Cestou do Emauz - svátky svatých (8. prosince - 25. března)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.Promluvy ke svátkům svatých jsou zatím zrekonstruhovány z různých pracovních souborů, protože část definitivní verse (podle které vyšlo tištené vydání) se autorovi pravděpodobně vymazala. Mohou se tu tedy vyskytnout určité drobné odchylky oproti tištěnému vydání.
Jdi na obsah dílu:
Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatýchdalší knihy (většinou volně šiřitelné) 8. PROSINCE P.MARIE, POČATÉ BEZ POSKVRNY PRVOTNÍHO HŘÍCHU
CO JE TO NEPOSKVRNĚNÉ POČETÍ PANNY MARIE ?
Dnešní svátek se v církvi slaví od dávných časů - ve východní církvi máme o něm doklady už z devátého století. V Západní církvi papež Pius IX. vyhlásil neposkvrněné početí Panny Marie dokonce za článek víry. A přece jsou kolem toho pojmu stálé zmatky. Lidé si ten výraz vykládají různým, zpravidla nesprávným způsobem.
Často to lidé chápou jako Mariino panenské početí syna Ježíše,- že Maria jej počala z Ducha svatého. Tak to není. Toto tajemství víry má svůj svátek 25.března, kdy slavíme svátek Zvěstování Páně.
Následkem tohoto špatného výkladu, že neposkvrněným početím Panny Marie se míní panenské - tedy neposkvrněné početí dítěte - je mínění, že normální, manželské zplození dítěte je poskvrněné, tedy hříšné početí. A to je představa ošklivá a nekřesťanská.
Oč se tedy jedná u tohoto adventního svátku? Prostě a srozumitelně to vyjadřuje evangelium dnešního svátku, které jsme si právě četli.
Anděl nazývá Marii milosti plnou. Z domýšlení tohoto prohlášení vzešel podnět k vyjádření dnešního svátku. Pojem "plnost" znamená úplnost od samého začátku, od početí.
Představme si tento biblický výraz jako časový pojem. Maria byla Bohem vyvolena od samého početí až do smrti. Byla vykoupena dřív, než její Syn vykoupil lidstvo na kříži, dřív, než ona sama se o to mohla svým životem přičinit.
Pro ujasnění si to srovnejme s jiným omilostněním, jinou podobou spasení. Myslím tu na spasení zločince, ukřižovaného spolu s Ježíšem. Víme o tom člověku jen to, že byl popraven a že sám doznal, že si popravu zaslouží.Víme, že tento zločinec byl první svatořečený v Novém zákoně: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji, - řekl mu Ježíš.
Osudy těchto dvou, Marie a neznámého zločince, zviditelňují nejkrajnější meze milosrdné ruky Boží - spásy v poslední chvíli života a spásy v prvním okamžiku života. Když se podíváte do kalendáře na jméno dnešního svátku nenajdete tam už:"Neposkvrněné početí Panny Marie", které připouští různé výklady, ale: "Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu."
I pro nás je někde, v některé chvíli našeho života, hodina pravdy, nabídka nového způsobu života, obrácení, kdy budeme schopni s Marií říkat i v našich situacích: "Staň se mi podle tvého slova."
Chvalme dnes Boha za to, že omilostnil Marii od samého početí. Chvalme Boha za to, že stále a s vytrvalou trpělivostí nabízí omilostnění, vykoupení, záchranu celému našemu světu.
MARIÁNSKÁ ÚCTA PO KONCILU
Dnes slavíme svátek počátku Nového zákona, svátek počátku nového vykoupeného lidstva.
Slavíme Mariino vyvolení. Radujme se, že Bůh učinil veliké věci na jednom z nás, na naší sestře Marii. Že si ji vybral za matku pro svého Syna.
Dnešním svátkem vyznáváme, že pro toto vyvolení Bůh ochránil Marii od prvních okamžiku jejího života od hříchu, viny. Že ji od prvního okamžiku cele zahrnul svou láskou. Že chtěl udělat nový počátek lidstva, vykoupeného lidstva.
Dnes si radostně připomínáme, že Maria je člověk, který stojí od začátku v plném světle Božím. Že je velkým člověkem, protože Bůh ji obdařil velikostí. Že je milostiplná, protože Bůh ji miluje.
Všechna krása, kterou na ní obdivujeme, to není její, lidská krása, to je krása Boží, Bohem darovaná a způsobená. Maria je člověk jako my, není to bohyně, ale je to člověk Bohem omilostněný, obdarovaný.
Na co shlédne Bůh - to je veliké. Co si Bůh zamiluje, to je milostiplné, láskyhodné. Děkujeme Bohu, že shlédl na naši lidskou sestru Marii, že ji tak obdaroval, že jeho milosrdenství trvá a je hodno chvály od věků do věků.
To je radost dnešního svátku: Že Bůh je velký ve své štědré lásce k člověku, že člověk Maria Boží dar přijala a uchovala ve svém srdci.
"Cokoli vám řekne můj syn Ježíš, udělejte to, poslechněte ho." Tak nám to říká její hlas od svatby v Káně. Takový návod nám dává Maria i dnes.
V tom je tedy ovoce úcty mariánské, že pochopíme a plníme její výzvu: "Cokoli vám můj Syn říká, poslechněte ho."
Amen.
SKRZE MARII K JEŽÍŠOVI
Matka Pána Ježíše Maria má dnes svátek a pozvala nás, abychom jej s ní oslavili. Pozvala mnohé, ba všechny lidi, ale mnozí to nějak neuslyšeli, nepochopili a tak nepřišli. My tu jsme, abychom se s ní radovali, abychom jí zazpívali, jako když vinšujem svým dobrým přátelům. Zpíváme jí krásnou píseň, pro ni zvlášť složenou. A je slyšet z vašeho zpěvu, že do něj vkládáte srdce, že zpíváte Matce Boží rádi a s láskou.
Maria je dobrá hostitelka, - ať my jsme dobří hosté. Dobrá hostitelka nabízí, co má nejlepšího. Maria též: svého Syna - Ježíše Krista. Představuje se nám ve svém Slovu, nabízí se nám jako pokrm ve svém Těle - chlebu života. Maminky mají rády, když se jejich děti hostům líbí. Oblíbil sis jejího Syna? Těšil ses na chvíli setkání, až bude Kristus mezi námi?
Pod pojmem: "Kristus mezi námi" si zpravidla představujeme jen jeho přítomnost v eucharistii - ve svatostánku, ale koncil nám připomněl, že způsobů zpřítomnění Krista mezi námi je víc.
