DVA KLUCI, TŘI PSI A JEDNA BABIČKA

Napsala: Marcela Neužilová
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.

T O M Á Š K O V I

jako vzpomínku na Pozořice
 

I. Kapitola
II. Kapitola
III. Kapitola
IV. Kapitola
V. Kapitola
VI. Kapitola
VII. Kapitola

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

I. Kapitola

„Aši, paši, kde jsou vaši, vždyť tam straší, uvař kaši... nic víc mě, babičko, nenapadá.“ Desetiletý vnouček seděl na bobku před štěnětem velkého japonského psa Ašiho, do rytmu s říkankou mu pohyboval prsty před tlamou a pes, který byl na tento povel naučený štěkat, tedy radostně vyštěkával.Vedle nich seděl další chlapec s dalším štěnětem a mohl se uchechtat.
„Naši, vaši, haši, baši...“ pokoušel se i ve smíchu najít nějaký další rým, ale nakonec se svalil vedle svého psa a za chvíli bylo na zemi klubíčko tlap, ocasů, klukovských těl, ze všeho se střídavě ozýval kvikot, ječení, zaslzený smích.
Psí maminka, která byla až do této chvíle pod terasou chaty, to už zřejmě nevydržela, vyběhla po schodech a svým mohutným tělem do svých ratolestí žduchla a ještě přidala třepnutí packou. Pěkně oběma nezvedencům. Bez vyšetřování, kdo začal.
„Ale, Kesi,“ klidnil ji babiččin vnouček Tomášek a obrátil se jako pro podporu na přítele Vláďu, který s ním a babičkou tady trávil prázdniny. „Kesi, to jsme zavinili my, běž, jsi hodná, ale nic se neděje, my si jenom tak hrajeme.“ Pohladil ji, ale Kesině se nechtělo sejít znovu dolů do zahrady. Jako by si říkala, že musí hlídat, když ti kluci ani babička nemají rozum.
„Běž, Kesouši blechouši, běž, neboj se, my už budeme hodní,“ babička si ji udobřovala a začala si s ní hrát. Pomalu ji směrovala přitom do zahrady. Kesina byla velký dobrák, upokojila se, ale zřejmě si chtěla vykládat. Když měla náladu, dokázala odpovídat na lidskou řeč jakýmsi hučením. Na každé slovo. Ještě legračněji působilo, když byla za něco hubovaná a jí se to nelíbilo.Tehdy začala papulovat, jak říkali. Odmlouvala, jen to hučelo. I teď jí zřejmě bylo do řeči, protože se postavila proti babičce, po každém jejím slově zahučela a zavrtěla ocasem. Hučení bylo kratší nebo delší, přesně podle délky slov, které babička pronášela.
„Ten pes má snad hudební sluch,“ podivovali se všichni, když to Kesi ukázala poprvé. „Aspoň perfektní smysl pro rytmus,“ opravili se, ale Kesinu zřejmě předvádění bavilo, protože začala hučet, vlastně trochu i výt současně s každým slovem řeči, kterou s ní mluvili. „Nádherný duet, já padnu,“ řekl kdosi, ale hned musel Tomáškovi vysvětlit, co to cizí slovo znamená.
„Kesi, teď se mnou, budeme taky dva na duet,“ chlapec si chtěl vyzkoušet, jestli to pes dokáže i s ním a za chvíli „zpívali“ jako v opeře.
„Kdo ví, třeba je Kesina operní zpěvačka v psím světě,“ začala babička rozvíjet své obvyklé pohádkové fantazie, ale ostatní významně pohlédli k nebi, což znamenalo, že tady pro ně už není místo. Babička s vnoučkem začali psovi tleskat jako by byl na scéně, pak babička utrhla jakousi trávu a obřadně ji psovi s úklonou darovala jako by to byla kytice na jevišti. Nabídla i rámě, ale když psa začala tahat, aby se postavil na zadní, vnouček energicky traviny vytrhnul a dal Kesině do tlamy velkou kost.
„To pro ni bude lepší,“ pochvaloval si, když Kesina „zabrala“. A v tuto chvíli bylo po produkci. Babička s Tomáškem to však nevzdala . Uklidili se dozadu do zahrady a donekonečna rozvíjeli představy o tom, jak Kesina zpívá operní árie, jak je slavná, jak se o ni derou v rozhlase i televizi. Až za chvíli je domácí zavolali, aby přestali blbnout, jak říkali, a šli dovnitř.
Babička si teď na to vzpomněla, zasmála se a pohladila Kesinu. Fena se pak natáhla na verandě, rozkošnicky se provalovala, a když k ní přistoupil Vláďa, začala proti němu hrabat předními packami, aby si s ní hrál. Její psí děti to však pochopily jako výzvu, aby její tlapy začaly pohryzávat. Jemným kousnutím byly vyvedeny z omylu. Za chvíli se už sluníčko opíralo do tří natažených huňáčů, kteří usnuli.
Bylo nádherné letní dopoledne. Ještě ne tak lenivě horké jako o žních, ještě v hrušni, která rozkládala své větve nad částí terasy, poskakovali a zpívali ptáci - sýkorky, pěnkavy a přiletěl i drozd, protože děti neodolaly a do budky, která stále na hrušni visela, dávaly zbytky jídel a ptáčkové to tak měli pohodlnější nebo spíš chutnější než kdyby si potravu sháněli sami. „Nenavyknou si, neboj, babičko, to mají jenom na přilepšenou. Vědí, že kdyby nic nedělali, zahynuli by pak v zimě bez nás,“ ujišťovali kluci babičku, když je na takové nebezpečí upozorňovala.
Ptáčkové ani kluci tedy líní nebyli. Chlapci nechali teď odpočívat psy v klidu, pak vnikli za babičkou do kuchyně, jestli nepotřebuje s něčím pomoci, nebo spíš obhlíželi, jestli se nedá ukořistit něco dobrého. Nakonec si vzali jenom pribináčky. Když zjistili, že jsou volní, protože babička si skoro všechno už přivezla zavařené nebo upečené z Brna, rozmýšleli hlasitě, co by se dalo dělat. Když babička viděla, že to k ničemu nevede, připomněla jim, že chtěli udělat k obědu pudink, který vždycky zdobili malinami, ostružinami, jahodami i ovocem ze stromů. Navrhla, aby šli tedy na stráň za chatu mezi mateřídouškou sbírat. Poslechli, psi se nakonec líně zvedli a následovali je. Otevřenými okny chaty bylo slyšet zpěv a výskání, kluci se zřejmě dobře bavili. Ale trvalo to jen krátce, po chvíli se celá parta valila zahradou zpět.
„Babi, pojď s námi,“ škemral Tomášek, „nebo ty sis chtěla číst, nebo se natáhnout ?“ doplnil po svém malý diplomat, který věděl, že i kdyby babička chtěla dělat něco jiného, než chtěl on, neodolá, když jí takto ohleduplně předhodí dvě možnosti. Vždycky zvolí tu jeho, protože jí Tom ukáže, že má pro ni velké pochopení.
„Ty jeden!“ třepla ho babička, „ty dobře víš, že i kdybych chtěla, stejně půjdu s vámi. A ráda. Tak jdeme, eskadro,“ babička se v zahradě zahleděla na ovalenou třešeň, která rostla na severní straně chaty a jejíž některé větve ležely přímo na její střeše, takže stačilo po žebříku vylézt, pohodlně se usadit a mlsat, až jsou bříška napnuta k prasknutí. Však poslali Vláďově rodině takovou fotku a jeho rodiče hned telefonovali, cože tomu Vláďovi je, jestli třeba nemá v břiše nějaký nádor.
„Kluci, zítra musíme trochu otrhat na odevzdání, jestli třešně ještě berou, víte o tom?“ zeptala se.
„Samozřejmě,“ řekli oba najednou, ale jejich myšlenky poskakovaly jinde. „Eskadro, eskadro,“ pochechtávali se a chytali přitom psy za ocasy. „Neutíkejte, eskadro,“ ale psi se vytrhli a odběhli nahoru do stínu pod stromy.
„Honzo, kolik je hodin?“ zavolal Tom. Zřejmě si vybavil, jak si v těchto místech loni s babičkou hrával „na hodiny“ a vždycky trošku šulil. „Znáš to, Vláďo?“
„Ne, ale teď se mi nechce nic hrát, pojďme na tu stráň, tam to nádherně voní.“
Když měli plné konvičky, lehli si do mateřídoušky, jahodí, kozích brad a jitrocele, dívali se do plynoucích oblak, chvíli pozpěvovali, ale potom si zřejmě řekli, že by k úplnému pohodlí mohla babička něco vyprávět. „Ano, babi, to zvládneš, ty přece ráda něco vymýšlíš, viď? Nebo něco skutečného, to je jedno, ale když se tak máme a je nám dobře... Babi, no tak, to je jedno, co tě napadne. Prosím...“ Tomáš žmudlil rukama, ale věděl, že to není potřebí, babička se natáhla na voňavou zem vedle nich, zadívala se na Kněží horu a slunce nad ní...
„Tak na takové mezi jednou dědeček František usnul, když měl po návratu ze školy pást kozu. Tedy, Tome, tvůj pradědeček,“ opravila se babička, která začala vyprávět.
„To já přece vím,“ špitl Tomáš, ale dál ani nedutal.
„O tom, jak daleko chodil do měšťanky taky víš, ale někdy si to budeme vyprávět podrobněji. A až se vám bude chtít, můžeme si trasu projít. Byl tak starý jako vy, vlastně jen o rok starší a musel chodit denně tři a půl hodiny pěšky. Pak si lépe představíme, co prožíval. No, tak tehdy už se začaly stíny dloužit, málem se už smrákalo, dědeček se probudí a koza nikde. A byl to pro ně důležitý zdroj obživy.“ Babička se po klucích podívala, jestli jí rozumějí, ale tvářili se chápavě, tak pokračovala. „Na mezi nebyl sám, chodíval s ním jeho věrný Mendoušek. To byla hračka, medvídek. Spolu s ním tam taky byla kočička Micinka. To byla taky hračka. Zelená plyšová kočička, ale v pohádkách i kočičky mohou být zelené. Ony totiž ty hračky byly obživlé, živé.“
„Aha, tak to se skutečně nestalo,“ chápavě řekl Tomáš a Vláďa trochu otrávěně protáhl:
„Pohádka?“
Ale Tomáš ho hned okřikl: „To nevadí, babička do ní třeba dostane i nás, uvidíš.“
„Tuto pohádku mi vyprávěl můj tatínek, když jsem byla malá,“ řekla tiše babička, ale už pokračovala.
Oba kluci se ztišili, protože se ze začátku začali strachovat o to, jak František moc dostane, když se kozenka opravdu ztratí a nenalezne.
Babička se utvrdila v tom, že může v bájení pokračovat, kluci to brali. Dívala se na bílé obláčky nad hlavou, pak na Vláďovu světlovlasou hlavu, otočenou k sobě, už klidnou, nevylekanou. A v duchu za něj děkovala. Při nedávné povodni na severu Moravy totiž chlapec viděl v přívalu vody zahynout svého spolužáka. Jejich dům to neodneslo, ale hrůzu ze všeho měl v sobě , proto rodiče rychle souhlasili, když Tomovi rodiče zatelefonovali, jestli nepotřebují s něčím pomoci nebo nechtějí Vláďu k nim poslat na prázdniny. Vláďovi rodiče měli totiž od nich štěně Ambara, dalšího Kesinina syna, bratra Ašiho. Bylo rychle rozhodnuto, že Vláďa pojede, ale jedině s Ambarem, aby měl s sebou aspoň trochu domova a netesknil. Byly to však zbytečné obavy. Jakmile poznal Toma a odjel s ním k babičce, pro legrace a pohodu bylo vše aspoň navenek zapomenuto.
„Mendoušek i Micinka se sice zalekli jako František, když kozu nikde neviděli,“ pokračovala babička, „ale hned vyskočili a řekli: - Francku, ničeho se neboj, pomůžeme ti ji hledat. I kdyby se už úplně setmělo, my vidíme i v noci, neunikne nám. - Zvlášť kočičce ve tmě oči svítí, to víte, že?“
„Ale, babi,“ málem pohoršeně se ohradil Tom, že by o tom babička mohla pochybovat. „Vykládej, jak to bylo dál.“
„Tak. Zvířátka se chvíli mezi sebou radila, kterým směrem se vydat nejdřív, František mezi tím zmateně po mezi pobíhal, a když se z Jezer ozvalo klekání z kapličky svatého Františka, rozplakal se, že už je tak pozdě a že kozenku nenajde. Ale Mendoušek ho napomenul, že přece mají pomocníka, svatého Františka, který měl moc rád zvířátka. A když se jim teď svým zvonkem připomíná, určitě jim kozenku pomůže najít. - Francku, Francku, - Mendoušek smutně pokýval hlavou, - místo aby ses pomodlil klekání, tak hořekuješ.“
„To bylo klekání z té kapličky, která tam je doposud?“ zeptal se Tomášek.
„Tam odtud, kam se chodíme večer Anděl Páně modlit?“ doplnil ho Vláďa.
„Tam, přesně tam,“ usmála se babička, protože si vybavila denní večerní scénku, jak jdou po Bílých hlinách za Kněží horou po mezích a po hrázi bývalého rybníka ke kapličce, jak tam za mřížkou kapličky stojí, psi okolo nich posedají do trávy a oni se modlí Anděl Páně. Vesničané už si na ně zvykli. Ale jen málo z nich se k nim při modlitbě připojí. No, třeba se modlí doma. „Jenomže tehdy tam stála trochu menší, jen dřevěná kaplička, tato je nová.“
„Jo, babi, tak povídej!“ Tomáš se netrpělivě dožadoval pokračování.
„Zkrátka - Menda a Micka se bez dlouhých řečí dali směrem k lesu, kde podle nich byla nejjemnější travička pro kozu a začali volat. Menda hlubokým hlasem:kó - zenko, kó - zenko! A Micka pisklavým rychlým: ko - zen - kó, ko - zen - kó!“
Kluci mimoděk babičku napodobili a silně volali oba: kozenko! Všichni tři psi zvedli jako na povel hlavy, co se tu děje. Až babička promluvila a kluci ustali, zase si spokojeně lehli na tlapy a pokračovali v dřímotě.
„Koza se však odnikud neozvala. Ale Frantík už neplakal a věřil, že ji najdou. Najednou na ně zavolala shora veverka: - Nic se nebojte, jenom nekřičte, to se v lese nemá. Já ji vidím, zaklesla se do roští za rohy, nemůže vylézt. Řeknu tady strakapůdovi, ten vás k ní dovede. - A taky ano. Za chvíli byli u ní.“
„Vynadali jí?“ optal se s trochou strachu Vláďa.
„Prosím tě,“ odpověděl za babičku Tom, „vždyť byli rádi, že ji našli, ta už si dala podruhé pozor. Jistě měla sama strachu dost.“
„Abych pravdu řekla, Menda na ni trochu zhurta spustil, ale Francek ho zbrzdil. Jen kozu vyprostil, chytil ji za rohy a dlouze se na ni díval. Koza mu asi rozuměla, protože jeho pohled nevydržela a sklonila v hanbě hlavu. V tu chvíli bylo všem jasné, že už nikdy za žádnou cenu neuteče.
Jenomže po chvíli se už hodně setmělo, v lese bylo zvlášť temno a František se bál. Micka tedy začala vymňukovat, Menda vybručovat jakousi pochodovou píseň. Už byli z lesa venku, ale uviděli na mezi, kde Frantík dnes usnul, pobíhat stín. Později uslyšeli nářek a volání: - Můj zlatý Fanoušku, kam ses mi poděl, co já si bez tebe počnu! - František poznal svou maminku, rozeběhl se k ní. Věděl, že teď určitě nedostane. Menda táhl kozu, na které seděla Micinka. Ani ti se nebáli. A maminka všem ráda dala jíst, měla připravené třešňové knedlíky. Vlastně to asi těžko, na ty by neměla, byli moc chudobní. Asi jen houbovou omáčku s knedlíkem. Ale hlavně, že vůbec něco k jídlu měli. Frantík jedl, div si nevykloubil sanice, ale při posledním soustě náhle usnul. Jeho maminka ho jen přenesla na postel. A dokonce ho při tom hladila. A byl tam zvonec“ - babička i kluci udělali z prstů stříšku, kterou prostrčili jeden prstík a klimbali jím jako zvonečkem - „a pohádky je konec.“
Kluci se jako na povel zvedli, psi také zvedli hlavy a sledovali je: „A - kózenko, kozenkó...!“ začali vykřikovat a tradá na Kněží horu nad chatou, kde bývali v noci ukrytí bažanti. Ti občas hnízdili i v korunách stromů zahrady obklopujících chatu. Psi se pustili za nimi. Babička se rozeběhla k chatě, psi se na chvilku zarazili, nevěděli, kam mají běžet, ale když je poslala za kluky, poslechli.
„Ja, ja, tak svět odplácí,“ zafilozofovala si babička, protože ji kluci momentálně nepotřebovali. Slyšela je výskat a psy hučet. Snad tam teď bažanti nejsou, nevyplaší je. Přece jen se zastrachovala. A nikdo okolo není, nebude se tedy zlobit, že dělají trochu hluku. Stejně za chvíli přiběhnou a budou po ní chtít, aby s nimi šla něco dělat nebo jim vyprávěla.
„Babi, ty jsi od srandy,“ vytasil se jednou Tomášek s hodnocením. A ona, i když se jí formulace příliš nezdála, musela se radostně zasmát.
„Nechápu, co tam pořád děláte, jak to, že to kluky s tebou baví,“ vyzvídali často domácí.
„My se opravdu nenudíme,“ snažila se vysvětlit. Ale pochopili by, že když klukům něco vypráví, hned se to pokoušejí zahrát jako divadlo? Nebo že hrají jednu hru za druhou, chodí se koupat i se všemi psy do rybníka, brouzdají po lese, umějí se v něm krásně bát... Prostě, že pořád něco spolu rádi dělají, i pracují. I mlčí, když je potřebí nebo se jim chce. Prostě - je jim spolu dobře, jak jednoduše na zvědavé otázky odpověděl Tomáš.
Babička si nachystala oběd, pustila radio, pak sedla na terasu na schody a čekala, odkud se její banda vyhrne. Už je slyšela.
„Ty můj oři,“ vykřikoval Vláďa a za chvilku totéž vyřvával ve smíchu Tomáš. I Kesinu bylo slyšet. Nějak podivně vyla. Babička vyčkala, co uvidí. Už! Kluci obkročmo obepínali psí hřbety jako by seděli na koni a nutili psy k tomu, aby je trochu nesli. Psi to bavilo jen chvíli, pak si lehli a jen popolézali kupředu.
„Á hopla,“ povzbuzovali je jezdci. „Víš, babi, jak jsi nám vykládala včera pohádku o hradech a o tom, jak rytíři jezdili na svých koních, ořích, tak my to zkoušíme,“ a hrozně se při tom oba chechtali.
„Ořům se to zřetelně nelíbí. Je jim horko,“ krotila oba rytíře babička. „Já být na jejich místě, tak vám uteču. To až v zimě, to si je potom zkusíme zapřáhnout třeba do saní. To už možná půjde.“
Kluci souhlasně zamručeli a oři byli vysvobozeni.
„Rytířové, už můžete jít prostřít, oběd je hotový. Jestli chcete udělat ten pudink, prosím, kuchyně je vaše.“ Babička jako nějaká kněžna pobídla rukou a vzdálila se s Kesinou na trávu před chatou. Věděla, že klukům dělá radost, když jí mohou pomáhat a kuchtit a zdobit pudink. Potěšeně se pak zadívala na ozdobený stůl, sice jen papírovými ubrousky a lučním kvítím, ale dělali to oba s chutí a láskou.
Psi museli zůstat přes oběd venku, aby „jim neviděli do huby“, jak řekl Vláďa. Dívali se na ně ještě před modlitbou z okna, jak všichni tři vedle sebe sedí, šňupáky zvednuté k chatě a větří vůni.
„Budou kostičky, budou,“ kýval na ně Tomáš, kterému se jich zželelo.
Když došlo na pudink, babička se jako obvykle bránila, že nemůže, aby moc neztloustla, ale kluci ji lákali: „No, babi, copak bys nám to mohla udělat? Podívej, čí je líp nazdobený, musíš ochutnat.“ A smáli se při tom, protože věděli, že ji přece jen svedou.
Po jakémsi rychlém a podivném šmátrání rukou po obličeji a hrudníku, které mělo být křížem, a huhlání - Pán Bůh zaplať za oběd , se kluci hrnuli ven pro psy. Ti měli dovoleno ležet v chatě na zemi, když kluci obsadili válendy a „drželi siestu“, jak říkali. Babička jim jednou při vyprávění o Itálii vysvětlila, že v jižních zemích se za poledne pro žár pracovat nedá, odpočívá se a říká se tomu tak. Dnes babička ještě před tím, než zalehli, napodobila, že vytáčí telefonní číslo, a pak se jako domlouvala s nebem: „Taky se vám to , andílci, nelíbilo, jak ti kluci dnes poděkovali za to, že mají co jíst? Ano, ano, jistě to napraví, oni si opravdu toho váží, hned, hned se potěšíte, vydržte chviličku. I písničku umějí zazpívat, když se jim chce.“
Nemusela nic dál říkat, hoši udělali kříž pořádně a v písni zabručeli své: za chleba dar, za díla zdar buď tobě, Bože, dík.
Ale vtom se Vláďa podíval na psy a svalil se v řehotu na válendu. Všichni tři zvednutými krky jednohlasně zavyli s nimi, pak se roztáhli téměř do zákrytu na zem. Kluci dnes neměli službu, nemuseli stoupnout k nádobí, babička je v kuchyni umyla a přitom se bavila jejich řečmi.
Vláďa rozvíjel svou dávnou představu o tom, že by chtěl už zažít nějaké opravdové dobrodružství. „Aspoň jako ty kdysi s babičkou v Beskydech, jak jste mi vykládali,“ vyčítal Tomášovi, jak pochopila. Naštěstí si neuvědomuje, jaké strašné dobrodružství má se záplavami za sebou, pomyslela si. Ale o tom ještě dlouho nebudou moci mluvit.
„Bylo to hrozné, bál ses tehdy moc?“ vyzvídal znovu Vláďa na Tomášovi a zřejmě se chtěl o tom bavit. Když vynášela pomyje, zaslechla Tomův hlas a připomněla si onu situaci tedy znovu.
 

