáře. Nic mu ale nepomohl útěk k oltáři, protože zde byl zabit na rozkaz krále Šalamouna, kterému David ještě před svou smrtí nařídil zbavit se Joaba, když ten svévolně zabil Abnera a Amaze (srv. 1Kr 2). Voják, který ho sťal, za ním vpadl do svatyně a zavolal: „Vyjdi odtud!“ „Ne,“ na to nešťastník, „jestliže mám zemřít, ať zemřu zde.“ Když ho tedy voják nemohl odtrhnout od oltáře, vytasil dýku a vrazil mu ji do srdce. A tak Joab zhynul u prahu Božího příbytku, kde čekal záchranu.
I nás potká totéž, jestli nepřestaneme pohrdat Božími milostmi. Přece Joab byl kdysi důvěrným Davidovým přítelem. I my jsme teď bratry Ježíše Krista, který nás tak hojně zahrnuje svými milostmi. Ale my, nevděční jako Joab, namáčíme své ruce v krvi Abnera, protože každý den dáváme Kristu těžké rány, zneužíváme svaté svátosti, jsme ve vztahu k Bohu tvrdí a nevděční.
„Nešťastníku,“ říká sv. Augustin, „děláš hřích za hříchem a myslíš, že se jednou zastavíš. Proč tě nenaplňuje strach při myšlence na to, že jednou musí míra tvých nepravostí konečně přetéci?“ Často poslední svátosti a duchovní pomoc jsou k ničemu hříšníkům, kteří už za života pili nepravost jako vodu a bez přestání pohrdali Božími milostmi! Ale přijde i pro vás ten moment, kdy v hodině smrti přijmete náboženskou útěchu a světu se bude zdát, že jste se s Bohem patřičně usmířili. Ale naopak se s vámi stalo totéž, co se přihodilo nešťastnému Joabovi! Ježíš Kristus, náš kníže a Pán, vyhlásí nad vámi ortel zavržení! Posila na cestě k věčnosti, zpověď a sv. přijímání, bude pro vás jako velké množství olova, které vás závratnou rychlostí strhne do propasti. Jako Joab se budete držet rohu oltáře, ale přesto neuniknete věčné smrti. Co je to za strašný pohled – křesťan zrozený Krví Ježíše Krista a sycený jeho Tělem se navždy musí rozloučit s krásným nebem, se šťastnou věčností a s obyvateli nebeských výšin. Pro něj zůstanou jen trápení v plamenech, zanikne pro něho veškerá naděje! Ať nám tyto pravdy ani na chvíli nesejdou z paměti! A tak s pomocí Boží unikneme tomu neštěstí, které nejsme schopni nikdy změnit, a spasíme svou duši. Amen.
„A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku
s mocí a velikou slávou.“ (Lk 21,27)
To není Bůh obklopený slabostí, skrytý v chudém chlévě, položený v jeslích, nasycený urážkami, upadající pod tíhou kříže, ale Pán v lesku, moci a majestátu přichází znovu na zem a jeho příchod zvěstují znamení – zatmění Slunce a Měsíce, padání hvězd a celková převrácenost přírody. To není sladký Spasitel přirovnávaný k beránkovi, souzený lidmi, kvůli jejichž vykoupení přišel na svět! Nyní se zjeví jako tvrdý a nepodplatitelný soudce. To není lítostivý pastýř, který hledá zatoulané ovečky, aby jim odpustil, ale Bůh pomsty, který navždy odděluje hříšníky od spravedlivých, v zápalu svého hněvu trestá zvrácené a spravedlivé přivádí ke zdroji věčných rozkoší.
Kdy přijdeš, ty děsivá chvíle? To nikdo neví! Mohla bys přijít dokonce za několik dní, provázena hroznými zvěstmi předpovídajícími příchod strašného soudce nad hříšníky. Hříšníci, povstaňte z hrobů, staňte před soudem Božím, aby bylo možno se přesvědčit, jakým způsobem budete odměněni! Dnes se bezbožný člověk nebojí moci Boží, protože na světě vidí těžké poklesky, které beztrestně procházejí. Často má dokonce tu smělost, že říká: „Bůh není, peklo není.“ Anebo: „Bůh se nezajímá o zemi ani o skutky lidí.“ Posečkejme trochu a podívejme se, jak v tom velkému dnu soudu Bůh ukáže svou moc a jak se všechny národy přesvědčí, že on zároveň všechno věděl a všechno spočetl.