Když nasloucháme předčítání evangelia, je stejně tak mezi námi, jako po proměňování ve svaté hostii. Je v těchto formách přítomnosti nějaký rozdíl? Pro Něj ne. On je stále týž. Pro nás ano. Ve svém slovu - v evangeliu - on mluví a já mám naslouchat. V eucharistii on naslouchá a já mám k němu mluvit.
Umíš dobře naslouchat slovu Božímu? Neposloucháš je jako vyprávění starých událostí, které se sběhly kdysi dávno? Kdyby evangelium bylo jen to, asi by nestálo v dnešním uspěchaném světě nikomu za pozornost, co se stalo tak dávno v kterési okrajové provincii římské říše, mezi tamnějším polokočovným lidem. Jenže Kristus mluví v evangeliu dnes, k nám, dnešním lidem, k tobě osobně mluví: Tys marnotratný syn, On je otec, který tě vyhlíží, kdy se vrátíš ze svých toulek.Tys ztracená ovečka a On pastýř, který tě neúnavně hledá a vede do svého království. I sem si tě dnes On přivedl. Tys ten raněný na silnici z Jeruzaléma do Jericha a On se sklání k tvým bolestem jako milosrdný Samaritán. Tys ten, kterého zve On - Král králů - k své hostině. Člověče, o tebe se jedná v evangeliu.Kristus, kterého přijmeš za chvíli u stolu Páně, není kdosi, kdo žil kdysi dávno. Přijímáš Krista, který žije teď a teď tě má rád. Neskončilo dosud Kristovo Zjevení, neskončila Kristova láska k člověku!
Přijímáš jej tak? Nasloucháš mu jako před tebou stojícímu? Mluvíš k němu jako k Bohu v nekonečnu, nebo jako k tomu, který je zde u tebe, s tebou?
Panna Maria nás sem pozvala, abychom s ní oslavili její svátek. Představuje nám a nabízí nám co má nejdražšího: svého Syna. Plní naši prosbu, jak k ní často voláme v modlitbě Pod ochranu tvou ... a Ježíše svého milovaného Syna nám ukaž". Za chvíli bude její Syn uprostřed nás na oltáři, jako pokrm pro nás při hostině. Naslouchals právě jeho slovu. Teď jej přivítej ve svatém přijímání a raduj se s Marií: Kristus je mezi námi!
1. LEDNA: SLAVNOST MATKY BOŽÍ – PANNY MARIE – NOVÝ ROK
Další kázání k této slavnosti jsou v nedělním cyklu C
DVĚ JMÉNA – PROGRAM PLNÝ NADĚJEJe zvykem dávat jednotlivým rokům různá jména jako program, který ta jména zosobňují. Měli jsme rok Bedřicha smetany, jiný rok byl jmenovaný J.A.Komenskému a jeho dílu. Podobně si počíná i Církev, když na př. jednotlivé roky duchovní obnovy zasvěcuje různým svatým.
Na počátek každého roku však klade dvě jména, vždy stejná: Jména Ježíš a Maria, jako program plný naděje.
Ještě donedávna zněl liturgický název prvního dne v roce „Jména Ježíš“. I dnešní evangelium končí zmínkou o tom, že „mu dali jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, prve než byl počat v mateřském lůně.“
Hebrejské jméno Ježíš se překládá jako „Jahve pomáhá“, „Jahve zachraňuje“. Už v tomto jméně je vyjádřeno to nejdůležitější, co Ježíš pro svět udělá: Zachrání, osvobodí jej. A stvrzuje to i novozákonní zjevení anděla Josefovi: Dáš mu jméno Ježíš, neboť on osvobodí svůj lid.
Jak Ježíš pomáhal, jak zachraňoval, o tom nám svědčí stránky Nového Zákona. Je to radostná zpráva o tom, jak do svého srdce přijal celníky, hříšníky, malomocné, chromé, malé děti i plačící maminky.
A tak stojí jméno Ježíš jako příslib i na začátku tohoto našeho nového roku. I s námi půjde ten, kterého můžeme nazývat svým Pomocníkem, Zachráncem, Ochráncem.
Druhé jméno, které před nás Církev klade jako program naděje, je jméno Maria se překládá několika způsoby. Hebrejská Mirjam znamená „od Boha milovaná“, „Vyvolená“, nebo „Omilostněná.“
Všimli jste si, co je na dnešním čtení nápadné? Zatímco pastýři překypující aktivitou, pospíchají, hledají, nalézají, klanějí se, chválí Boha a běží radostnou zvěst povědět dál – Maria zůstává tichá, nepromluví ani slova. Písmo o ní jen říká, že „to všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovalo o tom.“
Podobná tichost Mariina je nápadná už při zvěstování. Kratičkým slovem Fiat, Ano, odpovídá na nejzávažnější otázku lidských dějin.
Proto se mi jeví upovídanost „Marie“ – v různých teď tak módních „mariánských zjeveních“ – tak nevěrohodná. Tahle upovídaná osoba není totožná s Marií našich evangelií.
Izaiášův výrok: „Neboj se, vždyť já jsem si tě vyvolil, já jsem si tě zavolal jménem, ty patříš mně“ – tohle oslovení vztahuje Církev nejen na Marii. To patří i každému z nás, Mariiným sourozencům v člověčenství.
Začínáme nový rok ve jménu Marie a věříme, že Maria půjde s námi cestou života jako naše sestra, jako přímluvkyně. mlčenlivá i činorodá, věrná a spolehlivá.
Když dokážeme vstoupit do nového roku ve jménu Ježíše a Marie, nemusíme se děsit budoucích dní: Na nic z toho, co přijde, nebudeme sami, v žádné situaci nezůstáváme bez pomoci. Je tu mocný Zachránce, který se vlídně ujímá každého, kdo se na něj s vírou obrátí. Máme i mateřskou Přímluvkyni.
Povšimněme si v dnešním evangeliu ještě jedné podrobnosti. Pastýři neběželi do Betléma každý zvlášť, ale všichni společně. Společně: to usnadňuje orientaci, hledání i nalézání i předávání dál. I naše víra se rozvíjí lépe ve společenství a roste, když ji společně, jako společenství Církve hlásáme dál.
Pojďme tedy a společně teď vyznejme svou víru v našeho Pána, předložme mu své prosby a svěřme se do jeho ochrany.