II. Kapitola

To ještě neměli žádné psy, Tomášek byl malý, nikdo neměl v létě volno, jenom babička prázdniny, tak se s Tomáškem vypravila na úplnou samotu hluboko v beskydských lesích. Elektřina tam byla, ale pro vodu museli chodit do nedaleké vlastní studny. Chalupa byla obrovská, s velikou půdou upravenou tak, že tam mohli přespávat skupiny dětí a mládeže. Tajně tam dřív za komunistů bývaly „chaloupky“, jak se za totality říkalo tomu, když se třeba tajně s knězem scházeli a pobývali někde v „zastrkově“ mladí. Tehdejší mocipáni by to úředně nedovolili, báli se, že z takových setkání odcházeli lidé poučenější o tom, jak nespravedlivě komunisté vládnou, jak se bojí těch, kteří věří v Boha, protože oni chtěli být bohy sami. Komunisté v Boha nevěřili, nechtěli připustit, že Bůh je dobrý a chce, aby lidé k sobě byli také dobří. Oni nebyli hodní k těm, kdo je nechtěli poslouchat, byli vyučení jen v nenávisti, zavírali je a třeba i vraždili. Od majitelů této chalupy to tedy bylo velké hrdinství, když ji nabídli k takovému použití.
Majitelé obydlí ochotně toto stavení dávali k dispozici pro dobré účely i teď v době svobody, většinou skautům. Sami bydleli v Brně. Právě na týden, kdy tam jela babička s Tomáškem, tam nikdo přijet neměl. Babička se nikdy ničeho nebála, proto ani nikoho nenapadlo strachovat se o to, že tam budou s Tomáškem sami dva. Dědina sice odtud byla daleko, telefon tedy taky, ale když sem dědeček Lev babičku s Tomem vezl, zásobili se potravinami z domu. A pro nějaké drobnosti denně do vesnice mohou zajít, vždyť to bude krásná procházka. Tak se s Tomáškem domluvili.
Okolí chalupy bylo překrásné. Dole pod ní tekl potok, v něm si mohl Tomášek hrát, dělat zástavy. Lesní zvířátka přicházela k potoku pít, občas se v něm mihl i pstruh. Na stráních u chalupy rostlo plno voňavého kvítí a jahod. V lese, který sahal až k chatě, bylo obrovské množství borůvek. Tomášek měl od nich pořád černou pusu. Když se dost nazobal, nosil je babičce v hrníčku, aby mohla udělat borůvkový koláč. Po obědě šli spolu nad chalupu. Nádherným lesním stoupáním vyšli až nahoru, odkud byl široký rozhled do líbezného údolí a oblých beskydských kopců. Nic a nikdo je nehonil, byli páni svého času. Vždycky se domluvili, co budou dělat dál, bavilo je plánovat i další dny, kdy se půjdou třeba koupat do přehrady. U chalupy se umývali venku v umyvadle na lavici, jedli venku na stolech sbitých ze dřeva. Všechno okolo nich vonělo, ptáci nepřetržitě zpívali, v listí nebo trávě na zemi byl neustálý pohyb nějakých broučků, pohopsávali blízko i ptáčci.
„Jak je tady krásně, babičko, jak je nám spolu dobře, viď?“ ujišťoval se Tomášek, že babička cítí totéž co on.
Večer se ještě chvíli dívali na hvězdy, pak se pomodlili a klidně na půdě ve spacácích usnuli.
Když v tom najednou začal jako by po střeše chalupy někdo chodit. Zas. Babička nejdřív myslela, že se jí to zdá. Strnula, nedýchala, bála se pohnout, aby nevzbudila a nevylekala Tomáška, ale nakonec se vysoukala ze spacího pytle. Tomášek se přece jen probral. Nelekl se, když mu babička řekla, aby ležel potichu, že se půjde dolů podívat, co se to děje.
Potichu se kradla po příkrých dřevěných schodech dolů. Za malými okénky, která měla mříže, uviděla dva chlapské stíny, s klikou dveří někdo hrubě lomcoval. Br! Babička zůstala navenek klidná, jen trnula, aby se neozval Tomášek. Předpokládala však, že nezačne křičet. Netušila, jestli si tito lidé chalupu ve dne obhlédli, vědí tedy, že je zde s dítětem jen sama, nebo jestli přišli až teď. Možná to jsou nějací pobudové, kteří sem chodívají přespávat. Nebo si chtěli vzít jen vodu ze studny a byli tak slušní, že se chtěli dovolit? To asi těžko. Ale možná se opravdu chtějí u chalupy jen přes noc utábořit.
Podívala se za sebe. Tom stál nahoře u otvoru schodů, byl klidný. Naznačila mu rukou, aby byl potichu. Sama hlasitě zavolala, jako by s nimi někdo v chalupě byl: „Táto, kluci, někdo se sem dobývá, pojďte dolů!“ a začala harašit kyblíky a bouchat o zem sekerkou, která na chodbičce pod schody stála. Do místnosti, odkud by ji mohli okénky vidět, nevešla.
Jakmile chlapi venku uslyšeli zvuky, odlepili se od okna. Jestli odešli, babička nevěděla. Ještě chvíli harašila, pak vylezla nahoru za Tomáškem, kbelík s vodou a druhý prázdný vzala s sebou. Zavřela za sebou poklop a hup už ležela v pytli vedle Tomáška. Ten se kupodivu vůbec nebál, jen šeptal, proč že má ty kbelíky.
„Kdyby sem přece jen lezli, otevřeli poklop, polili bychom je vodou. A ten druhý mám na čurání, kdyby se ti chtělo.“
„Ten bych na ně taky vylil,“ zasmál se i v té hrůze Tomášek.
Babička sice věděla, že by to nic nepomohlo, ale nic jiného ji v tom překvapení nenapadlo. No, s těmi kyblíky zazmatkovala, ale aspoň je to s Tomem rozesmálo.
Drželi se s babičkou za ruce, Tomášek se sám začal modlit k andělu strážnému. Ale byli celkem klidní. Zespodu se nic neozývalo, ale po střeše zase někdo chodil. Dům byl totiž přilepený zadní stěnou ke stráni, takže střecha sahala až na ni.
Šeptali si, co je nejrozumnější teď udělat, ale nakonec se shodli na tom, že vyčkat rána, když se doteď k nim nikdo nedostal. Zvenku pak byl slyšet jako by opilý zpěv, hulákání, řev... Šla z toho hrůza, ale dva trosečníci na půdě byli celkem klidní. Říkali si, že když ti venku tolik hlučí, asi je nechtějí přepadnout. Až k ránu úplně vše utichlo, takže Tomášek s babičkou konečně v klidu usnuli.
Pozdě ráno všechno z oken obhlíželi, nikde nikdo. Pootevřeli dveře, ale bylo čisto. Nikde nikdo, ani žádný lidský zvuk nebylo slyšet, jen vlevo od chalupy bylo ohořelé ohniště a spousta papírů, prázdných lahví a konzerv. Rozhodli se, tak jak se v noci domluvili, že půjdou prvně do vsi zatelefonovat domů, aby pro ně někdo přijel, že tady nemohou sami zůstat. Jenomže dědeček se nemohl z práce hned uvolnit, řekl, že může přijet až druhý den večer. Nedalo se tedy nic dělat, museli počkat. Babička uvažovala, že půjde tedy hned na policii a řekne, aby s nimi někdo na chalupu šel. Ale pak se s Tomem dohodli, že když tam ráno nikdo nebyl, není tam třeba ani teď. Do večera se zdržovali ve vesnici, navečer poprosili, aby tam večer někdo z policajtů zašel. Ti slíbili, řekli, že se po okolí potuluje parta vykrádačů chat, po které už dlouho pasou. Možná, že to byli tady tito ptáčkové. Tak se tedy celkem klidní vrátili k chalupě. Když se však stále nic nedělo, ani policajti, ani zloději se neobjevovali, babička dostala bláznivý nápad, aby šli spát do lesa nad chalupu pod širák. Tam se budou cítit volněji. Shodli se na tom s Tomem, kterému se taky nechtělo zase prožívat strach, že někdo bude chodit po střeše a bude je chtít přepadnout. A oba se domnívali, že v lese jsou bezpečnější. Dokonce se na to i těšili, protože Tom ještě nikdy v lese pod otevřeným nebem nespal.
„A chalupu máme pod sebou jako na dlani, uvidíme, co se okolo ní bude dít,“ říkali si, když plán uskutečnili. Když se začalo stmívat, zalezli do spacáků, pozorovali nebe, čekali, až se objeví hvězdy, babička mu pak ukazovala různá souhvězdí. „Třeba na nich sedí andílci, kteří se dívají dolů. Možná za chvíli vzbudí nějaká zvířátka, aby se šla podívat, kdo to tady ve spacácích leží,“ vymýšlela si jako obvykle babička. „Možná se k nám v noci přiblíží jeleni, srnci, daňci - ty všechny z obrázků znáš - třeba i divoká prasátka a budou ňuchat, čmuchat, potřásat hlavičkami a ptát se, co tady děláme, jestli se nás nemusejí bát. Jenomže ti andílci jim po zlaté šňůře z nebe pošlou signál, takový jako telefonem, že jsme neškodní, aby si nás jenom prohlédli a vrátili se zpátky do lesa. Možná, že tady pod námi na louce, až vyjde měsíc, budou tančit lesní víly. Nebo třeba k ránu, v takové mlze, která se za rozbřesku nad loukou vždycky v chuchvalcích povaluje. No prostě, bude to krásná noc,“ pochvalovala si babička a Tomášek se spokojeně usmíval, protože věděl, že je to jen pohádková představa.
Babička ho pak zcela vážně připravovala i na to, ať se nelekne, když uslyší různé zvuky, které se pak v noci zdají strašidelné a je to třeba jen praskání větviček, když jdou zvířátka pít. Postupně se úplně setmělo, vše se jako by uklidnilo, lesní stromy se ve tmě slily v jedinou černou hradbu. Vroucně oba zaprosili, aby noc byla klidná, chtěli už usnout. Pod nimi u chalupy byl dlouho klid. Najednou bylo slyšet zvuk motoru auta, pak uviděli reflektory, k chalupě někdo přijížděl.
„Tady nás nikdo hledat nebude, že ne?“ ujistil se Tomášek, „ale my uvidíme, co budou dělat.“
„Možná jsou to ti včerejší, nebo že by policie? Ale ti by snad nešli tak nápadně,“ babička napínala oči, aby rozeznala postavy, které z auta vystupovaly. Byli to čtyři lidé, hlučeli, počínali si jako by jim tady všechno patřilo. Zřejmě se namlsali jistotou, že je nikdo neudal, nic se nestalo, tak si počínali drze. Po chvíli si rozdělali oheň z připraveného dřeva u chalupy, asi vytáhli z auta jídlo a pití, protože za chvíli je bylo vidět kolem ohně, jak popíjejí, řvou, počínají si naprosto neomaleně. Ale k chalupě nešli.
„Třeba jsou to nějací divní trempové, jezdí se sem jenom vyřádit,“ domnívala se babička.
„Přesto je škoda, že nevidíme na číslo jejich auta,“ řekl rozumně Tomášek. „Ale je to Škodovka, to poznám. Jestli tady budou ještě ráno a my už budeme vzhůru, uvidíme i její barvu.“
Babička byla ráda, že se Tom vyzná a nemá strach. Usínali pak tak, že se zase drželi za ruce, dívali se na hvězdné nebe. V noci se několikrát babička vzbudila, parta lidí hlučela asi do tří ráno, Tomášek však klidně spal. Ráno je oba probudila rosa, která padala, tráva kolem nich byla jako postříbřená a bylo jim chladno. Honem vylezli, rozcvičili se a začali se bavit, co teď, protože auto před chalupou pořád stálo.
„Musíme to vydržet neumytí, k potoku nemůžeme, počkáme, třeba zase odjedou. Jídlo máme.“ Babička rozbalila jídlo, v termosce měla čaj.
„Co nám chybí, babi, no ne?“ Tom byl docela spokojený. Bodejť ne. Kolem na louce se začínal hýbat život, sluníčko pomalu vysoušelo trávu, ta začala vonět. Nejvíc bylo cítit jahody. Praskání větviček už nebylo tak strašidelné, z lesa vyběhli na kraj louky zajíci, začali bezstarostně panáčkovat, honit se. Najednou vystoupila z lesa laň s kolouškem. Tomášek ani nedýchal, aby ji nepoplašil. Až odběhla, teprve řekl: „To byla krása! Z chalupy bychom ji nezahlédli. A ti vagabundové“ - ukázal dolů na auto a postavy kolem něj - „ani netuší, co nedaleko nich je, že?“
Spáči jako by to tušili, začali sebou hýbat. Zřejmě se chystali pomalu sbalit a odjet. Ale náhle vyskočili z křoví policajti, něco zakřičeli a už chlapy balili. Museli jim otevřít kufr u auta, vynést věci. Asi to bylo něco nakradeného, hledaného, protože to policie hned zabavila. Když chlapy odváděla, někdo z policajtů zavolal k Tomovi a babičce nahoru, asi tedy o nich věděli: „Už se nemusíte bát, můžete dolů. Moc jste nám pomohli, děkujeme.“
„Páni,“ řekla jen v překvapení babička a Tom.