Jak úplně jiná budou znamení, která Bůh učiní na konci světa narozdíl od toho, co udělal při stvoření! Ať vody skrápí a osvěžují zemi – říká Pán na počátku. A hned vody pokryly zemi a osvěžily ji. Ale až přijde svět zničit, rozkáže moři, aby vyšlo ze svých břehů a ono šílenou rychlostí zatopí svět. Kdysi zavěsil hvězdy na nebeské klenbě, na jeho hlas slunce osvítilo den a měsíc zavládl noci. Naproti tomu v poslední den se slunce zatmí, měsíc a hvězdy nevydají světlo a nebeská tělesa budou padat se strašným hlukem.
Aby Bůh stvořil svět, stačilo 6 dní. Zničit ho může mrknutím oka. Při stvoření světa a všeho, co se na něm nachází, neměl Bůh žádné svědky. Když ho bude ničit, spatří to všechny národy a budou muset vyznat, že je všemohoucí. Běžte, bezbožní šejdíři, jděte vychytralí nedůvěřivci, přesvědčte se, že Bůh je všemohoucí, že viděl všechny naše skutky! Ach Bože, tehdy hříšník nebude mluvit, bude vzdychat a naříkat, že ztratil drahocenný čas! Pro něho všechno skončilo, zůstalo mu jenom zoufalství. Jak strašná to bude chvíle! Sv. Lukáš říká, že lidé budou schnout strachem, když pomyslí, jaké neštěstí je čeká.
Kdyby v této chvíli, když k vám mluvím o posledním soudu, na němž lidé uslyší neodvolatelný výrok, kdyby v této chvíli stanul mezi námi anděl Boží a vyhlásil, že během 24 hodin bude svět spálen ohněm síry, kdybyste už slyšeli hřmot hromů a strašné blýskání, kdyby se už vaše domy začaly řítit, kdyby se rozevřely pekelné chřtány a na chvíli vypustily zavržené, jejichž srdceryvné vřískání by se rozléhalo až na samý konec světa – nenaříkali byste v té chvíli, nebyli byste plni lítosti a slz? Nezanechali byste hříchu, nedělali byste pokání, neklesali byste před oltáře žebrajíc o milosrdenství? Proč to neděláte nyní, přestože vám kněží tyto pravdy jasně hlásají? Proč vaše srdce nepuká lítostí, proč se nezaléváte slzami? Jak velká je to slepota, jak velké neštěstí, že vámi neotřásají soudy Boží, že jste tak zatvrzelí, stále žijete v hříchu a svůj omyl uznáváte teprve tehdy, když už není žádné východisko! Zanedlouho už ten zaslepenec, který si spokojeně žil v hříchu, uslyší výrok zavržení a začne věčná žalost, žalost neplodná!
Ano, bratři, budeme souzeni, je to nepochybné. Opravdu přijde chvíle, ve které už nebude milosrdenství a ve které začneme navěky zoufat nad tím, že jsme hřešili.I.
Kolikrát Bůh seslal na lidi tresty, tolikrát dával obyčejná napomenutí skrze znamení, aby přivedl svět k pokání. Před potopou Noe po sto let budoval svou archu a napomínal lidi k pokání. Židovský historik Josef Flavius vypráví, že před zbořením Jeruzaléma se velmi dlouho ukazovala na nebi zlověstná kometa v podobě meče, která se stala postrachem pro obyvatele země. Lidé, kteří to viděli, volali: „Co to znamená? Bůh určitě sešle nějaké strašné neštěstí.“ Po osm nocí nesvítil na nebi měsíc. Nejeden člověk si tehdy myslel, že všechno na světě už skončilo. Náhle se objevil nějaký úplně neznámý člověk a po tři léta ve dne v noci běhal ulicemi svatého města a křičel: „Běda Jeruzalému! Běda Jeruzalému!“ Chytli ho a zmrskali rákoskou, aby přestal volat, ale nepomohlo to. Na konci třetího roku volal: „Běda Jeruzalému! Běda mně samému!“ A když tak křičel, byl na něho vržen těžký kámen vystřelený z nepřátelského obléhajícího vojska, zabil ho na místě. Neštěstí, které ohlašoval ten neznámý člověk, padlo na Jeruzalém. V době obležení nastal tak velký hlad, že matky zabíjely k jídlu své vlastní děti. Obyvatelé naplněni jakousi divnou vzteklostí až šíleností se zabíjeli navzájem. Ulice byly přeplněné těly, strouhami tekla krev. Když byl Jeruzalém dobyt, dopouštěli se Římané na Židech strašných ukrutností. Kdo nezemřel římským mečem nebo hladem, byl prodán do otroctví.