6. LEDNA –SLAVNOST ZJEVENÍ PÁNĚ
SVĚTLO K OSVÍCENÍ NÁRODŮ
V jedné rakouské vesnici poblíž moravských hranic se o svátku Zjevení Páně stala před večerní mší zvláštní věc. Najednou se tam nahrnulo na dvacet mládenců, černých jako eben. Posadili se pohromadě do předních lavic – zrovna před betlém.
Domácí se po nich koukali užasle – a nevlídně. A šuškali si: „To jsou z té ubytovny pro uprchlíky, co ji zřídila Charita. Takových sem bude přicházet stále víc. Hlad je žene z domu. U nás mládež nechce zůstávat na vesnici, nechce dělat na poli, nechce dělat v lese. Tak zde chtějí usadit uprchlíky, aby venkov nezůstal liduprázdný, až my staří umřeme.
No dobrá – špitali rozčileně druzí – ale to má být naše obec za chvíli černošská? A kdoví, jestli to jsou vůbec křesťané! A rozvalují se na našich místech v lavicích – tam přece sedávám vždycky já!“
Černoši se zatím zvědavě rozhlíželi po kostele. A právě, když kněz s ministranty přišel do kostela a varhany zmlkly, aby mohl pozdravit farnost, – tu jeden ten černoch vyskočil z lavice – vzal do rukou z betléma černého krále a radostně volal: „Hí is kaming from Efrika!“ – Zde je návštěvník z Afriky!
A dvacet černých návštěvníků kostela zářilo radostí ale ti domácí hleděli zaraženě: Neměli bychom být k těmhle kdovíodkud přivandrovalým lidem přece jen zdrženlivější? Držet si je dál od těla? Copak nemáme už dost nepříjemností s cikány?
Pan farář ten večer odložil připravované slavnostní kázání stranou.
A začal vypravovat, že přesně tak se cítili už první křesťané – židé, když se církev začala obracet i k pohanům. Když nežidy začala křtít a přijímat do církve. Copak Pán Ježíš neřekl, že byl poslán ke ztraceným ovcím národa vyvoleného? Copak on není Mesiáš jen pro vyvolený – rozuměj židovský – národ? Copak Ježíš je snad spasitelem celého světa? To snad ne – říkali si a potřásali hlavami.
Vyprávění dnešního evangelia, jak přišli do Betléma pohanští mudrci z ciziny, je odpovědí na pochybnosti tehdejších křesťanů. Je odpovědí i na pochybnosti naše. I do našich měst a vesnic se bude nezadržitelně hrnout stále víc Vietnamců, černých Afričanů, hnědých Asiatů.
Máme výhody, že si můžeme rozvážit, jak je přijmeme, dřív než sem přijdou. Dokážeme se k nim nechovat nepřátelsky? Nepřátelství budí zas jen nepřátelství, odpor budí odpor. Nebo jim dokážeme ukazovat hvězdu mudrců a vést je za ní k Pánu Ježíši? Projeví se skrze nás dobrota Boží ke všem lidem?
„Vy jste světlo světa“ – řekl o nás s důvěrou náš Pán. Ať nás setkání s Pánem Ježíšem o dnešním svátku jeho Zjevení učiní citlivějšími pro potřeby dnešní doby, dnešního lidstva.
18. LEDNA: PANNY MARIE, MATKY JEDNOTY KŘESŤANŮ
Začátek týdne modliteb za jednotu
DUCHOVNÍ EKUMENISMUS
Začal světový týden modliteb za sjednocení křesťanů ve víře. Světová válka dotlačila křesťany různých vyznání blíž k sobě. Z kostelů, z teologických fakult, se přenesl dialog mezi církvemi do cel kriminálů, do protileteckých bunkrů, kde se vedle sebe krčili a usilovali o přežití katolík s protestantem. Mnohé rozdíly se tam ukázaly jako plané slovíčkaření, mnoho společného tam objevili: Jeden je Bůh a Otec nás všech, jeden je náš Pán Ježíš Kristus, jedno slovo Boží v Písmu svatém, jeden je křest, jeden stejný Otčenáš, jedno stejné Krédo, vyznání víry. Jedno je povolání k životu v lásce: abychom dělali druhému, co chceme, aby druzí dělali nám.
Přešla válka a lidé se zas rozešli, na neštěstí církve a na neštěstí celého světa.
Vždyť celý svět je také rozdělen, hrozivě rozdělen trhlinami mezi východem a západem, mezi jihem a severem. Kdo tu má zprostředkovat, kdo má dávat příklad svornosti, tolerance, mírumilovnosti, když ne křesťanství? Ale jak má svět jeho výzvy brát vážně, když ne křesťanství? Ale jak má svět jeho výzvy brát vážně, když křesťané sami je neberou vážně, nedovedou se usmířit, snést, sjednotit mezi sebou? Jak může kázat o jednotě, kdo sám není jednotný! Naše křesťanská nesvornost má drtivou spoluvinu na rozdělení světa, nejsme schopni ho účinně bránit před válkami.
Ale naší nesvorností je ohrožen nejen svět, ale i samo křesťanství. Výsledek misijního úsilí v mnoha rozvojových zemích je nulový, doslova nulový, protože tam proti sobě stojí misionáři různých církví: anglikáni, presbyteriáni, luteráni, adventisté, katolíci. Hlásají jednoho Krista, ale navzájem se k sobě chovají nepřátelsky. „Napřed se domluvte mezi sebou“ - říkají Afričané a Indové a Japonci. A mají pravdu. A výsledek kněžské pastorace v tradičně křesťanských zemích? Také nulový, aspoň co do růstu početního. Za posledních sto let, od roku 1880 do roku 1980 vzrostl podíl křesťanů na obyvatelstvu světa o 0,1, tj. o jednu desetinu procenta!
V době koncilu vzplanula nová vlna sjednocovacího, – tenkrát se vžilo slovo „ekumenického“ – úsilí. Mluvilo se tenkrát o sjednocení křesťanských církví s takovým optimismem, jakoby už byla ruka v rukávě. Ale k nějakému velkému činu, k formální jednotě, zase nedošlo. Kterýsi unavený harcovník jednoty si posteskl: „Ono to není jako když se namlouvají dva mladí v romantickém mládí. Tohle je taková dřina, jako dávat dohromady dva staré rozvedené manžele.“
Máme tedy už zkušenost, že vyjednáváním tam nahoře, diskusemi teologů a kardinálů se asi křesťanstvo nesjednotí.