III. Kapitola

„Já bych je...“ mávl pěstičkou ve vzduchu Vláďa, když vyslechl Tomův i babiččin beskydský příběh.
„Kluci,“ vstoupila do toho babička, „jak jsme se domluvili? Půjdeme se hned teď koupat, nebo nejdřív zajdeme na zmrzlinku, kterou jsem vám včera slíbila, když jste mi tak pomohli?“
„To je přece jasné,“ vykřikli oba jednohlasně. „Zmrzlina!“
„Tak dobře, psy do cukrárny brát nemůžeme, ale snad na nás v zahradě počkají.“
Klukům nevadilo polední teplo, ochotně šlapali do městečka na pochoutku. Když se blížili zpět k plotu zahrady, všichni zatrnuli. Branka rozvalená, Kesina věrně ležela za ní v zahradě, ale oba psí mládenci byli „v čudu“, jak řekl Vláďa. Kam je jít nejdřív hledat! Byli z toho dost vyděšení, protože Kesina nebyla stopař a neusnadnila jim to. Nejdřív ji pohladili a pochválili, že neutekla s nezvedenými dětmi, ale pak se začali dohadovat, kterým směrem jít za uprchlými štěnaty.
„Já bych šel na Kněží horu, tam s námi byli, utekli třeba známou cestou. Možná až ke kapličce, kde to taky znají,“ radil logicky Vláďa.
Tomáš byl z toho celý smutný, asi mu v tuto chvíli bylo jedno, kam půjdou. Vydali se tedy i s Kesinou vzhůru. Volali, křičeli, dívali se do krajiny, ale štěňata nikde.
„Moc toho rozumu nemají,“ omlouval je pak Tom, „co je to osm měsíců?“
„To je jako u lidí třeba čtyři roky, jsou to fakt ještě děcka,“ trochu pohrdavě je odsuzoval Vláďa. „Ale dostat budou muset, to se nedělá.“
„Jenom abychom je v pořádku našli,“ říkala tiše mezi voláním babička.
„Že bychom se rozdělili a šli každý tak deset minut různým směrem?“ navrhoval Vladík.
„Nevím, abychom neztráceli čas, jestli běželi jiným směrem, třeba dolů k silnici a pak k rybníku, tam to taky znají,“ nelíbilo se to moc babičce.
„Víte co?“ navrhl Tom. „Půjdeme každý jen pět minut, mrkneme se na kraj lesa a vrátíme se. Pak poutíkáme dolů k chatě, tam se sejdeme a společně poběžíme dolů k silnici.“
Schváleno, vykonáno. Psi nikde. „Bože, my je snad už nenajdeme!“ vykřikl najednou Tom, protože si představil, jak je někde u silnice přejelo auto, protože štěňata si ještě neuvědomovala nebezpečí a klidně mohla pod auto nebo kolo vletět.
Každý šel tedy jiným směrem a volal. Aši! Ambare! Přes pole se to neslo do dálky, ale jinak byl klid, odnikud se neozvalo zakňučení, zaštěkání. Vysoko nad nimi se v oblacích třepetal skřivánek a zpíval, zpíval si vesele, jako by nechápal, že těm dole je strašně úzko. Teď by se nám tady hodil Mendoušek a Micinka, pomysleli si jistě kluci, protože se blížili už k lesu. Ale nikdo na ně shora nezamňoukal, všude bylo mrtvo. Pět minut uplynulo, museli se vrátit, aby dostáli slovu. Když se sešli, jenom se na sebe smutně podívali. Nic. Nezbývalo než sejít k zahradě a kolem chaty zamířit na silnici.
Babičce to nedalo a zamířila přes silnici k protějším vilkám. Kluci a Kesina šli za ní. Vrata přímo proti cestě, která vedla okolo chaty, byla otevřena. Zamířili tedy do nich. „Prosím vás...“ chtěla se babička ptát, jestli tudy neběželi psi podobní Kesině. Ale protože lidé za vraty je slyšeli volat, předešli je.
„Právě takoví divousové se tudy asi před hodinou přehnali. Otevřeli jsme jim vrátka do zahrady, lekli jsme se jich. Možná, že ze zahrady - tam je otevřeno - zamířili dál do polí. Nemohli jsme je tady nechat, zadávili by nám asi slepice.“
„Děkujeme, děkujeme, děkujeme,“ ozvalo se třikrát radostně a trojice se dál neptala, jestli může. Utíkala přes zahradu do polí a mocně volala: „Ašíííí! Ambaréééé!“
Dlouho nic, až po chvíli zaslechli jakési slabé, ale radostné poštěkávání, které postupně sílilo. Pak už psí kluci hučeli a za chvíli je bylo vidět, jak si to ženou obrovskými skoky mezi obilím k nim.
„Pane Bože!“ zalkala babička. „Jenom ať tady teď není nějaký myslivec, vždyť by nám je zastřelil a ještě dal pokutu.“
„Neboj, babi,“ zvolal Tomášek. Víc nestačil říct. Už na ně skákala dvojice rozradostnělých tulanů, která se dokonce pokoušela je oblíznout, i když to normálně měla zakázané. Psi okolo nich běhali v kolečku, nic nedbali na maminku Kesinu, která po nich zlobně ňafala.
„Oni si nejsou asi ničeho vědomí,“ domníval se Vláďa, ale dostat musejí. „To se dělá, Ambare? To se dělá?“ snažil se zpřísnit hlas.
„Aši, ty darebo!“ babička své štěně švihla přes zadek a honem mu dávala obojek. Ale Aši jí olízl ruku jako na omluvu.
„Ty moje zlatá Kesinko, ty jediná jsi věděla, co se patří,“ dlachmal Tom svou fenku.
„Chvála Bohu!“ uzavřela to babička a vydali se zpět k chatě.
„Možná, že nás šli hledat k rybníku, asi si mysleli, že jsme se šli koupat a je tady zapomněli,“ domníval se Tom. „Je to tím směrem, odkud se vynořili.“
„Jo, zapomněli... Ti moc dobře věděli, že jsme je schválně nechali doma,“ řekl Vladík rozdurděně, ale vzápětí se mu zlomil hlas: „Tak tobě bylo smutno, Ambare?“
Všichni se uklidnili, babička svého Ašiho už taky drbala za oušky. „Vše odpuštěno, hlavně, že se našli.“
„Už jsme měli strach, báli jsme se o vás, nezvedenci,“ řekl chtěně přísně Tomáš. „Nebudete za trest smět s námi večer do chaty, až nám babička bude vykládat. Zasloužíte.“
Ale psi na ně dělali takové „psí oči“, jak se říká, že se na ně nemohli zlobit.
„To ale znamená, že se bez nich nemůžeme ani hnout,“ rozumoval Vláďa.
„No to asi ne. Kdybychom je zavřeli do chaty a odešli, určitě by to tam všechno rozbořili, zpřevraceli. Kdoví, jestli by neproskočili i sklem, viděl jsem film Bílý Tesák. A v něm ten pes prorazil okno, aby byl se svým pánem.“ Tom pohladil Ašiho, pak Kesinu. „Naše Kesi umí otevřít kliku u dveří. Když ji dlouho necháme na dvoře samu, taky už si otevře a přijde jako by nic za námi do domu. A když na Silvestra bouchaly všude venku petardy, i když bylo do dvora zamčeno, taky to překonala. Celá zkrvavená a vyděšená přišla za námi. Roztrhala i plech okolo kliky. Tak se bála a chtěla být s námi. Proto se divím, že zůstala sama v zahradě a nešla nás se svými dětmi hledat.“
„Kesouši, blechouši,“ zlobila ji s láskou babička a hladila, „vždyť ty jsi přece jenom rozumná. Víš, Vláďo, jak já jsem přišla k Ašimu? Nevím, jestli jsem ti to už neříkala.“ Když Vláďa zavrtěl záporně hlavou, babička líčila, jak byla u toho, když Kesinina štěňátka přicházela na svět. „Ta před ním šla lehce, ale Aši se nějak nemohl dostat ven. Až za víc hodin to začalo. Když se vylíhl, Tomáškova maminka zděšeně vykřikla, že je udušený a nežije. „Ale já jsem ho začala poplácávat, cvičit s ním, až chytl dech. Pak už ho Kesina olízala a bylo vyhráno. On byl macek, největší z nich a taky největší žrout. No a pak jsem si s ním pořád hrála a tak se mi líbil, že jsem uprosila dědečka Lva, aby mu udělal velkou boudu, i s předsíní, jako má Kesina, a dovolil mi ho mít. Víš?“
„Ten je dodnes tak velký žrout, žene se i k Ambarově misce, viď, chudáčku?“ z legrace zafňukal nad Ambarem Vláďa.
Psi zalehli do stínu pod stromy, kluci se natáhli na terase na lehátka a „po přestálém nebezpečí“, jak řekl Tomáš, dostali na něco dobrého chuť. Když pojídali, babička navrhla po odpočinku dvě možnosti: buď se jít do rybníka vykoupat, nebo do lesa na procházku. Nakonec to vyhrál rybník. Ještě než se k odchodu rozhoupali, chtěl Tom babičce něco pustit z magnetofonu. Strašně se s Vláďou začali chechtat. Babička tušila, že to bude nějaké legrační překvapení, proto kývla, aby jim udělala radost, že si to tedy poslechne.
Nejdřív tam byly písničky, které si včera pouštěli a které nahráli doma. Čuníci, pak Svěrákovy písně a nakonec se ozval její hlas, jak je zve na večeři. Netušila, že magneťák byl zapnutý. A proto se jí ta banda včera několikrát vyptávala na jakousi samozřejmost, proto se tolik smáli při jejích odpovědích. Rozesmála se teď s nimi, protože tam byly nahrané i Kesininy „odpovědi“, když s ní všichni mluvili a ona nestačila odhučovat.
„To je perfektní, to bude vzpomínka za několik let, až si to pustíme,“ mínila babička.
„Já bych tady na této chatě byl třeba celé prázdniny,“ zavzdychal Vláďa.
„Jo, abys mohl šulit při Žolíku,“ rozřehtal se znovu Tom, protože si vzpomněl, jak včera hráli karty, Žolíka, a Vláďa pořád vyhrával. Ale karty nějak hňudlil pod polštářem a tak divně se uculoval, že jim to bylo podezřelé.
„Tak, Vladíčku, kápni božskou, no, jakpak nás balamutíš, pověz!“ vrhli se na něho nakonec s babičkou.
Vláďa to nevydržel a ukázal, jak vždycky odhazuje dvě karty, aby mu jich zbylo málo. „Pěkně takhle na sobě,“ ukazoval, jak to dělá. Karty se překrývaly, oni ho nekontrolovali a nepoznali to. Nebo si naopak bere dvě a nevhodné dává pod polštář. Nekontrolovali se navzájem, nenapadlo by je, že někdo z nich hraje nepoctivě.
„Švindléř, zbabělý švindléř!“ vykřikoval Tom. „Bojí se prohrát.“
„Ani ne, ale nechtělo se mi hrát „obyčejně“, chtěl jsem trochu legrace. Vím, že se to nemá, ale chtěl jsem vědět, jestli na to přijdete.“
„Nebylo to férové, Vláďo. To bychom se předem museli domluvit, že teď hrajeme na švindl, pak by to šlo. Ale už o tom nebudeme mluvit.“ Babička dávala na sebe dvě karty a schovávala je pod polštář, napodobovala se smíchem Vláďu, jak se při tom tvářil a kroutil jako by měl nějaké bolení.
„Láďa, Páďa, čikuláda, každá holka ho má ráda, dá mu pusu jako husu, potom s ním jde do cirkusu...“ začal najednou vykřikovat Tomáš.
„Kde jsi to vzal?“ divila se babička. „Vždyť to není moravské?“
„Ale to se k nám přistěhovala jedna holka z Čech a vykřikovala to, zapamatoval jsem si to.“
Vláďovi se to pochopitelně moc nelíbilo.
„Mně taky ne,“ řekl rozumně Tom, „ale když jsi tak šidil, tak za to.“
„No, zrovna oko za oko, zub za zub, to tady nebudeme pěstovat, to by nemělo konce. A dělají to jenom slaboši. My jsme se přece dohodli, že chceme být hodní a silní, ne?“ řekla babička.
„Ale všechno si nemusíme nechat líbit...“ řekl zamyšleně Vladík.
„To jistě ne, ale můžeme se zkusit vždycky domluvit po dobrém. Až když to nejde, tak buď odejít...“
„Nebo druhého mlásknout. Když to jinak nejde.“ Vladík to v bojovnosti nevzdával. Ale řekl to tak načepýřeně, že se znovu všichni rozesmáli.
„Tak, hošani, a jde se k rybníku!“ zavelela babička. „Sbalit, nachystat raz dva!“
 