Den posledního soudu bude strašný a budou ho předcházet taková hrozná znamení, že lidé ukryti v propastech budou umírat strachem. Pán říká, že v tom nešťastném dni slunce nedá jas, měsíc bude podobný krvavé mase a hvězdy budou padat z nebe. Oblaka plná blesků budou vypadat jak obrovský požár a bude z nich vycházet tak strašný hřmot, že lidé budou schnout strachy. Vzedmou se takové vichry, kterým se nebude možno bránit; vytrhají stromy i domy. Moře rozbouřené vichry vystoupí z břehů a zatopí místa obývaná lidmi. Jeho vlny budou burácet i přes nejvyšší štíty hor, zatopí hluboké propasti. Všechno stvoření, dokonce i nerozumné, se bude chtít zmařit, aby tak uniklo tváři svého Stvořitele, rozhněvaného na lidi proto, že svými zločiny zkazili zemi. Vody moří a řek budou pěnit jako vroucí voda v kotli. Stromy a rostliny se pokryjí ohněm a krvavou hmotou. Nastane tak veliké zemětřesení, že se všude na zemi vytvoří hluboké propasti. Stromy a zvířata padnou všechny a lidé, kteří zůstanou naživu, budou vypadat jak stíny. Hory a skály se se strašným lomozem zřítí dolů. Po všech těch strašných zjevech ze čtyř stran světa vybuchne oheň; spálí kameny, spálí i zemi jako hrst slámy hozenou do pece. Celý svět se změní v popel. Země pokažená zločiny lidí musí být očištěna ohněm, který přivede spravedlivý rozhněvaný Pán. A pak Bůh vyšle na všechny strany světa své anděly s troubami a ti budou vyzývat zemřelé: „Povstaňte mrtví, vyjděte z hrobu, pojďte na soud!“ Tehdy všichni v hrobech – dobří i zlí, spravedliví i hříšníci – se nově oblečou do svých dřívějších těl: moře vydá všechna těla, která doposud pohltily jeho hlubiny, také země vydá těla lidi, která od věků spočívala v jejím lůně. Duše svatých projasněné slávou sestoupí z nebe a přijdou do svých těl, budou je blahoslavit a řeknou: „Pojď ke mně, můj společníku v utrpení. Pracoval jsi na slávě Boží, tolik jsi trpěl a bojoval. Teď pro nás oba přišel čas odměny! Já – duše – již po tisíc let prožívám štěstí. Jakou mám radost, že mohu nyní svému tělu zvěstovat nevyčíslitelná dobra trvající celou věčnost! Pojďte, blahoslavené oči, které jste se tolikrát zavřely před pohledem na nečisté věci z obavy o ztrátu milosti Boží; pojďte si prohlédnou nebeskou krásu, o které se vám na zemi vůbec nesnilo! Uši moje, které jste se obávaly hnusných a pomlouvačných řečí, teď uslyšíte v nebi melodie tak podivuhodné, že budete setrvávat v neustávajícím úžasu. Ruce moje a nohy, které jste tak často pomáhaly nešťastným, pojďte ke mně, abyste navěky prožívaly to krásné nebe. Pojďte velebit nejdobrotivějšího Spasitele, který nás tak miloval.“ Ach, tam přece spatříme toho, který tolikrát spočíval v našem srdci! Ach, tam přece si budeme moci prohlédnout ruce Spasitele probodené hřeby, ruce, které nám zasloužily tělo plné slávy! A těla a duše spravedlivých se budou vzájemně blahoslavit na věčné věky.
Teď následují spravedliví. Již v oslavených tělech budou očekávat chvíli, ve které Bůh před celým světem ukáže jejich slzy, pokání, dobré činy, které konali za života. Ježíš Kristus jim řekne: „Teď to zjevuji přede všemi lidmi, kolik těžkostí jste pro mě s radostí snášeli. Zatvrzelým hříšníkům a nedůvěřivcům se zdálo, že všechno, co jste pro mě udělali, mi bylo lhostejné. Ale já teď potvrzuji, že slzy, které jste prolévali na odlehlých pouštích, jsem viděl a spočítal; dnes potvrzuji, že když jste pro mě šli na smrt, abyste přijali mučednickou korunu, stál jsem při vás. Ukažte se hříšníkům, kteří mnou pohrdali, kteří tvrdili, že já nejsem anebo že se nestarám o osudy lidí. Pojďte, milované děti, přesvědčte se, že jsem dobrý a že vás miluji nekonečnou láskou.“
Jak krásný je ten nespočitatelný zástup spravedlivých, jejichž těla vydávají lesk krásnější než světlo slunce! Vidíte mučedníky s palmami vítězství v rukách? Vidíte ty sněhobílé zástupy s věnci panenství na hlavách? Vidíte ty apoštoly a kněze? Kolik duší zachránili, tolik pramenů slávy je teď zdobí. Všichni se obracejí k Marii, Matce Boží, a volají: „Spojíme se nyní s Tvůrcem a přidáme ti, Královno svatých, nového lesku!“
Ještě chvíli trpělivě počkejte, blahoslavení. Snášeli jste zlobu, pomluvy a pronásledování ze strany špatných, je tedy třeba, abyste - dříve než vstoupíte do nebe - viděli tresty a zahanbení, které je potká.II.