Je to zřejmě na nás, obyčejných lidech dole. Ale co my můžeme pro jednotu katolíků a evangelíků a pravoslavných, co můžeme pro to udělat? Máme snad jít přemlouvat sousedy a známé, co jsou evangelíci, aby v zájmu jednoty církve přestoupili do naší, katolické? Máme obracet evangelíky na katolíky? Suchá mluva statistik k tomu říká, že ročně vstupuje do katolické církve asi 20 – 30.000 nekatolíků, ale ročně také 20 – 30.000 z církve vystupuje, takže nula od nuly pojde.
Co tedy můžeme dělat?
My všichni, každý z nás máme možnost, a velikou. Už na koncilu se o ní začalo mluvit a byla také vtělena do koncilního dekretu „O ekumenismu“. Je to cesta k jednotě zdola, via facti: Když nelze dojít sjednocení rozumem, půjde to srdcem.
V tom koncilním dokumentu se nám radí: „Za duši všeho ekumenického snažení nutno považovat obrácení srdce a svatosti osobního života ve spojení s modlitbou. Toto lze právem nazývat duchovním ekumenismem.“ (Odst. 78). Tohle je ten návod na jednotu.
Zdá se ti to být jaksi jen zbožně-teoretické povídání? Žádný skutek, rozhodný krok? To by ses mýlil. Abychom v tom omylu nezůstali, dekret hned vysvětluje, co míní tím obrácením srdce;je to naše upřímná pokora a bratrská dobrota. Máme už konečně zanechat roztrpčení nad dějinnými křivdami, co nám způsobili evangelíci od Husitů počínaje, máme se vzdát předsudků vůči nim a nedůvěry k nim. A máme už konečně začít s bratrským chováním vůči křesťanům jinověrcům. Už svatý Augustin napsal: „Ať chceme, nebo nechcem, jsou našimi bratřími. Tenkrát by přestali teprv být našimi bratřími, kdyby se přestali modlit Otče náš!
To je veliká věc, tenhle duchovní ekumenismus, co se nám tu v oficielním koncilním dekretu doporučuje, přikazuje. To je vlastně opravdu sjednocení v praxi, srdcem, láskou. Když mám někoho rád, to jsem s ním už jedno, to je už jednota v denním životě. Máme přijmout křesťany jiné víry jako bratry, s láskou. Obávám se, že to je víc, než jsme momentálně schopni uskutečnit. My se těch jinověrců přece jen ještě bojíme. My jim tak docela nedůvěřujeme, že oni to s námi myslí stejně poctivě jako my s nimi. Dá nám to práci, než přijmeme opravdu za své mínění prostou větu, že všichni jsme žáky jednoho Pána – Ježíše; že všichni jsme dětmi jednoho Otce v nebesích.
Bez tohoto vnitřního sjednocení srdcí, i kdyby představitelé církví podepsali dokument o sjednocení už dnes, bylo by to vyhlášení, co není. A v praxi by to bylo k ničemu. Papír nás nesjednotí!
A naopak: Když se takto dokážeme sjednotit duchem, srdcem, bude už úřední dokument jen vyhlášením toho, co už stejně je, co už existuje.
Kde je vzájemná láska, ta jednota už je!
Pokusme se na tuhle větu tak honem nezapomenout a zpytovat si podle ní své svědomí, své jednání a smýšlení.
A s touto myšlenkou pojďme předstoupit před našeho Pána Ježíše.
25. LEDNA: SVÁTEK OBRÁCENÍ SVATÉHO PAVLA, APOŠTOLA
Svátky svatých slaví církev zpravidla v den jejich narození pro nebe, v den jejich smrti. Ale zná i vyjímky z tohoto pravidla a jednou z nich je dnešní svátek Obrácení svatého Pavla. Slavíme tu onu tajemnou události na jeho cestě do Damašku. To už měl mladý židovský fanatik Šavel za sebou účast na lovu na křesťany v Jeruzalémě. Jak ten lov probíhal a co s ulovenými křesťany dělali, to víme z vyprávění ve Skutcích apoštolů o osudu mladého křesťana Štěpána při jeho popravě měl farizej Šavel jakýsi úřední dohled. A teď se s policejní patrolou žene do Damašku, protože do Jeruzaléma došla zpráva, že i tam jsou tihle nenávidění zrádci židovské pravověrnosti. Vždyť oni popraveného Krista považovali za Mesiáše, za vůdce židovského národa! Jakýpak vůdce národa, když nechtěl bojovat, nechtěl židovskému národu dobýt vládu nad Římskou říši, vládu nad všemi říšemi, nad celým světem.
Museli toho pacifistu Ježíše zabít, aby svými myšlenkami o napravování světa po dobrém nenakazil celý národ. Ty jeho směšné nápady:
Království lásky, království pokoje, – raději po dobrém než po zlém, – co s takovými nápady snílka Ježíše. Je třeba zlikvidovat i jeho vyznavače, a honem dřív, než nakazí další lidi.
A v tomto spěchu – už snad v dohledu damašských bran, se to najednou se Šavlem stalo. Zazáří oslňující světlo. Šavel padá z koně: „Šavle, proč mě pronásleduješ?“ – Šavel jde zatknout a dovést k popravě damašské křesťany, ale Ježíš se s nimi ztotožňuje. Bude to tak platit po všechny časy: Kdokoliv pronásleduje křesťany, pronásleduje v nich Ježíše.
„Pane, co mám dělat?“ – ptá se farizej, a tahle otázka ho povede dál celým životem. Od té chvíle chce Šavel Pavel dělat jen to, k čemu jej vede Ježíš. Chtěl, vášnivě chtěl vyhubit křesťany do
posledního. Od této chvíle bude chtít Krista hlásat, stále všude.
Náhle jako blesk je Pavlovo obrácení. To se nám líbí. Dosáhnout něčeho hned, okamžitě pokaždé, když se do něčeho pustíme.
Svátek Pavlova obrácení z nepřítele na vyznavače Krista stojí na konci týdne, v němž křesťané všech vyznání touží po obrácení ke svorné jednotě, když se konají ekumenická shromáždění, modlíme se za jednotu.
Proč to Pán Ježíš neudělá s námi jako se Šavlem? Nevíme. Nikdo nemáme právo prohlašovat, že známe záměry Boží prozřetelnosti – to by byla hloupá pýcha.
Ale něco je tu přece jen zřejmé, tak zřejmé, že to bije do očí.