IV. Kapitola

Štěňata byla vzata na řemen, o Kesi chvíli uvažovali, že by mohla jít navolno, ale pak si připomněli, že se jí vesničané bojí, možná spíš svým vzezřením vzbuzuje jen respekt, tak šla taky na vodítku. K rybníku to bylo jen kousek po silnici okolo vilek, pak už vesnice končila, jak si to ukazovali poprvé na ceduli. Z kopečku dolů, zahnout doprava a už byl cítit rybník i s typickým pachem ryb, z nichž se Kesi mohla zjanit, jak říkal Tom. Zvlášť, když rybáři rybky hned na břehu kuchali a vnitřnosti zůstaly chvíli v rákosí. Všechno tím načichlo. Pro psy to však byla zřejmě ta nejkrásnější voňavka, protože je nemohli z těch míst poprvé dostat. Vyvalovali se v tom, převraceli rozkošnicky na hřbetech znovu a znovu a byli skutečně jako diví. Proto je pak vždycky hned na začátku cesty pevně drželi.
Dnes měli už na silnici s nimi potíže. Ambar objevil pod stromy jakési ringle, které mu zachutnaly. Jenomže chutnaly taky vosám, které se do huňáče pustily. Přes jeho kožich sice nemohly, Ambar se jen oháněl tlapkami, ale děti dostaly strach, že by mohly dostat žihadlo, tak psy táhly a křičely s jejich štěkotem o závod.
Rybí místo všichni šťastně přešli, zamířili tedy v klidu trochu dál od lidí, aby štěňata nepřicházela do pokušení a neobtěžovala všechny sedící v trávě tím, že by je obíhala, nenápadně přičichávala a zcela nepokrytě „somrovala“, jak říkal Tomášek, kdežto Vladík tomu říkal, že žákají.
„Somrovat nebo žákat, žebrat nebudete, kluci psí,“ pohrozila jim babička, když nápadně zvedali čenichy v tu stranu, odkud cítili nějakou vůni. „Copak jste se dost nenažrali a neneseme vám i sem pochoutky? Kdopak se tak má jako vy, pamatujete na hladové děti na celém světě, vy rozmazlenci? No?“
Psi sice slyšeli v babiččině tónu nějakou výtku, dávali uši dozadu, ale za chvíli se už zase otáčeli po vůni a pokoušeli se plížit směrem k ní.
„Nedá se nic dělat, kamarádi, budeme vás muset pořád držet na řemenech, s takovou byste nám zdrhli, nevychovanci.“ Kdo ovšem bude tím postiženým, který bude nakonec na břehu sedět se psy, zatímco se druzí budou koupat, to prozřetelně Tomáš neřekl.
Babička však v klidu roztáhla deku, vybalila ručníky, pohodlně se natáhla s rukama na třech řemenech. Tím to bylo jasně vyřešeno.
„Budu se ráda dívat, jak to ve vodě roztočíte, pak se vystřídáme,“ řekla jen smířlivě a Vláďa s Tomem na víc nečekali. „Jenom se, prosím vás, moc nepotápějte, víte, že se pak o vás bojím,“ prosila marně, protože kluci už dělali ve vodě stojky a nic nemohli slyšet.
Babička chvíli pozorovala vodní hladinu při břehu nazelenalou od jakýchsi vodních řas, pro které se spousta lidí bojí zde koupat, aby nedostali nějakou kožní nemoc. „Ale nám to nevadí, že, babi?“ slyšela v duchu Tomáška. „Když to ani kaprům a jiným rybám nevadí... Vždyť sem voda přitéká z lesa takovým čistým potůčkem!“
„Asi jsme trochu nerozumní, ale když se nám nikdy nic nestalo... Vždyť tvůj tatínek, když za námi přijel, tak se tady koupal taky. Tak to riskneme i letos, snad to dobře dopadne. Aspoň tady není tolik lidí. Nakonec - když já jsem byla malá, líbívalo se mi právě v rybnících to blatečko, jak jsme říkali, když jsme v něm na dně rybníka čvachtali. A ve vodních řasách jsme vidívali vodníkovy vlasy. Ale kdyby vydali zákaz koupání, tak poslechneme, to bychom se zdravím nehazardovali.“
Babička si teď vybavila svůj rozhovor s chlapci, když letos šli k rybníku poprvé. Bylo to prozíravě navečer, aby psi nebyli ve vodě s lidmi. Tak pozdě už tam bylo jen několik lidí a rybník byl veliký, takže se mohli utáhnout bokem.
Kluci tehdy chtěli přinutit štěňata, aby šla ihned do vody. Jenomže násilím se nic nesvede. „Musíte pomalu, aby se nebála,“ nabádala babička a vlezla sama do vody. Slaďounce na štěňata mluvila, lákala je. Když se přiblížil Ambar, který se zdál nebojácnější a ostřejší i v hlídání a štěkotu na lidi, kteří chodili kolem chaty, pohladila mu nejdřív tlapku, pak ho malou hrstí vody začala kropit. Nakonec štěně krůček po krůčku scházelo z břížku do vody. Ambar se nořil opatrně, čichal neustále k vodě. Pak, konečně! Najednou se pod ním dno vzdálilo a on - začal hrabat a už ho to neslo. Plave, on plave... Nerozuměl sice tomu, co okolo sebe slyšel vykřikovat, ale z tónu hlasů poznal, že dělá něco správného, co se jeho pánům líbí. Rozkošnicky zahučel nad hladinou skoro tak silně jako matka Kesi, hlavu natáhl jako kůň , když plave ve vodě. Místo koňské hřívy se však ve vodě rozložily jeho mohutné chlupy. A on si to metelil málem až doprostřed rybníku, jako by se najednou nemohl nasytit toho pocitu, že sám sice něco musí ovládat, ale přitom se cítí naprosto svobodný. Pak se najednou obrátil a doplaval ke břehu, vydrápal se na něj a stříkal mohutně na všechny strany. S velikou radostí přiskočil až k dece, kde měli rozložené všechny věci, a tam vyklepal takové proudy vody, že všechno obrátil v louži. Tak, jak se před chvílí zjevil na břehu celý z vody zplihlý, najednou mu začal zase kožich mohutnět. A smrdět jako huse, jak štítivě prohlásili kluci.
„Běž dál, huso, běž na sluníčko, kdo to má ňuchat!“ Vláďa se na oko zlobil, ale už se s ním rozběhl o závod.
„Hurá!“ křičel při tom vítězně, „On je kurážnější než Aši, jsi výborný, ty můj zlatý hrdino!“ A Vláďa začal na břehu křepčit a vykřikovat. Pak znenadání hupl znovu do vody. Pes za ním. Házel Ambarovi klacík, který on s rozkoší přinášel jako aport.
Babička viděla, že Tomášek stojí smutně vedle Ašiho, který se jen díval, ale nedal se přimět k tomu, aby šel do vody taky. Zato Kesi byla velký vodomil, ta už brázdila málem celý rybník. A patřila jako Tomáškovi, on byl tady vlastně její pán. Jenomže Tom si dělal taky nárok i na Ašiho. Babička proto vytáhla sladkou buchtu, protože věděla, že za sladkým by se Aši utloukl, nabízela ji psovi a ten ji přeopatrně do vody následoval.
„Hodný, Aši, tak je hodný!“ chválila štěně a naznačovala Tomovi, aby svým hlasem ještě její chválu zesílil. Tomášek proto chválil ze všech sil. Nakonec se dočkal toho, že i tento pes nechával za sebou ve vodě brázdu.
Zato teď se všichni psi žalostně na kluky dívali. Babička je tam nechtěla pustit, protože nevěděla, jestli by to lidem okolo rybníka bylo milé. Ale najednou uslyšela takový jakýsi podivně drobný smích člověka, který platil za místního dobráka. Znala ho, chodíval kolem chaty dvakrát denně až shora z Jezer na kopečku jen proto, aby se jeho pes mohl ve vodě osvěžit, jak jim pokaždé vysvětloval. Nelitoval dvou hodin cesty, tak měl psa rád. Byla to fenka německého ovčáka. Kesina ji příliš v lásce neměla, vrčívala na ni, asi ze žárlivosti, že se vždycky všichni z chaty nahrnuli k plotu a cizí fenku obdivovali, protože věděli, že to tomu člověku dělá radost. Jen se radostí zalykal a stále vyzvedával fenčiny přednosti. Kesina se pak vždycky uraženě odvrátila a šla zpět k chatě s ocasem staženým dolů. Na chválu a projevy lásky je tady přece jenom ona, ne? To si asi myslívala i tehdy, když se před ní taky příliš dlouho obírali štěňaty a jí, jak se jí zdálo, si nevšímali. Vtlačila se pak vždycky mezi štěňata, odstrčila je svým mohutným tělem a začala šňupákem drcat do člověka, aby přece hladil a věnoval pozornost taky jí. Bývalo jim to k smíchu, ale bylo to současně dojemné, že nedokáže přemoci svou žárlivost.
„Jak jsi stará, tak jsi hloupá,“ laskávala se nakonec s ní babička. „Vždyť to jsou tvoje děti, kus tebe, to je jako bychom si hráli přece s tebou.“ Ale zvířeti to nevysvětlíš. Museli pokaždé svoje projevy přízně rozdělit rovnoměrně a spravedlivě mezi ní a její děti.
Teď všichni tři psi seděli proti sobě, ovčácké fenky si ani nevšimli. Chvíli byli potichu, ale netrvalo dlouho a Ambar začal něco mručet, Aši mu přizvukoval a Kesi k tomu chvílemi pokyvovala hlavou. Protože měli čumáky těsně u sebe a ocasy ven z kruhu, nezdržela se babička a zavolala: „Kluci, pojďte se podívat, psi pořádají konferenci, radí se na něčem!“
Vláďa, který dováděl s Tomášem ve vodě a právě v ní zase dělal stojku, momentálně neslyšel, ale Tomáš odpověděl: „Babičko, tak je pusť, třeba nebudou nikoho obtěžovat, uvidíme.“
Babička je tedy uvolnila z vodítek a čekala, jak se situace vyvine. Psi si jako na povel lehli, tentokrát už nevytvořili žádný útvar, a tvářili se jako ztělesněná neviňátka.
„Babi, pojď za námi, oni nikam nepůjdou,“ volali rozesmátě kluci z vody a nepřestávali se přitom kočkovat. „Ambare, zůstaň!“ volal Vláďa přísně a dokonce pohrozil prstem.
„Kesi, zůstaň!“ připojil se Tomáš, který plaval naznak a také rukou zahrozil.
„Aši, zůstaň!“ zavolala tedy taky solidárně babička, která vykročila k rybníku. Aši měl zavřené oči, zřejmě dělal, že spí, ale pak jedno šibalsky pootevřel, podle čehož babička poznala, že dobře vnímá. Sklouzla tedy z břehu do bláta rybníka, voda se zakalila a ona se honem na ni natáhla, aby z kalu odplavala. Příchod do vody nebyl v tomto místě povlovný, spadlo se tam náhle.
Náhle psi jako na povel zvedli hlavy. Pán s ovčáckou fenou se stal pro ně velmi zajímavý. Házel jí do vody klacík k aportování tak blízko, že se měli co držet, aby s ní za ním neskočili. Kesina v tu ránu zpozorněla nejvíc. Joj, s jakou rozkoší by se proti ní vrhla, zahučela, položila si i ve vodě na ni tlapu, aby fena věděla, kdo je tady pánem. Ale babička už situaci zpozorovala a znovu z vody zahrozila. Kesi proto jen zůstala ve střehu. Zato obě štěňata se jako na povel zvedla a teskně zaskučela. Fenka se znovu a znovu vrhala za házenými klacíky a oni je nesměli přinášet s ní. Přesto se štěňata obdivuhodně držela, nevystartovala blíž k muži, ale podle chvění kůže bylo zřejmé, jaký svádějí boj. Kluci i babička zůstali tedy klidní, ale pro jistotu plavali jen blíž ke břehu, aby mohli eventuelně zasáhnout, kdyby se schylovalo k nějakému psímu měření sil.
Muž stál až doteď kousek od břehu, ale potom poodešel blíž k vodě, aby jeho pes nemusel pokaždé s klacíkem na břeh vylézat. Babička s kluky na chvíli od psů odvrátili pozornost a laškovali společně ve vodě.
Najednou se ozval výkřik. Psi se okamžitě rozutekli po hlase, kluci s babičkou kraulem taky k místu zamířili. Pán totiž zřejmě uklouzl ze břehu do vody, bláto mu drželo nohy a on, jak se chtěl vymanit, spadl naopak nějak nešikovně na bok, a protože neuměl plavat, lokl si vody a začal se topit. Najednou ho voda poodnesla, protože v ní bezhlavě bil kolem sebe, neudržel se na ní a jen chvílemi se z ní vynořoval. Lidí bylo ve vodě i na břehu málo a spíše zpanikařili, než aby okamžitě jednali. Jen kdosi začal volat: „Vždyť se topí, pomozte někdo!“
Mužův pes se k němu blížil, ale Kesina se štěňaty byla rychlejší. Chtěli si hrát? Považovali to za nějakou nabídku k činnosti? Bůh ví! Ale ta zvířata se k muži vrhla a každé ho za něco z vody tahalo. Nakonec se k nim přidal i pánův pes. V klidu, bez rvačky s ostatními. Působilo to neskutečně , až dojemně. Nerozumná zvířata poznala, že jde o něco víc než o vzájemnou nevraživost a svorně spojila své síly. Byla tam dřív než lidé. Hned po nich pomohla babička s kluky.
Až dostali pána na břeh, babička mu bouchala pěstí do zad, aby vodu vykašlal. Teprve pak přišli ostatní lidé, ale drželi se v uctivém okruhu. Zřejmě se psů báli. Ti jako by v tu ránu zapomněli na své předchozí záchranářství a začali se jako by z legrace hryzat a poštěkávat. Kesině to najednou zase začalo v hrdle zlověstně bublat, jen jen po fence skočit. Babička psy chtěla před chvílí hrozně pochválit, ale teď nevěděla, jestli je nemá naopak přísně okřiknout, tak začali zlobit. Ale kluci už je odváděli o kus dál.
„Já jsem tam spadl, to je legrace,“ rozesmál se na celé kolo najednou dobrotivě muž. „To vy jste mě vytáhli? To jste hodní!“
Babička mu podala ruku, aby mohl ze země vstát a chlácholivě řekla: „To přece nic nebylo, není vám nic?“
Když muž pořád kroutil hlavou, že je jako všechno v pořádku, usmála se ještě na něj, něco mu povídala a pak odcházela za dětmi.
„Když neumíte plavat, nemáte tady co dělat,“ zlobili se lidé, „ještě nám přiděláváte starosti.“
Ale babička jejich slova zaslechla a něco jim začala vykládat na obranu toho člověka. Kluci to neslyšeli, ale pochopili, že se ho zastává, protože se lidé po chvíli váhavě rozcházeli, ale nebyli nazlobení.
„Kdybych to na vlastní oči neviděla, nevěřila bych,“ říkala si babička jaksi pro sebe.
„Co, babi?“ ptali se kluci, „to, že mu ti lidi ještě nadávali, když se chudák topil?“
Babička se na ně dlouze podívala: „Říkám přece neviděla, ne neslyšela. Nemyslím lidi, myslím ta zvířata. Jak okamžitě pomohla a zapomněla v tu chvíli na žehravost. To je neuvěřitelné.“ A babička začala psy hladit a chválit. Kluci hned po ní.
„Jako že bys nevěřila, že to psi udělali, že to dokázali?“ ptali se ještě jednou chlapci.
Odpověděla jim znovu nějak zamyšleně: „Ano. Kde se to v těch rozjívencích vzalo? Nějaký pud záchrany druhého v nich musí být. Nebo mysleli, že si mají hrát? Tahat někoho z vody pro zábavu? Ne, to ne,“ opravila se hned. „Ale víte, v čem nám mohou být příkladem?“
Kluci chvíli přemýšleli, až Vláďa řekl za oba: „Dáme se poddat.“
„V tom, že to pro ně bylo samozřejmé,“ odpověděla babička. „Jako by se nic nestalo, hned po záchraně začali dovádět. Nečekali na pochvalu, nic za to nechtěli. Je to sice němá tvář, která nepřemýšlí jako lidi, ale člověk by se určitě trochu nafukoval, všem o tom vyprávěl, cítil by se hrdinou, který má být oslavován, ne?“ optala se jich s potutelným úsměvem.
„Vy psi jedni,“ vrhli se najednou chlapci na všechny tři zachránce najednou. „Vy stateční zachránci! Stejně vám za to udělíme nějaký řád,“ navrhl Vláďa a Tomáš souhlasil. „Nějakou kost vám taky koupíme, že, babi?“
„Já zase vás musím nějak odměnit,“ babička se snažila oba kluky pohladit, ale nebylo to v tuto chvíli možné, protože před sebou měla valnou hromadu psů i kluků.
„Nemusíš, babi,“ vykřikl Tomáš. „Jsme lepší než psi a ti nic nechtějí.“
Chlapci si všimli, že se teprve teď lidi začínají pořádně na psy i na ně dívat, protože člověk, který se topil, se už úplně vzpamatoval a jako by se nic nestalo seděl s úsměvem mokrý na břehu. Babička k němu znovu zamířila: „Už je všechno v pořádku, že? Nepotřebujete něco?“ ptala se ho znovu.
Šťastně se usmíval a jen vrtěl hlavou, že ne. „Však já vás zase zítra uvidím, jak půjdu okolo. Jste moc hodní, já vím.“
Babička se raději obrátila k chlapcům, kteří byli obklopeni lidmi. I několik dětí stálo opodál a zjevně psy obdivovalo a chtělo se jich dotknout. Znovu se tedy otočila na muže a zopakovala to, co už říkala před tím, když ho z vody vytáhli: „Nepůjdete už nikdy až na okraj břehu, viďte?“ Když souhlasil, kráčela k dětem.
Bylo milé vidět, jak Tomáš s Vladíkem horlivě vysvětlují, jaká jsou psi rasa, jakou mají sílu v zubech: „Dvacet čtyři atmosfér stisku, ale klidně si je můžete pohladit, protože bez povelu nikomu neublíží, když je s nimi pán. - Teda když pánovi nikdo nic nedělá,“ upřesnili to. „Jenom jim dejte takhle očmuchnout ruku, pak je klidně pohlaďte, když jsme tady,“ nabízeli plni ochoty.
Kluci byli hrdí, že se psi líbí. Ochotně jim zvedali mohutné tlapy, obraceli uši, točili ocasem, až se babička divila, že si to psi nechali líbit. Osmělené děti si je začaly tedy hladit a byly přešťastné, protože psi byli odlišní od jejich domácích nebo těch, které znaly z vesnice. Vykládaly, jaké oni mají doma psy, pak kočky, králíčky, slepice...
„A my máme i kačeny, husy...“
„My i ovce a máme i telátko...“
„Naše Kesina se správně jmenuje a píše Cassie dear Jacobín,“ rozumoval Tomášek. „A Aši se píše Ashi...“
„Jenom Ambar je Ambar, i napsaný,“ jako by byl rád Vláďa.
„To náš Vořech je jenom Vořech, ale máme ho rádi a ještě jsme neměli zloděje,“ nedal se jeden vesnický rozoumek.
„Samozřejmě,“ přispěchala honem babička, „kolikrát ti psi bez rodokmenů dokážou víc a jsou chytřejší než ti šlechtění. Měli jsme dřív takového.“
To se vesnickým dětem líbilo a začaly se kamarádit. Za chvíli s nimi posedaly na deky i kolem. Prvotní nadšení se zklidnulo, psi taky polehali kolem a děti je už jen tiše hladily. Nakonec je Tomáš, který byl srdečný a družný, pozval na zítra na táborák: „Budeme jej dělat, viď, babi, mluvili jsme o tom?“ ujišťoval se.
