Jak kázalal Vianney o svaté zpovědi
- dalších deset kázání svatého faráře arského
Editor: Marek Dunda
Editor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
Na našem webu naleznete celkem čtyři knihy s kázáními, jejichž autorem je sv. Jan Maria Vianney:
Tak kázal Vianney
Jak kázal Vianney o svaté zpovědi
I tak kázal Vianney
Promluvy sv. Jana Marie Vianneye (1.)Pár myšlenek na úvod
1. O odkládání pokání
2. O pokání
3. O velikonoční zpovědi
4. O podmínkách zpovědi
5. O špatné zpovědi
6. O zpovědi
7. O lítosti
8. O rozhřešení
9. O zadostiučinění
10. O modlitbědalší knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMuNašim čtenářům se dostává do rukou už druhá brožura, ve které jsou vybrána další kázání sv. faráře z Arsu, tentokrát převážně o svaté zpovědi. Pozorný čtenář může být brzy překvapen, někdy zaskočen až pohoršen stylem a obsahem Vianneovy řeči. Takováto kázání už dnes neslyšíme. Sbírku těchto kázání nevydáváme proto, že bychom chtěli do dnešní doby vnucovat styl, který byl těžko přijatelný už v tehdejší době, ale rádi bychom pomohli představit myšlenky, které předkládal tento světec svým posluchačům. Katolická církev má stále stejné učení, pouze se mění forma výkladu, a proto i tato Vianneyova kázání mohou některým odhalit i jiný pohled na hodnoty křesťanského života. Jan Maria Vianney se snažil ve svých posluchačích vyburcovat posvátnou bázeň Boží, a proto často připomínal hrozbu zavržení a svérázně varoval před hříchem. Jeho někdy až neuvěřitelné příběhy, které přikládal pro dokreslení k hlásaným pravdám, jsou svědectvím doznívajícího stylu barokního kázání. Přestože se na první pohled zdá, že hlavní záměr je zastrašit posluchače, není tomu tak - ba naopak za těmito promluvami můžeme rozpoznat láskyplné srdce duchovního pastýře, kterému jde o záchranu každého člověka. Proto předkládá pravdy víry takovým způsobem, s kterým měl zřejmě zkušenost sám ve svém vlastním životě a které pokládal za nejúčinnější pro proměnu srdcí svých posluchačů. Doba, ve které žijeme, je také poznamenána nedostatkem bázně Boží. Asi bychom neuspěli u našich lhostejných současníků, kdybychom jim předložili Vianneyova kázání tak, jak jsou zaznamenána např. v této sbírce. Naše doba od nás žádá, abychom hledali nové cesty k hlásání neměnných pravd katolické víry. Ale domnívám se, pro mnohé zbožné katolíky může být sbírka také další příležitostí pro vzbuzení jejich osobní horlivosti, pokory a touhy po spáse všech duší. Dovedu si představit i takové čtenáře, kteří budou celou touto sbírkou pohoršeni a znechuceni. Vždyť dnes už se o takových věcech jako je peklo a hřích ani tolik nemluví, dnes to není moderní. A přesto i toto patří do naší víry a zdaleka to není okrajová záležitost. Kéž i tyto promluvy pomohou prohloubit náš vztah lásky k Pánu Bohu a k našim bližním, a to skrze svatou zpověď.
o. Marek Dunda
Já odcházím; budete mě hledat,
ale umřete ve svém hříchu. (Jn 8,21)
Jak je to velká ubohost, že jsme byli počati s dědičným hříchem a přicházíme tak na svět jako děti prokletí! Mnohem větší hanbou však je v hříchu žít. A vrcholem neštěstí je v hříchu zemřít. Dědičnému hříchu nemůžeme uniknout. Hříchů vykonaných se můžeme vystříhat; ale můžeme z nich také s pomocí Boží povstat. Proč setrváváme v hříchu, který nás vede k věčnému neštěstí?! Proto se každý z nás musí bát této hrozby Ježíše Krista, že ho hříšník bude jednou hledat, ale nenajde a zemře v hříchu. Duch svatý říká, že zločinci se klamou a jejich srdce i úmysly jsou slepé a samy sebe hubí. Odkládají obrácení na později a ze hříchů, v nichž setrvávají, se šťastně vyzpovídají před smrtí.
Abychom mohli lépe poznat škodlivost zaslepenosti, jakou je zasažen hříšník, ukáži vám dnes: 1) že člověk se obrátí tím obtížněji, čím déle setrvává v těžkém hříchu; 2) že čím déle pohrdáme milostí Boží, tím více se od nás Bůh vzdaluje - díky tomu se stáváme stále slabšími a pekelný duch nás svírá čím dál pevněji ve svém zajetí.
I.
Jak bych mohl o smrti křesťana - křesťana, který zakoušel, jak je krásné milovat Boha, který ví, jak nádherné dobro připravil Ježíš Kristus těm, kteří se bojí hříchu - jak bych mohl o takové smrti říci, že je neštěstím? Tímto způsobem by bylo možno mluvit k pohanům, kteří neznají Boha a nevědí nic o odměně, kterou On přichystal svým milovaným dětem. Jak slepý je člověk, který se připravuje o tak velká dobra a svolává na sebe strašné neštěstí. A přesto vidíme lidi, kteří žijí špatně, kteří pohrdají milostmi Božími, kteří neberou vážně výčitky svědomí a nechtějí následovat pěkné příklady. Myslí si, že Bůh je přijme k sobě v každém okamžiku, když se k němu navrátí. Nevědí, že už nyní pro ně ďábel chystá místo v pekle.
Písmo svaté nám na mnoha místech připomíná, abychom se obrátili co nejdříve. Vztahuje se k tomu mnoho hrozeb, přirovnání, postav, předpovědí a příkladů.
U evangelisty Jana čteme: „Choďte, dokud je světlo, aby vás temnota nepřekvapila. Kdo chodí v temnotách, neví, kam jde“ (srv. Jn 12, 35). A na jiném místě nás Kristus napomíná: „Mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde“ (Mk 13,33). Modlete se především za to, abyste si zasloužili pomoc do boje s nebezpečnými a prohnanými nepřáteli.
Ježíš Kristus nám připomíná, že smrt přijde jako zloděj. Kdyby hospodář věděl, kdy zloděj přepadne jeho dům, čekal by a postavil by se mu na odpor. „Proto i vy buďte připraveni, protože nevíte, kdy přijde Syn člověka“ (Mt 24,44). Svůj příchod k soudu Kristus přirovnává k blesku: „Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka“ (Mt 24,27). Dnes je člověk plný života a zdraví. Jeho hlavním zájmem je tisíc nápadů a zítra budou lidé oplakávat jeho smrt. Nevěděl, pro co žil, jaký byl jeho poslední cíl, zemřel v zaslepenosti. Jaký byl jeho život, taková byla jeho smrt.
Jeden nemocný lakomec nařídil, aby mu přinesli truhlici zlata, která byla jeho bohem; chtěl je počítat, ale neměl na to už tolik sil. Jenom na ně položil ruku a tak zemřel. Jinému lakomci zpovědník ukázal obrázek Ukřižovaného a vedl ho ke zkroušenosti. Ale hříšník na to: „Kdyby ten Kristus byl ze zlata, pak by se to vyplatilo.“ Z tohoto příkladu je vidět, že za špatným životem obyčejně následuje nešťastná smrt.
Vyprávění o pannách moudrých a pošetilých obsahuje tutéž výstrahu. Moudré, které vešly na hostinu, znázorňují dobré křesťany, kteří jsou vždy připraveni odpovědět na Boží hlas. Hloupé jsou postavy špatných věřících, kteří své obrácení odkládají na později, kteří nekonají dobré skutky. A náhle je tu smrt. Ježíš Kristus je zve před soud, aby složili účet ze svého života. V této rozhodující chvíli by chtěli uspořádat své svědomí, ale nemají už čas a sílu a možná nemají ani milost Boží, aby se vyzpovídali. Prosí Boha o slitování, ale on odpovídá, že je nezná a zamyká před nimi bránu, čili je vrací do pekla. Takový osud čeká velmi mnoho hříšníků, kteří si dnes spokojeně žijí ve svých nepravostech. Možná, že i ty mezi ně patříš. Varuji tě, příteli, proč chceš zahubit svou duši? Co zlého ti udělala, že ji chceš na věky uvést do neštěstí? Ó, jak slepý a nemoudrý dokáže být člověk! Ničemný Ezau prodává své poklady za misku čočovice, předává je za chvilkovou rozkoš, za mstivou mysl, za pomstu, za pohled nebo nemravný dotyk, za kousek země či sklenku pálenky. Ó, duše tak krásná, jak málo si tě lidé cení! Nějakou dobu si hříšník žije spokojeně, jak se alespoň zdá, myslí na příjemnosti a bohatství světa a teprve později za nějaký čas jako Ezau začíná plakat a zapřísahat Boha, aby mu vrátil ztracené nebe. Ale Pán na to odpovídá, že už je pozdě, protože někdo jiný přijal jeho požehnání (srv. Gn 27,35).
Zatvrzelý hříšník je podobný nešťastnému Sisarovi, kterému zrádná Jáhel podala trochu mléka, a když usnul, zatloukla mu do hlavy hřebík, takže hned skonal a neměl ani čas oplakávat svou zaslepenost, se kterou naletěl zrádné ženě (Sd 4). Jako nenalezl odpuštění bezbožný Antioch, tak nebude odpuštěno ani zatvrzelému hříšníkovi. Ten, kdo troufale hřeší a myslí si, že se obrátí v hodině smrti, se velmi mýlí. Ty, bratře a sestro, také často zneužíváš Boží milosti. V době nemoci děláš předsevzetí, že se změníš, pokud ti Bůh vrátí zdraví. Uzdravíš se, ale nenapravíš. Ba dokonce jednáš ještě hůř než dřív. Vynecháváš i velikonoční zpověď. Pamatuj si, že přijde druhá choroba, ty zemřeš bez pokání a půjdeš do pekla.
Čím déle to někdo odkládá, tím je pro něj těžší se napravit. Sami víte, že dříve na vás měla vliv myšlenka na poslední soud a na peklo, a to tak, že jste dokonce plakali. Dnes už vás tyto strašné pravdy nezarážejí, vaše srdce znecitlivěla, je vidět, že Boha postupně opouštíte. Ale když přeteče míra hříchu, neodvolatelně nastupuje Boží trest.
Můžete říci, že mnoho lidí se obrátilo teprve v hodině smrti. Je pravda, že lotr po pravici se obrátil teprve v poslední chvíli, ale on Krista předtím neznal. Hned, jak ho poznal, v něho uvěřil. Řeknete také, že mnoho lidí dlouho setrvávalo v hříchu, a přesto se obrátili. Buď ostražitý, příteli, aby ses nepřepočítal; skutečně mnoho lidí litovalo, ale ne všichni se obrátili. Příkladem může být Saul, který byl zatracen, přestože litoval (srv. 1 Sam 15,24-30). Jidáš také litoval, odevzdal peníze... a oběsil se (srv. Mt 27,3). Říkám vám, že jestli se neobrátíte, zemřete v hříchu, ani o tom nebudete vědět a budete zatraceni. Když budete po dlouhý čas setrvávat v neřestech, nebudete mít možnost povstat vlastní silou. K tomu je třeba zvláštní pomoci Boží, kterou si ale nezasloužíte, protože pohrdáte milostmi dobrého Tvůrce.
II.
Představme si hříšníka na smrtelném loži. Blíží se konec, je třeba vykonat zpověď a otevřít tajemství svého srdce, ve kterém jsou tak hrozné propasti... Je třeba vejít do jejich hlubin, i když toto srdce je podobné keři s naježeným ostrým trním, takže kajícník sám neví, kde začít a kde skončit... Vědomí a svěžest mysli rychle odchází, bylo by třeba se napravit a usmířit se s Bohem. Nemocný dělá přísliby, slibuje Bohu nápravu, stejně jak to dělal i při dřívějších nemocech. Zdá se mu, že i tentokrát Boha obelstí. Zpovědník se v něm snaží vzbudit upřímný žal, ale vidí, že umírajícímu už mnoho nezbývá. Popravdě řečeno, mohl by se s Bohem ještě usmířit, ale je to pro něj už příliš těžké, protože ho spravedlivý Bůh opouští a trestá ho tak za zmařené milosti.
Jak často stojí zatvrzelý hříšník v hodině smrti před Bohem bez lítosti a obrácení. Tak končí ten neřestník, který vším pohrdal a ze všeho si tropil žerty říkajíc, že pro něj smrtí všechno skončí. Tak končí rovněž ten krásný mladík, který ještě před dvěma týdny zpíval po hospodách nestydaté písničky, bavil se a tančil. Tak končí také ta mladá lehkovážná dívčina, která se oddávala každé prázdnotě, vyvyšovala se nad druhé a žila tak, jako by nikdy neměla zemřít. Naopak - smrt je stále blíž a zároveň s ní se blíží těžká odpovědnost za promarněný život. A tak už nyní oči hasnou, do dveří vchází smrt, všichni přítomní jsou nějak sklíčeni, hledí na nemocného se smutkem. A ten, když pootevře hasnoucí oči, ukazuje strach, který děsí ty, kdo ho obklopují. Přítomní to nechtějí sledovat. Utíkají od lůžka umírajícího, který umírá tak, jak žil. Hle, dobře si všimněte této scény vy všichni, kteří už tolik let odkládáte své obrácení „na později“. Vidíte ty chladné semknuté rty, které už napovídají, že musí umřít a jít do zatracení? Opilče, vyjdi na chvilku ze své hospody a pohleď na ty bledé líce, pohleď na vlasy lesknoucí se smrtelným potem. Vidíš, jak dokonávajícímu vstávají hrůzou na hlavě? Viditelně ho obklopuje děs a strach. Pro něj už všechno skončilo, blíží se smrt a zavržení. Pojď i ty, dcerko a sestro, odtrhni se na chvíli od té muziky a tance. Podívej se, co se s tebou také jednou stane. Vidíš, jak zlý duch naplňuje dokonávajícího zoufalstvím? Vidíš ty strašné křeče? Vše je ztraceno, duše musí opustit tělo. A kampak půjde? Zajisté - jejím příbytkem bude peklo.
Možná mu zůstávají ještě 4 minuty života, přítomní padají spolu s knězem na kolena a modlí se k Bohu, aby se nad touto ubohou duší slitoval. Kněz odříkává modlitby za umírající a ve jménu církve vyzývá: „Duše křesťanská, odejdi z tohoto světa!“ Ale kam ona půjde, když jenom o světě přemýšlela a žila tak, jako kdyby se nikdy neměla rozloučit se zemí? Kněz jí přeje nebe, které ona neznala, o němž ani nepřemýšlela. Měl by jí spíše říci: „Odejdi z tohoto světa, duše hříšná, jdi do ohně, pro který jsi celý život pracovala.“
„Duše křesťanská,“ - říká dále kněz - „vezmi účast v nebeském Jeruzalémě.“ Jak to? Ona má jít do toho krásného nebeského místa, ona - zatížena tolika hříchy? Vždyť celý její život byl koloběhem smilstva. Ona má přebývat spolu s anděly a s Ježíšem Kristem, který je čistota sama? Pro ni je odpovídající místo v pekle!
„Bože,“ - říká ještě kněz - „Stvořiteli veškerenstva, pamatuj, že tato duše je dílem Tvých rukou.“ Což může Bůh přijmout duši, která je snůškou všech hříchů a morální hniloby? Lépe by bylo, aby se vrátila mezi duchy temnoty, kteří ji uchvátili, protože právě jim po celý život sloužila.
„Bože,“ - může ještě říci kněz - „přijmi tuto duši, která tě miluje jaké svého Tvůrce a Spasitele.“ Ale kde jsou důkazy její lásky k Bohu? Cožpak se zbožně modlila? Nebo se dobře zpovídala a přijímala svaté přijímání? Vždyť ani ve velikonočním období nepřistupovala ke svátostem. Ať kněz zmlkne, neboť se o ni hlásí zlý duch, protože jemu patří už dlouho. Ďábel jí poskytoval peníze a prostředky k pomstě. On jí podsouval příležitosti ke vzbuzování nemravných tužeb. Proč jí mluvit o nebi, které nechtěla?! Raději se chtěla propadnout do propasti, než stanout před tváří Nejvyššího Boha.
Umírajícího spoutává zoufalství a bezvýchodnost, protože vidí svou hanebnou minulost, hroznou přítomnost i budoucnost. Vidí, že mařil svaté příležitosti a upadá v úděs, jaký není možno popsat. Teď už je těžké mluvit o zpovědi. Proto kněz ukazuje umírajícímu obraz Ukřižovaného a přivádí ho k lítosti a důvěře. „Příteli můj, toto je Bůh, který zemřel za tvé vykoupení, měj naději v jeho nekonečné milosrdenství.“ Ale takové povzbuzení jenom zvětšuje zoufalství hříšníka. Není moc pravděpodobné, že by lehkovážná žena mohla mít v takové chvíli naději v Krista s trnovou korunou na hlavě. Vždyť ona se po celý život strojila, aby se líbila světu. A jak Kristus vysvlečený ze šatů bude vypadat v rukou lakomce? Ó Bože, jak velmi ho děsí ten obraz! Bůh pokrytý ranami se má objevit v rukou smilníka... Bůh umírající za své nepřátele v rukou mstivého. Ne, zatvrzelému hříšníkovi nic nepomůže. I kdybychom mu podali Krista přibitého hřeby na kříž. Pro něj všechno skončilo. Jeho zavržení už brzy nadejde. Ach! Což se musí umírat a hynout navěky, když je tolik prostředků ke spáse? Můj Bože, jaké zoufalství bude navěky sžírat křesťana v pekle.
Umírající by se ještě chtěl rozloučit s těmi, kteří ho obklopují a z posledních sil ze sebe dostává slova díků: „Loučím se s vámi, otče a matko. Loučím se s vámi, děti.“ Ale nikdo ho už neslyší, všichni odešli nebo si myslí, že už vypustil duši. A on, zdá se, ještě říká: „Běda mi, jsem zavržený. Ach, buďte moudřejší než já.“ Než propadne peklu, zvedá ještě oči k nebi, které navždy ztrácí. „Loučím se s tebou, krásné nebe, krásné místo vyvolených, jež jsem ztratil kvůli drobnostem! Loučím se s vámi, andělé, i s tebou, můj Anděle Strážný, který jsi mě z Boží vůle bez přestávky provázel, ale nadarmo jsi se namáhal; jsem ztracen. Loučím se s tebou, svatá Panno, Matko nejmilejší! Kdybych vzýval tvou pomoc, jistě bych nalezl odpuštění. Loučím se s tebou, Ježíši Kriste, Synu Boží, který jsi tolik vytrpěl pro mé vykoupení. Hynu navěky vlastní vinou. Ach, jak by se mi hodilo to krásné náboženství a ta přikázání, která jsem mohl zachovávat. Loučím se s tebou, můj duchovní pastýři! Pohrdal jsem tebou i tvou horlivostí. Připravil jsem ti tolik smutku, když jsem tě nechtěl slyšet. Kéž by alespoň ti, co ještě žijí, mohli uniknout tomuto neštěstí. Pro mě je už všechno ztracené! Ztracený Bůh, ztracené štěstí! Čeká mě věčný pláč a nářek. Skončila pro mě už veškerá naděje!... Ó Bože, jak strašná je Tvá spravedlnost, odsuzuješ mě k věčným slzám a nářkům, protože jsem odkládal pokání, nechtěl se obrátit a žil jsem v hříchu. Myslel jsem, že před smrtí budu mít čas se s Tebou usmířit. Strašně jsem se mýlil!“
Jednou byl sv. Jeroným pozván k umírajícímu. Přisedl a když viděl jeho úděs, zeptal se na jeho příčiny. Uslyšel odpověď: „Otče můj, jsem zavržen.“ Sotva vyřkl tato slova, hned zemřel. Opravdu, strašný osud čeká hříšníka, který obrácení odkládá na hodinu smrti. Kolik bylo lidí, kteří si byli jisti sami sebou a byli přesvědčení, že se obrátí; kolik takových strhl ďábel do pekla? A co na to říkáte vy všichni, kteří se nemodlíte, nezpovídáte, nepomýšlíte na nápravu? Chcete dále setrvávat v tak hrozném stavu, z něhož se můžete každou chvíli propadnout do věčné záhuby?
Bože, dej nám živou víru, osviť naši mysl, abychom pochopili, jak strašným neštěstím je zavržení, abychom porozuměli a díky tomu pak co nejpečlivěji unikali před hříchem. Amen.
Proto čiňte pokání a obraťte se,
aby byly smazány vaše hříchy. ( Sk 3,19)
Sv. apoštol Petr vyčítá Židům jejich nevděčnost vůči Ježíši Kristu. Ti, kteří u toho tehdy byli, začali plakat a řekli: „Co máme dělat, aby nám bylo odpuštěno?“ Apoštol je těšil a oznámil jim, že jejich jediná naděje a záchrana je v Ježíši Kristu, který umřel za hříchy všech lidí a vstal z mrtvých (Sk 3,19).
Mnoho křesťanů Krista rovněž zapřelo, protože ho těžce znevážili svými hříchy. Jaký jim tedy zbývá prostředek k řešení? Pokání a upřímné obrácení. Kdo žil pro svět a pro zlého ducha, ať začne žít život pro Boha a pro věčné štěstí. V dnešním kázání vám chci říci, jak nutné je dělat pokání za spáchané hříchy.
I.
Nic není tak sladkého v životě a při smrti, jako slzy a bolest srdce za uskutečněné hříchy. Pouze pokání může zadostiučinit spravedlnosti Boží. Sv. Augustin říká, že jestliže sami nebudeme dělat pokání za naše viny, pak nás potrestá ten, proti kterému jsme hřešili. Jestliže chceme uniknout trestu Božímu, kárejme sami sebe.
Pán Ježíš říká, že bez pokání všichni zahyneme (srv. Lk 13,3-5). Po spáchání hříchu se smysly staví proti rozumu. Jestliže tedy chceme, aby tělo podléhalo duši, musíme je držet na uzdě. Jestliže se chceme sjednotit s Bohem, musíme se duchovně umrtvovat. Písmo svaté jasně oznamuje, že po poklesku je třeba litovat a dělat pokání. Příkladem takovéto postavy je David, který se postil tak tvrdě, že se slabostí sotva držel na nohách. I když mu bylo oznámeno, že Bůh odpustil jeho hřích, přesto do konce života nepřestal oplakávat svůj poklesek, slzami zaléval své lože. Stejně tak postupoval sv. Petr.
Proč cítíme k pokání odpor? Proč nelitujeme hříchů, které jsme spáchali? Protože se ani nepozastavíme nad tím, jak těžkým znevážením jsme se postavili proti Bohu, ani nad tím, jak velké neštěstí budeme prožívat celou věčnost. Občas uznáme, že je třeba dělat pokání, ale ve svém zaslepení to odkládáme na později, jako bychom byli pány času a milosti Boží. A zatím se každý o sebe musí bát, protože neví, kdy zemře, a protože Pán Bůh uděluje milost jen do určité míry. Milosrdenství Boží vůči hříšníkovi má své pevné jisté hranice. Když se člověk opovážlivě brodí v hříších a dovrší míru nepravosti, Bůh ho opustí, jak to sám říká skrze ústa proroka Jeremiáše (srv. Jer 18,17). Bezbožný Antioch zasažený těžkou chorobou se obrací k Bohu, pláče a kaje se, slibuje napravit všechna znevážení, která způsobil svatému místu. Nenachází ale odpuštění, protože pokání nebylo upřímné. Pro tohoto zločince se už Boží milosrdenství vyčerpalo. Totéž potkalo bezbožného Voltaira, d´Alemberta, Diderota, J. J. Rousseaua a jejich revoluční druhy.
O těch všech můžeme říci to, co čteme ve vzpomínkách Antiocha: A modlil se ten hříšník k Pánu, od kterého nejednou přijal milosrdenství (srv. 2Mak 9,13). Nehodný Haman nepomyslel na to, že sám bude viset na šibenici, kterou připravil pro Mardochea (srv. Est 7,9). Také krále Baltazara nenapadlo, že pití z posvátných nádob nakradených v Jeruzalémě bude jeho posledním zločinem (srv. Dan 5,28). Když dva nemorální starci obviňovali ze zlého nevinnou Zuzanu, také nepočítali s tím, že budou ukamenováni (srv. Dan 13,61).