Důležitá vysvětlující poznámka:
V následující podkapitole je kromě jiného velmi barvitě líčeno zoufalství zavržených. Žádný z dnešních teologů by si asi nedovolil podobný popis podrobností a detailů. Tuto část jsme zde však záměrně nechali v úplném změní hlavně proto, abychom nenarušili celistvost a autenticitu kázání. Je také výrazným svědectvím, kam si až Vianney ve svých promluvách dovolil zajít. Celou tuto stať můžeme považovat spíše za jeho soukromou představu než za výklad učení církve. Ani on sám zřejmě nechtěl předpovídat, co přesně nastane. Spíše vše domýšlel tak, aby snadněji motivoval své posluchače ke zbožnému životu a k důslednému odmítnutí hříchu. Musíme však přiznat, že tento jeho způsob by jistě silně zapůsobil i na naše současníky. Církev ovšem dnes už tento styl jakéhosi zastrašování obvykle nepoužívá. Existuje zde totiž určité nebezpečí nesprávného pochopení a výkladu a navíc silnějším motivem k rozhodování pro dobro a odmítání hříchu je Boží láska.Jak strašný, jak úděsný výjev. Je slyšet hlas trouby archanděla, který svolává z propasti zavržené. „Pojďte, hříšníci, tyrani a kati!“ zavolá Bůh, který chtěl zachránit všechny. „Pojďte, staňte před soudem Syna člověka, o němž jste říkali, že vás nevidí ani neslyší! Všechno, co jste kdykoli udělali, bude nyní ukázáno před tváří celého světa.“ A anděl zvolá: „Propasti pekel, otevřte brány! Vydejte všechny zavržené, protože Soudce je volá před sebe!“ A tehdy vyjdou nešťastné duše zavrženců, ohyzdné jako satani, opustí na chvíli hluboké propasti a v zoufalství budou hledat svá těla. Ach, strašná chvíle! Když se duše zavržence sejde s tělem, tehdy tělo uslyší celé pekelné kázání. Těla a duše zavržených se budou navzájem proklínat: „Ach, proklaté tělo,“ zvolá duše, „to kvůli tobě jsem se válela v bahně nečistoty a teď už se tolik věků smažím v pekle a trpím. Běžte, prokleté oči, které jste se tolikrát nevhodně dívaly na nemravné věci, běžte a plňte se nyní pohledem na odporné potvory! Proklaté uši, které jste tak rády naslouchaly vulgárním řečem, nyní už věčně budete poslouchat satanský křik a jekot! Proklatý jazyku a ústa, která jste se tolikrát dopouštěla zločinných polibků a zakoušela jste obžerství a opilství, nyní se v pekle budete sytit žlučí škorpiónů a draků! Ach, proklaté tělo, které jsi neustále hledalo rozkoše, nyní budeš ponořeno do stavu ohně a síry, rozpálené všemohoucností rozhněvaného Boha.“ Kdo spočítá všechna ta proklínaní a zlořečení, kterými si po celou věčnost budou vyčítat duše a tělo?
Už všichni spravedliví a zavržení se setkali se svými těly; očekávají nyní Soudce, který nezná soucit ani lítost, který trestá a odměňuje spravedlivě podle skutků. A teď se blíží, s mocí a majestátem, ve slunečním lesku, obklopený všemi anděly a před ním je vidět vítězný kříž. Když zavržení uzří ukřižovaného Spasitele, který pro ně trpěl, a oni pohrdli jeho milostmi, budou křičet: „Hory, padněte na nás, rozdrťte nás a skryjte nás před plným hněvem Soudce. Padněte na nás, těžké balvany, a uvrhněte nás do temnot pekel!“ Počkej, hříšníku, slož nejprve účet ze svého života. Pojď, bídáku, před soud Boha, toho Boha, kterého jsi tolikrát znevážil! „Ach, můj Soudce, Otče a Stvořiteli, kde jsou moji rodiče, kvůli nimž jsem zavržen? Chci je spatřit, chci tě prosit o nebe pro ně – o nebe, které jsem sám jejich vinou ztratil.“ Ne, ne, jdi před Boží soud, pro tebe už všechno skončilo. „Ach, můj Soudce,“ zvolá ta dívčina, „kde je ten svůdce, který mi uzavřel nebe?“ Ne, ne, jdi před trůn Soudu. Pro tebe už není žádná naděje, není východisko. Jsi ztracena a zavržena! Všechno je skončeno, ztratila jsi duši, ztratila jsi Boha!