Muž se psem už byl jistě dávno doma, ale děti ještě byly s babičkou, kluky a psy. „Nemusíte být ještě doma?“ ptala se jich babička starostlivě, protože stíny se už začaly dloužit, nad místem, kde byli rybáři, začalo být na nebi oranžovo, pak růžovo, protože se i slunce chystalo pomalu spát. Ale děti ujišťovaly, že ne.
„Až se setmí a měsíc se bude kolébat na nebi nad rybníkem, až tady nikdo už nebude, jenom občas vystrčí nad hladinu tlamku šupinaté ryby a v rákosí budou skřehotat žáby, tam v tom olší se rozestoupí větve, ozvou se fanfáry a v krásném pozlaceném hávu vystoupí z vody vodník v doprovodu vodních vil, které ponesou na poduškách samé dobroty.“
„Fakt?“ Cizí děti, které ještě babiččina vyprávění neznaly, se po sobě nevěřícně podívaly, ale Vláďa s Tomáškem se jen usmívali a zatěšili na to, co zas babička vymyslí. Přesto však Tom utrousil: „Jenom jako když, uvidíte.“
Babička pokračovala: „Z těch dobrot se potáhne taková vůně, že psi začnou slinit a pomlaskávat, ale něco je úplně přimrazí k zemi, takže se ani nehnou, tlapy budou mít celé ztuhlé. Ale nebudou se bát, srst se jim nezježí, prostě budou muset počkat na to, co určí vodník, pán tohoto rybníka a potoka.“
„Jak se jmenuje?“ špitl potichu Tom.
Babička se zasmála, protože na to nepomyslela, ale aby byla legrace, řekla: „Pleskožbluňk. Má ještě kolem sebe malé vodníčky jako pážata. Jedna jejich řada se jmenují Nestrašse, druhá Lidinežrám. To proto, že když vodníčci té druhé řady byli úplně maličcí, místo nežeru jeden z nich tvrdil: nežrám. A tak to pak zůstalo všem z té líhně. Tu hudbu, ty fanfáry vyluzují mořští koňové, které Pleskožbluňk vyměnil za své nejlepší žáby Skřehotle. To tady jednou nouzově přistálo letadlo mořského vládce, už ani nevím z kterého moře, který byl tak nadšený zvukem našich žab, že Pleskožbluňka o tu výměnu poprosil. Alespoň několik, žadonil. Tak vodník vyhověl. Ale ti koníčci nejsou velcí, jenom asi jako naši vzrostlí kapři, a mohou žít i ve sladké vodě. Mořská voda je přece slaná, to víte.“
„Víme, ale co ty vyměněné žáby v mořské vodě?“ ptal se Vláďa. „Vždyť tam uhynou.“
„Jo, už jsem si vzpomněla,“ utišila jeho obavu babička. „Ten mořský vládce byl z Delty Dunaje, naší řeky, která se vlévá do Černého moře v mnoha ramenech, které mají podobu řeckého písmene delta, takže ani o Skřehotle se Pleskožbluňk nemusel bát, protože je vládce usadil právě tam, odkud byli i koníčci.“
„Jo, tak dál, babi,“ povzbuzoval Tomášek, který nemiloval zbytečná protahování.
„Dál. - Co mohlo být dál než to, že Pleskožbluňk náhle rozevřel svůj plášť, z něhož se vyhrnuly zlaté kachničky a letěly k našim psům. Než se psi nadáli, ovinuly jim kolem hlavy a krku řetězy nejvonnějších vuřtů. Ale kupodivu, psi se nemohli pořád ani pohnout, jenom jim z huby kapaly čím dál větší proudy slin. Konečně Pleskožbluňk pokynul a promluvil, zatímco malá pážata přistoupila před psy a složila všechny voňavé dobroty před ně.
- Bez dlouhých řečí, přátelé, - oslovil psy Pleskožbluňk, - zachovali jste se dnes neobyčejně statečně a nezištně. Dovolili jsme si proto přinést něco na zub, když to lidi ani nenapadlo, aby to s vámi oslavili.“
„Babi, ale my jim přece něco doma dáme, viď že ano?“ dotčeně vykřikl Vláďa, který se do vypravování vžil.
„Ale to víš, že ano, ale Pleskožbluňk nás předešel a nemohli jste mu to vysvětlit.“
„Hloupý Brekekák, bre, bre, bre...“ ulevil si Vláďa.
Babička však pokračovala: „No, pak vodník konečně mávl rukou, vlastně čímsi, co mělo mezi zelenými prsty plovací blánu, psi se v tu ránu na dobroty vrhli a za chvíli zbyly jen masné vousy, které si olizovali. A v tu chvíli se stalo něco, co nikdo z vás, děti, netušil.“
„Ani my ne, babi?“ vskočil babičce do řeči Tomášek.
Babička chvíli zaváhala, ale pak připustila: „Možná, že někde vskrytu ano. Prostě nažraní psi zívli, natáhli se a promluvili: - Teď se z té slávy trochu prospíme, promiňte, přátelé, - a už chrupali nedbajíce na zeleného Pleskožbluňka a jeho doprovod. Ten jen blahosklonně opět máchl rukou: - Jen si poslužte, chápeme, takové vypětí, jen se osvěžte. Ale pro vás, děti, jsme připravili něco pro rozptýlení - teď vodník tleskl a z rybníka se vysunuly nad hladinu všelijaké vodní skluzavky, čluny, jejichž motor řídili zase malí vodníčci, kteří vás úslužně pobízeli: - Je libo projížďku? - No, neodolali jste skoro nikdo. Kdo se neodvážil, tomu vodník ukázal na víly, které se řadily k jakémusi tanci na leknínových listech. Bylo divné, že hudba nezněla v začátku nijak něžně a líbezně, spíš jako taková veselá dětská diskotéka. I ty víly se pohybovaly nějak moderně, ale nikdo se ničemu nedivil. Vy jste se pak na břehu k tanci přidali...“
Tom s Vláďou, kteří měli moc rádi pohyb a v chatě a na terase občas za zvuku magnetofonu i s babičkou v kole trdlovali, jak říkali rodiče, se jako na povel postavili a začali se všelijak vlnit jako při moderních tancích. Nikdo z dětí se jim nesmál. Babička však po chvíli pokračovala: „Jenomže pak všechno zase ztichlo, vodní skluzavky se stáhly pod hladinu a nad vodou zůstaly jen víly, které začaly přenádherně zpívat. Tu naši, kluci, víte?... Hvězdičky, dobrou noc, já už jdu spát...“
V tu ránu zvedla Kesina hlavu, dala šňupák nahoru a vyla. Ona totiž zpěv nemá ráda. Pleskožbluňk se k ní připlácal, chůze se tomu nedalo říct, a omluvil se: - Ó, promiňte, výsosti, promiňte... - ukázal prsty k puse, no vlastně takovému čemusi jako u ryby, a byl klid. Pak znovu vodní koňové zahrály fanfáry a za chvíli byla hladina klidná právě jako teď. A děti a psi odcházeli spát právě tak jako teď... Tak na kutě, děti, zítra je taky den,“ skončila babička.
„Hajduli dajdy, každý svou peřinu najdi...“ začali zpívat Tom s Vláďou, kteří byli s babičkou sehraní. Přitom se zvedali a sbírali věci k odchodu.
„Dobrou noc,“ loučily se děti a hladily při tom psy.
„Máte moc hlad, kluci?“ zeptala se babička, když se vraceli kolem rybníka k chatě.
Vladík zaváhal, ale Tomášek hned řekl: „Oč jde? Vydržíme. Chceš něco, babi?“
Babička vysvětlila: „Jde jen o to, že bychom šli k chatě delší cestou kolem potoka a pak úvozovou cestou. Když je tak krásně,“ nebe bylo totiž už celé zarůžovělé, i kudrnaté obláčky byly růžově načesané. Jen jedno místečko jaksi temnělo, šedlo. „Tam asi vyjde večernice,“ ukazovala babička klukům.
„Půjdeme nejkrásnější úvozovou cestou na světě,“ zasmál se Vláďa, protože když tady šli poprvé, babička to říkala.
Babička se chytla: „Ne, vážně, takových už je málo. Ale i tady ji začínají zespodu zavážet, však víte. Kde jinde se po obou stranách takové hluboké cesty zvedají meze plné šípkových růží, jitrocele, voňavých jahod a sta kvítí?“ babička hájila to, co zde měla obzvlášť ráda. „A kde jinde je takový klid?“
Tomášek s Vladíkem se po sobě podívali a jako na povel se rozesmáli: „Náhodou, babi, včera, když jsme běželi se psy z Kněží hory až k úvozové cestě, uviděli jsme, že si na ní rozdělali oheň trempové. A co jich tam bylo! Žádný klid, kytaru měli a zpívali.“
Babička vzdychla: „Co se dá dělat, město se sem tlačí čím dál víc. Ale nemůžeme být sobečtí, my jsme ten klid tady narušili jako jedni z prvních.“
„A - Na hradu Okoři, světla už nehoří...“ rozkřikl se Vláďa z plných plic, nedbaje na babiččinu romantickou náladu a červánkově krásné nebe.
Tom se přidal a hulajdali „o sto péro“, jak říkali. Babička je nechala, tady to bylo možné, snad to nikomu v polích nevadilo, i když se to mocně neslo. „Ale, babi, přece jsi říkala, že si taky někdy musíme pročistit plíce...“ smával se Tom, když hulákávali vždycky cestou od rybníka. Hrávávali za chůze různé hry, při kterých se i pohybově mohli vydovádět.
Když se blížili k „slavné úvozové cestě“, tak se uculovali, Tomášek změnil žánr, asi aby babičce dokázal, jaké má pro ni pochopení. Spustil jinou píseň: „Kdo stvořil mrkající hvězdy, vlnící se moře... náš otec Bůh.“ Při tom zase rukama oba ukazovali při písni. Babička je nechala, čekala, co se z toho vyvine, zbrzdila by je až tehdy, když by to začalo být neúnosné, ale kluci pomalu přešli z řevu a chechtotu ke klidnému zpěvu. Přece jenom ta krása kolem... a slova o stvořiteli... asi se jich to nakonec dotklo, protože přestali s hloupostmi a docela klidní zpívali sami od sebe fatimské Ave Maria. Babička je s nimi vždycky v těchto místech zpívávala, nebo se modlila jeden desátek růžence. Cesta totiž stoupala vzhůru, takže si připadali jako by šli na pouť.
Když šli kolem potoka, psi neodolali a brouzdali se v něm. Jako by dnes vody měli málo. Na kraji úvozu byli zase celí mokří, ale šli způsobně. Kluci zmlkli, ticho dýchalo všude kolem. Asi uprostřed úvozové cesty je přerušilo z Jezer klinkání zvonečku jezerské zvoničky a současně se rozezněl pozorský velký zvon. I kluci zřejmě podlehli kouzlu večera, dotklo se jich něco, za co chtěli nějak poděkovat, jako by se v nich něco krásného rozlilo a chtělo to ven. Vycítili, že tolik krásy není úplná samozřejmost.
„Tak dnes už jsme klekání nestihli, už tam nedojdeme,“ řekl smutně Vláďa.
„Pozdravíme Pannu Marii odtud, už jste vlastně začali,“ klidnila je babička.
Až se pomodlili, zeptal se Tomáš: „Babičko, ty děti od rybníka by se s námi asi nemodlily, co myslíš?“
„Možná, že ano, tato vesnice je hodně věřící. Ale těm, které se nemodlí, bych tam dnes bývala nemohla vyprávět o tom, proč třikrát denně zvlášť zdravíme Ježíšovu matku Marii a že všechny lidi má Bůh stejně rád, ale je neviditelný, jen ho poznáváme v tom, co nám dává, co pro nás stvořil... Mysleli by, že Bůh a Maria a celý její život s Ježíšem zde na zemi je taky jenom nějaká pohádka jako o vodníkovi.“
Ale Tomášek se zeptal: „Ale babičko, my to přece jistotně víme z Bible, že to tak skutečně bylo. Říkala jsi to.“
Babička přisvědčila: „Ano, protože někteří Ježíšovi učednící to zapsali. Svědčili o všem, protože to zažili. Vzpomenete si, jak se jim říká?“
Tomášek se málem pohoršil: „Ti, kteří to napsali, nebo ti, kteří o něm jen vykládali? Přece evangelisté a apoštolové. To je lehké.“
Vláďovu mysl však v tuto chvíli zaměstnávalo něco jiného: „Babi, fakt se jednou v nebi všichni setkáme? Fakt?“
Babička rozjasnila tvář a Tomáškovi se zdálo, že v zapadajícím slunci je její úsměv ještě světlejší než normálně: „Když budeme hodní... Musíme být moc hodní, všichni, mít se moc rádi, neubližovat si, a pak tomu nic nemůže zabránit. I to je v Bibli napsáno, takže je to svatosvatě pravda.“
„Ani ten sviňák zlý tomu nemůže zabránit?“ ujišťoval se Vladík, který ďábla nikdy jinak nepojmenoval.
„Toho nesmíme poslouchat.“
„Na toho se vykašleme.“ Rozhodl drsně Vláďa.
„Pojďte, mudrci, je tady krásně, ale čeká nás ještě příprava večeře. Ty třešně natrháme až ráno. I na táborák je už pozdě. Ale co, ještě máme před sebou tolik dní! Tolik táboráků můžeme udělat!“
Tom se najednou nabízel, že udělá okurkový salát se smetanou, že okurky rychle nastrouhá. Měl je moc rád. Vladík si při chůzi mlčky pohrával se psy.
Babička se na oba kluky dívala s potěšením. Tomášek byl kaštanový, vlasy se mu vlnily. Oči měl taky hnědé. Teď v létě byl opálený, celý snědý. Jeho silné, sportem vypracované nožky, se teď před ní do kopce jen mihaly. Oba chlapci byli stejně velcí, Vladík byl však kostnatější a širší v ramenou. Byl o něco světlejší než Tom, zdál se mrštnější. Babička byla ráda, že se oba tak skamarádili a všem třem jim tady bylo dobře. V malé chatě bez vody, bez ledničky, bez televize. A přece jim jako by nic nechybí.
„Kluci,“ zavolala, „to jsem vám říkala, jak jsme jednou přišli k chatě a uviděli, že je na verandě vylomené jedno okénko?“
Tomáš hlásil: „Ne, babi. Někdo chtěl chatu vykrást?“
„Ano. Ale nebylo co. Jídlo ani pití tady nenecháváme, nic drahého tady není, přístroje žádné, víte, že topíme v kamnech. Máme jenom ten starý elektrický sporák. Asi zloděj zkoprněl, když uviděl záchod, který zaléváme kbelíky s vodou branou ze sudů pod okapem. Asi se musel sám sobě smát, protože jeden kbelík postavil na záchod a přede dveře dal ty staré žehličky, které máme na památku po prastařence. Do jejich vnitřku se strkalo ještě nažhavené železo.“
Tomášek byl hned zvědavý, že prý mu je ještě nikdy babička neukázala. Babička pokračovala: „Asi byl zloděj namlsaný, protože jednou jeden pan redaktor napsal do novin, jaké vzácné rytiny a obrazy tady máme. Vymyslel si to. Pradědeček František se pro to moc zlobil. A my zatím nemáme ani ledničku, ani vodovod, ani studnu. Vodu vozíme, nebo v nejhorším o ni jdeme poprosit k sousedům. Ach jo!“ babička se srdečně zasmála.
„Ale, babi, máme výborný sklep, že jo? Dřív měli lidi jenom sklepy, říkala jsi.“
„To máme, Tomášku. Tady nám nic nechybí. Ale v Brně bychom se bez moderního vybavení těžko obešli. To víš, život jde dál. Jenom kdyby všechny věci, které ulehčují práci, měli všichni lidé. Tady je to bez toho moderního aspoň zvláštní. Proto se nám to asi líbí.“
Vladík se zasnil: „Já bych tady na té chatě byl pořád. V kamnech bych si zatopil, kdyby mi bylo zima, slyšel bych, jak v nich praskají větvičky, z otevřených dvířek na spodu vychází záře, po stěnách jsou pak nádherné stíny. A tolik to voní! Jinak, než ústřední topení. To vlastně vůbec nevoní!“ Vláďa asi vzpomněl, jak jeden den pršelo, bylo chladno a museli si zatopit.
Když teď přišli do chaty, mohli se kluci přetrhnout, jak pomáhali. Chtěli určitě ještě něco vyprávět na dobrou noc, ale babička řekla, že je už pozdě a zítra je čeká práce. Tak jenom na terase při umývání a čištění zubů každý nad velkým umyvadlem vzdychali. („Babi, to není umyvadlo, to je lavór jak kolo od vozu,“ tvrdil jí Vladík poprvé, když nevěděl, jak se v tom má umývat, celý se namydlil a ona mu potom řekla, aby si do umyvadla dřepl, že ho musí polévat hrnkem, aby z něho mýdlo dostala.)
„Neskuhrat, mládenci, to není mužné. Podívejte se nad sebe, jaké krásné hvězdné nebe máte nad hlavou!“ těšila je babička.
Tak se nakonec v klidu pod ním pomodlili, Tomášek řekl to své - Bože, děkujeme ti za tento den a prosíme, abychom byli všichni zdraví - a už šup, vylezli si každý na horní palandu postelí nad sebou, i když pod nimi nikdo nespal. Bylo to něco extra, co doma neměli. Babička teď spávala v pokoji vedle. Ale když na chatě byla jenom s Tomáškem, chtěl, aby spala v pokoji s ním na postelích dole. A pak si vykládali, dívali se oknem na větve třešně, která v měsíčním svitu byla celá postříbřená, babička mu hladila vlasy nebo ho držela za ruku.
„To nevadí, babi, i kdybys třeba chodila v noci ven, mě nevzbudíš. Jenom buď se mnou,“ říkával.
Teď už jim babička udělala každému křížek na čelo, řekla to mazlivé: bobó noš - což bylo zkomolené dobrou noc, které tak říkával Tomášek, když byl malý, a odešla.
Za malou chvíli však kluci ťukali na stěnu, byla tenká, takže bylo vše slyšet.
„Babi, už jdou, už dupají a funí. Zapomněli jsme zavřít na chvíli psy na verandu!“ volal Tomášek.
Babička to tedy provedla a dívala se ven. Skutečně! Měli pod terasou ježčí rodinku a ta v pravidelnou dobu chodívala po stejné trase na procházku, nebo možná na lov, pro potravu. Proto psy museli zavřít, „aby neupadli v pokušení“, jak říkali. Mohli by je pronásledovat a zneklidnit. Stejně se ježci sice vždycky před nimi stočili do klubíčka, takže na ně nemohli. Ale kdo měl poslouchat ten jejich štěkot a vrčení!
Teď psi spustili hrůzostrašný rykot. Kluci vmžiku seskočili a dívali se oknem.
„Takové hromádky jsou z nich, podívej!“ ukazoval Tom Vladíkovi.
„No, už se rozbalují, už dupají a funí cestou dál, vidíš?“ řekl Vladík a kluci znovu vyskočili do postelí.
Babička ještě jednou přišla, udělala křížek na čelo a pohladila je na definitivní dobrou noc.
„Už je to v pořádku, chlapci, klidně spinkejte!“ zavolala pak z pokoje a ještě se modlila breviář. Tomášek vždycky ráno prosíval, aby četla z breviáře nahlas. A skutečně to vnímavě poslouchal.
„To se musíš modlit, babi?“ ptal se poprvé, když ji viděl.
„Ne,“ odpověděla, „ale raději se to modlím, protože spousta kněží, kteří mají povinnost se to modlit, třeba zapomenou, tak za ně.“
„Aha,“ kývl vnouček a snažil se pochopit aspoň některé věty těchto modliteb církve. Když něčemu nerozuměl, ptával se babičky. „Ale strýc Leo nezapomíná, že ne?“ ujišťoval se .
„V to doufám,“ potvrdila babička.
Když babička uléhala, potichoučku se ještě šla podívat, jestli chlapci klidně spí a vypustila psy z verandy ven. Natáhli se na terasu a spali taky. Brzy funěli jako ti ježci.
 