Proč ve vás tyto příklady nebudí svatou bázeň? Proč odkládáte pokání na později? Přece tytéž pravdy způsobily, že mnoho lidí opustilo svá místa a stali se poustevníky. To pravdy zrodily neslýchané množství Kristových mučedníků.
II.
Po hříchu je třeba dělat pokání v tomto nebo v budoucím životě. Proto církev ustanovila dny pokání; chce nám připomenout, že po pádu je třeba se postit a umrtvovat. Mojžíš strávil postem a pokáním 40 dní. Také Ježíš Kristus zůstal po stejnou dobu na poušti, nic nejedl a nepil. Tímto svým příkladem nám ukázal, že náš život by měl plynout v slzách, pokání a umrtvování.
Bez pokání je těžké si zachovat víru. Jeden špatný člověk nemohl snést to, že jeho žena a syn žijí zbožným životem, že v neděli a po pobožnostech navštěvují nemocné a čtou jim zbožné knížky. Proto jim tedy schválně podsouval špatné knížky, které zpočátku nechtěli číst. Později je ze zvědavosti začali prohlížet a zalíbily se jim nemorální řeči, zachvěli se ve víře, postupně odložili náboženské praktiky, začali se oddávat zábavám a přišli o majetek. Tehdy ten člověk, který se sám stal příčinou morálního úpadku své ženy a syna, upadl do šíleného hněvu a zoufalství. Zabil je oba a nakonec sám spáchal sebevraždu.
Bez pokání a lítosti, bez konání dobrých skutků je těžké vytrvat v Boží lásce. Jako je oddech potřebný pro život lidský, tak je pokání nezbytné pro život křesťanský. Jestliže chceme, aby bylo naše tělo podřízeno duši a duše Bohu, pak se musíme umrtvovat fyzicky i duchovně.
Z Božího příkazu vyšel soudce Gedeon do boje s Midjanity. Před bitvou mu Pán rozkázal propustit domů žoldáky, kteří měli strach. U Gedeona tehdy zůstalo 10 000 lidí. Z tohoto počtu nechal u sebe jenom tři sta bojovníků, kteří se vzdali všech výhod, kteří když chtěli utišit žízeň, nabírali vodu rukou jen jako součást pochodu a ve stoje (srv. Sd 7,6). Tento příklad nám ukazuje, jak málo lidí půjde do nebe z důvodu malého umrtvování. Tuto ctnost miloval sv. Pavel, který tvrdě mířil za svým cílem tak, aby mohl hlásat evangelium jiným a sám se nestal zatraceným.
Kdo miluje pozemské příjemnosti, hledá výhody, vyhýbá se utrpení, kdo se znepokojuje a naříká, když se mu něco nepovede, ten je křesťanem pouze podle jména. „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě“ (Lk 9,23). Smyslný člověk nemá ctnost, která činí duši milou v očích Božích a vede ji do nebe. Pěkná růže musí být obklopena trny. A nejkrásnější ze ctností - čistota - rozkvétá v umrtvování. Proroku Danielovi archanděl Gabriel řekl, že Bůh vyslyšel jeho prosby, protože je k němu vysílal v postu a popelu.
III.
Umrtvování může být vnitřní a vnější. Jedno je vzpruhou pro druhé. Vnější spočívá v umrtvování těla a jeho smyslů.
1) Musíme uskromňovat zrak, odvracet ho od věcí, které by nám mohly působit špatné myšlenky. Není dobré číst knížky, které vůbec nebudují, ale spíše probouzejí neskromné myšlenky a podrývají víru.
2) Máme také umrtvovat sluch, vyhýbat se zbytečným řečem, nemravným písničkám, naslouchání proklínání a pomluvám. Nebuďme tak zvědaví a nechtějme vědět všechno, co říkají a konají jiní.
3) Někdy je třeba něco odříci svému mlsnému jazyku. Nemáme jíst z lakomství nebo zbytečně mnoho nebo mimo ustanovený čas. Dobrý křesťan si v čase každého jídla uloží nějaký sebezápor.
4) Musíme umrtvovat výřečný jazyk a používat ho pouze ke chvále Boží a k upevnění bližního v dobrém. Touto ctností se Ježíš vyznačoval, protože žil 30 roků v mlčení a zapomnění. Z těchto let nám o něm evangelia přinášejí pramálo zmínek. Rovněž Nejsvětější Matka používala hlas pouze tehdy, když si to žádala sláva Boží a užitek bližních. Evangelia ji dávají slovo jenom čtyřikrát. Mluvila s andělem, když jí zvěstoval, že se stane Matkou Boží, promluvila také při navštívení sv. Alžběty, potom ke svému Synu, když ho nalezla v chrámě, a konečně na svatbě v Káni Galilejské, když chtěla pomoci ubohým novomanželům.
Z tohoto důvodu je tak pečlivě střeženo mlčení řeholních společenství. Sv. apoštol Jakub nazývá dokonalým člověka, který nehřeší jazykem. „Jestliže někdo nechybuje v řeči, to už je člověk dokonalý, schopný udržet na uzdě sebe celého“ (Jk 3,2). Zvláště je třeba se vyhýbat nečistým rozmluvám, nemravným písničkám, pomluvám a očerňování, proklínání a sprostým výrazům.
5) Musíme se umrtvovat i v odpočinku, abychom neupadli do lenosti.
Lidé by se také měli umrtvovat vnitřně.
A to takto: Střežme svou obrazotvornost, aby se nezabývala neužitečnými nebo nebezpečnými tématy, která by nám mohla podsunout špatné myšlenky a touhy. Zde zlý duch nastražuje na lidi nejvíce osidel. A přitom různé nepotřebné těkání ponižuje člověka, odvádí ho od důležitých myšlenek. Místo toho, aby ses oddával prázdnému maření času, často mysli na věci poslední, na utrpení a smrt Ježíše Krista.
Musíme také umrtvovat svůj rozum a chránit se před kritizováním pravd víry. Konečně umrtvujme i svou vůli a podřizujme ji nařízením představených. Nikdy nám nebude scházet příležitost k drobným umrtvováním, protože žijeme mezi lidmi, kteří se nechávají svést vrtochy, chvilkovou zábavou, mezi lidmi, kteří mají mnoho chyb. Ten, kdo se neumrtvuje, např. v jídle a pití, se nebude líbit Pánu Bohu. Pijan do nebe nevejde, protože není žádná podobnost mezi životem jeho a životem Ježíše Krista. A jak to bude s námi, když Kristus porovná svůj život s naším a nenajde tam nejmenší podobnost?
Pouze slzy a pokání mohou naplnit naše srdce útěchou v hodině smrti. Pouze kvůli nim mohl sv. Jeroným umírat a říkat: „Čeho se bojíš, duše má? Sloužila jsi Bohu a plnila jsi jeho vůli. Doufej, že se Pán nad tebou slituje.“ Sv. Jan Klimak vypráví, že se jeden mladý člověk připravoval na svou poslední chvíli těžkým pokáním. A když pak smrt přišla, zavolal si představeného a řekl mu: „Otče, cítím se tak šťastný, že jsem strávil život v slzách a v pokání. Dobrý Bůh mi za to přislíbil nebeské království. Nashledanou, otče, jdu se již setkat se svým Bohem, kterého jsem se snažil věrně následovat. Děkuji ti ještě, že jsi mě povzbuzoval v postupu na této šťastné cestě.“ I pro nás bude v takové době velkou útěchou myšlenka, že jsme žili pro Boha, snažili jsme se vyhýbat hříchu, odříkali si všechny příjemnosti - nejenom ty zlé, ale časem i ty dovolené -, že jsme přistupovali ke svátostem svatých a čerpali z nich sílu a odvahu do boje s ďáblem, světem a se zlými náklonnostmi. Takovou radost po tvrdém pokání dosvědčuje v hodině smrti i Tais, která byla známá svým nemravným životem, ale díky sv. Pafnuciovi se obrátila.
První křesťané se nebáli dělat pokání. Jestliže těžce urazili Boha, odprošovali ho dlouholetým tvrdým pokáním. Ve dnech sypání hlav popelem přicházeli ve špatném oděvu před brány kostela. Když vešli do svatyně, byl jim na hlavy sypán popel a předána žínice, kterou měli nosit po celý čas svého pokání. Pak se sklonili k zemi a bylo nad nimi pronášeno 7 kajících žalmů, aby jim bylo vyprošeno Boží milosrdenství. Biskup nebo kněz k nim promlouval a vybízel je k horlivému pokání a povzbuzoval v nich naději. Po této řeči byli vypovězeni z kostela, tak jako kdysi Bůh vykázal z ráje Adama. Ti, kteří měli dělat pokání veřejně, se věnovali těžké práci, žili o samotě, některé dny v týdnu žili pouze o chlebě a vodě, museli se nejednou dlouho modlit s tváří skloněnou k zemi, spát na tvrdých prknech a někdy také místo spánku museli v noci oplakávat své hříchy. Takovým pokáním procházeli v několika stupních. Bylo je vidět, jak v neděli stojí před bránou kostela v žínici, s popelem na hlavě a na kolenou prosí věřící, kteří jdou do kostela, aby se za ně modlili. Po určité době už jim bylo dovoleno vejít do kostela a vyslechnout kázání. Ale po této části museli odejít. Někteří dostali odpuštění teprve v hodině smrti. Pokání trvalo někdy i deset, dvacet let a dokonce i déle. Poddávali se mu všichni, od pastýře až po císaře. Za příklad nám může posloužit císař Teodosius. Když těžce zhřešil, sv. Ambrož mu napsal list, ve kterém ho informoval, že měl v noci vidění od Boha, ve kterém přijal nařízení, aby nevpouštěl panovníka do kostela. Když císař ten list přečetl, hořce zaplakal. Přišel tedy jako obvykle do svatyně a byl přesvědčen, že jeho slzy a pokání obměkčí srdce biskupa. Když ho Ambrož spatřil, zastavil se u dveří kostela a zavolal: „Zadrž císaři, protože nejsi hoden vejít do domu Páně.“ Na to císař odpověděl: „Je pravda, že jsem zhřešil, ale i David hřešil a Bůh mu odpustil.“ A sv. Ambrož odpověděl: „Jestli jsi následoval Davida v hříchu, následuj ho také v pokání.“ Po těch slovech císař mlčky vstoupil do svého paláce, sejmul císařský oděv, vrhl se tváří k zemi a hořce oplakával svůj hřích. Po osm měsíců nebyl v kostele a záviděl svým dvořanům, že nejsou zbaveni tak velkého štěstí. Když později zase mohl mít účast na veřejných pobožnostech, choval se v kostele s velkou pokorou. Klečel, s žalem se bil v prsa a oplakával své viny. Vědomí hříchu ho neopouštělo až do konce života. Tak byl tedy pro spásu duše ochoten jednat císař.
I my musíme litovat a dělat pokání za hříchy - buď v tomto nebo v budoucím životě. Vyberme si to, co je pro nás výhodnější. Co s námi bude, jestliže přijde smrt a my nebudeme vyrovnáni s tvrdou Boží spravedlností? Jaký smutek a hořkost zahrnou naši duši při myšlence, že jsme nechtěli konat pokání a prosit o Boží milosrdenství, že jsme bez přestání žili hříšně, že jsme odkládali nápravu na poslední chvíli! Drazí bratři. Vyberme si jinou cestu a ta nás ve chvíli smrti naplní štěstím a radostí. Plačme nad svými hříchy a snášejme trpělivě všechny smutky a neštěstí, jaké na nás Bůh sešle! Ať je náš život prožíván v lítosti nad hříchy a v lásce k Bohu, abychom se s ním mohli setkat na věčnosti. Amen.
Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. (Jn 6,4)
Ach! Kdybychom se narodili za časů prvních křesťanů, prožili bychom, s jakou svatou radostí očekávali postní dobu! Ó, svatý dni spásy a milosti, co se z tebe stalo! Kam se poděla ta svatá radost, jakou během tebe prožívaly vyvolené děti Boží.
Ano, věrní křesťané, čas postní doby se může obrátit k naší záchraně, jestliže ho budeme využívat a spolupracovat s milostí Boží; ale může také přispět k našemu zatracení, jestliže ho promarníme. Co znamená to slovo „pascha“, velká noc? Znamená to tolik jako přejití. Je to přechod ze smrti hříchu do života milosti. Pokud to budete mít stále na zřeteli, budete moci lépe posoudit, zda jste se v této době dobře připravili na velikonoční svátky, a to zvláště vy - muži - kteří jenom jednou za rok v době velikonoční z povinnosti jdete ke zpovědi a ke svatému přijímání, zda můžete být s touto přípravou spokojeni.
I.
Proč, křesťané, církev ustanovila postní dobu? Řeknete: „Proto, aby nás připravila k dobré zpovědi a k dobrému prožití velikonočních svátků.“ A skutečně nás to tak učí katechismus. A kdybych se zeptal nějakého dítěte, jaký hřích dělá křesťan - katolík, když zanedbá velikonoční zpověď, řeklo by mi: „Dělá hřích smrtelný.“ A na další otázku, kolik je třeba udělat smrtelných hříchů, aby byl někdo zavržen, mi znovu odpoví: „Stačí udělat jenom jeden těžký hřích a zemřít v něm bez pokání.“ Co k tomu řeknete? Vykonali jste už velikonoční zpověď? Odpovíte: „Ne.“ Budete tedy zavrženi, jestliže vás v tomto stavu duše zaskočí smrt. A co myslíš, příteli? Nezáleží ti vůbec na spáse? Ale řekneš: „Když budu zavržen, tak ne sám.“ Ubohá duše! Kamarádství v pekle ti nic nepomůže, dokonce ještě zvětší tvé utrpení. Na prázdno budeš naříkat a vzdychat v plamenech a nebudeš mít žádnou naději na to, že se z nich dostaneš! Ach, duše, proč nepamatuješ na to, co zakusil Ježíš Kristus? Proč se sama od něj navždy odvracíš? Proč jsi, bratře, nevykonal společnou velikonoční zpověď? Řekneš: „Nechtělo se mi.“ Ale jestli umřeš v tomto stavu, budeš zavržen. Myslíš, že se smrtí všechno končí? Věz, že věčnost je šťastná, nebo nešťastná! To je dogma naší víry.
Cožpak není pravda, sestro, že ses vyhnula velikonoční zpovědi? V postu jsi žila ve hříchu a po velikonocích také. Proč? Je tu důvod - ztratila jsi víru, myslela jsi jen na příjemnosti světa, a tak čekáš na chvíli, kdy budeš uvržena do pekelného ohně. Uvidíme se, drahá sestro, uvidíme se někdy. Tak jest. Uvidíme tvé slzy, tvé věčné zoufalství. Proč, věrní křesťané, odvracíme oči od tak strašné pravdy a žijeme v bahnu hříchu?
Pozastavme se nyní nad tím, jakým způsobem se zpovídají a přijímají sv. přijímání v čase velikonočním lidé lhostejní. Udělejme to, abychom si mohli zodpovědět otázku, zda křesťané, kteří přijímají svaté svátosti pouze z povinnosti jednou do roka, mohou být pokojní, nebo ne.
Kdyby k dobré zpovědi stačilo jenom vyznání hříchů před knězem a vykonání pokání, bylo by lehké získat ztracenou milost Boží, výkupná cesta by nebyla tak těžká. Ale nemůžeme si nalhávat, že Boha lze odbýt čímkoliv. Spasitel v evangeliu mládenci jasně řekl, že stezka vedoucí do nebe je úzká a nejde po ní mnoho lidí.
Po celý rok jste se zabývali světskými věcmi, starali se o majetek, honili se za příjemnostmi života, nepracovali jste na svém zdokonalení. Nakonec kolem velikonoc přicházíte ke zpovědi a vyznáváte své hříchy, jako kdybyste vyprávěli nějakou historku. Pak bezmyšlenkovitě a mechanicky odříkáte několik modliteb a už se vám zdá, že jste se s Bohem vyrovnali. Hned po zpovědi se vracíte k dřívějším nedobrým zvykům, chodíte do hospod a putyk, na zábavy a tancovačky, není vidět ani stopa nápravy. Rok od roku děláte to samé! Svátost pokání, ve které Bůh jako by zapomíná na svou spravedlnost a ukazuje pouze milosrdenství, je pro mnohé předmětem výsměchu a žertu. Pamatuj, člověče, že ti tvoje zpovědi, jestliže je konáš tímto způsobem, nejsou nic platné a možná, že jsou dokonce svatokrádežné.
II.
Abychom vykonali dobrou zpověď, musíme nenávidět hřích z celého srdce a litovat, že jsme urazili tak dobrého Boha, pohrdali milostmi, nedbali na hlas svědomí, že jsme dlouhý čas setrvávali ve stavu hříchu. Kdo má opravdovou lítost, má snahu smířit se s Bohem a napravit křivdy co nejdříve. Špatně dělá ten, kdo odkládá nápravu ze dne na den, kdo se nechce co nejdříve smířit s Tvůrcem, který je naším nejlepším přítelem. Jestli někdo zůstává v hříchu po celý rok, odkládá svou zpověď až na Velikonoce anebo k ní přistupuje jako zločinec, kterého vedou na smrt, můžeme si myslet, že takový člověk nemá připravenou duši tak, jak je toho třeba vzhledem k důležitosti svátosti smíření.
Opravdu, jsou lidé, kteří by se zpovídali teprve na smrtelné posteli, kdyby jim to církev nepřikazovala udělat každý rok. Mnozí často plní tento závazek lhostejně, pouze ze zvyku. Nevede je láska k Bohu ani lítost nebo chuť se napravit. Když opravdu milujeme Boha, pak neděláme hřích s takovou lehkostí nebo dokonce příjemností, jak to často bývá. Kdo se opravdu bojí hříchu, ten v něm nesetrvá až do Velikonoc, ale vyzpovídá se hned po poklesku a bude se snažit o nápravu.
Dnes nechci mluvit o těch nešťastnících, kteří skrývají před knězem své hříchy, protože se bojí, že nedostanou rozhřešení, ani o těch, co zakrývají svůj neřestný život pláštíkem ctnosti, a pak přichází ke stolu Páně, aby přijímali k svému zatracení, dávali Boha za kořist satanovi a svou duši odevzdali k věčnému zavržení...
Pravdivý kajícník se s radostí v srdci vrhá k nohám Božím a sám sebe zavrhuje, aby získal odpuštění. S pokorným srdcem o sobě říká: „Jsem hříšník, nehodný nazývat se dítětem Božím, protože doposud jsem žil úplně odvrácen od toho, co nařizuje svatá víra, cítil jsem odpor ke všemu, co se týká slávy Boží; neděle a svátky byly pro mne dny zábav a rozpustilostí. Doposud jsem neudělal nic pro záchranu své duše: budu zahuben a zatracen, jestliže se nade mnou Bůh nesmiluje.“
Takové musí být rozpoložení křesťana, který se opravdu chce dostat z hříchu. Ale řekněte, zda se tímto způsobem nachystají ti, kteří sotva jednou v roce, a to ještě s nechutí, jdou ke zpovědi? Ospravedlňují se a říkají, že k hříchu nečistoty je svedli jiní, že ke hněvu je vyprovokoval tvrdým slovem soused, že vynechali mši svatou kvůli kamarádům, že v postě jedli maso jednou, ale neudělali by to, kdyby je jiní nepřemluvili, že se špatně vyjadřovali o bližních, ale že ostatní jim dali k pomluvám příležitost. Naopak dokonce nezřídka je to tak, že při zpovědi muž obviňuje ženu, žena muže, bratr sestru, sestra bratra, pán sluhy a sluha pána. Při zpovědi se sami odsuzují a říkají „moje vina“ a o dvě minuty později se brání a svalují vinu na druhé. A neukazují žádnou pokoru a zkroušenost.
Takové je rozpoložení velké části těch, kteří se zpovídají jednou za rok. I kněz pozná, že je těžké dát jim rozhřešení. A přikáže jim přijít ke zpovědi později, protože je chce uchránit před svatokrádeží, a oni naříkají, že nemají čas, že později nebudou lépe připraveni, dokonce vyhrožují, že půjdou k jinému zpovědníkovi, méně surovému, který jim dá rozhřešení bez potíží. Sami sobě škodí tito zaslepení lidé. Zpovědník z jejich způsobu vyznání poznal, že nesplňují podmínky potřebné ke správnému přijetí této svátosti. Jejich vyznání hříchů bylo polovičaté, a proto jim musel dávat tisíce otázek.
Zůstali při obecném vyznání a vcelku neodlišili myšlenku od žádostivosti. Zpovědník se jich ptá: „Neurazil jste Boha někdy v mysli pýchou, marnivostí, mstou nebo nečistotou? Víte přece dobře, že i myšlenkou je možné těžce urazit, zvláště jestliže je mysl nevázaná a nezapudí ji.“ „Může být,“ říká kajícník, „ale nevzpomínám si na to.“ Dále se zpovědník ptá na počet hříchů, byť i jen přibližný. Tu ten, kdo se zpovídá, řekne: „Ach, můj otče, chceš, abych si pamatoval všechny myšlenky z celého roku? To je nemožné!“ Drahý Bože, kolik bývá kvůli takovéto lehkovážnosti svatokrádežných zpovědí.
Lidé se špatně zpovídají i proto, že nevyjmenovávají okolnosti, které mění charakter hříchu. Říkají např.: „Opil jsme se, pomlouval jsem bližního, udělal jsem hřích proti ctnosti čistoty, hněval jsem se a mstil.“ Kdyby zpovědník nedával otázky, bylo by už po všem, ale kněz se zeptá: „Kolikrát to bylo? Udělal jsi ty hříchy v kostele nebo za přítomnosti tvých dětí, tvých spolupracovníků? Bylo při tom více lidí, utrpěla tvou pomluvou pověst bližního, zabýval ses dlouho pyšnými myšlenkami, byla myšlenka proti ctnosti čistoty spojena také s chutí udělat tento hřích? Udělal jsi ten či onen hřích z nevědomosti, či po promyšlení a v zlobě? Nedělal jsi jeden hřích za druhým a nemyslel si, že to vyjde nastejno, jestli se budeš zpovídat z malého, nebo velkého počtu hříchů?“ Ach, můj Bože, co si myslet o takové přípravě! Kde jsou hříšníci, kteří opravdu oplakávají své viny?
Je třeba přiznat, že jsou lidé, kteří dělají důkladné zpytování svědomí, skrupulantně vykreslí své hříchy, ale udělají to lhostejně, ani jednou nepovzdechnou, neuroní ani jednu slzu. Není u nich vidět bolest srdce, že urazili nejlepšího Boha. Kněz jim dá rozhřešení, protože si myslí, že mají lepší rozpoložení duše, než jak to vypadá navenek. Vím dobře, že slzy a vzdychání nejsou neomylnými znaky lítosti a nápravy. Velmi často se stane, že ti, kteří při zpovědi pláčou, se nepočítají mezi nejlepší křesťany. Je ale nemožné, aby někdo, kdo opravdově lituje a dělá pokání, se neobrátil a vnitřně se ho to nedotklo. Proto úplná lhostejnost a chladnost při zpovědi je špatným znamením. Kdyby nějaký zločinec věděl, že svým zkroušeným vyznáním vzbudí u soudce milosrdenství a odpuštění, nevyznal by se s bolestným nářkem a pláčem? Nemocný také ukazuje své rány lékaři s pohnutím. Když nám přítel vypráví o svých trápeních a těžkostech, pak z tónu hlasu i způsobu řeči poznáte, že je jeho srdce zasaženo velkým smutkem a bolem. Kdo je při zpovědi chladný a ledový, nemá pravděpodobně v srdci upřímnou lítost. Proto z vnějších postojů celkem dobře pochopíme, co se děje v duši. Ti, kdo se zpovídají špatně a zřídka, jenom kolem Velikonoc, se nestanou lepšími a bdělejšími, ale vrátí se ke dřívějším hříchům.