Tenhle Šavel byl člověk, kterému o něco šlo. A nezůstal jen při mudrování, debatách, láteření, – nasadil všechny síly, všechen čas na dosažení toho, co považoval za správné.
Boží otcovská ruka jen natočila jeho úsilí správným směrem, osvětlila mu správnou cestu.
Proč to tak nejde s námi? My nanejvýš jen debatujeme, jen se rozčilujeme nad tím, co je na světě špatného, nad tím, jak je církev nejednotná a rozháraná - ale sedíme přitom na zadku a neděláme nic. Pavlova první otázka, ještě než vstal ze země, zněla: „Pane, co chceš, abych činil?“
Pavel je muž činu. Ježíše už pronásledovat nebude, co má tedy dělat? – „Budeš zvěstovat mé jméno mezi pohany“ – slyší odpověď.
A Pavel to dělá. Slovem, písmem, osobním úsilím, po celý život.
A to je poslání dnešního svátku Obrácení svatého Pavla. Máme se od Pavla naučit dělat to také tak, jako on. I my se dnes ptejme při setkání ve svatém přijímání Pána Ježíše: Pane, co mám činit? Kde a komu mám jít ukazovat cestu? Komu mám jít pomoci?
2. ÚNORA - UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU – HROMNICE
PŘIJMI SVĚTLO A BUĎ SVĚTLEM
Dnešní svátek je jakýmsi dozvukem vánoc. Svíčky se z vánočního stromku přestěhovaly do našich rukou. Vánoční preface ještě jednou hlaholí, že v tajemství vtěleného Slova zazářilo našemu duchovnímu zraku nové světlo Boží jasnosti. Rozpomeňme se tedy ještě jednou na tu noc, která se proměnila v jasný den, když v náručí svaté Matky zazářilo dítko - Světlo k osvícení národů.
Křestní liturgie má pěkný symbolický úkon. Maminka sama rozžíhá křestní svíci svého dítěte od velikonoční svíce - paškálu. Má si při tom úkonu uvědomit, že má svítit a hřát světlem svého příkladu svému dítěti, aby z něj vyrůstal dobrý člen velké rodiny Božích dětí.
Dnes jste si rozžíhali svíčky jeden od druhého a ta první dostala světlo od paškálu z oltáře. V tom úkonu předávání světla je zahrnuto celé poselství tohoto svátku: přijměte světlo a buďte světlem jiným!
A jistě jste si všimli: když se od jedné svíčky rozžala druhá, plamen té první se nezmenšil, neoslabil se tím, že své světlo předal. Naopak - v okamžiku předání se plamen zvětšil. Jedna svíce může zapálit mnoho jiných svící, aniž tím ztratí svou sílu. Stejně tak je to u nás, lidí. Když se snažíme být svící a vnášet světlo do temných koutů světa kolem sebe, jiným prospějeme a sami nic neztratíme, ba mnoho získáme.
A nebuď malomyslný, že tvé světlo není nejlepší, že nemáš kvalitu nějakého superkřesťana. Už staletí před příchodem Ježíšovým to věděl a pěkně pověděl autor Knihy Přísloví:
- "Ty se možná považuješ za zcela bezvýznamného, ale v očích Božích jsi důležitý a můžeš být Světlem Páně.
- I když tvé světlo je jen slabé, může jím Bůh ve své moudrosti osvítit jiné, dokonce i takové, kteří tě převyšují schopnostmi a nadáním. Pak je dobro, co oni tebou povzbuzeni vykonají, i tvou zásluhou.
- Neschovávej své světlo pod kbelec, ale hleď je přinést tam, kde je ho zapotřebí."
Bratří - z rukou Matky církve jsme dnes přijali do svých rukou Mariinu svíci. Kéž nás tento svátek naplní novou radostnou chutí: chtějme být světlem lidem kolem nás.
VZORNÁ MATKA
Svátek Uvedení Páně do chrámu - Hromnice, je svátkem rodin. Otec a matka s dítětem jdou společně do chrámu, přestavují se Bohu. Syn je nazván světlem světa.
Dnes přicházíte do chrámu i vy.
Planoucí svíce velikonoční značí Krista.
Planoucí svíce v našich rukou značí, že my máme být světlem lidem kolem sebe. To je mluva symboliky dnešního svátku.
Přesto, že je to svátek celých rodin, muži, - jako už Josef v Písmu svatém - jsou jaksi v pozadí: v popředí je žena se svým mateřstvím.
Teď by tedy byla vhodná příležitost zapět ódu na vás, sestry, zdatné ženy - vzorné matky:
Na vzorné matky první kategorie,
které jste svým dětem nejen maminkou, ale i důvěrnicí a kamarádkou v jedné osobě,
které najdete vždy to správné slovo v pravou chvíli,
které nemáte žádné nálady ani slabůstky,
které máte po ruce vysvětlení dětem pro všechno a ve vhodném tónu,
které nikdy nepřipálíte či nepřesolíte oběd,
které ... udělejme už raději za tou ódou tři tečky.
On by takový chvalozpěv šel stejně do prázdna. My tu mezi sebou takové čítankové sorty maminek sotva máme.Nejspíš tu máme maminky
běžné, normální. Takové ty,
co jim semtam přetečou nervy,
co se jim semtam zvedne ruka k mámovskému pohlavku místo pedagogických výkladů lajdající dcerce,
ty, co jim semtam přeteče mlíko,
co nedokážou vždy zachovat vlídnou tvář k hubatému synátorovi v pubertě,
takové ty ženy obyčejné, semtam nedůsledné, ale mající moc rády své děti i manžele.
Jsou to však opravdu tak docela obyčejné maminky?
Poslechněte si, jak to napsala knězi jedna taková obyčejná maminka, "chovatelka" jednoho fousatého chlapa a dvou malých chlapečků:
"Milý pane faráři, měl byste se za mne modlit, abych aspoň trochu zvládla:
- umění dělat jako jednoruká: druhou ruku potřebuju k chytání nejmladšího synka, který právě zvládl umění rejdění po zadečku a pořád se chystá odněkud nebo někam spadnout.
- A pak bych také potřebovala, abych uměla koukat aspoň třema očima naráz, abych mohla jedno zavřít nad neplechami kluka nejstaršího, druhým mohla kontrolovat, na co se to kouká syn starší v televizi a třetím mohla koukat na práci.
- A také, abych uměla být hluchá k randálu, co dělají ti dva a někdy i všichni tři moji kluci. Ale přitom abych zaslechla každý vzdech a ston z bolesti nebo strachu.