V. Kapitola
 

„Tak jsme nadření jako koně,“ dosedl Tomášek na schodky verandy, ale usmíval se přitom.
„Já bych řekl jako volové,“ chtěl ho trumfnout Vláďa.
„Nepřehánějte, kluci, nebo se leknu, že vás tady zničím,“ nevystrašeně řekla babička a šla podat něco dobrého jako odměnu nádeníkům, jak vysvětlila, že se tak říkalo v hospodářství těm, kdo byli najati k nějaké práci. Chlapci jí totiž pomáhali třešně nejenom trhat, ale i odvážet na odevzdání. Vždycky však jeden zůstal se psy na zahradě, protože ve vesnici bylo u odevzdávky hodně psů a Kesina nesnesla, když na ni doráželi. Sama nikdy nezačala, ale nesměl si žádný na ni dovolit štěknout, nebo - nedej Bože - ohnat se po ní. To by hned hryzla, kdyby pán nezakázal. A nějaký Voříšek by to určitě nepřežil, když tam někde v Japonsku to nepřežívá medvěd.
Štěňata ještě byla hloupá, jak říkal Tomášek. Jen důvěřivá, opravovala ho babička. Skákala na každého psa a chtěla si hrát. A protože tam bylo plno lidí s bedýnkami a košíky ovoce, jenom by tam štěňata překážela.
Kluci se tedy na chatě střídali v pobytu se štěňaty. Když se vyměňovali, nějak tajuplně se tvářili a něco si vždycky špitli. Když jim babička rozdělovala část výdělku jako mzdu a oni se divili, že dostávají tolik, Tom najednou vyskočil a vykřikl: „Tak, babi, my jsme totiž dnes štěňata vyučovali a při tom za odměnu dostávala piškotky. Všechny jsou sežrané, takže je teď můžeme nahradit.“
Kluci, pochňury, určitě počítali s tím, že babička odmítne. Samozřejmě, že řekla něco jako ať si chlapci peníze nechají na něco potřebného nebo na nějaký mls. Ale hned dodala strašně zvědavě: „A jak jste je drezůrovali? Nepřehnali jste to?“
Kluci se tvářili tajemně: „Nech se překvapit, babi, nech se překvapit! To bude něco.“
Ale babička se taky zatvářila tajemně: „A proto mně oba psi říkali bokem: - Vysvoboď nás, už toho máme dost!“
Tomáš i Vladík vykřikli: „Nó, to neé, to si zase vymýšlíš, babi!“ a šli psy pohladit.
Babička se smíchem odporovala: „Tak se jich zeptejte.“
„My totiž, babi, hrajeme večer divadlo, pozvali jsme ty děcka od rybníka. Bude to ještě před táborákem. A psi tam mají důležitou roli.“
Babička se ani nepodivila, neptala na to, co to bude, jen řekla: „No, buchty máme, ovoce taky, kdyby měl někdo z herců nebo diváků chuť. Může přijít půl dědiny.“
„Babi, ty ani nechceš vědět, co jsme psy naučili? To bude důležitá součást představení,“ divil se Tomáš. „Pojď, my ti to předvedeme, jestli se to podaří.“ A kluci se nezadržitelně hnali ke psům.
Babička jen z legrace vzdychla: „Ubohá němá tvář!“ Ale sedla si na schody k terase „v očekávání věcí příštích“, jak řekla.
„Babi, ale něco nám, prosím tě, musíš pro ně dát, oni asi jen tak neposlechnou,“ škemrali hoši.
Babička vysvětlila: „Ale pak musejí poslechnout i za pochvalu, později.“
„My víme,“ odpověděl Vláďa, „ale zatím to nešlo, zatím se to teprve učí.“
S tím musela babička souhlasit.
Plni hrdosti pak chlapci vedli obě štěňata, která určitě tušila, že se zase něco na ně šije, protože se mírně vzpouzela. „Jen pojďte, ořové, pojďte, tátošíci,“ lákal je Vláďa na kus buchty. „Babi, díváš se?“ ujišťovali se oba chlapci. „Dívej se.“
„Aši, lehni,“ začal Tomášek a ukazoval prstem k zemi. Aši se nejdřív nenápadně rozhlížel bokem, kudy by utekl, pak se začal točit významně do kolečka jako by hledal místo, kde se mu bude nejlépe ležet, ale pak mu něco v očích zasvitlo, on se postavil a naráz jako podťatý padl bokem k zemi. A zůstal chvíli bez pohnutí ležet.
Kluci zůstali jako omráčení, pak se začali strašně, nezadržitelně smát. Babička na ně vykřikla:
„On si z nás dělá blázny, opravdu, on si z nás dělá legraci. Ale ví, co má udělat. Je chytrý. Pojď sem, ty můj obětní beránku!“ Šla k němu a se smíchem ho hladila.
„Moc chytrý,“ potvrdil Tomášek, který nevěděl, jestli ho má za tento cirkusácký výkon pohladit. Pak se s ním však šel přece jen laskat. „Babi, nechceš to zkusit ty, když jsi jeho paní?“
Babička nezaváhala: „Raději ne, když dovolíte, Mistře, nechala bych to až na příhodnou dobu. A co vy, Mistře,“ ptala se Vladíka, „co předvede Ambar?“
Vladík mlčky srovnával bedničku přenosku na ovoce, chystal si buchtu, pak zavelel: „Ambare, hop, no tak, hop!“ měl psa mezi koleny a velel, aby skočil dopředu. Ale štěně cítilo v jeho ruce buchtu a točilo se k ní. Stáčelo hlavu do nemožného úhlu, ňuchalo a zřejmě bylo při chuti, i když mělo v sobě hodně piškotů. Vláďa nakonec hodil buchtu před bedýnku a Ambara postrčil. Jenomže ten plavně vyskočil na bedýnku a zahučel. Babičce se chtělo moc smát, ale věděla, že by porušila Vláďovu autoritu, tak smích vší silou zadržela.
„On mi snad poroučí, abych mu to podal,“ zvolal Vladík polozoufale, polonazlobeně a žduchl Ambara dolů k buchtě. „Nevím, jak s takovou tu roli zahrají,“ zanaříkal. „Přece to nevypustíme!“
Tomášek jen pokrčil rameny: „Třeba jsou přeučení,“ rozhodl a otočil se ke psům zády.
Aby chlapce uklidnila, řekla babička: „Myslím, že je hlavní, když vědí, co mají dělat, oč se jedná. Počkejte na večer a třeba se to povede. Ono nic nejde naráz a mocí. Psi jsou chytří, vycítí, že vám na tom záleží, večer to třeba provedou.“
„Nebo utečou,“ polootráveně procedil Vladík, ale už se mu trošku v koutcích úst naznačil úsměv.
Aby babička trochu rozptýlila jejich smutek, zeptala se: „Tomášku, vyprávěla jsem ti, co nedávno udělal Aši? Dokonce mi dědeček Lev řekl: - Nevím, jestli ti to mám povědět, ty by sis o něm teprve moc myslela. - Ale říkal mi to v legraci.“
Tomášek zareagoval, jeho rozhořčení nad Ašim nebylo tedy smrtelné: „Ne, nic jsi mi nevykládala, to bych si vzpomněl.“
„Dědeček mu dělal tu novou boudu,“ začala babička. „Víš, co má „předsíň, obyvák“. A když skončil, uvědomil si, že nechal uvnitř kladívko. Chtěl si je podat, vlezl hlavou do boudy, dál se však nemohl stočit. Vylezl tedy a už chtěl rozdělat střechu, ale Aši do něho drcl, jako aby dovolil, vlezl dovnitř a v zubech kladívko přinesl. Dědeček o tom mluvil s podivem, jak je Aši chytrý.“
Kluci poslouchali mlčky, tak babička přidala ještě to, co sama se štěnětem zažila: „Šla jsem už hodně k večeru s Ašim pod lesem okolo Lachemy na procházku a zazdálo se mi, že někdo opodál zanaříkal. Odbočila jsem tedy kousek do lesa, prohledávala, ale nikoho jsem nenašla. Až potom jsem si uvědomila, že by byl Aši přece nepokojný, kdyby něco nebylo v pořádku. Vrátila jsem se tedy na cestu a pak domů...“
„Co dál, babi, napínáš nás,“ netrpělivě ji přerušil Vláďa.
„Jen klid,“ konejšila babička. „Doma jsem zjistila, že jsem z bundy zřejmě při tom ztratila zdravotní průkazku, že mi vypadla. Vracet se mi tam už potmě nechtělo. Nechám to na druhý den, řekla jsem si. Druhý den odpoledne tam jdu, ale ne a ne ji najít. Přitom jsem věděla, že jsem ji v bundě včera měla. Aši mě pozoroval, pak začal kňučet a vždycky při tom popoběhl kupředu a zase se vracel, jako by mě zval za sebou. Říkala jsem mu: ale jdi, tak daleko to přece nemohlo být. Ale pořád dělal totéž. Tak jsem poslechla, vydala se za ním. On odbočil a v hubě mi průkazku přinesl. Vrtalo mi hlavou, jak věděl, že ji hledám a proč mne tedy hned včera nějak neupozornil, že jsem ji ztratila. Ale to bych po něm chtěla moc.“
Tomášek uznale kýval hlavou: „Je chytrý, moc chytrý. Však on to večer předvede.“
Jen Vláďa byl nějak smutný, asi se mu zdálo, že nemůže ničím podobným na důkaz Ambarovy chytrosti přispět. Potom si však vzpomněl:
„Ambar taky není hloupý,“ řekl.
„Samozřejmě,“ potvrdila babička. „Nakonec - vždyť jsou to sourozenci. Jsou přece po mamince, že, Kesouši?“
Povzbuzený Vláďa se tedy rozvykládal: „Hned , když jsme si holky vzaly z děcáku...,“ Vláďovi rodiče si letos vzali k Vláďovi a sestřičce tři romská děvčátka z dětského domova, „tak byly celé vyjevené, dělaly naschvály nebo nevěděly, jak se co správně dělá, já nevím.“ Vladík rozhodil rukama, pak pokračoval: „Zkrátka holky se zavřely v kuchyni. My jsme byli se sestrou v zahradě, hledali jsme je, protože předtím říkaly, že s námi půjdou do lesa. Volali jsme, ale holky nikde. Ambar se točil kolem nás, ale najednou vyrazil jako blesk zpět k domu. Utíkal, tak my jsme běželi za ním. Zastavil se před kuchyňskými dveřmi, začal na ně drápat. Pochopili jsme, že tam někdo je, možná holky. Ambar pořád dorážel, dveře byly zavřené, tak jsme na holky volali, ať otevřou. Říkaly, že se bojí. Nakonec odemkly a my jsme honem museli hasit. Hořelo jenom něco na sporáku, dál to nešlo. Ale kdo ví, jak by to bývalo dopadlo, nebýt Ambara!“ Vladík ho teď poplácával po hřbetě, zřejmě byla jeho neposlušnost zapomenuta.
„Tak to ti tedy řeknu,“ promluvil Tomáš uznale, „ten je asi nejchytřejší. O tom jsi ještě nikdy nevyprávěl.“
„Ále,“ protáhl Vláďa, „když si na ty naše kačeny vzpomenu, hned se mi pění krev. Tady jsem v klidu, to až doma bude rej!“
Babička se srdečně zasmála tomu obratu s krví, ale už to, že Vláďa řekl „naše“ - svědčilo o tom, že je přijal do rodiny. Věděla naopak od Vláďových rodičů, jak se Vláďa při povodni o všechny čtyři „ženské“ bez rozdílu staral. Neudržela se proto, pohladila jej a s obdivem řekla: „Vláďo, tys prožil a prožíváš z nás největší dobrodružství a ani o tom nevíš. A tvoji rodiče jsou tak stateční... A taky o tom málokdo ví. Víš, nejkrásnější je právě to, že to dělají tak samozřejmě. To Bůh oceňuje nejvíc. Hodně se modli k Duchu svatému za jejich trpělivost, tu potřebují asi teď nejvíc. To je obrovské, co dělají a vy s nimi. Jsi větší hrdina, Vláďo, než si teď můžeš uvědomit!“ Babička Vláďu znovu nenápadně pohladila. Vladík pak řekl něco, co babičku až zahanbilo.
„Rodiče nám řekli, než holky přivezli, že teď musíme vždycky, když se nám něco nebude zdát, nebo když se nám něco nečekaně podaří, hned děkovat nebo prosit nejdřív Boha, pak teprve mluvit o tom s nimi. Že toho na ně i na nás bude moc, a bez Boží pomoci, že to nepůjde. Ale musíme se přes to dostat. Tak já teď skoro každou chvíli mluvím s Pánem Bohem, když jsem s „kačenami“: Bože, pomoz mi, ať na ně nezařvu, ať je netřísknu!“
Vláďa to sice říkal vážně, ale myslel to trochu v legraci. Pak dodal: „Ale taky mu říkám, když se něco podaří: - Vidíš, když ty pomůžeš, tak to jde. - A někdy s nimi docela vycházím.“
K tomu nebylo co dodat. Jen ho babička tentokrát nepohladila, ale potřásla mu rukou jako dospělému.
Po zbytek odpoledne kluci chystali táborák, babička naopak dělala něco v chatě. Nechala chlapce, aby si všechno připravili sami. Ani když se na zahradu nahrnula děcka, nerušila je, jen je vždycky přivítala a opodál položila něco k snědku a pití. Tomášek ji pak přišel poprosit, aby se šla dívat na to, co předvedou jako představení, ale doporučil, až budou mít štěňata výstup, aby odešla:
„Víš, babi, on by Aši nemusel poslechnout, protože já nejsem jeho pán. Nevadí ti to, viď?“ ptal se.
Babička odpověděla, že je to samozřejmé. Byla pak přizvána až nakonec, aby přišla s kytarou, že si zazpívají. Neodolala a zkusila i tu, kterou měli kluci tak rádi: Láska Kristova je tak nádherná... A byla překvapená, kolik dětí ji s nimi nejen zpívalo, ale i ukazovalo. Při slovech - vysoká je, že ji nepřejdeš... stáli všichni a rukama se vzpínali k hvězdnému nebi. Bylo to silné, bylo to dojemné.
Moc krásný večer to byl.
„Víš, babi, proč jsme tady rádi?“ ptal se jí unavený, ale šťastný Tomášek, když usínal. „Že je tady všechno jiné než doma, že jsme tady jako zašití, ale přesto jsme s lidmi. A proto, že nás třeba nebudíš v noci k nějakému nočnímu cvičení jako ve skautu, že hrajeme bedmington, kdy chceme, a nemáme žádné povinné závody. A hlavně, že se tady můžeme v klidu vyspat. Až na ty ranní rozcvičky a vynášení peřin na zábradlí terasy,“ vzdychl ještě, ale pak už padl jako podťatý, jako ten Aši, když předváděl: lehni. Vláďa usnul předtím téměř vsedě.
Zítra přijede dědeček Karel s babičkou Janou a půjdou s chlapci lovit ryby, pomyslela si babička, když uléhala. Dědeček má rybářský lístek. Tak ona v chatě na chvíli osamí, nedělá jí to dobře, když vidí rybky na háčku. Ale co se dá dělat! Upravit je už může, jenom to předtím jí vadí.
Dědeček Lev pro ně přijede až další sobotu navečer. Ten je „v praseti“, jak se v rodině říkávalo namísto - v práci. Vždycky je buď z vesnice odveze nebo naopak přiveze, jenom jednu cestu, aby se přes neděli trochu zcivilizovali a mohli ministrovat doma. O prázdninách je v Brně u oltáře ministrantů méně. Tady kluci zatím neministrují, babička je nutit nechce. Kluci se však stejně nejvíc těší na tu cestu, kterou jedou i se psy autobusem a před tím tramvají. Těch jízd v autě mají, jak říkali, během roku dost. Tak přece asi únik z „civilizace“ chtějí vychutnat i v tomto.
 