Řekli jsme, že pravdivá lítost musí být spojena s pevným předsevzetím více nehřešit. Jestliže je chuť napravit se upřímná, budeme opravdu utíkat před hříchem, zlými, mstivými a nečistými myšlenkami, budeme se také vyhýbat všem příležitostem svádějícím nás ke hříchu a použijeme všechny prostředky, abychom se ve špatných náklonnostech napravili. A tak, můj příteli, tvá chuť napravit se musela být velmi pochybná a jen hraná, protože brzy tě znovu vidím v hospodách a ve společnosti, kde jsi často hřešil. Není u tebe vidět větší opatrnost a jak jsi žil dříve, tak jsi i teď lehkomyslný. Těžko tě nepodezřívat, že tvá zpověď byla špatná a tvoje lítost předstíraná.
Chceš na to důkaz? Zeptám se tedy, z jakých hříchů jsi se zpovídal v minulém roce. Z opilosti, nečistoty, pýchy, hněvu, ze zanedbávání pobožností. A z čeho jsi se zpovídal letos? Z těch stejných hříchů! Z čeho se budeš zpovídat za rok, jestliže ti Bůh ještě daruje život? Myslím, že opět z těch stejných hříchů. A proč? Protože nechceš žít životem víc bohabojným, protože se zpovídáš pouze ze zvyku, z pevné rutiny, k dřívějším hříchům ti ještě přibývá svatokrádež a jsi hračkou v rukou satana.
Nemysli si, že tě chci odvést od zpovědi a že tě chci zastrašit. Postupuji zde jako lékař předepisující nemocnému léky, které ho mohou uzdravit. Lékař opouští ty, kteří pohrdají jeho radami, ale naopak se horlivě zajímá o ty, kteří jeho léčení pečlivě přijímají. Myslím, že pod vlivem mého kázání se nejeden z vás začne bát, zda někdy nevykonal svatokrádežnou zpověď, a bude si přát, aby se pod vlivem milosti Boží zbavil toho nepokoje svědomí, a ještě dnes využije prostředky, které Bůh ustanovil pro jeho záchranu.
Zeptáte se mě tedy: „Co máme dělat, abychom napravili toto zlo?“ Zopakuj, bratře, svoje zpovědi počínaje tou, která mohla být svatokrádežná. Pověz také, kolik bylo takových špatných zpovědí a nehodných svatých přijímání. Dodej také důkladně, který hřích jsi zatajil a jestli ses z těch ostatních hříchů snažil napravit.
V evangeliu čteme o Ježíši Kristu, že když už jednou vyšel z hrobu, vícekrát se tam nevrátil. A tak i vy, když se jednou vyzpovídáte ze hříchů, nesmíte je už dělat nanovo. Dříve jste se hněvali, když přišla nějaká malá potupa, ať nyní z vašich srdcí vychází vlídnost, dobrota, přejícnost a soucit. Dříve jste vynechávali modlitby ráno i večer nebo jste je odříkávali bez usebrání ducha. Jestliže se teď chcete opravdově napravit, modlete se ochotně, zbožně a soustředěně, pamatujte na přítomnost Boží. Dříve jste často přicházeli do kostela až po začátku pobožnosti. Teď se snažte udělat všechny úkoly dříve, abyste byli na celé mši svaté. Dříve nejedna žena popocházela od domu k domu a pomlouvala jiné. Teď ať se pilně zajímá o dům a výchovu dětí, ať její vystupování svědčí o tom, že vstoupila na cestu ctnosti.
Jedna mladá dívka, která se po určitý čas oddávala nestydatým zábavám, se pozastavila nad strašným stavem své duše a tak se vystrašila, že se rozhodla celkově změnit svůj život. A tak se i stalo. O nějakou dobu později potkala mladíka, s kterým se předtím vesele bavila. Ten k ní začal mluvit tím samým způsobem jako dřív. Ale ona na něj pohlédla s odporem, protože si připomněla, jak často byl ten nešťastník původcem toho, že těžce urazila Boha. Udivený mládenec se jí tedy ptá, zda ho nepoznává. „Ach, dobře tě znám,“ odpověděla, „vidím, že jsi stále stejný, že jsi stále ponořen v hlubině hříchu; ale já díky Bohu nejsem už dřívější hříšnicí, nedělám už hříchy, které dřív spalovaly mou bídnou duši. Tisíckrát raději bych zemřela, než bych se navrátila k dřívějším pokleskům.“ Jak pěkný vzor je to k následování!
Jaké z toho všeho, co jsme si doposud řekli, vychází morální ponaučení? Toto: jestli nechceme být zavrženi, nesmíme se spokojit se zpovědí 1x za rok, neboť když dlouho setrváváme v hříchu, hrozí nám nebezpečí, že v něm zemřeme a budeme zavrženi. Jestliže jsi zatajil, drahý bratře, nějaký hřích z obavy či ze studu nebo se zpovídáš bez lítosti a pevně stanoveného předsevzetí nebo po delší dobu nevidíš po zpovědi na sobě nejmenší změny k lepšímu, vyplývá z toho, že tvé dřívější zpovědi nebyly nic platné, že byly svatokrádežemi, za které tě čeká zavržení.
K těm, kteří vůbec nekonají velikonoční zpověď, se nyní neobracím. Mají svobodu být zavrženi, jestliže po tom touží. Nám nezbude nic jiného, než jenom plakat nad jejich neštěstím a slepotou a modlit se k Bohu, aby prohlédli. Prosme vroucně Stvořitele, abychom sami neupadli v podobné zaslepení a zatvrzelost! Odporujme mužně pokušení světa i ďábla a bez přestání vzdychejme po pravdivé vlasti, po nebi, protože tam nás čeká sláva, odměna a šťastná věčnost. Amen
Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu:
Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. ( Lk 15,8)
Naše lítost nad hříchy by měla být podobná zkroušenosti marnotratného syna, který šel do sebe, přiznal svou velkou vinu a následky, které si přivodil, když utekl od tak dobrého otce. „Půjdu,“ - zvolal - „vrátím se k otci, padnu mu k nohám, budu je zkrápět slzami, řeknu mu, že nemám odvahu hledět na nebe ani na něho, protože jsem mu způsobil těžkou křivdu; ať mě k sobě vezme jen jako dělníka.“ Tisíckrát šťastný je hříšník, který se s takovým vnitřním postojem a důvěrou obrací k Bohu. Jistě v něm najde plnost dobroty a soucitu otce - otce, který mu ochotně odpustí hříchy a navrátí ztracenou milost.
O čem chci dnes k vám mluvit? Těšte se, protože vám oznámím velké štěstí! Rozložím před vašima očima nepřeberné poklady Božího milosrdenství! Raduj se, bídná duše, která jako slepec u Jericha voláš: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Lk 17,38). Můžete přistoupit ke svátosti pokání, ale musíte přitom splnit určité podmínky. Ať je vaše zpověď: 1. pokorná, 2. prostá, 3. moudrá, 4. úplná, 5. upřímná. Jen když splníte tyto podmínky, s jistotou přijmete odpuštění.
I.
Zpověď má božský původ. Ustanovil ji Ježíš Kristus, a to tehdy, když řekl apoštolům a jejich nástupcům: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jn 20,22-23). A dále: „Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 18,18). Z těchto slov vyplývá, že zpověď má božský původ a je bezpodmínečně nutná. Mohli by zpovědníci odpouštět hříchy, nebo je zadržovat, kdyby je neznali? Mohou je totiž poznat, jestliže se z nich hříšník s pokorným srdcem vyzpovídá. Svátost pokání je pro člověka velkým dobrodiním. Kdyby nebylo svátosti pokání, už po jediném smrtelném hříchu bychom byli navěky odděleni od Boha. Tato svátost nás spojuje s Bohem, navrací nám zásluhy, které jsme ztratili, abychom je mohli mít pro život věčný. Kdybychom se zeptali zavržených v pekle, proč hoří věčným ohněm, odpověděli by nám, že proto, že nevyužívali svátost pokání. Jak velkou útěchou je pro křesťana, který upadl, ujištění, že v katolické církvi jsou prostředky, s jejichž pomocí může lehce přijmout odpuštění hříchů.
Zajisté! Mnoho lidí se stydí za krátké pokoření a cítí ke zpovědi nechuť. Což není lepší nějakých 5 minut pocítit stud, než se ocitnout na věčné hanbě? Jedni se stydí jít ke zpovědi, protože ztratili víru, jiní protože se domnívají, že nepociťují zranění své duše a neznají, jak velkou radostí naplňuje srdce křesťana dobrá zpověď. Vzpomeňme, že Kristus přikazuje pod ztrátou spásy zpovídat se ze všech hříchů. Nikdo není osvobozen od tohoto závazku, počínaje Svatým otcem a konče posledním služebníkem.
1. Naše zpověď musí být především pokorná. Před soudem zpovědi jsme jako obvinění, kteří stojí před soudcem. Obviňujme se sami, nečekejme na otázky zpovědníka. Následujme tak krále Davida, který sám o sobě říká: „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: ‚Vyznávám se Hospodinu ze své nevěrnosti.‘ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj“ (Ž 32,5). S pokorou vyznávejme své hříchy; nebuďme podobni těm, kteří říkají své poklesky podobným způsobem, jako by vyprávěli nějakou historku, lidem, u kterých není vidět lítost, kteří při zpovědi, místo aby odprošovali Boha za hříchy, páchají ještě svatokrádež. Jestliže vám zpovědník musí položit nějaké otázky, které mohou zranit vaši sebelásku, jestli vám zadá těžší pokání anebo vám dokonce odmítne udělit rozhřešení, nereptejte, ale přijměte to s pokorným duchem. Nikdy neodpovídejte arogantně a nestaňte se, jak se to nejednou stává, zatvrzelým hříšníkem, který pak dokonce bez pokleknutí a s hněvem vybíhá z kostela. Soud pokání je soudem samého Ježíše Krista, v němž on sám naslouchá našemu obviňování, On sám se ptá, rozmlouvá a ohlašuje výrok odpuštění. Zde je třeba s pokorou obviňovat sebe sama a nikdy nesvádět viny na druhé, jako např. Adam, když obviňoval Evu a ona zase jeho. Tak se stává, že člověk, který má sklon k hněvu, obviní svou ženu a děti, že ho provokují k vzteku; opilec obviňuje svého kamaráda, který ho pozval na sklenku; mstivý člověk říká, že to jiní spáchali křivdu; ten, kdo rád mluví špatně o druhých nebo je dokonce pomlouvá, dokazuje, že přece on říká pravdu; někdo těžce pracující v neděli se ospravedlňuje tím, že jeho povinnosti tím netrpí; matka, která se s dětmi nemodlí ranní ani večerní modlitby se vymlouvá, že jí schází čas. Kdo takovýmto způsobem svaluje vinu na druhé, nemá v sobě pokoru. Představme se zpovědníkovi v pravdivém světle a mluvme k Bohu společně s žalmistou: „Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku, nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu, ať se nedopustím svévolnosti“ (Ž 141,3-4).
2. Ať je naše zpověď prostá, tzn. vyhněme se nepotřebným slovům a vypočítávání všech drobností 100x po sobě, protože to zabírá zpovědníkovi čas, trápí a bere trpělivost těm, kteří také čekají na zpověď. Když je něco pochybného, představme to jako pochybné. Jestli byste řekli, že jste se nezaobírali zlými myšlenkami, ale nejste si jisti, zda jste nenašli v takových myšlenkách zalíbení, to už by bylo důkazem nedostatku upřímnosti. Kdybys řekl: „Vyznávám se, otče, z hříchu, na který jsem zapomněl při dřívějších zpovědích,“ ale současně bys tento hřích ve skutečnosti nevyznal dříve ne proto, že bys ho zapomněl, ale z falešného studu a lenivosti, pak bys z nedostatku upřímnosti spáchal svatokrádež. Stává se také, že kajícník by nevyznal některý hřích, kdyby se ho zpovědník na ten hřích sám nezeptal; obecně tento hřích vyzná, ale nechce se přiznat, že ho zamýšlel zatajit. A opět z důvodu nedostatku upřímnosti se taková zpověď snadno může stát neplatnou a svatokrádežnou.
Vyhýbejte se, bratři, pokrytectví. Ať je v čase zpovědi vaše srdce jako by na vašich rtech. Zpovědníka je možno obelhat, ale Pána Boha nikdo neoklame. Kdyby vás zlý duch sváděl k pokrytectví, řekněte si: „Přece ještě víc neobtížím své svědomí a nespáchám těžký hřích svatokrádeže. Skryl bych se před knězem, ale neukryl bych se před Pánem Bohem, který mě zná nejdůkladněji, jak jen to je možné. Budu trochu pokořen, to je pravda, ale čím je to proti veřejné ostudě, která by mě mohla potkat na posledním soudu.“ Když se nemocný chce vyléčit, pak otevřeně mluví o svých těžkostech, mluví jasně a nic neukrývá. Když vás skličuje stud a těžce se vám přiznává k nějakému hříchu, poproste o pomoc zpovědníka. „Otče,“ řekněte, „pomož mi, protože mám na svědomí hřích, který nemám odvahu přiznat.“
3. Zpověď musí být zkroušená a tedy se při ní má užívat skromných slov a nikdy se nemá mluvit o hříších druhých.
4. Zpověď má být úplná, tedy je třeba vyznat všechny smrtelné hříchy, jejich druh, počet a také okolnosti s nimi spojené. Nic nebude platné takové vyznání, kdy někdo obecně řekne, že hodně hřešil; musí přesně říct, jestli to byly krádeže, lhaní, nečistota atd. Dále je třeba vyznat počet hříchů. Nesprávně se zpovídá ten, kdo například říká: „Zameškal jsem mši svatou, kradl jsem, proklínal jsem, vedl jsem nečisté řeči, byl jsem pyšný atd. Takováto zpověď nepostačí. Je třeba říci, kolikrát se to stalo, zmínit okolnosti, které mají vliv na těžkost a druh hříchu. Kdo se dopustil hříchu nečistoty s druhou osobou, musí ujasnit, zda byla jeho příbuznou nebo v nějakém jiném vztahu s ním, a jestli ano, tak v jakém stupni. Některé okolnosti, jak už jsme řekli, pozměňují hřích, tedy způsobují, že se mění jeho charakter a stupeň. Dopustit se hříchu s osobou žijící v manželství je cizoložství, s osobou příbuznou je krvesmilství. Naproti tomu zaobírat se zlou myšlenkou, nechávat v sobě nějakou špatnou touhu, hledět na neslušné věci, to je hřích proti čistotě. Některé okolnosti vpravdě hřích nemění, ale způsobují, že se stává těžším, např. hřích bude těžší, jestliže se ho někdo dopustí v přítomnosti většího počtu lidí nebo před dětmi, protože tehdy s sebou nese pohoršení druhých. Takže chození po hospodách a opíjení se v neděli je těžším hříchem, než když se to dělá ve všední den, protože neděle a svátky jsou předurčeny ke službě Bohu. Při dlouhodobějších hříších je třeba říci, jak dlouho trvá závislost. Hříšník, který se zpovídá, si zde musí vzít příklad z nemocného, který důkladně informuje lékaře o průběhu choroby, jejím výskytu, vývoji a době trvání.
Je třeba také říci počet hříchů. Opomenutí nebo umenšení tohoto počtu v případě smrtelných hříchů by bylo svatokrádeží. Zpověď člověka, který by měl na svědomí tři těžké hříchy, ale přiznal by se pouze ke dvěma, by byla těžkou urážkou Pána Boha. Měli bychom mít strach dopustit se svatokrádežné zpovědi a přijímání, protože mnoho duší se za to trápí ve věčných plamenech. Kdo si přesně nepamatuje počet svých hříchů, ať ho vyzná přibližně. Hříchy náhodně zapomenuté Pán Bůh odpouští, stačí je vyznat při další zpovědi, jestliže si na ně vzpomeneme.
Z lehkých hříchů se také patří vyzpovídat, je to totiž skutečnost nanejvýš užitečná, jak nás o tom poučuje Tridentský koncil. Je pravda, že tyto hříchy se zahlazují zkroušeností srdce, modlitbou, postem, almužnou a účastí na mši svaté, ale je třeba se z nich také vyzpovídat, a to hned z několika důvodů. Za prvé, hřích, který je lehký v našich očích, může být hříchem těžkým v očích Božích. Za druhé, ve svátosti pokání můžeme za tyto hříchy snadněji získat odpuštění. Za třetí, zpovídání se ze všedních hříchů nás povzbuzuje k větší pozornosti. Za čtvrté, poučení zpovědníka nás může pohnout k naší nápravě. Za páté, rozhřešení, které přijmeme, nám dodává sílu, abychom se mohli těmto hříchům v budoucnosti vyhnout. Je tedy jasné, že tyto hříchy, i když jsou lehké, mají být vyznány a také je třeba se snažit je napravit. Takové jsou podmínky dobré zpovědi. Teď se pozastavte nad tím, zda byly ve všech vašich zpovědích skutečně splněny. Kdybyste přišli k závěru, že jste se zpovídali špatně, pak neztrácejte čas, ale co nejdříve se postarejte o nápravu tohoto zla.
II.
A nyní vám řeknu, jakým způsobem je možné zhřešit proti podmínkám dobré zpovědi, čili vám ukážu, kdo se špatně zpovídá.
Jedna žena žila po dlouhý čas zbožně a věrně plnila své křesťanské povinnosti. Zlý duch ji svedl ke hříchu, zarmoutila Boha. A teď se blíží svátek, o kterém byla normálně zvyklá přistupovat ke stolu Páně. Chce to tedy takto udělat i tentokrát, protože se bojí, že o ní budou mluvit jako o nedbalé. Bojí se ale také, že jestli ten těžký hřích vyzná, zpovědník o ní získá špatný dojem. Proto tento hřích zatají a takto přistupuje ke sv. přijímání. A tímto způsobem se nejednou po celé roky táhne zločin svatokrádeží. Špatně se zpovídá také ten, kdo nechce napravit spáchanou křivdu, i kdyby to mohl udělat. Špatné jsou také zpovědi žen nebo děvčat, které udržují nedovolené vztahy a nechtějí se jich vzdát.
Takoví lidé se nejčastěji necítí vinni a při zpovědi skrývají své hříchy.
Kdo zatají hříchy, ten nechce oklamat kněze, ale chce podvést samého Boha i přesto, že je to nemožné. A tak záchvat hněvu označují lidé při zpovědi často jako obyčejnou netrpělivost, opravdu nemravné řeči působící pohoršení jako nějaké volnější mluvení; ohavné žádosti a skutky jako trochu méně slušné důvěrnosti; veliké křivdy jako drobné nespravedlnosti; přehnané lakomství jako trochu větší svázanost s dobry pozemskými. A odtud vychází celý řetěz svatokrádeží.
Lidé také často skrývají okolnosti hříchu. Pomlouvání nebo zlostnou kritiku ukazují jako nevhodné mluvení o bližním a nechtějí přiznat, že to všechno pocházelo z pýchy a závisti, z nenávisti a uraženosti. Nemluví také o tom, jak velkou škodu způsobili dobrému jménu bližního. Zpovídáte se, že jste špatně mluvili o lidech, a neříkáte, o kom jste tak mluvili, nechcete se přiznat, že jste vystupovali proti svému duchovnímu pastýři anebo proti jiné osobě zasvěcené Bohu - osobě, jejíž dobré jméno je věcí zvlášť důležitou. Neříkáte, zda to nebyly pomluvy a lži. Zpovídáte se, že jste vystupovali proti víře a morálce, ale zamlčujete okolnosti, že jste chtěli otřást vírou mladého člověka proto, aby snadněji podlehl vaší žádostivosti. Říkali jste mu, že na tom není nic zlého a není třeba se z toho zpovídat. Anebo se dívčina obviňuje, že se parádila kvůli tomu, aby se líbila jiným, a nedodá, že měla záměr vzbuzovat v nich špatné myšlenky. Otec říká, že chodil do hospody, že se opil, ale mlčí o pohoršení, jaké dal celé rodině. Kdybychom chtěli proniknout do podrobností, spatřili bychom, kolik způsobů vynalezli lidé na to, aby se při zpovědi představili v lepším světle. Někteří to zkouší dosáhnout tónem hlasu a jisté hříchy říkají tak tiše, aby je zpovědník ani nezaslechl. Nejprve se zpovídají z lehkých drobností, říkají například: „Nepřežehnával jsem se ráno a večer svěcenou vodou, byl jsem roztržitý při modlitbě atd.“ a když těmito drobnostmi jakoby uspí pozornost zpovědníka, tehdy tichounkým hlasem a velmi rychle vysypou těžké hříchy. Pravda, můžete tímto způsobem vymámit rozhřešení, ale Boha neoklamete, On takovéto rozhřešení nepotvrdí. Sami pak musíte přiznat, že taková zpověď nepřinese vašemu svědomí pokoj, že po ní nepociťujete štěstí a vnitřní zadostiučinění. Chcete přehlušit svědomí, říkáte sami sobě, že později své zpovědi napravíte, že se ze všech hříchů vyzpovídáte nanovo.
Nebudu už mluvit o svatokrádežných zpovědích, které vyplývají z nedostatku lítosti. Možná, že na to poukáži někdy jindy.
Namlouváš si, příteli, že se jednou s Bohem srovnáš. Musíš však žít ve strachu, že možná už nezbude čas na toto srovnání, protože smrt tě může zaskočit znenadání, zabředlého ve svatokrádežích. Na to zpravidla navazuje zatvrzelost srdce a zoufalství v hodině smrti.
Co máte dělat, abyste tak hroznému neštěstí unikli? Napravte rychle předešlé zpovědi upřímným a úplným vyznáním svých hříchů. Jestliže to neuděláte, Bůh je rozhlásí jednou před celým světem. Jestliže je ale vyznáte sami, upadnou do věčného zapomnění. Obávejte se toho, aby vás v hodině smrti neovládlo zoufalství. Vzpomeňte si na Ananiáše a jeho ženu, kteří padli mrtvi k nohám sv. Petra kvůli lži (srv. Sk 5,1-11). Poučte se z příkladů, které jsem vám dal, najděte ve zpovědi odpuštění hříchů, pokoj duše a v hodině smrti život věčný. Amen.
Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho,
aby na něho vložil ruku. ( Mk 7,32)
Hluchoněmý je jednou obrazem křesťana, který přichází ke zpovědi. Existují lidé hluší vůči výčitkám svědomí a jiní zase se jeví jako němí, když mají vyznat své hříchy. Ach, jaké je to strašné neštěstí, když někdo ze studu nebo ze strachu skrývá smrtelný hřích, protože obelhává Ježíše Krista. Uzdravení a milosrdenství, které zde Kristus prokazuje zkroušeným hříšníkům si proměňuje v jed. A tak se mnozí při zpovědi dopouštějí svatokrádeže. Ach, kéž by tento hřích byl na tomto světě tak zřídkavý, jak zřídka se stávají neštěstí. Kéž by se tato moje řeč nemusela obracet vůči nikomu, kdo je zde v kostele! Ale popravdě, je možné spáchat větší urážku Boha a Spasitele? Ukáži vám dnes, jak těžce uráží Krista svatokrádežník a jak velké je milosrdenství Boží, které trpí takovéhoto svévolníka.
I.
Zpověď je ve sv. církvi institucí nejcennější. O tomto by mohli vydat svědectví blahoslavení v nebi, ale i navěky zavržení v pekle. Ti první se zachránili především proto, že připraveni přistupovali ke svátosti smíření. Druzí zahynuli navěky, protože se buďto nezpovídali, nebo se zpovídali špatně.
Z jakých důvodů dochází ke špatným zpovědím?
Za prvé proto, že někdy nekonáme dobře zpytování svědomí. Hlubiny svého srdce je třeba zkoumat se světlem a s váhou v ruce; nepatří před sebou nic skrývat tak, jako se nic neukryje na posledním soudu. Nejednou v nás svědomí křičí a naříká: „Slituj se nade mnou a vyrvi mě z té strašné propasti! Což mám být navždy oddělený od Boha a nikdy ho nespatřit? Jak strašné je to neštěstí!“ Kdo se zřídka zpovídá, ten ať si vezme více času na zpytování svědomí, ať koná tuto přípravu po modlitbě k Duchu sv. a po odevzdání se Nejsvětější Matce. Bylo by dobře, kdyby s úmyslem vyprosit si milost dobré zpovědi se v ten den účastnil mše svaté, udělal nějaký dobrý skutek, uložil si sebezápor v jídle či ve spánku. Je doporučené projít si v myšlenkách několikrát po sobě hříchy tak, aby se patřičně vryly do paměti. Jestliže si někdo před přistoupením ke sv. přijímání vzpomene na nějaký smrtelný hřích, ať nejde ke stolu Páně.