- Dále potřebuji abych neztratila sebejistotu, když začnu objevovat své vlastní chyby na svých děckách.
- A ještě, abych byla chytrá jako doktor teologie a uměla zodpovědět všechny dotazy svých dětí. Jako třeba tuhle, když jsem právě cedila vodu z brambor: Mami, může Pán Bůh chtít, aby se samo zasklilo to okno v pokoji? Mami, a proč to nechce, když to může?
- A také, abych byla geniem logikem a přesně rozeznala, kdy je čokoláda dárkem, kdy odměnou a kdy pedagogy zakázaným podplácením mých ratolestí.
- A také potřebuji ... škoda, mám těch zcela nutných přání ještě celou řadu, ale papír stačí už jen k srdečnému pozdravu a k ujištění:
Otče, být mámou je přes to všechno moc krásné a ujišťuji vás, že jsem v hloubi své upachtěné dušičky moc šťastná a denně za to Bohu děkuji."
A tak, milí bratří muži a bratří kluci, pomodlete se dnes i vy ze srdce za ženy mezi námi, za naše maminky, babičky, sestry, - a přejme sobě i jim, aby při všech starostech a denních trampotách neztratily humor a radost z toho, že jsou dárkyněmi života, lásky a krásy. A umiňme si, že se budeme snažit, abychom jim tu radost svými malichernostmi nekazili.
ŽENA KÁŽE ŽENÁM
Milé sestry, dnešní kázání je určeno především vám, ale snad i my, muži, budeme naslouchat s užitkem. Je to kázání poněkud zvláštní, protože dnes vám nebudu kázat já, ale vaše sestra - žena. Tak si její kázání chutě poslechněme.
Mariánské svátky, to je pro nás, ženy, příležitost k uvažování, jak a v čem nám naše sestra Marie může být vzorem. Je toho tolik, že se jí žádná nemůžem vyrovnat:
Stojí před námi ve svém panenství, které cele zasvětila
Bohu. Já jsem ji v tom zasvěcení Bohu následovala tak, že jsem vstoupila do kláštera.
Ala Maria stojí před námi i jako matka s dítětem v náručí. V tom je vzorem většině dívek, které se jako ona provdají, mají své Josefy, mají jako ona děti, rodinu.
Maria byla také vdova, po většinu života zůstala sama, bez muže a bez dětí, a v tom je zase vzorem jiným ženám.
Žádná z nás nemůžeme Marii následovat ve všem, ale každá ji můžeme a máme následovat v něčem, po svém.
V Marii Bůh poctil všechny ženy, ať následují její ženství kterýmkoliv způsobem.
Svět starého Orientu, židovský svět Starého Zákona, byl svět mužů. Žena tam neměla žádný hlas a práv měla pramálo. Ve všem za ni rozhodovali muži: otec, manžel, příbuzní. A přece se Boží posel neptá Mariiných rodičů. Neptá se jejího Josefa, ptá se osobně jí, jestli je ochotna vzít na sebe velikou oběť, stát se matkou Mesiáše.
Maria se otevřela Duchu svatému. Otevřela se mu v takové míře, že se až stala prorokyní: Vyhlašuje, že její Syn svrhne mocné a pyšné z trůnů - a povýší ponížené a utlačené. Že je to proroctví pravdivé, to jsme zažili nedávno. Nemluví jen o svržení jedněch mocipánů a nahrazení mocipány jinými. Chce přehodnocení postojů, chce polidštit svět. Půjde o království boží místo kralování násilí všude, kde lidé přijmou jejího Syna a jeho učení.
Když Maria představuje svého Syna světu, neobrací se k tehdejším mocným - k velekněžím, k vladařům. V chrámě je zástupce mužů, celkem společensky bezvýznamný - ale čestný a spravedliví kněz. Je tam i zástupkyně nás, žen, moudrá a zbožná stařenka Anna.
Těm ukazuje Maria Syna jako ho ukazuje o dnešním svátku nám. Každý se k ní může obrátit o pomoc a o přímluvu u Syna. Mariánské sochy a obrazy, ozdobené květinami jsou svědectvím, že my, ženy o své sestře Marii víme. Že se pod její ochranu utíkáme, že v její přímluvu u Syna důvěřujeme.
I dnes jí pojďme předložit své starosti o naše rodiny, o naše děti, o naše přátele. I dnes se společně svěřme do její ochrany
Pod ochranu tvou se utíkáme.....
PŘÍKLAD MUŽE JOSEFA
Byl to tuším Louis Evely, který napsal, že mnozí světci zakusili víc příkoří od svých životopisců, než za života od svých pronásledovatelů.
Svatému Josefovi ubližují jeho ctitelé nadmíru. O jeho stáří, podobě, vzhledu, se zprávy nezachovaly a zřejmě nikdy se nenajdou. Máme tu tedy volné pole pro svou představivost: můžeme si ho představovat, jak chceme.
Čím to tedy je, že jeho nejvěrnější ctitelé mu napořád dávají podobu nejméně sympatickou. - Že z něj dělají vetchého starce místo mužné hlavy rodiny.
Tato ničím nepodložená představa se tak vplížila do všeobecného povědomí, že vyvolalo bouři nevole, když se před časem našel malíř, který Josefa namaloval jako mladého jinocha, mužného a krásného, patřičný protějšek šestnáctileté dívky Marie a patřičný důkaz jejího dobrého vkusu.
Kardinál Suenens nejednou mluvil o tom, že představa Josefa jako dohasínajícího starce je falešná. Že máme plné právo vidět Josefa a Marii jako mladé, milující se snoubence a manžele.
Kdyby si Maria byla vybrala muže z vypočítavosti, z rozumu, nebyli by spolu dokázali přestát všechny zkoušky, které prodělali. Jen proto, že Josef měl Marii moc rád, dokázal jí dál důvěřovat, když vše mluvilo proti ní. Jen z hluboké lásky může vyrůst tak velká důvěra.
A nebyl to jediný otřes v Josefově manželství, ta počáteční nejistota o dítěti, jehož nebyl otcem. Hrnuly se na něj katastrofy a nejistoty jedna za druhou. Kolik pronásledování útěk do ciziny, vraždy všude kolem, k tomu stálá hrozba finanční nezajištěnosti. Tento muž Josef zažil vše, co známe i my v dnešních dobách.
Proto může být svatý Josef právem patronem i dnešních mužů. Byl ze stejného masa a krve. Jeho život odpovídal našemu životu. Jeho zkoušky byly stejné, jako jsou naše zkoušky.