Kdo pochopí neštěstí zavrženého, který proti sobě spatří na straně svatých svého otce a matku pozvané k velké slávě, když on sám bude uvržen do pekla! „Hory,“ budou křičet zavržení, „slitujte se, přivalte se na nás! Brány pekel, otevřete se, schovejte nás před očima lidí!“ Hříšníku, stále jsi překračoval má přikázání; teď se ukáže, že já jsem tvým Pánem. Stůj přede mnou se svými zločiny, které byly náplní tvého života!
Opravdu to tak bude: tehdy Pán otevře – jak říká prorok Ezechiel – ten zvláštní list, na němž jsou napsány přestupky všech lidí. Tehdy budou zjeveny všechny skryté hříchy, o kterých nikdo na světě nevěděl. Chvějte se úlekem, bezbožníci, kteří jste se od patnácti či dvaceti let dopouštěli hříchu za hříchem. Běda vám nyní!
Tehdy Ježíš Kristus otevře knihu svědomí a připomene hříšníkům všechny jejich přestupky za celý život a hlasem jako hrom zakřičí:
„Čtěte, smilníci! Zde jsou všechny vaše myšlenky, kterými jste špinili svou mysl; zde jsou hnusné touhy, které opanovávaly vaše srdce. Čtěte a spočítejte svá cizoložství, zde je místo a čas, kdy jste je spáchali; zde jsou lidé, s kterými jste nevázaně žili. Čtěte ty zločiny a neřády, spočtěte, kolik duší jste uvedli do zatracení, těch, které jsem já svou nejdražší Krví vykoupil.
Tolik let uplynulo od té doby, kdy vaše těla ležela v hrobě, duše naříkala v pekle, ale špatný příklad, který jste dali člověku, nepřestal hubit duše. Pohleď na to, ženo, která jsi navěky zatracena; zde je muž, děti, sousedé! Všichni vás obviňují a žádají mstu, protože z vaší viny ztratili nebe a půjdou do věčné záhuby. Pohleď, kolik času jsi ztratila oblékáním; sečti špatné myšlenky a špatné touhy, kterých jsi byla příčinou. Slyšíš, jak proti tobě volají duše, které jsi uvrhla do pekla!? Pojďte, zlostníci, falešní donašeči, čtěte všechna svá zlořečení, lži, pomluvy! Kolik klevet, kolik nepřízně, kolik ztrát a neštěstí jste zavinili svým zlým jazykem! Odměnou za to budete, ubožáci, navěky slyšet strašná proklínání a vřeskot satanů. Pohlédněte, lakomci, na ty peníze a ubohá dobra, v nichž jste utopili své srdce a kvůli kterým jste pohrdli Bohem a zaprodali svou duši. Už jste zapomněli, jak nelítostně jste se chovali vůči chudým? Máte své peníze, spočítejte je! Ať vám to zlato a stříbro teď pomůže, ať vás vykoupí z mých rukou. Pojďte, vy mstiví, pohleďte, kolik křivd jste spáchali bližnímu, sečtěte si všechny ty myšlenky plné nenávisti, které jste chovali v srdcích. Navěky je pro vás připraveno peklo! Nechtěli jste poslouchat, i když při kázáních vám bylo tisíckrát doporučováno, abyste měli lásku k nepřátelům, teď už pro vás není milosrdenství. Jděte ode mě pryč, proklatí, pro vás je připraveno peklo, tam navěky budete oběťmi mého hněvu. Tam se přesvědčíte, že pomsta náleží jedině Bohu. Pohleď, alkoholiku, který jsi uvrhl svou ženu a děti do tak strašné bídy! Vidíš ty důsledky? Spočti ty dny a noci, neděle a svátky, které jsi promarnil po hospodách! V této knize jsou zapsána všechna nevhodná slova, která jsi pronesl, když jsi měl popito. Čti ta zlořečení, ta proklínání. Pohleď na ta pohoršení, která jsi dal ženě, dětem a sousedům. Všechno je zde zapsané a sečtené! Jdi pryč do pekla! Tam ti dají napít – žluč mého hněvu!