Za druhé, v čase zpovědi se patří z hříchů vyznat důkladně, i když se to pyšné lidské přirozenosti zdá těžké. V souvislosti s hříchem je třeba dodat, kolikrát byl spáchán a jaké jsou souvislosti s ním spojené. A právě zde velmi pokouší kajícníka zlý duch, který mu buďto podsouvá, aby hledal příjemného zpovědníka nebo ho navádí, aby zatajil hříchy, a chlácholí ho nadějí, že se později vyzpovídá lépe. Na tuto past chytil ďábel už mnoho duší a ničí je navěky, protože skutkem svatokrádežné zpovědi se ukazuje zaslepenost a zatvrzelost srdce, které neopouštějí člověka nejednou až do smrti. Mnoho odstrašujících příkladů by mohli na potvrzení přidat misijní kazatelé. Skutkem svatokrádeže se ztrácí milost Boží, satan silněji opanovává duši, umenšuje se také bázeň Boží a na svatokrádežníku se naplňuje Spasitelova hrozba: „Budete mě hledat, ale zemřete ve svém hříchu“ (J 8,21).
Zvláště hřích proti čistotě bývá důvodem špatných svatých zpovědí. Jeden řeholník byl považován za vzor dokonalosti a zemřel v pověsti svatosti. A pak se ukázalo, že přišel do zavržení, protože se styděl vyzpovídat se z nečistého smýšlení. Nic mu nepomohlo tvrdé pokání, modlitby a umrtvování. Na druhý den poté, co byl pochován v kostele, sloužící hned zrána uviděl, že tělo leží venku. Tento jev se opakoval několikrát, až ve chvíli provedení exorcismu mrtvý dotázán svým představeným vyznal, že je navěky zavržen, a žádal, aby jeho pozůstatky byly pochovány na neposvěceném místě.
Někdo řekne: „Asi nikdo se neodváží skrývat své hříchy a vystavovat se tak častějším výčitkám svědomí.“ Moji bratři! Kdybych to měl stvrdit pod přísahou, neváhal bych říci, že zde mezi vámi teď v kostele je z šesti lidí pět takových hříšníků. Přesvědčíte se o tom na posledním soudu a vzpomenete si, co jsem vám dnes řekl.
Jak se může křesťan ze studu nebo ze strachu vystavovat takovému neštěstí? Příteli, pomysli na to, co tě čeká za skrývání hříchů! Nemáš odvahu otevřít své svědomí před svým farářem? Což je jediným na světě? Neznáš jiné kněze, kteří by s velkou dobrotou vyslechli tvou zpověď? Bojíš se, abys nedostal velké pokání? Neboj se, zpovědník ti pomůže a ještě se za tebe bude modlit a společně s tebou bude oplakávat tvůj hřích, aby ti vyprosil ztracené Boží smilování. Příteli, slituj se nad svou ubohou duší, která tolikrát zakoušela Ježíše Krista! Ó, jak velmi slepí jsou hříšníci, kteří se stydí či bojí vyzpovídat se ze svých poklesků! Na co je dobré takové zpovídání, když stejně přijde čas, kdy budou tajemství srdce vystavena očím celého světa? Jedním slovem - nyní byste se mohli uchránit před strašným ponížením, jaké vás čeká na posledním soudu, a své peklo byste mohli vyměnit za věčné štěstí. Ach, k čemu vede člověka svatokrádežnictví. Nechtěl by zemřít v hříchu, ale nemá sílu se ho zbavit! Bože, týrej tyto nešťastníky a zaslepené lidi výčitkami svědomí, týrej je, aby se jim nemohli vyhnout a zavčas se obrátili.
Za třetí, špatné zpovědi se stávají kvůli nedostatku lítosti, a proto máme vroucně prosit Boha o zkroušenost. Když zatajíme hřích, pocítíme vnitřní nepokoj, který nás hryže jako divoký tygr. Ale když nemáme lítost, pak tomu ve své zaslepenosti celkem nevěnujeme pozornost. Proto, jak už jsem zmiňoval, je třeba se za zkroušenost srdce častěji modlit k Bohu. Kdo by se chtěl přesvědčit, zda měl při zpovědi správnou lítost, ten to nejlépe uvidí z toho, zda změnil svůj život, zda už se neoddává pýše, hněvu, závisti, lakomství, zda nepomlouvá, zda se umrtvuje, miluje ctnost čistoty, je horlivý ve službě Boží atd. Kdo vědomě neuvede počet těžkých hříchů anebo ve chvíli, kdy mu zpovědník zadává pokání, nemá pravý úmysl je vykonat, ten se zpovídá špatně. Kdo neumí číst, ať řekne zpovědníkovi, aby mu nedával za pokání čtení ze zbožné knihy. Někdy se objeví lidé tak pyšní, že se nechtějí přiznat, že neumí číst, a pokání, které jim bylo zadáno, nevykonají. Nemá se zač stydět, jen je třeba otevřeně požádat o změnu pokání.
Často se také stává, že se dějí špatné zpovědi proto, že kajícník už ve chvíli rozhřešení nemá ochotu napravit křivdu, kterou učinil bližnímu.
Z toho, co jsem řekl, můžete vyvodit, že jednou za čas je třeba se pozastavit nad předchozími zpověďmi, dát je do pořádku a napravit nedostatky, které se v nich objevily.
II.
Ti, kteří ukrývají hříchy ve zpovědích, jsou nešťastni; nosí totiž v srdcích strašného kata. Když se lidé domnívají, že před smrtí ještě vykonají dobrou zpověď a napraví své svatokrádeže, obelhávají sami sebe. Jsou zaslepeni, a tak si neuvědomují, že jim v tom ďábel bude všemožně bránit. Řeknu vám příklad, který to ukazuje.
Když proslulý Jan z Avily kázal v jednom ze španělských měst, byl pozván k loži těžce nemocné dívky, aby vyslechl její zpověď. Matka ji vychovala zbožně a vštěpovala jí do srdce vroucí zbožnost k Nejsvětější Matce, zbožnost, kterou sama měla. Nemocná slyšela několikrát plamenné kázání Avilovo a rozhodla se před ním otevřít své svědomí ve zpovědi. A skutečně, vyznala své hříchy s tak velkou lítostí a se slzami, že otec Avila byl ujištěn, že ji rozhřešil bez obav o její spásu. V tom čase se stalo něco nezvyklého. Jeden řeholní bratr, který pomáhal otci, a během zpovědi na něj čekal ve druhém pokoji, uviděl černou srstí porostlou ruku, která držela nemocnou za hrdlo, jako by ji chtěla zadusit. Po návratu do kláštera to řekl představenému a představený to dále řekl otci Avilovi a doporučil mu, aby ještě jednou zašel k nemocné a přiměl ji, aby skutečně vyznala, zda jí ještě svědomí něco nevyčítá. Ještě té noci s tímž pomocníkem se vydal otec Avila do domu, ve kterém ležela nemocná. Když stanuli před bránou, dolehl k jejich uším pláč a jekot. Když zabouchali, přiběhl k nim sluha, který jim řekl, že nemocná zemřela a hned po zpovědi ztratila řeč a smysly a nebyla schopna přijmout sv. přijímání. Vešli dovnitř, podívali se na mrtvou, pak se vrátili do kláštera a všechno řekli představenému, který se tím velmi poděsil. Sám otec Avila poklekl před Nejsvětější svátost a začal se vroucně modlit, aby milosrdný Bůh uchránil to nešťastné děvče před věčným zavržením. Když se tak modlil, po chvíli uslyšel chřestění řetězů. Obrátil se tedy na tu stranu, z které tyto zvuky přicházely, a vidí osobu od hlavy až k patě spoutanou železnými okovy a temnými plameny. Otec se polekal a zeptal se tohoto zjevu, kdo je. A dostal na svou otázku tuto odpověď: „Jsem duše té nešťastné dívčiny, kterou jsi ráno zpovídal a za kterou se nyní zbytečně modlíš. Obelhávala jsem svět svým pokrytectvím a falešnou zbožností. Po smrti mé matky se do mě zamiloval jeden mladý člověk. Nejprve jsem odpírala jeho naléhání, ale pak jsem se poddala jeho vůli. Dopustila jsem se těžkého pádu. Cítila jsem strašné výčitky svědomí, abych nebyla zavržena, ale zlý duch mě nedovolil vyzpovídat se z tohoto hříchu, přestože jsem si často předsevzala, že to udělám. Měla jsem obavu, že si o mě zpovědník udělá špatný obrázek. A tak každá další zpověď byla svatokrádežná a nehodně jsem přijímala svatá přijímání. Když jsem uslyšela tvé kázání, které pronikalo do mého srdce jako střela, předsevzala jsem si, že se u tebe vyzpovídám, a proto jsem tě pozvala k sobě. Kdybych začala svou zpověď od svatokrádeží a ne od drobností, byla bych zachráněna. Ale pak už jsem neměla odvahu vyznat tento zatajený hřích. Nyní jsem zavržena navždy. Zbytečně se za mě modlíš!“ „Co je nyní pro tebe největší mukou?“ zeptal se tehdy otec Avila. „To, že jsem se tak snadno mohla zachránit, pouze kdybych vyznala svůj hřích.“ Po těch slovech za strašného skřeku a řinčení řetězů tento zjev zmizel. Toto tě čeká, duše, která staneš před soudem Ježíše Krista, obtížená svatokrádežnictvím. Drazí bratři, zkoumejme tajemství svého svědomí a jestli tam najdeme zamlčované hříchy, vyznejme je co nejdříve ve zpovědi, protože pokání ani almužny je nemohou usmířit. Zde je jediným řešením pouze svátost smíření. Nedovolujte, aby vás déle spoutával pekelných duch, který odebírá člověku bázeň a stud před hříchem a vrací mu je teprve při zpovědi. Odhoďme pýchu, která se bojí pokoření. Za pět minut studu, jestli se opravdově vyznáme před shovívavým knězem, se zachráníme před věčným neštěstím a věčnou hanbou. Kdo za života nečerpal z Božího milosrdenství, ten je ve chvíli smrti nenajde!
K jedné nemocné byl v noci pozván misionář. Ten jí prostě řekl: „Paní, jste ve vážném nebezpečí. Jestliže se pořádně nevyzpovídáte ze svých těžkých hříchů, půjdete do záhuby.“ „Což už umírám? Je pravda, že už se déle špatně zpovídám a ze studu ukrývám své hříchy.“ V tom momentě ztratila řeč a skonala; pravděpodobně šla do záhuby.
A jaká hanba potká svatokrádežníky na posledním soudu! Tehdy budou toužit, aby na ně spadly hory, které by je mohly skrýt před očima celého světa. Co si myslí taková osoba, která ze zpovědníka vymámí rozhřešení? Nezdá se jí, že z nebe slyší nějaký hlas, který kněze napomíná: „Zadrž, protože nejdražší Krev Spasitelova volá a domáhá se msty za tohoto svatokrádežníka. Nerozhřeš, protože já zavrhuji a proklínám tuto duši!“ Svatokrádežníci, prodáváte Krista jako věrolomný Jidáš! Když se blížíte s hříchy ke sv. přijímání, chystáte Spasiteli novou smrt! Neslyšíte, jak se k vám snaží volat ze svatostánku: „Synu, čekej, zastav se, nedávej smrtící úder svému Bohu!“ Jeden otcovrah stále slyšel kolem sebe hlas: „Můj synu, proč jsi mě zadusil? Proč jsi mě připravil o život?“ Podobné výčitky svědomí zakusí nešťastník, který nehodně přijal Tělo a Krev Páně.
Jaké z toho pro nás vyplývá poučení? Používejme všech možných prostředků, aby naše zpovědi byly dobré. Nevymáhejme rozhřešení, když nemáme skutečný úmysl napravit se. Neodbývejme naše zpovědi, nevybírejme slova, která by zaclonila naše hříchy a umenšila jejich hrůzu. K soudu pokání přistupujme s lítostí, o kterou je třeba Boha vroucně prosit. Jestliže jsme po několik let ukrývali nějaký hřích, pak se z něho vyzpovídejme co nejdříve a nevěnujme pozornost našeptávání ďábla. Nemysleme si, že jej vyznáme později nebo že to při nejhorším uděláme v hodině smrti, protože potom už může být pozdě; tehdy nám Bůh ve svých prozřetelných cestách může odejmout milost. A kdyby na nás přicházela chuť ukrývat hříchy, tak si vzpomeňme, co nám řekne na posledním soudu, jakými výčitkami nás zahrne zpovědník, kterého jsme obelhávali! Všechno, co děláme, dělejme tak, jak bychom to chtěli konat v hodině smrti - tak nezbloudíme. Amen.
Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar,
ale kdo je vyzná a opouští, dojde slitování. (Př 28,13)
Nedávno jsme mluvili o tom, že jestli chceme přijmout odpuštění, je třeba, abychom při zpovědi vyznali všechny smrtelné hříchy, jejich druh, počet a souvislosti s nimi spojené. Je strašný zločin, jestli někdo ze strachu nebo ze studu úmyslně ukrývá své hříchy. Občas bývá důvodem svatokrádežné zpovědi i lenost. Stává se to tehdy, když někdo svědomitě nedělá zpytování svědomí a nechce upřímně poznat své hříchy. Velmi by také zhřešil ten, kdo by vykonal generální zpověď jenom proto, aby do ní mohl zamíchat hříchy spáchané nedávno. Tím způsobem chtějí někteří uniknout studu a navodit dojem, že současné těžké hříchy vykonaly už dávno. Kdo takto postupuje, ten obelhává zpovědníka, ale Boha neoklame.
Jedním z velmi nebezpečných následků hříchu je to, že zaslepuje člověka. Zaslepení způsobuje, že lidé dělají zpytování svědomí s rutinou, rozpomenou se na několik hříchů, které jsou u nich nejčastější, jako proklínání, braní jména Božího nadarmo, hněv, ale nesestoupili do hlubiny srdce, aby důkladně rozpoznali počet a zlo svých hříchů. Jiní se zase pozastavují nad tím, jakým způsobem mají přednést své hříchy, aby se nemuseli stydět. Je možno oklamat zpovědníka, ale ne Boha, který zhodnotil i sečetl všechny prohřešky lidí!
Jsou i takoví, kteří jdou ke zpovědi bez zpytování svědomí, protože si myslí, že zpovědník se jich na všechno vyptá. Ale i kdyby to tak bylo, jak můžete mluvit o lítosti před Bohem, jestliže přicházíte k vyznání úplně nepřipraveni a litujete teprve po rozhřešení? Jestliže budete takto postupovat, dopustíte se svatokrádeže. Proto vám v dnešním poučení chci ukázat, že ke zpovědi je třeba důkladně zpytovat svědomí. Za druhé vás poučím, jak je třeba se zpovídat. Za třetí vyjasním, kdy se člověk zpovídá špatně, a nakonec povím, jak se mají napravit špatné zpovědi.
I.
Hřích zaslepuje mysl člověka, a proto je třeba se zkoumat velmi důkladně. Zpytování svědomí se týká všech hříchů, které člověk udělal od křtu nebo od poslední zpovědi. Takové poznání sebe samého není ve skutečnosti snadnou věcí, jak se může zdát. Na to je třeba čas a snaha.
Jestli se má udělat zpytování svědomí důkladně, je třeba své srdce i myšlenky odvrátit na určitou dobu od zájmů pozemských, od obchodování, hospodaření a držet v jedné ruce pochodeň a ve druhé váhu, sejít do samotné hlubiny srdce a tam poctivě zkoumat počet, okolnosti a druh spáchaných hříchů. Tyto hlubiny zná důkladně jenom Bůh. K němu se tedy obracejme s pokornou prosbou a s důvěrou, vroucně vzývejme Ducha svatého o světlo, které potřebujeme. Když vstoupíme do sebe, volejme z celého srdce: „Bože můj, slituj se nade mnou, nešťastným hříšníkem, který tolik hřešil a nedokáže rozeznat počet svých prohřešků, ani zlo, které je v nich obsaženo. Utíkám se k Tobě, který jsi Světlem světa. Sešli své proměnění, rozjasni mé srdce a ukaž mi mé hříchy, abych se z nich mohl vyznat a přijmout tvé odpuštění.“ Bez Boží pomoci člověk zahyne v temnotách, které v duši vyvolává hřích. Příkladem zde pro nás může být král David. Jeho duše byla před hříchem jasná a průzračná. Když však spáchal těžký hřích, ztratil toto duchovní světlo. Nejen že spáchal cizoložství, ale ještě nařídil zavraždit Urijáše. V tomto nešťastném stavu setrvával po celý rok, aniž by oplakával své zločiny. Teprve sám Bůh skrze proroka Nátana mu otevřel oči a ukázal propast, ve které se ocitl.
Jestliže nebudeme vzývat Ducha svatého o světlo, nikdy nepoznáme pravý stav své duše a nedosáhneme správné lítosti. Víte, komu se podobá hříšník? Člověku hnusnému a ošklivému, který se domnívá, že je pěkný a příjemný, ale nikdy se nepodíval do zrcadla. Jestliže se nad sebou zamyslí, rozpozná svou ošklivost a sám se jí poleká. Totéž se děje hříšníkovi, který už po delší čas setrvává v náruživostech a ještě nikdy nesestoupil do sebe. Teprve když prozkoumá své svědomí a pozná vlastní ubohost, zhrozí se, zažije otřes a nebude schopen pochopit, jak mohl tak dlouho setrvávat v tak strašném stavu. Právě takové důkladné zadívání se do sebe vyvolává slzy hříšníků.
Druhým důvodem, kvůli kterému potřebujeme pomoc Ducha svatého je, že naše srdce je plné hříchů, a proto ukrývá nebo umenšuje své ohavnosti.
A ve skutečnosti hříšník potřebuje milost Boží také proto, aby mohl úplně setřást zlo, jehož se stal otrokem. Je mnoho lidí, o kterých by se mohlo myslet, že se už úplně napravili. Ale ještě jim hrozí nějaké zalíbení mysli v jejich dávných náruživostech. Pouze milost Boží může naplnit naše srdce velkým odporem ke hříchu.
Řekněte, zda jste doposud vzývali Boha před zpovědí o duchovní světlo, abyte neznevážili tuto svátost? Slepec od Jericha poznal svůj žalostný stav a poté se s živou vírou a důvěrou vrátil k Bohu a vzýval ho o navrácení zraku. Kolikrát volal k Ježíši: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou“ (Lk 18,35-42). Spasitel nezůstal hluchý k této prosbě a zeptal se ho: „Co ode mne žádáš?“ A slepec řekl: „Pane, ať vidím.“ A Spasitel neodmítl jeho prosbu, navrátil mu zrak. I my ve své duchovní slepotě musíme zároveň se žalmistou říkat: „Můj Bůh září do mých temnot“ (Ž 18,29), anebo volat s trpělivým Jobem: „Jak mnoho mám nepravostí a hříchů. Mé zlosti a prohřešky mi ukaž“ (Job 13,23). Bůh, který tak vroucně touží po naší spáse, neodmítne naše prosby.
A teprve teď začněme zpytování svědomí, procházejme souběžně přikázání Boží, církevní i hlavní hříchy a pozastavme se, zda jsme někde nepochybili. Pohleďme dále, zda jsme nezanedbali povinnosti svého stavu. Nezapomeňme také na to, že je možné zhřešit myšlenkou, touhou, slovem, skutkem a zanedbáním plnění dobra.
Dále uvažujte o podrobnostech a pozastavte se nad tím, zda jste při předchozích zpovědích vyznali všechny těžké hříchy, zda jste jich upřímně litovali a měli opravdu pevné předsevzetí vyhýbat se nejen samému hříchu, ale i blízké příležitosti k němu. Například zda jste se vyhnuli pobývání v domě, ve kterém se nacházel člověk, který vás sváděl ke zlému. Kdybyste to zatajili v obavách, že vám kněz zakáže pobývat v tom domě, vaše zpověď by neměla žádnou cenu. Je třeba si také vzpomenout, zda jste v určeném čase vykonali pokání a napravili způsobené škody.
Je třeba se také podívat, zda jste nezanedbali závazky svého stavu. Zvlášť velká odpovědnost leží na rodičích, jestli se starali o výchovu svých dětí, zda je uváděli do ctností, chránili je před hříchem, dávali jim dobrý příklad. Pozastavte se také nad tím, zda jste nezanedbávali své domácí a pracovníky, zda jste je posílali na výuku katechismu, na mši svatou, nebo je využívali pouze na práci.
Sloužící ať se také pozastaví nad tím, zda neoklamávali a neokrádali své zaměstnavatele a hospodáře, zda byli vůči nim poslušní a svědomitě vykonali nařízené práce.
Je třeba se také rozloučit se hříchem zanedbávání, na který skoro nikdo nepamatuje. Jestliže jste např. mohli dát almužnu, dali jste ji? Anebo jste ji naopak nedali?
Je třeba pořádně prozkoumat, co je naším náruživým hříchem. Patří sem také vyznat okolnosti a počet hříchů. Jestliže jste mluvili špatně o lidech, povězte, zda to bylo ze závisti, lehkomyslnosti, v přítomnosti kolika osob jste to říkali a zda mohl být někdo pohoršen. Povězte také, kolikrát jste mluvili špatně o druhých lidech a proklínali je. Jestliže máte nějakou závislost, je třeba říci, jak dlouho v ní setrváváte.
Jestliže si chcete dobře vykonat zpytování svědomí, je třeba tomu věnovat nějaký čas. Je třeba také znát katechismové pravdy a věnovat jim náležitou pozornost. Čím řidčeji se kdo zpovídá, tím více času potřebuje na zpytování svědomí, tím pozorněji se nad sebou musí pozastavit. Celkově se patří při zpytování svědomí zachovat tak, jako při důležité světské záležitosti, na jejímž završení vám velmi záleží.
Nemusím vám říkat, jak velkým štěstím je dobrá zpověď, ale ani jakým neštěstím je zpověď špatná. Dobrá nám navrací přízeň Boží a právo na nebe, špatná nás zbavuje věčného štěstí a uvrhuje nás do spárů pekla. Odtud je vidět, jak pečlivě se máme k této svátosti připravovat. A zatím zde mnoho lidí strašně bloudí. Dokud nemají tak velké hříchy, za které by se styděli dokonce i pohané, jsou klidní a říkají, že se nemají z čeho zpovídat. Nechce se jim sestoupit do hlubiny svého srdce, protože vědí, že kdyby tam začali důkladněji hledat, našli by tam mnoho nepravostí. Zpytování je třeba dělat každý večer a důkladněji jednou za týden; před samotnou zpovědí snadněji poznáme stav své duše. Snažme se soudit sebe tak, jak nás jednou posoudí Ježíš Kristus. Musíme se také obávat skrytých hříchů, o nichž nemáme ponětí, a s králem Davidem volat: „Od mých skrytých hříchů, očisti mě, Pane“ (Ž 19,13). Opravdu, o některých našich hříších se na tomto světě ani nedovíme. Pomysleme např. na pohoršení, které způsobil opilec nebo žena či dívka, která si libuje v zábavě. Odsuzujme nyní tvrdě sami sebe, abychom jednou, jak říká sv. Pavel, unikli strašným soudům Božím (srv. 1 Kor 11,31).
Jakmile si připomeneme všechny hříchy, prosme o upřímnou lítost a o pevné zjednání nápravy.
II.
K soudu pokání přistupujme se zkroušeností a s jistou roztřeseností. Nenapodobujme děti, které se často rozhlíží na všechny strany, smějí se a povídají. Jako evangelní celník sklopme zrak skromně k zemi a pokořme se před Bohem. Jestli se vám stane, že budete muset na zpověď déle čekat, pak si znovu připomínejte hříchy a vzbuzujte úkon lítosti, upevňujte dobrý postoj a modlete se k Bohu, aby se nad vámi smiloval. Netlačte se na ty, kdo se zpovídají, moc se k nim nepřibližujte, abyste náhodou neslyšeli hříchy druhých. Jestli uslyšíte něco z cizí zpovědi, jste zavázání tím samým tajemstvím jako kněz. Kdybyste řekli něco z toho, co jste slyšeli, museli byste se z toho zpovídat.