Nic by nám nebyl platný svatý patron s pozlacenou řízou, s tváří nad svět povýšeného anděla a studenýma nohama starce nad hrobem.
Josef byl muž, který žil z víry. Celá jeho rodina žila z víry.
Josef věřil Marii. Jak ji musel mít rád, jak na ni musel být hrdý, že jí tolik věřil!
Marie věřila Josefovi. Jak jej musela mít ráda, jak mu musela důvěřovat, že mu bez rozpaků svěřila svou čistotu, svého syna. Jak se museli mít rádi, že přes všechny ty stálé oběti a trampoty tvořili šťastnou rodinu!
Maria i Josef věřili svému synu Ježíšovi. Nerozuměli mu vždy, to se rodičům stává, že nerozumí vždy svým dětem - ale i když mu nerozuměli, věřili mu, že to myslí dobře, že to dobře dopadne.
A Ježíš věřil rodičům: "Byl jim poddán," říká o tom prostě Písmo.
Každá dobrá rodina se musí stejně tak opírat o důvěru. I když jeden druhému vždy docela nerozumí, musí si přesto důvěřovat.
Žádný člověk není ztracen, dokud má někoho, kdo mu důvěřuje, kdo ho má rád.
Žena zůstává tak dlouho mladá, dokud ji její muž má rád. Muž tak dlouho zůstane mužným, dokud má něžnost a důvěru své ženy. A děti si tak dlouho zachovávají slunný svět a elán mládí, dokud jejich rodiče pevně věří, že dokážou i to, co ještě neumějí!
Pojďme si tedy dnes vzít příklad z Mariina muže Josefa.
SVÁTEK VŠECH CHLAPŮ
Povídal malý Jaroušek mamince ráno na svátek svatého Josefa: "Mami, dneska máme my chlapi svátek! Co bude dobrého k obědu?"
Maminka mu na to řekla: "Mně se zdá, že vy chlapi jste všichni stejní. Slavit svatého Josefa dobrým obědem, připíjet, štamprlovat, to ano, ale vzít si ze svatého Josefa příklad, na to nemyslíte!" - Jaroušek chvilku dumal, a pak řekl: "A mami, jak se to bere - ten příklad ze svatého Josefa?"
Bratří, muži, tuhle otázku bychom si měli dnes položit všichni: v čem si můžeme brát ze svatého Josefa příklad, jaké byly jeho mužné ctnosti. Dá se to říct krátce:
Josef je muž činu. Je vzorem sebevlády. Je vzorem správného chování k ženě.
Je pro něj charakteristické, že neřečňuje, ale jde a udělá, co je v dané situaci třeba udělat. Co se toho pořád hrne na toho mladého ženáče. Jít na soupis do Betléma. Teď v zimě! Žena těhotná! Co si ti ouřadi pořád vymýšlejí? - Josef jde a dělá, co je nutné udělat. Je to muž činu, ne tlachání.
Sotva se uchytí v Betlémě, zas znovu. - Utíkej do Egypta! Josef se nerozčiluje: Copak si, Bože, myslíš, že je to jen tak, výlet za humna? Zachová klid, sebevládu a dělá, co je třeba.
Kdesi jsem četl, že naše doba je velká na slova, ale malá na činy.
Jak my, muži bratří? Kolik toho namluvíme, kolik se narozčilujeme, než něco uděláme?
A za třetí je Josef vzorem pěkného chování k ženě. Každý chlap od dvanácti roků výš to potvrdí, že to není vždycky snadné, vyjít se ženskými. Josef uvěřil Marii hned při zasnoubení a tu důvěru nic nezměnilo. Po celý život o ni pečoval s něžností, pozorností, šetrností.
Přejme si všichni, bratří, abychom se stále snažili po vzoru Josefově být muži činu, vzorem sebevlády a pěkného chování k ženě. Pojďme za to našeho Pána prosit.
TATÍNEK JOSEF
Ze všech lidí kolem Ježíše zůstává Josef nejvíc v pozadí - právě ten, kterého Ježíš nazýval otcem, v dětství jistě tatínkem.
Žádný evangelista neuvádí nějakou řeč od Josefa. Josef mlčí a dělá, co je potřeba.
Vesnický mládenec, tesař, chystá se ženit, je zasnouben. Ale než dojde ke svatbě, je snoubenka Marie těhotná. Přesto si ji vezme za ženu. Dítě přijme za syna, otcovsky se o ně stará, vzorně pečuje o manželku.
Pohlížíte na mne, bratři muži, a možná si myslíte: "Teď na nás spustíš vodopád připomínek, požadavků, co všechno musíme dělat po příkladu sv. Josefa. A my jsme dnes hotoví štvanci. Denně máme víc povinností a úkolů, než stačíme zvládnout. Je to tak v práci - a když přijdem domů, je to nanovo. A ty nám tu teď budeš připomínat, abychom byli pořádnější v práci, Doma laskavější k manželce. Abychom zapracovali ve farnosti. Abychom.... Ale já nemám čas! Já nemám na nic čas!
Ale já vám chci dnes cosi povědět právě k té vaší uhoněnosti, k vašemu věčnému nedostatku času. Ani vaše rodina domácí, ani my, vaše rodina farní nechceme, abyste se uhonili k infarktu, abyste se uštvali k předčasné smrti.
Chci vám dnes naopak dát radu, která dokáže změnit váš život, když ji přijmete.
Ta rada zní: Dělej to, co dělat můžeš, co dělat stačíš. Co dělat nemůžeš, co nestačíš, s tím se netrap. Ani Bůh po tobě nežádá víc, než na co ti dal čas. A co nežádá Bůh, nemají právo žádat ani lidé. Ty měj jen ochotu a dobrou vůli udělat, nač stačíš.
Dělej chutě a v pohodě!
Uvidíš, oč líp ti vše půjde.
Uvidíš, jak dobrým se staneš pracantem, manželem, tatínkem. Jako Josef. Dejž to Bůh.
25. BŘEZNA - SLAVNOST ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ
MILÁ A MATEŘSKÁ
"Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou."
Tento pozdrav venkovské dívce opakují miliony lidí dodnes.
Jaké přednosti měla ta dívka?
- Uměla zvolit správný odstín rtěnky a laku na nehty?
- Uměla se nejvkusněji oblékat?
- Měla ideální postavu - byla snad královnou krásy?
Jistě byla krásná: každá dívka je krásná, pokud je mladá.