A vy, lichváři a prodavači, prohlédněte si nyní do groše všechno, co jste koupili, prodali a co jste vydělali. Pohlédněte nyní, zda vaše míry, váhy a účty souhlasí s mými. Pohleď, kupče, to je ten den, v němž jsi okradl tamto dítě; támhle je den, kdy sis dvakrát nechal zaplatit za tu samou věc.
Vy, svatokrádežníci, pohleďte nyní, kolikrát jste se dopustili znevážení svatých svátostí, kolikrát jste byli pokrytečtí. Otcové a matky, složte účet za duše, které jsem vám svěřil. Kolikrát vaše děti i domácí hřešili vaší vinou kvůli tomu, že jste jim dovolili přátelit se se špatnými lidmi. Ještě špatné myšlenky a špatné touhy, jejichž příčinou byla vaše dcera; ty nemravné dotyky a hanebné skutky; ta hnusná slova vyřčená vaším synem. „Ale, Pane,“ budou volat otcové a matky, „my jsme jim přece nenařizovali, aby to dělali!“ To nic neznamená, odpoví soudce. Hříchy vašich dětí jsou vašimi hříchy, protože kde jsou ty ctnosti, které jste jim nařídili plnit? Kde jsou ty dobré příklady, které jste jim dávali? A co potká otce a matky, kteří klidně hledí na to, jak jejich děti jdou na nebezpečné tance, na zábavy a do hospod? Ach, můj Bože, kdo pochopí to zaslepení!? Kolik zločinů uvidí ti lidé, zločinů, které jim Bůh v tom hrozném okamžiku osobně připíše!? Kolik skrytých hříchů se tehdy ukáže očím celého světa!? Otevřete se, hluboké propasti pekel, a pohlťte ten zástup zavrženců. Jejich život byl neustálým pohrdáním Boha, prací na vlastní záhubě.
A teď se zeptáte, zda vám nic nepomohou dobré skutky, které jste vykonali, ty posty, pokání, almužny a sv. přijímání: všechno to zůstane bez odměny? „Ano,“ odpoví Ježíš Kristus, „protože vaše modlitby byly obvyklou přetvářkou; posty lží, almužny prázdným vychvalováním se. Cílem vaší práce byla chtivost a lakomství, vaše utrpení bylo provázeno výčitkami a naříkáním. Ať už jste dělali cokoliv, nešlo vám o to líbit se Bohu. Proto jsem vaše dobré skutky odměnil už za vašeho života: žehnal jsem vaší práci, dával jsem úrodu vašim polím, bohatství vašim dětem. Naproti tomu vaše hříchy žijí a budou před mýma očima věčně. Jděte tedy, prokletí, v oheň věčný, připravený pro všechny, kteří mnou během života pohrdali.“
Strašný je ten výrok, ale je spravedlivý. Bůh dával po celý život hříšníkovi své milosti, ale ten z nich nečerpal a nechtěl se vzdát zla. Což si bezbožníci nedělali legraci ze svého pastýře a z napomínání, která slyšeli v kostele? Nechlubili se svou nevírou? Nepovažovali se za lepší než praktikující křesťané? Neposmívali se často zpovědím, nerouhali se hanebně? Nehlásali nevěrci veřejně, že smrtí všechno končí? Teď na Posledním Soudu budou zoufat, přiznají se ke své bezbožnosti a budou žebrat o Boží milosrdenství.
Pro vás už vše skončilo, vaším údělem je peklo! Vidíte toho nafoukance, který si tak z každého tropil žerty? Teď zůstal odsouzen k potupě ďáblem. Vidíte nevěrce, který tvrdil, že není Bůh, ani peklo? Teď před celým světem svědčí, že existuje Nejvyšší Soudce a peklo, z kterého on nikdy nevyjde. I kdyby dokonce Bůh dovolil hříšníkům říci něco na svou obranu, nic jim to nepomůže. Protože co může říct ten zločinec, který při pohledu na sebe vidí pouze zlost a nevděčnost? I kdyby dokonce nešťastník otevřel ústa, ani tak neunikne trestající ruce Boží: výmluvy a ospravedlnění pouze odhalí jeho bezbožnost a nevděčnost v ještě větším světle.III.