Když na vás přijde řada, uvědomte si, že v osobě kněze sedí ve zpovědnici sám Ježíš Kristus. Se zkroušeností udělejte znamení sv. kříže a řekněte: „Požehnej mi, duchovní otče, abych se mohl dobře a upřímně vyzpovídat.“ Řekněte zpověď sami a nečekejte na otázky kněze, sami řekněte, kdy jste se naposled zpovídali a zda jste dostali rozhřešení. Jestli ne, tak proč. Řekněte, zda jste vykonali zadané pokání, vynahradili křivdu, usmířili se s nepřáteli, vyznali všechny hříchy, zda jste dobrovolně něco nezatajili. Potom vyznejte hříchy spáchané od poslední zpovědi. Vyznejte je pokorně, upřímně, zkroušeně a úplně. Když to uděláte, dodejte: „Můj otče, na další hříchy už si nevzpomínám. Všeho lituji z celého srdce a tebe prosím o pokání a rozhřešení.“
Po vyznání vám kněz, jestli to uzná za vhodné, položí několik otázek. Odpovídejte mu upřímně. Napomenutí a úvahy, které vám udělí, poslouchejte pilně, nepřemýšlejte v tu dobu o hříších a nepřerušujte zpovědníka. Mějte v sobě touhu, abyste dané pokání vykonali co nejlépe.
Jestliže nedostanete rozhřešení, přijměte to bez reptání. Po čase, až vám kněz rozhřešení udělí, pokořte se tak, jak se pokořil Ježíš, když se modlil v zahradě olivové, proste Pána, aby to rozhřešení potvrdil v nebi.
Po přijetí rozhřešení odejděte od zpovědnice skromně a děkujte dobrému Bohu za milost, jakou jste přijali ve svátosti pokání. Připomeňte si, jaké prostředky k nápravě vám doporučil zpovědník, a rozhodněte se je poslechnout. A co máte dělat, abyste vytrvali v dobrém a neupadli znovu do hříchu? Především nedůvěřujte sobě samým a mějte se na pozoru. Za druhé, co nejvíce se vyhýbejte příležitosti ke zlému a špatným přátelstvím. Bez toho bude vaše náprava nemožná. Za třetí, utíkejte se k modlitbě, protože Kristus říká: „Bděte a modlete se“ (Mt 26,41). A konečně, kdybyste po zpovědi znovu zhřešili, co nejdříve se pozvedněte z pádu. Čím déle v něm kdo zůstává, tím hůř se mu napravuje.
Kdo bude používat tyto prostředky, ten s jistotou získá duchovní zdraví. Z nemocí těla není možné pokaždé vyváznout, často nepomáhají žádná léčení. Ale naproti tomu i z nejtěžších nemocí duše se můžeme vyléčit a vrátit se k plnému zdraví.
III.
Kdy se lidé zpovídají špatně? Za prvé tehdy, když ze studu nebo ze strachu dobrovolně skrývají své hříchy, zamlčují souvislosti nebo umenšují počet těžkých hříchů. Za druhé, když zpytování svědomí dělají ledabyle, když nemají opravdovou lítost a pevný úmysl napravit se. Za třetí tehdy, když si vyhledávají co nejmírnější zpovědníky, jen aby vyloudili rozhřešení. Za čtvrté, když nenapravují způsobené křivdy. Za páté, když po zpovědi zamýšlejí setrvávat v hříchu, např. nenapravitelní lichváři, náruživí chlípníci, ti, kteří nezmění vyzývavý způsob života, ti, kteří pobývají v domech, ve kterých se setkávají s osobami žijícími špatně, náruživí opilci, ti, kteří nadále žijí v hněvu a nenávisti nebo špiní dobré jméno bližního. Za šesté se lidé zpovídají špatně, když svátost oltářní přijímají bez vhodné přípravy, protože neznají základní pravdy víry. Kdybyste měli jakoukoliv pochybnost v některém z těchto bodů, běžte do sebe a nepravte dřívější špatné zpovědi.
IV.
Kdo bude muset udělat zpověď za delší čas, ať se zbytečně nermoutí, že nedokáže důkladně vypočítat své hříchy. Ať řekne, kolikrát mohl zhřešit za týden nebo za měsíc. Jestliže je to starý hřích z náruživosti, ať si sám vzpomene, jak dlouho náruživost trvá, zda byly přestávky, nebo ne, kolik z toho mohlo být svatokrádežných zpovědí nebo přijímání.
Při delší zpovědi je třeba vyznat těžké hříchy hned na počátku a ne začínat od malých, protože bychom snadno mohli podlehnout pokušení ďábla a něco zatajit. Před sv. Janem Klimakem se jednou objevil jeden bandita, který vypadal velmi zkroušeně a tvrdil, že chce zbytek života strávit v pokání v klášteře. Představený mu na zkoušku nařídil stát po sedm dní u brány a potom vyznat své hříchy před několika lidmi. Provinilec ten rozkaz splnil. Představený mu ještě nařídil vyzpovídat se nahlas před řeholníky. Nato ten zkroušený kajícník odpověděl, že je připraven zpovídat se nejen před klášterními bratry, ale před celou Alexandrií. Konečně v neděli po evangeliu představený ještě nařídil svázat ho, obléci do velkého pytle, posypat mu hlavu popelem a veřejně ho mrskat pruty. Ten pohled přivedl všechny řeholníky k slzám. A skutečně - ten mládenec měl upřímnou lítost. Sv. Augustin se také nestyděl za veřejnou zpověď, své hříchy vyznal před celým světem! Kdybychom znali sebe samé a měli pokoru, pak bychom se nestyděli postupovat tak, jako tito dva. Člověk, který si nechce přiznat vinu, je plný pýchy. A zapamatujme si, že na dobré zpovědi záleží naše věčné štěstí. Když budete dnes večer uléhat ke spánku, představte si, že ležíte v rakvi s rukama složenýma do kříže, s očima navěky zavřenýma, přikrytí úmrtním rubášem a řekněte si: „Po čem bych v tuto chvíli toužil? Moje duše je obtížena tolika hříchy, za které jsem ještě nepřijal odpuštění. Chtěl bych takto stanout na soudu Božím? Budu mít v hodině smrti u sebe zpovědníka? Proto kdybych zemřel náhle, šel bych do pekla. Nebudu už déle otálet, ale hned změním svůj život, abych získal ztracenou přízeň Boha a právo na nebe.“ Amen.
Běda mi, protože jsem v životě mnoho zhřešil.
(Sv. Augustin, Vyznání 2,10)
Tato slova řekl sv. Augustin, když po letech v myšlenkách procházel dávné chvíle svého života. Když na ně vzpomínal, srdce mu pukalo žalem. Není divné, že s tak velkou vroucností v duši volal: „Ó, Bože, promarnil jsem svá léta, když jsem tě nemiloval. Ó, Pane, nevzpomínej na mé dávné poklesky.“
Jak blahoslavené, jak cenné jsou slzy, které velkého hříšníka proměnily ve světce! Srdce zlomené bolestí znovu získalo ztracenou přízeň Boží. Kéž bychom i my, když vzpomínáme na viny, které jsme nadělali, mohli se sv. Augustinem zopakovat: „Běda mi, neboť jsem mnoho zhřešil v dřívějších letech svého života! Bože, buď milosrdný mé duši!“
Všichni jsme hříšní, všichni potřebujeme Boží milosrdenství. Máme velké štěstí, že je můžeme nalézt, že jako marnotratný syn přijmeme odpuštění, když padneme na kolena před nejlepším z otců. Jestli chceme přijmout odpuštění, musíme mít upřímnou lítost a pevné předsevzetí nápravy. Dnes vám tedy budu mluvit o lítosti a o pevném předsevzetí napravit se.
I.
Jestli chceme mluvit o těchto pravdách správným způsobem, je třeba nejprve porozumět, jak moc je Bůh, nekonečně svatý a spravedlivý, urážen hříchem. Je třeba porozumět, kolik muk snesl Ježíš Kristus pro naše vykoupení. Je třeba také pochopit, že velcí svatí dělali pokání celé dlouhé roky i za drobné poklesky. Je třeba také s tímto záměrem přistoupit k pekelné propasti a poslouchat jekot a skřípání zubů zavržených.
Ale krev Boha-Člověka prolitá za zahlazení lidských vin o tom mluví lépe. Kdybych mohl, uvedl bych vás do zahrady Olivetské, ve které Ježíš pláče kvůli hříchům, pláče ne normálními slzami, ale krví, která kvůli ohromnému smutku a strachu vytéká z jeho těla a zkrápí zem kolem něho. Uvedl bych vás do Jeruzaléma a ukázal bych vám Krista, jak padá pod břemenem kříže a ve strašné opuštěnosti na něm umírá. Sv. Bernard při pohledu na kříž plakal, zaléval se slzami! Jaká jsi cesta, jak krásná, lítosti! Jak šťastný je člověk, který tě opravdu má.
Ke komu v tuto chvíli mluvím? Mluvím k zatvrzelému hříšníku, který odpradávna nechodí ke zpovědi? To by vypadalo, že je to k ničemu. To by bylo asi jako polévat skálu vodou, která přece kámen neobměkčí. Mluvím ke křesťanovi, který se pohrdavě dívá na misie, exercicie, na jubilejní slavnosti, na poučování svého pastýře? To by bylo také k ničemu, srdce bezbožníka by se nerozehřálo, tak jako se nerozehřeje voda, když do ní dodáš led. Moje poučování by mnoho nepřidalo ani těm, kteří chodí k velikonoční zpovědi, ale každý rok mají na svědomí čím dál víc hříchů. Jednou budou pravděpodobně oběťmi Božího hněvu a stráví je věčné plameny. Přirovnal bych je ke zločincům, kteří jsou už předurčeni k zatracení a chtějí ještě ve svých posledních chvílích slepě užívat života. Mluvím k těm křesťanům, kteří se zpovídají každé tři týdny nebo jednou za měsíc, a přesto denně páchají ty samé hříchy? Ne, k nim se neobracím, protože to jsou slepci, kteří nevědí, co a jak dělají.
A tak ke komu vlastně mluvím? Kde mám hledat opravdovou lítost? Koho mám o ni prosit? Vím, Pane, kde je její pramen! Ona pochází z nebe. Ty sám ji uděluješ. Ach, Bože, uděl mi takovou lítost, která rozněcuje a sžírá srdce, která se rozpaluje tvou spravedlností a mění nešťastnou věčnost ve štěstí bez konce. Neodnímej nám, Pane, takovou lítost, která vytrhává z pekelných nástrah a podvrací všechna ďáblova osidla. Krásná ctnosti, ty okamžitě navracíš ztracené přátelství Boží, jsi tak nezbytná a přece tak vzácná! Bez tebe není odpuštění ani nebe. Bez tebe jsou k ničemu dobré skutky, pokání, milosrdenství a almužny!
Na čem se zakládá lítost!? Čím je ona? Je to bolest duše a vědomý odpor ke spáchaným hříchům; ošklivost, se kterou souvisí pevné předsevzetí více se k těmto hříchům nevracet. Je nezbytně nutná k získání odpuštění. Kdybychom v době nemoci ztratili řeč, nebyli bychom vázáni vyznat hříchy; kdyby nás náhle zaskočila smrt, byli bychom zproštěni od zadostiučinění a vykonání zadaného pokání, přinejmenším v tomto životě. Ale bez lítosti bychom se nemohli obejít. Bez ní bychom nezískali odpuštění hříchů. Právě z důvodu nedostatku lítosti se tak často páchají svatokrádežné zpovědi a přijímání. Bohužel tomu lidé nevěnují pozornost. Když někdo zatají hřích ve zpovědi, bojí se, je ustrašený a nenachází pokoj, dokud ze srdce neodstraní zvrácenost. Naopak na nedostatek lítosti málokdo obrací pozornost.
Vnitřní lítost, čili bolest duše, musí mít čtyři rozměry.
1. Musí pocházet z hloubi srdce, tedy zkroušenost musí být vnitřní. Nezáleží totiž na slzách, které jsou věcí dobrou a užitečnou, ale nezaručují výslednou jistotu lítosti. Sv. Pavel se obrátil, obrátil se na kříži i dobrý lotr. Nečteme však o nich, že by plakali, a přesto byla jejich lítost upřímná. Není třeba se moc soustředit na slzy, často nám spíše překáží. Mnoho lidí při zpovědi pláče, ale při první lepší příležitosti se vrací k dřívějším hříchům. Proto prorok Joel nevyzývá k pláči a roztržení šatů, ale připomíná, aby naše srdce byla roztržená a naplněná lítostí: „Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu“ (Jl 2,13). Spasitel světa říká, že v duši a v srdci se odvíjí zlé myšlenky a touhy (srv. Mt 15,19). A právě srdce by mělo litovat, pociťovat bolest; v opačném případě nám Bůh neodpustí.
2. Lítost musí být nadpřirozená, tzn. má pocházet od Ducha svatého; má vycházet z pohnutek nadpřirozených a nejen z pohnutek přirozených. Pro zpověď není nic platná lítost, kterou cítí mladý člověk, protože kvůli hříchu ztrácí dobré jméno. Anebo někdo lituje proto, že byl chycen při krádeži. Taková lítost je jen přirozená. Při zpovědi musíme v srdci cítit bolest proto, že jsme kvůli hříchu ztratili věčná dobra, že jsme nasměrováni k peklu, protože hřích je velkým zlem. Taková lítost je nadpřirozená, protože pochází z pohnutek víry, i když je nedokonalá. Lítost dokonalou má ten, kdo lituje, protože zarmoutil nekonečnou dobrotu Boží. Dokonalá lítost ospravedlňuje již před zpovědí, i když přirozeně člověk musí mít úmysl vyzpovídat se.
3. Lítost nad hříchy by měla být nade vším, tzn. že bychom měli více trpět proto, že jsme urazili Boha, než proto, že jsme ztratili rodiče, majetek, zdraví atd. Kdyby naše lítost neobsahovala tuto podmínku, museli bychom se o své zpovědi bát. Často pláčeme, že jsme ztratili nějakou malou částku peněz, a někdy tak litujeme, že nemáme ani chuť k jídlu a nemůžeme spát. Ale kvůli těžkým hříchů neuroníme ani jednu slzu, nevydáme ze sebe ani jeden povzdech! Jak málo člověk chápe, čím je těžký hřích. Proč musí být lítost nad hříchy tak velká? Protože jsou urážkou Nejvyššího majestátu, protože přináší ohromné ztráty a přivádí na hříšníka strašné neštěstí. Hřích nás zbavuje nebe a jeho rozkoše, odnímá nám přízeň Boží a uvrhuje do pekla, což je největší neštěstí. A podle čeho můžeme poznat opravdovou lítost? Člověk, který ji má, začíná jinak myslet, jinak pracovat, jinak žít. To, co dříve miloval, teď nenávidí, před čím dříve utíkal a čemu se vyhýbal, po tom teď prahne a to miluje. Např. pyšný člověk se už nevytahuje, všem projevuje dobrotu a milosrdenství.
4. Lítost musí být všeobecná, čili měla by se vztahovat na všechny hříchy. Kdo by nelitoval jenom jednoho těžkého hříchu, pak i kdyby nad všemi ostatními hořce plakal, nezíská odpuštění.
Dozvěděl se jednou těžce nemocný římský náměstek, pohan Chromos, že skrze sv. Šebestiána se dějí početné divy. Pozval tedy svatého k sobě a prosil ho o navrácení zdraví. Sv. Šebestián mu odpověděl, že pravý Bůh nebe a země mu navrátí zdraví jen pod podmínkou, že zničí všechny kameny, kterým se klaní. Pohan na to přistoupil a začal bůžky ničit. Ale jednoho z nich mu bylo líto, a tak ho uchoval a soudil, že mu taková drobnůstka v získání zdraví neuškodí. Velmi se ale spletl. Když jeho choroba stále více sílila, povolal k sobě sv. Šebestiána a začal mu dělat těžké výčitky, že cítí stále větší bolesti, i když odstranil ze svého domu bůžky. Na to se svatý zeptal: „Opravdu jsi vyhodil všechny bůžky? Nenechal sis ani jednoho?“ Na to náměstek odpověděl, že si nechal jako drahocennou památku jeden kámen, který je už po mnoho let uchováván v jeho rodině. Svatý se neoblomně domáhal zničení tohoto bůžka. Jakmile to pohan učinil, získal zdraví.
Mnoho hříšníků se podobá tomuto pohanskému měšťanovi. Jejich lítost není všeobecná, protože nemají opovržení vůči všem hříchům, s některými z nich jsou zvláštním způsobem spoutáni. Dokud se ale nebudou snažit napravit se ze svého milovaného náruživého hříchu, dokud neukončí špatná přátelství, nezbaví se pýchy, chuti zalíbit se, zbytečné spoutanosti s pozemskými dobry, do té doby nebudou mít jejich zpovědi žádnou cenu, dokonce budou novými zločiny a svatokrádežemi.
Pravdivou lítost potkáváme zřídka, a tak není divu, že i dobré zpovědi jsou velmi vzácné. Ukáži vám na příkladu, čím je dokonalá upřímná lítost nad hříchy.
Ve 4. století brutálně pronásledoval křesťany perský král Sapor. Nejprve se obrátil proti katolickým kněžím, kteří nechtěli vzdát čest slunci. Byl uvězněn sv. Simeon, arcibiskup z Eleukie. Svatý zůstal pevný, ničím nezdolný, mocnou skálou, o kterou se naprázdno rozbíjejí mořské vlny a nemohou ji rozbít. Nepomohly hrozby ani sliby, sv. Simeon nezapřel Krista. Když by veden do vězení, potkal starého Eunucha, odpadlíka, který byl vysokým úředníkem na královském dvoře. Ten projevoval mučedníkovi velký soucit a na znamení úcty před ním dokonce padl na kolena. Sv. biskup se s opovržením odvrátil od zrádce, který pod vlivem toho šel do sebe, ulekl se Božích soudů a vlastní krví napravil urážku, kterou dříve učinil Kristu a jeho církvi.
Sv. Malgorata po celý život oplakávala jeden všední hřích, který udělala v mládí. Když jí bylo 5 nebo 6 let, bezvýznamně oklamala otce.
A co bude, bratři, s námi, kteří jsme možná spáchali více hříchů, než máme vlasů na hlavě, a nechceme za ně dělat pokání? Vždyť svatí, kteří oplakávali drobné pochybení, nářkem a pláčem naplnili skály a pustiny.
Jeden zloděj, jmenoval se Jonatáš, když byl na útěku před trestem lidské spravedlnosti, uchýlil se k poustevně, v které dělal pokání sv. Šimon Sloupník. Spoléhal se, že vzhledem k tomuto svatému člověku ho aspoň zde nebudou lidé stíhat. A skutečně se tak stalo. Když Jonatáš viděl Šimona Sloupníka, pocítil takovou lítost nad svými hříchy, že nad nimi plakal po osm dní. Po uplynutí tohoto času prosil světce, aby mu dovolil odejít. Ale Šimon k tomu nechtěl dát souhlas. Bál se, že se zloděj vrátí ke starým hříchům. Jonatáš mu řekl, že myslí na návrat do nebe a dodal: „Ježíš Kristus mi daroval odpuštění. Dnes jsem ho viděl.“ „Synu,“ opáčil svatý, „do nebe ti dovoluji odejít, abys tam navždy opěvoval nekonečné milosrdenství Boží.“ V té chvíli kajícník zemřel a Ježíš přijal jeho duši do nebeského království. Jak pěkná a cenná je taková smrt, která se rodí z lítosti nad urážkou nekonečně dobrého Tvůrce.
Snažme se, drazí, po vzoru svatých vzbuzovat v sobě lítost a rozvažovat v mysli o třech místech pobytu. První z nich je peklo, kde skučí zavržení, požírají se vzájemně a vyvrhují z úst plameny ohně. Když na to jeden zbožný biskup myslel, úděsem mu v žilách ztuhla krev a vypadal jako mrtvý. Odtud se myšlenkou přenesl do nebe (to je druhá zastávka), kde pohlížel na trůny, na něž usedali vyvolení. Pokání a bolesti, které svatí trpěli za života, když vynahrazovali nejednou drobné chybky, naplnily toho svatého člověka tak hlubokým smutkem, že nemohl zadržet pláč. Konečně (na třetí zastávce) se v mysli přenesl na Kalvárii a hleděl na Ježíše Krista umírajícího za hříšníky. Kvůli tomu pohledu opakoval co chvíli s výkřikem: „Což mohu ještě žít, když spatřuji Spasitele ukřižovaného za své hříchy?“
II.
Pravdivá lítost se musí pojit se silným předsevzetím nápravy. Důsledkem takového pevného předsevzetí bude především celková změna života.
Vezměme například matku, která se při zpovědi vyznává z toho, že se často hněvala na muže a na děti. Jestliže měla pravou lítost, pevné předsevzetí nápravy, už se nenechává unést a neproklíná, vůči všem je vlídná a plná dobroty, neztrácí pokoj v duši ani přes utrpení, ztráty a nejrozmanitější smutky.
Anebo dívčina: zpovídala se, že se honila za příjemnostmi světa, za tancovačkami, za zábavami, za špatnou společností. Jestliže vykoná dobrou zpověď, pak už ji tam nespatříte. Bude třeba ji hledat v kostele nebo doma u rodičů. Není už plná prázdnoty, nehledí celé hodiny do zrcadla, už se nebaví a neblázní s mladými lidmi. Pozemské příjemnosti považuje za nicotu, svobodně je pošlapala, jde výše, ochotně se oddává čtení knížek upevňujících zbožnost, pomáhá doma matce v poučování svých bratů a sester, poslouchá rodiče a prokazuje jim úctu. Když není doma, pak ji pravděpodobně najdete v kostele, kde děkuje za milost nápravy. Na její tváři je vidět skromnost a přejícnost pro všechny, pro bohaté i pro chudé. Už samým výrazem tváře povzbuzuje druhé k usebrání ducha.
Jak se v duši té donedávna lehkomyslné dívčiny mohla stát taková krásná proměna?! Jednoduše, ve zpovědi měla upřímnou lítost.
Druhým znakem pravdivého předsevzetí nápravy je starost vyhnout se příležitosti ke hříchu, tedy: špatným knížkám, nevhodným pohledům, všem bálům, tancům, nevhodným obrazům a písničkám. Ježíš Kristus nám jasně říká, že kdyby bylo pro nás něco tak drahé jako oko či ruka, ale vyvolávalo by to v nás pohoršení, musíme to od sebe odhodit. Protože lepší je s jedním okem nebo s jednou rukou vejít do nebe, než mít dvě oči a dvě ruce a být zavrženi do pekla (Mt 5,30).
Třetí známka pravdivého úmyslu napravit se je rozumné ovládání sebe sama a vykořeňování zlých náruživostí z duše. Náruživostí nazýváme náklonnost navrátit se ke starým hříchům, náklonnost, kvůli které jsme propadli skutečně špatnému životu. Je tedy třeba po zpovědi konat dobré skutky, které budou protikladem dřívějších hříchů. Jestliže jsme se oddávali pýše, nyní se musíme cvičit v pokoře, klidně snášet pohrdání, vyhýbat se pochvalám světa, při každé příležitosti se pokořovat a vždy se považovat za bídné a nehodné hříšníky. Jestliže jsme se často nechali unést hněvem, buďme teď vůči bližním vlídní a přejícní. Člověk, který podléhal smyslnosti, ať se umrtvuje v jídle a pití, ať dává pozor na svá slova, pohledy a myšlenky, aby v nich nebylo nic, co se protiví ctnosti čistoty. Kdo na sobě nepracuje a hned po zpovědi upadá do těch samých hříchů, ten se zpovídal svatokrádežně a vykonal těžký zločin před Bohem. Správný kajícník by měl následovat marnotratného syna, který když pochopil svou ubohost a neštěstí, rozhodl se vrátit se k otci a vykonat všechno, co po něm bude chtít. Proto opustil špatné společníky a nechtěl je ani vidět, protože věděl, čím dále od nich odejde, tím více se přiblíží k otci. Ať je naše lítost podobná lítosti marnotratného syna. Buďme připraveni všechno obětovat, jen abychom se znovu nevrátili ke starým hříchům a špatným náklonnostem. Sv. Jan Chrizostom říká, že mnoho lidí má zkroušenost jenom vnější, divadelní. Takoví kajícníci jsou podobni hercům, kteří na požádání předvádějí krvavý boj; všem se zdá, že zabíjejí protivníka a prolévají jeho krev. Ale jak tato scéna skončí, zabití se hned jako na povel zvedají na nohy a jsou stejně zdraví a silní, jako byli na začátku hry. Totéž se děje po mnohých zpovědích, protože už nejednou za dva dny ti, kteří při zpovědi vzdychali a oplakávali své hříchy, se nanovo hněvají, mstí se, znovu se dopouští obžerství, opilství, nanovo jsou lhostejní ve službě Boží a líní v plnění svých závazků.