Každá žena je krásná, pokud se usmívá.
Ale její hlavní předností byla krása duševní.
To biblické "Milostiplná" si můžeme trochu přiblížit dnešním dvojitým M: Milá a Mateřská.
Co znamená slovo milá, netřeba vysvětlovat.
Každý ví, o které ženě říkáme, že je milá:
- nehyzdí ji panovačnost, paličatost, náladovost.
- Voní z ní vlídná laskavost a dobrota srdce.
Každý ví, o které ženě řekneme, že je mateřská:
- je ochotna přijmout dítě, i když jí to přinese obtíže.
- Je pečlivá o muže, o dítě.
- Je dárkyní domova těm svým, své rodině.
A z toho plynou otázky dnešního svátku do našeho svědomí:
- Do svědomí našim ženám:
Platí také o vás dvě M - milá a mateřská?
Také před vámi se v úctě sklánějí andělé jako před Marií?
- Je také vaší pýchou ne šatník, nábytek,
ale dobře vychované děti,
váš útulný domov?
"Pán s tebou" pokračuje pozdravení Marii.
To je nejen pozdravení, to je i příslib. Příslib boží pomoci a ochrany, s kterou Maria splnila, co od ní bylo požadováno a co slíbila.
Toto pozdravení "Pán s vámi" zní nám všem, kdykoliv se tu sejdeme, abychom slyšeli Boží zvěstování.
Je to tedy otázka do svědomí každému z nás: Jak já přijímám příslib a nabídku Boží pomoci - naplňování denních hodin dobrem?
Pojďme dnes vinšovat Panně Marii k jejímu mateřství. Pojďme se radovat z toho, že i my máme Ježíše v srdci:
že smíme žít svůj život jako křesťané,
že Emanuel - Bůh - je i s námi.
Povstaňme a pozdravme společně Marii modlitbou: Zdrávas, Maria...
NEJSTATEČNĚJŠÍ SLOVO
Devět měsíců před svátkem Narození Páně si připomínáme rozhodující okamžik lidských dějin: Bůh chce vstoupit do lidských osudů, chce dát lidstvu svého Syna, který by je vykoupil.
Prostředníkem, nástrojem tohoto vstupu - mostem mezi nebem a zemí se má stát člověk - dívka Marie. Ne znásilněna vůlí Všemohoucího, ale uctivě dotázána Božím poslem, zda je ochotna vzít na sebe toto poslání. Na štěstí pro lidstvo, na štěstí pro všechno stvoření Maria řekne Fiat - Ano, vysloví to nejstatečnější slovo lidských dějin. Maria se považuje za služebnici Páně a proto je ochotna stát se matkou Božího Syna, stát se matkou Synem vykoupeného člověčenstva, po Evě druhou pramátí člověčenstva. Kdykoliv se modlíme Anděl Páně, připomínáme si tyto radostné skutečnosti:
- že člověk se podílí na osudech světa a lidstva,
- že Bůh přichází na náš svět, vstupuje do lidských dějin, do lidských osudů, aby pomáhal, zachraňoval, spasil.
Takhle to platí stále. I dnes, i s námi: Bůh dělá člověka svým partnerem, když se člověk svobodně rozhodne pro Boha. Ale Bůh nikoho nenutí, neporoučí. Boží oslovení je dialog, nabídka. Jeho poslem - andělem - je hlas našeho svědomí. Naší odpovědí je rozhodnutí, jak jsme to četli v epištole! "Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli." (Hebr 10,5)
Poslušnost Božího hlasu, svědomí, ta pak umožňuje Boží lásce, aby v našem životě působila divy.
Poslušnost hlasu svědomí působí, že žijeme a jednáme jako křesťané.
"Buď vůle tvá" - modlíme se denně. Ale uvažujeme kdy vůbec, jaké je vůle Boží s námi?
Dnešní svátek ať je nám příležitostí k těmto úvahám, k vyřčení nejstatečnějšího slova našeho života: "Bože, i v mém životě buď vůle tvá na prvním místě.
ZVĚSTOVÁNÍ RADOSTI
Poslední řádky, které napsal několik týdnů před smrtí (1973) básník "Popelky nazaretské" Václav Renč, byla meditace nad dnešním svátkem Zvěstování Páně. Pojďme se inspirovat myšlenkami z jeho "Zvěstování radosti".
"Od události dnešního svátku, andělského zvěstování Marii, uplynula už dvě tisíciletí. Je to mnoho? Je proto křesťanství už zastaralé, vyžilé? Nebo je to v mírách Božího vesmíru naopak velmi málo, takže jsme jako lidstvo teprve v začátcích, v tápavém dětství křesťanství?
A jaké místo zaujímá toto Zvěstování Božího příchodu v mém, tvém, našem osobním životě?
Lid Izraele vyhlížel příchod Mesiáše vytrvale po dlouhá staletí. A když přišel, oni ho neuznali, nepřijali. Neodpovídal jejich představám do kterých zdegenerovala jejich víra.
My, křesťané dnešních dob se tomuto starozákonnímu lidu podobáme mnohem víc, než si uvědomujeme. Jsme také plni staletých návyků a zlozvyků, plni pochyb a únavy, plni skepse a pověr, zrovna jako ti, mezi kterými žila dívka Maria.
Zvěstování Boží nabídky nepřišlo tenkrát veřejně, za hlaholu trub, v branách chrámových. V skrytu, v soukromí, jako osobní tajemství mezi Marií a Bohem, přichází nabídka, dotaz, zda je ochotna dát svůj život k disposici při vykoupení lidstva. A Maria souhlasí s takovou radostí, že se o tu radost spěchá podělit, předat ji dál.
S námi, dnešními lidmi, i dnes jedná Bůh podobně jako s Marií. K nám přichází už Kristus. Ke každém,u z nás přichází také osobně. Nepřijde jen až v hodinu smrti jako soudce, ale přichází stále, uprostřed kypění a kolísání našeho života. Jen si to uvědomovat, jen ho přijímat do svého života - pak s ním přichází veliká radost k nám, jako přišla při zvěstování k Marii.
Zde, v kostele, je nám snadnější než venku - slovo Boží uslyšet. Při oltářní oběti je nám snadnější prožívat boží přítomnost.
Ať je i nám dnešní svátek zvěstováním veliké životní radosti, že Boží Syn přichází i k nám, že Pán je s námi a my jsme a budeme navěky s ním.
další knihy (většinou volně šiřitelné)
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net