VI. Kapitola

„Tož, o čem to bude, babi?“ ptal se Vladík nedočkavě, sotva další den večer dolehl.
„To záleží na vás, zachránci, jak je ctěná libost,“ odpověděla babička záměrně starobyle.
Tomášek zareagoval první: „Kdybych já si směl vybrat, chtěl bych zase o hradech.“
„Já se přidávám,“ souhlasil Vláďa. „I když dnes jsme měli slíbenou operu Rusalku, ten děj. Ale vodníky jsme odbyli u toho rybníka předevčírem...“
„Tak dobře,“ přisvědčila babička, „pokusíme se. - Jednou večer totiž byli psi velice neklidní, babička i chlapci - Tomáš a Vladík,“ kluci se významně na postelích drcli - „už si nevěděli rady. Dávali jim už i piškotky, ale oni pořád přecházeli, dokonce začali vyskakovat na dveře z terasy na verandu, což nesmí. Vladík už se dopálil a řekl Ambarovi přísně: - Tak copak to je, co vlastně chcete? - Ambar se jen smutně podíval, ale dělal pořád totéž, Aši taky. Kesina jak by smet.
- No, rozumíš tomu, Tome? - zlobil se Vláďa. - A to dělají zrovna tehdy, když tady babička není.
Kluci si totiž vymohli, že zůstanou jeden den a noc na chatě sami.“
„Jú,“ podivil se Vladík. „To by se mi zatím ještě vůbec nechtělo.“
Babička řekla: „Tomášku, to chtěl jednou tvůj tatíček, můj Pavel, když byl malý, i strýc Leo to zkusil. Jenom teta Petra tady nezůstala nikdy.“
„Vážně?“ podivil se Tom a babička podle toho poznala, že by se ani jednomu z nich moc nechtělo samotným v chatě přespat.
„No zkrátka,“ pokračovala babička, „když už chlapci moc zneklidněli, najednou psi zaštěkali - víte, že oni málokdy - a potom se vrhli nahoru k brance zahrady, ale v půli cesty se obrátili, jako by zvali taky kluky nahoru. Přiběhli k nim, tahali je za šaty a pak zase chtěli nahoru. Kluci si mohli oči vyhledět, ale nic neviděli. Až najednou za zahradu přicválalo několik koní a na nich seděli krásně oblečení rytíři. Seskočili z koní, uzdy dali pážatům a vykročili směrem ke klukům. Naši psi už klidně seděli, pozorovali střídavě rytíře i vás.“
„Budou to dobří rytíři, když psi byli klidní,“ řekl si pro sebe Tom.
„Máš pravdu, přicházeli určitě s dobrým poselstvím, to je jasné. Uctivě pozdravili - takhle smekli čapky obloukem až ke kolenům“ - kluci to hned zkusili napodobit - „pak však začali vyřizovat poselství. Prý se o chlapcích - tedy o vás - dověděl jejich pán, jistý pan Půta z Wildenberka, že jsou pohotoví, rychlí v rozhodování a pomoci, když jde o dobrou věc. Asi měli na mysli tu záchranu topícího se muže.
- Náš pán potřebuje pomoc lidských bytostí. My z pohádkové říše s tím nic neuděláme, - vysvětloval jeden z rytířů.
- Oč jde? - zeptal se Tomáš srdnatě.
- Co máme udělat? - nezůstal pozadu Vláďa.
Rytíř jim řekl: - Vidíme, že chvála o vás nic nezveličovala. Vaším úkolem je najít hrad, který ve vaší době už neexistuje, jen v té, z níž přicházíme. V pohádkách se někdy časy střídají, nenásledují někdy po sobě. K hradu se musíte dostat přes několik studánek, které jsou hodně sešlé a zanesené, jako teď ve vaší době. Když každou najdete a vyčistíte, spadnou nánosy i ze dveří hradu a vy se dostanete dovnitř. -
- No, to mě podrž - vykřikl Vláďa na rytíře. - Vždyť jenom jednu budeme čistit několik dní. A jsme jen dva, nemáme ani tolik síly. -
Tomáš mlčel, přemýšlel: - Naším úkolem je jenom vyčistit studánky, nebo nás ještě něco čeká na hradě, který se otevře? - optal se rozvážně.
Rytíř se spokojeně usmál: - Správně uvažuješ, chlapče. Když studánky vyčistíte - půjde vám to snadno, mávnete jen tímto proutkem - zůstanou čisté až do vaší doby. Když je lidé zase znečistí a pak se o vás dovědí, možná jim dáte takový příklad, že se do čistění dají znovu. -
Vladík si bokem brblal: - Tos měl říct hned, to jsi neřekl... -
Ale rytíř se nenechal vyrušit, chvilku vyčkával, pak vysvětlil: - To nejdůležitější je na hradě. Pan Půta totiž kdysi nedovoloval lidem, aby si brali ze studánek vodu, dokonce je zahraboval a když jel kolem, tak koňskými kopyty rozrýval. Toto provinění ho tíží a už to na věčnosti nemůže odčinit jinak než tím, že někdo druhý vykoná za něj dobrý skutek. Jedině tak z něj břemeno viny spadne, jeho duše dojde pokoje. Vybral si vás, jestli se budete chtít pro něj obětovat. Za každou vyčistěnou studánku padne nejen jedna petlice k hradu a přístup bude volnější, ale ta studánka bude dávat tak výbornou vodu, že sem pro ni budou jezdit lidé zdaleka. Je možné, že dokonce někoho uzdraví. Ale nesmí se prodávat za peníze. Uděláte to chlapci? Zkusíte to? -
Kluci chvíli mlčeli, ale pak Vladík první řekl: - Já bych do toho šel. - (Když to teď Vláďa slyšel, bouchl se pěstí vítězně do prsou. Před chvílí se mu totiž nelíbilo, jak zareagoval.)
Tomášek se však zeptal: - A co psi? Můžeme je vzít s sebou? -
Rytíř odpověděl: - Samozřejmě, ti vám ukážou cestu. I když všude ještě nebyli, znají jenom směr na Žalmanovu studánku, povedou vás. A taky vás budou bránit, protože u cíle, na hradě, se střetnete se zlými mocnostmi, ty nebudou chtít duši pana Půty lehce vydat. Ale psi vám i proti nim pomohou. -
Tomášek udělal kříž, Vláďa taky a beze slova se zvedli. Tomášek vzal ještě svěcenou vodu a tříkrálovou křídu s sebou, babička je vždycky i na chatě měla, a už vyrazili. Ani se neptali, kdy se vrátí, jestli babička nepřijede dřív než oni budou zpátky. Byli si tak jistí, že byli vyzváni ke konání dobra, že nepochybovali v Boží pomoc. Věřili, že s nimi budou strážní andělé, kteří jim usnadní cestu. A ani je nenapadlo zeptat se, jestli i oni od hradního pána za tu službu něco dostanou. Tak byli nezištní.“
„Ale trochu strach měli, viď, babičko?“ bál se teď trošku Tomášek.
„Měli, ale chtěli ho překonat, museli ho překonat. Věděli už ze zkušenosti, že čím větší důvěru vloží do Boží pomoci, tím víc jim bude dáno síly. Vyšli proto statečně, psi s nimi. Ti byli tišší, šli před nimi s hlavou u země, jako by stopovali. Nevšímali si ničeho, ani když se z meze odlepil z pelechu zajíc, ani když ve stromech zavřískli bažanti. A to už bylo co říct.“
„To ano,“ souhlasili oba kluci, protože znali lovce Kesinu. Ta normálně nevidí, neslyší nic, když ucítí kořist. Ani to nemusí být medvěd.
Tomášek najednou prudce přerušil babiččino vypravování: „Vláďo, kdybys viděl jednou Kesinu! Přišli jsme s ní k babičce, pustili ji na dvorek k Ašimu. Nevšimli jsme si, že jsou dvířka do zahrady otevřená. Vzadu v zahradě má babička králikárnu. Aši je na králíčky zvyklý. Ale Kesina jenom vtáhla šňupákem vzduch, tryskem vyrazila ke králikárně a než jsme se nadáli, prorazila pletivo v kotcích dole. Bylo vidět jen to, jak králíci obloukem z králikárny vyskakují, i přes plot k sousedům. Kesina byla uvnitř, nemohla se pak odtud dostat! Tos měl vidět ten fofr! To bylo jako když by tam vhodil granát!“
Vláďa se nedivil, ani nesmál. Jen se zeptal: „A zakousla nějakého?“
Tomášek radostně odpověděl: „Člověče, představ si, že ne. Stačili uniknout.“
Babička chvíli počkala, nevěděla, jestli chlapci budou chtít, aby pokračovala, ale ozvalo se známé: „Tak jak dál, babi?“
„Tak. Rytíři jeli kousek s nimi, trošku jim čímsi osvětlovali cestu, ale náhle zmizeli. Před chlapci se však rozevřel jakýsi kužel světla, takže viděli všechno jasně. Rozeznali každou travinku na mezi, každý oblázek na cestě, všechno bylo jaksi ostřejší, jako by zalité měsíčním světlem. Ale toto světlo nešlo zhora, rozevíralo se před nimi jako nějaká propast nebo spíš opravdu světelný kužel.Všechno bylo zvláštní, tajuplné, takže se chlapci nepodivili, když Kesina promluvila: - Pozor, první studánka. Nelekejte se, poradím vám. Svatý František mi to řekl.“
Kluci se teď na palandách zase prudce pohnuli a Tom zašeptal: „To proto, že má rád zvířátka i nás.“
Babička přisvědčila a pokračovala: „Kesina přikázala: - Vláďo, tady to je. Udělej svěcenou křídou kruh a ty , Tome, svěcenou vodou místo vykrop. Aši a Ambare běžte s chlapci do kruhu a braňte je. Já zůstanu venku, zvířat si zlé síly nevšimnou, nebojte se!“
Tomášek špitl: „To má svěcená voda a křída takovou moc?“
Babička vysvětlila: „Hlavně naše modlitby mají obrovskou moc, protože se vlastně domlouváme přímo s nebem. A když jsme čistí, bez hříchu, bez něčeho zlého na duši, nic našim rozhovorům s nebem nebrání. I odpověď odtud je tedy přímá, když je to v souladu s tím, co je pro nás dobré, co i Pán pro nás chce. Posvěcené věci, svátostiny, jen viditelněji Boží sílu a moc ukazují.
Tomášek kývl a řekl to své: „Jo, tak dál. Ale nemusíme se bát, viď? Vlastně je to jenom pohádka, takže musí dobře skončit, že?“ ptal se pro jistotu.
Venku už bylo úplně tma, dnes byla bezhvězdná noc, nějak zamračená, jakoby před bouřkou, i dusno bylo dost velké. Babičku nebylo skoro vidět, seděla na zemi pod oknem. Možná proto se Tomášek ujišťoval, i když babička přece mluvila: „Babi, jsi tady, viď?“ a rukou dolů zašmátral: „Nějak tě nevidím.“
„Jsem, mám vylézt za vámi?“
„Ano,“ souhlasili oba nadšeně a dělali jí místo. Až s nimi seděla, přitiskli se k ní. Řekla jim: „Je krásné se bát, když jsme spolu, že?“ Hned však pokračovala: „Najednou světlo zhaslo, zvedl se vítr a okolo kruhu začal jakýsi rej podivných blesků, chvílemi to vybuchovalo jako při ohňostroji. Bylo divné, že Kesina zůstala v klidu, nelekala se.
- Aši, Ambare, hryzněte, když ucítíte něco jako spálené maso, - poručila synům. - A vy, hoši, se nebojte!
- No jo, - odmluvil Aši, - jako by to bylo něco těžkého.
- Jasně, copak jsme malí? - přidal se v odmluvě Ambar.
Kesina jen bokem řekla: - Ani teď si to neodpustí, neposluchové. - Ale jim nevytkla nic.
Aši ani Ambar se zřejmě nebáli, protože jakmile ucítili maso, několikrát se olízli. Snažili se však krýt kluky vlastním tělem. Zejména statný silný Aši, Ambar spíš štěkal a ňafal. Pak začal teprve mumraj. Kluci hned padali, hned stáli, vítr s nimi mlátil o zem, psi do toho štěkali, Kesina vrčela, zuřivě štěkala a hučela do té doby než se ozval hromový hlas:
- Máte štěstí, že jste zůstali uvnitř! - Pak se ozvala rána jako když spadne z výšky kus železa a rozmlátí všechno pod sebou. A bylo zase světlo a Kesina velela, aby chlapci vyzvedli kouzelný prut. Poslechli ji a uviděli, že stojí na kraji studánky, v níž je čisťounká voda.
- Prima, - řekla štěňata, jako by se nemetlo a první se vydala kupředu. To se opakovalo tolikrát, kolik je tady studánek.
Když osvobodili poslední studánku od nánosů, měli zdánlivě cestu k hradu volnou. Ale zjistili, že podél ní až k hradu, který byl vidět, je plno ohnivých příšer a řvoucích tlam. Ale už se báli méně, protože věděli, že konec je v dohlednu a vše dobře skončí. Štěňata si dokonce začala vyzpěvovat:
- Tramtará, tramtará, už je bitva vyhraná! - až je Kesina okřikovala. Šla vpředu a rozrážela všechny potvory vlastním tělem.“
„Zlatá Kesinka, copak Kesinka,“ pochválil si teď Tom svého psa.
Babička dokončovala: „Chlapcům se podařilo přijít bez úhony až na hrad, kde je už čekal vysvobozený hradní pán. Celý bledý, ale s úsměvem na rtech. Padl před nimi na kolena, on, vládce, ale rád se tak snížil, protože ho svou statečností a odvahou vykoupili. Neměl slov, jen si tiskl ruce nad hlavu a tím díky projevoval. Byl hluboce dojatý.
Hubatá štěňata si pro sebe vrčela:
- Vidíš, dědku, to všechno nemuselo být, kdybys byl hodný! -
Ale matka Kesi je sekla ocasem a řekla:
- Dobře si to zapamatujte, holátka. Až budete zlobit, tak vám to připomenu, - ale pak je hned láskyplně olízla. Tom a Vláďa se usmívali a zvedali pána ze země. Ten řekl:
- Vím, že by pro vás bylo nejlepší odměnou, kdybych splnil tato vaše přání. Tvoje, Tome, aby byla maminka zdravá a tvoje, Vláďo, aby znovu stály domy tvých kamarádů, které vzala voda. Ale tak daleko moje moc nesahá. To se musíte obrátit tam, - pán ukázal nahoru na nebe. - Mohu vám dát jenom zlato, sříbro a drahé kamení.
Tomášek však rychle řekl za oba:
- Děkujeme, pane, my nejsme tak potřební, nedělali jsme to pro bohatství.
Vláďa dodal:
Jestli máš ještě nějaké dluhy, dej to svým poddaným.
Pán se udiveně podíval: - Tak mladí a tak šlechetní? Opravdu pověst nelhala. Ale aspoň toto si vezměte na památku, - a rozdával jim všelijaké hry. Samozřejmě, hádejte, kterou první?“
„Gorču,“ vyhrkl Tomášek a srdečně se rozesmál. Byla to jejich oblíbená hra Gorila, v níž se přes různé překážky dostávali k cíli, kde byl poklad. Házelo se při ní kostkou. Při cestě bylo těch překážek opravdu moc, ale nejhorší byla Gorila. Některá místa vracela třeba až na začátek. Babička pravidelně většinou prohrávala, Tomášek vyhrával.
Vláďa se taky zasmál, ale najednou pohádku sám dokončil:
„Ale vládce taky řekl: - Když vy si nic nechcete nechat, dám něco vašim statečným psům. A rozdal jim každému balík masa a kostí.“
Tomášek vykřikl: „Kesina to vzala, že to vezme domů, ale Aši a Ambar balíky hned začali roztrhávat a žrát.“
Psi, kteří leželi v zahradě pod otevřenými okny ložnice , vyskočili teď tlapami na jeho okraj, protože slyšeli hlasitě vykřiknout svá jména.
Všichni se rozesmáli a pochválili je: „Hodný, tak je hodný. Lehni!“
Babička nemusela ani dělat prsty, že tam byl zvonec a pohádky je konec. Bylo to jasné, i když se všichni rozesmáli.
Babička ve smíchu řekla: „Vidíte, ono to ani moc o hradech nebylo. Snad podruhé.“
„To nevadí,“ volali oba chlapci.
„A babi,“ škytal Tomášek, „nebuď nás, prosím tě tím: hodné dítě ráno vstává, lenosti se nepoddává.“ Tomášek parodoval melodii, která šplhala do poloviny průpovídky nahoru, pak zase po tónech dolů.
„Dobře,“ souhlasila babička. „Tak jenom - Když ráno mlhavé přijde?“
Kluci se smíchem pokračovali a pořád se při tom řehonili: „Holááá hej, holáááhej...“ zazpívali refrén.
O slunci, které nad hory vyjde a začíná den, už ani nemohli zpívat. Tak se smáli.
„Vidím, že jste rozbrnkaní,“ usmívala se taky babička, „tak vás tedy nebudu budit ničím, stejně vás nechávám spát, dokud neslyším, že se vrtíte. Tak zítra hupnete sami z postele a řeknete to naše: všechno k větší cti a slávě Boží, ano?“
Chlapci souhlasili, jen měli poznámku, jestli by nemohli zkrátit rozcvičku. Ale tam babička neustoupila , ani s ranním umýváním do půl těla. Pak seskočila, odvolala psy, kluci se pomalu uklidnili.
 