Sv. Bernard se nás ptá, zda bychom chtěli dosáhnout pravdivé lítosti nad hříchy. Jako cestu k tomuto cíli nám ukazuje, abychom hleděli na kříž, na který byl hřeby přibit Ježíš Kristus. Obraz Spasitele, který z lásky k nám umírá, musí zasáhnout naše srdce lítostí, musí vydobýt z našich očí slzy. Podle vyprávění Salviána sv. Marie Magdalena po Nanebevstoupení Ježíše Krista po celý život plakala nad zkažeností svých mladých let. Slzy, které stékají z jejích očí, tvoří dva živé prameny, trpí nejdříve na Kalvárii u paty kříže a potom ve své zkroušenosti.
Známý Ludolf vypráví, že jeden poustevník se ptal Pána Boha, jak nejsnadněji zkrušit své srdce a vzbudit pláč nad svými hříchy. A v té chvíli se mu ukázal Vykupitel, tak jak byl přibit na kříži, pokrytý ranami a řekl mu: „Pohleď na mě. I kdyby tvé srdce bylo tvrdší než skály, bude plné soucitu při pohledu na bolest, kterou jsem snášel za hříchy lidského pokolení.“ Toto vidění udělalo na poustevníka tak velký dojem, že do smrti už jenom naříkal a plakal. Znovu a znovu se obracel k andělům, ke svatým a prosil je, aby plakali společně s ním. Blahoslaveni jsou všichni ti, kteří plakali na zemi, protože takto unikli věčnému zoufalství! Ale jak jiní jsou lidé dnešní doby! Přes velký počet hříchů nechtějí nic vyznávat, nechtějí za nic dělat pokání! Co se s nimi stane, co je čeká po smrti?!
Ach, Bože! Daruj nám opravdovou lítost, abychom mohli nově získat tvou milost a přízeň!
Bojme se, bratři, každého hříchu. Vyhýbejme se nebezpečným příležitostem a nikdy nezapomínejme na to, jak trpí zavržení v pekle, ti, kteří se na tomto světě nechtěli vyznávat ze svých hříchů a nechtěli se obrátit. Zde se tedy nebojme žádných obětí, odvážně bojujme s pokušením. Naříkejme a vzdychejme zde na světě, abychom mohli na věky oslavovat Boha v nebi. Amen.
Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny,
komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (J 20, 23)
Kolik utrpení musel snášet Spasitel, kolik pohrdání; jak bolestně musel umírat, aby tato slova dostala skutečnou moc. A my jsme často tak zaslepení, tak nerozhodní, že se nám zdá, jako by to záleželo na knězi, zda udělí nebo neudělí rozhřešení. Drazí bratři, velmi se mýlíme. Ten, kdo uděluje svátost pokání, je pouze správcem milostí a zásluh Ježíše Krista (srv. 1Kor 4,1), proto je musí rozdělovat podle přesně stanovených pravidel. Svatá bázeň provází nejednou ubohého kněze při vykonávání tohoto nelehkého úřadu, protože když chce zachraňovat jiné, snadno může zahubit sebe samého. Hrozný účet ho čeká na Božím soudě za všechna udělená rozhřešení, jestli byl rozmařilým nebo skoupým správcem nebeských milostí. Jak je zde snadné zmýlit se! V takové chvíli by mnoho kněží volilo být raději ve stavu světském než v duchovním! Ale také mnoho světských lidí čeká tvrdá odpovědnost za to, že se možná nikdy nemodlili za své pastýře, za ty, kteří se pro jejich záchranu vydali do záhuby...
Kněz má právo rozhřešit hříchy, ale zároveň má moc odmítnout rozhřešení. A proto říká sv. Řehoř Veliký, že kněz musí patřičně zjistit připravenost hříšníka, než mu udělí rozhřešení, musí obrátit pozornost na to, zda se změnilo jeho srdce a zda má silný úmysl napravit se.
Je tedy zřejmé, že zpovědník pod hrozbou ztráty vlastní spásy musí některým hříšníkům odmítnout rozhřešení anebo jeho udělení odložit na později. Dnes vám tedy vysvětlím: 1) co je rozhřešení, 2) komu ho patří udělit a komu odmítnout. Je to velmi vážné téma, protože je zde ve hře vaše spása nebo zavržení.
Jak šťastný je člověk a současně jak velkým je hříšníkem! Říkám, že je šťastný, protože i když ztratil Boha, nebe i duši, může ještě tuto ztrátu napravit a získat věčnou blaženost. Když boháč ztratí majetek, pak nejednou i přes nejupřímnější touhu ho nebude schopen znovu získat, ale naproti tomu hříšník s nevelkým úsilím může získat to, co ztratil. Ach, Bože, jak miluješ hříšníky, že jim dáváš tolik prostředků k získání nebe! A proto říkám, že se zatěžujeme velkou vinou, když pohrdáme tak drahocennými dobry, která snadno můžeme získat. Drahý příteli, když jsi ztratil nebe, co ti v tvé bídě ještě zůstává?
I.
Jestliže se mě zeptáte, co je to rozhřešení, pak odpovím, že je to výrok pronesený ústy kněze ve jménu a v zastoupení Krista, který odpouští naše hříchy a takto je zahlazuje, jako bychom je nikdy nespáchali - pochopitelně platí to pouze tehdy, když hodně a náležitě splníme podmínky této svátosti. Koho neudiví účinnost, koho nepřekvapí dobrodiní obsažené v tomto soudu milosrdenství? Ach, okamžiku, který jsi pro návrat hříšníka tak plodný. Zatímco Boží služebník vyslovuje slova: „Uděluji Ti rozhřešení...,“ duše kajícníka se stává čistou a svobodnou od veškeré špíny díky zásluhám nejdražší Krve Ježíšovy, která stéká na duši ve chvíli rozhřešení. Jak jsi dobrý k hříšníkovi, Bože! Rozhřešení vytrhává ubohou duši z područí ďábla a navrací jí přízeň, milost Boží a neocenitelný pokoj svědomí. Což nemáme být dojati k slzám při pohledu na tolik Božího dobrodiní? Nepozastavili jste se nikdy nad tím, že každé platné rozhřešení přivádí do kajícníkovy duše tak velkou milost? Je třeba ale pamatovat na to, že jenom zkroušení hříšníci, kteří oplakávají své dřívější viny, ti, kteří se upřímně a srdečně vyznávají, se stanou účastníky těchto nedocenitelných dobrodiní svátosti pokání.
II.
Teď vám řeknu, kdy patří rozhřešení odmítnout nebo je odložit. Katolická církev zde stanovila jasná pravidla, kterých se kněz musí pevně držet. Jestliže je překročí, běda jemu samému, ale běda i tomu, kterého doprovází! V takové situaci slepý vede slepého, a proto oba padnou do pekla (srv. Mt 15,14). Jestliže vám kněz z řádných důvodů odmítne dát rozhřešení, nereptejte, dělá to z lásky k vám a vroucně touží po vaší spáse. Teprve na posledním soudu zjistíte, že když vám tehdy odmítl udělit rozhřešení, bylo to proto, abyste tím jistěji přišli do nebe. V podobném případě tedy nikomu nic nevyčítejte, ale poděkujte Bohu a usilovně pracujte na své nápravě.
1) Říkám, že v první řadě nezaslouží rozhřešení ti, kteří neznají důkladně katechismové pravdy. Každý křesťan musí znát učení Ježíše Krista, jeho tajemství, mravní předpisy a svátosti. Sv. Karel Boromejský, arcibiskup milánský, důrazně říká, že není možné udělit rozhřešení těm, kteří neznají zásadní křesťanské pravdy a závazky svého stavu, zvláště pokud tato neznalost pochází z vlažnosti o spásu duše, je-li zaviněná. Podle předpisů církve není také možné rozhřešit otce a matky, podobně hospodáře a hospodyně, kteří své děti a domácí neučí pravdám důležitým pro spásu, kteří se o ně nestarají a nenapomínají jejich chyby a výstřelky.
Co by tedy měl znát každý křesťan? Musí znát Otčenáš, Věřím v Boha, všeobecně zpověď, úkony víry, naděje a lásky, přikázání Boží i církevní a konečně úkon lítosti. Nestačí ale umět tyto věci mechanicky odříkat, je třeba jim také rozumět. Je třeba vědět, že Otčenáš pochází od samého Boha, že Zdrávas Maria je částečně vzato z Písma sv. (jsou to slova anděla pozdravujícího Nejsvětější Pannu Marii) a část že doplnila církev. Dále je třeba vědět, že Věřím v Boha sestavili apoštolové po seslání Ducha svatého, než se rozešli do celého světa; proto je v celé církvi tatáž nauka a ta samá tajemství. Věřím v Boha obsahuje ve zkratce pravdy naší víry, nauku o tajemství Nejsvětější Trojice, protože mluví o jediném Bohu ve třech osobách, o Bohu Otci, který nás stvořil, o Synu Božím, který nás vykoupil, a o Duchu svatém, který nás posvěcuje při křtu. Všechny články apoštolského vyznání je třeba chápat a umět vysvětlit.
Je třeba také vědět to, že Bůh svá přikázání vryl do srdce prvního člověka už v ráji a později je dal Mojžíšovi na kamenných deskách na hoře Sinaj (Ex 33,18). Ježíš Kristus tato přikázání nezrušil, ale připomenul je a obnovil. Dále patří vědět, co je ctnost víry, naděje a lásky, jak máme chápat Vtělení Ježíše Krista, Syna Božího, kdo ustanovil svaté svátosti, kolik jich je a jaké milosti každá z nich uděluje. Je také třeba znát závazky svého stavu, zvláště rodiče a představení musí vědět, jak mají vést své děti a podřízené. Bohužel, jak velká je mezi lidmi náboženská temnota! Ona je také zdrojem záhuby mnoha katolíků.
2) Rozhřešení patří odmítnout těm, u kterých není vidět žádná lítost. Zkušenost totiž říká, že na velkolepé sliby a rozhodnutí se nedá v žádném případě spoléhat. Každý říká, že lituje a že se napraví. Kněz věří a dá rozhřešení. Ale co se děje hned po složení těchto úkonů, po vyhlášení těchto rozhodnutí? Už po několika dnech vidíme ty samé hříchy a ty samé poklesky. Samotné přísliby totiž nejsou dostatečným důkazem pevného předsevzetí napravit se. Kristus říká, že strom se pozná po ovoci (srv. Mt 12,33), takže pravdivá lítost se pozná podle změny jednání. Nestačí oplakávat hříchy, je třeba jich zanechat a vyhýbat se všemu, co by nás znovu mohlo přivést k pádu. A proto je třeba mít úmysl napravit se tak pevný, že bychom raději zvolili všechno vytrpět, než upadnout do těch stejných hříchů. Tak jest, brzy po zpovědi je vidět málo nápravy. Z toho musíme usuzovat, že byla špatná nebo dokonce svatokrádežná. Ach, kdyby ze třiceti rozhřešení bylo jedno dobré, svět by se hned změnil! Není možné tedy dávat rozhřešení těm, u nichž není vidět dostatečný stupeň lítosti. Přesto mnoho lidí, kterým bylo rozhřešení odmítnuto, se v daném čase ke zpovědi nevracejí, protože nemají upřímnou chuť napravit se. Je špatné znamení, když někdo, kdo nedostal rozhřešení, čeká se zpovědí až do příštích Velikonoc. Kdyby mu opravdově záleželo na změně života, pak by se snažil usmířit se s milosrdným Bohem co nejdříve.
3) Dále patří odmítnout rozhřešení těm, kteří v srdci živí hněv a nenávist, kteří nechtějí odpustit a udělat první krok k usmíření. Nemohu jít ke zpovědi, dokud mám v duši něco proti bližnímu. Dokonce je třeba mu prokázat nějakou službu, tak jako by nás nikdy nezarmoutil. Nestačí říci, že nepřejete nepříteli zlo, je třeba ho s radostí pozdravit a nevyhýbat se mu. Pán Bůh vám neodpustí do té doby, dokud se upřímně neusmíříte se svým bližním a i s kořeny nevytrháte ze srdce odpor a nechuť. Vyhýbat se bližnímu je dovoleno pouze tehdy, abych se v jeho přítomnosti nedopustil urážky Boha, pomluvy nebo jiného hříchu. S lidmi, v jejichž blízkosti snadno zhřešíme, bychom se měli setkávat jenom v situacích nevyhnutelně nutných. Nemůžeme však nikdy mluvit o bližním špatně nebo mu přát neštěstí. Za nepřátele je třeba se dokonce modlit. Poslyšte, co říká Pán Ježíš: „Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar“ (Mt 5,23). A sv. Jakub dodává: „Soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13). Vidíte tedy, moji drazí, že nemůžeme jít ke zpovědi s hněvem v srdci, protože bychom se snadno mohli dopustit svatokrádeže.
4) Rozhřešení náleží odmítnout také těm, kdo způsobili bližnímu křivdu na dobrém jménu nebo na majetku a nechtějí napravit vzniklou škodu. Podle učení církevních Otců člověk, který může křivdu napravit, ale nechce to učinit, nebude spasen.
5) Také patří rozhřešení odmítnout těm, kdo se nacházejí ve velmi blízké příležitosti ke hříchu, a přesto se jí nechtějí vyhnout. Nejbližší příležitosti ke hříchu nazýváme ta místa, osoby a okolnosti, v nichž obyčejně upadáme. Jsou to například divadelní scény, bály, tance, špatné knížky, nevhodná přátelství, neslušné písničky a obrazy, vyzývavé oblékání, vztahy s osobami opačného pohlaví, které už dříve byly příčinou poklesku. Není také možné rozhřešit kupce, kteří podvádějí a křivdí kvůli výhodnému prodeji; hospodské, kteří prodávají alkohol notorikům; těm, kteří provádějí své vlastní akce v době pobožnosti nebo pozdě v noci. Kněz zde může udělit rozhřešení jenom v tom případě, že kajícník přislíbí opustit příležitost ke hříchu. Bez tohoto slibu by rozhřešení bylo svatokrádeží.
6) Také není možné rozhřešit svůdce, kteří slovem, radou nebo příkladem svádějí jiné ke zlému. Mezi tyto se počítají zvrácení křesťané, kteří se vysmívají Slovu Božímu a těm, kteří je hlásají. Podobně je potřeba postupovat u těch, kteří si tropí posměšky z náboženství, ze zbožnosti a ze svatých promluv, kteří rozhlašují nové zásady proti víře a zvykům, ti, u kterých se doma odbývají zábavy, pohoršlivé tance nebo hazardní hry, ti, kteří u sebe přechovávají neslušné obrazy nebo špatné knížky. Zrovna tak patří postupovat vůči osobám, které svým oblečením, pohledy i nevhodným chováním provokují jiné k nečistým myšlenkám a touhám. Zpovědník, podle nauky sv. Karla, musí takovým lidem odmítnout rozhřešení, protože Písmo svaté říká: „Běda tomu člověku, skrze kterého přichází pohoršení“ (Mt 18,7).
7) Je třeba odmítnout nebo odložit rozhřešení také náruživým hříšníkům, kteří se už po delší čas dopouštějí stále stejných poklesků a nesnaží se z nich dostat. K těmto počítáme ty, kteří stále lžou, pomlouvají bližního, zlořečí, jsou netrpěliví a každou chvíli proklínají, ty, kteří se dopouštějí obžerství či opilství, hromadí v srdci pyšné, samolibé či nečisté myšlenky, a také ty, kteří se nechtějí upřímně zpovídat, z nichž teprve kněz musí otázkami vydolovávat hříchy. Bohužel, jsou takoví lidé, kteří se záměrně nechtějí obviňovat, ze kterých je třeba s velký úsilím vydolovávat hříchy, kteří se u zpovědi téměř přou a omlouvají své poklesky. Osoby tohoto typu jsou špatně připraveny a nesmí přistupovat k svátosti pokání. Podle obecné nauky Otců je pokání těch, u nichž není vidět žádná náprava, falešné a zavádějící. Tridentský koncil dovoluje dát rozhřešení pouze těm, kteří z hříchů povstanou, své poklesky z minulosti nenávidí a skutečně se rozhodnou napravit a začít nový život. Můžeme často slyšet nespravedlivé výčitky proti tvrdým zpovědníkům, že boří základy víry, uvrhují hříšníky do pekla a že je nerozumné vyžadovat od kajícníků taková pokání. Nejmilejší! Tak rozumují převážně ti, kteří nezasluhují milost rozhřešení. Od samého začátku existence svaté církve Otcové učili, že jestliže chce někdo přijmout rozhřešení, musí mít nejprve odpor k hříchu a pevné předsevzetí napravit se. Jenom lidé, kteří se nekají, mohou nazvat odmítnutí rozhřešení v tomto případě zbytečnou tvrdostí. Co vychází z rozhřešení nenapravených kajícníků? Celý řetěz svatokrádeží! Když po těžkých hříších lehce obdržíš rozhřešení, pak se spoléháš na to, že i později tomu tak bude, a dále se boříš do svých poklesků. A naopak, kdyby ti tehdy bylo rozhřešení odmítnuto, byl by ses pozastavil, šel do sebe a přiznal svou morální ubohost a své neštěstí. Ale takto se tvůj život skládá z celé řady snadných rozhřešení a nových poklesků. Opravdu, snadno obdržené rozhřešení není žádným dobrodiním, spíše krutostí. Sv. Cyprian učí, že zpovědník se musí řídit předpisy církve a rozhřešovat pouze tehdy, když kajícník vykazuje výrazné známky nápravy a změny života. Sám Ježíš Kristus, pravý Bůh a správce milostí, rozhřešoval jenom opravdové kajícníky. Odpustil dobrému lotrovi, protože u něho viděl opravdový žal a chuť se napravit, ale lotra, který se nekál, odvrhl navždy. Odpustil sv. Petrovi, protože viděl v jeho srdci opravdovou lítost, a naproti tomu Jidáše opustil, protože jeho smutek byl falešný. Jestliže při zpovědi dá kněz rozhřešení člověku, který nelituje, uvalí na takového „kajícníka“ ortel zavržení. Ale někdo řekne: „Co budou říkat lidé, když spatří, že po zpovědi nepůjdu ke sv. přijímání? Budou říkat, že jsem velkým hříšníkem, ale já přesto vím, že mnozí žili podobně jako já, zrovna tak překračovali Boží přikázání, přece však dostali rozhřešení a chodí ke sv. přijímání.“ Neklamte se, bratři, nemluvte takto. Tady jde přece o vaši duši. Nebojte se toho, co o vás lidé řeknou. Obávejte se jedině Boha a věčného zavržení. A odkud víte, že hříšníci, o kterých mluvíte, se upřímně nenapravili? Zjevil vám to anděl nebo sám Bůh? A kdyby třeba rozhřešení vyloudili, což máte postupovat takto i vy? Chtěli byste jít do zavržení, protože i jiní jsou zavržení?
Zeptáte se: „Kdy máme opět přijít ke zpovědi, abychom opět dostali povolení přistupovat ke sv. přijímání? Na Velikonoce, na Boží Tělo či na Boží narození?“ „Ne,“ odpovídá sv. Jan Chrizostom. „Pak tedy snad v hodině smrti?“ „Ne,“ říká dále tento svatý. „A kdy tedy?“ „Když se zřeknete hříchu, s milostí Boží uděláte pevné rozhodnutí napravit se, nahradíte křivdy, usmíříte se s nepřítelem a opravdově se obrátíte.“
Jiní mohou říci: „I když mně nějaký kněz nedá rozhřešení, půjdu k druhému zpovědníkovi, protože nemám čas, abych tam pořád chodil; je vidět, že ten kněz stále proti mně něco má. Co jsem udělal špatného?“ Můžeš, příteli, jít tam, kam se ti zlíbí, jsi pánem své vůle. Myslíš, že jiný zpovědník chce být zatracen kvůli tvému hříchu? Já myslím, že ne. Kdyby ti dal rozhřešení, udělal by to jen proto, že tě nezná. Kdo postupuje tímto způsobem a hledá rozhřešení někde jinde, ten opouští svého dobrého průvodce a hledá nejpřímější cestu do pekla. Ale řekneš: „Už jsem to udělal tolikrát.“ Příteli, naprav se a na poprvé, když přijdeš ke zpovědi, dostaneš rozhřešení. „Jestli ho teď nedostanu, pak se tady už dlouho neukážu.“ Tím hůře pro tebe, protože se sedmimílovými kroky ženeš do zatracení. Lidé jsou velmi slepí, když si myslí, že zpovědník proti nim něco má, když jim nedává rozhřešení. Buď si, příteli, vědom toho, že zpovědník s tebou jedná tímto způsobem jen pro záchranu tvé duše, aby tě uchránil před zavržením, ne z osobní averze. Ale řekneš ještě: „Co tak zlého jsem udělal? Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl...“ Říkáš, žes nikoho nezabil ani neokradl, ale věz, že peklo se plní zavrženými také kvůli jiným hříchům. Kdyby vám zpovědníci udělili rozhřešení tehdy, když ho nezasluhujete, stali by se katy vašich ubohých duší, které tolikrát zakoušely Ježíše Krista.
Poslouchejte, bratři, následující příhodu. Sv. Karel Boromejský vypráví, že jeden bohatý člověk z Neapole žil špatně. Přišel ke zpovědi ke knězi, který měl pověst, že je velmi shovívavý. A skutečně, tento kněz vyslechl jeho vyznání, dal mu hned rozhřešení a nedělal při tom žádné těžkosti, přestože kajícník neměl žádnou lítost. Tento bohatý člověk se udivil, přestože opravdu neměl žádnou víru, že tak snadno dostal rozhřešení, když předtím mnoho moudrých a svatých zpovědníků vůči němu postupovalo jinak. Vyndal tedy z kapsy několik mincí a hrubě řekl: „Vezmi si, můj otče, tyto peníze a ponechej si je až do chvíle, kdy se spolu zase setkáme na stejném místě.“ „Kdy a kde se máme setkat?“ zeptal se udivený kněz. „Můj otče! Na dně pekla se brzy potkáme; ty kvůli tomu, žes dal nehodnému rozhřešení, a já proto, že jsem je přijal, přestože nemám žádnou lítost ani chuť se napravit.“
Pozastavme se, drazí bratři, nad tímto případem, o kterém vypráví svatý biskup milánský, a zalekněme se podobného osudu. Kdy je tedy možné přijmout rozřešení? Tehdy, když se obrátíte a napravíte, když se budete modlit za zpovědníka, aby správně rozpoznal, zda jste hodni takové milosti, když svědomitě splníte všechno, co vám bude při zpovědi přikázáno, a když se v určeném čase ke zpovědi vrátíte.
Obrátil se kdysi jeden hříšník; bylo to při misiích, proto kněz, když viděl jeho velkou lítost, dal mu rozhřešení. Tehdy ten člověk zvolal: „Co, můj otče? Pro mě rozhřešení? Nejprve musím oplakávat spáchané křivdy! Vyzkoušej mě, aby ses přesvědčil, zda je moje obrácení upřímné!“ Během udělování rozhřešení kajícník div neumřel lítostí.
Jak vzácná je taková připravenost! Proto jsou rovněž vzácné i dobré svaté zpovědi. Nikdy tedy nenaléhejme na zpovědníka, aby nám dal rozhřešení, jestliže jsme se opravdu neobrátili. Prosme Boha o upřímnou lítost při zpovědi, abychom si zasloužili odpuštění. Amen.