V okamžiku Posledního soudu nás nejvíce poleká poznání toho všeho, co Bůh vykonal pro naši spásu. Ničeho pro nás nelitoval. Skrze smrt na kříži nám vysloužil nespočitatelné poklady milostí, způsobil, že jsme se narodili v lůně katolické církve,. Dal nám duchovní pastýře, kteří nám ukazovali cestu k věčnému štěstí. Ustanovil svaté svátosti, abychom po každém úpadku mohli znovu získat Boží přízeň. Odpustil nám tolikrát, kolikrát jsme projevili zkroušenost srdce. Po celé roky čekal na naši nápravu, ale my ho bez přestání uráželi. Prahnul po našem spasení, ale my jsme byli zaslepeni zlem. To my sami ho nutíme, aby nad námi vynesl ortel věčného zavržení: „Běžte, prokletí, abyste se spojili s tím, koho jste následovali za života! Já vás neznám. Můj hněv bude trvat věčně!“
Skrze ústa jednoho z proroků Pán vyzývá hříšníky – muže i ženy, bohaté i chudé – a chce se s nimi soudit, chce zvážit jejich činy na váze svatosti. Jaká to strašná chvíle pro hříšníka, ať se podívá na svůj život z kterékoli strany, vidí skoro samé přestupky a žádné dobré skutky. A co se potom bude dít? Na světě člověk vždy něco najde na svou obranu; pýcha ho neopouští dokonce ani při svátosti smíření, kde přece by měl sám na sebe žalovat. A tu se jedni vymlouvají na nevědomost, druzí na silné pokušení, jiní na příležitosti a špatné příklady. To je normální obrana hříšníků, tímto způsobem zlehčují své špatné činy. Uvidíte na Posledním soudu, když stanete před rozhněvaným Stvořitelem, který všechno viděl, všechno spočítal a zvážil, co budete schopni vy, zatvrzelí hříšníci, říci na svou obranu!
Říkáte, že prý jste nevěděli, že je to hřích. „Ach, ubožáci,“ odpoví Ježíš Kristus, „kdybyste se narodili mezi modloslužebníky, kteří nikdy neslyšeli o pravém Bohu, mohli byste se ohánět nevědomostí. Ale vy jste křesťané, vyrostli jste v lůně katolické církve, světlo vám nechybělo. Od nejranějších let jste byli poučováni o věčném štěstí, o prostředcích k jeho dosažení, byli jste káráni za své výstřelky a uváděni do ctností. A tedy jste si svou nevědomost zavinili vy sami. Nešťastníci! Vaše omluvy na vás stahují ještě větší prokletí. Běžte do pekla spolu se svou nevědomostí.“
Řeknete, že jste byli slabí a ovládala vás silná pokušení. Pán vám tehdy připomene, že jste přece byli vybízeni k bdělosti, k umrtvování se, k boji s vášněmi. Proč jste nechtěli poslouchat ta spásná napomínání? Proč jste poslouchali tělo a hledali příjemnosti? Přece jste věděli, že máte tuto slabost, tak proč jste se nesnažili o křesťanskou statečnost, která by vám pomohla zvítězit v boji s ďáblem? Proč jste podceňovali svátosti, skrze něž jste mohli obdržet všechny milosti potřebné k ctnostnému životu? Proč jste podceňovali Boží slovo, které vám ukazovalo cestu do nebe? Lidé nevděční a zaslepení! Proč jste nechtěli využívat ty spásné prostředky? Jděte pryč ode mě, bídáci! Znali jste svou slabost, ale nechtěli jste prosit Boha o pomoc.
Někdo jiný řekne, že měl obecně více příležitostí k hříchu. Pravda, v každém stavu jsou nebezpečí. Je třeba vědět, že příležitosti ke zlému jsou trojího druhu. Jedny vznikají ze závazků našeho stavu. Druhé jsou ty, které se objeví samy, ačkoli je nevyhledáváme. A konečně jsou příležitosti, kterým se bez řádného důvodu sami vystavujeme. Ty nás před Bohem neospravedlní. Nejednou hříšníci mluví, že slyšeli nemravné písničky, klení a pomluvy. Sami jsou vinni, protože se přátelili s lidmi bez víry, chodili do podezřelých domů nebo přímo vyhledávali špatnou společnost. Kdo se bezdůvodně vystavuje nebezpečí, ten v něm zajde. A naopak – i když někdo upadne, aniž by se vědomě vystavoval nebezpečí, ten se lehce pozvedne a příště bude postupovat ještě mnohem opatrněji a rozvážněji. Bůh svoji pomoc v pokušeních přislíbil těm lidem, kteří pokušení nevyhledávají dobrovolně. Není divu, že na Posledním soudu nepomůže tato výmluva a že se tehdy Bůh obrátí na ty po levici: „Běžte pryč ode mě, protože sami ve své opovážlivosti jste na sebe přivedli záhubu!“
Možná budete namítat, že jste měli špatné příklady. Tak proč jste raději nenásledovali příklady dobré než špatné? Viděla jsi přece, že ta dívka chodila do kostela a přistupovala k přijímání. Tak proč ty sama jsi raději chodila na zábavy a tancovačky? Viděl jsi, jak ten mladík chodil do kostela na adorace Nejsvětější svátosti, tak proč ty jsi v té době šel do hospody? Nelíbila se ti úzká cesta, která vedla do nebe, vybral sis širokou, která vede do záhuby. Příčina tvých pádů a tvého zavržení však netkví ve špatných příkladech, ani ve špatných příležitostech, ani v slabosti, ani v nedostatku milosti. Zahubil ses, protože jsi následoval vášně, zahubil ses, protože jsi to sám chtěl.