VII. Kapitola

Tu noc se však nebe stále víc zatahovalo, vzduch těžkl, se spaním to v dřevěné chatě bylo zlé. I když měli okna otevřená, slyšela babička, že se chlapci horkem házejí, vrtí, spí velmi neklidně. Konečně oblohu roztrhl v dálce blesk, po chvíli zarachotil hrom a najednou se spustil silný liják. Do něho se občas otevíralo blesky nebe, hřmělo a burácelo to tak silně, že to ani kluci nemohli zaspat.
„Babi,“ zavolal za stěnou Tomášek. „Co psi, jsou na verandě?“
„Zatím ne, krčí se pod stříškou, potichu, ať nevzbudíš Vláďu.“
Ten se hned hlásil: „Já taky nespím, dívám se na tu nádheru venku. Teď - páni, to je jako v pohádce. Hned tma, hned takový jas.“
Babička moc jeho nadšení nesdílela, protože chata neměla hromosvod a nad chatou se rozkládala ta obrovská třešeň.Vžycky jí proto bylo úzko, aby do ní neuhodilo. I teď zaprosila, aby vše dobře dopadlo a v duchu si slíbila, že se s tím něco opravdu musí udělat. Sice i ostatní stromy byly vysoké, některé dokonce vyšší než třešeň... Jenže z nebe by jí určitě „zatelefonovali“, že nejdřív musíme udělat podle svých sil vše, pak teprve máme prosit. Lajdáctví že podporovat nebudou... Přesto vroucně poprosila, aby se ani tentokrát nic nestalo, že už se určitě s hromosvodem polepší.
Pak taky trnula, aby bouře nevyvolala ve Vláďovi kruté vzpomínky na povodeň. Ale zdálo se jí, že tento zážitek buď už úplně odsunul, nebo je překrytý jistotou dobrého a bezpečného společenství zde. Ale přesto byla trochu neklidná.
„Babi, pusť psy na verandu, chudáčky, vždyť zmoknou. Ať tam trošku zasmradí...“ Smál se tomu a přimlouval se Vladík. Zřejmě už teď cítil ten charakteristický pach zmoklé psí vlny, tedy jejich chlupů.
„Tak dobře,“ podlehla babička, „ale aby si na to nezvykali...“
„Neboj, babi, prosím...“ Tomášek už byl v pokoji u ní, Vláďa taky, nebyli vůbec rozespalí.
Sotva otevřeli dveře z verandy na terasu, mocně sem vtrhli těžké pytle smrduté vlny, jak to vnímala babička. Psi poráželi radostí botník, obíhali a skákali na kluky tak silně, že ti byli ve vteřině celí mokří, pyžama jim byla k ničemu. Než se babička nadála, shodili je ze sebe a nahulajdatí vyběhli na terasu a křepčili tam v silném dešti. Byl zatím teplý, nemusela mít obavu, že prostydnou. Psi chvíli váhali na verandě, ale pak vtrhli mezi ně. Kluci výskali, z nebe cedilo, znovu a znovu oblohu křižovaly blesky, celé okolí se v tu chvíli změnilo, ocítali se jako by ve výhni nějaké rozžhavené pece, pak vmžiku vše ztemnělo.
„Páni, kdyby teď někdo šel okolo, tak si řekne, že blázníme!“ volal Tomáš, ale ještě divěji s Vláďou a psy po terase rejdil. „To je právě bezvadné, že jsme tady sami,“ zavolal ještě s rozkoší. Náhle se mu zřejmě vybavily árie z Rusalky, o kterou přece jen babičku k vypravování „pumpli“, protože zazpíval: „A - hastrmánku, hola hej, všechny si nás nachytej...“ a hopsal v mokré a osvětlované noci jako v pohádce.
„A crčí to a crčí,“ vykřikoval Vláďa, „a cáká a cáká“ zazpíval pak taky. Déšť byl zřejmě pořád teplý, vzduch taky. Babička na sebe tedy natáhla plavky a vběhla mezi ně:
„Jedno vejce ptačí, deset kapek žluči...“ zpívala ježibabinu árii a Vladík dokončoval, že ... „už to v kotli hučí“ a křepčil s ní po terase. Obavy, aby déšť Vláďovi nenavodil vzpomínku letošních dešťů a záplav na severní Moravě, v babičce stále trvaly, proto byla teď ochotná „tajtrlíkovat“ s nimi venku. Léčba šokem - říkalo něco uvnitř ní - třeba definitivně Vláďu ze všeho dostane, i když na něm už žádné následky zážitku nepozorovala.
Kluci se nemohli vody nabažit, seběhli dokonce do zahrady. Tam to však na trávě uklouzávalo, takže za chvíli vyběhli na terasu celí ubablaní, protože se záměrně ještě blátem pomalovali. Tak chvíli museli ještě ve vodopádech vody poskakovat, aby to ze sebe smyli. Babička už mezitím zatopila, nachystala osušky a „vodníky“ zavolala a ošetřila.
„Brekeke, brekeke,“ brekekali jeden víc než druhý, když je osoušela, pak přinesla duchnu a zabalila je na chvíli do ní. Na plotně kamen mezitím začala hvízdat konvice na čaj, který jim zchlazený po chvíli vnutila.
„Žádné strachy, babi,“ brumlal Tomáš, „vždyť je teplo.“
Ale babička měla přece jen obavu, aby se jí nenachladili, protože déšť pomalu ustával a opravdu se i ochladilo.
„A co naši pejsánci?“ Vladík parodoval nějakého rozmazlence, nebo paničku, která šije kabátky třepotavým „nic“, které nosí v náručí. „Utřeme jim tlapičky, vytřeme kožíšky, ať jsou tady s námi!“ Ale věděl, že babička sem psy teď nepustí, bylo by nedýchatelno.
„Tichučko, copak je vám zle?“ konejšila babička. Pak si řekla, že je to příležitost „pustit se na tenký led“, jak se říká. Možná. že když začne, Vláďa se ve vypravování přidá a dostane tak definitivně ze sebe hrůzu povodně. Zbrzdit nebo přestat může vždycky. Zavřela dveře z pokoje na terasu, kde seděli zmoklí psi a připomněla: „Tome, vzpomínáš, když to letos začalo (myslela trvalé deště, ze kterých potom byly ty povodně), jak jsme byli u známých v lese na Vysočině?“
Tomáš hned přisvědčil: „Samozřejmě. Jak Aši potom plaval od chaty do lesa, když chtěl tentovat, protože se z chaty po suchu jít nedalo?“
Babička pokývla: „Ale to jsem ti neřekla, že byl nejdřív venku, já jsem spala s tebou nahoře a najednou jsem uslyšela takové pokňukávání, jako když pláče dítě. Šla jsem za ním několikrát ven před chatu, konejšila ho, ale nedal se utišit. Tak jsem ho vzala dovnitř, ale i tam se bál - a je to zvíře.“
Vláďa do toho vpadl: „Babičko, zvířata přece mají zvláštní pud, to on cítil nebezpečí, když voda stoupala.“
Babička odpověděla: „Určitě ano, protože jsem ho musela vzít do náruče, dát si jeho hlavu na rameno a teprve pak se utišil a dokonce usnul. Opatrně jsem ho tedy položila na zem ke krbu. Pak už spal do rána. - To mi připomíná tebe, Tomášku, jednou jsem tě taky tak celou noc chovala a ty jsi poplakával. To už jsem ti vyprávěla, viď?“
Tomášek věděl: „To jak mi lezl ten první zub, že? A jak jsi potom ráno do telefonu tatínkovi na něj cinkala, aby uslyšel a uvěřil, že už nejsem bezzubý?“
Babička přisvědčila. Podívala se při tom okolo po nábytku, kde byly památky na všechny její děti, když byly malé. Každá vyvolávala vzpomínku: oranžová gumová veverka, maňásek, konývka... A teď už má tady potomka jednoho z nich. Jak se ten čas nedá zastavit! A jak je krásné, když pohled zpět je vždycky jen hladivý.
„Tome,“ vzpomínala ještě. „Když se chata stavěla, tak jsem vždycky postupně strkala tvého tatíčka a tetu Petru ochladit do sudu s vodou, bylo tehdy velké horko. A když zmokli - taky tak rádi běhávali v dešti - taky jsem je tak balila jako vás.“
„Babi,“ vybavil si sám Tomášek, „víš, na co já dobře vzpomínám?“
„Ne,“ netušila babička,
„Jak jsme vždycky „zachraňovali“ nějakou zeleninu, nosili k ní konve ze sudů a tou poslední troškou se kropili sami, protože jsme horkem nemohli vydržet. No, vzpomínáš přece, viď že jo?“
„Jistě,“ nenechala ho na pochybách. „To tady ještě nebyl rybník a jezdívali jsme někdy až na Hádek. S tebou už jsem jezdila, to už jezdil autobus, ale se svými dětmi chodila pěšky. To bylo, panečku, na celý den!... Ale měli bychom povědět Vláďovi, jak jsme sem jednou přijeli, neměla jsem čas chatu předem připravit, pootvírali jsme okenice, byl večer, my jsme se zapomněli a rozžali...“
Babička ani nedokončila. Mezitím zkoušela, jestli už nemají uschlé vlásky, že by je poslala ležet.
„Vláďo, tos nikdy neviděl...“ Tomáš vykřikl „fakt nepřeháním - jeden komár za druhým, vždycky bzzzz,bzzzz... Počítali jsme je. Celkem jich pak bylo čtyřicet. Vždycky jsme už zhasnuli, čekali, zase bzzz,bzzz... Bili jsme je všude, zabíjeli je všude, ty stěny vypadaly, viď, babi? Mně už to potom začalo bavit jako lov. Viď, babi, že jsme říkali: - pojď, broučku, pojď beruško, no, zlatíčko, už tě mám, ty příšero... Viď, babi, že to bylo neskutečné? Podařilo se nám je všechny zabít, ale spali jsme za zavřenými okny. Tenkrát bylo po velkých deštích náhle sucho, sudy vyschly, ale komáři se drželi právě tam. Druhý den jsme pokoj bílili. To bylo bezva, byl jsem celý bílý.“ Tomášek vyprávěl s takovou vervou, že Vláďa už už komáry slyšel. Proto asi sám od sebe řekl:
„Letos jsme taky po tom zažili komáry. Když to u nás letos začalo, rodiče odváželi věci do většího bezpečí, nám to ještě šlo, tak jsem taky musel chovat naše „kačeny“, vrhly se ke mně...“ otočil se na Toma, „jako bych byl nějaký velký a jediný zachránce. Pak byl frmol, ale vylezli jsme na půdu, my máme dům dobře podsklepený, tak ho voda nepodemlela. Sahala až pod střechu. No, naši ještě pořád asi uklízejí.“
„Hned tak se všechno neodstraní,“ řekla jakoby nic babička a v duchu moc Bohu děkovala, že to už Vláďa může tak klidně říct.
Tomášek se na nic neptal, Vláďa dál už nic neřekl. V teplu se jim po chvíli začaly zavírat oči. Babička tedy řekla tu svou legrační průpovídku, kterou jedinou měli povolenou jako „nevhodné“ slovo: „Nic se nedá dělati, prcka patří do gatí,“ což vždycky znamenalo, že už je něčemu konec. Oba kluci se zasmáli, protože si teprve pyžamové kalhoty navlékali. Pak je babička uložila. Venku už byl klid, jen na střechu chaty občas spadla zapomenutá třešně nebo i větvička, která dělala dost velký randál, ale kluci na takové zvuky byli zvyklí, takže spali do rána klidně.
Zato babička nemohla usnout. Ještě dlouho se modlila za všechny nešťastné, které postihla povodeň. Tak se stalo, že ráno zaspala. Když kluci zjistili, že je v pokoji ticho, vysoukali se z chaty potichoučku ven, vzali psy a řekli si, že by mohli udělat babičce radost a vyplet trávu ze záhonků, lehce se to po dešti dělalo. Tomášek vysvětloval Vladíkovi, že u babičky a s babičkou všechno dělá rád. Dohodli se, že by mohli dokonce uvařit na poledne, že to nic není: „Nějaké špagety, vždyť to jsme vařili ve skautu taky, návod tam je,“ poučoval Tom.
„Já vím,“ přispěchal Vláďa, „chce to velký hrnec. Ale tak dlouho ona asi spát nebude,“ tvrdil Tomovi.
„Určitě ne,“ přisvědčil Tomáš, „ale myslím, že nás to uvařit nechá. Ale nestalo se jí něco? Že je tam takový klid?“
„Psi,“ odvrhl podezření Vláďa, „psi jsou klidní, houby se stalo.“ Ale přece jenom se šli podívat oknem z terasy dovnitř.
Babička tam však už nebyla, už se točila v kuchyni. Chlapci se k ni vrhli, byli rádi, že je v pořádku. Vymámili si nakonec, že oni uvaří polévku ze sáčku a špagety. Babička kývla a čekala, co za to budou chtít jako protihodnotu, určitě se něco najde.Taky že ano.
„Pojď si, babi, s námi sednout na válendy,“ zval překotně Tom, „a něco nám vyprávěj, venku je ještě dost mokro.“
„Když budeš mít teď čas a nebudeš muset vařit... Jsi ráda, že jsi ráda?“ ujišťoval se Vláďa, který byl sám na sebe hrdý, že se tak „sníží“ k ženské práci. Tomášek vařil moc rád.
„To se dnes budu mít, potvrzovala babička. „Tak o čem by to mělo být?“
„Babi,“ vedl Tomášek, „dohodli jsme se s Vláďou...“
„Aha, tak dohodli, i vy jedni...“
„...že něco ze života..“
„Ale ti pejsánci,“ řehonil se Vláďa, „vždyť oni jsou už uschlí, tlapičky jim utřeme... Oni by taky rádi poslouchali. Že by sem už mohli?“
Babička tedy šla a psí hordu vpustila. Zabrali si podlahu, rozvalili se na ni a chvíli měli oči otevřené, pak hned usnuli.
„Tak moje stařenka, tvoje praprastařenka z prababiččiny strany...“
„To je jedno, babi, pra pra pra... to je fuk, vyprávěj,“ popoháněl netrpělivý Tom... „zkrátka, když jsme byli asi jako vy, vyprávěla nám podivné historky. Asi pro výstrahu, nebo Bůh ví, jestli tomu věřila...
Delší dobu prý vždycky, když v noci ulehla, najednou se ze spánku probudila, protože ji něco strašně dusilo, tak, že myslela, že umírá. Nevěděla si rady, proto se svěřila ženským z vesnice. Ty hned vykřikly:
- To je mura, to ji mosiš neco slébit a ona přestane. Zkos to, ovizeš.
Tož stařenka v tu noc, když ji to dávilo, z posledních sil vyrážela: - Přendi... muro... zétra...dám ..tě...co ...bodeš... chtět... - V tu chvíli mohla vydechnout.
Ráno, sotva vstala a zatopila ve sporáku, šourá se prý po gaňku - to jako po zápraží - taková malá shrbená ženská, pak se skrčila v kuchyni do koutku a když se jí stařenka zeptala, co chce, co tady dělá, ženská prý řekla:
- Do si pro to, cos mě v noci slébila. Troško móke mně dé!
Pak v klidu odešla, stařence rdoušení taky přestalo...“
Klukům se to strašně líbilo, hned si to zkoušeli zahrát, povypůjčovali si šátky, klacek jako hůlku. Tomáš, že bude dělat „můru“, Vladík stařenku. Jenomže, když Tom jako můra zalehl Vláďu a dusil ho, vyskočil Ambar docela vážně a strhával Toma zpět. To zase nemohla vidět matka Kesi, žduchla do Ambara, že musel místo uvolnit a začala se k Tomovi lísat. Marně kluci psům vysvětlovali, že jde zase jen o hru.
„Babi, to je perfektní,“ vykřikovali, „to předvedeme teď doma na oslavě tatíčkových narozenin. Perfektní! Ale to se dá lehce vysvětlit, ženské si to pověděly a pak pro mouku přišly, že? Ale to neva, je to bezva! Co dalšího?“
Babička chvilku váhala, jestli má povědět i další vyprávěnku, kterou znala od své stařenky, ale pak řekla:
„V té vesnici, kde stařenka žila a kam jsem jezdila za ní na prázdniny, chlapi moc pili, hráli karty, takže nebylo výjimkou, že při tom třeba přišli i o statek, že jej propili nebo prohráli. Jednou prý jeden takový seděl, pil a hrál karty už třetí den, žena za ním do hospody přišla, děti taky prosily, aby přestal, ale zbytečně. Navečer třetího dne prohrál poslední věc ze svého bývalého statku, z rodiny se stali žebráci. A tehdy, jak prý šel z hospody, poskakovaly před ním ohnivé karty . Bylo to prý hrůzné, všichni to viděli. Šel prý za nimi jako omámený, až spadl do příkopy. Nějak nešťastně, zlomil si vaz a zemřel. Stařenka tvrdila, že ty ohnivé karty taky viděla poskakovat.“
Chlapci se tvářili podivně, nevěřícně. Proto babička řekla „Taky jsem nad tím moc přemýšlela, když jsem byla malá. Myslím si, že to stařenka tak vyprávěla z velké obavy o to, aby třeba bratranci taky jednou nezačali pít nebo hrát karty o peníze. V jejich rodině prý jakýsi předek skutečně statek prohrál.“
„Hm,“ povzdechl jen Vláďa.
„Babi, to je ta stařenka s tou mrtvou maminkou?“
„Br,“ otřásl se Vladík a díval se na babičku tázavě.
„Babi, povídej to ještě jednou, ať to slyší i Vláďa, prosím!“ žadonil Tom.
„Ano, ta chudinka nebo statečná žena, která byla tak moc chytrá a nemohla pak už do školy. Představ si, Vladíčku, že jí bylo třináct let, když jí maminka zemřela. Měla pod sebou moc sourozenců, statek byl veliký a její tatínek se nechtěl znovu oženit. Nezbývalo jí nic jiného, než zůstat doma, vařit, starat se o sourozence, o nádeníky. A tak ráda by ještě bývala chodila do školy. Říkala mi, že potom ještě jednou do školy utekla, ale pan učitel k ní přistoupil a řekl: - Ale, Mařenko, ty tady nemůžeš být, musíš domů, má panenko! - a rozplakal se prý při tom. Ta stařenka znala, děti, dějiny líp než já. A vůbec - spoustu věcí.“
Chlapci ani nedutali. Asi přemýšleli o své lásce ke škole a ke vzdělání a zřejmě se jim moc nezdála.
„Ale co bylo nejhorší... Představte si, že za několik let jim statek vyhořel, jestli ho někdo podpálil, to se neví. Stařenka mi vždycky ukazovala, jak viděla svého tatíčka opřeného o poslední ohořelý trám plakat.“
Tomášek, který toto vypravování znal, znovu zvolal jako po každé: „To je strašné, to si nedovedu představit!“
„Ale Bůh je neopustil,“ dokončovala babička. „Dobří lidé z několika vesnic pomohli, asi pohnul jejich srdci, když viděli sirotky a tolik neštěstí, že zanedlouho postavili stavení nové a hospodařili dál.“
„Tu stařenku jsem, Vladi, vidávala pokaždé líbat kříž kdekoli v poli. Říkala mi, že jednou, když byla strašná zima a vánice, sněhu vysoko naváto, zabloudila a bývala by v poli zemřela. Z posledních sil volala o Boží pomoc. Najednou se trochu okolo ní rozestoupila tma a uviděla nedaleko stát chlapa, jak má roztažené ruce. Vydala se tedy k němu, ale nebyl to muž, byl to kříž a ona poznala, kde je a už domů došla. V tu chvíli prý slíbila, že jako dík každý kříž políbí.“
Chlapcům se zřejmě vypravování líbilo, čas na oběd ještě nebyl, psi nezlobili, tak babička na závěr ještě přidala krátkou vzpomínku na svou babičku z otcovy strany:
„Ta, co tak krásně zpívala?“ upřesňoval si Tomášek.
„Ano. Oni byli moc chudobní, babička zpívávala v kostele sóla. Jenomže jednou hlady omdlela, tak jí pan farář přikázal, že vždycky musí přijít na faru najíst se. I mimo zpívání jim pak pomáhal. Babička musela mít opravdu úžasný hlas, protože jednou přijeli páni z Brna, aby si ji poslechli. Přišli pak za ní a strašně se jí klaněli a s úctou mluvili. Nabízeli jí, aby šla zpívat do divadla v Brně. I pan farář ji přemlouval. Ale všechno marno. Maminka ji nepustila, říkala, že se o ni bojí, že by se zkazila.“
„Jak zkazila, babi?“ ptal se Tomáš, kterému to ještě babička nevysvětlila.
„Víte, chlapci,“ pokusila se babička, „ti prostí lidé se báli, možná ne neprávem, že by s takovým divadelnictvím bylo spojené popíjení, možná i střídání lásek nebo jen obtěžujících chlapů a že by se babička neubránila, podlehla by. A pak by ji třeba někdo opustil a byla by nešťastná. Tehdy si lidé velice vážili své cti. A o chudobných děvčatech se říkalo, že nemají víc než svou čest. Člověk nemůže jít žít s každým jenom tak pro peníze nebo pro rozkoš. Musí se od mládí cvičit v ovládání. Žádné manželství na zkoušku. Takoví by měli slibovat: slibuji, že ti při první příležitosti nezůstanu věrný, že tě v nemoci opustím... Ach jo! Asi v té obavě měli trochu pravdy - venkovská dívka, nezkušená, a nějací floutkové z města... Možná, udělala dobře, že zůstala. Nakonec - já bych neměla dědečka ani tatíčka...“
„Ani bys tady vlastně, babi, nebyla, Vidíš, jak to moudře Bůh zařídil!“ pochvaloval si Tomáš.
„A tys ještě svou babičku slyšela zpívat?“ ptal se Vláďa.
„Slyšela. A ještě tehdy jako by ta krása rvala ze mne duši. To se tak říká, ale byla to síla!“
Chlapci seděli tiší, dlouho přemýšleli. Až když se Kesina zvedla a dala najevo, že chce ven, teprve se probrali.
„Děti,“ pobídla je babička, „jestli jste to myslely vážně s obědem, tak do toho! Ručím za to, že se co nejdřív objeví teta Petra, protože houby po dešti porostou, tak ať jsme nachystaní.“
Teprve teď se Tomášek jako by vrátil na zem: „Jé, to s ní bude zase legrace... ty můj ňufínku, ty má babulenko..tak bude nad každým hříbkem vykřikovat radostí. Ale neboj se, babičko, já ti nějakou houbu podstrčím, abys o ni úplně zavadila. Určitě ji budeš muset uvidět!“ sliboval Tomášek, protože babička byla slepá, jak říkala Petra. Skutečně, když o houbu nezakopla, nenašla ji.
„Když mě víc baví dívat se po lese, poslouchat ptáky, vnímat krásu, než sbírat,“ omlouvala se vždycky babička.
Po obědě se dnes chlapcům chtělo číst. Každý si vzal svoji rozečtenou knížku. Zvlášť Tom byl veliký čtenář. Pak si pouštěli chvíli nahrávky z magnetofonu, babičce pustili zase oblíbeného Donutila.
Potom se skutečně objevila teta Petra a táhlo se na hříbky.
Babička si uvědomila, že tentokrát je v sobotu odveze strýc Leo, který se aspoň na chvíli sem na chatu tedy podívá. Jak dlouho tady nebyl? Od svěcení? Tři roky? Rodina se při Pavlových narozeninách sejde celá. Budou u domu v zahrádce grilovat kuřata, Kesina bude ležet opodál, netroufne si však jít blíž k vůni. I kočička Micka bude sedět velmi blízko, ale nebude obtěžovat. Ale štěňata budou zavřená za plůtkem, ta by neudrželi. Budou se olizovat, kňukat, protože ještě nevědí, že to trvá dvě hodiny a že si všichni při tom vyprávějí nebo zpívají. Pak teprve se masíčko rozplývá na jazyku a teprve jsou kostičky. Kočka Micka přijde úplně až k ohni a bude se jim otírat všem o nohy, aby nějakou kostičku taky dostala. Z ohniště bude stoupat malý dým a všichni budou spokojení, nejenom proto, že jsou najezení, ale že se mohou s takovou láskou scházet.
A další týden a další ona s kluky ještě odjede na chatu, protože prázdniny teprve začaly. Co krásných dní je ještě před nimi, nebo i krásných let? Bůh ví! A jednou si Tomášek třeba vzpomene na pěkné dětství.
„To víš, babičko, že si na tebe vzpomenu, i na mši svatou za tebe dám,“ ujistil ji jednou v návalu lásky.
„To je dobře, Tomášku, že to vím. Hned jsem klidnější,“ smála se. „To je opravdu při vzpomínce na mrtvého to nejdůležitější! Zatím však se ještě užijeme, když se máme, jak říkáš, že?“
A při tom zůstalo.
 

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net