Přinášejte tedy plody hodné obrácení. (Lk 3,8)
Toto říká předchůdce Krista Pána zástupům lidí na poušti, kteří k němu přicházeli s otázkou, co mají dělat, aby dosáhli života věčného. Sv. Jan Křtitel jim nakázal nést ovoce hodné pokání. Kdokoliv z nás udělal hřích, i kdyby už získal odpuštění, musí dělat pokání, aby mu byl také odpuštěn trest věčný. Mezi svátostí křtu a svátostí pokání je ten rozdíl, že při křtu se objevuje samotné Boží milosrdenství, že Bůh nám všechno odpouští a nic od nás nevyžaduje; ve svátosti pokání nám odpouští hříchy, ale žádá od nás nápravu a pokání. Takto napravuje hříšníka, který pohrdl milostmi nadpřirozenými. Proto musíme ochotně splnit úkony pokání, spojovat je s utrpením Ježíše a pamatovat na to, že jen s ohledem na jeho zásluhy můžeme usmířit Boží majestát, který jsme urazili. V dnešním poučení vám ukážu, že musíme činit pokání také za hříchy, které už byly odpuštěny. Za druhé vyjmenuji skutky a dobré činy, kterými můžeme zadostiučinit Boží spravedlnosti.
I.
Víte, že svátost pokání ustanovil Ježíš Kristus na odpuštění hříchů spáchaných po křtu. Spasitel nám zde prokazuje opravdu nekonečné milosrdenství, protože nám odpouští všechny hříchy, i kdyby byly nejstrašnější a nespočitatelné. Kdo dobře přijme svátost pokání, získá ztracenou milost a stane se přítelem Božím. Je třeba nejprve poznat své hříchy, jejich počet a okolnosti, které závažnost hříchu mění. Za toto poznání je třeba modlit se k Duchu svatému. Kdo se nemodlí před zpovědí, vystavuje se možné svatokrádeži, protože paměť je vadná, zlý duch nastražuje na člověka svá osidla, zaslepují nás vášně a lidské ohledy, útočí na nás ješitnost, takže dokonce i Nejsvětější věci se bez účasti milosti Boží konají šablonovitě.
Hříchy je třeba vyznat bez přetvářky, nic neskrývat. O tuto opravdovost je také třeba prosit Boha. Dobrá zpověď je nadpřirozeným dílem, pro které je také potřeba milost Boží a řádným prostředkem k získání této milosti je modlitba.
Třetí podmínkou platného přijetí této svátosti je zkroušenost čili lítost, že jsme urazili Boha: lítost spojená s opravdovým předsevzetím víc nehřešit a vyhýbat se všemu, co nás může přivést k novému pádu. Zkroušenost je darem nebes a získat ji je možné modlitbou. Nezapomínejme, že bez splnění této podmínky nejsou naše zpovědi nic platné a že pro její nedostatek jsou mnozí lidé zavrženi. Nedostatek lítosti způsobuje, že se lidé vyznávají lhostejným způsobem, jako by vyprávěli nějakou historku. Po takové špatné zpovědi není vidět žádná proměna. Jestliže jste po tolika zpovědích a sv. přijímáních nedosáhli nápravy a rok za rokem jste upadali do těch samých chyb, pozastavte se nad tím a proste milosrdného Boha, aby vás zbavil morální slepoty, jejímž důsledkem je věčná záhuba.
Jestliže jsme za pomoci Ducha sv. poznali své hříchy, dobře se z nich vyzpovídali a upřímně jich litovali, zůstává nám k naplnění už jenom jedna podmínka - zadostiučinění Pánu Bohu a bližnímu.
Od začátku světa se spravedlnost Boží vždy po odpuštění vin ještě hlásila o časné zadostiučinění. Zadostiučinění je trest pro tělo nebo pro ducha za to, že jsme zhřešili. Dočasné tresty jsou velmi malé v porovnání s tresty věčnými, které jsme si kvůli hříchům zasloužili. Jestliže se vám pokání zadané knězem zdá těžké, podívejte se na pokání svatých a určitě změníte svůj názor. Bůh prominul hřích Adamovi, a přesto tento praotec lidského rodu dělal těžké pokání po devět set let (pozemského života). Prorok Nátan oznámil králi Davidovi, že mu Bůh odpouští, a přesto David nepřestal plakat a litovat, že zarmoutil nejlepšího Pána. Jeho bolestné nářky se rozléhaly po celém paláci. Hořkými slzami zkrápěl každodenní chléb, dokonce i v noci na lůžku pláče, lítost ho neopustila až do hrobu. Petr zhřešil kvůli strachu a malověrnosti, a přestože mu božský Mistr zapření prominul, kníže apoštolů pláče po celý svůj život, slzy vytvářejí na jeho tváři vrásky. A co dělá po smrti Spasitele Magdaléna? Ukrývá se na poušti, pláče a po celý život dělá pokání, i když jí Bůh přece prominul; vždyť důrazně řekla farizeovi, že mnohé je jí odpuštěno, protože hodně milovala.
Podívejme se nyní, jaké pokání bylo udělováno v prvních stoletích církve. Jestli někdo nadarmo používal jméno Boží, (což je dnes všeobecným zvykem dokonce i u dětí, které ještě ani Otčenáš neznají), byl odkázán postit se o chlebě a vodě po sedm dní. Jestliže se někdo vypravil pro radu k věštcům a čarodějům, musel dělat pokání sedm let. Za těžkou práci v neděli, i kdyby trvala jenom kratičko, se dělalo pokání tři dny. Za mluvení během mše sv. bylo nařízeno postit se o chlebě a vodě po deset dní. Kdo porušil jeden den postní doby, musel se za to postit sedm dní. Jestliže někdo místo bohoslužby v neděli nebo ve svátek tančil, dělal pokání sedm let. Ten, kdo promarnil kvatembrové dny, po čtyřicet dní dělal pokání o chlebě a vodě. Za vysmívání se biskupovi nebo knězi, za posměch jejich naukám bylo nařízeno čtyřicet dní pokání. Jestliže vinou rodičů zemřelo dítě bez křtu svatého, bylo jim uloženo pokání po tři léta. Za strojení se a chození na bály v postní době byly nařízeny tři roky pokání. Jestliže se mladík nebo děvče oddávali nebezpečným tancům, bylo jim nařízeno dělat pokání po tři léta a při zopakování tohoto přestupku jim bylo pohroženo klatbou. Za konání dlouhé cesty v neděli nebo ve svátek bylo sedm dnů pokání. Jestliže se děvče dopustilo hříchu se ženatým člověkem, dělalo za to pokání deset let.
Čím jsou, moji drazí, dnešní pokání v porovnání s tam těmi? A přece je spravedlnost Boží tatáž jako dříve. I dnes jsou hříchy v Božích očích stejně odporné, jako byly v prvních stoletích církve a zrovna tak zasluhují stejné pokání.
II.
Nestydíme se při vzpomínce na dávné křesťany, kteří konali tak těžké a dlouhé pokání, zatímco my nechceme za hříchy trpět vůbec? Ale zeptáte se: „Jakým způsobem můžeme zadostiučinit spravedlnosti Boží za naše viny?“ Tak tedy - splněním pokání, které vám zadá zpovědník, postem, modlitbou, almužnou a získáváním odpustků.
1) Pokání, které nám zadá kněz před rozhřešením, musíme přijmout s vděčností a radostí a pak je svědomitě vykonat. Kdyby se nám zdálo, že je nebudeme moci vykonat, měli bychom pokorně vyjevit svůj názor a poprosit zpovědníka o změnu pokání. Ale jsou pokání, která kněz nemůže a nesmí změnit. Patří k nim ta, která směřují k nápravě hříšníka, jako například pro alkoholika zákaz chození do hospod, pro děvčata nařízení vyhýbat se tancům nebo pro chlapce zákaz špatných přátelství, pro zloděje příkaz napravit křivdy nebo pro náruživého hříšníka příkaz časté zpovědi. Kdyby byl opravdový důvod změnit pokání, měli bychom o to prosit toho samého zpovědníka, u kterého jsme vykonali zpověď, protože on zná stav naší duše lépe a ví, proč nám zadal takové a ne jiné pokání. Nemáme naříkat, jestliže kněz zadá těžší pokání, je třeba si připomenout, jak strašně Bůh trestá zavržené v pekle. Každý ze zavržených by se s radostí podvolil do skonání světa nejtvrdšímu pokání, jenom kdyby se tímto způsobem mohl vysvobodit z věčného ohně. Ach, jak málo hříšník chápe své štěstí, které spočívá v tom, že může zadostiučinit spravedlnosti Boží a uniknout peklu!
Zanedbání pokání by svědčilo o velké lehkovážnosti hříšníka a mohlo by těžce urazit Boha. Co si tedy myslet o těch, kteří nekonají pokání? Jestliže kněz někomu odepřel rozhřešení a nařídil mu nejdříve po určitý čas dělat pokání, je třeba to udělat. Kdo neplní rady zpovědníka, ukazuje tím, že nemá ochotu se napravit. Když opět přijde ke zpovědi, kněz je povinen mu rozhřešení znovu odepřít. Pokud by kajícník dostal rozhřešení a z nedbalosti neudělal pokání, smrtelně by zhřešil, zvláště, jestli se zpovídal z těžkých hříchů a požadované pokání bylo dost veliké. Mohl by dokonce spáchat svatokrádež z důvodu nedostatku upřímné lítosti a úmyslu se napravit. Přirozeně zde nemám na mysli ty, kteří na své pokání zapomněli nebo je nemohli vykonat v určeném čase, takoví hřích nemají.
Pokání je třeba vykonat v plném rozsahu, a to v zadaném čase a zbožně.
V plném rozsahu znamená, že není dovoleno vynechat nic z toho, co nám bylo určeno. Naopak by bylo dokonce vhodné, abychom si uložili sami ještě něco navíc. Sv. Cyprián říká, že pokání by mělo vyrovnávat vinu a podle druhu nemoci musí být předepsán lék. A jaké pokání nám předkládají? Pomodlit se několikrát korunku, litanie, dát almužnu, umrtvit se v drobné věci. Povíte, zda tak drobná pokání budou mít nějaký význam vzhledem k těžkosti hříchů, kvůli kterým bychom si zasloužili nekonečné tresty? Jsou lidé, kteří se modlí pokání vsedě nebo za chůze, ale to se nehodí. Pokání se musíte modlit v kleče, leda že by vám kněz jasně řekl, že se je můžete pomodlit vsedě nebo za chůze. Jestliže jste postupovali jinak, musíte se z toho vyzpovídat a v budoucnu se napravit.
Dále je třeba pokání vykonat v určeném čase. Jestliže je bezdůvodně odkládáte, nejste osvobozeni od viny a musíte to vyznat ve zpovědi. Zpovědník vám například přikáže navštívit Nejsvětější svátost hned po pobožnosti proto, abyste nešli mezi špatné kamarády; anebo vám nařídí odepřít si něco z jídla pro umrtvení, protože často hřešíte obžerstvím; anebo vzbudit úkon lítosti, když znovu upadnete do dřívějšího hříchu.
Za třetí je třeba pokání vykonat zbožně, s vroucím úmyslem a předsevzetím nevrátit se k dřívějším hříchům. Zbožným vykonáním pokání rozumím úmysl a vroucnost srdce. Kdybyste pokání konali s dobrovolnou roztržitostí, spáchali byste hřích. Vykonat pokání zbožně znamená dělat to s velkou nadějí, že nám Bůh odpustí hříchy pro zásluhy Ježíše Krista, který skrze své utrpení a smrt na kříži zadostiučinil za naše hříchy. Pokání bychom měli vykonat s radostí, protože tak snadným způsobem můžeme zahladit hříchy, za které bychom zasloužili věčné zavržení. Když se dělá pokání, je dobré říkat Bohu něco podobného: „Bože můj, spojuji toto lehké pokání s utrpením mého Spasitele Ježíše Krista a s jeho obětí za mé hříchy.“ To způsobí, že naše pokání bude záslužné a bohumilé.
Mimo to musíme vykonat pokání s upřímnou touhou zbavit se hříchů, i kdyby nás to mělo stát velmi mnoho, i kdybychom kvůli tomu museli dokonce zemřít.
Nemusíme se ale omezovat jen na pokání uložené zpovědníkem, protože to je velmi malé v porovnání s tresty, které si pro své hříchy zasloužíme. Zpovědníci nám dávají tak malé pokání, protože nás nechtějí znechutit v práci na spáse duše. Ale jestliže nám opravdu záleží na vlastním posvěcení, musíme sami sobě ještě něco přidat. Jestliže jste někoho pohoršili, dejte si pozor, abyste už nikdy nedali bližnímu špatný příklad. Ukažte mu, že jste nyní začali nový život. Jestliže jste zhřešili proti čistotě, umrtvujte tělo posty, čas od času spěte na tvrdé podložce a starejte se o tělo jenom natolik, abyste mohli žít a plnit své povinnosti. Jestliže vám chutnají pamlsky, pak si pro umrtvení tyto příjemné věci odřekněte. Jak jste dřív tělu dopřávali, tak ho teď trestejte, protože usilovalo o záhubu vaší drahocenné duše. Jestliže jste měli nečisté myšlenky, nyní se občas v myšlenkách přeneste do místa věčné záhuby, které je připraveno pro prostopášníky. Jestliže jste spoutáni se zemí, dávejte almužny, umrtvujte chtivost, rychle se zbavujte toho, co k životu nezbytně nepotřebujete. Jestliže jste byli nedbalí ve službách Božích, pak se nyní, nakolik můžete, účastněte pobožností, které se ve farnosti konají, choďte na mše svaté, na nešpory, na katecheze, na růženec, aby vám Bůh odpustil provinění. Jestliže vám zůstane trocha času před pobožností, čtěte jako pokrm pro duši nějakou zbožnou knížku, zvláště životy svatých, z kterých poznáte, kolik oni přinesli obětí pro své posvěcení. Jejich příklad vás povzbudí a dodá vám odvahu. Ve chvíli krátkého navštívení Nejsvětější svátosti prosme za odpuštění hříchů, které jsme spáchali během týdne. Vyznávejme se i z drobných chyb, aby naše modlitby a dobré skutky byly Bohu více milé a přinesly větší užitek pro duši. Jestliže podléháme vášni proklínání, padněme na kolena a říkejme tuto modlitbu: „Bože můj, ať je tvé svaté jméno chváleno po všechny věky věků. Bože, očisti mé srdce, myšlenky a rty, abych nikdy neříkal to, co tě uráží a odděluje mě od tebe.“ Když se vám stane, že ze slabosti znovu upadnete do stejného hříchu, okamžitě vzbuďte úkon lítosti nebo dejte drobnou almužnu chudým. Jestli jste v neděli pracovali, prodávali či kupovali bez vážné potřeby, dejte chudým almužnu převyšující zisk, který jste z toho měli. Jestliže jste jedli nebo pili nad míru, odřekněte si něco z jídla na umrtvení. Podobné pokání spojené se zásluhami Ježíše Krista bude nejenom dávat zadostiučinění Boží spravedlnosti, ale také vás uchrání před novými pády. Když budete zachovávat tyto rady, s Boží pomocí se jistě polepšíte.
Opravdu musíme trestat sami sebe, protože díky tomu unikáme výprasku v budoucím životě. Nebojme se, že je k tomu třeba nových obětí a zapírání sama sebe. Lépe je dělat pokání nyní, než snášet tresty v budoucím životě. Ať nás k pokání povzbudí příklad Ježíše Krista, který tolik pracoval a trpěl pro naše spasení. Připomeňme si mučedníky, kteří se s radostí v srdci vydávali katům. Oživujme vzpomínky na očistcové plameny, v nichž se ubohé duše až do posledního haléře vyrovnávají s Boží spravedlností za hříchy mnohem menší, než jsme udělali my. Nezapomínejme tedy na to, že za drobná pokání nás čeká v nebi věčná odplata.
2) Už jsme připomenuli, že Boží spravedlnost můžeme odplácet modlitbou nebo skrze myšlenky, obětováním Bohu všech našich činností a pozdvižením srdce k Bohu během dne. Je dobré opakovat takovéto povzdechnutí: „Bože, ty víš, že pro tebe pracuji, tys mi nařídil starat se, abych odplatil tvé spravedlnosti za své hříchy. Bože, slituj se nade mnou, ubohým hříšníkem, který se tolikrát bouřil proti tobě, Spasiteli a Bohu. Ať se všechny mé myšlenky a touhy obrací k tobě jedinému, aby ti mé skutky byly milé.“ Spasitelné je také myslet na věci poslední: na smrt, na soud a na peklo připravené pro hříšníky.
3) Zadostiučinění je také možno Bohu přinést skrze půst, kterým chápu v širším označení každé umrtvování těla a ducha, jako zřeknutí se vlastní vůle, snášení všech křivd a nezaslouženého pohrdání pro lásku Boží, odmítnutí si návštěv, klečení po delší čas při modlitbě atd.
4) Řekl jsem, že je možno vynahrazovat Boží spravedlnost i skrze almužnu ve shodě s tím, co řekl prorok králi Nabuchodonozorovi: „Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím“ (Dn 4,24). Jsou různé druhy almužny. Jeden typ se vztahuje k tělu: nasycení chudých, odívání nahých, ošetřování nemocných, přichystání jejich léků. Ale mnohem cennější jsou skutky almužny duchovní, když z lásky a dobroty těšíme smutné, povzbuzujeme je v naději na odplatu, kterou přijmou od Boha za utrpení nesené z lásky k němu a připomínáme jim, že těžkosti pozemské trvají jenom chvíli, ale naproti tomu odplata za ně je nekonečná. Duchovní almužna je učení nevědomých, tedy lidí neznalých nejdůležitějších základů naší svaté víry. Nyní se obracím především k vám, otcové, matky a vy, kteří zaměstnáváte druhé. Ach, kdybyste jen chápali, jaké na vás doléhají závazky, pak by vaše děti a vaši zaměstnanci tak těžce neuráželi Boha! Strašná odpovědnost čeká otce za to, že jejich rodina kvůli nim žije v duchovní temnotě a ztrácí spásu.
Hospodáři, kteří zaměstnáváte, neodmítejte pracovníkům tuto duchovní almužnu! Na soudu Božím jednou budete odpovídat za to, jak si vedli vaši pracovníci. Ať se vám nezdá, že jste už udělali všechno tím, že jste vyplatili mzdu svým dělníkům! Starejte se především, aby se modlili ráno a večer, aby studovali katechismus, přistupovali ke svátostem a plnili všechny předpisy naší svaté víry. Budou vám za to děkovat po všechny věky věků a dosvědčí vám, že po Bohu jste byli jejich největšími dobrodinci a jejich spása je do značné míry vaší zásluhou. Bože, jak je možno podceňovat lidské duše, které stály tolik utrpení Ježíše Krista! Možná řeknete, že když napomínáte domácí a poučujete je ohledně víry, oni nejen že nechtějí poslouchat, ale ještě se vám vysmívají. Je pravda, že se to děje často, ale ne vždycky. Nevzdávejte se! S radostí vyučujte bloudící, a i kdyby vaše slova mířila do srdce z kamene, Bůh vám vynahradí námahu, kterou jste přinesli, protože spásné myšlenky začínají nejednou účinkovat a vydávat ovoce teprve později. Ti, kteří teď pohrdají napomínáním, si na ně vzpomenou v budoucnu, zařídí se podle toho a budou se za vás modlit k Bohu.
Dejte jim almužnu vašich modliteb. Vy, kteří zaměstnáváte, jste ještě povinni se každý den modlit za pracovníky. Špatně jste konali, jestli jste to tak doposud nedělali. Otcové, matky i zaměstnavatelé! Vedle modlitby dávejte také svým dětem a pracovníkům almužnu dobrého příkladu, která pro ně bude vodítkem do nebe. Myslím, bratři, že tímto způsobem nejlépe vynahradíte spravedlivému Bohu za hříchy již odpuštěné.
Dobrým prostředkem k tomuto cíli je trpělivé snášení všech životních nouzí, a to bolesti, nemoci, utrpení, chudoby, těžkostí, prací, hladu, zimy, horka, smrti a všech smutných událostí. Běda nám, jestliže se k tomu stavíme tak, že nechceme využít tolik milostí dobrého Boha! Kdo chce uniknout věčnému utrpení, ať pokojně snáší krátkodobé těžkosti. Spojme naše utrpení s utrpením Ježíše Krista, aby odtud přišly i zásluhy pro život věčný. A konečně odplácejme Bohu za naše viny vroucí láskou k němu a pravdivou lítostí, protože Ježíš Kristus jasně říká, že se mnoho odpustí tomu, kdo hodně miloval, a málo tomu, kdo málo miloval (srv. Lk 7,47).
5) Od očistcových trestů nás také chrání odpustky čerpané z přebohatých zásluh Ježíše Krista, Nejsvětější Matky a svatých. Tyto zásluhy nám dávají nevyčerpatelný poklad, od něhož má klíče svatá církev. Odtud můžeme čerpat a tímto způsobem můžeme splácet dluhy spravedlnosti Boží tak, jak chudý čerpá z pokladu bohatého, aby mohl zaplatit své závazky. Už víte, že odpustky mohou být částečné nebo plnomocné. Částečné zahlazují jenom část trestů. Získáme je, když se např. pomodlíme litanie o Nejsladším jménu Ježíšově (300 dní odpustků podle dekretu Pia IX. z r. 1862), litanie loretánské (300 dní odpustků za každé pomodlení a odpustky plnomocné na největší mariánské svátky podle Pia VII. z r. 1817) nebo Zdrávas Maria, Anděle Boží či úkony víry, naděje a lásky; dále když navštívíme nemocné a poučujeme nevědomé. Odpustky plnomocné automaticky zahlazují všechny tresty, které bychom podstoupili v očistci. I kdybychom během života spáchali mnoho těžkých hříchů, po získání plnomocných odpustků budeme vysvobozeni od očistce, tak jako dětí, které zemřely krátce po křtu, nebo mučedníci, kteří odevzdali svůj život Kristu. Takovéto odpustky mohou získat členové sv. růžence, bratrstva Nejsvětější svátosti atd., jestliže se dobře vyzpovídají, přijmou svaté přijímání a pomodlí se předepsané modlitby. Přirozeně je třeba být ve stavu milosti, upřímně litovat dokonce i všedních hříchů a mít silné předsevzetí se k nim více nevrátit. Bratři drazí! Nechtějme být duchovními ubožáky, když tak snadno můžeme zbohatnout a uniknout očistcovým trestům!
Když se chceme vyrovnat s Boží spravedlností, musíme vynahradit křivdy, které jsme způsobili bližním na těle i na duši. Mám tu na mysli křivá svědectví, pohrdavé a nespravedlivé zacházení s druhými lidmi. Jestli jsme někomu ukřivdili slovy, poprosme ho o odpuštění a usmiřme se s ním. Jestliže jsme mu ukřivdili tím, že jsme bili nebo zmrzačili jeho zvířata za to, že nám udělala škodu na poli, pak jsme zavázáni napravit zlo. Lépe je mít škodu na poli, než se mstít na zvířatech. Jestliže jsme někomu ukřivdili pomluvou, snažme se teď o něm mluvit dobře. Pomluvy je třeba odvolat před všemi, kteří je slyšeli.
Pozastavme se také nad tím, zda jsme nějakým způsobem nepohoršili děti nebo sousedy. Kolik otců, matek a zaměstnavatelů pohoršuje své děti a své pracovníky tím, že se ráno a večer nemodlí, nebo tím, že se modlí Otčenáš při oblékání nebo v sedě a nežehnají se před a po jídle! Kolikrát vás vaše děti a pracovníci viděli, když jste se rouhali, proklínali nebo jste v neděli od rána těžce pracovali! Vzpomeňte si, zda jste nezpívali špatné písničky, nepřinášeli špatné knížky, nedávali zvrácené rady, nemysleli na mstu a odplatu, zda jste vraceli půjčené věci, dávali přikázané almužny a vynahrazovali majetkové křivdy, které měli na svědomí vaši ubozí zemřelí rodiče. Po odpuštění hříchů je třeba napravit křivdy, které se týkají majetku, i dobrého jména. Je třeba se s nepřítelem dohodnout a ukázat mu takovou přejícnost, jako byste s ním po celý život žili v tom nejlepším. Pokání patří přijmout s ochotou a záměrem vykonat je v patřičném čase a zbožně. Neštěstí a tresty během tohoto života je třeba přijímat s odevzdaností do vůle Boží a zároveň se snažme získávat odpustky. Tak budeme mít po smrti naději stanout před Božím soudem a přijmout věčnou odplatu. Amen.