„Říkáte nám, že Bůh je dobrý.“ Ano, Bůh je nekonečně dobrý a tolikrát jste poznali jeho dobrotu a milosrdenství už za života. Ale teď panuje pouze jeho spravedlnost a pomsta. Ach, kdyby v té strašné chvíli se mohl zavržený vyzpovídat, kdyby mu bylo dopřáno aspoň pět minut, jak by je uměl využít, jakou lítost by projevil ve svátosti pokání, ačkoli předtím cítil ke zpovědi odpor. Ale na nápravu už nebude čas!
Král Bogorys byl narozdíl od nás moudřejší. Po přijetí křesťanské víry ještě neopustil světské příjemnosti. V té době řízením Boží Prozřetelnosti jeden křesťanský malíř, který zdobil jeho palác, místo toho, aby namaloval hon na divoké zvíře, jak mu bylo poručeno, vyobrazil tam Poslední soud. Užaslý král náhle spatřil namalovaný svět v ohni, dále Ježíše Krista uprostřed blesků a hromů, napůl otevřené peklo, které mělo každou chvíli pohltit hříšníky, a v pekle jakési strašné postavy. Tehdy si král uvědomil, co ten obraz přestavuje, a v jeho paměti ožily úvahy misionáře o tom, co je třeba dělat k záchraně před ohněm pekelným. Okamžitě po této události změnil svůj způsob života, zanechal rozkoší a pozemských útěch a oddal se pokání a umrtvování. I kdyby se král neobrátil, ty pozemské útěchy by jej ve chvíli smrti stejně opustily a jeho duše by trpěla v pekle. Ale takto je v nebi, šťastný a spokojeně očekává Poslední soud. Bůh mu jeho hříchy prominul a už nikdy nebudou před lidmi vzpomenuty.
Také sv. Jeronýma přiměla k tvrdému pokání na poušti myšlenka na smrt a Poslední soud. Říkal, že se mu zdálo, jako kdyby měl každou chvíli uslyšet hřmot archandělské trouby a stanout před Kristovým soudem. Ta samá myšlenka naplnila strachem a úlekem krále Davida. Také vyděsila sv. Augustina pohrouženého v pozemských příjemnostech. Ten čas od času říkal svému příteli Alipiovi: „Drahý příteli, přece jednou musíme stanout před Božím soudem a za to, co děláme, a přijmout trest, nebo odměnu. Opusťme tedy cestu hříchu a následujme příklad spravedlivých a už ode dneška se připravujme na tuto strašnou chvíli.“
Vedle sv. Jana Klimaka i svatí řeholníci po životě stráveném v pokání projevovali v hodině smrti obavy. Aby je ďábel zastrašil a přivedl k zoufalství, stavěl jim před oči nejrozmanitější hříchy. A co se stane s námi, když nám zlý duch začne připomínat nejen naše vědomé hříchy, ale také všechna zanedbání dobrých skutků, které jsme měli udělat, ale neudělali?
A jaké z toho pro nás vyplývá poučení? Když budeme bez milosrdenství odsouzeni, naše hříchy budou zjevné očím celého světa a čeká nás za ně věčné zavržení. Jsme nemoudří, pokud teď nevyužíváme čas a neděláme pokání, abychom obdrželi odpuštění hříchů a zajistili si nebe. Teď je čas milosrdenství a odpuštění, na Posledním soudu pro nás nebude žádné záchrany. Teď z hloubi srdce volejme k Bohu: „Bože můj, dej, abych nikdy z očí neztratil tu strašnou chvíli. Ať na ni pamatuji hlavně při pokušení, abych neupadl a nesouhlasil se hříchem. Abych ve chvíli Posledního soudu mohl slyšet ta sladká slova: ‚Pojďte, blahoslavení mého Otce, a přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.‘ “ Amen.
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net