Amen, amen, pravím vám,
budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. (J 16,23)
Jaké je to blaho a potěšující skutečnost, že Bůh vyslyší všecko, o cokoliv ho budeme prosit ve jménu Ježíše Krista! Spasitel nám nejen dovoluje modlit se k Bohu, ale dokonce nám to nařizuje a prosí nás o to, protože řekl apoštolům: „Už tři roky jsem s vámi a o nic jste mě neprosili. Proste tedy, aby vaše radost byla úplná a dokonalá.“ Modlitba je pramenem veškerého dobra a štěstí na zemi. Jestliže jsme doposud ubozí, zbaveni světla a milostí Božích, je to vinou toho, že se nemodlíme nebo se modlíme špatně. Opravdu, s bolestí v srdci musíme přiznat, že velká část lidí vůbec neví, co to znamená „modlit se“. Jedni k tomuto úkonu - pro dobrého křesťana tak milému a posilňujícímu - cítí odpor. Jiní se modlí, ale nic nedostávají, protože jejich modlitba je špatná, modlí se bez přípravy a sami dokonce neznají způsob, jak se modlit k milosrdnému Stvořiteli. Opravdu všechna pozemská neštěstí, která na nás dopadají, pocházejí ze zanedbání modlitby nebo z jejího špatného odříkání. Kdybychom neurazili Boha, byli bychom šťastni tak, jako Adam před pádem. Je zcela nemožné, aby Boha nezarmoutil ten, kdo se vůbec nemodlí nebo se modlí špatně. Teď bych vás chtěl povzbudit k časté a dobré modlitbě, a proto vás poučím: za prvé, že bez modlitby nelze dojít spásy, za druhé, že modlitba je u Boha všemohoucí, a za třetí, jaké musí splňovat podmínky, aby se líbila Bohu a byla pro nás užitečná.
I.
Modlitba je pro duši tím, čím je pro zemi déšť. I kdybyste nahromadili co nejlepší zeminu a co nejpečlivěji ji upravovali, všechno je to k ničemu, když nebude pršet. Zrovna tak, i kdybyste dělali sebevětší množství dobrých skutků, ale nemodlili se často a dobře, nedosáhnete spásy, protože právě modlitba otevírá oči duše, připomíná jí vlastní ubohost a upevňuje nedůvěru vůči sobě a velí utíkat se k Bohu. Zbožný křesťan vkládá celou naději do Boha, na sebe samého zbytečně nespoléhá. Řeknete sami: „Kdo dal sílu svatým k přinášení tak velkých obětí, že opustili své majetky, rodiče, všechny výhody a po celý život v hlubokých lesích oplakávali své hříchy?“ To modlitba zapálila jejich srdce láskou k Bohu a ukázala jim, že je lépe žít jenom pro něho samého. Čemu se výhradně věnovala Magdaléna po svém obrácení? Cožpak ne modlitbě? Svatý Ludvík, král francouzský, během svých cest neuléhal na lůžko k odpočinku, ale celé noci trávil v kostele a vzýval dobrého Boha o nedocenitelný dar setrvání v jeho milosti. Nejednou už jsme sami pocítili, že když zanedbáme modlitbu, ztratíme chuť k věcem Božím, přemýšlíme jenom pozemsky. Ale když se znovu začneme modlit, znovu se v nás probouzí touha po nebi. Jestliže opustíme modlitbu, i kdybychom byli v milosti Boží, nejednou sejdeme z cesty spásy.
Za druhé tvrdím, že hříšníci nedosáhnou obrácení bez modlitby. Sv. Monika klečela u paty kříže, modlila se se slzami a prosila soucitné a zbožné lidi, aby spolu s ní prosili Boha za obrácení jejího syna. Když sv. Augustin upřímně toužil usmířit se s Bohem, zašel do zahrady k modlitbě a tam se slzami vzýval Boha, aby obměkčil a proměnil kající srdce. Je to tak, Bůh odpouští dokonce i největším hříšníkům, když o to prosí. Není divu, že zlý duch používá všechny způsoby, abychom modlitbu zanedbávali. On ví lépe než my, jak je hrozná pro peklo, a ví, že Bůh neodmítne žádnou milost těm, kteří se správně modlí. Kolik hříšníků by povstalo ze svých hříchů, jen kdyby se chopili zbraně modlitby!
Za třetí musím zdůraznit, že zavržení šli do zatracení proto, že se nemodlili nebo se modlili špatně. Se zbraní modlitby v ruce půjdeme přímo do nebe; a naopak - bez této zbraně nás čeká věčná záhuba.
Ale proč pociťujeme takový odpor k tak příjemnému a posilujícímu úkonu? Protože jsme se modlili špatně, a proto jsme nikdy nepoznali chuť sladkosti, jakou v modlitbě nacházeli světci. Hilarionovi 100 let života stráveného v modlitbě uteklo jako záblesk. Dobrá modlitba je balzám, který naplňuje duši vůní a dovoluje jí zakusit předchuť nebe. Není nic divného, že sv. František z Assisi pří ní upadl do takového vytržení, že nevěděl, jestli se nachází na zemi, nebo mezi vyvolenými v nebi. Během modlitby bylo jeho srdce obklopeno ohněm Boží lásky, který dodával celému jeho tělu přirozené teplo. Jednou, když se modlil v kostele, pocítil tak naléhavou lásku k Bohu, že hlasitě zvolal: „Můj Bože, už to (tvou lásku) déle nevydržím!“ Řeknete mi, že toto štěstí potkává jenom ty, kteří se umí pěkně modlit. Bratři! Přece Bůh nehledí na to, zda jsou modlitby dlouhé a pěkné, ale chce, aby vyplynuly z hloubi srdce, abychom se modlili s velkou úctou a touhou podobat se Jemu. Jeden pokorný řeholník se ptal sv. Bonaventury, velkého učitele církve, zda on, obyčejný a nevzdělaný člověk, se může dobře modlit. „Příteli,“ odpověděl světec, „Bůh v první řadě miluje ty, kteří jsou lidmi prostého srdce.“ Tato odpověď uklidnila poctivého řeholníka tak, že vyběhl před klášterní bránu a tam každému, kdo vcházel s radostí vyprávěl: „Poslyšte, co mi řekl Bonaventura: my, lidé nevzdělaní, můžeme mít Boha stejně rádi jako vzdělaní.“
Modlitba je povznesením srdce k Bohu. Je sladkým pobavením dítěte s Otcem, poddaného se svým Králem, sluhy s Pánem, přítele s Přítelem, na jehož srdce skládáme naše trápení a nezdary. Ve chvíli modlitby milostivý Tvůrce bere ubohé stvoření na svá ramena a dává mu požehnání. Co mohu ještě říci o modlitbě? Je sjednocením nejubožejší bytosti s Jistotou největší, nejmocnější a nejdokonalejší. Chápeme už, jak moc modlitbu potřebujeme a jakým je pro nás štěstím?
Štěstí člověka na zemi je založeno na milování Boha, ale bez modlitby není milování Boha. Pán Ježíš chce, abychom se k němu utíkali co nejčastěji. On nás pro modlitbu zapaluje a ještě říká, že jestli se budeme dobře modlit, nic nám neodmítne.
Katechismus nás učí, že je třeba se modlit ráno, večer a také často během dne - čili stále.
Křesťan, který chce zachránit svou duši, hned po probuzení udělá znamení kříže, odevzdá Bohu své srdce, obětuje mu všechny své skutky a chystá se k modlitbě, bez níž nikdy nejde do práce. Žehná se svěcenou vodu, kleká a modlí se před znamením Ukřižovaného. Nikdy na to, bratři, nezapomínejme - na dobře započatém dni záleží celá řada milostí, které nám Bůh udělí, abychom den prožili svatým způsobem. Jednou zlý duch promlouvající ústy posedlého vyznal exorcistovi, že když získá první ranní chvíli, potom i celý den bude patřit jemu. Je tedy třeba oplakávat zaslepenost lidí, kteří říkají, že nemají čas na modlitbu. Může být nějaká hezčí činnost než modlitba? Což krmení dobytka, uklízení domu, starost o děti či dělníky je důležitější než spása duše? Nevděčníci! Kdyby vás Bůh vzal ze světa této noci, měli byste čas pracovat? Anebo kdyby na vás seslal nemoc, která by trvala tři nebo čtyři měsíce? Ubožáci! Zasloužili byste, aby vás Bůh v tomto vašem zaslepení opustil! Věnovat Tvůrci pět minut a poděkovat mu za přijetí milosti se vám zdá náročné a těžké. Příteli, pracovat se snažíš a nemodlíš se?! Může být důležitější práce, než myslet na spásu duše? Jestli neuděláte nějakou práci, udělá to za vás někdo jiný, ale jestli zahubíte svou duši, kdo ji potom bude moci zachránit?!
Jaké jsou ještě jiné užitky časté modlitby? Oslazuje nám těžkosti a kříže, pozvedá ze země, uvádí do milosrdenství Božího, chrání před hříchem, posiluje duši, vzbuzuje chuť k pokání, učí, jak strašným zlem je urážka Boha. Skrze modlitbu se líbíme Bohu, duchovně se posilujeme a zajišťujeme si věčný život. Neměl by náš život tedy být jednou modlitbou, neustálým sjednocením s Bohem? Jestliže někoho milujeme, je lehké na něho myslet. Jestliže milujeme předobrého Boha, bude pro nás modlitba něčím úplně normálním, jako odpočinek.
Jestliže máme milost modlit se, neměli bychom se modlit ve spěchu, Bůh chce, abychom se modlili po delší čas. Chce, abychom ho prosili o potřebné milosti, oplakávali dřívější hříchy a děkovali za přijatá dobrodiní.
Zeptáte se mě, zda je možné neustále povznášet srdce k Bohu? Ale vždyť není nic snadnějšího. Mysleme na Boha každou chvíli během práce, vzbuzujme úkon lásky, pokořujme se, vzbuzujme v sobě naději, připomínejme si, že Bůh i přes naši bídu na nás nejen nezapomíná, ale ještě nás hojně obdařuje milostmi. Je dobré myslet na utrpení a smrt Ježíše Krista, jak se modlí v zahradě Olivové, jak je jeho hlava zraněna korunou z trní, jak nese kříž na Kalvárii a umírá na něm. Anebo si představujme jeho vtělení, narození a útěk do Egypta; nebo přemýšlejme o posledních věcech člověk: o smrti, soudu, nebi a pekle. Svěřujme se také skrze krátké modlitby Andělu strážnému, modleme se Anděl Páně, když slyšíme zvony. Bratři, takto je opravdu velmi snadné modlit se bez přestání. Takto postupovali svatí.
II.
Modlitba je u Boha všemocná, bylo jí přislíbeno všechno. Když se dobře modlíme, dostaneme, jak nás ujišťuje Ježíš Kristus, všechno. „Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. O cokoliv budete prosit Otce mého ve jménu mém, dá vám.“ Spasitel to dokonce potvrzuje příslibem. „Vpravdě, vpravdě, říkám vám, o cokoliv budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám.“ Kdo bude ještě moci po těchto slovech pochybovat o moci a významu modlitby? Můžeme ztrácet naději při pomyšlení na to, jak velmi jsme nehodní? Bůh přece ví, že jsme hříšníci a že jsme závislí jenom na jeho nekonečné dobrotě! Což zásluhy Ježíše Krista nevynahrazují naše slabosti a nehodnosti? I kdyby dokonce naše hříchy byly nevím jak početné a těžké, On je odpustí, jestliže budeme upřímně dělat pokání. Bůh neopouští nikoho, kdo se k němu s pokorou utíká. Pohleďme na Adama, který se po svém pádu utekl k Božímu milosrdenství. Tehdy mu Pán dává přislíbení Spasitele, těší ho a povznáší na duchu. A dále. Bůh prostřednictvím proroka Jonáše hrozí ninivským strašným vyhlazením. A když se tito začínají modlit k Pánu, odvrací od nich svou trestající pravici. Kdyby se před potopou země lidé obrátili k Bohu, tato pohroma by na zemi nedopadla. Když Jozue válčí s nepřáteli, Mojžíš se na hoře modlí. A tak dlouho, jak povznáší s chválou dlaně k nebi, vítězí Izraelci, když je spouští dolů, vyvolený lid začíná prohrávat. A kolikrát tento Boží vůdce, který vyvedl židy z egyptského otroctví, svými modlitbami zachraňuje nevděčníky před hrůzami Božího hněvu... Když těžce nemocnému zbožnému králi Ezechiášovi prorok oznámí, že zemře, modlitbou si prodlužuje život o 15 let. Pokorný celník získává v chrámě odpuštění svých hříchů, protože se bije v prsa a neodvažuje se pozvednout oči k nebi. K nohám Spasitele se vrhá veřejná hříšnice, omývá je slzami a prosí o odpuštění; právě proto slyší ke své plné útěše slova: „Odpouštějí se ti hříchy.“ Dobrý lotr po pravici má na svědomí mnoho hříchů; ale protože s pokorou a nadějí prosí o odpuštění, Pán Ježíš mu předpovídá, že ještě toho samého dne s ním bude v ráji. Nedokážu vypočítat všechny příklady tohoto typu. Ale všichni hříšníci, kteří jsou nyní svatými - bez výjimky - získali odpuštění skrze správnou modlitbu.
III.
Pravděpodobně se zeptáte, jak to, že i když se tolik modlíme, jsme nadále hříšníci a vůbec jsme se nenapravili. Je to proto, že se modlíme špatně. Bez přípravy a bez zájmu napravit se často dokonce ani nevíme, o co Boha prosíme. Naproti tomu i hříšníci docházeli k obrácení a spravedliví vytrvali v dobrém díky vroucí modlitbě. Jestliže někdo prochází dotěrnými pokušeními, ať se přesto modlí a bude jistě schopen se pokušení správně postavit. V modlitbě člověk najde potřebnou milost. Díky ní získáme vítězství nad světem, nad ďáblem i nad špatnými náklonnostmi. Zvláště ve chvílích utrpení a pokušení se utíkejme k Bohu, potom se naše kříže stanou lehkými a pokušení se rozplynou. Ale bohužel hříšníci, i když o tom všem dobře vědí, se nemodlí nebo se modlí špatně. Často jdou spát a vstávají jako tvorové bez rozumu, bez myšlenky na Boha. A jestli už se modlí, hledají výhody: opírají se o stolek nebo lůžko, odříkávají otčenáš v době oblékání nebo svlékání; chodí po domě a domlouvají při tom domácím, dětem a přemýšlejí o nich. Není u nich vidět nejmenší příprava. Skončili modlitbu a vlastně ani neví, co Bohu říkali. Kdybychom je mohli vidět v kostele, zahrne nás lítost. Myslí na to, že se nacházejí v přítomnosti Boží? Vůbec ne! Ale sledují, kdo vchází a kdo vychází, povídají, nudí se, zívají, dřímou nebo se vztekají, že pobožnost trvá příliš dlouho. Když se žehnají svěcenou vodou, dělají to tak lhostejně a automaticky, jako by nabírali vodu z vědra, aby se napili. Na obě kolena se jim nechce pokleknout, myslí si, že stačí, když trochu nachýlí hlavu při pozdvihování a při požehnání, očima bloudí po kostele a nejednou se zachytí na věcech, které je mohou svádět ke zlému. Sotva vešli do svatyně, už by z ní chtěli utíkat. Když vyjdou z kostela, hlaholí jako vězni, kteří byli propuštění na svobodu.
Není divu, že po takové modlitbě se hříšník nezmění.
Výsledek modlitby, jak jsme řekli, záleží na způsobu, jakým se modlíme.
1. Aby naše modlitba byla milá Bohu a užitečná pro nás, musíme být ve stavu milosti anebo při nejmenším mít touhu obrátit se z hříchu; protože hříšník, který se nechce napravit, je urážkou Pána Boha. Jestliže se chceme dobře modlit, pak je třeba se k tomu připravit. Bez přípravy bude modlitba špatná. Taková příprava spočívá v tom, abychom dříve než poklekneme, pomysleli na chvíli na Boha a uvědomili si, s kým budeme rozmlouvat a o co budeme prosit. Ach, jak málo lidí se tímto způsobem připravuje k modlitbě! Přestože Bůh vám uděluje potřebné milosti, skoro o nic ho neprosíte a nic nechcete. Hříšník při modlitbě velmi často připomíná žebráka, který nechce almužnu, nemocného, který nechce uzdravení, slepého, kterému se líbí jeho slepota, a konečně zavrženého, který nechce nebe a vrhá se do svého pekla.
2. Řekli jsme, že modlitba je povznesením srdce k Bohu; řekli jsme, že je sladkou a příjemnou rozmluvou Boha se svým stvořením. Jestliže tedy při modlitbě přemýšlíme o něčem jiném než o Bohu, pak naše modlitba je špatná. Jakmile si uvědomíme, že se náš úmysl začíná kdesi ztrácet, vraťme se rychle k Bohu, skloňme se před ním; nikdy nezanedbávejme modlitbu proto, že nepociťujeme vděčnost nebo nějakou útěchu. Jestliže zakusíme nějaké těžkosti nebo nechuť, a přesto se od modlitby neodvrátíme, bude tato modlitba ještě více záslužná v Božích očích. Jednou se jeden ze svatých zeptal druhého: „Proč se v čase modlitby naše mysl zajímá o tisíc nějakých důležitých věcí tak, jako bychom nerozprávěli s Pánem Bohem?“ Na to tázaný odpověděl: „Nediv se tomu, příteli, to je záležitost pekelného ducha, který nám závidí milosti Boží, jaké získáváme při modlitbě, a který přesně ví, že nám není schopen uškodit, jestliže se správně modlíme. A zároveň si je vědom toho, že když se modlíme vroucně, dostáváme stále silnější chuť k modlitbě a stále víc si v ní libujeme.“ Jednou zlý duch řekl, že nejčastěji provokuje křesťany při modlitbě tím, že u jedněch vyvolává zívání, u druhých dřímání, jiné svádí přenášet se v myšlenkách ze vsi do vsi, z místa na místo, z předmětu na předmět. Sami z vlastní zkušenosti dobře víme, že to tak je!
Jednou jeden řeholník před započetím modlitby udělal nějaká gesta, jako by s někým rozmlouval. Když byl dotázán, co měly znamenat ty pohyby, odpověděl, že pobízí všechny své myšlenky a touhy, aby zároveň s ním vzdávaly čest Ježíši Kristu. O prvních křesťanech říká Kassián, že stávali před Boží Tváří s velkou bázní a zachovávali mlčení tak hluboké, jako by byli mrtví. V kostele je obklopovala svatá bázeň; neměli tam žádné stolky, židle ani lavice. Padali tváří k zemi jako hříšníci, kteří čekají rozsudek. A nebe se tehdy rychle zaplňovalo a v kostele bylo mnoho svatých.
3. Naše modlitby, ať jsou plny silné naděje a důvěry, že Bůh nám udělí to, o co Ho prosíme. Ježíš Kristus žádal od těch, kterým udělil jakékoliv milosti, především víru a důvěru. Kdo by mohl ztrácet naději, jestliže pomyslí na všemohoucnost Boží, která je nekonečná, a na Jeho milosrdenství bez hranic, na to, že zásluhy Ježíše Krista jsou nevyčerpatelné a že sám Kristus se stále modlí ke svému Otci. Takovou neotřesitelnou důvěru měla žena z evangelia, která trpěla krvotokem. Řekla si: „Jen když se dotknu lemu jeho šatů, budu uzdravena.“ A skutečně, když Spasitel prochází, padá k jeho nohám, dotýká se jeho pláště a zároveň získává zdraví. Pán Ježíš pohlédl na tuto ženu s láskou a řekl jí: „Jdi, tvá víra tě zdravila.“ Kdo má takovouto důvěru, ten nikdy nezbloudí.
4. Je také třeba mít při modlitbě čistý úmysl a prosit jen o to, co může přispět k chvále Boží a k naší spáse. O věci pozemské je možné také prosit, ale jen s úmyslem, aby nám nebo bližnímu přinášely duchovní užitek. Jestliže Bůh takovou prosbu nevyslyší, dělá to proto, že nechce přispět k naší záhubě. Bohužel, jak často naše modlitby nesplňují podmínku čistého úmyslu. Sv. Augustin říká, že nejednou chceme něco jiného, než to, o co se modlíme. Například, když se modlíme Otče náš, říkáme: „Otče náš, který jsi na nebesích.“ Tato slova znamenají tolik jako: „Bože, odpoutej mé srdce od země, učiň, abych pohrdal věcmi pozemskými, aby všechny mé myšlenky a touhy směřovaly k nebi!“ A přece, kolik lidí by se rozhněvalo, kdyby jim Bůh udělil tuto milost! Zvláště ve chvílích zkoušek a hrozícího duchovního nebezpečí se musíme modlit, abychom neupadli. Tak postupovali křesťanští bojovníci za císaře Lyciniuse, který v noci vyhnal 40 nahých na zamrzlý rybník. Všichni s výjimkou jediného se modlili a prosili Boha o mučednickou korunu. Také Augustin se po svém obrácení vzdálil od lidí a prosil Boha o milost setrvání v dobrých předsevzetích. A když už byl biskupem, značnou část noci trávil v modlitbě. Sv. Vincenc z Ferrery, který obrátil mnoho duší, důrazně řekl, že modlitba je nejúčinnějším prostředkem k obrácení, že jako ostrá střela proráží srdce hříšníka.
Tak jest, moji bratři, modlitba může všechno. Skrze ni poznáme své povinnosti a svou ubohost. Ukazuje nám, s jakým postojem je třeba přijímat svaté svátosti. Učí nás, že život je krátký a že se nemáme připoutávat k pozemským věcem, budí v nás svatou bázeň. Proto se sv. Hugo, biskup v Grenoblu, neustále modlil Otče náš, a když byl nabádán, aby se neunavil, odpovídal, že právě naopak mu modlitba přináší úlevu.
5. Konečně ať je naše modlitba vytrvalá. Nejednou nás Bůh chce zkoušet a nevyslechne nás hned. Sv. Augustin pět roků prosil Boha o své obrácení. Marie Egyptská po 19 let nepřestala prosit Boha, aby ji vysvobodil od nečistých myšlenek. Ale my obyčejně zvlažníme a přestaneme se modlit, pokud nás Bůh nevyslyší hned. Svatí postupovali jinak. Pamatujme, že jestliže nám Bůh nedá to, oč jej prosíme, obdaruje nás něčím jiným, více potřebnými milostmi. Vzorem vytrvalosti v modlitbě je pro nás kananejská žena, která prosila Ježíše Krista o uzdravení své dcerky. Plnou důvěrou a vytrvalou modlitbou vzkřísil také sv. Makarius, poustevník, mrtvého člověka, aby bylo zřejmé, že křesťanská víra je pravdivá; zkompromitoval tím jednoho bludaře a uvedl na cestu pravdy množství lidí, které tamten dříve svedl. Jestliže nás dobrý Bůh nevyslýchá, pak se zřejmě modlíme bez živé víry, s úmyslem ne úplně čistým, bez důvěry nebo bez vytrvalosti.
Ještě jednou na závěr opakuji, že jestliže setrváváme v hříších, neobracíme se v těžkostech a utrpeních, které na nás Bůh sesílá, a reptáme, pochází to z toho, že se nemodlíme nebo že to děláme špatně. Bez modlitby nepřijímáme hodně svaté svátosti a nezjistíme, jaká je Boží vůle pro nás, jaké je naše povolání. Jestli se nebudeme modlit, půjdeme do pekla. Bez modlitby nezakusíme sladkost pramenící z Boží lásky. Bez modlitby budou všechny naše kříže zbaveny jakékoliv záslužnosti. Modleme se tedy s myslí upřenou na Boha, modleme se s usebraností, pokorou a důvěrou a tehdy nás Bůh určitě vyslyší. Amen.
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net